Julie Krbušková: Evangelium podle Matouše
Matouš:

úvodem

Matouš 1--2
Matouš 3--4
Matouš 5--7
Matouš 8--9
Matouš 10
Matouš 11--12
Matouš 13
Matouš 14--17
Matouš 18
Matouš 19--23
Matouš 24--25
Matouš 26--28

vznik a autorství
stručně obsah
poselství
přehled literatury



Matouš 18


18
1V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: "Kdo je vlastně největší v království nebeském?" 2Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed 3a řekl: "Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. 4Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském. 5A kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne.

6Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny. 7Běda světu, že svádí k hříchu! Svody sice nutně přicházejí, ale běda tomu, skrze koho přijdou.

8Jestliže tě tvá ruka nebo noha svádí k hříchu, utni ji a odhoď pryč; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačený nebo chromý, než abys byl s oběma rukama či nohama uvržen do věčného ohně. 9Jestliže tě tvé oko svádí k hříchu, vyrvi je a odhoď pryč; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do ohnivého pekla.

10Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých. Pravím vám, že jejich andělé v nebi jsou neustále v blízkosti mého nebeského Otce. 11Vždyť Syn člověka přišel spasit, co zahynulo. 12Co myslíte? Má-li někdo sto ovcí a jedna z nich mu zabloudí, nenechá těch devadesát devět na horách a nejde hledat tu, která zabloudila? 13A podaří-li se mu ji nalézt, amen, pravím vám, bude se z ní radovat víc než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily. 14Právě tak je vůle vašeho nebeského Otce, aby nezahynul ani jediný z těchto maličkých.

15Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. 16Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby `ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď´. 17Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.

18Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.

19Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. 20Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich."

21Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: "Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?" 22Ježíš mu na to odpověděl: "Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesát sedmkrát."

23"S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. 24Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který byl dlužen mnoho tisíc hřiven. 25Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu. 26Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: `Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím!´ 27Pán se ustrnul na oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil. 28Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: `Zaplať mi, co jsi dlužen!´ 29Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: `Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!´ 30On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. 31Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. 32Tu ho pán zavolal a řekl mu: `Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; 33neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?´ 34A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. - 35Tak bude jednat s vámi můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru."

Český Ekumenický překlad, zveřejněno se souhlasem České Biblické Společnosti.

Komentářové poznámky


Břeťa Fajmon, 10.11.2009

Matouš 18: Jedná se o čtvrtý velký proslov Ježíše v Matoušově evangeliu, tentokrát se zvláštním zaměřením -- celá kapitola se týká jednoho specifického rysu mezilidských vztahů, a sice hříchu. Vztahy mohou svádět k hříchu, a ve vztazích také může dojít k nápravě od hříchu: k odpuštění a pomoci.

Mt 18,1-14: Ježíš začíná mluvit ve spojení s hříchem o dětech, protože co se týká hříchu, člověk se hříchu nezbaví s narůstajícím věkem. Právě naopak -- všichni s rostoucím věkem potřebujeme další a další odpuštění svého hříchu. Vejít do Božího království znamená říct Bohu: Pane, já nemám nic na svou obranu -- jsem hříšný. Možná právě proto jsou tito lidi nazvaní maličcí a nepatrní (verš 6 a verš 10 a verš 14). V souvislostech Matoušova evangelia snad už by mohlo být jasné, co to vlastně hřích je (Mt 3,6; 9,2-6; 12,31; a nyní Mt 18,6-9): hřích je vše v rozporu s vládou Krále, který zve do svého Království (čtenáři Matoušova evangelia v této chvíli musí být jasné, o jakého krále se jedná). Jak říká Don Carson ([7]), dítě nemá být symbolem nedospělosti v přemýšlení, ale symbolem učedníka, který se pokořil a vešel do království (přijal vládu Krále).

K oddílu Mt 18,1-5 významně přispívá Michael Wilkins, který se nad touto kapitolou také jistě hodně modlil ([8], str.626-627):
Skutečné velikosti nedosáhneme skrze osobní schopnosti a výkony, ale pokorným přijetím Boží milosti. V tomto světě je běžné počítat své výsledky, obzvlášť pokud tyto výsledky zahrnují osobní oběť. Učedníci projevili velké oddání pro Boží království, a nyní zjišťují, kdo z nich toho dosáhl nejvíce, a je tudíž z nich největší. Ježíš tento systém hodnot obrací naruby, když do jejich středu staví malé dítě. Říká tak, že plně proměněného života nelze dosáhnout vlastní snahou, ale pokorným svolením, aby Bůh přinesl do mého srdce duchovní obnovu.

Ti, co nově uvěří, se dívají na styl života těch, co jsou už déle věřící, a zde je nebezpečí pro celé společenství, že se objeví nesprávná měřítka velikosti. Členové společenství mohou začít počítat své výkony a výsledky, srovnávat je se skutky ostatních, a tak usilovat o velikost podle měřítek tohoto světa. Skutečná velikost ale spočívá v něčem jiném -- v pokorném a blízkém vztahu k Ježíši a k jeho Otci.

Verše 8 a 9 mluví o Ježíšově pohledu na vážnost hříchu -- jak říká John Stott ([15], poznámky k Mt 5,27-30), cílem tohoto oddílu není, abychom si začali usekávat oči, ruce a nohy, ale cílem je ukázat, jak vážný je hřích pro vstup nebo nevstup do Království. A Michael Wilkins (podle [8] velmi volně :-)) dodává, že čtenář nemá nad verši 8 a 9 získat pocit, jaký je ten Ježíš sadista, když nás vyzývá k mrzačení svého těla -- právě naopak, máme si uvědomit hrůznost pekla, hrůznost "věčného ohně" ve srovnání s poničením našeho těla v situaci, kdy se peklu vyhneme (to, čeho se máme zhrozit, je hrůznost poničení nepotřebného člověka v pekle -- vůči této hrůznosti je každá jiná hrůznost jen stínem).

Poznámka k verši 10: Jako důvod k "nepohrdání" žádným z maličkých jsou uváděni "jejich andělé v nebi". Kniha [7] vysvětluje tyto anděly jako duše těchto maličkých lidí, kteří už zemřeli a jsou s Bohem v nebi. Prý je to myšleno ve významu "corporate", tj. nikoli o jednotlivcích, ale o skupině: zatímco "maličcí" jsou na zemi trápeni a sváděni, tak později se dostanou do nebe a žijí v blízkosti Otce. Tento výklad se mi zdá poněkud vykonstruovaný, i když není úplně hloupý. Raději bych souhlasil spíše s většinou, která říká, že se zde mluví o "strážných andělech", kteří jsou "jejich". Opět to není hladký názor, ale zdá se trochu schůdnější: proč nepohrdat maličkými? Protože "jejich" andělé jsou v blízkosti Otce a řeknou mu to? Nebo jsou v blízkosti Otce, aby byli opravdu posláni a ochránili tyto maličké? Možná by zde "kompromis" obou komentářových názorů mohl být překvapivě přijatelný: nepohrdejte maličkými, protože jejich andělé v nebi jsou připraveni je přenést do nebe. Maličcí nebudou poslední -- Otec je přijme. (pozn. k verši 11: tento verš pravděpodobně nebyl v originálu evangelia, poněvadž mnohé původní rukopisy jej neobsahují).

Vyvrcholením celého oddílku je podobenství o pastýři a ovcích ve verších 12-14, které má vyjádřit, že Bůh nechce, aby zahynul nikdo. Přitom je možné, že důraz je zde na ty, kdo už jednou svěřili svůj život Bohu, a pak nějakým způsobem (skrze hřích) od Něj odcházejí.

Mt 18,15-20: tato slova mluví o tzv. "kázni", kdy jeden člověk má "přivést" druhého "zpět". To je velmi citlivé téma. Jak je dobře řečeno v [10], důležité je si všimnout, jak je tato výzva k nápravě druhého zasazena do celé kapitoly: Tuto výzvu k nápravě ať dělá jen ten, kdo sám se pokořil před Pánem (verše 1-4), chrání před hříchem druhé (verše 5-7) i sebe (verše 8-9) a je si vědom nezměrného odpuštění, kterému se jemu samému od Boha dostalo (verše 21-35).

Poznámka k verši 15: Je otázkou, zda v původním Matoušově textu stálo "Když tvůj bratr zhřeší" nebo "když tvůj bratr zhřeší vůči tobě". Podle mne je v těchto dvou verzích jen malý rozdíl vzhledem k souvislostem kapitoly: Bůh nechce, aby někdo zahynul. Jsme vyzváni, abychom nebyli pro někoho kamenem úrazu. Proto když někdo dělá věci, které nejsou přímo proti mně, stejně tím odvádí nepřímo nevhodným směrem i mne samotného. Ale možná už i moje snaha pomoci je dostatečným důvodem mého zájmu o něj. Křesťanské společenství může žít ne tehdy, když jeden na druhého ukazuje prstem, ale tehdy, když jeden druhému s pokorou nabízíme pomoc.

Ve verši 16 nejsou jeden nebo dva svědkové těmi, kdo o celé věci ví více, ale jsou pouze "svědky" rozhovoru: před jejich tváří říkám, co mám na srdci, můj "bratr" před jejich tváří reaguje. Verš 17 možná neznamená, že by se "ve třetí fázi" hřích mého bratra měl řešit před všemi shromážděnými křesťany, ale možná jen před těmi, kteří jsou z těchto křesťanů nejzkušenější a kteří jsou za všechny ostatní zodpovědni. Slova "ať je ti jako pohan nebo celník" totiž ukazují na rozhodnutí zákazu návštěvy křesťanského shromáždění. To je v souladu např. s dopisem Efezským, kde apoštol Pavel říká, že církev (= společenství lidí povolaných Bohem, kteří na jeho povolání reagovali) je plností (Efezským 1,23) -- církev je plností Ježíše Krista, setkání s věřícími je tou nejvzácnější věcí, kterou zde na zemi máme (právě proto, že Bůh v Kristu obdařil věřící lidi veškerým požehnáním ... Efezským 1,3). Proto když je člověku odepřed vstup do shromáždění církve, tak je mu upřeno to nejvzácnější, ale to vše s cílem smíření, tj. aby mu tak nějak došlo, že svými "odklony" to nejvzácnější ztrácí -- aby si prostě uvědomil, kde to nejvzácnější vlastně je.

S tímto tématem konečné kázně souvisí téma jednotlivé dílčí kázně -- když přijdeme k Bohu, on odpouští. Ale nejsme my někdy těmi, kdo zneužíváme jeho dobrotu? Není někdy důležité kromě prosby o odpuštění sám sebe "ukáznit"? O tomto tématu kázně v křesťanském sboru mluví Dan Drápal ve svém článku Milost, kázeň a postmoderna. Určitě si Danův článek přečtěte, zde jen krátkou citaci:
"Pokud někoho kázníme, pak ne proto, že ho nemáme rádi nebo že nás to baví nebo že si myslíme, že ostatní členové sboru jsou lepší. Kázníme proto, abychom dali najevo, že určitá cesta prostě nevede do Božího království. Kázníme proto, aby lidé nežili v sebeklamu, ne abychom je trestali za jiné názory nebo se jim nějak mstili. Pokud se ovšem chceme tvářit, že člověk, který si říká křesťan, může dělat vlastně cokoli, nedivme se, že je církev v pohrdání. (Ona asi bude v pohrdání, i když bude káznit, ale hledající lidé spíše uvěří, že to s následováním Krista míníme vážně.)"
Dále také na stejné téma z překládá Josef Mačák z knihy Watchmana Nee kapitolu Správní odpuštění ( část 1, část 2). Myšlenkou správního odpuštění je tohle: ano, bylo mi odpuštěno, ale abych prokázal pravost svého rozhodnutí se změnit, učiním vše proto (a možná nejen já, ale i druzí nebo Bůh, aniž by se mne ptal :-)), abych se mé nevhodné chování neopakovalo. Proto se vyskytne trvale, nebo možná jen dočasně jisté omezení, které mě má situace, ve které jsem se neosvědčil, uchránit. Například (viz Watchman Nee) když dcera krade ve špajzu jídlo a pamlsky, pak nemůže s čistým srdcem od maminky přijmout večeři, kterou jí maminka připravila. Pokud poprosí maminku o odpuštění a přizná se ke své krádeži, jejich vztah je obnoven. A ta "správní" část odpuštění spočívá v tom, že maminka před svou dcerou (na určitou dobu?) špajz zamyká, aby ji nevystavovala možnosti krást.

Když čtu tyto myšlenky, říkám si: A co mám dělat já, když jsem v tom bytě už sám? Občas jím samotný cukr, což není moc rozumné -- znamená to, že abych sám sebe pomohl ukáznit, mám cukr spotřebovat a další už nekoupit? [Update 2008: kupodivu jsem zjistil, že když cukr spotřebuji a nekoupím další, mám tendenci ujídat mouku; to je asi zdravější a mouka mi déle vydrží :-)] Jaký způsob sebeovládání mi pomůže dorůst do dospělosti? Jedna věc, co jsem udělal, bylo odinstalování jisté počítačové hry, protože jsem ji hrál tolik, že to bylo časově nezdravé. Kde je ta rovnováha? přece cukr do čaje nebo počítačová hra nejsou samy o sobě špatné. A nemůžeme přežít jen odříkáním, musíme zapojovat své city a smysly. Možná náš problém není ten, že děláme naprosto nesprávné věci. Problém většiny z nás je asi ten, že děláme téměř pořád celkem dobré věci, ale přitom se nesoustředíme na otázku "vzkříšený Pane Ježíši, k čemu mne chceš vést dnešní odpoledne, dnešní večer?" Naše srdce je důležité, ale potřebuje někdy udat směr, protože samo se někdy ztrácí. Jako velmi citový člověk se v poslední době modlím: "Pane Ježíši, řekni mi, co si mám zamilovat, na co mám zaměřit svoje srdce? Pomoz mi, aby to, na co se zaměřím, neničilo mne nebo lidi kolem mne."

Mt 18,18-20: Je hodně důležité vidět tyto verše v souvislosti celé kapitoly, tj. v souvislosti s odpuštěním a s nápravou zbloudilého srdce. Verš 18 je prakticky totožný s veršem Mt 16,19 (viz poznámky i k tomuto verši) s tím rozdílem, že nyní je řečen v množném čísle všem učedníkům, nikoli jen Petrovi. Taky souvislosti jsou možná podobné: Mt 16,19 byl řečen v souvislosti odpuštění a vstupu do Božího království, nyní Mt 18,18 je řečen podobně v souvislosti s odpuštěním, a na zřeteli je také budoucí život s Bohem. Kupodivu :-) Don Carson ([7]) doporučuje vidět i verše 19-20 v rozměru sborové kázně, tj. veršů 15-17, dokonce cituje jeden článek z The Expository Times [1979-80, str.83-86: Where two or three are convened in my name ...: a sad misunderstanding], kde jeho autoři říkají, že se zde nejedná o modlitbu, protože místo "prosby za jistou věc" je možné překládat "jednání o jistou věc", tj. že se stále mluví o kázni uplatňované ve verších 15-17. Já jsem velmi ochoten tomuhle pohledu věřit, protože si nemyslím, že by Matouš skákal z tématu na téma (tak vlastně verše 19-20 pouze rozvíjejí verš 18: když budete jednat s tím člověkem, tak on vlastně bude jednat i se mnou, protože já Ježíš jsem uprostřed vás). Jedinou otázkou pro mne je, o jakou shodu se jedná -- zda o shodu mezi ukazňovatelem a kázněným, nebo shodu mezi dvěma dalšími svědky jejich rozhovoru. Větší smysl má asi vidět shodu mezi káznícím a ukazňovaným -- že celá věc vede k nápravě ukazňovaného. V tomto pohledu jsou verše 15-20 ucelenou jednotkou a všechny mluví o stejné události ukázňování, kterou mají lidi brát vážně, protože v tom okamžiku je Ježíš uprostřed nich. To co jim nebeský Otec učiní (doslova v řečtině to, co "se jim stane od Otce"), je pak odpuštění a potvrzení jejich usmíření.

Mt 18,21-35: Petr tehdy možná přemýšlel se stejnou logikou jako my dnes, když se ptá Ježíše, zda nebudou lidi toto odpuštění zneužívat: kolikrát tedy má svému bratru odpustit, když ten hřeší opakovaně? Ježíš odpovídá tak vysokým číslem, že z toho plyne, že nemáme počítat, kolikrát jsme odpustili. Znamená to, že máme si nechat líbit cokoliv a správní odpuštění (viz poznámky k veršům 15-17) nemáme brát vážně? Ne, ale Ježíš podobenstvím v Mt 18,23-35 ukazuje ten základní a nejdůležitější princip vzájemného přijetí: protože Bůh nám odpustil tak velký dluh, který my jsme si nikdy nemohli myslet, že splatíme, nemáme i my mezi sebou navzájem si odpouštět své drobné malé "dluhy"? Tak i když kapitola 18 mluví o vážném tématu hříchu, celé jí vládne poselství o odpuštění -- "drobná" odpuštění mezi lidmi, protože Bůh nám odpustil "tak moc".

následující: Matouš 19-23


Diskuse:


Vstup do diskuse:

Jméno:   

Váš email (nebude zveřejněn, slouží pouze ke kontrole hesla)

Heslo, které jste obdržel/a při registraci:

(Registrovat se / zapomněl/a jste heslo)

Váš vzkaz: