Julie Krbušková: Evangelium podle Matouše
Matouš:

úvodem

Matouš 1--2
Matouš 3--4
Matouš 5--7
Matouš 8--9
Matouš 10
Matouš 11--12
Matouš 13
Matouš 14--17
Matouš 18
Matouš 19--23
Matouš 24--25
Matouš 26--28

vznik a autorství
stručně obsah
poselství
přehled literatury



Matouš 19–23


19
1Když Ježíš dokončil tato slova, odebral se z Galileje do krajin judských za Jordán. 2Velké zástupy šly za ním, a on je tam uzdravil.

3Tu k němu přišli farizeové a pokoušeli ho: "Je dovoleno propustit manželku z jakékoli příčiny?" 4Odpověděl jim: "Nečetli jste, že Stvořitel od počátku `muže a ženu učinil je´? 5A řekl: `Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo´; 6takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" 7Namítnou mu: "Proč tedy Mojžíš ustanovil, že muž smí propustit svou manželku tím, že jí dá rozlukový lístek?" 8Odpoví jim: "Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Od počátku to však nebylo. 9Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží."

10Učedníci mu řekli: "Jestliže je to s mužem a ženou takové, pak je lépe se neženit." 11On jim odpověděl: "Ne všichni pochopí to slovo; jen ti, kterým je dáno. 12Někteří nežijí v manželství, protože jsou k tomu od narození nezpůsobilí; jiní nežijí v manželství, protože je nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop.

13Tehdy k němu přinášeli děti, aby na ně vložil ruce a pomodlil se; ale učedníci jim to zakazovali. 14Ježíš však řekl: "Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně; neboť takovým patří království nebeské." 15Požehnal jim a šel dál.

16A hle, kdosi k němu přišel a zeptal se ho: "Mistře, co dobrého mám udělat, abych získal věčný život?" 17On mu řekl: "Proč se mě ptáš na dobré? Jediný je dobrý! A chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání!" 18Otázal se ho: "Která?" Ježíš odpověděl: "Nebudeš zabíjet, cizoložit, krást, křivě svědčit, 19cti otce a matku, miluj svého bližního jako sám sebe." 20Mladík mu řekl: "To jsem všechno dodržoval! Co mi ještě schází?" 21Ježíš mu odpověděl: "Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne." 22Když mladík uslyšel to slovo, smuten odešel, neboť měl mnoho majetku.

23Ježíš řekl svým učedníkům: "Amen, pravím vám, že bohatý těžko vejde do království nebeského. 24Znovu vám říkám, snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království."

25Když to učedníci slyšeli, velice se zhrozili a řekli: "Kdo potom může být spasen?" 26Ježíš na ně pohleděl a řekl: "U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všecko."

27Na to mu řekl Petr: "Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou! Co tedy budeme mít?" 28Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám, až se Syn člověka při obnovení všeho posadí na trůn své slávy, tehdy i vy, kteří jste mě následovali, usednete na dvanáct trůnů a budete soudit dvanáct pokolení Izraele. 29A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě. 30Mnozí první budou poslední a poslední první."

20
1"Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. 2Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. 3Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu, 4a řekl jim: `Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé.´ 5Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak. 6Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: `Co tu stojíte celý den nečinně?´ 7Odpověděli mu: `Nikdo nás nenajal.´ On jim řekne: `Jděte i vy na mou vinici.´ 8Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: `Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním!´ 9Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár. 10Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru. 11Vzali ho a reptali proti hospodáři: 12`Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!´ 13On však odpověděl jednomu z nich: `Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? 14Vezmi si, co ti patří a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; 15nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?´ 16Tak budou poslední první a první poslední."

17Když Ježíš šel do Jeruzaléma, vzal si stranou dvanáct učedníků a cestou jim řekl: 18"Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům; odsoudí ho na smrt 19a vydají pohanům, aby se mu posmívali, zbičovali ho a ukřižovali; a třetího dne bude vzkříšen."

20Tehdy k němu přistoupila matka synů Zebedeových se svými syny, klaněla se mu a chtěla ho o něco požádat. 21On jí řekl: "Co chceš?" Řekla: "Ustanov, aby tito dva synové měli místo jeden po tvé pravici a jeden po tvé levici ve tvém království." 22Ježíš však odpověděl: "Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já mám pít?" Řekli mu: "Můžeme." 23Praví jim: "Můj kalich budete pít, ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž je připravil můj Otec."

24Když to uslyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na oba bratry. 25Ale Ježíš si je zavolal a řekl: "Víte, že vládcové panují na národy a velicí je utlačují. 26Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; 27a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. 28Tak, jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé."

29Když vycházeli z Jericha, následoval ho velký zástup. 30A hle, dva slepí seděli u cesty; když uslyšeli, že jde kolem Ježíš, začali křičet: "Smiluj se nad námi, Pane, Synu Davidův!" 31Zástup je napomínal, aby mlčeli, ale oni křičeli ještě víc: "Smiluj se nad námi, Pane, Synu Davidův!" 32Ježíš se zastavil, zavolal je a řekl jim: "Co chcete, abych pro vás učinil?" 33Odpověděli mu: "Pane, ať se otevřou naše oči!" 34Ježíš pohnut soucitem, dotkl se jejich očí, a hned prohlédli; a šli za ním.

21
1Když se přiblížili k Jeruzalému a přišli do Betfage na Olivové hoře, poslal Ježíš dva učedníky 2a řekl jim: "Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a u ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně. 3A kdyby vám někdo něco říkal, odpovězte: `Pán je potřebuje.´ A ten člověk je hned pošle." 4To se stalo, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka:
5`Povězte dceři siónské:
Hle, král tvůj přichází k tobě,
tichý a sedící na oslici,
na oslátku té, která je podrobena jhu.´
6Učedníci šli a učinili, co jim Ježíš přikázal. 7Přivedli oslici i oslátko, položili na ně pláště a on se na ně posadil. 8A mohutný zástup prostíral na cestu své pláště, jiní odsekával ratolesti stromů a stlali je na cestu. 9Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: "Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!"

10Když vjel Ježíš do Jeruzaléma, po celém městě nastal rozruch; ptali se: "Kdo to je?" 11Zástupy odpovídaly: "To je ten prorok Ježíš z Nazareta v Galileji." 12Ježíš vešel do chrámu a vyhnal prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků i stánky prodavačů holubů; 13řekl jim: "Je psáno: `Můj dům bude zván domem modlitby´, ale vy z něho děláte doupě lupičů." 14I přistoupili k němu v chrámě slepí a chromí a on je uzdravil.

15Když velekněží a zákoníci viděli jeho udivující činy i děti volající v chrámě "Hosanna Synu Davidovu", rozhněvali se 16a řekli mu: "Slyšíš, co to říkají?" Ježíš jim odpověděl: "Ovšem! Nikdy jste nečetli: `Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu´?" 17Opustil je a vyšel ven z města do Betanie; tam přenocoval.

18Když se ráno vracel do města, dostal hlad. 19Spatřil u cesty fíkovník a šel k němu; ale nic na něm nenalezl, jen listí. I řekl mu: "Ať se na tobě na věky neurodí ovoce!" A ten fíkovník najednou uschl. 20Když to učedníci viděli, podivili se: "Jak najednou ten fíkovník uschl!" 21Ježíš jim odpověděl: "Amen, pravím vám, budete-li mít víru a nebudete pochybovat, učiníte nejen to, co se stalo s fíkovníkem; ale i kdybyste této hoře řekli: `Zdvihni se a vrhni se do moře´ - stane se to. 22A věříte-li, dostanete všecko, oč budete v modlitbě prosit."

23Když Ježíš přišel do chrámu a učil, přistoupili k němu velekněží a starší lidu a řekli: "Jakou mocí to činíš? A kdo ti tu moc dal?" 24Ježíš jim odpověděl: "Já vám také položím otázku; jestliže ji zodpovíte, i já vám povím, jakou mocí to činím. 25Odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe, či od lidí?" Oni se mezi sebou dohadovali: "Řekneme-li, `z nebe´, namítne nám: `Proč jste mu tedy neuvěřili?´ 26Řekneme-li však `z lidí´, máme obavy ze zástupu; vždyť všichni mají Jana za proroka." 27Odpověděli tedy Ježíšovi: "Nevíme." Tu jim řekl i on: "Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím."

28"Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: `Synu, jdi dnes pracovat na vinici!´ 29On odpověděl: `Nechce se mi.´ Ale potom toho litoval a šel. 30Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: `Ano, pane.´ Ale nešel. 31Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?" Odpověděli: "Ten první!" Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království. 32Přišel k vám Jan po cestě spravedlnosti, a vy jste mu neuvěřili. Ale celníci a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, ale ani potom jste toho nelitovali a neuvěřili mu.

33Poslyšte jiné podobenství: Jeden hospodář vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal v ní lis a vystavěl strážní věž; potom vinici pronajal vinařům a odcestoval. 34Když se přiblížil čas vinobraní, poslal své služebníky k vinařům, aby převzali jeho díl úrody. 35Ale vinaři jeho služebníky chytili, jednoho zbili, druhého zabili, dalšího ukamenovali. 36Znovu poslal další služebníky, a to více než před tím, ale naložili s nimi právě tak. 37Nakonec k nim poslal svého syna; řekl si: `Na mého syna budou mít přece ohled!´ 38Když však vinaři shlédli syna, řekli si mezi sebou: `To je dědic. Pojďme, zabijme ho, a dědictví připadne nám!´ 39Chytili ho, vyvlekli ven z vinice a zabili. 40Když nyní přijde pán vinice, co udělá těm vinařům?" 41Řekli mu: "Zlé bez milosti zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou odvádět výnos v určený čas."

42Ježíš jim řekl: "Což jste nikdy nečetli v Písmech:
`Kámen, který stavitelé zavrhli,
stal se kamenem úhelným;
Hospodin to učinil
a je to podivuhodné v našich očích´?
43Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce. 44Kdo padne na ten kámen, roztříští se, a na koho on padne, toho rozdrtí."

45Když slyšeli velekněží a farizeové tato podobenství, poznali, že mluví o nich. 46Hleděli se ho zmocnit, ale báli se zástupů, protože ty ho měly za proroka.

22
1A Ježíš k nim znovu mluvil v podobenstvích: 2"S královstvím Božím je to tak, jako když jeden král vystrojil svatbu svému synu. 3Poslal služebníky, aby přivedli pozvané na svatbu, ale oni nechtěli jít. 4Poslal znovu jiné služebníky se slovy: `Řekněte pozvaným: Hle, hostinu jsem uchystal, býčci a krmný dobytek je poražen, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!´ 5Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, druhý za svým obchodem. 6Ostatní chytili jeho služebníky, potupně je ztýrali a zabili je. 7Tu se král rozhněval, poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. 8Potom řekl svým služebníkům: `Svatba je připravena, ale pozvaní nebyli jí hodni; 9jděte tedy na rozcestí a koho najdete, pozvěte na svatbu.´ 10Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré; a svatební síň se naplnila stolovníky.

11Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu. 12Řekl mu: `Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?´ On se nezmohl ani na slovo. 13Tu řekl král sloužícím: `Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.´ 14Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán."

15Tehdy farizeové šli a radili se, jak by Ježíšovi nějakým slovem nastražili léčku. 16Poslali za ním své učedníky s herodiány, aby řekli: "Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy; na nikoho se neohlížíš a nebereš ohled na postavení člověka. 17Pověz nám tedy, co myslíš: Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?" 18Ale Ježíš poznal jejich zlý úmysl a řekl: "Co mě pokoušíte, pokrytci? 19"Ukažte mi peníz daně!" Podali mu denár. 20On jim řekl: "Čí je tento obraz a nápis?" 21Odpověděli: "Císařův." Tu jim řekl: "Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, co je Boží, dejte Bohu." 22Když to slyšeli, podivili se, nechali ho a odešli.

23V ten den přišli za ním saduceové, kteří říkají, že není vzkříšení, a předložili mu dotaz: 24"Mistře, Mojžíš řekl: `Zemře-li někdo bez dětí, ať se s jeho manželkou podle řádu švagrovství ožení jeho bratr a zplodí svému bratru potomka.´ 25U nás bylo sedm bratří. První po svatbě zemřel, a protože neměl potomka, zanechal svou ženu svému bratru. 26Stejně i druhý, třetí a nakonec všech sedm. 27Naposledy ze všech zemřela ta žena. 28Až bude vzkříšení, komu z těch sedmi bude patřit? Vždyť ji měli všichni!" 29Ježíš jim odpověděl: "Mýlíte se, neznáte Písma ani moc Boží. 30Po vzkříšení se lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé. 31A pokud jde o vzkříšení mrtvých, nečetli jste, co vám Bůh pravil: 32`Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův?´ On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých." 33Když to slyšely zástupy, žasly nad jeho učením.

34Když se farizeové doslechli, že umlčel saduceje, smluvili se 35a jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel: 36"Mistře, které přikázání v zákoně je největší?" 37On mu řekl: "`Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´ 38To je největší a první přikázání. 39Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´ 40Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci."

41Když se farizeové sešli, zeptal se jich Ježíš: 42"Co si myslíte o Mesiášovi? Čí je syn?" Odpověděli mu: "Davidův." 43Řekl jim: "Jak to tedy, že ho David v Duchu svatém nazývá Pánem, když praví:
44`Řekl Hospodin mému Pánu:
Usedni po mé pravici,
dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.´
45Jestliže tedy David nazývá Mesiáše Pánem, jak může být jeho synem?" 46A nikdo nebyl s to odpovědět mu ani slovo; od toho dne se ho již nikdo neodvážil tázat.

23
1Tehdy Ježíš mluvil k zástupům i k svým učedníkům: 2"Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. 3Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní. 4Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. 5Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli: rozšiřují si modlitební řemínky a prodlužují třásně, 6mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagógách, 7líbí se jim, když je lidé na ulici zdraví a říkají jim `Mistře´. 8Vy však si nedávejte říkat `Mistře´: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. 9A nikomu na zemi nedávejte jméno `Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský. 10Ani si nedávejte říkat `Učiteli´: váš učitel je jeden, Kristus. 11Kdo je z vás největší, bude váš služebník. 12Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.

13Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít. 14Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Vyjídáte domy vdov pod záminkou dlouhých modliteb; proto vás postihne tím přísnější soud. 15Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami.

16Běda vám, slepí vůdcové! Říkáte: `Kdo by přísahal u chrámu, nic to neznamená; ale kdo by přísahal při chrámovém zlatu, je vázán.´ 17Blázni a slepci, co je větší: zlato, nebo chrám, který to zlato posvěcuje? 18Nebo: `Kdo by přísahal při oltáři, nic to neznamená; ale kdo by přísahal při oběti na něm, je vázán.´ 19Slepci, co je větší: oběť nebo oltář, který tu oběť posvěcuje? 20Kdo tedy přísahá při oltáři, přísahá při něm a při všem, co na něm leží. 21A kdo přísahá při chrámu, přísahá při něm a při tom, kdo v něm přebývá. 22Kdo přísahá při nebi, přísahá při trůnu Božím a při tom, který na něm sedí.

23Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat. 24Slepí vůdcové, cedíte komára, ale velblouda spolknete!

25Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Očišťujete číše a talíře zvenčí, ale uvnitř jsou plné hrabivosti a chtivosti. 26Slepý farizeji, vyčisť především vnitřek číše, a bude čistý i vnějšek. 27Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty. 28Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost.

29Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých 30a říkáte: `Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků.´ 31Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kteří zabíjeli proroky. 32Dovršte tedy činy svých otců! 33Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu? 34Hle, proto vám posílám proroky a učitele moudrosti i zákoníky; a vy je budete zabíjet a křižovat, budete je bičovat ve svých synagógách a pronásledovat z místa na místo, 35aby na vás padla všechna spravedlivá krev prolitá na zemi, od krve spravedlivého Ábela až po krev Zachariáše syna Bachariášova, kterého jste zabili mezi chrámem a oltářem. 36Amen, pravím vám, to vše padne na toto pokolení.

37Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! 38Hle, váš dům se vám ponechává pustý. 39Neboť vám pravím, že mě neuzříte od nynějška až do chvíle, kdy řeknete: `Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.´"

Český Ekumenický překlad, zveřejněno se souhlasem České Biblické Společnosti.

Komentářové poznámky


Břeťa Fajmon, 10.11.2009

Matouš 19: Skončila Ježíšova služba v Galileji, a Matouš ve svém evangeliu nyní popisuje Ježíšovu cestu do Jeruzaléma. Zatímco opozice vůči Ježíši v kapitolách 11-16 vrcholí vyznáním učedníků a přijetím Ježíše za Mesiáše, opozice v kapitolách 19-26 vrcholí zatčením Ježíše a přípravami na jeho popravu. Nicméně Ježíš všechny střety s náboženskými představiteli využívá k tomu, aby učil své učedníky, kteří jsou s ním. V kapitole 19 je tématem rozhovorů vztah k manželství a dětem, a k penězům a majetku.

Mt 19,1-12: Ježíš začíná směřovat k cestě do Jeruzaléma. Pokračuje jeho služba uzdravování a pozývání do Božího království. Na cestě dochází k další disputaci ohledně manželství -- farizeové se ptají, jak velký důvod je potřeba k rozvodu. Ježíš na to odpovídá tak, že ve verši 5 cituje Genesis 2,24. Tím říká, že Hospodinovým jasným záměrem bylo, aby se nikdy muž a jeho manželka nerozváděli. Ústupek v Mojžíšově zákoně (viz verš 7 -- odkazuje se na 5.knihu Mojžíšovu 24,1-4) byl dodán jen pro tvrdost srdce lidí. Tato Ježíšova slova jsou v souladu s Matoušem 5, kde také Ježíš říká, že zve lidi k něčemu vyššímu než jen k Mojžíšovu zákonu -- k životu, kde tvrdost lidského srdce bude proměněna. Ve verši 9 nakonec Ježíš potvrzuje nevěru v oblasti sexu jako důvod k rozvodu, ale klíčovým důrazem jeho slov je velká vážnost, kterou Bůh klade na manželství.

Dosti laxní poznámku učedníků Ježíš bere jako příležitost říci, že někteří lidé se vzdají i manželství a přímo se soustředí na život v Božím království. Nechce tím říci (viz [7], str. 419), že celibát je nějakým svatějším stavem než manželství (1.list Timoteovi 4,1-3 varuje před zvyšováním stavu svobodného), ani že celibát je určen pro náboženské špičky (podle Mt 8,14 měl apoštol Petr manželku), ale že existuje zvláštní povolání určené pro větší užitečnost v Božím království.

Mt 19,13-15: Téma dětí z Mt 18,1-5 je znovu otevřeno. Je zajímavé, že ve verši 14 rozvíjí myšlenky z minulé kapitoly, když říká, že "takovým patří království nebeské" -- "být jako dítě" tedy není jen předpokladem pro vstup do království, ale charakteristikou lidí v království. Jak říká Michael Wilkins ([8], str. 646),
Jako slabé, bezbranné a zranitelné děti si i učedníci Ježíše musí zachovat svou závislost na nebeském Otci pro smysl, moc i význam svého života.
Mt 19,16-30: Bohatý mladík oslovuje Ježíše s otázkou ohledně věčného života, což se rovná vstupu do království. To je myslím v Matoušově evangeliu poprvé řečeno, že vstup do Království znamená novou kvalitu života, která začíná už zde na zemi a nikdy nekončí. Opět nemám lepšího komentáře než myšlenku Michaela Wilkinse ([8], str. 649), kdy dává do kontrastu bohatého mladíka a předchozí zmínku o dětech: zatímco dítě je bezbranné, bezmocné a potřebuje svého otce, bohatství je dobrým symbolem člověka, který nepotřebuje Boha -- svou osobní cenu, moc, smysl a význam odvozuje z něčeho jiného. Bohatý mladík jistě dával chudým, ale dával zřejmě ze svého nadbytku, což ještě posilovalo jeho pýchu.
[8], str.650: Dítě nemá žádné vlastní zdroje, jak dosáhnout ve svém životě toho, co chce. Stát se "jako dítě" znamená přijmout do svého života Boha, který pak poskytne to, čeho se nedostává. Ale bohatý člověk je soběstačný, má zdroje k tomu, aby byl silný a ochránil se před nedostatkem a těžkostmi a stal se tím, čím chce.
Využitím této kapitoly není vzdát se svých peněz, ale odpovědět si na otázku: čím se v životě nechávám vést, co mi dává v životě význam a smysl? Nemohu zapomenout na smělé jednovětné prohlášení Paula Stevense (the Disciplines of the Hungry Heart): "Our identity is in the gift of love of someone else" (naše totožnost je v daru lásky někoho jiného). Proč píšu tuto internetovou stránku? Abych si zaručil věčný význam a přijetí druhých? Doufám že proto, abych se podělil o něco z té Lásky, co jsem sám přijal. Proč chodím do práce? Abych si vybudoval pozici a měl moc? Vyučující na vysoké škole konec konců může mnoha lidem přistřihnout křidýlka, z čehož občas pramení i pocit důležitosti. A proč hledám partnerský vztah -- abych svou totožnost mohl čerpat odtud? Možná moc totožnosti nenačerpám, protože partnerský vztah je spíš dávání než braní. I při hledání lásky asi člověk udělá nejlíp, když už nějakou tu lásku už předem má v srdci -- tu, co dává Bůh. Nic jiného než dar lásky nám žádnou dobrou totožnost nedá. Kéž bych se každý večer mohl těšit z daru Lásky, ve které mohu spočinout, a ne z jiných věcí, a také se netrápil tím, co nemám.

Ve verši 27 je zvláštní vyznání ("my jsme opustili vše") a otázka: "co z toho budeme mít?" První učedníci Ježíše skutečně prodávali své domy a pole, protože tehdejší chudoba mnohých křesťanů "volala" po darech lásky. Verš 29 zajímavým způsobem shrnuje Ježíšovy výzvy k následování: (opět volně podle [8], str.652) Tato výzva opustit rodinu a území (domy, pole) je podobnou výzvou, kterou řekl Bůh Abrahamovi v Genesis 12,1: Ježíš volá své učedníky do nové rodiny a nové země.

Matouš 20: Mt 20,1-16: Příhodná slova říká Michael Wilkins ([8], str.666):
Toto podobenství nechce mluvit o způsobu získání záchrany a věčného života, protože záchrana není ze skutků (Efezským 2,8-9: Milostí tedy jste zachráněni skrze víru. Záchrana není z vás, je to Boží dar; není ze skutků, aby se nikdo nechlubil). Spíše se jedná o podobenství o tom, co by mělo být naší motivací ke službě. Pokud si myslíme, že si něco zasloužíme na základě svého času, píle a oddání ke službě, vynulovali jsme skutečnou hodnotu toho, co děláme. Všichni, co reagují na Boží milost při Ježíšově pozvání do království, jsou rovnoprávnými učedníky, a musíme si dát pozor, abychom neměřili sami sebe podle toho, co jsme udělali nebo obětovali. Naše povolání je stále povoláním z milosti, a vděčné srdce bude sloužit bez myšlenek na odměnu a bez srovnávání s druhými. Tak jak to zdůrazňuje hospodář v tomto podobenství, myslet na odměnu a srovnávat se s druhými vede jen k tomu, že zpochybňujeme moudrost a dobrotu Boha a závidíme jiným učedníkům.
(Keener [1], str.306: postoj učedníků je téměř takový, že si Boží milost v Království vynucují jako povinnost): Dar, který si člověk vynucuje, už není darem. A povolání do Království určitě darem je. To, co chce říci Ježíš učedníkům, je hlavně: "Vy jste opustili vše a následujete mne -- ale jsou mnozí další, kteří přijdou a kterým z milosti bude umožněn stejný přístup do mé blízkosti."

Mt 20,17-28: Matouš potřetí zaznamenává, jak Ježíš připravuje učedníky na svou smrt. Ale zdá se, jako by učedníci nevnímali to, co se má právě stát -- Jakub a Jan se svou matkou přicházejí za Ježíšem a prosí jej o výsadní postavení v jeho království. Jako by neslyšeli, co právě Ježíš řekl v Mt 20,1-16. A jako by nepochopili naléhavost a charakter toho, co se právě blíží. Takoví jsme často my všichni. Právě jsme s Marcelem vzpomínali Ricka Warrena, který říká ([19]), že mnozí křesťanští služebníci začínají jako služebníci, ale končí jako celebrity. Stejně i učedníci mysleli na to, že asi budou slavní -- možná zatím vůbec nevnímali, že to, co je čeká nejdřív, bude utrpení. Jakub prožil popravu ukamenováním, Jan celoživotní těžkosti a vyhnanství. Nevím, zda věděli, o čem mluví (verš 22), když pohotově odpověděli, že mohou pít stejný kalich jako Ježíš (věděli, že se jedná o kalich utrpení?)

Verš 28 představuje důležitou myšlenku o povaze Ježíšovy smrti -- toto položení života bude dáno jako výkupné na místo smrti někoho jiného. Má zástupný charakter za lidi, kteří přijmou pozvání do Království.

Mt 20,29-34: Ježíše čeká velké utrpení, ale ani v této chvíli není zaměřený na sebe. Projevuje soucit a uzdravuje dva slepé.

Matouš 21: Zatímco až dosud byly popsány zejména tři roky aktivního Ježíšova působení na veřejnosti, tak nadcházejícímu období v Ježíšově životě od příchodu do Jeruzaléma týden před jeho ukřižováním do jeho odchodu věnují všechna čtyři evangelia velkou pozornost: Matouš (21--28) a Lukáš (19--24) věnují čtvrtinu svého prostoru, Marek třetinu (kapitoly 11--16) a Jan dokonce polovinu (kap. 12-21). Jedná se o klíčové období, všichni autoři evangelií chtějí zdůraznit Ježíšovu smrt a vzkříšení (podobně i apoštol Pavel, když píše 2.list Timoteovi -- 2 Tim 2,8: Pamatuj na Ježíše Krista, vzkříšeného z mrtvých, původem z rodu Davidova; to je moje evangelium).

Mt 21,1-11: Citování místa ze Zachariáše 9,9 ve verši Mt 21,5 ukazuje Ježíše jako krále. Velký dav vítá Ježíše jako Mesiáše, a netuší, že tento král přišel zemřít, ani jaké místo tato jeho smrt má v jeho plánu (viz [1], str. 313: chvála velkých zástupů je dobrá, ale Ježíšovu panování se plně podvolí jen jeho učedníci -- ti, kteří vidí jeho kralování ve světle kříže, na kterém byl Ježíš ukřižován). Důležité je, že Ježíš chce, aby jeho příchod byl pochopen jako naplnění proroctví v Zach 9,9 -- jako příchod Mesiáše.

Mt 21,12-17: Vyhnání prodavačů a penězoměnců z chrámu (verš 12) mohlo mít význam poukázání na nedostatečnou zbožnost v chrámu (viz verš 13), ale možná také význam prorockého podobenství ([8] str. 316: stejně jako kdysi prorok Jeremiáš rozbil v chrámu hliněnou nádobu (Jer 19,10-11), i nyní Ježíš ničí věci v chrámu jako obraz přicházejícího soudu). O těchto verších snad nelze říct nic krásnějšího, než přidávají do diskuse pánové Allison a Davies ([11], str. 144):
Oddíl 21,1-17, podobně jako blahoslavenství nebo další věci v tomto evangeliu, ukazuje na obrat v posledních dnech. Oddíl mluví o tichém králi, který uzdravuje lidi bez společenské pozice (slepé a chromé), o králi, kterého chválí ti, co nemají moc (děti). V opozici vůči němu stojí Jeruzalém, velké a slavné centrum národa, a velekněží a zákoníci, lidé autority, postavení a vlivu. Věci jsou vzhůru nohama. Ti, co se zdá, že mají moc, ji ve skutečnosti nemají a brzy je zastihne soud, kdežto ti, co se zdá, že jsou bezmocní, jsou vítáni Mesiášem a obdrží zemi za dědictví.

Mt 21,18-22: Nejdřív budiž řečeno (např. podle [1], str. 709), že Matouš věci vyprávěcí kondenzuje a zhušťuje, nedává informace ve stylu detailní chronologie. Příběh s prokletím fíkovníku se pravděpodobně odehrál ve stylu popsaném v Markově evangeliu, čili ve dvou dnech: v pondělí svatého týdne Ježíš nenašel na fíkovníku plody a proklel ho (Mk 11,12-14), v úterý jej učedníci našli uschlý a divili se a dostali lekci o víře (Mk 11,20-25). A nyní několik slov o významu tohoto příběhu. Znamená to, že Ježíši, když nenašel žádné plody a nemohl se najíst, došla trpělivost, a proklel prostě fíkovník -- někdo by mohl říct jako rozmarný a vzteklý mocnář? Existují důvody věřit, že ne -- že důvodem jeho jednání je prorocký obraz, který Ježíš pronášel ve vší vážnosti, nikoli v záchvatu toho, že by přestal kontrolovat svoje emoce. Dovolte mi tyto důvody nastínit - mírně podle [7], str. 444-446:

Prvotním důvodem Ježíšova vyhledání fíkovníku byl hlad, o tom není pochyb. Další důležitou souvislostí je (chronologicky podle Marka), že Ježíš přichází do chrámu vykonat obraz soudu, vyhnat prodavače a směnárníky. Proto prokletí fíkovníku je obrazem soudu nad stromem, který má listy a všechny další předpoklady nést ovoce, ale žádné se na něm neurodilo (v tomto období podle všech předpokladů ovoce na fíkovníku mělo být). Ježíš tedy ve vší vážnosti, vědom si toho, co za chvíli udělá v chrámu, prokletím fíkovníku odsuzuje veškerou pokryteckou zbožnost, která se navenek tváří dobře, ale ve skutečnosti nenese žádné ovoce. Druhý den, kdy si učedníci všimnou uschlého fíkovníku, následuje další lekce, která nesouvisí přímo s tou pondělní, a sice lekce o moci pramenící skrze modlitbu -- lekce o víře.

A ještě poznámka o modlitbě skrze víru ([11], str. 154): v Mt 21,12-17 Ježíš odsuzuje chrám, že nevede ke skutečné modlitbě (a možná v Mt 21,41 mluví o novém lidu, kterému bude dána služba modlitby), v Mt 21,21-22 pak vyučuje o modlitbě svůj nový lid. Vyučování o modlitbě nebylo teoretické, ale praktické a v moci.

Don Carson ([7], str. 446) v této diskusi dodává: Prokletí fíkovníku není až zas tak mimo Ježíšův charakter, jak by si někteří přáli, abychom věřili. Tentýž Ježíš vyhnal démony tím způsobem, že se utopilo asi 2000 prasat (Mt 8,28-34), vyhnal zvířata a směnárníky z chrámových nádvoří bičem, a říká též nemálo o mukách pekla. Možná by fakt, že ve dvou napravujících příbězích -- vyhnání démonů do prasat a prokletí fíkovníku -- není síla trestu namířena proti lidem, nás měl naopak naučit něco o Ježíšově soucitu. Ten, kdo se chystá zachránit svůj lid z hříchu a jeho důsledků, se uchyluje k prorockému jednání, které není obráceno vůči jeho lidu, ale varuje je před svazující mocí satana (zničení prasat) a před Hospodinovým nepřátelstvím vůči veškeré pokrytecké zbožnosti (prokletí fíkovníku).

Mt 21,23-27: velekněží a starší přicházejí za Ježíšem a chtějí jej chytit otázkou. Pokud by Ježíš přímo odpověděl, že jeho moc je z Boha, tak by jej zřejmě předali k soudu jako buřiče. Ježíš jim ovšem neodpovídá přímo, ale jako "master teacher" (mistr učitel) odpovídá opět otázkou. A pokračuje třemi podobenstvími (21,28-32; 21,33-46; 22,1-14), ve kterých sice nepřímo, ale jasně a zřetelně ukazuje, odkud pochází jeho moc a že velekněží a farizeové neposlouchají Boha, když jej odmítají jako Božího posla.

Velekněží a farizeové svým přístupem v tomto oddílku sami na sebe prozrazují mnohé věci ([11], str. 162): ukazují, že mají menší pochopení než zástupy -- které rozeznaly, že Jan byl prorok poslaný od Boha; otázkou na Ježíšovu moc se opět ptají na evidentní věc přijímanou zástupy, a když odpovídají o Janovi, tak vědomě lžou -- tak ukazují, že jejich moc je pouze mocí "z lidí", nikoli od Boha.

Mt 21,28-32: V tomto podobenství Ježíš nechce říci (viz [1]), že nevěstky a celníci jsou dobří, ale že velekněží a vůdcové lidu jsou horší než oni, když odmítají Ježíše jako posla od Boha.

Mt 21,33-46: Toto podobenství je skutečně skandální svým obsahem, ale i svým poselstvím. Ježíš vlastně (viz [7]) zákoníkům a velekněžím říká: Vy mne zabijete. Nejen že tedy předpověděl svou smrt svým učedníkům, ale řekl o ní i svým popravčím. A je to nezarazilo v tom, že tuto smrt začali plánovat. Respektive oni jej zabít nemohli, ale začali připravovat proces (Mt 26,3-5), který chtěli předat římským úřadům.

Matouš 22: Mt 22,1-14: třetí podobenství v řadě o tom, že není v pořádku, když farizeové a představitelé židovství odmítají Ježíše. Slovy knihy [8], je těžké pozvat dovnitř ty, co si myslí, že už jsou uvnitř. Konečně ne všichni, kteří reagují pozitivně, skutečně zůstanou uvnitř (verše 11-14, poznámka viz [7], str. 457 volně: to, že člověk ve verši 12 se nezmohl ani na slovo, naznačuje, že věděl, že je vinen -- nevíme proč, ale nesplnil podmínky, které měli splnit všichni pozvaní hosté: "mnozí jsou pozváni; ale někteří odmítají přijít, a jiní, co přijdou, se odmítají podřídit normám království, a proto nejsou přijati") -- byl na svatbě, ale dále urážel krále svým oblečením, podobně jako krále vážně napadli a urazili ti, co na svatbu vůbec nepřišli.

Mt 22,15-22: První ze čtyř krátkých rozhovorů v této kapitole, které se pravděpodobně odehrávají v úterý svatého týdne (= týdne, kdy byl Ježíš popraven). Cílem tazatelů je "nastražit léčku": když by Ježíš pouze odpověděl, že dávat daň císaři ANO, možná by ztratil popularitu u lidí, kteří v něm viděli politického zachránce, který jim pomůže v jejich životních podmínkách (Ježíš jim skutečně přišel pomoci, ale pouhá odpověď ANO by možná vedla k tomu, že by mnozí o Ježíše přestali mít zájem; na to se Ježíš nebál reagovat -- v posledním týdnu před svou smrtí chtěl získat pozornost všech). Když by Ježíš řekl, že dávat daň císaři NE, židé by měli argument, jak celý Ježíšův proces předat k potrestání pro buřičství. Ježíš ovšem odpovídá vyváženě (volně podle [8]): žijeme v tomto světě, tak v něm musíme být zapojeni naplno; jediný problém je nepoddat se, když svět nás vede k tomu, co je v rozporu s tím, k čemu nás volá Bůh.

Mt 22,23-33: Saduceové možná neměli záměr klást léčku, ale přišli prozkoušet Ježíše v souvislosti s jeho teologickými názory. Kromě toho, že Ježíš odhaluje povahu věčného života (lidé se nežení a nevdávají) a odpovídá na jejich otázku přímo, reaguje také jejich vlastními zbraněmi -- citací z jimi uznávaného Pentateuchu, ze knih Mojžíšových (argument "Bůh není Bohem mrtvých, ale Bohem živých" ukazuje, že v Hospodinově plánu má vzkříšení Abrahama, Izáka a Jákoba pro věčný život své jasné místo). Jak říká Jeremy Pierce (či Peter Creeft? Už se mi vše plete, co jsem kde četl), tak většinu svého života prožijeme jako svobodní -- na začátku když jsme se jako svobodní narodili, to je přerušeno krátkými lety manželství, a pak ještě třeba chvíli jsme ke konci svého pozemského života zase bez partnera, a v nebi budeme svobodní celou věčnost. Tak to je tedy něco pro svobodné (což jsem i já :-)): tento stav vůbec není menšinový nebo druhořadý. Je důležité si uvědomit, že v nebi bude stav svobodného zcela jiné kvality než zde na zemi -- tato kvalita bude převyšovat i stav manželský zde na zemi; nebudeme už strádat tím, že "nejsme celí", ale v Bohu budeme mít veškerou stabilitu, kterou budeme potřebovat.

Mt 22,34-40: Otázka ohledně největšího přikázání vede k přikázání lásky: Láska vůči Bohu a druhým lidem je základem života. Vztah k Bohu a vztah k lidem jsou dvěma stranami jedné mince -- oba jsou klíčově důležité (Ježíš neodpovídá jedním přikázáním, ale dvěma). Pánové Allison a Davies dodávají ke "druhému" přikázání ([11], str. 247, volně): Leviticus 19,18 je nejčastějším starozákonním textem citovaným v Matoušově evangeliu -- 5,43 rozšiřuje význam slova "bližní" a vztahuje jej na každého člověka, dokonce máme milovat i svého nepřítele; 19,19 dává větu "miluj svého bližního jako sám sebe" coby základ morálních požadavků desatera přikázání; a nakonec 22,39 přináší lásku k bližnímu do spojení s láskou k Bohu a tak typicky Matoušovským způsobem spojuje etiku i teologii.

Mt 22,41-46: Citací žalmu 110 (tento žalm je nejčastěji citovaným textem v Novém Zákoně) Ježíš opět naráží na svou totožnost, respektive totožnost Mesiáše, za kterého se svými slovy a jednáním prohlašuje. Vyznívá zde, že farizeové mají nízký pohled na Mesiáše jen jako na člověka, na potomka krále Davida. Ježíš je upozorňuje (a také všechny, co naslouchají), že Mesiáš vykreslený v knihách obecně přijímaných jako zjevení od Boha je více než člověk.

Matouš 23: Mt 23,1-12: Ježíš v této kapitole mluví naprosto otevřeně o zákonících a farizejích -- jedná se o jeho poslední proslov vůči farizeům v tomto evangeliu, takže je patrno, že mluví dost otevřeně. Na druhé straně zde vidíme motivy, které všechny už zazněly v předchozích kapitolách. Zajímavý je verš 3: Proč Ježíš říká lidem "čiňte vše, co vám řeknou", a pak ve zbytku kapitoly farizeje jednoznačně odsuzuje? "čiňte vše, co vám řeknou" je tak nekompromisní tvrzení, že mnozí uzavírají, že se jedná o přehánění nebo ironii ([7], [11]). Je to možné. Ale nabízí se mi ještě chápat tento verš 3 podobně jako Don Carson chápe verše Mt 5,17-18 -- že Starý zákon nijak neodporuje Ježíšovu poslání, naopak Ježíš přišel vše (beze zbytku) naplnit. V tomto smyslu jako by Ježíš v tomto oddílu říkal: Směřujte k naplnění všeho, o čem oni mluví, ale jinak než oni -- poslouchejte zákoníky a farizeje, jak mluví to vše o království, ale následujte MNE, já vás do něj dovedu. Tohle je ještě podtrženo veršem 10, kde Ježíš otevřeně říká: Následujte jiného učitele než farizeje, a sice Mesiáše (řecky christos, Kristus). Důležité je také porovnat Mt 23,4 a Mt 11,28-30 (Ježíš zde srovnává následování farizeů a následování jej).

Mt 23,13-36: Tento oddíl je v jistém smyslu "antioddílem" pro Mt 5,3-12. Zatímco v Mt 5 Ježíš oslovuje své učedníky a říká jim "blaze vám" (9 x), nyní oslovuje farizeje a zákoníky a říká jim "bědá vám" (7 x) (tato myšlenka viz [9] a [11]). Ježíš znovu naráží zejména na to (Mt 23,13), že farizeové a učitelé zákona nepřijali, že Ježíš přináší nový kousek zjevení od Boha -- pozývá ke vstupu do Království (židy i ostatní národy), o kterém celý Starý Zákon mluví. To vše je založeno na základním rysu, který Ježíš zdůraznil židovským vůdcům už několikrát (ostrý konflikt v kapitole 12 nebo Mt 15,1-20, a nyní viz Mt 23,23-24), že totiž znalci Božího slova nechápou podstatu tohoto slova, a ti, kteří učí druhé, se minuli pochopení jádra věcí -- uniká jim právo, milosrdenství a věrnost, cíl veškerého zákona. Nevchází do Království a brání vejít druhým -- to je vážná věc a Ježíš ji musí napadnout.

Je otázka, jak Ježíšovy výtky vůči farizeům, vyjasňující, že se minuli vstupu do Božího království, můžeme využít ve svém životě dnes -- my dnes přece tvrdíme, že jsme přijali Ježíšovo pozvání do Království, a dokonce i vešli dovnitř; i když ještě na dokonání proměny svého charakteru do naprosté kvality Království čekáme, tak jsme poznali, že Bohu nemůžeme dát nic a začali svůj život víry přiznáním své naprosté nedostatečnosti a prosbou o odpuštění. Historie a náš současný život (nevím jak váš, ale můj ano) ukazují, že je možné, aby i křesťan prožil některé dny jako nevěřící -- aby ztratil naději do budoucna, ztratil pohled na Boha, ztratil víru, že i dnešního dne je Bůh POUZE dobrý. Uznávám, že můžeme zapomenout, že nás Bůh přijal, a že se můžeme zase cítit venku "před branami". V takové dny se nás může zmocnit syndrom, kterému se občas říká zákonictví, což je postoj charakterizovaný 23.kapitolou Matoušova evangelia (a dokonce tento postoj může mít stejně "studený" efekt na lidi, co se s námi setkají -- že se nedozví nic o hloubce odpuštění a o tom, že Ježíš nabízí milost a sám sebe). Věřím, že verše Mt 23,25-28 popisuje zejména člověka, který upřímně nepřišel k Bohu ještě ani jednou, který do Království nevešel -- ale přiznávám také, že mohou být v našem životě období, kdy je pokrytectví vykreslené v těchto verších problémem kohokoli: navenek "nasadí" úsměv číslo deset, mluví o pravdě, ale v srdci ji nemá -- mluví o tom, že patří Bohu, ale přitom Králi přestal dávat místo ve svém srdci. Ale jak říká Brennan Manning [28], právě pokud jsme prožili odpuštění všech svých hříchů, máme důvod si přiznat, že v našem životě není vše v pořádku -- když ne před druhými, tak aspoň před sebou a před Bohem. Paradoxně Boží milost je důvodem, proč si přiznat, že ji potřebuji -- stejně jako nemocný člověk, který nepřizná lékaři, že je nemocný, nemůže někdy být uzdraven, ani já, pokud Bohu nepřiznám, že jsem zraněný a zotročený, třeba nemohu prožít vysvobození. Jen v tomto postoji naprosté upřímnosti mají uzdravující moc slova z dopisu Římanům 8,38-39: "Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu." Tedy (slovy [28], str.56) ani naše slabosti, ani naše neschopnost, samota, problematické manželství, strach o budoucnost našich dětí, špatné mínění o sobě samém, finanční potíže, nenávist, odmítnutí od těch, které milujeme. Ježíš nám přesto dál nabízí sám sebe.

Mnoho komentátorů zmiňuje, že Mt 23,38 mluví o tom, že Jeruzalém projde trestem za to, že odmítli Mesiáše -- jedná se zřejmě o proroctví o zničení chrámu, ke kterému došlo na sklonku generace těch, co Ježíše odsoudili, kolem roku 70 n.l. Protože Jeruzalém nepřijal Ježíše, bude poničen -- zničený chrám je symbolem toho, že židovští představitelé zahnali Boha. Udělali bychom to my jinak, kdybychom byli na jejich místě?

"Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově" (Mt 23,39) je citací Žalmu 118,26. Je to zvláštní způsob loučení Ježíše s farizeji -- má to být narážka na to, že Ježíš přijde znovu, a tentokrát ne jako odsouzený, ale jako soudce? Vzhledem k tomu, že následující dvě kapitoly mluví o Ježíšově druhém příchodu, je to možné.

následující: Matouš 24-25


Diskuse:


Vstup do diskuse:

Jméno:   

Váš email (nebude zveřejněn, slouží pouze ke kontrole hesla)

Heslo, které jste obdržel/a při registraci:

(Registrovat se / zapomněl/a jste heslo)

Váš vzkaz: