Julie Krbušková: Evangelium podle Matouše
Matouš:

úvodem

Matouš 1--2
Matouš 3--4
Matouš 5--7
Matouš 8--9
Matouš 10
Matouš 11--12
Matouš 13
Matouš 14--17
Matouš 18
Matouš 19--23
Matouš 24--25
Matouš 26--28

vznik a autorství
stručně obsah
poselství
přehled literatury



Matouš 05–07


5
1Když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. 2Tu otevřel ústa a učil je:
3"Blaze chudým v duchu,
neboť jejich je království nebeské.
4Blaze těm, kdo pláčou,
neboť oni budou potěšeni.
5Blaze tichým,
neboť oni dostanou zemi za dědictví.
6Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti,
neboť oni budou nasyceni.
7Blaze milosrdným,
neboť oni dojdou milosrdenství.
8Blaze těm, kdo mají čisté srdce,
neboť oni uzří Boha.
9Blaze těm, kdo působí pokoj,
neboť oni budou nazváni syny Božími.
10Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost,
neboť jejich je království nebeské.
11Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. 12Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.

13Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.

14Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. 15A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. 16Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.

17Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. 18Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. 19Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by však zachovával a učil, bude v království nebeském vyhlášen velkým. 20Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.

21Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. 22Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. 23Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, 24nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. 25Dohodni se svým protivníkem včas, dokud jsi na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi a byl bys uvržen do vězení. 26Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.

27Slyšeli jste, že bylo řečeno: `Nezcizoložíš.´ 28Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. 29Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden ze tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla. 30A jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe aby zahynul jeden ze tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla.

31Také bylo řečeno: `Kdo propustí svou manželku manželku, ať jí dá rozlukový lístek!´ 32Já však vám pravím, že každý, kdo propouští svou manželku mimo případ smilstva, uvádí ji do cizoložství; a kdo by se s propuštěnou ženou oženil, cizoloží.

33Dále jste slyšeli, že řečeno bylo otcům: `Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.´ 34Já však vám praví, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože nebe je trůn Boží; 35ani při zemi, protože země je podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; 36ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal. 37Vaše slovo buď `ano, ano - ne, ne´; co je nad to, je ze zlého.

38Slyšeli jste, že bylo řečeno: `Oko za oko, zub za zub´. 39Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; 40a tomu, kdo by se chtěl s tebou soudit o košili, nech i svůj plášť. 41Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. 42Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.

43Slyšeli jste, že bylo řečeno: `Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.´ 44Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, 45abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. 46Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? 47A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? 48Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.

6
1Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích.

2Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen pravím vám, už mají svou odměnu. 3Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, 4aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.

5A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen pravím vám, už mají svou odměnu. 6Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.

7Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. 8Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.

9Vy se modlete takto:
Otče náš, jenž jsi na nebesích,
buď posvěceno tvé jméno.
10Přijď tvé království.
Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi.
11Náš denní chléb dej nám dnes.
12A odpusť nám naše viny,
jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám.
13A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého.
14Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; 15jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.

16A když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci; ti zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukazovali, že se postí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. 17Když se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, 18abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.

19Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. 20Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. 21Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.

22Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. 23Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?

24Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.

25Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? 26Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? 27Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?

28A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou - 29a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich. 30Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní?

31Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? 32Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. 33Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. 34Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení.

7
1Nesuďte, abyste nebyli souzeni. 2Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. 3Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? 4Anebo jak to, že říkáš svému bratru: `Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka´ - a hle, trám ve tvém vlastním oku! 5Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.

6Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.

7Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. 8Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. 9Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? 10Nebo by mu dal hada, když ho prosí o rybu? 11Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, tím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!

12Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci.

13Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. 14Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.

15Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. 16Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? 17Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. 18Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. 19Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. 20A tak je poznáte po jejich ovoci.

21Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. 22Mnozí mi řeknou v onen den: `Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?´ 23A tehdy já prohlásím: `Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.´

24A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. 25Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nespadl, neboť měl základy na skále. 26Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. 27A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký."

28Když Ježíš dokončil tato slova, zástupy žasly nad jeho učením; 29neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci.

Český Ekumenický překlad, zveřejněno se souhlasem České Biblické Společnosti.

Komentářové poznámky


Břeťa Fajmon, 10.11.2009

Matouš 5: Mt 5,1-12: V kapitolách 5 až 7 Matoušova evangelia je zachována řada Ježíšových výroků, které proslovil na uváděné hoře (proto někdy pod názvem "Kázání na hoře"), ale možná i na jiných místech. Vlastně celé tyto tři kapitoly rozvíjejí Ježíšovu větu z Mt 4, 17: "Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské."

Ježíš začíná mluvit o tom, že spravedlnost skutečně přijde. Říká, že má smysl toužit po pravdě a usilovat o pokoj, protože pravda i pokoj budou nastoleny. Všechna bolest kvůli nespravedlnosti a lži bude odměněna v nebi. Lidi uvidí Boha.

Taky zde vidíme náznak toho, že bude odměněn ten, kdo bude trpět pronásledování kvůli Ježíši. To znamená, že nejde jen o obecné vidění do budoucnosti. Ježíš těmito slovy říká: "Já jsem ten Král. Já jsem tou zárukou spravedlnosti. Nevzdávejte se mne v těžkostech a věřte mi, protože já pro vás připravím odměnu v nebi." Ta spravedlnost i království jsou spojeny s ním. Bez tohoto odstínu bychom Ježíšovu poselství neporozumněli.

Mt 5,13-16: Jak už je naznačeno i ve slovech Mt 5, 11-12, Ježíš přestává mluvit obecně a konkrétně se obrací ke svým posluchačům. Říká těm, kdo jej následují, že oni JSOU sůl země a světlo světa. I oni mají úkol. Ježíš říká těm, kdo k němu přišli, že on přišel jejich světlo "rozsvítit" a dát "chuť" jejich životu, a volá je k radikálnímu oddání a životnímu stylu, hodnému poddaných Krále.

Mt 5,17-20: Ježíš začíná mluvit o Zákonu a Prorocích, což jsou části Starého Zákona (Starý Zákon obsahuje ještě třetí část, která by se dala označit za Žalmy). Je vidět Ježíšova úcta k těmto knihám jako k záznamům o tom, jak v minulosti jednal Bůh. Také je vidět jeho úcta ke Starému Zákonu jako měřítku spravedlivého života, ke kterému nyní ve svém proslovu vyzývá. Nyní následuje šest míst ze Starého Zákona, o kterých Ježíš chce říci, že on tyto morální principy nepřišel zrušit. Ba mnohem víc - že on jako Král, na kterého Starý Zákon ukazuje, přišel, aby dal učení Starého Zákona ten konečný směr (viz [6] ... Ježíš i království je naplněním Starého Zákona; Ježíš také posunuje v některých věcech normy dál směrem, kterým Starý zákon jen ukazoval). Mluví o charakteru srdce, který přesahuje pouhou poslušnost příkazů Starého zákona.

Mt 5,21-48: Ježíš jako král v přicházejícím království začíná mluvit o svých nárocích na ty, které do svého království pozývá. Uvádí šest praktických rysů (možná to není vyčerpávající seznam):

  • a) verše 21-26: Králi nejde jen o to, aby člověk nezabíjel, ale posunuje tuto oblast dál -- aby člověk správně řešil svůj hněv. Ukazuje až ke smíření mezi lidmi.

  • b) verše 27-30: Králi nejde jen o to, aby muži se vyhnuli tomu konečnému skutku nevěry, ale ukazuje dále -- k čistotě srdce a myšlení už na začátku jednání se ženami (a zřejmě to platí i naopak, pro ženy vůči mužům :-)).

  • c) verše 31-32: Králi nejde o udržování pokoje v manželství tím způsobem, že muž svou ženu opustí rozvodem, ale posunuje tuto oblast dál -- chce, aby muž aktivně usiloval o věrnost své ženě (živá slova na toto téma má na srdci Dan Drápal ve svých článcích Krize manželství, Manželství a víra).

  • d) verše 33-37: Králi nejde jen o to, abychom pravdivě jednali ve svých slibech -- zdůrazňuje pravdivý život ve všem, co děláme (pravdivost nemá být nic výjimečného, kvůli čemu bychom měli přísahat).

  • e) verše 38-42: Králi nejde o to, abychom se ve své spravedlnosti soustředili jen na to, abychom dosáhli náhradu za svou újmu, ale ukazuje mnohem dál (v podstatě [6]) -- k sebeobětování až do té míry, která není naší povinností.
    Zde existuje nebezpečí, že někdo, kdo si tato slova přečte, si řekne: to je fajn, že mohu toho, kdo má takový charakter, prosit o cokoli, a on mi MUSÍ vyhovět. To ale není pravda. Křesťané (= následovníci Krista) nejsou v tomto vyzýváni k naprosté naivitě a k tomu, aby se nechali druhými manipulovat. Kromě toho, že Ježíš řekl slova v Mt 5,21-48, řekl také Mt 7,12 -- cílem sebeobětování není nechat se využívat, ale projevit takovou lásku, která usiluje o to nejlepší pro druhého (pokud druhému člověku prospěje, aby se naučil hospodařit s penězi a nevyužívat druhé, nebo pokud nemám jistotu, že třeba nevyužije peníze na alkohol nebo cigarety, tedy na něco, co mu moc nepomůže, tak mu prostě nic nedám a nepůjčím -- maximálně jej pozvu na oběd, ale žádné peníze mu do ruky nedám). Zkrátka je potřeba vyvážený pohled: rozlišit, kdy mne ten druhý využívá a kdy (a včem) skutečně potřebuje pomoci. V každém případě důraz v těchto slovech Ježíše leží na charakteru, který se obětuje (stejně jako Bůh udělal vůči nám lidem mnohem více, než co byl povinnen udělat).

  • f) verše 43-48: Králi nejde o to, abychom projevovali dobré věci jen vůči svým přátelům, ale mnohem více -- i vůči těm, co nám chtějí uškodit (a to nejen skutky, ale laskavostí a modlitbami).

    Philip Yancey v knize [13] mluví o studentce, která v jedné práci o tomto "Kázání na hoře" říká, že Bůh nám nechce dopřát ani trochu radosti ([13], str. 108: Ty pitominky, co církev učí, jsou extrémně přísné a člověk se nemůže ani pořádně bavit, aniž by přitom nemusel přemýšlet, jestli je to hřích nebo ne). Já si myslím, že Bůh nám radost dopřát chce, ale že slova v Mt 5 mluví o velkých nárocích, s tím souhlasím. Ježíši totiž nešlo o poslušnost jen v několika důležitých věcech, ale ve všem, co děláme a co se děje v našem přemýšlení a v našem srdci.

    ([13], str. 109) Ježíšovy posluchače té doby mohla rozzuřit také například slova Mt 5,43-45, protože Izrael byl v době 1.století římskou provincií, takže všude mohla být snad vidět hrubá moc římských vojáků. Přece ochránit sám sebe před nepřáteli je i dnes rozumný požadavek -- ale Král má na srdci právě i ty nepřátele.

    K těmto výzvám Krále k naprosté životní čistotě, dokonalosti a lásce si musíme přidat ([2], str.91-92), že Ježíš, který je autorem těchto slov, byl o tři roky později od svých nepřátel popraven. Nebál se upozornit na pokrytectví tehdejší zbožnosti, ale nepostavil se násilím ani útěkem těm, co ho zatýkali. Když toto svědectví Ježíšova života přidáme k jeho slovům z Mt 5, dostaneme zde výzvu k podobnému životu sebeobětování a utrpení. Celá kapitola Mt 5 ve svých souvislostech tak mluví o naprostém sebeoddání Králi a o zvláštním boji za spravedlnost, ale nikoli zbraněmi tohoto světa.

    Ještě jednou bych rád zdůraznil, že tato Ježíšova slova neukazují na charakter "mouchy snězte si mně", na člověka, který si vše nechá líbit. Ukazují na člověka, který má cíl, chce mnohých věcí dosáhnout, bojuje, nebojí se říkat nepříjemné věci druhým do očí -- přesně jak čtenář Matoušova evangelia uvidí v dalších kapitolách, jaký byl Ježíš. Je zde sebeobětování a utrpení, ale to nemá hodnotu samo o sobě (že bychom nějak měli své utrpení pěstovat a hýčkat) -- utrpení má cenu jen pro ten cíl, kvůli kterému se děje. Pokud bych měl ještě víc předběhnout do dalších kapitol Matouše, tak KLÍČEM k pochopení Ježíšova života je to, že Ježíš se dobrovolně nechal zatknout a ukřižovat, i když PŘEDEM VĚDĚL, že ho popraví. Jeho cílem ovšem nebylo to utrpení samo o sobě, ale vzkříšení -- věděl, že po této popravě bude vzkříšen a smrt nad ním už nebude mít moc, což bude ukazatelem pro jeho učedníky, ukazatelem k věčnému životu, na to, že JEHO království je něco více. Takže Ježíš v bolestech strpěl svou popravu, ale nebylo to bezúčelné, protože cílem toho sebeobětování bylo vzkříšení.

    Možná každý, kdo by se po přečtení "programu" Ježíše Krále chtěl přece jen k jeho "boji za spravedlnost" přidat, si sám pro sebe říká: Já ale přece nesplňuji ty charakteristiky v této kapitole -- nedosahuji té kvality života, o které mluví Ježíš. Nejen v mém srdci a přemýšlení, ale často i v oblasti mých činů je jasně vidět, že zlo dobrem neodplácím a že své nepřátele v lásce nemám. ALE možná tohle přiznání je tím, ke kterému má každý člověk, když je upřímný, dospět.

    ([14], kapitola 2) Možná totiž nejde o to, že člověk je prostě jen "trochu nešťastný" nebo "trochu nemocný" a když se dozví o principech hodnotného života, radostně jde a uskutečňuje je. Skutečností možná je, že člověk je mrtvý a že jisté věci nevyvěrají z našeho přemýšlení a našeho srdce prostě proto, že v našem srdci nejsou. Možná každý z nás potřebuje nové srdce -- srdce, které by nepohrdalo druhými, ale usilovalo o věrnost a poslušnost, nebálo se reagovat dobrem na zlo a vyjadřovalo lásku i vůči těm, vůči kterým je vyjadřovat lásku těžké. Možná právě o tom mluví Mt 5,3 -- že člověk si uvědomí, že je "chudý v duchu", respektive že žádného ducha, který by reagoval na spravedlnost od Boha, nemá, a tak přijde k modlitbě k Bohu a požádá o nové srdce, o "znovuzrození", přerod ducha, aby mohl uskutečňovat ve svém životě ty věci, o kterých mluví Ježíš.

    A možná i ten, kdo podobný krok již dříve učinil, kdo už poprosil kdysi Boha o odpuštění a přerod srdce, dále zjišťuje, že v tom uskutečňování "Ježíšovy spravedlnosti" z MT 5 je "chudý", že se mu nedostává síly, aby dělal konkrétní kroky -- řešením je (a rád bych tohle ve svém životě dělal) přicházet k Bohu znovu a znovu, čerpat od Něho sílu pro takový styl života, ke kterému nás volá.

    Taky mi dovolte navrhnout, že klíč k životu následování Ježíše (k životu "proti proudu" či "proti větru") je možná popsán v následující kapitole 6, kde Ježíš mluví o tom správném vztahu k (minimálně) čtyřem věcem -- k penězům, k modlitbě, k půstu a ke starostem.

    Matouš 6: Mt 6,1-4: Dávání potřebným: Ježíšova výtka nebyla zaměřena tím směrem, aby jeho učedníci nedávali chudým. Byla zaměřena na to, aby to nedělali okázale, na odiv druhým -- ať druzí vidí výsledek.

    Tím dobrým důvodem dávání je dávat "kvůli Králi" a kvůli těm, co pomoc potřebují. Možná nejen dávání finanční a jiné pomoci, ale každé dobré jednání má svůj protipól, který je "na odiv". Respektive se nejedná o protipól, ale o falešný motiv -- líbit se lidem místo líbit se Bohu.

    Někdo by si v tomto okamžiku mohl říct: a není Mt 5,16 a Mt 6,1 navzájem v rozporu? V Mt 5,16 mají lidé vidět naše dobré skutky, zatímco v Mt 6,1-18 je výzva dělat dobré skutky skrytě. Ale myslím, že zde rozpor není. Posuďte sami: sami poznáte, že lidé dělají něco, aby se vám zalíbili nebo zavděčili, a bezpečně to rozeznáte od takového jednání, které vychází z jejich vlastního přesvědčení a osobnosti. A přesně o to tu jde -- při bližším zkoumání lze vždycky poznat, zda jednání člověka vychází z jeho vydanosti Bohu, a nikoli z toho, co on sám svým jednáním získá. Ježíš vyzývá své posluchače, aby zkoumali své srdce -- aby zkoumali, z jakých důvodů jej následují.

    Mt 6,5-6: Modlitba: Opět je zde výzva modlit se ne kvůli okázalosti, druhým na odiv, ale kvůli Otci.
    [6], str.165: Ne že by byla modlitba ve skupinách nebo na veřejnosti zakázána, ale kdo se modlí více na veřejnosti než v soukromí, právě ukazuje, že jeho motivem jsou lidé, a nikoli Bůh.

    Mt 6,7-8: Nesnaž se Boha "umluvit", přemluvit svým naléháním (nejsi vyslyšen pro množství svých slov, ale v souladu s tím, zda to, co žádáš, je ve shodě se záměrem Boha -- proto musíš být připraven i na odpověď "ne" nebo "počkej"). Naším cílem při modlitbě není získat to, co chceme, ale objevit, co chce pro nás Bůh.
    [6], str.166: Neznamená to, že bychom se nemohli modlit naléhavě nebo že bychom se při modlitbě nemohli opakovat, ale spíš že musíme rozeznat Hospodinovu odpověď (viz také Mt 26,42).

    Mt 6,9-13: "modlitba Páně" neboli vzorová modlitba, kterou Ježíš radil svým učedníkům.
  • verš 9: Vede k uvědomění si důvěrného vztahu ( oslovení "Otče"); odráží touhu po vyvýšení Boha v mém životě a v tomto světě.
  • verš 10: Odráží postoj čekat na to, jak chce jednat Bůh, touhu po uskutečnění kapitoly Mt 5.
  • verš 11: Prosba o to, co je pro mne skutečně nezbytné (nasycení ... denní chléb)
  • verš 12: "Před tváří Boha" odpouštím a hledám odpuštění (+ praktická realizace slov Mt 5,23-24).
  • verš 13: Pokušení je např. to, co prožil Ježíš v Mt 4,1-11 -- tj. prosba o to, abychom podobným situacím "na rozcestí" vůbec nebyli vydáni, respektive pokud budeme, prosba o sílu ke správnému kroku. Vlastně říkám Bohu, že jej chci poslouchat v situacích, kdy mám možnost se rozhodnout PRO něj nebo PROTI němu.

    Verše Mt 6,14-15 se znovu vrací k tématu Mt 5,23-24 a znovu svou vážností zdůrazňují, že smíření s lidmi je stejně důležité jako smíření s Bohem (možná i narážka na Mt 5,43-47: buďte dokonalí jako Bůh a odpouštějte "svým nepřátelům", tj. těm, kteří vás zranili nebo zraňují, ať už vědomě, či nevědomě). Někdy v naší moci není naprosté smíření s druhým člověkem, ale ta jedna polovina, totiž abychom my sami mu odpustili, je naší zodpovědností.

    Mt 6,16-18: Půst si běžný člověk spojuje s tím, že se odmítá jídlo. Ale jádrem půstu je touha přiblížit se Bohu, odevzdat mu cele svůj život (např. Mt 4,1-11 je dobrým příkladem půstu: Ježíš nejen že nejedl, ale byl plně poslušný Otce a vybojoval boj s ďáblem). Ježíš napomíná své učedníky, ať lítost nad jejich neposlušností není zase "na odiv".

    V podobném duchu je ve Starém Zákoně (Izajáš 58,1-12) vyzýván Izrael, aby jádrem půstu nechápali zármutek, ale změněný život, který je odrazem obnovení jejich srdce nikoli prostřednictvím okázalých gest, ale ve skrytu prostřednictvím modlitby "před Boží tváří".
    víceméně [6], str. 176 (pouze jsem dohledal jeden zamlčený verš): Potření olejem je výrazem běžné hygieny (Ž 23,5 nebo 2 Sam 12,20), nikoli výrazem extrémní radosti (ve smyslu Ž 45,8). Člověk při půstu nemá poutat pozornost na sebe, ať už okázalým smutkem, nebo okázalou radostí.

    Jak tedy shrnout Mt 6,1-18? Možná třemi citacemi:
    [8], str.287: Verš Mt 5,16 má povzbudit učedníky ve světle verše Mt 5,10 -- povzbuzení k dobrému životu i navzdory pronásledování. Na druhé straně Ježíš v Mt 6,1 varuje před okázalostí (A.B.Bruce, mluvící o důležitosti vyváženosti, vynikne nejlépe v angličtině: Show when tempted to hide, hide when tempted to show ... volný překlad: ukazujte své skutky, když jste v pokušení je skrývat (díky pronásledování nebo posměchu), skrývejte své skutky, když jste v pokušení je ukazovat (díky vyhledávání odměny od lidí)).
    [2], str.102, vtipně, a zároveň moudře shrnuje paradoxnost Mt 5,16 a Mt 6,1: Sám pojem následování dává řešení. Je výlučnou vázaností na Ježíše Krista. V tomto smyslu vidí ten, kdo následuje, pouze svého Pána, za nímž jde. Kdyby se upjal jen k mimořádnosti, vybočil by z cesty následování. Následovník koná v prosté poslušnosti vůli svého Pána jako něco mimořádného (Mt 5 mluví o "mimořádnosti" křesťanského života), a při tom všem ví, že nemůže jinak, že vlastně koná něco zcela samozřejmého (Mt 6,1-18 mluví o "obyčejnosti" křesťanského života).
    a ještě jednou [2], str. 102, trochu zamotaný výrok, ale rád bych o něm ještě přemýšlel: Nezáleží na tom, zda vyhledávám odměnu v hrubé podobě zjevnosti před lidmi, anebo ve zjemnělé podobě zjevnosti před sebou. Kde ví levice o tom, co činí pravice, kde sám své skryté dobro vynáším na světlo, kde se chci ujistit o své vlastní dobrotě, tam si sám chystám zjevnou odměnu. Nečekám, až mi ji ukáže Bůh sám.

    Mt 6,19-33: V biblické knize přísloví je jeden takový zvláštní verš (30,15), který možná dobře dokumentuje téma druhé poloviny šesté kapitoly: "Upír má dvě dcery: Dej! Dej!":-)

    Touha člověka o zajištění a nashromáždění dostatečného živobytí je docela rozumná, zejména v době, kdy např. mladým lidem je naznačováno, že důchod v budoucnosti bude kopírovat mnohem nižší procento platu, než je tomu u důchodců dnes. Ale všichni víme, že v našem srdci je ještě něco víc -- chtění, které by se dalo označit za nenaplnitelné, neutišitelné. Jakési vědomí toho (viz [19], kap. 3), že dokud jisté věci nezískáme, nemůžeme být spokojeni či šťastní, nemůžeme prožívat radost. Rick Warren navrhuje, že Pán Bůh chce proměnit naše vnímání toho, co je podstatou radosti a štěstí, respektive co je podstatou řešení našich starostí: radost a pokoj nezískáme tak, že dostaneme to, co zatím nemáme, ale když budeme "utrácet" to, co už máme (své zdroje, obdarování, schopnosti), ke slávě Boha. Podobný závěr činí i slova Ježíše v tomto oddíle, zejména verš 6,33, který by se dal označit za klíčový.
    Viz [6]: tok textu dává dobrý smysl: pokud v Mt 6,1-18 varuje Ježíš před okázalostí, tak ve zbytku šesté kapitoly varuje před opačným pólem hříchů -- lakotou, materialismem a starostmi.
    Mt 6,19-21: Ježíš upozorňuje, kde se nachází skutečný poklad. V analogických verších v Lukášově evangeliu (Lukáš 12,33-34) je dokonce řečeno, že bohatství v nebi je nevyčerpatelné. Další střípek dodává opět Don Carson ([6]): ukládat si poklady v nebi znamená dělat to, za co je v nebi slíbena odměna -- prokazovat dobrodiní (Mt 6,4), modlit se (Mt 6,6), postit se (Mt 6,18), trpět pro jméno Krista (Mt 5,12), odpouštět si navzájem (Mt 6,15), prokazovat laskavost (Mt 10,42). To jsou některá místa v Matoušově evangeliu, která mluví o odměně, která přichází z nebe nebo je připravena v nebi.

    Mt 6,24: docela jasné slovo o nároku Ježíše pro občany jeho království. V dnešní době člověk může mít dva zaměstnavatele, ale M.Wilkins ([8]) připomíná, že řecké slovo "sloužit" (douleo) je příbuzné se slovem "otrok" (doulos), a že tedy původní Ježíšovi posluchači jasně věděli, že otrok je zcela vlastnictvím svého pána - výlučného vlastníka, který žádá po otroku služby vylučující vše ostatní (nemá prostor pro službu někomu jinému). A i kdyby existovali tehdy otroci sloužící více než jednomu pánu, tak Ježíš těmito svými slovy říká, ať rozumíme vztahu vůči Bohu v tomto výlučném smyslu -- že on má na mysli veškerý náš čas, že nejsou chvíle nebo oblasti života, kde by nechtěl být naším Králem.

    Záměrně jsem přeskočil slova v Mt 6,22-23, abych se k nim teď vrátil -- abych prohlásil, že protože předchozí i následující verše mluví o majetku a jeho hromadění, musí i tato Ježíšova slova o světle a oku nějak s majetkem souviset. Jednu souvislost mezi okem a srdcem navrhuje Dietrich Bonhoeffer ([2]):
    Lampou těla je oko, lampou toho, kdo následuje, je srdce. Je-li oko temné, oč temnější bude tělo. Je-li srdce temné, oč temnější bude učedník. Srdce však bude temné, přilne-li k bohatství světa. I kdyby Ježíšova výzva zněla sebepronikavěji, odrazí se jako hrách od stěny, nepronikne k člověku, jehož srdce je uzavřeno a náleží někomu jinému. Jako světlo nepronikne do těla, je-li oko špatné, tak již nepronikne ani Ježíšovo slovo k učedníku, zatvrdí-li se jeho srdce. Slovo je udušeno jako zrno padlé do trní -- do starostí a bolestí a rozkoší tohoto světa.

    V souladu s těmito slovy mi vyvstává výklad v tomto duchu: pokud zaměříme svou pozornost na Boha a zahledíme se dále než do tohoto světa, uvidíme bohatství v nebi a naše srdce bude zapáleno pokladem, který nám nikdo zde na zemi nemůže vzít. Tok myšlenek je ve směru služba --> oko (= zaměřenost) --> srdce.
    Pánové Allison a Davies ([9]) upozorňují na jiný možný odstín v příkladu s okem a světlem, že totiž lampa nepohlcuje, ale vyzařuje (a tak pokud je oko lampou, zdrojem světla, tak nesvítí především dovnitř těla, ale naopak všude kolem, ven z těla).

    V tomto smyslu lze slova v Mt 6,22-23 chápat jako: Čisté (štědré, nesobecké) oko je důkazem vnitřního světla. Špatné (sobecké, chtivé, závistivé) oko je důsledkem vnitřní temnoty. V souladu s tímto úhlem pohledu je následující: Pokud naše srdce je zapáleno pokladem z nebe, vzniká uvnitř nás světlo, které svítí očima ven a stav našeho oka -- záměry štědrosti, nesobeckosti -- určují kvalitu naší služby Bohu. Tok myšlenek je ve směru srdce --> oko (= záměry) --> služba.
    Nevím, který z obou pohledů je rozhodujícím výkladem uvedených dvou veršů. Možná chtěl Ježíš upozornit na spojitost srdce-oko-služba a oba směry výkladu této spojitosti jsou možné (pokud sloužíme Bohu a jsme na něj ve všem zaměřeni, můžeme jej více poznat; a na druhé straně, pokud poznáme Boha, změní se naše srdce a je ovlivněna naše zaměřenost i služba jemu).

    Mt 6,25-34: Výzva, abychom si nedělali starosti (verše 25,31 i 34) jasně ukazuje (viz [9], str. 663) na snahu autora zdůraznit, že úzkost by měla být vyhnána za každou cenu. Naše mysl by neměla být občas poddána víře a jindy úzkosti; pravda o Bohu ať vyžene veškerý náš strach.

    A ještě dvě myšlenky z knihy [9], na které by asi každý přišel, ale které je dobré zmínit: Slova v Mt 6,25-34 nejsou výzvou k lenosti a zanedbávání ve věcech jídla, pití a ošacení, ale ukazatelem, že existuje něco důležitějšího než zabezpečit své jídlo, pití a ošacení; druhá věc: není zde řečeno, jak konkrétně se svým majetkem nakládat -- jen je zde důraz na to, abychom se ve svém životě nesoustředili na hromadění majetku, nýbrž abychom se především ptali, co s naším životem chce dosáhnout Bůh (ať už jsme chudí nebo bohatí). A na otázku "A co já? Kdo se stará o mne?" odpovídá Mt 6,33: Bůh -- nejsi vyloučen z toho, co zde na světě potřebuješ.

    Dietrich Bonhoeffer dobře shrnuje kapitoly 5 a 6 Matoušova evangelia jednou větou ([2], str.111): Život následovníka je osvědčením toho, že nic se nestaví mezi Krista a jeho samého -- ani zákon (Mt 5,17-48), ani vlastní zbožnost (Mt 6,1-18), a ovšem ani svět (Mt 6,19-34). V tom se mi odráží, že cílem života v Božím království není jen neplnit nějaké instrukce, ale žít s Bohem, být takovým jako On (viz 5,17-48); cílem není jen vytvořit nějaký systém zbožnosti, ale skutečně se s Bohem spojit (viz 6,1-18); cílem není jen na tomto světě se zajistit, ale v každé události a oblasti tohoto světa být zaměřen na ten poklad, který nezemře, nezkazí se, nevyčerpá a nikdo jej neukradne (viz 6,19-34).

    Matouš 7: Mt 7,1-6: (viz [6],str. 182) Kapitola 7 pokračuje varováním před dašími nebezpečími: požadavek dokonalosti (5,48) může vést k odsuzování (7,1-5), požadavek lásky (5,43-47) může vést ke chronickému nedostatku rozeznání (7,6) (a slovy [8]: také k naivnímu a důvěřivému přijímání). Verše Mt 7,1-5 neznamenají (viz [6], str.184), že nemáme posuzovat druhé, ale nemáme se stavět do pozice Boha a odsoudit je zcela -- naopak, poté, co odstraníme kládu ze svých vlastních očí, je naší zodpovědností druhým pomoci.

    K verši Mt 7,6 říká Craig Keener ([1]): neznamená to, že se slovem o království máme mlčet. Předem nevíme, kdo pohrdne zprávou o království. A Dietrich Bonhoeffer dodává ([2], str. 118): Učedníci se nemají oddělit od druhých rozlučujícím odsuzováním (a str. 119: soudíme-li druhého člověka, přistupujeme k němu s pozorovatelským odstupem. Avšak láska tomu nedopřává ani místo, ani čas. Milujícímu nemůže být druhý člověk nikdy předmětem diváckého pozorování. Je naopak napořád živým nárokem na mou lásku a na mou službu).

    Dietrich Bonhoeffer tak trochu vidí v Mt 7,1-6 už náznak shrnutí celého kázání na hoře, protože tato slova začínají reagovat na otázku "A co já s tím, co Ježíš říká v kapitolách 5 a 6?" ([2], str. 122): Učedník ztrácí jakékoli výsadní právo před ostatními lidmi. Už nemůže promíjet sobě, co druhým vytýká. Má se nyní ke zlému, jež má v sobě, stejně tvrdě, jako se dříve choval ke zlému, jež viděl na druhém. Ke špatnosti druhého člověka bude nadále stejně shovívavý jako k sobě. Vždyť naše špatnost je stejné povahy jako špatnost druhého člověka. Je jeden soud, jeden zákon, jedna milost. Jde o smysl největšího přikázání -- milovat Boha nade všecko a druhého jako sebe.

    Přesto (viz [6]) Ježíš v Mt 7,6 varuje, že zpráva o království nemá být vyřizována těm, co se království smějí a pohrdají jím (Mt 13,45-46 ... místo aby zprávou o království pohrdali a zašlapali ji pod nohama, musí vše "prodat", aby ji nalezli). Podle mne jako by Ježíš také potažmo říkal: I když někdo považuje evangelium za bezcenné, vy takoví nebuďte; snažte se hledat a získat to, o čem moje poselství mluví -- je to poklad nevyčíslitelné ceny.

    Mt 7,7-12: Tato slova dále pokračují pravděpodobně ve shrnujících komentářích na téma "A co já s tím?" o kapitolách 5 a 6 Ježíšovy řeči. Volně podle [9], str. 690: Když čteme oddíly Mt 6,25-34 nebo Mt 7,7-11, není možné považovat kázání na hoře (= Mt 5--7) za strohé a perfekcionistické. Tato dvě místa ujišťují o dobrém Otci v nebi. Kázání na hoře je tak uvedeno do souvislosti s milosrdenstvím a soucitem. Mt 6,25-34 mluví o tom, že Král se stará o ty, co jej následují; Mt 7,7-11 mluví o tom, že vše dobré, ke kterému celé kázání vyzývá, Otec rád dá těm, co ho budou prosit. V těchto dvou oddílech je přerušen proud výzev k činění Boží vůle a zaznívá dobrá zpráva o Boží milosti.

    Verš Mt 7,12 je označován jako zlaté pravidlo. Neuzavírá jen oddíl Mt 7,1-11, ale i celé kázání na hoře Mt 5,17--7,12 (toto ohraničení je dáno slovy "zákon a proroci", která se vyskytují v Mt 5,17 i v Mt 7,12). To je zesíleno ještě i obsahem (viz [9]) -- Mt 7,12 se znovu vrací k tématu prokazování lásky, o kterém mluví kapitola 5.

    Někdo by mohl říct, že protože Mt 7,1-6 i Mt 7,12 mluví o našem vztahu ke druhým lidem, musíme i výzvu k modlitbě a hledání v Mt 7,7-11 chápat v tomto smyslu (a tedy se jedná především o modlitbu za to, abych měl moudrost se vhodně chovat k lidem kolem sebe). Je to možné, i když já si nemyslím, že toto je hlavní souvislost slov Mt 7,7-11. Spíše se mi zdá, že podobně jako verš 6 lehce reaguje na verše 1-5 (nebuďte ti, kdo nevidí, kdo odmítají zprávu o království; odstranťe tu kládu ze svých očí), tak verš 12 lehce reaguje na verše 7-11 (Otec v nebesích je připraven vám dát vše dobré, protože mu na vás záleží; On už takový je, že jedná v souladu s tím, jak chce, abyste jednali vy; on touží po tom, aby záleželo i vám na Něm).

    Mt 7,13-28: Následuje závěr "kázání na hoře", který sestává z několika závěrečných výzev. Mt 7,13-14: První výzvou je výzva k volbě té ze dvou cest, která vede k životu. Don Carson k tomu poznamenává (viz [6], str. 189): Demokratická rozhodnutí neurčují měřítka pravdy a spravedlnosti v Božím království (většina si totiž volí cestu pohodlnou, kdežto jen málokdo nalézá cestu k životu -- ovšem posluchači Ježíše mají zvláštní příležitost, protože na úzkou cestu byli právě upozorněni).

    Jak říká např. M.Wilkins ([8], str.322), slovo "úzká" z verše 14 je gramaticky spojeno se slovem "pronásledování". Odtud lze vidět spojitost "úzké" cesty s "úzkostí" způsobenou pronásledováním.

    Než bude zcela opuštěna oblast působnosti knihy Dietricha Bonhoeffera (která podrobně mluví jen o kapitolách Mt 5--7), tak několik shrnujících závěrečných odstavců. První z nich mluví o úzké cestě ([2], str. 124):
    Cesta následování je úzká ... Je snadné ji minout, nevšimnout si jí, snadno se nám ztratí i tehdy, když jsme na ni už vstoupili. A těžko ji nalézt. Cesta je uzounká a po obou stranách hrozí propast: Jsme povoláni k mimořádnému, voláni k tomu, abychom je konali, a přece přitom neviděli a nevěděli, že děláme něco mimořádného -- to je vpravdě úzká cesta. Dosvědčovat Ježíšovu pravdu, vyznávat ji, a přece přitom milovat nepřítele této pravdy, jejího i svého nepřítele, milovat jej beze všech výhrad láskou Ježíše Krista -- to je úzká cesta. Věřit v Ježíšovo zaslíbení, že následovníci obdrží zemi za dědictví, a přitom se nepříteli postavit beze zbraně, bezpráví raději snést než způsobit -- to je úzká cesta. Vidět a uznávat druhého člověka v jeho slabosti, v jeho bezpráví, a přece jej nesoudit, vyřizovat mu poselství, ale neházet přitom perly sviním -- to je úzká cesta. Je to nesnesitelná cesta. Na každém kroku hrozí pád. Je neschůdná, pokud ji před sebou vidím jako rozkaz, který mám v strachu vykonat. Vidím-li však Ježíše Krista, jak jde přede mnou, hledím-li k němu krok za krokem, mohu tou cestou opravdu jít.

    Mt 7,15-20: Další kontrast, nyní o dvou typech proroků nebo učitelů, se kterými se Ježíšovi posluchači setkají. Kdo jsou ti falešní učitelé a proroci? Možná to lze nejlépe zjistit opět ze souvislostí tohoto oddílu ([6], str.191): falešní proroci neučí o úzké cestě spojené s těžkostmi (ad verše 13-14) a nepodřídili se autoritě Krále (ad verše 21-23) -- a tak ohrožují své následovníky, protože je nevedou k životu, ale k jeho jediné další alternativě, k záhubě.

    Jak ale poznat tyto falešné proroky? Poslechněme si, co k tomu říká Dietrich Bonhoeffer ([2], str.125):
    Nemusíme umět hledět druhému do srdce. Máme umět čekat na chvíli, kdy strom ponese ovoce. Po ovoci poznáváte časem svým stromy. A ovoce dozraje. Ježíš zde nemá na mysli rozdíl mezi slovem a činem falešných proroků, nýbrž rozdíl mezi zdáním a skutečností. Ježíš nám říká, že člověk nemůže dlouho žít v pouhém vnějším zdání. Nastane sklizeň ovoce, přiblíží se čas rozlišení. Dříve nebo později se ukáže, jaký je. Stromu není nic platné, nechce-li vydat ovoce. Ovoce samo uzraje. Tak se všecko ukáže v jediný okamžik, v čas plodů, kdy se rozliší strom od stromu.
    Zde asi je rozumné dodat, co se má na mysli tím ovocem. Mám za to, že se jedná o ovoce dobrého charakteru, který nechce "hltat", nýbrž "dávat" -- ovoce lásky, radosti, pokoje, trpělivosti, laskavosti, dobroty, věrnosti, tichosti a sebeovládání. Představuji si to tak, že dobrý prorok mi rozbije moje falešné představy, upozorní, že jsem sešel z úzké cesty, nezastírá pravdu -- ale dělá to vše v lásce. "Nemaže mi med kolem úst", ale také mi dává naději. Dobrý prorok nezastírá, že Pán Bůh chce celé moje srdce, chce, abych se Králi vydal celým svým životem, ale tato náročná slova současně říká jako ten, který stejný krok už sám učinil a prožívá radost z toho, že to je tak, radost, že může patřit Bohu.

    Mt 7,21-23: V těchto slovech znovu Ježíš pokračuje v odhalování své totožnosti Syna (viz [8]: poprvé nazývá Boha slovy "můj Otec"), Krále a Soudce -- začíná mluvit o tom, že bude jakýsi konečný soud (kde podle Mt 25,31-32 budou souzeny všecky národy). Ježíš vrcholí své kázání omračujícím prohlášením: On bude tím soudcem, který bude rozhodovat, kdo vejde do království nebeského a kdo ne.

    Tento oddíl je tak trochu záhadou, protože je o lidech, kteří k Ježíši mluvili (Pane, Pane) a v jeho jménu i něco činili (mnoho mocných činů). Přesto Ježíš říká, že je odmítne -- proč? Odpověď je ve slovech "Nikdy jsem vás neznal" ([9, str.717] = nikdy jsem vás neviděl jako své vlastní). A důvod, proč Ježíš tyto lidi neoznačí za své vlastní, je zase hned ve verši 21: protože tito lidi se mu nikdy nevydali; možná jej začali následovat a učinili několik velkých skutků, ale pak přestali "činit vůli Otce" -- opět je zdůrazněno celoživotní oddání, oddání celým srdcem. To, že člověk řekne Bohu, že mu dává celý svůj život, aby ho vedl, a celé své srdce, aby je proměnil. Jedná se o hluboké přimknutí k Bohu, které lze označit slovy "skutečná lítost" (nikoli lítost, která nelituje :-)), pokání (= změna mysli i celé životní orientace), odpuštění (smíření a spojení dvou stran, které předtím byly oddělené, ať už nepřátelstvím, či lhostejností).

    Mt 7,24-29: Život nebo záhuba záleží na tom, co člověk udělá se slovy, která slyší z úst Ježíše Krista. To je fakt dokumetovaný závěrečným přirovnáním o dvou stavitelích. Co uděláme s poselstvím Ježíše v celých třech kapitolách Mt 5--7? Dietrich Bonhoeffer k tomu dodává svůj nekompromisní závěr ([2], str. 129):
    Vedle činu existuje už jen nečinnost. Nelze však chtít něco činit, a přitom nic nedělat. Kdokoli s Ježíšovým slovem zachází tak, že sám nejedná, popírá Ježíše, říká "ne" k jeho kázání na hoře, nečiní jeho slovo. Nečinností je všecko dotazování, problematizování a vysvětlující přizpůsobivost. I kdybych sebevíc vyhlašoval svou víru, svůj zásadní souhlas s tímto slovem, Ježíš to nazývá nečiněním. Ovšem slovo, které nechci činit, se mi nestane skalou, na níž bych mohl vybudovat dům. V tomto případě nedochází k jednotě s Ježíšem. To znamená, že mne Ježíš dosud nepoznal. Přižene-li se teď bouře, v mžiku ztratím slovo a poznám, že jsem ve skutečnosti nikdy nevěřil.

    Následující slova rabína Eleazara ben Azariáše ([9], str. 719) mne ještě více usvědčují jako člověka, který rád čte a píše (abych kromě čtení a psaní také vstal a žil):
    Čemu je podoben ten, jehož moudrost je hojnější než jeho skutky? Stromu, který má hojnost větví, ale málo kořenů -- přijde vítr a vyvrátí strom i s kořeny. Ale čemu je podoben ten, jehož skutky jsou hojnější než jeho moudrost? Stromu, který má málo větví, ale hojnost kořenů -- takže i když vanou větry celého světa, nemůže být vytržen ze svého místa.
    Pokud si "skutky" v této rabínské moudrosti spojíme s "následováním Ježíše Krista", s tím, že jej cele přijmeme jako Krále svého života, pak jsou vhodným zakončením všech myšlenek nad těmito třemi kapitolami.

    následující: Matouš 08-09


  • Diskuse:


    one.love, přidáno 2010-10-29 21:01:47

    Matouš 5:11-12
    Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli JAH. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.

    Vstup do diskuse:

    Jméno:   

    Váš email (nebude zveřejněn, slouží pouze ke kontrole hesla)

    Heslo, které jste obdržel/a při registraci:

    (Registrovat se / zapomněl/a jste heslo)

    Váš vzkaz: