Matouš 1313 1Toho dne vyšel Ježíš z domu a posadil se u moře. 2Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď; posadil se v ní a celý zástup stál na břehu. 3I mluvil k nim mnoho v podobenstvích: "Vyšel rozsévač rozsívat. 4Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je. 5Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi. 6Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla. 7Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je. 8A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet. 9Kdo má uši, slyš!" 10Učedníci k němu přistoupili a řekli: "Proč k nim mluvíš v podobenstvích?" 11On jim odpověděl: "Protože vám je dáno znáti tajemství království nebeského, jim však není dáno. 12Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. 13Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší a nechápou. 14A plní se na nich proroctví Izaiášovo: `Budete stále poslouchat, a nepochopíte,16Blažené vaše oči, že vidí, i vaše uši, že slyší. 17Amen, pravím vám, že mnozí proroci a spravedliví toužili vidět, na co vy hledíte, ale neviděli, a slyšet, co vy slyšíte, a neslyšeli. 18Vy tedy slyšte výklad podobenství o rozsévači. 19Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty. 20U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá; 21ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá. 22U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody. 23U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou." 24Předložil jim jiné podobenství: "S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. 25Když však lidé spali, přišel nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. 26Když vyrostlo stéblo a nasadilo klas, tu ukázal se i plevel. 27Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: `Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal ten plevel?´ 28On jim odpověděl: `To udělal nepřítel.´ Sluhové mu řeknou: `Máme jít a plevel vytrhat?´ 29On však odpoví: `Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. 30Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.´" 31Ještě jiné podobenství jim předložil: "Království nebeské je jako hořčičné zrno, které člověk zaseje na svém poli; 32je sice menší, než všecka semena, ale když vyroste, je větší, než ostatní byliny a je z něho strom, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích." 33Pověděl jim i toto podobenství: "Království nebeské je jako kvas, který žena vmísí do tří měřic mouky, až se všecko prokvasí." 34Toto vše mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích; bez podobenství k nim vůbec nemluvil, 35aby se splnilo, co bylo řečeno ústy proroka: `Otevřu v podobenstvích ústa svá,36Potom opustil zástupy a vešel do domu. Učedníci za ním přišli a řekli mu: "Vylož nám to podobenství o plevelu na poli!" 37On jim odpověděl: "Rozsévač, který rozsívá dobré semeno, je Syn člověka 38a pole je tento svět. Dobré semeno, to jsou synové království,plevel jsou synové toho zlého; 39nepřítel, který jej nasel, je ďábel. Žeň je skonání věku a ženci jsou andělé. 40Tak jako se tedy sbírá plevel a pálí ohněm, tak bude i při skonání věku. 41Syn člověka pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti, 42a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. 43Tehdy spravedliví zazáří jako slunce v království svého Otce. Kdo má uši, slyš!" 44"Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole. 45Anebo je království nebeské jako když obchodník, který kupuje krásné perly, 46objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji. 47Anebo je království nebeské jako síť, která se spustí do moře a zahrne všecko možné; 48když je plná, vytáhnou ji na břeh, sednou, a co je dobré, vybírají do nádob, co je špatné, vyhazují ven. 49Tak bude i při skonání věku: vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých 50a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů." 51"Pochopili jste to všecko?" Odpověděli: "Ano." 52A on jim řekl: "Proto každý zákoník, který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré." 53Když Ježíš dokončil tato podobenství, odebral se odtud. 54Přišel do svého domova a učil v jejich synagóze, takže v úžasu říkali: "Odkud se u toho člověka vzala taková moudrost a mocné činy? 55Což to není syn tesaře? Což se jeho matka nejmenuje Maria a jeho bratři Jakub, Josef, Šimon a Juda? 56A nejsou všechny jeho sestry u nás? Odkud to tedy ten člověk všecko má?" 57A byl jim kamenem úrazu. Ale Ježíš jim řekl: "Prorok není beze cti, leda ve své vlasti a ve svém domě." 58A neučinil tam mnoho mocných činů pro jejich nevěru. Český Ekumenický překlad, zveřejněno se souhlasem České Biblické Společnosti. |
Komentářové poznámkyBřeťa Fajmon, 10.11.2009 Matouš 13: Mt 13,1-23: Po bouřlivém střetu Ježíše s náboženskými vůdci popsaném v kapitole 12 se následující kapitola evangelia zaměřuje na tzv. podobenství. Jsou to zvláštní příběhy, pro které by možná mohlo být charakteristické, že nikoho nechtějí urazit. Nebo bychom mohli říct, že svým nejasným charakterem dovolují různé interpretace. Proč Ježíš používal tyto obrazné příběhy a riskoval tak, že ho jeho posluchači nepochopí? Zkuste si například jen tak pro sebe vyložit význam podobenství o rozsévači v Mt 13,3-9; a až poté si přečtěte Ježíšův výklad z Mt 13,18-23 a porovnejte se svou verzí výkladu. Ježíš uvádí důvod pro podobenství v Mt 13,11: "Vám je dáno znáti tajemství království nebeského, jim (= zástupům, kteří slyší podobenství, ale už nebudou moci slyšet Ježíšův výklad) však není dáno". Někdo by mohl namítnout: hoj, jaká to diskriminace! Můj spolužák z gymplu říká: "Já pro tyto věci, jako je křesťanská víra, nejsem dostatečně osvícen." Je to tak, že někteří jsou osvícenější, a jiní, kteří by se mohli rozkrájet, stejně osvíceni nebudou? Myslím, že tak to není. Křesťanství naopak v sobě neobsahuje nějaká přebytečná tajemství (slovy knihy [24], str. 41): Význačným rozdílem mezi křesťanstvím a ostatními náboženstvími je to, že v křesťanství vůbec není co skrývat. Nejsou tu žádné tajemné náznaky ani zvláštní slova. Nejsou vám sdělena tajemství pravé spirituality, když dosáhnete určité úrovně nebo věnujete určitou finanční částku či dosáhnete určitého věku. Každý, kdo dnes chodí do křesťanské církve, může odhalit celé evangelium: Bůh stvořil všechny věci; lidstvo zhřešilo a je odděleno od Boha; Kristus zemřel, aby zaplatil za naše hříchy a smířil Boha s lidmi; každý muž a každá žena se musí rozhodnout, že bude ve všem následovat Krista, nebo od něj budou odděleni navždy. Křesťanství samozřejmě od věřících vyžaduje hodně - musejí odevzdat Bohu celý svůj život, dovolit mu, aby si je použil a utvářel je tak, jak uzná za vhodné. Chce, abyste se přizpůsobovali obrazu jeho Syna, Ježíše Krista. Být křesťanem vyžaduje víru, ale nejsou zde žádná tajemství. Vezměte si Bibli a můžete si přečíst celý příběh. Máme vztah s milujícím Bohem, a to je zcela veřejné. Ale co Ježíšovi první posluchači -- zástupy, o kterých Ježíš řekl, že jim "není dáno"? Byli to ti, co nemohli poznat "tajemství království nebeského"? Nemyslím, že nemohli, ale že nechtěli. Myslím, že tím "tajemstvím" bylo, že Ježíš je Králem tohoto přicházejícího království, ale počínaje 11.kapitolou (a vlastně už i v Mt 9,34) znovu a znovu čteme, že Ježíš byl jako Král poslaný od Boha odmítnut lidmi. Pravděpodobně byl odmítnut většinou svých posluchačů, i když (absolutně počítáno) byli mnozí, kdo mu věřili. Neznamená to, že by další nemohli poznat Ježíše jako Mesiáše -- vždyť např. v Mt 13,9 Ježíš říká: "Kdo má uši, slyš". Jako by tím řekl: "V těchto mých slovech je poselství, které je možné rozkódovat. Pokud je chcete pochopit, tak je pochopíte". Nebo možná řeč v podobenstvích byla určitou formou pozvání, které se dalo přijmout i odmítnout. Jako by Ježíš říkal: kdo chcete pochopit mé poselství, musíte přijít ke mně blíž, naslouchat mi více a pozorněji -- a pochopíte. Po "drsné" kapitole 12 se nepřechází k jinému tématu -- i když trochu v tajemné formě, mluví se o tomtéž: "neměla kořen, uschla" (verš 6); "trní vzrostlo a udusilo je" (verš 7): Tato místa nejsou o tom, že je docela dobře možné nést ovoce v životě následování Ježíše Krista nebo třeba i bez něj -- jsou to slova stejně radikální jako v kapitole 12, mluví o otázce života a smrti. Na gymnáziu jsem se dověděl, že ve veršované předmluvě k evangeliu (nejmenuje se ta předmluva Proglas a nenapsal ji Cyril nebo Metoděj? Přeci jen to gymnázium už bylo dávno, pamatuji si jen tu myšlenku) se píše: "duše bez knih zdá se býti v lidech mrtva". Naši učitelé nám chtěli zdůraznit, že knihy jsou v životě důležité. Ovšem tahle ilustrace byla "vytržena ze souvislostí", nedozvěděli jsme se totiž, že život nedává ledasjaká kniha, učebnice ve škole nebo jiné knihy moudrosti, ale slova Ježíše. Slova Ježíše jsou tím zrním, které může vzklíčit a přinést v našem srdci úrodu. Co je tedy tou úrodou, která může vzrůst po slyšení slova o království? Určitě je to z gruntu proměněný život -- kvalita života, která je "nadpřirozená" v tom smyslu, že ji dává Bůh (Galatským 5,22: ovoce Božího Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost, sebeovládání). Klíčem k ovoci je vejít do "království", o kterém mluví Ježíš. Je zajímavé podle toho verše z dopisu Galatským, že láska ani věrnost není přirozenou součástí nebo vlastností našeho života, jen až když svůj život žijeme a čerpáme z Božího Ducha, jsme schopni nést vytrvalé ovoce lásky a věrnosti. Nevím, jaká je Vaše zkušenost, moje zkušenost ta slova z listu Galatským potvrzuje. Moudrost k dobrému životu tedy sama o sobě není skryta v knihách, ale v Ježíši. Samotný Ježíš vytýkal zákoníkům a farizeům, znalcům Starého Zákona a mnoha knih moudrosti: "Čtete písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; ta písma svědčí o mně, ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život" (Jan 5,39). Kéž by tento život proměněného srdce, který Ježíš dává, byl realitou mou i vaší, milí čtenáři těchto slov. Mt 13,24-43: Následuje podobenství o pleveli, podobenství o hořčičném zrnu a podobenství o kvasu. Nejrozsáhlejší část (včetně významového výkladu) zaujímá podobenství o pleveli. V tomto podobenství (zejména jeho výklad v Mt 13,36-43) je "plnou parou" rozjeto téma, které též už v Matoušově evangeliu bylo několikrát zmíněno -- jedná se o téma posledního soudu. Ježíš mluví o soudu, který je nezvratný, a kde na odsouzené čeká "pláč a skřípění zubů" (Mt 13,42). Uprostřed krásných příběhů v Bibli se mluví o dvou vyhraněných pólech -- nebi (někteří říkají, že je to příliš krásné; že křesťanství je tak krásné, že to ani nemůže být pravda) a pekle (které je zase odsuzováno jako příliš radikální a drsné; to přece taky nemůže být pravda :-)). Lee Strobel ve své knize Kauza víra (kniha [26]) upozorňuje, že Bůh není ten, kdo by se nějak v odsuzování vyžíval, a uvádí zajímavý důvod pro "pláč a skřípění zubů": říká, že důvodem tohoto duševního utrpení v pekle nebude oheň, ale nepřítomnost toho, kdo je Láska. V tomto světě se setkáváme se směsicí dobrého a špatného. Největším paradoxem dneška je, že někdo Dobrý přichází do našeho života, a není daleko od nikoho z nás. Peklo pak je hlavně charakterizováno jako místo, kde tento "Dobrý" není. Největším trestem pekla nebude oheň, ale naprostá nepřítomnost Boha. Je zajímavé se podívat do Matoušova evangelia, co ono říká o místě "pláče a skřípění zubů". Kupodivu tento obrat je zde použit šestkrát, což je na 28 kapitol celkem dost a ukazuje na klíčovou myšlenku, kterou chtěl Ježíš předat. Projděme tato místa zde:
Další dvě podobenství v tomto oddílu (13,31-33 ... podobenství o hořčičném zrnu a podobenství o kvasu) mluví o nebeském království jako o něčem, co je zprvu hodně malé, a až později doroste do velkých rozměrů. Není zde řečeno, zda růstem království se zde míní "dorůstání víry" a proměna u jednoho člověka, nebo šíření zprávy o Božím království od hrstky Ježíšových posluchačů do dnešního stavu, kdy téměř každý na světě se má šanci dozvědět o Ježíšově pozvání (Marcel i [10]: možná se zde mluví o obojím). Jisté je, že těmito slovy Ježíš chtěl říct, že "nebeské království" poroste. Mt 13,44-58: Protože Mt 13,36-53 tvoří jeden celek, podobenství zde uvedená byla řečena jen učedníkům, nikoli zástupům (toto pozorování viz [7]). Království nebeské je přirovnáno k pokladu v poli. Člověk, který je získá, musí sice "dát všechno" (verš 44), ale dělá to s radostí, že získává mnohem víc. V pokladu na poli je možná sdělena zpráva, že v království nebeském je možné získat něco, co bychom si nikdy nebyli schopni zaplatit nabo zasloužit. Poznámka k verši 52 (viz [7], str. 333): Tento verš lze považovat za podobenství v širokém smyslu slova, protože stejně jako u ostatních podobenství z kapitoly 13 je uvozen slovy "je jako" (v řečtině "je podoben", "je podobno"). V tomto smyslu je v kapitole 13 obsaženo osm podobenství: čtyři řečená zástupům (dvě z nich pak Ježíš vyložil učedníkům v soukromí) a čtyři řečená pouze učedníkům. Význam podobenství ve verši 52 lze pochopit jako "každý učedník království nebeského se stal i učitelem zákona a vynáší staré věci zákona v novém světle a porozumění, které získal od Ježíše". Zajímavý je verš 58: Neučinil mnoho mocných skutků pro jejich nevěru. Jako by zde bylo řečeno, že Ježíš by učinil i více mocných skutků v místě, kde vyrůstal, ale lidi by je "nechtěli vidět". Využití kapitoly 13 v našem životě: Dneska vy i já máme tendenci se Ježíšem a Božím královstvím příliš nezabývat. Zvykli jsme si, že si stačíme sami. Ale přitom nejsme sami -- On je vždy s námi. Máme svou rodinu, svou práci, a obojí nás stojí dost času i námahy. Proč se ještě zabývat Ježíšem? Jednou jsem slyšel takový přehled odpovědí (myslím že to bylo v brožurce "Toto byl tvůj život", ale nejsem si jistý): Zabývat se Bohem nebo Ježíšem Kristem nemohu, protože jsem
Ve svém životě se nacházím někde mezi fázemi přílišné ustaranosti a přílišné zaměstnanosti. Koupil jsem byt a jsem ve fázi zařizování, v práci po deseti letech na jednom místě přichází nové zodpovědnosti. Nápadů, kterým bych se mohl v zaměstnání věnovat, je nekonečně mnoho. Navíc po večerech také budu muset opravovat písemky. Kromě toho jsem si vzpomněl, že bych rád v životě zkusil vyučovat angličtinu. Jsem svobodný a musím se učit mít blízké vztahy. Mrzí mne, že vztahy s druhými jsou pro mně často starostí, než radostí. Každý další, kdo má rodinu a třeba i děti, má spoustu dalších starostí a radostí navíc. Kde v tom všem máme najít místo na Pána Ježíše? Možná pro nás má Ježíš poselství, které zní: "all your cares throw on Him, for he cares for you" (všechnu svou starost vložte na něj, vždyť jemu na vás záleží -- omlouvám se za angličtinu, ale pouze v angličtině vynikne ta poezie, že máme odhodit své "cares" neboť On "cares", On se stará). Neznamená to, abych hledal v Bibli únik od skutečnosti, ale abych si svůj život nevyplnil jenom těmi starostmi a povinnostmi a pečováním o druhé lidi, které je jistě velmi potřebné a důležité, snad nejdůležitější. Mít starosti a povinnosti je do jisté míry jen naše vlastní volba. Rozhodujeme se, že si budeme dělat starosti (tato myšlenka viz Jirka Míšek v kázání "Starosti, obavy, strachy" (SOS)). Možná je těch radostí a povinností tolik, že se nestíháme ptát, zda má náš život ten správný směr (je zajímavé, že radosti i starosti života na nás mají podobný dopad -- že totiž nic ostatní pak kolem sebe nevidíme a neslyšíme; možná proto jsou starosti i radosti zahrnuty obojí do "trní" v podobenství o rozsévači, které dusí cokoli dalšího (Mt 13,22 "časné starosti a vábivost majetku" je v jiných překladech překládáno jako "starosti tohoto věku a klam bohatství")). Uprostřed toho všeho přichází Ježíš a říká, že to není vše, že nežijeme jen sami sobě, že nejde jen o nás. Vlastně nenacházíme naplnění ani v té práci nebo v péči o druhého člověka. Život není jen mraveniště, kde jeden druhému šlapeme po hlavě. Ježíš nás volá, abychom nežili sobě, ale jemu jako Králi. On nás drží nad hladinou, abychom se v tomto světě neutopili. A kdo je vlastně příliš starý? Toto označení není pro Ježíše žádný argument, protože věčným životem maže jakékoli věkové rozdíly. Ježíšovo pozvání do jeho království není ohraničeno smrtí. Právě naopak, říká: Kdo činí vůli Boží, bude žít na věky. A pro "starší" a "otce" má možná i další poselství. Možná říká: "já jsem ten, kdo je tu na světě od počátku, a vím všecko". Je to možná úlevou pro některé starší, když Ježíš a Bůh Bible říkají, že oni vědí všechno od počátku, vše, co tu za ta mnohá desetiletí bylo. A přesto se v tom všem neztrácejí a vidí směr. Boží království není ohraničeno délkou jednoho pozemského života, ale vidí smysl a sleduje kurs celé historie. Pokud bych měl totéž říci ještě jinými slovy, použil bych myšlenku z knihy Jamese Houstona Touha (tato kniha [25] vyšla sice už v roce 1998, ale stále je možné ji koupit, protože je docela obtížně napsaná a nikdo ji nečte): Descartovo "Myslím, tedy jsem" bychom měli dneska změnit spíše na "toužím, tedy jsem", protože náš život je utvářen zejména našimi touhami. V této souvislosti je poselstvím Ježíše Krista, že jen On dokáže naplnit naše srdce. Dovolte mi zakončit jedním veršem ze Starého Zákona, který řekl Bůh, ale který si myslím, že vzhledem k vážnosti svého poselství by si Ježíš mohl klidně přivlastnit a sám taky říct (Jeremiáš 9,22-23): "Ať se moudrý nechlubí svou moudrostí, ať se bohatýr nechlubí svou bohatýrskou silou, ať se boháč nechlubí svým bohatstvím. Chce-li se něčí chlubit, ať se chlubí, že je prozíravý a zná mne; neboť já Hospodin prokazuji milosrdenství a vykonávám na zemi soud a spravedlnost" (těmito slovy jsem chtěl zakončit kvůli tomu milosrdenství, ne kvůli tomu soudu :-)). |
Diskuse:
Vstup do diskuse: