Břetislav Fajmon 1.1.2025, článek je silně závislý na myšlenkách z knihy Jaroslava Pelikana Emergence of Catholic Tradition 100-600 AD, str. 141-155 (tam najdete i odkazy na konkrétní prameny církevních otců).
Toto je dvacátý článek chronologicky v sérii Poznámky k Bibli a čtvrtý článek (V04) v podsérii Vyznání křesťanské víry. Podíváme se krátce na to, co říkají církevní otcové 2. a 3. století o záchraně člověka pro věčný život s Bohem.
Článek na toto téma je tak trochu ukázkou či odpovědí na otázku, proč číst křestanské otce: dostáváme pohled na poselství křesťanství v jeho počátcích, tedy v době, kdy vlastně ještě není zformulováno jednotné křesťanské učení, snad kromě krátkého Apoštolského vyznání víry (viz V01). Tedy přesněji řečeno, křesťanské učení je dobře zformulováno ve spisech Nového zákona a pohled na známé křesťanské kazatele 2. a 3. století našeho letopočtu (a v jednom případě i Hilarius ze 4. stol. n.l.) nám dává obraz, jak podstatu novozákonního učení chápali tito křesťanští učitelé v následných dvou stoletích po událostech v Novém zákoně vykreslených.
Tak tedy: Učení a víru v záchranu skrze Ježíše Krista můžeme u církevních otců 2. a 3. století rozdělit zhruba na tři části (které se sice překrývají, nicméně dělění poskytují):
A) Život a učení Ježíše Krista;
B) utrpení a smrt Ježíše Krista;
C) vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše Krista.
Ad A) Život a učení Ježíše Krista
Prvním rozměrem záchrany, kterou lidem nabízí Ježíš Kristus, je poznání (skrze slova vyučování a skrze praktický příklad života; podle Pelikan, str. 143-146).
Justin Mučedník (100-165 n.l.): zdůrazňoval učení Ježíše Krista jako hlavní cíl jeho vtělení, a následoval příklad Ježíše Krista až do své mučednické smrti; Ježíš Kristus je tedy učitel a příklad k následování. Je učitelem o pravdě -- a zatímco řecká filosofie (BF: dnes bychom možná řekli: dnešní moderní věda) obsahuje semínka pravdy; a v historii Izraele v židovských spisech vidíme, jak Bůh jednal uprostřed toho národa (BF: dnes bychom možná řekli: v judaismu, islámu a náboženstvích mnoha národů vidíme setkávání člověka s posvátnem), tak v Ježíši Kristu přišla Pravda s velkým P, ztělesněná Pravda (BF: na prosbu svých učedníků: Ukaž nám Boha Otce, Ježíš Kristus odpověděl: Tak dlouho jsem s Vámi, a ty mne neznáš?).
Ireneus (140-202 n.l.) řekl ve svém učení o rekapitulaci (učení o shrnutí-zahrnutí všeho do vztahu k Ježíši Kristu): křesťanovo napodobování Krista je součástí plánu záchrany; v každé fázi svého života (vtělení) byl Ježíš Kristus příkladem zbožnosti, spravedlnosti a podřízenosti Bohu.
Klement Alexandrijský (150-215 n.l.): Starý zákon je vlastně výzvou k napodobování Boha (Tóru lze chápat jako napodobování či následování Boha), ovšem v Novém zákoně jsme vyzváni i (nebo hlavně) k napodobování Ježíše Krista -- apoštol Pavel píše do Korintu: napodobujte můj příklad, jako já napodobuji Krista (1 Korintským 11,1). Klement k tomu dodává: Připodobnění se Kristu povede k neporušitelnosti a záchraně; připodobnění se Bohu je cílem víry.
Tertulián z Kartága (160-220 n.l.): Ježíš Kristus není jen učitelem, kterého si můžeme vybrat, zda budeme poslouchat nebo ne, ale je králem a soudcem, který přijde soudit svět (Pelikan, str. 57). V Dřívějších dobách Židé přijali mnohá zjevení od Boha; podobně řečtí filosofové považují Logos za Stvořitele vesmíru. Oběma těmto skupinám, tedy všem národům, je učení Ježíše Krista tím největším zjevením, které bylo lidem dáno.
Ad B) Utrpení a smrt Ježíše Krista
Druhým rozměrem záchrany nabízené Ježíšem Kristem je odpuštění hříchů, které lidem vydobil skrze své utrpení a smrt (podle Pelikan, str. 146-148).
Didaché (krátké dílko o obsahu křesťanského učení a života z počátku 2. stol. n.l.) spojuje proroctví o obětování čisté oběti Bohu mezi všemi národy (Malachjáš 1,1-11) s křesťanskou bohoslužbou eucharistie (díkůvzdání), jejímž cílem je vyjádření vděčnosti a díků Bohu. Dále list Židům (kapitola 9, zejm. verše 12-14) na židovském obětování a liturgii zakládá své vyučování o tom, že Ježíš Kristus je smírnou obětí za naše hříchy jednou provždy. Podobně Matouš 20,28 (Ježíš o sobě říká: Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé) přináší pojetí Ježíšovy smrti jako výkupného.
Ireneus (140-202 n.l.): Na stromě kříže-utrpení Ježíš Kristus odebral škodu způsobenou stromem neposlušnosti.
Tertulián (160-220 n.l.): Všichni, i pohané, obětují a znají vážnost oběti; Ježíš Kristus obětoval sám sebe za naše urážky (Boha). Tertulián zavedl terminologii "učinění zadost" (pravděpodobně z římského práva soukromého, zastoupení za něco povinného, co jsem neučinil, nebo veřejného (druh trestu)): ten, kdo činil pokání, učinil zadost Pánu. Ale Až Hilarius z Poitiers (310-367 n.l.) ztotožnil učinění zadost s Kristovou obětí: Kříž je velký čin satisfakce (učinění zadost) Bohu ve prospěch hříšníků.
Ad C) Vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše Krista
Třetím rozměrem záchrany je praktický dopad na život lidí: Vzkříšený a vyvýšený Ježíš Kristus dává lidem nesmrtelnost a tzv. "zbožnění" (neboli proměnu do podoby Boha). Přijmout od Ježíše Krista záchranu znamená nechat se jím proměňovat k nesmrtelnosti a do podoby Boha (podle Pelikan, str. 149-155). Ježíš Kristus jako vítěz překonal smrt i hřích, a proto nás může dovést k podobné záchraně.
Ireneus (140-202 n.l.): Genesis 3,15 (řečené satanovi ohledně potomka narozeného z ženy) vidí, že ďábel bude vítězit dočasně, kdežto Ježíš Kristus věčně -- on spoutal satana (Matouš 12,29) a skrze svou smrt-utrpení obdařil věřící neporušitelností; Ježíš Kristus je Logos, člověk i Bůh -- jako Bůh odpouští; jako člověk trpí za lidi a přináší jim uzdravení.
Klement Alexandrijský (150-215 n.l.): konečným cílem spasení je zbožnění, připodobnění se lidí Bohu: Ježíš Logos uzdravil tělo i duši; navrací zdraví nemocným a odpuštění hříšníkům (tedy nejen odpuštění hříchů, ale i uzdravení z nich).
U prvních učitelů církve (Ireneus, Klement Alexandrijský, Origen) vidíme, že záchrana člověka nespočívá jen v obnově lidství, které člověk ztratil svým hříchem, nebo jen v obnově vztahu mezi člověkem a Bohem kdysi porušeného, ale i ve vytvoření něčeho, co dosud nebylo v lidském životě skutečností, tzv. zbožnění (theósis). Origenes (185-253 n.l.): záchrana znamená získání daru božství; spojení s Kristem pozvedne věřícího skrze lidskou podstatu Krista ke spojení s jeho božskou podstatou, tedy s Bohem, tedy povede ke zbožnění.
Co to znamená zbožnění, církev trochu osvětlí ve svých prvních čtyřech koncilech jako vedlejší produkt řešení a) otázky vztahu Ježíše Krista k Bohu, které povede k vyznání, že Ježíš Kristus je Bohem (viz článek V01) a b) otázky vztahu božství a lidství Ježíše Krista, které povede ke zpřesnění pochopení, co to znamená říct, že Ježíš Kristus byl vždy Bohem (viz článek V02). Mám za to, že celý proces zbožnění začíná už v tomto životě skrze Ducha svatého, protože dar Ducha svatého dostává křesťan při svém uvěření Ježíši Kristu.
Závěrem
Je zajímavé vidět v předchozích třech bodech, jak církevní otcové chápali záchranu. V následných stoletích (či spíše tisícíletích) se budou vyvíjet některé konkrétní aspekty učení o díle Ježíše Krista, ale učení o záchraně člověka (ve staročeštině také: učení o spasení či o spáse člověka), kterou nabízí Ježíš Kristus, dobře "trojrozměrně" zobrazili už církevní otcové 2. a 3. století dříve, než budou vyslovena první církevní dogmata a první definice křesťanské teologie:
A) Ježíš Kristus je učitel, od kterého se máme učit a jej máme následovat;
B) Ježíš Kristus nám zprostředkuje odpuštění našich hříchů u Boha;
C) Ježíš Kristus je král a Bůh, který nás proměňuje, abychom odráželi jeho charakter, dorůstali nejen do plného lidství, ale i do plného božství, stávali se plně syny a dcerami Boha.