o autorech stránek
articles in English
rozhovor nad Biblí:

Genesis
Exodus
Žalmy

Matouš
Efezským
Zjevení

české překlady Bible
komentáře k Bibli
software pro čtení Bible
základní otázky:

Existuje Bůh?
Proč křesťanství?
poselství Bible
různá témata:

společnost
film, televize
souvislosti matematiky

povídky
recenze knih

drobnosti
teologická diskuse

učit se, učit se:

biblická hebrejština
biblická řečtina
matematika
Starší články:

2016
2015
2014

nejnovější příspěvky
do diskuse:


Břeťa 2017-08-30 11:25:23 Zjevení 16: Přes léto jsem měl

Petr 2017-08-11 10:50:47 Zjevení 16: Moc děkuji za Váš č

Břeťa 2017-08-01 14:06:32 Předurčení nebo volba?: Lukáš Makovička nab

Břeťa 2017-06-12 16:20:15 Křest a Večeře Páně: Chápu důvody, proč

Petr 2017-06-09 14:00:01 Křest a Večeře Páně: Dle mého názoru kře

Vlasta 2017-05-31 11:23:10 Křest a Večeře Páně: Vážený bratře Fajmo

Libor Diviš 2017-04-25 15:23:57 Software pro čtení Bible: Naprogramoval jsem

Břeťa 2017-02-15 17:03:18 Břeťa - intro: Vracím se k výuce m




Recenze knihy – H.Pinter: Narozeniny


Břeťa Fajmon, 2.7.2012

  • V angličtině: ke koupi či online zde; v češtině: součást knihy Anglické absurdní divadlo, Orbis 1966, kterou lze získat např. v antikvariátu; divadlo: Divadlo v Řeznické v roce 2008.

  • Obecně o knize: Narozeniny (v originálu: The Brithday Party, 1957) je divadelní hra od Harolda Pintera. Stejnému žánru absurdního dramatu se věnoval i Václav Havel, jehož první divadelní hra Zahradní slavnost vznikla v roce 1963. Rozhodl jsem se, že si knihu Narozeniny přečtu v originálu, a spojím tak dvě věci: Přípravu na zkoušku z angličtiny a seznámení se žánrem absurdního dramatu. Minimálně v antologii her z roku 1966 (viz výše) lze text hry získat i v češtině - v knihovnách lze daných 70 stran oxeroxovat. Věřím, že Václav Havel i celý žánr absurdního dramatu je důvodem, proč se s knihou seznámit. Harold Pinter (1930-2008) je zřejmě nejvýznamějším představitelem tohoto žánru, protože byl v roce 2005 oceněn Nobelovou cenou za literaturu.

  • Recenze o cca 300 slovech: Příběh divadelní hry o třech dějstvích Narozeniny se odehrává v obývacím pokoje domu na pobřeží nedaleko Londýna a není zasazen do žádného konkrétního historického období, což bylo záměrem autora.

    Hlavní postavou příběhu je Stanley Weber, bývalý pianista, pětatřicátník, který už asi rok bydlí v penziónu postarších manželů Meg a Peteyho Bolesových. V domě nejsou žádní další hosté a Meg a Petey se ke Stanleymu chovají jako ke svému synu. Jednoho dne Lulu, Megina přítelkyně, která je mladší než Stanley, přináší Meg balík s narozeninovým dárkem pro Stanleyho. V tentýž den přichází dva zlověstní cizinci, Goldberg a McCann a ptají se, zda je Meg může na několik dní ubytovat. Stanley se zdá vyděšený, ale Meg s jejich ubytováním souhlasí. Tito dva muži pak přemluví Meg, aby Stanleymu nejen předala dárek, ale uspořádala narozeninový večírek. Oni sami se nabídnou, že budou též na večírku dělat společnost.

    Slabým bodem celého příběhu je to, že se jedná o nelehké čtení (či dívání v případě divadelní hry), protože Narozeniny popisují pouze negativní věci. Ve srovnání s Annou Kareninovou (L.N.Tolstoj 1877), kde existují dva paralelní příběhy, jeden o rozpadu manželství a druhý o šťastném manželství, Harold Pinter podává jen obraz hrozby a násilí. Když mají Goldberg a McCann příležitost mluvit se Stanleym o samotě, přinutí jej, aby si sedl, a začíná výslech o mnoha otázkách. V průběhu tohoto výslechu viní Stanleyho z mnoha věcí a ptají se řadu otázek, pravdivých i nepravdivých, legračních i vážných, s jediným cílem - zastrašit a týrat Stanleyho. Celý výslech je veden v atmosféře teroru a přivádí Stanleyho do citového i psychického kolapsu.

    Řekl bych, že tato kniha není vhodná pro ty, co se chtějí čtením odreagovat či pobavit. Jen ti, co se nebojí poprat s těžkými otázkami, v ní najdou hodnotu. Proč se Stanley bojí žít svůj vlastní život, bydlí ve starém domě a nic pořádně nedělá? Proč neodporuje přinucování si sednout a výslechu? Proč vidíme tak velký kontrast mezi Goldbergovým hlásáním jeho dobrých mravů a tím, že si dovolí svést Lulu? Pinter nedává odpovědi, ale pozývá čtenáře, aby přemýšlel.

  • Čteno podruhé aneb dialog s autorem: Nyní bych rád zmínil několik věcí z článku na anglické Wikipedii, ale též jich pár přidal:

    a) Nejasnosti ve hře: Žánr absurdního dramatu je přímo prošpikován nejasností, nebo aspoň minimálně tato hra. Nejasností je zde mnoho, autor někdy jakoby schválně zklamával touhu diváka či čtenáře porozumět ději přidáním absurdností na nové rovině. Například: 1) Stanley říká: Hrál jsem na klavír po celém světě - po celé zemi - a pak dodává: jednou jsem měl koncert. Tj. není jasné, do jaké míry máme jeho popisu jeho kariéry věřit - chtěl dosáhnout světové slávy, ale skončil po prvním koncertu, když jej odmítli z dalšího koncertu? 2) Fakt Stanleyho narozenin je zpochybněn: Meg mu koupila dárek, ale Stanley říká, že má narozeniny až za měsíc - máme věřit Stanleymu, nebo Meg, která před chvílí naprosto nesprávně interpretovala Stanleyho vyprávění o jeho koncertu? 3) Znali se Stanley a dva cizinci z dřívějška? Není to jasné. McCann popírá, že by Stanleyho znal, ale Goldberg uvádí stejná místa - Fullerovu čajovnu, Bootsovu knihovnu - ze svého dětství jako Stanley. 4) Jaká jsou jména obou cizinců? Goldberg si dává říkat Nat, když povídá o svém dětství, říká, že na něj matka volala Simey, pak padne ještě jméno Benny. McCann je označen při odjezdu jménem Dermot, další oslovení je Seamus - kdo vlastně jsou, kdo se v tom má vyznat? Chtějí po svém odjezdu vymazat stopy a naprosto si změnit svou identitu, včetně jmen? 5) jazykové nejasnosti: těchto jazykových nejasností či dvousmyslů je několik. Například: Goldberg říká McCannovi ráno před odjezdem, téměř po dokončené misi: Prašť mne, dej mi ránu (Give me a blow. Blow my mouth.). Ale McCann Goldbergovi jen foukne do úst (he blows in his mouth). Tato nejasnost vzniká ze dvojího významu slova BLOW ("foukat" i "udeřit"). Jinými slovy. Pinter si dělá legraci i ze samotné angličtiny a nalézá absurdnost ve výrazových prostředcích. Čtenář je pak na rozpacích, co tím autor myslel (navíc, když Goldberg McCannovi poděkuje).

    b) Jediné dva vtipy ve hře: Myslím, že např. Divadlo v Řeznické dělá chybu, když slibuje humorný večer. Divák je pak zklamaný. Hra je o vážných tématech, o vtip tam vůbec nejde. Jediné místo, kterému jsem se v klidu zasmál, bylo při představování mezi Meg a oběma cizinci: "Jsme také potěšeni, že se s vámi setkáváme. McCanne, jak často se setkáš s někým, s kým je potěšení se setkat? -- Nikdy." Ten druhý vtip je spíše jazyková hříčka, když se Meg ptá, zda Stanley zná ty dva cizince, on odpovídá: How do I know if I know them until I know their names? (Jak vím, jestli je znám, dokud neznám jeijch jména? v češtině ani tolik nevyzní, protože KNOW překládáme dvěma různými slovy)

    c) Totožnost Goldberga a McCanna: Z rozhovorů postav a z celé hry nelze přiřadit jednu nálepku či charakteristiku těmto dvěma lidem, protože se u nich prolíná několi rovin současně: i) představitelé křesťanství: McCann říká o Goldbergovi: Ty jsi vždy byl pravý křesťan. Goldberg na to: svým způsobem. McCann je později označen za bývalého kněze; ii) Goldberg coby představitel židovství: zmiňuje ve svém přípitku hebrejské výrazy mazoltov (hodně štěstí) a radost (simcha) + o svém dětství povídá a zmiňuje gefilte fish jako typické židovské jídlo; iii) komunistická či nějaká jiná organizace: při výslechu jsou užity otázky "Proč jsi opustil organizaci?", "Proč jsi nás zradil?" "Proč sis změnil jméno?" iv) členové fašistické organizace: Uděláme z tebe člověka - užito německého mensch (i v anglickém originálu); v) některé narážky lze též považovat za žertovné, ale jedná se o velmi černý humor: "uděláme z tebe muže" - "i ženu" - "budeš přeorientován" posunují identitu Goldberga a McCanna někam k absurdnosti

    Suma sumárum, je dosti těžké si představit, že Goldberg a McCann ztělesňují někoho konkrétního. Asi správným závěrem by zde mohlo být, že tito muži představují to negativní ze všech těchto zmíněných variant, co chce člověka zneužít či ovládnout násilím proti jeho vůli, protože oba muži, bez ohledu na obsah jejich slov, vymyli Stanleymu mozek, psychicky jej zlomili, a pak si jej odvezli.

    d) Role církve v našem životě: Křesťanské církve, pokud chtějí vztáhnout některé náznaky ve hře na sebe, jsou zobrazeny ve velmi negativním světle: Goldberg přichází a mluví o své velké dřívější slušnosti, pak v průběhu večera svede Lulu a vyspí se s ní. Poté, když jej ráno Lulu obviňuje, McCann se jí jen suše zeptá, zda chce vyznat nějaké hříchy. Tak je církev zobrazena jen jako instituce (nevím, zda je to správná interpretace Pinterovy hry, ale někdo by si to tak mohl vyložit), která hlásá něco, co sama porušuje. Autor chtěl určitě zobrazit násilí a vynucování napříč všemi institucemi, ale je zde nebezpečí, že čtenář si od Harolda Pintera odnese definici církve, která je násilná a ovládající sama o sobě. K tomu dvě poznámky: 1) nejen při velkých skandálech zneužití, ale v každém mezilidském vztahu prožíváme bolest toho, že nejednáme k druhým tak, jak bychom chtěli, aby jednali oni k nám -- není potřeba se omezovat jen na křesťanství. Porušujeme zásadu: Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak i vy ve všem jednejte s nimi. 2) Když hledáme někoho, kdo je jiný a nemá právě zmiňovanou negativní charakteristiku, tak překvapivě najdeme takového jen v Ježíši Kristu, na kterém křesťanství stojí. To by nám mělo pomoci ke vztahu k církvi: pokud se chceme setkat s někým, kdo je jiný než ti, které nějak kritizujeme, měli bychom jej najít jen v Ježíši Kristu. Možná i to, že Ježíš Kristus je jiný než všichni křesťané, je důvodem, proč tady ti křesťané vůbec jsou. Oni se nesetkávají proto, že by byli dokonalí, ale protože hledají dokonalost a pomoc u Něj.

    Čteno potřetí aneb Co je jisté: V absurdním dramatu a střídání děje, při existenci absurdních neidentifikovatelných postav, je otázka, co vlastně autor chtěl říct. Místo abych podal detailní popis celého velkého výslechu, což je určitě svou délkou centrem celé hry, pokusím se poukázat na několik hlavních "fotografií" z celé hry:

    aa) Kontrasty ve hře: 1) Goldberg říká Meg: Vyvedeme Stanleyho z jeho vlastních myšlenek ALE tím nemíní, že mu pomohou, ale že jej úplně zbaví schopnosti myslet, že jej psychicky zlomí; 2) koná se narozeninová párty pro Stanleyho ALE ve skutečnosti jde o výslech Stanleyho; 3) Když chce Stanley utéci, protože tuší, že se bude dít něco nepříjemného, předstírá, že je sám správcem domu a prohlašuje, že došlo k omylu, že už je plno a Goldberg a McCann se musí odstěhovat. Goldberg na to říká: To hraješ nějakou hru? ALE Když jej Goldberg i McCann nutí, aby přišel na večírek, aby neodešel z domu a aby si sedl, přistupuje na jejich hru a absurdně je poslechne. Tato absurdita je asi jádrem celé hry. 4) při pronášení přípitků za záminkou mírnějšího osvětlení Goldberg and Mc Cann zhasínají centrální světlo a zapínají baterku, kterou namíří Stanleymu přímo do obličeje - tak při poslechu přípitků na svou počest je Stanley vystaven mučivému světlu do očí jako při výslechu. Při krásných slovech ve prospěch Stanleyho se děje něco naprosto odlišného - Stanley je mučen povelem, že musí při přípitku zůstat sedět, a svícením do obličeje. Goldberg ve svém přípitku pronáší SLOVA ocenění, ale SKUTKY Stanleyho mučí a pokořuje. 5) Když Stanley přišel na snídani včera, byl neoholen, oblečen v kabátu od pyžama, měl brýle, které mu dávaly spojení se světem ALE když přichází na snídani dnes, je perfektně oholen a oblečen (černý oblek, bílá košile) ovšem brýle jako spojení s okolním světem má rozbity; místo toho není schopný mluvit, je v naprostém kolapsu. 6) Goldberg a McCann nerespektují Stanleyho názor ALE ptají se jej na názor až poté, kdy jeho vůle je naprosto zlomená a není schopný mluvit. 7) Meg si vůbec nevšimla zločinu, který se odehrál v jejím domě, hra končí jejími slovy: Byla to hezká párty - byla jsem královnou večera.

    bb) Poselství knihy: Aby člověk se vyhnul nevhodné interpretaci autora, musí se snažit položit základy na tom, co je naprosto jisté. Současně při autorově téměř programové snaze mluvit v náznacích a absurditách se zdá, jako by autor chtěl čtenáři právě tu interpretaci znemožnit. Každá z šesti postav předává určité poselství, které je možné si ze čtení vzít. Možná nevystihnu vše, jen zmíním aspoň jednu věc u každé z postav. Stanley: Dobře dokumentuje proces dospívání a dozrávání. Vzbuzuje spoustu otázek. Určitě tím jedním principem je princip vzepřít se a nepřistoupit na hru, která by mne měla ničit. Další věci jsou nejasné: Je motivem Stanleyova jednání strach ze dvou cizinců či beznaděj z nesmyslnosti života a nedostatek síly jít dál? Petey: Symbol pasivní mužnosti, který neuchrání rodinu ani Stanleyho. V daný večer jde na partii šachů, do rodiny se nezapojuje. Má možnost jít ráno se Stanleym a zkontrolovat, kam jej vezou, ale místo toho jen volá na Stanleyho: Nedovol jim říkat, co máš dělat! Jen slova, místo aby jednal. Jedna absurdní scéna završuje celý obraz: když Petey přichází domů, je všude tma a nesvítí světlo. Problém vyřeší, když hodí minci do otvoru na zdi -- jedná se o absurdní scénu, která nevím přesně, co znamená, protože není v knize vyložena; tipoval bych něco jako: pro Peteyho je život jako automat, jen hodí minci do zdířky, a jede se dál. Netrápí se svou naprostou pasivitou, chce jen, aby život pro něj fungoval. Není připraven převzít zodpovědnost za druhé, vstoupit aktivně do jejich životů. Lulu: dívka, co je svedena Goldbergem. Jako jediná rozezná podstatu toho, co se děje, že s Goldbergem a McCannem do domu přišlo násilí, ale je příliš zraněná na to, aby cokoli dělala. Meg: vůbec si nevšimla, že došlo ke zločinu. Je zaměřena jen na sebe, i Stanleyho, kterého má ráda, poslouchá jen na jedno ucho, takže interpretuje jeho myšlenky naprosto zcestně. McCann: ve svých pětatřiceti je vedle padesátiletého Goldberga jako ďáblův učedník. Čeká, až co udělá jeho vůdce, a pak se přidá. Je nervózní z celé mise. To co sám svou "tvořivostí" přidává, je trhání Peteyho novin na malé proužky - tak i když směšně ve srovnání s velkou misí ohledně Stanleyho, stejně je to symbolem jejich ničivé návštěvy. Goldberg: i velký vůdce má ráno těžkou chvíli - zdá se, že i pro něj je celý úkol náročný, pro velkého šéfa (ozývá se v něm svědomí?). Prosí McCanna, aby mu dal ránu. Zřejmě i pro něj není mise jednoduchá. Postoje Goldberga a McCanna není lehké vykódovat. Jedinou věc, co zmiňují, je jejich pozice: Goldberg má pozici (ve své organizaci?), to nelze popřít. Jeho násilí je pro něj cestou něco získat, žije kvůli udržení pozice, ne pro obsah toho, co dělá. Proto je schopen květnatých slov, a současně ničivého jednání. Schováváním za organizaci se Goldberg a McCann vyhýbají osobní zodpovědnosti (tato myšlenka viz: Daniel Pastirčák, Brno 2012). Závěrem: zobrazením jen toho negativního vznikla hra hrůzy. Poučíme se z toho, co sdělují její postavy? Bude náš život jiný?

    Diskuse:


    Vstup do diskuse:

    Jméno:   

    Váš email (nebude zveřejněn, slouží pouze ke kontrole hesla)

    Heslo, které jste obdržel/a při registraci:

    (Registrovat se / zapomněl/a jste heslo)

    Váš vzkaz: