Julie Krbušková: Evangelium podle Matouše
Matouš:

úvodem

Matouš 1--2
Matouš 3--4
Matouš 5--7
Matouš 8--9
Matouš 10
Matouš 11--12
Matouš 13
Matouš 14--17
Matouš 18
Matouš 19--23
Matouš 24--25
Matouš 26--28

vznik a autorství
stručně obsah
poselství
přehled literatury



Matouš 11–12


11
1Když Ježíš dokončil tyto příkazy svým dvanácti učedníkům, šel odtud učit a kázat v tamějších městech.

2Jan uslyšel ve vězení o činech Kristových; poslal k němu vzkaz po svých služebnících: 3"Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?" 4Ježíš jim odpověděl: "Jděte, zvěstujte Janovi, co vidíte a slyšíte: 5Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. 6A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží."

7Když Janovi učedníci odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: "Na co jste se vyšli na poušť podívat? Na rákos, kterým kývá vítr? 8Nebo co jste vyšli shlédnout? Člověka oblečeného do drahých šatů? Ti, kdo nosí drahé šaty, jsou v domech královských. 9Nebo proč jste vyšli? Vidět proroka? Ano, pravím vám, a víc než proroka. 10To je ten, o němž je psáno: `Hle, já posílám posla před svou tváří, aby ti připravil cestu.´ 11Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší, než Jan Křtitel; avšak i ten nejmenší v království nebeském je větší nežli on. 12Ode dnů Jana Křtitele až podnes království nebeské trpí násilí a násilníci po něm sahají. 13Neboť všichni proroci i Zákon prorokovali až po Jana. 14A chcete-li to přijmout, on je Eliáš, který má přijít. 15Kdo má uši, slyš.

16Čemu připodobním toto pokolení? Je jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují na své druhy: 17`Hráli jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste nelomili rukama.´ 18Přišel Jan, nejedl, nepil - a říkají: `Je posedlý.´ 19Přišel Syn člověka, jí a pije - a říkají: `Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!´ Ale moudrost je ospravedlněna svými skutky."

20Tehdy počal kárat města, ve kterých se stalo nejvíc jeho mocných skutků, že nečinila pokání: 21"Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido! Kdyby se byly v Týru a Sidónu dály takové mocné skutky jako u vás, dávno by byli oblékli žíněný šat, sypali se popelem a činili pokání. 22Ale pravím vám: Týru a Sidónu bude lehčeji v den soudu, nežli vám. 23A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do propasti klesneš! Neboť kdyby se byly v Sodomě odehrály takové mocné skutky, jako u vás, stála by podnes. 24Ale pravím vám: zemi Sodomské bude lehčeji v den soudu, nežli tobě."

25V ten čas řekl Ježíš: "Velebím, tě Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým. 26Ano, Otče, tak se ti zalíbilo.

27Všechno je mi dáno od Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn - a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.

28Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. 29Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. 30Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží."

12
1V ten čas šel Ježíš v sobotu obilím. Jeho učedníci dostali hlad a začali mnout zrní z klasů a jíst. 2Když to viděli farizeové, řekli mu: "Hle, tvoji učedníci dělají, co se nesmí dělat v sobotu!" 3On jim však řekl: "Nečetli jste, co udělal David, když měl hlad, on a ti kdo byli s ním? 4Jak vešel do domu Božího a jedli posvátné chleby, ačkoli to nebylo dovoleno jemu ani těm, kdo ho doprovázeli, nýbrž kněžím? 5A nečetli jste v Zákoně, že kněží službou v chrámu porušují sobotu, a přesto jsou bez viny? 6Pravím vám, že zde je víc než chrám. 7Kdybyste věděli, co znamená, `milosrdenství chci, a ne oběť´, neodsuzovali byste nevinné. 8Vždyť Syn člověka je pánem nad sobotou."

9Odtud šel dál a přišel do jejich synagógy. 10A byl tam člověk s odumřelou rukou. Otázali se Ježíše: "Je dovoleno v sobotu uzdravovat?" Chtěli ho totiž obžalovat. 11On jim řekl: "Kdyby někdo z vás měl jedinou ovečku, a ona by mu v sobotu spadla do jámy, neuchopil by ji a nevytáhl? 12A oč je člověk cennější než ovce! Proto je dovoleno v sobotu činit dobře." 13Potom řekl tomu člověku: "Zvedni tu ruku!" Zvedl jim, a byla zase zdravá jako ta druhá. 14Farizeové vyšli a smluvili se proti němu, že ho zahubí.

