o autorech stránek
articles in English
rozhovor nad Biblí:

Genesis
Exodus
Žalmy

Matouš
Efezským
Zjevení

české překlady Bible
komentáře k Bibli
software pro Bibli
základní otázky:

Existuje Bůh?
Proč křesťanství?
poselství Bible
různá témata:

společnost
film, televize
souvislosti matematiky

povídky
recenze knih

drobnosti
teologická diskuse

učit se, učit se:

biblická hebrejština
biblická řečtina
matematika
Starší články:

2019
2018
2017

nejnovější příspěvky
do diskuse:


Břeťa 2020-09-30 23:52:15 Pascal: Myšlenky: Hacky a carky se ne

Břeťa 2020-09-30 23:33:31 Pascal: Myšlenky:

Břeťa 2018-12-09 21:01:14 Proč Bůh mlčí? (2): Myslím, že se jedná

Á-Ká 2018-12-06 19:00:00 Proč Bůh mlčí? (2): Na Pascalovu sázku

Karels 2018-05-12 07:49:05 Kurs biblické hebrejštiny: The interlinear NIV

Libor Diviš 2018-04-16 08:06:37 Software pro čtení Bible: P?ekladatele bible

Břeťa 2017-08-30 11:25:23 Zjevení 16: Přes léto jsem měl

Petr 2017-08-11 10:50:47 Zjevení 16: Moc děkuji za Váš č




Recenze knihy – J.P.Sartre: Existencialismus je humanismus


Břeťa Fajmon, 2.6.2020

A) Obecně o knize:Existencialismus je humanismus (Vyšehrad 2004, edice Krystal, svazek 4.) má sice 112 stran, ale velmi malinkých, dvě tyto strany nevytvoří ani jednu stranu A5 -- kniha je tak drobná, že si ji studenti nevyberou jako referát do filosofie z obavy, že tak stručný výběr nebude vyučujícím uznán. Přesto se jedná o celkem zajímavou knihu, která je záznamem jediné přednášky J.P.Sartreho z roku 1945 (strany 9 až 57), následné diskuse a odpověď na dotazy (strany 59 až 83), kniha je zakončena doslovem překladatele Petra Horáka (strany 87 až 105) a poznámkami překladatele (str. 106-110). Jean Paul Sartre ve své přednášce reaguje na výtky vůči svému pojetí existencialismu, tj. přednáška je dobrým shrnutím Sartrovy filosofie existencialismu.

B) Stručný obsah Sartreho přednášky (klíčové věty a pojmy jsou vyznačeny tučně) Sartre ve svém pojetí života a člověka tvrdí: existence předchází esenci. Co tím má Sartre na mysli? Že člověk nejprve se narodí, vegetuje, existuje, ale až někdy později sám sebe naprojektuje a vytváří ve svém životě nějakou podstatu = esenci. Život člověka není nějak dopředu pevně určen, ale máme plnou zodpovědnost za to, čím se staneme. Nejprve existujeme (subjektivně = jako jednotlivé subjekty), až později sami sebe definujeme, uskutečňujeme, "projektujeme", co z nás bude. Člověk je tedy plně zodpovědný za to, kým se stane, a současně se svým činem stává "zákonem", příkladem pro ostatní:
  • stane se křesťanem --- pak tedy tímto přesvědčuje sebe i ostatní, že základem života je rezignace (o nic se nesnažit, protože království člověka není na této zemi)

  • ožení se --- pak tedy tímto činem zavazuje sebe i celé lidstvo k cestě monogamie (tím, co sám zvolí, vytváří určitý obraz člověka, závazek, výzvu).
Tedy člověk je svoboda ... člověk má svobodu dělat volby a uskutečnit svou budoucnost. Rubem této svobody je ovšem zodpovědnost (za sebe i vůči druhým lidem), ze které pramení také naše úzkost (zda jsme se rozhodli správně) a opuštěnost (při obhajování svých činů jsme sami, nelze se obhájit objektivně ... člověk je odsouzen ke svobodě). Přesto Sartreho závěr je optimistický: nic není předem pevně dáno, determinismus (předurčenost) neexistuje -- svoboda je velké privilegium uskutečnit budoucnost!

Po stručném vymezení postoje existencialismu Sartre zodpovídá nejčastější výtky:
  • výtka 1: neznamená svoboda vlastně beznaděj? Sartreho odpověď: Nemám jistotu, že nastane dobro, ale chci oň usilovat, co se týká věcí, které záleží na mně. Nejde o falešný optimismus, že moje rozhodnutí změní svět, ale spíš o realistické úsilí -- skutečnost spočívá pouze v činu, pravda je to, co uděláme. Např. místo abych snil o lásce, prokazuji lásku tam, kde mám k tomu příležitost.

  • výtka 2: neznamená svoboda spíše vězení své vlastní subjektivity? Sartreho odpověď: rozhodování mne jako subjektu není individualistické, ale má na mysli dobro druhých (sebe sama nacházíme skrze zpětnou vazbu od druhých: intersubjektivita = s objevováním sebe sama objevujeme i toho druhého).

  • výtka 3: neznamená svoboda anarchii? Sartreho odpověď: morálka předem není dána, ve svých volbách morálku vytváříme; podobně jako umělec se angažuje při tvorbě svého obrazu, i my se angažujeme v tvorbě svých voleb (rozhodujeme se mezi jistými hodnotami, není správné obvinit nás z rozmaru). Nic nás nemůže zachránit před naším vlastním rozhodováním, nikdo je nemůže udělat za nás.

  • výtka (otázka) 4: může mít existencialista nějakou morálku? Sartreho odpověď: pokud někdo omlouvá své volby vášněmi nebo determinismem, není upřímný, protože pojetí svobody vlastně chce současně i svobodu pro druhé, tj. vytvářím takové prostředí, ve kterém respektuji svobodu druhého.

C) Komentáře a dialog s autorem:

1) Silnou stránkou autorova pohled u je jeho důraz na svobodu: Na tvé volbě záleží, nenech se zastrašit či ovládnout vášněmi, vytvoř dobrou budoucnost! Skutečnost spočívá pouze v činu, pravda je jen to, co uděláme. Nic není předem určeno na žádném rozcestí. Život = aktivita.

Ve svém důrazu na aktivitu se téměř posmívá křesťanům, jejichž rolí je rezignovat před Bohem, vzdát se Bohu, pod čímž si Sartre představuje upadnutí do naprosté pasivity. Asi nečetl spisek bratra Vavřince Praxe Boží přítomnosti (ze 17.stol., závěr první konverzace), kde je řečeno: "Co se týká rezignace, kterou žádá Bůh, bratr Vavřinec řekl, že bychom měli pozorně sledovat své vášně, které se tak snadno přimísí -- a Bůh dá do nich světlo těm, kdo mu opravdu chtějí sloužit." Tato slova jsou velmi podobná i slovům Sartreho, když mluví o rozdílu mezi svobodou a našimi vlastními vnitřními popudy. Čili skutečně rezignovat neznamená vzdát se činů, ale vzdát se těch věcí v nás, které našim dobrým činům brání. Podobně asi nečetl Kalvínovu Instituci křesťanského náboženství, ještě starší dílo z 16. století -- Kalvín hodně vyzývá k tomu, aby naše víra a vydání Bohu mělo praktický dopad v našem životě. To, že jsme křesťané, neznamená, že se máme na tento svět vykašlat, ale máme spolupracovat na jeho proměně.

2) Nic nás nemůže zachránit před naším vlastním rozhodováním -- nikdo je nemůže udělat za nás. Sartre dále upozorňuje, že proces rozhodování je bolestivý, ale je velkou výsadou. Nemůžeme se schovávat ani za svou víru, protože rozhodnutí v naší konkrétní situaci je na nás.

Kupodivu, Sartreho teze o tom, že nejprve je existence, až potom esence, ani tolik neodporuje křesťanské zvěsti: Bůh sice stvořil člověka ke svému obrazu, ale to neznamenalo a neznamená, že člověk je robot. Právě naopak -- tato výzva dotvořit obraz Boha v našem životě je výzvou, která se nestane automaticky, ale jen tehdy, když přijmeme od Boha smysl lidského života za svůj vlastní smysl (svými rozhodnutími reagujeme na volání Boha). Být obrazem Boha, jak jsme vyzvání v Genesis 1,26 nebo možná spíše v Efezským 4,17-24 nás volá k tomu, abychom dotvořili Boží projekt v našem životě, našem srdci. Někdy se schováváme za tvrzení, že "my sami změny nejsme schopni". Pokud tomu tak je, tak by Jakub ve svém dopisu nemohl dát výzvu "přibližte se Bohu" (Jakub 4,8) -- tato výzva pravděpodobně znamená skutky-čin, který přinese Bohu čest, pramení z "obrazu Boha", ale je též i naším rozhodnutím.

3) Snad jen v jediné věci se Sartrem nesouhlasím -- a to v jeho tezi agnosticismu: s tím, jak říká, že nikdy si nemůžeme být jisti, že to a to je správné pro nás tady a teď. Sartre ani moc nezdůrazňuje, že je ateista, ovšem navazuje na Kierkegaarda, který ateista nebyl, a též mluvil o podobném agnosticimu -- Abrahamově úzkosti: že Abraham v Genesis 22 nemohl si být jist, že Bůh k němu konkrétně řekl, aby obětoval svého syna. Problém je, že pokud bereme inspirované svědectví Bible vážně, Abraham si přesně byl jist tím, že Bůh mu řekl přesně to, co řekl. V sázce bylo něco jiného: Abraham mohl pochybovat o tom, že Bůh je dobrý, myslet si, že si Bůh protiřečí, když mu slíbil potomky skrze Izáka a nyní mu říká, aby Izáka zabil -- a v podobných směrech se jeho myšlení i ubíralo, tedy ubíralo se těmito bažinami, ale prošel jimi vítězně, jak dokumentuje list Źidům 11,17-19.

Určitě lze říci, že někdy je těžké se rozhodnout a vědět, co je správné udělat (a rozhodnutí zabere velký zápas). Ale pokud chceme vzít poselství Bible vážně, tak Bůh nás vede tak, že prožíváme místo úzkosti jistotu (v tom, že některé věci Bůh určitě řekl), místo opuštěnosti on obhajuje a obhájí naše jednání. S tím souvisí i jiná definice svobody, než ta Sartrova: být svobodný = mít sílu udělat to, o čem vím, že to udělat mám. (kritika Sartreho pohledu, že neexistuje jediná správná volba, ke které nás vede Bůh, viz recenze knihy Waltke: Hledání Boží vůle)

4) Druhou slabinou Sartrova pojetí existencialismu je jeho silná stránka převedená do extrému: opěvuje a důrazně vyzývá k životu svobody, ale opomíjí se věnovat tomu, že řadu věcí ve svém životě změnit nemůžeme (viz Malé dějiny filosofie, Hans Joachim St., str. 450), např. narození do jistého národa, pohlaví, rodiny, doby. Musíme se učit žít s určitou (dosti velkou) daností v podmínkách, které změnit nemůžeme. Pro tuto (dosti velkou) oblast života Sartremu chybí výzvy, jak chápat a přijmout sebe sama se svými danostmi -- v životě nejde jen o svobodu, ale i o kontinuitu (jak žít na tom místě, kam patřím, neutíkat z něj, ale žít čestně). V tomto smyslu myšlenky o svobodě nedotáhl do konce.

D) Závěrem:

Sartreho pojetí existencialismu mne překvapilo -- měl jsem takovou povšechnou představu, že existencialismus = "život nemá smysl, tak mu nějaký vymysleme, žijme pro dnešek, pro tady a teď". Nutno říci, že Sartre překvapil pozitivně --ikdyž není křesťan, nebo si myslí, že křesťanská víra není "dobrým pohonem pro život" v dnešní společnosti, rozpracovává téma zodpovědnosti za sebe i druhé, což je téma Bibli velmi blízké. Ikdyž si myslí, že Bůh je nepoznatelný nebo nejistý, jeho teze "život je těžký, ale můžeš ho změnit" je překvapivě dospělá. Jeho výroky na téma "na tvé volbě záleží, buď aktivní a nestrav život sněním, tvoříš budoucnost i sebe sama, bud svobodný" povzbuzují k aktivitě.

Filosof Vítězslav Gardavský (Bůh není zcela mrtev, 1967, str. 194-204) podobně rozvíjí toto existenciální pojetí našeho rozhodování: "Láska je bezmezná -- ne v tom abstraktním smyslu, že platí v každé době, bez ohledu na místo, čas, postavení, pohlaví, věk, atd.; ne jako vznícený cit, který se tak rychle stravuje -- je bezmezná v tom, že má prakticky bezpočet možností; že vždy, když skutečně je, když je uskutečňována v rozhodnutí a potom v činu, má jedinečnou, nezaměnitelnou a neopakovatelnou hodnotu". Gardavský slavnou větu komunismu "nevěříme v Boha, protože je to absurdní" v závěru knihy svých esejů pozměnil na větu dnes možná ještě slavnější: "nevěříme v Boha, přestože je to absurdní" -- to naznačuje, že ve svém přemýšlení o kategoriích dobrého, toho nejlepšího pro druhé, lásce, která dělá oběti, překročí sebe sama, došel trochu dál než Sartre, protože připouští, že Bůh jako VÝCHOZÍ BOD dává těmto kategoriím smysl. Tento výchozí bod v Sartreho pohledu chybí.

Diskuse:


Vstup do diskuse:

Jméno:   

Váš email (nebude zveřejněn, slouží pouze ke kontrole hesla)

Heslo, které jste obdržel/a při registraci:

(Registrovat se / zapomněl/a jste heslo)

Váš vzkaz: