A) Obecně o knize:Pascalova (1623-1662) kniha nebyla dokončena, roku 1670 vyšla po jeho smrti sbírka jeho nedokončených poznámek Myšlenek (Pensées). V tomto článku je citována verze českého překladu Antonína Uhlíře z roku 1937, vydal Jan Laichter v Praze v edici Otázky a názory, svazek 27, počet stran 557.
Na internetu jsou volně k dispozici tato vydání Pascalových Myšlenek:
A) Obecně o knize:Kniha vyšla roku 2012 (Mlýn, Jihlava) a má podtitul Proměny náboženstvív postmoderní době. Počet stran 141, její autor přednáší religionistiku na ETF UK v Praze.
B) Stručný obsah knihy: Doporučuji knihu každému, kdo se zajímá o vztah mezi křesťany (nebo jinými věřícími) a okolní kulturou v Česku, ať už křesťanem jste nebo nejste. Kniha je rozdělena do pěti kapitol:
První kapitola knihy se věnuje rozboru ústupu náboženství, zejména křesťanství, v uplynulých dvou stoletích, devatenáctém a dvacátém. Ze stavu, kdy byla společnost "pod posvátným baldachýnem" křesťanství (= fungovala jako síla, která drží společnost pohromadě), které hrálo roli "hráze proti Chaosu", do stavu, kdy je křesťanství v procesu sekularizace (zesvětštění) z různých důvodů ideových i neideových (které autor knihy rozebírá) vytlačeno a dále vytlačováno na okraj společnosti (autor na str. 63 vysvětluje, že v období modernity dochází k odmítání nadvlády tradice a orientaci na "rozum" a "pokrok"). Krátce se věnuje i srovnání společnosti v Evropě a USA a uzavírá, že v Evropě je proces "zesvětštění kultury a oslabení náboženství" rozhodně nejdále.
A) Obecně o knize:Kniha vyšla v češtině roku 2005 (Návrat domů, Praha) a jedná se reflexi starozákonního teologa na téma, jak můžeme ve svém životě rozpoznat skutečné Boží vedení. 110 stran, přeložil Pavel Štička.
Stručný obsah knihy: V první polovině knihy se autor věnuje negativní definici, tj. co to vedení Božím Duchem není -- že nás Bůh vede, nemůžeme říci na základě nějakého ztřeštěného nápadu nebo něčeho, co nás praští přes nos, i kdyby to bylo, že nás praští přes nos biblický verš (známý příklad: náhodně otevřeme Bibli a čteme "Jidáš šel a oběsil se", a za chvíli na druhém náhodném otevření čteme "jdi a jednej také tak"). Bruce Waltke uzavírá, že objevování budoucnosti např. losováním, hodem kostkou, apod., je spíše pohanským (= bezvěreckým, pověrčivým) způsobem, jak najít v životě směr.
Waltke říká, že i řada věcí, které byly použity ve Starém zákoně jako dotaz na směr, v Novém zákoně už neplatí -- nikde v NZ nejsme vyzýváni, abychom losovali ano-ne při svých rozhodnutích a podobné věci. Dokonce Jakub 1,5 (Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána) nelze chápat jako modlitbu ano-ne při konkrétním rozhodnutí, spíše se jedná o modlitbu za moudrost jako životní styl, jak naznačuje o kapitolu dál Jakub 3,17: Moudrost shůry je především čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky.
A) Obecně o knize:Kniha vyšla v češtině roku 1996 (Oikúmené, Praha) a jedná se o překlad dvanácti rozhlasových přednášek z roku 1950 vydaných knižně roku 1953, přeložil Aleš Havlíček. Kromě stran 1-98 se v knížečce objevuje ještě Jaspersovo doporučení, jak studovat filosofii, na stranách 99-116. Jedná se o dosti základní uvedení do filosofie, tj. představení oboru a otázek, kterými se filosofie zabývá. Jaspersovy odpovědi bychom mohli označit za odpovědi existenciální filosofie -- ovšem jeho odpovědi jsou dobrým základem či uvedením k jakémukoli filosofickému přístupu.
Obecně o knize:Existencialismus je humanismus (Vyšehrad 2004, edice Krystal, svazek 4.) má sice 112 stran, ale velmi malinkých, dvě tyto strany nevytvoří ani jednu stranu A5 -- kniha je tak drobná, že si ji studenti nevyberou jako referát do filosofie z obavy, že tak stručný výběr nebude vyučujícím uznán. Přesto se jedná o celkem zajímavou knihu, která je záznamem jediné přednášky J.P.Sartreho z roku 1945 (strany 9 až 57), následné diskuse a odpověď na dotazy (strany 59 až 83), kniha je zakončena doslovem překladatele Petra Horáka (strany 87 až 105) a poznámkami překladatele (str. 106-110). Jean Paul Sartre ve své přednášce reaguje na výtky vůči svému pojetí existencialismu, tj. přednáška je dobrým shrnutím Sartrovy filosofie existencialismu.
V angličtině: ke koupi
či online zde; v češtině: součást knihy Anglické absurdní divadlo, Orbis 1966,
kterou lze získat např. v
antikvariátu; divadlo: Divadlo v Řeznické
v roce 2008.
Obecně o knize: Narozeniny (v originálu: The Brithday Party, 1957) je divadelní hra od Harolda Pintera. Stejnému žánru absurdního dramatu se věnoval i Václav Havel, jehož první divadelní hra Zahradní slavnost
vznikla v roce 1963.
Rozhodl jsem se, že si knihu Narozeniny přečtu v originálu, a spojím tak dvě věci: Přípravu na zkoušku z angličtiny a seznámení se žánrem absurdního dramatu.
Minimálně v antologii her z roku 1966 (viz výše) lze text hry získat i v češtině - v knihovnách
lze daných 70 stran oxeroxovat. Věřím, že Václav Havel i celý žánr absurdního dramatu je důvodem, proč se s knihou seznámit.
Harold Pinter (1930-2008) je zřejmě nejvýznamějším představitelem tohoto žánru, protože byl v roce 2005 oceněn Nobelovou cenou za literaturu.
Toto dílko, poprvé vydané roku 1619, je k dispozici v originálním znění na internetu. Je rozsahem krátké, po vytištění je to 13 stran A4. Tento článeček není recenzí v pravém slova smyslu, spíše budu volně překládat z originální staročeštiny a uvedu asi tři z třinácti stran celého díla s tím, že si tento výtah spíše někdo přečte než původních třináct stran ve staročeštině. Nečiním si nárok na doslovně správný překlad, a ani to nebude překlad kompletní, převedu jen některé termíny, které myslím, že by dnešního čtenáře zarazily a nevěděl by, jak vlastně daným slovům rozumět. Pokud jsem něco přeložil příliš špatně, dejte mi vědět.
Toto dílko je jedním z nejdřívějších spisků Jana Amose Komenského – bylo vydáno v jeho sedmadvaceti letech. Jedná se o Komenského pohled na tehdejší sociální problémy mezi bohatými a chudými, které nejsou o mnoho jiné než ty dnešní. Komenský v letech 1611-1614 získal snad nejlepší možné evropské vzdělání své doby - studoval v Herbornu (Nassau) a Heidelbergu. Ovšem také poznal sociální úroveň Evropy své doby. Jeho radost v osobním životě (oženil se, narodil se mu syn, stal se knězem (= biskupem) církve Jednota bratrská ve Fulneku) neznamenala, že by se nezajímal o sociální a politické problémy své doby. Dílo "Listové do nebe" je napsáno formou pěti dopisů "mezi nebem a zemí":
Vydání, které mám k dispozici: Henryk Sienkiewicz: Quo vadis. Vyšehrad Praha, 1986 (18. vydání, přeložil Erich Sojka). Kniha z tohoto vydání je opatřena výbornou recenzí (13 stran) Karla Krejčího. Cca 600 stran. Kniha byla zfilmována ve stejnojmenném filmu z roku 1951 a rychlejší kamerou v roce 2001.
Obecně o knize: Kdo by si myslel, že název této knihy "Quo vadis" je ojedinělým exkurzem do latiny, mýlí se. Už na první straně románu můžeme mimo jiné číst, že Petronius
vycházel z oleotheikia omlazen, že se mu nemohl rovnat ani sám Otho, skutečný arbiter elegantiarum.
měl ve své insule vlastní thermy.
unaven Vatiniovým šaškováním, účastnil se s Neronem, Lucanem a Senecionem diatriby.
čekal, až teplo laconica jej zbaví únavy.
dva obrovští balneatoři Petronia položili na cypřišovou mensu, pokrytou egyptským byssem.
Můj brácha, velmi poctivý k tomu, co čte, kdysi tento román odložil po přečtení první stránky, protože nerozuměl příliš mnoha věcem. A skutečně tato první stránka udává tón, který je pro zbytek knihy charakteristický: jsou zmiňována jména a slova, jejichž význam nemusí být jasný ani znalci doby počátku našeho letopočtu (Řím v 1. století, roky 60-68 n.l.), do něhož je kniha zasazena, natož nám ostatním.
Přesto bych rád řekl těm, kteří by se mohli tímto stylem knihy cítit odrazeni: Nezoufejte, na konci knihy je 37 stran abecedně seřazených jmen a termínů, které objasňují věci
jak jazykové, tak historické. Pokud vytrváte prvních deset stran knihy a smíříte se se stylem autora (s využitím poznámek na konci knihy u těch slov, jejichž význam budete chtít znát),
máte velkou šanci se dozvědět, za jaký román se dostává Nobelova cena (napsáno 1894-1896, Henrykovi Sienkiewiczovi, polskému autorovi, byla udělena jedna z prvních Nobelových cen -- v roce 1905).
Mnozí se sice spokojí se shlédnutím filmu, ale doporučuji spíše knihu -- knihy často dodávají dimenzi, kterou film nemůže postihnout (a je tomu tak i v tomto případě).
Nejprve jsem myslel, že dnes toto dílko Karla Čapka nekoupím, protože v knihkupectví pod heslem Čapek není. Pak jsem ale dotazem byl odeslán do oddělení "hudebniny, divadlo", kde lze toto úzké dílko zakoupit z nakladatelství Artur, edice D (divadelní hry), svazek 16, Praha 2008 (vydání v Artur druhé, celkem vydání desáté).
Obecně o knize: Už je tomu téměř 90 let, co v roce 1922 vydal autor románů a divadelních scénářů Karel Čapek (ve svých dvaatřiceti letech) scénář tohoto dílka o devadesáti stranách, tedy právě tolik, kolik lze obsáhnout za jednoho divadelního večera. Začtením do scénáře (čtyři dějství pro celkem dvanáct postav) na vás dýchne atmosféra svěžesti a humoru, nikoli nepodobná atmosféře Divadla Járy Cimrmana, ale jaksi původnější snad proto, že v té době hra skutečně byla napsána. Ve strhujícím ději se čtenář (či divák) setká se zpěvačkou Emilií Marty, která zasáhne ve věci devadesát let starého soudního sporu o dědictví. Zpěvačka vnese do případu podrobnosti, které nikdo nezná, a obě strany sporu, Jaroslav Prus i Albert Gregor, společně s advokátem Kolenatým, s překvapením odkrývají tajemství, že za tváří "třicetileté zpěvačky" se skrývá žena, která zde na zemi žije už 337 let. A nejen to, do jejich rukou se dostane návod na elixír, který zaručuje tomu, kdo jej požije, tři sta let mládí. Toto dílko zdaleka přesahuje pražskou scénu dvacátých let dvacátého století – Karel Čapek zde oslovuje svět a pozývá všechny k přemýšlení: jaké to je žít tři sta let, neboli potažmo i věčně, požijete-li elixír opakovaně?
Nakladatelství MOTTO, Praha 2009. V tomto nakladatelství druhé vydání (první vyd. 2000). Z norského originálu vydaného v roce 1960 přeložili Jiřina Vrtišová a Oldřich Liška. Román poprvé v
Norsku vyšel v letech 1933-1935, v češtině poprvé vyšel mám pocit v letech 1970-1971.
Obecně o trilogii: Kniha zobrazuje osudy jedné norské rodiny v průběhu asi sedmdesáti let (1760-1830). Na pozadí doby jsou zobrazeny osudy zejména dvou generací rodu
Björndalů, jejich radosti i těžkosti a celoživotní zrání jejich charakterů. Je to román, který zobrazuje život člověka v celé jeho šíři: mluví o mezilidských vztazích, lásce,
práci, rodině, těžkostech s finačním zajištěním, víře v Boha i o smrti. Kniha byla zfilmována (Věčně
zpívají lesy, v roce 1959). Děj je jen velmi lehce zasazen do konkrétní historické situace, do té míry, jak se mění například ekonomická situace v zemi a nastávají "chudé roky". Ale mnohé věci mají spíše nadčasový charakter a zobrazují život člověka v celé jeho složitosti.
Euromedia Group k.s. - Odeon, Praha 2003. Z ruského originálu vydaného nakl. Giangiacomo Feltrinelli v Miláně roku 1957 přeložil Jan Zábrana. Verše přeložili Jiří Kovtun a Jan Zábrana. Počet stran 544. Vydání druhé (první vydání v češtině 1990, ve slovenčině 1969 podle překladu Zory Jesenské).
Obecně o knize: Nezapomenutelná balada o lásce a o realitě života a smrti umocněné válkou. Boris Pasternak (1890-1960) napsal svůj román v letech 1945-55. Po rozpacích vydat román
v Moskvě nabídl Pasternak román k tisku v Itálii, kde vyšel roku 1957. Zřejmě tento román přispěl k tomu, že hned roku 1958 Pasternak dostal Nobelovu cenu za literaturu -- pod politickým tlakem
v Rusku však odmítl tuto cenu převzít (cenu převzal o třicet let později, roku 1988, jeho syn, téhož roku také román vyšel v Rusku poprvé). Kniha popisuje život doktora Jurije Živaga a jeho blízkých
v letech 1901 až 1943. Autor se na pozadí života svých hrdinů snaží o vystížení své doby, zejména období 1915-1925. Román obsahuje i některé autobiografické prvky (začíná v roce 1901, kdy bylo Juriji
Živagovi deset let, stejně jako Borisi Pasternakovi). Polovina událostí se odehrává v Moskvě, druhá polovina na různých místech Ruska. Podle románu byl také natočen film (v Americe vznikly dva filmy Doktor
Živago, v letech 1965 a 2002; film z roku 1965 je nesrovnatelně lepší a pohybuje se kolem 100. místa v první pětistovce filmů hodnocených v české databázi filmů.
Až někdy roku 2005 vznikl jakýsi televizní film ruské televize, který se natáčel přímo v Rusku.