15Ježíš to poznal a odešel odtamtud. Mnozí šli za ním a on všechny nemocné uzdravil; 16ale přikázal jim, aby ho nikomu neprozrazovali - 17aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka Izaiáše:
18`Hle, služebník můj, kterého jsem vyvolil,
milovaný můj, kterého si oblíbila duše má.
Vložím na něho svého Ducha
a vyhlásí soud národům.
19Nebude se přít ani rozkřikovat,
na ulicích nikdo neuslyší jeho hlas.
20Nalomenou třtinu nedolomí
a doutnající knot neuhasí,
až dovede právo k vítězství.
21A v jeho jménu bude naděje národů.´
22Tehdy k němu přivedli posedlého, který byl slepý a němý; a uzdravil ho, takže ten němý mluvil i viděl. 23Zástupy žasly a říkaly: "Není to Syn Davidův?" 24Když to slyšeli farizeové, řekli: "On nevyhání démony jinak, než ve jménu Belzebula, knížete démonů."

25Protože znal jejich smýšlení, řekl jim: "Každé království vnitřně rozdělené pustne a žádná obec ani dům vnitřně rozdělený nemůže obstát. 26A vyhání-li satan satana, pak je v sobě rozdvojen; jak tedy bude moci obstát jeho království? 27Jestliže já vyháním démony ve jménu Belzebula, ve jménu koho je vyhánějí vaši žáci? Proto oni budou vašimi soudci. 28Jestliže však vyháním démony Duchem Božím, pak už vás zastihlo Boží království. 29Což může někdo vejít do domu silného muže a uloupit jeho věci, jestliže dříve toho siláka nespoutá? Pak teprve vyloupí jeho dům.

30Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje.

31Proto pravím vám, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno. 32I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.

33Zasaďte dobrý strom, i jeho ovoce bude dobré. Zasaďte špatný strom, i jeho ovoce bude špatné. Strom se pozná po ovoci. 34Plemeno zmijí: Jak může být vaše řeč dobrá, když jste zlí? Čím srdce přetéká, to ústa mluví. 35Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré; zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé. 36Pravím vám, že z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu. 37Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen."

38Tehdy mu na to řekli někteří ze zákoníků a farizeů: "Mistře, chceme od tebe vidět znamení." 39On jim však odpověděl: "Pokolení zlé a zpronevěřilé si hledá znamení; ale znamení mu nebude dáno, leč znamení proroka Jonáše. 40Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. 41Mužové z Ninive povstanou na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, neboť oni se obrátili po Jonášově kázání - a hle, zde je víc než Jonáš. 42Královna jihu povstane na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, protože ona přišla z nejzazších končin země, aby slyšela moudrost Šalomounovu - a hle, zde je víc než Šalomoun.

43Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale nenalézá. 44Tu řekne: `Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.´ Přijde a nalezne jej prázdný, vyčištěný a uklizený. 45Tu jde a přivede s sebou sedm jiných duchů, horších, než je sám, a vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší, než začátky. Tak bude i s tímto zlým pokolením."

46Ještě když mluvil k zástupům, hle, jeho matka a bratři stáli venku a chtěli s ním mluvit. 47
Někdo mu řekl: "Hle, tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit." 48On však odpověděl tomu, kdo mu to řekl: "Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?" 49Ukázal na své učedníky a řekl: "Hle, moje matka a moji bratři. 50Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka."

Český Ekumenický překlad, zveřejněno se souhlasem České Biblické Společnosti.

Komentářové poznámky


Břeťa Fajmon, 10.11.2009

Matouš 11: Oddíl Mt 11,2-6 je "utkán" z různých míst kapitol 4 až 10 (viz [10], str.242), a tak je klíčem k výkladu kapitol 4 až 10: Ježíš je "ten, který má přijít" z Janova kázání (Mt 3,11), protože se na něm naplňuje Izajášovo proroctví o Mesiáši:
Izajáš 35,3-6
3Dodejte síly ochablým rukám,
pevnosti kolenům klesajícím.
4Řekněte nerozhodným srdcím:
"Buďte rozhodní, nebojte se!
Hle, váš Bůh přichází s pomstou,
Bůh, který odplácí, vás přijde spasit."

5Tehdy se rozevřou oči slepých
a otevřou se uši hluchých.
6Tehdy kulhavý poskočí jako jelen
a jazyk němého bude plesat.
Na poušti vytrysknou vody,
potoky na pustině.

Právě verše 5 a 6 vloženého oddílu popisují, co dělal Ježíš v kapitolách 8 a 9 Matoušova evangelia: uzdravoval slepé, chromé a hluché. Dále je v Ježíšových slovech možná narážka na služebníka z Izajáše 61,1-3, který o sobě říká:
Izajáš 61,1-3
1Duch Panovníka Hospodina je nade mnou.
Hospodin mne pomazal k tomu,
abych nesl radostnou zvěst pokorným,
poslal mne obvázat rány zkroušených srdcem,
vyhlásit zajatcům svobodu
a vězňům propuštění,
2Vyhlásit léto Hospodinovy přízně,
den pomsty našeho Boha,
potěšit všechny truchlící,
3pozvednout truchlící na Sijónu,
dátj im místo popela na hlavu čelkenku,
olej veselí místo truchlení,
závoj chvály místo ducha beznaděje.
Nazvou je "Stromy spravedlnosti"
a "Sadba Hospodinova" k jeho oslavě.

Opět v Mt 11,6 Ježíš naráží na to, že v jeho službě se zvěstuje chudým radostná zpráva, podobně jako ji má zvěstovat Hospodinův služebník v Izajáši 61. Tedy možná že by dnešní čtenář v Ježíšových slovech nerozeznal narážky na uvedená dvě místa z Izajáše, ale Jan Křtitel je musel rozeznat jednoznačně -- potvrzují, že Ježíš je Izajášem prorokovaný Mesiáš. Ježíš tak Jana Křtitele ujišťuje, že nemusí být zklamaný nebo rozčarovaný z toho, že Bůh ještě nepotrestal všechnu bezbožnost (například tu, že Jan Křtitel byl nespravedlivě ve vězení -- viz Mt 14,3-4). Ježíš na základě "Božího slova" Janovi dokazuje, že věci odehrávající se v Ježíšově životě jsou součástí prorokovaného Mesiáše, a tak se Jan ve svém původním úsudku (Mt 3,11-15) nemýlil.

Mt 11,7-15: Ježíš začíná bránit Jana veřejně před naslouchajícími lidmi. Ukazuje na Jana jako na toho, na kom se naplnilo Malachiášovo proroctví (Mt 11,10 zmiňuje místo z proroka Malachiáše 3,1 ("Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu"). Citací tohoto místa Ježíš naráží i na svou totožnost -- výrok "aby připravil přede mnou cestu" totiž v Malachiáši 3 říká Bůh, tj. posel má ukázat na příchod Boha. No a protože Jan Křtitel ukazoval na příchod Ježíše, staví Ježíšovu mesiášskou službu na roveň příchodu Boha.

Velikost učedníků Království zmiňovaná v Mt 11,11 nespočívá ve větším oddání než měl Jan (viz [1], str. 215-216), ale v úplnějším poselství o Ježíši -- poté, co Ježíš, zemře, vstane z mrtvých, odejde do nebe a sešle Ducha svatého, budou mít jeho učedníci mnohem úplnější poselství než měl Jan Křtitel.

Ve verši Mt 11,12 se Ježíš pravděpodobně zamýšlí nad opozicí, která se vzpírá propagaci Božího království a která bude příčinou smrti jak Janovy, tak i jeho.

Někteří v Mt 11,14 (zmínce, že Jan Křtitel je Eliáš) spatřují biblické potvrzení reinkarnace (= převtělování duše zemřelého do jiného člověka, který se časem narodí). Ale Matouš by tento výklad nepřijal (slovy [10], str.258), protože zmiňovaný prorok Eliáš podle Bible nikdy nezemřel (druhá kniha Královská, kapitola 2), ale byl vzat přímo k Bohu do nebe. Takže i kdyby přišel znovu, tak by se vlastně nejednalo o reinkarnaci, ale o druhý příchod téhož člověka, který kdysi na zemi už žil. Ale nemyslím, že by Malachiášovo proroctví nebo Ježíš chtěli zdůraznit, že Jan Křtitel = Eliáš přišlý z nebe. Spíše se má na mysli úřad nebo role Eliáše -- Jan Křtitel byl prorok, který přišel v "duchu a moci Eliášově" (viz Lukáš 1,17 ... tj. ve stejném duchu a moci jako Eliáš) a ukazoval lidem na Boha.

Mt 11,20-24: Kárání měst Betsaidy, Chorazim a Kafarnaum za jejich nevíru a odmítání Ježíšova poselství muselo mít velmi ostrý tón. Ježíš totiž říká, že tato města jsou horší než Týr, Sidón nebo Sodoma -- tak vlastně říká ([10],str.267), že židé nereagovali na věci, které by přesvědčily i pohany (ba co víc, notorické pohany :-)).

Mt 11,25-26: Pod "moudrými a rozumnými" jsou míněna celá města, která právě Ježíš odsoudil v Mt 11,20-24 (viz [6], str.275: nejedná se o vzdělání nebo intelektuálské zaměření, ale o jejich soběstačnost -- považují sami sebe za moudré). Na druhé straně "maličcí" nejsou lidé maličcí věkem nebo vzrůstem, ale ti, co chtějí a potřebují být vyučováni a vedeni.

Mt 11,28-30: Podle Dona Carsona ([6],str.278) Ježíš opět naráží na tu věc, co se objevila už v Mt 5,17-20: "obtíženi břemeny" jsou lidé obtížení nasloucháním vyučování Starého Zákona v podání farizeů, kdežto Ježíšovo "jho a břemeno" je jeho výuka jako toho, na nějž Starý Zákon ve skutečnosti ukazuje. Prostě učednictví u Ježíše vede dále než vyučování farizeů. Ale Ježíšovo jho je lehčí ne proto, že žádá méně, ale proto (viz [1], str.222), že je nese s námi.

Michael Wilkins ([8]) cituje slova Douga Webstera (The Easy Yoke, Colorado Springs, Navpress 1995, str. 201), která bych velmi rád uvedl také:
Mimo Kristovy milosti a zachraňující moci Kříže je nemožné přesvědčit lidi, že Ježíšovo jho je proveditelné, nebo že dokonce netíží. Ale pro ty, kteří pod tímto jhem žijí, vůbec neexistuje jiný způsob života. Kdo při svém zdravém rozumu by se vracel zpět k bohům Já, Peníze, Chtíč nebo Moc? Kdo by vyměnil modlitby na kolenou za svatyni "zbožného" výkonu a sudičství? Cožpak není láska lepší než nenávist, čistota lepší než chtíč, smíření lepší než oplácení? A není to "lepší" skutečně lehčí ve srovnání charakteru s pohodlností, nebo ve srovnání odpočinku duše se sobeckou pýchou?

Matouš 12: Dvanáctá kapitola Matoušova evangelia dokumentuje vyvrcholení střetu mezi Ježíšem a farizeji, náboženskými vůdci židovství v Izraeli. Je zde zaznamenáno, že se farizeové smluvili, že vydají Ježíše na soud a odsoudí k smrti (verš 14). Současně Ježíš zde ovšem o sobě říká tři výroky "více než" (viz [8], str. 452: více než chrám (verš 6), více než prorok (verš 41), více než král (verš 42)), které dokládají, že je někým více než tři největší instituce v Izraeli. Proto je tato kapitola tak důležitá -- obsahuje totiž agrumentaci farizeů i Ježíše a každý může prozkoumat postoje obou stran. Tato kapitola obsahuje největší útok farizeů vůči Ježíši (obvinili ho, že dělá skutky ve jménu ďábla, a tak vede lidi k ďáblu), a také největší výtku Ježíše vůči farizeům (verš 32 -- že odmítnutím Ježíšovy služby hřeší proti Duchu svatému, a tak jim nebude odpouštěno v tomto věku, ani ve věku budoucím). Tento klíčový střet zaslouží bližšího prozkoumání.

Byl Ježíš jen jedním z učitelů, který říkal vlastně jen to, co už je v "židovské Bibli" (= Tóra neboli zákon, historické knihy a prorocké knihy) obsaženo? Stojí vůbec židům za to se Ježíšem více zabývat, když co se týká učení, nepřidal k židovství téměř nic nového? Je křesťanství jen židovskou sektou, jakousi slepou odnoží židovství, a Nový zákon ("křesťanská část Bible") jen sbírkou spisů, které židé ani moc nemusí zkoumat? Jinými slovy: v čem je Ježíš jedinečný, proč ten velký střet křesťanství a židovství?

Dříve než začnu toto citlivé téma, musím říci, že nemám vůči židům žádnou osobní averzi, ani jako národu, ani jako náboženství. Ve skutečnosti si jich hodně vážím. Jako národa si jich vážím za jejich podnikavost a houževnatost, s jakou v historii vzdorují téměř proti všem, v náboženství je považuji (slovy křesťanského kazatele Stanislava Heczka) za své starší bratry. Židé jsou totiž ti, co vědí, že Bůh existuje, vědí, že Bůh jednal a mluvil v historii, a patřičně si těch skutků i slov váží. Židé vědí, že Bůh má plán pro život člověka, a také se snaží podle tohoto plánu žít. Bůh Starého zákona ("židovské části Bible") je stejným Bohem, kterého se snažím poznávat a následovat jako křesťan. Jen v několika "drobnostech" jde moje víra "dál" než víra židů -- dovolte mi je nyní vyjádřit. (omlouvám se všem, na které označení židovské části Bible slovy "Starý zákon" působí nevhodně; je to užívaný termín pro rozlišení křesťanské a židovské části Bible, nejedná se opět o žádnou osobní averzi)
  • a) Ježíš např. v kapitolách Mt 5--7 nepřidává ke Starému zákonu nic revolučně nového. Samotný Mt 7,12 říká jedno úsloví o mezilidských vztazích (jak byste chtěli, aby lidé jednali s Vámi v tom ve všem jednejte s nimi), které se označuje jako jádro celého Zákona a Proroků. Nebo 1.list Janův 3,11 se zmiňuje o tom, že pokyn k lidem mít se navzájem v lásce a v úctě není nic nového, ale je tu na světě "od počátku", od stvoření světa, a tedy určitě je také obsažen ve Starém zákoně.

  • b) Teď to, co je nové: Ježíš se označil za člověka, který přišel Starý zákon naplnit. On je jediným člověkem, který naplnil (Mt 5,17) požadavky Starého zákona vůči Bohu i lidem v tom, že nezhřešil. Už toto je dostatečný důvod, proč by židé (a nejen oni) měli chtít se s Ježíšem a jeho učením setkat. Už toto je dostatečný důvod k zamyšlení. Například farizeové Ježíšovy doby mluvili o dokonalém životě, ale sami dokonalí nebyli. Ježíš tímto dokonalým životem žil -- ne až od 29 let jako Buddha (a nejsem si jist, že by Buddha byl ochoten potvrdit, že počínaje svým třicátým rokem žil bez hříchu), ale odmalička.

  • c) Ježíš je naplněním Starého zákona v tom, že je Mesiáš (předpovídaný ve Starém zákoně). Toto je fakt, který Matouš dokládal dosud téměř v každé kapitole svého evangelia. Proč je to klíčové a nové? Protože existuje "jakési" Boží království a farizeové do něj dosud nevešli (Mt 5,20) -- úkolem Mesiáše je zvát do tohoto království. Toto je podle Matouše klíčový důvod pro židy (a nejen pro ně), proč se s Ježíšem setkat: Ježíš je králem Božího království, on bude rozhodovat o tom, kdo vejde.

    Na argument některých, že Ježíš nesplňuje kritéria Starého zákona kladená na Mesiáše, odpovídám: řešení v tomto velkém sporu je tak trochu "šalomounské" -- zatímco židé čekali krále politického a ekonomického, a křesťané mluví o Mesiáši jako o služebníku, který uzdravoval, je možné oba tyto nesmiřitelné pohledy "složit v jeden": Mesiášovy příchody v historii vesmíru jsou dva -- poprvé přišel jako dokonalý služebník, který uzdravoval lidi a zval je do Božího království; podruhé přijde jako král s mocí. Tak je možné vyložit, že některá proroctví prorokovaná o Mesiáši se za Ježíšova pobytu zde na zemi před dvěma tisíciletími ještě nenaplnila.

  • d) Přesto si nakonec myslím že Ježíš má i "jiné učení", vede k něčemu "vyššímu" než Starý zákon. Tóra totiž byla napsána pro život v pozemském Izraeli, kdežto Ježíš Kristus nyní zve k životu v "nebi", v Božím království, kde dá lidem nové srdce, vede je tudíž k něčemu vyššímu a dokonalejšímu než Tóra. Např. ve svém kázání na hoře Ježíš nikoli ruší rozvod (Mt 5,31-32) a přísahu (Mt 5,33-37), ale ukazuje na pravý záměr, vede ještě dále (Tóra do jisté míry předpokládala nedokonalost světa po pádu člověka do hříchu a po prokletí země (viz Genesis 9), tj. obsahuje jisté ústupky; kdežto nebe = dokonalý svět; Ježíš ukazuje k životu v nebi, bez ústupků tvrdému srdci (Mt 19,8-9)). Ježíš mluví o spravedlnosti nebe, které určitě přesahuje Tóru.

    Na závěr tohoto tématicky náročného exkursu mi dovolte říci ještě aspoň šest věcí:
  • 1) Vztah židů a křesťanů prošel v historii mnoha těžkými obdobími a nutno říci, že křesťané nemají židům co vyčítat. Slovy novináře Johanesse Gerloffa žijícího v Izraeli (přednáška v Apoštolské církvi v Brně, květen 2007): Jméno Ježíš z židovského pohledu má přibližně stejný význam jako jméno Hitler. Jméno křesťan má podobný význam jako křížák. Židovství v průběhu dějin nebylo v žádném jiném jménu tak strašlivě pronásledováno, jako ve jménu Ježíše. Když žid dnes konvertuje k Ježíši, tak je to, jako by konvertoval k nacismu. Tak to židé pocitově prožívají.

  • 2) Co se týká židovské víry, jejich očekávání bude naplněno: židovský národ uvidí politického a ekonomického Mesiáše, který přijde s velkou mocí a nastolí království, jehož velikost a sláva nebude mít obdoby ani ve starověkých (= biblických), ani v novověkých (= současných) dějinách. Jméno toho Mesiáše bude Ježíš Kristus -- tomu věřím jako křesťan :-). Co na tom, že jej židé (= všechny skupiny této víry) kdysi nepřijali? Nyní jej přijmou. Mesiáš bude králem židovské země "navěky" -- nastálo. A toto království Izraele bude rozšířeno do takových rozměrů, které nikdy v historii nebyly skutečností -- možná i na celý svět. Pak bude žít židovský národ navěky v bezpečí.

  • 3) Co se týká křesťanské víry, její očekávání bude naplněno: Ježíš přijde podruhé, nyní v moci, a daruje všem, kteří jej přijali, věčný život -- uvede je do svého království, do života jak kvality, tak délky. Odpuštění a proměna srdce bude realizována v plnosti. Jedná se o novou část poselství od Boha: jednotlivec věčně s Bohem.

  • 4) Co říci k záchraně židů v "křesťanském smyslu"? Že je skutečně "zjevením navíc" k pravdám Starého zákona a křesťané se za své poselství nemusí stydět. Nejrozumnější je uzavřít, že židé tuto záchranu (křesťanským termínem je zde "spasení") mohou také obdržet, stejně jako kdokoli jiný. Jen Bůh vidí do srdce lidí, jen Bůh a Ježíš sledují životní pouť každého člověka a rozhodnou o jeho vstupu do "království". Na druhé straně poselstvím křesťanské části Bible je, že "v nikom jiném není této spásy" (Skutky 4,12) -- o záchraně tohoto typu rozhodne Ježíš (pro židy, ale také pro hinduisty, sikhisty, bahaisty a komunisty :-)). Ve skutečnosti Nový zákon ve vztahu k židovskému národu říká, že v budoucnu tímto "křesťanským spasením" bude obdařena většina židů (Římanům 11,25-26).

  • 5) Martin Prudký ve své knize Zvláštní lid Páně - křesťané a židé (literatura [23]) jen velmi zdráhavě přijímá tzv. "substituční" výklad lidu Páně (rezolutní a nekompromisní tvrzení, že Hospodinovy záměry na zemi nyní místo židů naplňují křesťané). Samozřejmě jako biblista musí přiznat, že označení "lid Páně" je v Novém zákoně jednoznačně vyhrazeno Kristově církvi. Nicméně varuje před jednoznačnými všeodsuzujícími výroky na stranu židů. Vyzývá k tomu, abychom chápali, že v případě Ježíše a přijetí jeho mesiášství neselhali židé jako národ, ale jako jednotlivci, a sice vládnoucí představitelé. Navíc, jak bychom jednali vy a já na jejich místě? Vyvarujme se tedy židy dnes jakkoli trestat za popravu Ježíše nebo za nepřijetí Mesiáše. Něco podobného už v historii udělal Hitler, ale ukázal spíše, jak by se tyto věci neměly řešit. Vyvarujme se je i slovně napadat a mluvit s nimi z pozice konfrontace nebo nadřazenosti, a nikoli z pozice setkání.

  • 6) Byli to právě židé, kteří světu přinesli evangelium o Ježíši Kristu.

    Po těchto slovech, která musela být řečena, se podívejme už konkrétně na kapitolu 12:

    Mt 12,1-8: Ježíš na obvinění farizeů, že jeho učedníci dělají, co není dovoleno v sobotu, reaguje slovy, že farizeové útočí na nevinné (verš 7). Proč? podle Dt 23,26 (Když vejdeš do obilí svého bližního, smíš si rukou natrhat klasů, ale nebudeš obilí svého bližního žnout srpem) se nejednalo o krádež. Ale to farizeové neměli na mysli -- oni poukazovali na překročení příkazu nepracovat (Ex 20,10 ... přímo příkaz desatera, který zakazuje práci v sobotu). Ale jednalo se v tomto případě o práci? Farizeové pod vlivem svých tradičních výkladů tvrdili, že ANO. Ježíš tvrdil, že NE. Čili jeho obviněním bylo, že tito vykladači poslouchali spíše tradici výkladu, než Písmo (= vlastně Boží slovo) samotné. Říkal, že poslouchají tradici, nikoli Boha. Ale Ježíš nezůstává jen u holé odpovědi, nýbrž třemi příklady uvádí poselství z každé části Starého zákona, a tak komunikuje se znalci zákona na vysoké úrovni (viz [1], str. 226: reaguje a) příběhem z historických knih o králi Davidovi; b) argumentem z Tóry o službě kněží; c) citací proroka Ozeáše v Mt 12,7). Když srovnáme příběh o Davidovi (Mt 12,3-4 shrnuje 1.knihu Samuelovu 21,2-7) s Ježíšem a jeho učedníky, lze se domnívat, že Ježíš říká tímto argumentem něco jako: I když David přestoupil chrámové nařízení, Bůh mu a jeho družině nakonec odpustil, a nyní jsem nechybil já, ale moji učedníci učinili něco, co se vám nezdá, a vy chcete tuto událost obrátit jako důvod proti mně? Ježíš napadá mimo jiné chorobnou touhu farizeů jej z něčeho obžalovat (viz Mt 12,10). Mt 12,5-6: Pak mluví o kněžích, jejichž služba také spočívá na výjimce ze zákona o sobotě, tj. že vlastně celý zákon spočívá na principu milosrdenství (viz [8], str. 441). Důvodem neviny učedníků není uvedeno to, že měli hlad, ale jako důvod je uveden fakt, že je zde Pán nad sobotou (verš 8), který zde vinu neshledává (viz [6], str.282). V Mt 12,7-8 Ježíš znovu (po Mt 9,12-13) cituje Ozeáše 6,6. Připomíná, že milosrdenství, láska a soucit je jádrem židovské zbožnosti. Jako by chtěl říci: kdybyste se drželi jádra zbožnosti, tak k tomuto obviňování vůbec nepřistoupíte.

    Mt 12,9-14: Je paradoxem, že Ježíš v sobotu uzdravil, ale farizeové se v sobotu domluvili, že Ježíše zabijí. Kdo tedy více přestoupil rozměr soboty "činit dobře"?

    Mt 12,15-21: Ježíš uzdravil nemocné, ale řekl jim, ať mlčí, aby se splnilo slovo o jeho tichosti a jemnosti. Připomínají se mi tímto slova z Jakubova dopisu 3,13: "Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať ukáže své skutky dobrým způsobem života, v tichosti, kterou dává moudrost."

    Mt 12,22-45: Na velké obvinění farizeů, že vyhání démony ve jménu Belzebula, Ježíš reaguje také velmi vážným obviněním v Mt 12,43-45: vlastně "vrací" farizeům jejich obvinění a umocňuje je (viz [1], str.234): oni, nikoli on, démonizují tuto generaci, když nepřivádějí lidi k němu, k Mesiáši, a nechávají prázdný dům, ve kterém by měl vládnout Duch svatý. Verš Mt 12,32 je náročný díky strachu, který vyvolává v některých lidech, že totiž si pokládají otázku, zda nezhřešili vůči Duchu svatému, tj. vůči Bohu hříchem, který nelze odpustit. Je to skutečně náročné místo, ale vzhledem k důležitosti konfliktu řešeném v této kapitole je na místě. Farizeové právě rozhodují o životě Ježíše. Ježíš na druhé straně v tomto verši upozorňuje, že Bůh bude rozhodovat o životě každého člověka. Mimochodem, Ježíš v tomto verši upozorňuje židy, že nemají argumenty odmítat jej jako Mesiáše -- velmi důrazně je vede k tomu, aby zvážení této věci věnovali více než minutu a půl (třeba i deset nebo dvacet minut :-)). Velmi pomalu a několika argumenty ve verších Mt 12,25-30 farizeům ukazuje, že znevažováním jeho uzdravující moci vědomě odmítají práci Ducha -- odmítají pravdu v plném vědomí toho, že to dělají (toto je hřích proti Duchu -- viz [6],str.291). Velmi důležitý je v těchto souvislostech i verš Mt 12,37: Budeme souzeni podle svých vlastních slov o Ježíši.

    [Update 2008: když jsem nyní dočetl Matoušovo evangelium a dívám se zpětně na verše Mt 12,31-32, napadá mne vyložit je spíše v historických souvislostech -- Ježíš jako by říkal: může Vám být odpuštěno i to, že mne odsoudíte a ze závisti a ze své omezenosti zabijete; ale až budu vzkříšen, a dám lidstvu toto velké znamení o odpuštění a věčném životě, a přijdou za Vámi moji učedníci v moci Ducha, pak už když je odmítnete, přijdete o poslední možnost (když se pak toto místo začne vztahovat na dnešní dobu, tak dojdeme ale opět k tomu, co říká Don Carson v [6])]

    Využití kapitoly 12 v našem životě: Právě ode mne odešla jedna kamarádka, a na konci našeho rozhovoru se loučila slovy: Ten, komu záleží na lásce a soucitu, se k Bibli nakonec dostane, ale ten, kdo jen přemýšlí, jak co přesně říci, kdo jen čte a mluví, ale nevcítí se do druhého člověka, aby mu prokázal lásku, ten k lásce a soucitu nikdy nedojde. Svými slovy tak trochu narážela na nebezpečí evangelikálních církví, v jejichž prostředí se ona i já pohybujeme: silnou stránkou našich církví je přemýšlet, co jak přesně v Bibli znamená, hlásáme evangelium a píšeme knihy, ale náš soucit i láska vůči druhým lidem někdy možná trochu pokulhává. Nechtěla říct, že je špatně, když se snažíme nazvat věci správnými slovy, ale bylo jí líto, že někdy zůstává jen u toho.

    Chtěl jsem jí namítnout, že to není tak jednoduché prokazovat soucit, když například ve škole, svém zaměstnání, se setkávám s tím, že studenti zneužívají mírnost některých učitelů a omlouvají svou nepřipravenost nepravdivými důvody. Soucit a mírnost má v sobě přímo zakódovanou možnost být zneužit. Citlivost je snadno manipulovatelná, říkají psychologové. Na druhé straně si uvědomuji, že je to právě mírnost a vstřícnost mých kolegů (a vlastně i těch studentů :-)), která mi vůbec umožňuje svoje zaměstnání vykonávat a být na tom místě, kde jsem. Kolegové a studenti také musí hledat důvody, proč vůči mně prokázat mírnost a odpuštění.

    Na druhé straně mne ovšem zaujala také myšlenka Dona Carsona nad textem Mt 12,12 (viz [6],str.284), že Ježíš nemluví o povinnosti, ale o tom, co je dovoleno v sobotu -- činit dobré; "pokud by selhání činit dobré bylo vždy špatné, nebyla by vůbec možnost jakéhokoli odpočinku". Někdy si totiž připadám jako štvaná zvěř, že totiž různých povinností a lidí, kteří potřebují pomoc, je tolik, že jsem až zoufalý a moje pomoc není pak vůbec účinnou pomocí. Pomalu se smiřuji s tím, že potřebuji odpočinek :-)

    Ježíš taky byl ve své citlivosti vyvážený -- sloužil lidem, uzdravoval je, ale "nenechal po sobě šlapat", nebyl přecitlivělý v negativním slova smyslu. Když farizeové "měli něco proti němu" (viz Mt 5,23), tak nebyl ten, kdo nebrání pravdu. Stál na tom místě, kde měl stát, až do konce. A nejen to. Jeho reakce v kapitole 12 neukazuje na nějakou mdlou přecitlivělost. Své výhrady vůči farizeům jim sdělil velice jasně. Jasně jim říkal, kde se oni mýlí. Velice jasně komunikoval, že on je v právu, že důvody pro jeho obvinění jsou liché (vyhroceno i v Janově evangeliu 10,32, kde Ježíš říká farizeům: "Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Pro který z nich mne chcete kamenovat?"). Ježíš je příkladem vyváženosti mezi citlivostí a rozhodností. Byl citlivý na lidi, a naplnil také Mt 5,21-26 až do krajnosti: stál a nechal se ukřižovat, aniž by mu jeho obviňovatelé prokázali jediný argument.

    Totéž jinými slovy: celá kapitola velkého střetu hlavních představitelů židovství počátku letopočtu s Ježíšem mne vede k tématu slyšení Božího hlasu. Pokládám si otázku: Do jaké míry jsem já, křesťan, dále ochotný slyšet hlas Boha? Ne že bych měl strach z toho, že jsem zhřešil proti Duchu svatému -- zde si skutečně myslím, že existuje určitá hranice, jejíž překročením člověk ví, že patří Bohu. Spíše mi leží na srdci, zda nepřehlušuji nějaké aktuální volání Boha, kterým mne chce vést dál. Farizeové toho tolik z Tanachu (to je židovský název pro křesťanský Starý zákon, jsem se právě dozvěděl) znali, ale když se setkali s Ježíšem tváří v tvář, nepochopili, že celý Tanach je chce přivést k Němu a ukazuje na Něj. Selhali v tom dalším kroku, ke kterému je Bůh vedl. Dělám ten další krok v následování Božího plánu pro můj život? A pokud v tom dalším kroku si nejsem jistý, udělám si prostor k tomu, abych jej zjistil? Hodně mne v tomto směru zaujala kniha Bruce Waltkeho (literatura [24]) Hledání Boží vůle. Mluví například o tom, že nestačí jen Bibli číst, ale že člověk musí věnovat čas, aby přemístil Bibli z hlavy do srdce (rozjímáním nad textem, který už pochopil), a pak ze srdce do rukou a nohou (skutečným praktickým žitím). Ano, možná existuje nějaké větší povolání, které má Pán pro můj (nebo váš) život. Ale to třeba není teď aktuální. Nemohu "přeskočit" jisté fáze následování Boha. Mým úkolem je udělat několik malých krůčků, kterým zatím rozumím. Pak bude mít Bůh důvod říci mi více. Tolik pár myšlenek z knihy [24].

    následující: Matouš 13


  • Diskuse:


    Vstup do diskuse:

    Jméno:   

    Váš email (nebude zveřejněn, slouží pouze ke kontrole hesla)

    Heslo, které jste obdržel/a při registraci:

    (Registrovat se / zapomněl/a jste heslo)

    Váš vzkaz: