Jan Kalvín: Učení -- články 14-18

• 14: Andělé jsou součástí stvořeného světa.
• 15: Podstata a schopnosti člověka.
• 16: Bůh vládne světu svou prozřetelností.
• 17: Co plyne z prozřetelnosti Boha pro nás lidi.
• 18: Bůh počítá se hříchy zlých, ale sám je bez hříchu.

Článek 14: Andělé jsou součástí stvořeného světa

• Myšlenka, že Bůh je duší vesmíru, je nesmyslná -- namísto toho existuje v Písmu svědectví o stvoření. Můžeme se opírat o Boha, který navrhl a stvořil svět a jedná v historii. Neviditelný Bůh, jehož moudrost-moc-spravedlnost jsou nepochopitelné, se nám dává poznat v Mojžíšově svědectví o stvoření vesmíru.


• Bez pomoci Písma jako brýlí jsou naše myšlenky odsouzeny k dohadům a prázdným představám. Právě za pomoci Písma můžeme docela dlouho rozjímat o Hospodinových činech v dosavadní historii asi šesti tisíc let -- to by mělo naplnit naši mysl rozjímáním bez ustání.

• Někteří lidé mají námitky, dokud jejich rozum není podroben poslušnosti víry a nenaučí se tichému spočinutí, ke kterému nás zve posvěcení sedmého dne.


• Nebudu opakovat, co už bylo řečeno v předešlých oddílech: Hospodinova věčná moudrost a duch jsou nám představeni, abychom nesnili o jiném Bohu než o tom, který chce být takto poznán.

• Je nesprávné uctívat anděly do té míry, že jim přiznáváme božství. Podobně Mání učil ten omyl, že věčné principy jsou dva, Bůh i ďábel -- to však upřel Bohu slávu ze stvoření všeho. Jen v Bohu je věčnost, bytí a existence -- nepřiznávejme ďáblu nějakou formu božství.


• Nic ve vesmíru není zlé od začátku, z přirozenosti -- nýbrž z pokažené přirozenosti (že některé bystosti svou přirozenost samy pokazily).


• Z těchto důvodů snad Nicejské vyznání výslovně tvrdí, že Bůh je Stvořitelem všech věcí, viditelných i neviditelných.

• Zásadou střízlivosti je: Nemluvme o věcech spekulativních, pokud nám Písmo nesděluje některé věci.


• A druhé pravidlo: Při čtení Písma bychom měli neustále obracet mysl k tomu, co slouží k budování, ne ke zvědavosti či neužitečnosti.


• Pseudodionýz ve své Nebeské hierarchii mluví o hierarchii duchovních bytostí, ale jsou to jen plané řeči. Když čtete Pseudodionýza, máte pocit, že tento muž byl v nebi a určité věci skutečně viděl. Naproti tomu, apoštol Pavel byl přenesen do třetího nebe, ale říká, že není k užitku, aby mluvil o věcech, co viděl.

• Andělé slouží a vykonávají vládu nad světem, a jsou nazváni panstvy, mocnostmi, vládami (Koloským 1,16; Efezským 1,21).


• Andělé jsou nazváni i Bohy (božskými), protože Bůh sám je jejich službou představen -- jsem však spíše nakloněn věřit, že andělem Hospodinovým, který se ukázal Abrahamovi, Jákobovi i Mojžíšovi, byl Kristus.


• Je ovšem vhodné, aby andělé byli nazváni mocnými (až božskými), protože jestliže králové mají tuto čest jako místovládci nejvyššího Krále, tím spíše tak lze nazvat anděly, skrze něž je Boží sláva mnohem zřetelněji zjevena.

• Ježíš Kristus posílá své anděly, aby střežili věřící (Žalm 91,11: Ponesou tě na rukou, takže se nerozbiješ o kameny; Žalm 34,8: Anděl Hospodinův se položí táborem kolem těch, kteří ctí Hospodina). Anděl chránil tábor Izraele při jejich záchraně z Egypta.


• Andělé sloužili Ježíši Kristu, byli s ním v každé chvíli. Ženám oznámili Kristovo vzkříšení, učedníkům oznámili Kristův slavný návrat.

• To ale vím, že všichni andělé střeží naše bezpečí a radují se nad jedním hříšníkem, který činí pokání.


• Petr byl zázračně vyvedený z vězení a klepe na dveře, kde jsou shromážděni bratři -- oni si myslí, že vidí Petrova anděla ... to by snad znamenalo, že každý věřící má přece jen svého anděla?


• Pokud nevěříme, že nás brání všichni andělé Boží, nevím, zda nám bude k užitku informace, že každý věřící má svého anděla.

• Daniel 12,1 a Juda 9 mluví o Michaelovi jako archandělovi, ale znamená to, že každý anděla je zahrnutý do nějaké nebeské hierarchie či má nějakou hodnost?


• Dozvídáme se, že andělů existují legie (od Ježíše) či myriády (od Daniele), Elíšův služebník viděl mnoho vozů.


• Duchové nemají tělo, ale pro naše pochopení vidíme anděly s křídly -- tak můžeme rozumět, že andělé se objeví rychle, když to situace vyžaduje.

• Další důležité oddíly mimo ty už řečené: Zákon byl předán z rukou andělů (řeč Štěpánova ve Skutcích, dopisy Pavlovy); u vzkříšení budeme jako Boží andělé; datum dne Páně neznají ani andělé, ale v ten den Syn člověka přijde se svými anděly (Ježíš Kristus).


• Pavel napomíná Timotea: Stůj věrně před tváří Boha i andělů. Dopis Židům: Kristus byl učiněn větším než andělé: Svět nebyl podřízen andělům; Kristus nevzal na sebe přirozenost andělů, ale člověka (andělé jsou požehnaní duchové, vůči nimž je porovnání prováděno).


• Andělé maličkých hledí na Boží tvář; andělé nás chrání; andělé se radují z naší záchrany; andělé obdivují rozmanitost Boží milosti v církvi, která je podřízena Kristu, své hlavě; svatým patriarchům se andělé ukázali jako lidé a přijali jejich pohostinnost.

• Pavel ovšem v Koloským 1,16-20 trvá na tom, že Kristus nejen že anděly převyšuje, ale že všechny dary, které andělé vlastní, pocházejí od Krista.


• Pavel tedy nechce opustit Krista a věnovat pozornost andělům, kteří si sami nestačí, ale musí čerpat od Ježíše.

• Důvod, proč nám Bůh dává spatřit anděly, je k našemu povzbuzení v dobách nebezpečí a tísně.


• Jako Elíša (2. kniha Královská 6,17) se modlil, aby Bůh otevřel oči jeho služebníka, aby viděl ohnivé vozy a množství andělů poslaných na jejich ochranu; to je povzbudilo, aby vzdorovali nepříteli, který je naplňoval obavami a zmatkem.

• Když nám Hospodin posílá anděly, aby nás bránili, nemusíme být vyděšeni množstvím svých nepřátel.


• Nenechejme se od Boha odvádět anděly, kteří nás chtějí k Bohu přiblížit.


• Podobně Jákob viděl anděly sestupující z nebe k lidem a od lidí do nebe (Genesis 28,12), a u žebříku seděl na trůnu Hospodin zástupů. To znamená, že služba andělů se nám děje pouze přímluvou Krista.


• Služebník Abrahamův byl svěřen do ochrany andělovi, ale nevzývá anděla, nýbrž vylévá své prosby před Hospodinem a prosí, aby Hospodin prokázal milosdenství Abrahamovi.


• Bůh se tedy nedělí s anděly o svou slávu, ani neslibuje svou pomoc jen skrze působení andělů, abychom nedělili svou víru mezi něho a anděly.

• Satan je v Písmu nazván vládcem tohoto světa, silným ozbrojencem, vládcem mocností vzduchu -- abychom se připravili na opozici a boj.


• 1. list Petrův 5,9: Satan obchází jako lev řvoucí ... vzepřete se mu ve víře.


• Pavel v Písmu říká: Nevedeme svůj boj proti tělu a krvi, ale proti mocnostem, silám a vládcům tmy tohoto světa; vezměte proto na sebe Boží zbroj, abyste mohli odolat ďálovým útokům (Efezským 6,12).


• Satan je expertem v boji, nenechte se proto ovládnout leností či zbabělostí, ale buďte připraveni na odpor.

• Marie Magdalská byla osvobozena od sedmi zlých duchů. Ježíš ovšem navíc mluví o tom, že když je srdce člověka očištěno, ale není naplněné dobrým duchem, ten zlý duch se vrátí a přivede s sebou i sedm horších -- vejde znovu, jestliže mu nikdo nebrání vejít.


• Jako společenství věřících jsme tělem Krista, který je hlavou. Skupina zlých a pokroucených je zobrazena s knížetem, který jí vládne (ale jeho konec je jasný: Matouš 25,41: jezero věčného ohně je připraveno ďáblu a jeho andělům).

• Satan se snaží překazit naši záchranu, a to už od začátku (Genesis 3) odvádí lidi od Boha, aby: zbavil Boha slávy a nás aby zbavil života.


• Matouš 13,27: Nepřítel seje plevel do pšenice, aby zničil úrodu věčného života. Je lhářem od počátku (Jan 8,44) a nepřebývá v pravdě.


• Satan zavádí mysl lidí do omylu: Rozdmýchává nenávist, spory, válku, aby svrhl Boží království a utopil lidi ve věčném trestu společně se sebou samotným. Má zkaženou podstatu lháře a zhoubce (hodně zkažená musí být mysl toho, kdo chce zbavit Boha slávy a člověka života, záchrany a pomoci).

• Jeho podstatou je lhát, protože nepřebývá v pravdě -- tedy odešel od pravdy. Nemůže vinit Boha ze zkaženosti, které je sám zdrojem.


• Při svém stvoření byli andělé anděly Božími, ale pak se vzepřeli a stali se nástroji zhouby. 2. list Petrův, Juda 6: Bůh neuštřil anděly, kteří zhřešili, ale svrhl je do jámy a svázal v řetězech, aby čekali na soud.

• Viz kniha Jób: Satan je v Hospodinově přítomnosti, aby přijal rozkazy -- nic tedy nemůže dělat, dokud nedostane Hospodinovo svolení. Podobně Achab podlehl lživému duchu až poté, co to Hospodin dovolil.


• V tomto duchu Pavel říká, že Bůh oslepil oči nevěřících, i když dříve řekl, že toto oslepení provádí Satan.


• Ďábel nemá zájem poslouchat Boha, zcela mu jde o vzpouru -- avšak Bůh ho váže svou mocí, aby dělal jen ty věci, pro které dostal svolení.

• 1. list Petrův 5,8: Váš protivník ďábel obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil. Pavel nebyl z tohoto vyloučen, protože aby se nepovyšoval, byl mu dán do těla osten (2. list Korintským 12,7) -- tyto zkoušky jsou tedy u všech Božích dětí.


• Věřící jsou burcováni Satanem, ale nikdy ne tak, že by se nezotavili. Padají silou ran, ale znovu povstávají. Jsou zraněni, ale ne smrtelně. Namáhají se celý život a nakonec dosáhnou vítězství, třebaže utrpí příležitostné porážky.


• Bůh pokoje brzy srazí Satana pod vaše nohy. V naší Hlavě -- Ježíši Kristu -- bylo vítězství vždy dokonalé, protože kníže tohoto světa s ním nic nezmohl (Jan 14,30); ale v nás jako částech jeho těla je vítězství dosaženo jen částečně. Bude dokonalé, až odložíme své pozemské tělo skrze něž jsme náchylní k nepevnosti, a budeme naplněni silou Ducha svatého.


• Podobně: Když někdo přemůže silného muže, vezme si jeho zbroj a rozdělí jeho kořist (Lukáš 11,21-22); a Kristus smrtí přemohl ďábla (Židům 2,14) a zvítězil nad jeho zástupy, aby už nezraňoval církev, která by jinak trpěla v každém okamžiku.


• Bůh nedovoluje Satanu, aby ovládal duše věřících, jen mu dává bezbožné-nevěřící, které nepovažuje za ovce ze svého stáda. Podobně je řečeno, že ďábel působí v dětech neposlušnosti. Vždyť věřící jsou rozeznáni jako Boží děti, když nesou jeho obraz, kdežto viníky lze označit za děti Satana, protože degenerovali do jeho obrazu.

• Ďáblové jsou nazváni nečistými duchy, padlými anděly (Matouš 12,43; Juda 6), kteří se zkazili na svém začátku -- nejsou jen hnutím lidské mysli, ale skutečnými myslemi-duchy obdařenými rozumem.


• Když Pán Ježíš srovnává děti Boží a děti ďáblovy, tento kontext by byl absurdní, kdyby zlí duchové byli jen zlými myšlenkami (1. list Janův 3,8: Ďábel hřeší od počátku).


• Matouš 8,29; 25,41; 2. list Petrův 2,4: Bůh by nesoudil a nemučil jen špatné myšlenky. Ďáblům je připraven věčný trest -- to by bylo absurdní, kdybyse jednalo jen o myšlenky.


• Ale tato diskuse je zbytečná -- jedni věří Božímu slovu a druzí jen novotám. Nemá cenu číst Písmo těm, kdo se zabývají prázdnými dohady.

• Všechny věci a všichni tvorové jsou náchylní ke zkáze, ale Bůh zajistil trvání každého druhu, povzbuzuje některé a z času na čas vštípí novou živost tvorům, dává jim moc rozšířit jejich rasu a chrání je tak před jejich smrtí.


• Nebesa i zem byly bohatě vyzdobeny a celý "dům" skvěle připraven, než přišel člověk, nejslavnější druh Božího díla.

• Nepřehlédněme dokonalost Boha, který se projevuje ve svém stvoření.


• Jak velkým architektem musí bý ten, kdo dal nebeským tělesm prostor a uspořádal je -- některé upevnil na místě, jiným dal úkol putovat po nebi, a přesto stanovil meze jejich cestám.


• Nikdy nelze obsáhnout velikost tohoto tématu: Vidíme zázraky Boží moci a důkazy Hospodinovy dobroty a moudrosti u každé druhu věci či tvora velkých nebo malých v tomto vesmíru.

• Vidíme jak jeho moc, tak jeho milost; jak v nás samotných, tak v darech, které nám svěřil; jsme pohnuti k důvěře, volání, chvále, lásce.


• Proč Bůh vše stvořil postupně, a ne v jediném okamžiku? Aby prokázal svou péči vůči nám -- dříve než stvořil člověka, připravil, cokoli viděl pro člověka užitečným. Jak nevděční bychom byli, kdybychom pochybovali o tomto nejlepším Rodiči, který chystal pro nás, než jsme se narodili!


• Shrnutí na závěr: Bůh je Stvořitelem, ve stvoření vidíme: a) Rozdělení všech věcí je jen v jeho ruce a moci; b) jsme jeho syny a dcerami, o které chce pečovat a vychovat -- abychom čekali dobré jen od něho a věděli, že nás nenechá v nedostatku ohledně obnovy-záchrany, abychom nemuseli hledat jiný zdroj důvěry; c) máme mu svěřovat své tužby, ve všech darech vidět jeho ruku a děkovat mu; d) přilákáni jeho dobrotou mu usilujeme celým srdcem sloužit.

Článek 15: Podstata a schopnosti člověka

• Toto poznání má dva stupně -- první stupeň se týká stavu, ve kterém jsme my lidé byli stvořeni na počátku; druhý stupeň se týká situace nás lidí po Adamově pádu: málo by nám bylo k užitku vědět jen o stavu našeho stvoření a nevědět o stavu zkažení a degradace naší přirozenosti po pádu.


• Věnujme se nejprve tomu, co bylo na počátku , před pádem; nemůžeme jen zkoumat současnou nedokonalou situaci lidí a připsat ji na vrub Stvořiteli (o situaci po pádu až viz článek 19, v Kalvínově číslování kniha 2, článek 1).


• I ti, co si váží Boha, se snaží svou zkaženost omlouvat tím, že je to přirozené: a tím nepřímo viní Boha, na něho totiž padá nečestnost, kdyby se prokázalo, že někteří tvorové byli od svého zrodu (tj. ve své přirozenosti) zlí.


• Adam byl stvořený z prachu země, a tím byla ohraničena jeho pýcha: Nikdo se nemůže vychloubat svou výjimečností, kdo přebývá v domech z hlíny, ba co víc, kdo sám je prach a popel.

• Pod duší člověka rozumíme jeho součást stvořenou, ale věčnou; Písmo někdy mluví o duchu, ale duch i duše označují totéž: a) Šalomoun říká o smrti: Duch se navrací k Bohu, který ho dal (Kazatel 12,7); b) Ježíš Kristus odevzdává svého ducha do rukou Otce; c) Štěpán odevzdává svého ducha Kristu.


• Ti, co si myslí, že duše-duch je pouze dechem, který Bůh vdechl do těla, ale nemá skutečnou podstatu, jsou na omylu: Ukazuje to povaha celé věci, ale i tón Písma.


• Je pravda, že lidé příliš spoutaní se zemí jsou tupého chápání, vzdáleni od Otce Světla: tolik ponoření ve tmě, až se zdá, že v hrobě z nich nezbyde nic, protože ztratili pojetí nesmrtelnosti. Přesto v nich svědomí, které rozlišuje mezi dobrým a zlým a reaguje na Boží soud, je nepochybným znamením nesmrtelného ducha.


• Jak by mohl člověk bez duše proniknout až k soudnému trůnu Boha a pod vědomím viny se děsit hrůzou? Tělo nemůže být zasaženo strachem z duchovního trestu -- to náleží pouze duši.


• Poznání Boha také dostatečně prokazuje, že duše, která se pozvedá ze země, musí být nesmrtelná: Není možné, aby prchavá živost těla dosáhla zdroje života. Zkrátka a dobře, vznešené vlastnosti, kterými je obdařena lidská mysl, prokazují, že je do ní vytesáno něco božského -- jsou důkazem nesmrtelné podstaty duše.


• Smysly, kterými vládnou zvířata, nejdou dále za tělo, nebo aspoň ne dále než k předmětům, se kterými se tělo obyčejně setkává. Ale jestliže lidská mysl pohlédne z nebe na zemi a zkoumá taje přírody; vydává se do věků dávno minulých, s rozumem a pamětí zpracovává každý z věků v jejich pořadí, a poté pohlédne do budoucnosti a čte budoucnost z věků dávno minulých, jasně tím prokazuje, že v člověku se skrývá něco, co se od těla liší -- máme rozum, kterým jsme schopni uchopit neviditelného Boha i anděly, a toho tělo naprosto není schopné.


• Máme myšlenky na přímost, spravedlnost, čestnost -- myšlenky, kterých tělesné smysly nejsou schopny. Sídlem těchto myšlenek tedy musí být duch. Dokonce i spánek, který člověka otupuje a zbavuje živosti, je důkazem nesmrtelnosti -- navrhuje totiž věci, které nikdy nebyly, ale předjímají budoucí události.


• Pro zbožné čtenáře stačí krátká zmínka: Kdyby duše nebyla určitou podstatou oddělenou od těla, Písmo by neučilo, že žijeme v hliněných nádobách a při smrti odcházíme ze stánku těla a odkládáme porušitelné, abychom v poslední den mohli přijmout odměnu za skutky dříve činěné v těle. Tyto a další oddíly jasně rozlišují mezi duší a tělem.


• Pavel napomíná věřící, aby se očistili od veškeré špíny těla a ducha -- ukazuje tedy, že existují dvě součásti člověka, ve kterých přebývá hřích. Petr podobně nazývá Krista pastýřem duší, a mluvil by absurdně, kdyby neexistovaly podstaty, o které se Kristus má starat, nebo které by měl zachránit pro věčnost. Nebyl by také žádný základ pro tvrzení Písma, že tělesné vášně vedou boj proti duši.


• Ani autor listu Židům by nemohl říci, že biskupové se mají starat o duše ostatních věřících, kdyby duše neexistovaly. Podobně Pavel se Boha dovolává jako svědka pro svou duši, která by nemohla předstoupit před Boha a trpět odsouzení, kdyby neexistovala. O co víc má váhu tvrzení našeho Pána Ježíše, který vyzývá, abychom se báli jen toho, kdo má moc uvrhnout duši do věčného trestu.


• Když autor listu Židům rozlišuje mezi tělesnými a duchovními otci a vidí Boha jako Otce našich duší, nemohl vyjádřit existenci duše jako samostatné podstaty zřetelněji. Navíc, kdyby duše neexistovala po smrti těla, Pán Ježíš by nemluvil o duši Lazara, která spočívá na hrudi Abrahamově, zatímco boháč trpí věčným trestem. Pavel nás ujišťuje o tomtéž: Když jsme doma v těle, nejsme doma u Pána. Nebudu se u této záležitosti už déle zdržovat, jen zakončím tvrzením, že Lukáš píše o saducejích, kteří nevěřili ani v anděly ani v duchy, a označuje tento jejich názor za mylný.

• I když Boží sláva je zjevena i na vnějším výzoru člověka, nemůže být pochyb o tom, že sídlem Božího obrazu je duše. Vnější tvar těla nás odlišuje od nižších tvorů a přivádí nás blíže k Bohu. Také souhlasím s těmi, kdo pod obrazem Boha mají na mysli, že: Němý tvor se ohýbá k zemi a hledí si matičky země; člověk vzhlíží vzhůru na oblohu a vidí nebe, které zdědil v Bohu. Chápejme, že obraz Boha, třebaže doprovázený vnějšími fyzickými znaky, je duchovní.


• Slova "obraz" a "podoba" zde zrodila velkou diskusi; vykladači hledají rozdíl mezi obrazem a podobou -- ovšem slovo "podoba" je zde jen dodáno jako synonymum. Za prvé totiž víme, že hebrejština s oblibou užívá dvě slova pro jednu věc, pro zopakování a důraz. Za druhé, v celé věci není rozpor: Člověk byl nazván obrazem Boha, protože je podobný Bohu. Bůh stvořil člověka, aby na něj vložil znaky podobnosti sobě samému. Dále v první kapitole knihy Genesis Mojžíš mluví o obrazu, dvakrát užije slova obraz a ke slovu podoba se nevrací.


• Na rozdíl od Osiandra říkám, že i když duše není celým člověkem, není problém ve sdělení, že člověk byl nazván obrazem Boha kvůli duši.


• Obraz Boha se podle mne vztahuje na vše, čím člověk přesahuje všechny zvířecí druhy. Obrazem Boha máme na mysli celistvost a bezúhonnost, kterou byl Adam obdařen, když na počátku byl jeho intelekt jasný, jeho city podřízeny rozumu, jeho smysly náležitě vedeny a pravdivě připisoval všechnu svou výjimečnost dobrým darům Stvořitele. Třebaže primárním sídlem Božího obrazu byla mysl a srdce či duše a její schopnosti, tak ani v těle nebylo části, v níž by Boží sláva nezářila.


• Je jasné, že v každé části světa jsou uloženy prvky Boží slávy, ale když mluvíme o tom, že obraz Boha byl umístěn do člověka, tak je to jakási tichá antiteze, která odděluje lidi z davu veškerého stvoření. Nemůžeme také popřít, že i andělé byli stvořeni k obrazu Boha, protože Matouš 22,30 mluví o tom, že naše největší lidská dokonalost bude v tom, že budeme jako andělé. Ale Mojžíš v knize Genesis mluví o tom, že Bůh nám lidem propůjčil ten zvláštní úkol nést obraz Boha -- jen člověka srovnával se zbytkem viditelného stvoření.

• To, že člověk byl zamýšlen jako zrcadlo Hospodinovy slávy, je nejlépe vidět z léku na lidský hřích. Když Adam ztratil své počáteční dary, odcizil se od Boha. I když máme za to, že obraz Boha v něm nebyl zcela zničen, tak se určitě pokazil a deformoval; proto naše záchrana začíná obnovováním toho, co získáváme od Krista, který je nazvaný druhým Adamem, protože nás obnovuje do plného obrazu Boha.


• Když Pavel uvádí do kontrastu Ducha Božího, který dává život (1. list Korintským 15,45), s duší živou, ve kterou byl zformován Adam, říká, že při obnovení skrze Ducha svatého je člověku předána bohatší milost. Ovšem to neodporuje skutečnosti, že cílem obnovení je znovu nás zformovat k obrazu Boha. Jinde ukazuje (Koloským 3,19), že nový člověk se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele. Tomu odpovídá i další oddíl: Oblečte na sebe nového člověka, stvořeného podle Boha (Efezským 4,24).


• Musíme nyní vnímat, co má Pavel na mysli tím obnovením. Na prvním místě zmiňuje poznání, na druhém místě mluví o spravedlnosti a svatosti. Tedy odtud uzavíráme, že obraz Boha spočíval v osvíceném intelektu, bezúhonnosti (ryzosti) srdce a zdravé každé části těla. I když víme, že vyjádření je eliptické (obsahuje nadsázku), princip nelze zrušit -- hlavním rysem obnovy božského obrazu musí být věci spojené s rozumem, vrcholem stvoření.


• Se stejným cílem Pavek říká jinde (2. list Korintským 3,18): Když se díváme na Krista s odkrytou tváří, jsme proměňováni do téhož obrazu. Vidíme Krista jako nejdokonalejší obraz Boha, a jsme sami proměňováni do obrazu Boha v poznání, čistotě, spravedlnosti a pravé svatosti.


• Z dosud řečeného vadne sláva výroků Osiandrových o tělesném obrazu Boha. A oddíl 1. list Korintským 11,7, kde muž, nikoli žena, je nazván obrazem Boha -- toto místo neznamená, že by ženy nebyly obrazem Boha, pouze že muž je obrazem Boha v rozměru občanské povinnosti a vedení.


• Věřím, že už bylo dostatečné prokázáno, že obraz Boha v člověku se týká všeho, co má spojitost s duchovním životem a věčným životem. Podobné věci říká Jan ve svém prologu: Ježíš Kristus, Boží Slovo, byl světlem lidí (Jan 1,4). Vyvyšuje tak Boží milost, která člověka stvořila tak, že předčí všechna zvířata, a oddělila ho tak od ostatního stvoření: Člověk nemá jen existenci zvířete, ale je obdařen světlem inteligence.


• Tento obraz Boha svítil v Adamovi před jeho pádem, ale byl téměř zničen a pokroucen, poskvrněn nečistotou. Nyní jej lze částečně vidět ve vyvolených, když jsou obnovováni Duchem. Jeho plná záře bude však viditelná až v nebi. Co je tedy tímto obrazem Boha v lidech? Je to více než jen správcovství celého Hospodinova stvoření. Nelze také souhlasit s Augustinovým dohadem, že Boží obraz je zrcadlem Trojice v tom, že jej tvoří lidský intelekt, vůle a paměť.

• Je ďábelské si myslet, že lidská duše je kouskem Hospodinovy podstaty a kvality -- to by znamenalo, že Bůh je zlý, nestálý, nepevný, oplývá řadou špatností. Vždyť není nic tak nestálého jako člověk, ve kterém pracují protichůdná hnutí a rozptylují jeho duši. Nám lidem se neustále nedostává schopností a jsme přemoženi každým malým pokušením. Toto vše bychom museli připsat přirozenosti Boha, jestliže lidská duše má Boží podstatu. Jak někdo mohl pomyslet na tak strašnou věc?


• Pavel sice cituje Arata, když říká, že jsme Boží děti (Skutky 17,28); ale to nikoli v podstatě, nýbrž v některých vlastnostech, kterými nás Bůh obdařil. Ne v podstatě, tak tomu není. Lidské duše byly stvořeny, stejně jako i andělé byli stvořeni. Ovšem toto stvoření nebylo předáním podstaty Boha, ale spíše vytvoření lidské podstaty z ničeho. Když lidský duch se navrátí k Bohu po naší smrti, to neznamená, že lidský duch je částí Hospodinovy podstaty.


• Zde také byl Osiandr zaveden do bezbožného omylu, když popíral, že obraz Boha může být v člověku bez jeho spravedlivé podstaty. Ze 2. listu Korintským 3,18 můžeme uzavřít, že člověk je proměňován do Hospodinovy podoby ne tím, že do něj "vteče" podstata Boha, ale milostí skrze Ducha. Říká, že když hledíme na tvář Krista, jsme proměňováni do téhož obrazu Duchem Páně; ovšem Duch v nás nejedná tak, že by v našem nitru vyráběl podstatu, jakou má Bůh.

• Můžeme začít u Platóna; musíme ovšem dodat, že už jsme dříve prokázali, že duše má netělesnou podstatu, tj. není uzavřena v určitém prostoru -- obývá ovšem tělo, oživuje všechny jeho části a drží orgány připravené na svůj úkol a řídí jejich chování. To se netýká jen pozemského života, ale též služby Bohu.


• Otisk těchto věcí vidíme i u svých zlých stránek: Odkud máme takovou tužbu po slávě, než z vědomí hanby? A odkud pramení tato hanba, než z respektu k věcem hodnotným a cenným? Zdrojem a první zásadou tohoto respektu je vědomí, že člověk se narodil, aby rozvíjel spravedlnost -- a to je vědomí náboženské.


• Protože člověk byl nepochybně stvořen proto, aby rozjímal o nebeském životě, je jasné, že poznání nebeského života je duši vtisknuto. A opravdu, člověk by neměl jak užít své chápání, kdyby nebyl schopný rozeznat, že štěstí a dokonalost spočívají ve sjednocení s Bohem. Klíčovým skutkem duše je tedy směřovat tímto směrem -- čím více se člověk snaží přiblížit k Bohu, tím více prokazuje, že je obdařen rozumem.


• I když existuje určitý důvod pro názor, že člověk má více duší, a sice jednu smyslovou a druhou racionální, přesto v těchto argumentech není zdravá vyváženost a musíme je odmítnout. V oddílu 5.4 jsme řekli, že existuje velký svár mezi hnutími těla a rozumovou částí duše. Ovšem i rozum je často v rozporu sám v sobě a jeho rady odporují jedna druhé jako nepřátelské armády. Přesto je mylné si myslet, že existují dvě duše, jestliže schopnosti těla nejsou v ladné shodě.


• Filosofové tedy říkají: Existuje pět smyslů (Platón: orgánů), pomocí nichž jsou všechny předměty přinášeny do lidské pozornosti. Pak následuje a) představivost: má ji každý člověk (Phantasia: rozlišuje mezi objekty); b) rozum, kterému náleží schopnost úsudku; c) a konečně intelekt, který rozjímá s tichým pohledem, kolem čeho se rozum v úvahách otáčí.


• Třem kognitivním schopnostem duše (představivost, rozum, intelekt) odpovídají tři vlastnosti chuti: d) vůle (ta si volí cokoli, co rozum a intelekt vysloví); e) vznětlivost (chytá se toho, co je před ni postaveno rozumem a představivostí); f) žádostivost (drží se předmětů vykreslených rozumem i představivostí).


• I když předchozí filosofická dělení jsou přijatelná, svou nejasností by nás mohla spíše zavést na zcestí než pomoci. Považuji za nejlepší toto dělení vypustit. Kdyby se někdo rozhodl rozdělit vlastnosti mysli jinak, nemám velké námitky proti dělení mysli na chuťovou (zbavena rozumu, ale přesto poslouchá rozum) a intelektuální (sama má účast na rozumu). Ani se nebudu přít s názorem, že existuí tři principy činu: rozum, intelekt a chuť.


• Ale vnímejme raději duši s ohledem na všechny schopnosti. Tento přístup často chybí u filosofů, kteří dělí duši na chuťovou a intelektovou. Tu intelektovou část duše někdy nazývají rozjímavou (je spokojená s poznáním, nevládne aktivní silou; viz Cicero), jindy praktickou (vládne vůli pochopením dobra i zla) a vede k životu dobrému-spravedlivému. Chuťová část duše bývá dělena na vůli a chtění a nazývána búlésis, kdykoli chuť = hormé poslouchá rozum. Ale když chuť odhodí jho rozumu a jedná neumírněně, nazývají ji pathos. Tedy vždy předpokládají, že v člověku je přítomen rozum, kterým je veden správně.

• Pro účely této úvahy předpokládejme, že duše se skládá ze dvou složek -- intelektu a vůle (viz také dále, oddíly 20.2 a 20.12). Úřad intelektu rozlišuje mezi objekty, zda je má potvrdit nebo odmítnout; úřad vůle si volí a následuje, co intelekt vyhlašuje za dobré, kdežto odmítá a vyhýbá se tomu, co intelekt označuje za zlé (viz Platón, Phaedros).


• Netrváme na Aristotelově drobném mínění, že mysl nemá sama o sobě pohyb, ale že hybnou silou je volba, kterou též nazývá chuťový intelekt. Neztrácejme se v nadbytečných otázkách a spokojme se s tím, že intelekt je pro nás takříkajíc vládcem a vůdcem duše -- a že vůle stále následuje volání intelektu a čeká na jeho rozhodnutí. Z toho důvodu Aristoteles pravdivě učil, že v chuti se děje odmítnutí či přijetí, které v určité míře odpovídá potvrzení či odmítnutí v intelektu.


• Navíc, jak uvidíme v článku 20,2.12-26, intelekt vládne vůli. Zde bychom si měli jen všimnout, že duše nemá žádnou schopnost, kterou nelze přiřadit buď k intelektu, nebo k vůli.


• Jiní rozlišují takto: Smysly se kloní k potešení stejně, jako intelekt se kloní k dobrému; tedy chuť smyslů se stává chtěním a chtíčem, kdežto emoce intelektu se stávají vůlí -- já ovšem namísto chuti budu mluvit o vůli.

• i) rozum jde napřed s lampou -- filosofové tuto řídící moc nazývají hégemonikon. ii) Pak následuje vůle, které náleží volba.


• Lidé na počátku vynikali v těchto obdarováních: rozum, inteligence, prozíravost. Úsudek stačil nejen pro vedení pozemského života, ale také umožňoval pozvedat se k Bohu a věčnému štěstí. Pak byla přidána volba a hnutí orgánů podléhala autoritě rozumu. V tomto raném věku člověk měl svobodu, pokud by zvolil, získat věčný život. Adam mohl obstát, pokud by zvolil správně (zde ještě nemluvíme o určení předem, protože nezvažujeme, co se mohlo a nemohlo stát, jen zmiňujeme, jaká opravdu byla lidská přirozenost). Ale protože jeho vůle byla poddajná v jiném směru a nezískal ještě stálost, aby vytrval, tak padl. Měl tehdy volbu dobrého a zlého, a nejen to, v mysli a vůli byla ta nejvyšší poctivost a všechny části těla byly spojeny s poslušností, dokud nezničil své dobré vlastnosti i sám sebe.


• Filosofové hledali potom skvělou budovu tam, kde už byla jen lidská ruina, hledali uspořádání v nesouladu, který nastal. Započali s principem, že člověk nemůže být rozumný, jestliže nemá svobodný výběr mezi dobrým a zlým. Měli za to, že rozdíl mezi ctností a neřestí by byl zničen, kdyby člověk ze své vlastní rady neuspořádával svůj život. Jenže přišli už k člověku, který ušel velký kus cesty k horšímu ze svého prvotního stavu. To jim nebylo známo, a tak není divu, že uvedli vše do zmatku.


• Ti, co jsou učedníky Ježíše Krista a stále věří, že člověk má svobodnou volbu, přehlížejí, že člověk byl utopen v duchovní zkáze a pracují s rozmanitým klamem; míchají svaté učení a filosofické dohady, a tak jsou na omylu vzhledem k oběma sférám, filosofické i duchovní.


• Nechejme ovšem tyto věci až do článku 20 (dělení podle Kalvína: Kniha 2, článek-kapitola 2). Zde si jen připomeňme, že při svém stvoření byl člověk hodně odlišný od stavu, ve kterém se ocitli jeho potomci poskvrnění hříchem. Na počátku byla každá část duše bezúhonná, mysl byla zdravá a vůle si volila dobré. Kdyby někdo namítal, že mysl i vůle byly příliš snadno svedeny na zcestí, musím na to říci, že stupeň svobody byl natolik velký, že odnímal každou výmluvu. Bůh nemohl člověka omezit natolik, že by člověk nemohl či nechtěl zhřešit. Taková přirozenost člověka by byla výborná, ovšem nemůžeme vinit Boha, že byl povinen člověku předat takovou podstatu -- to by bylo více než nespravedlivé; Bůh měl plné právo určit, jak mnoho či málo člověku dá. Proč člověka neudržel mimo hřích na základě vlastnosti vytrvalosti, zůstává ukryto v jeho radě. Člověk přijal moc, pokud by měl správnou volbu, ale neměl vůli, která by mu ponechala moc -- taková vůle by byla doprovázena vytrvalostí.


• Zkrátka a dobře, poté, co bylo člověku tolik dáno, nemá výmluvu pro čin, že na sebe na základě spontánního rozhodnutí uvedl smrt. Bůh nebyl nutně vázán k tomu, aby člověku dal více, než průměrnou a přechodnou vůli, aby od lidského pádu počínaje mohl působit ke své slávě.

Článek 16: Bůh vládne světu svou prozřetelností

• Co to znamená, že Bůh je zabezpečovatelem tohoto světa? Ve výkladu uvidíme s plnou silou Boha Stvořitele a význam verše z listu Židům 11,3: Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny (a tedy: jsou udržovány) věky.


• Tělesná mysl se při chápání Boha Stvořitele zastaví na myšlence, že Bůh stvořil svět, a přemýšlí o moudrosti, moci a dobrotě vykreslené v Bohu jako Autorovi všeho (tato myšlenka vyvstává spontánně i v mysli toho, kdo není ochotný sloužit Bohu) -- nebo na obecné skutečnosti, že síla k pohybu všeho pochází od Boha a nadále obecně působí při zachování světa. Myslí si, že zajištění všech věcí spočívá jen na energii, která byla do věcí vložena na počátku.


• Ale člověk věřící musí proniknout hlouběji. Poté, co se dozví o Bohu Stvořiteli, musí spatřit Boha také jako Vládce a Zachovávatele, a to nejen jako toho, který obecně uvedl svět do pohybu, ale také jako toho, kdo zvláštně zabezpečuje trvání a dohled nad všemi věcmi, které stvořil, až na život vrabců na poli.


• Stejně i David, když stručně zmiňuje, že svět stvořil Bůh (Žalmu 33), hned přechází k myšlence zabezpečení a prozřetelnosti: Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem, dechem jeho úst všechen jejich zástup (verš 6); Hospodin se dívá z nebe, vidí všechny lidské syny (verš 13). Mnozí nepřemýšlí tak přímočaře jako David -- ale nebylo by uvěřitelné že Bůh dohlíží na všechny věci, kdyby nebyl stvořitelem světa; a nikdo by nemohl vážně věřit, že Hospodin je Stvořitelem, aniž by necítil přesvědčení, že se Bůh stará o své dílo.


• Filosofové učí a lidská mysl přemýšlí o tom, že všechny části světa jsou oživovány tajným vdechnutím od Boha. Nedosáhnou ovšem výšin, ve kterých přemýšlí David spolu se zbožnými v Žalmu 104,27-30: "Oni na tebe čekají, že jim dáš maso v pravý čas; otvíráš svou ruku a jsou nasyceni dobrem. Skrýváš svou tvář a oni jsou zarmouceni; odnímáš svůj dech a oni hynou a vracejí se do prachu. Posíláš svého Ducha a jsou stvořeni, obnovuješ tvář země."


• Možná lidé obecně řeknou společně s Pavlem, že v Bohu žijeme, pohybujeme se, jsme (Skutky 17,28), ale dále nezváží milost zvláštní otcovské péče, kterou Hospodin věnuje svému stvoření.

• Tělesná mysl připisuje všechny věci náhodě, štěstí či osudu (Fortuně) -- ať už člověka napadnou zloději či dravé šelmy; jestliže náhlý poryv větru vede ke ztroskotání lodi; jestliže někdo je zachvácen pádem domu nebo stromu či poté, co jeho loď je zmítaná větrem na vlnách, a zázračně dosáhne přístavu v poslední chvíli. Ale ti, kdo se učí od Ježíše Krista a vědí z Evangelia podle Matouše 10,30, že Bůh zná počet vlasů na jejich hlavě, vědí, že všechny věci jsou řízeny tajným úradkem Boha. A i o nehybných předmětech musíme říct, že i když každý má své speciální vlastnosti, každý působí svou silou jen tehdy, když je veden neviditelnou rukou Boží. Všechny věci jsou jen nástroji, do kterých Bůh neustále vdechuje svou energii a obrací a vede je k jakémukoli záměru, který on určí.


• Žádný stvořený objekt nemá slavnější a větší pozornosti než Slunce, protože ono kromě osvěcování celého světa svým jasem také posiluje a obživuje všechna zvířata svým teplem a zahřívá semínka zrní paprsky v klínu země, a tak povolává rostliny k růstu, posiluje je a vyživuje další péčí, dokud rostlinka nedospěje do květu a od květu k plodům a zralosti. Podobně při teplém slunečním svitu pučí stromy i vinná réva, oblékají se listím a dosahují květu a ovoce.


• A Pán, který celou tuto slávu povolává k existenci, chtěl, aby existovalo světlo a aby se země zaplnila všemi druhy rostlin a ovoce. Měl Slunce na mysli už na počátku. Žádný zbožný člověk proto netvrdí, že Slunce je tou nutnou či hlavní příčinou těchto věcí, ale že je pouze Hospodinovým nástrojem, který si on používá, protože chce. Ale Bůh také může Slunce odložit stranou a jednat výjimečně jinak: Na Jozuovu modlitbu (Jozue 10,13) bylo Slunce zastaveno ve svém běhu; podobně při prokázání přízně Chizkijášovi bylo Slunce vráceno o deset stupňů svého běhu (2. Královská 20,11); těmito zázraky Bůh vyhlásil, že Slunce nevychází a nezapadá jen na základě slepého instinktu přírody, ale že on sám Slunci vládne i jeho běhu, aby obnovoval svou otcovskou přízeň vůči nám.


• Nic není přirozenějším než jaro, které přijde po zimě a promění se v léto, podzim, který přijde po létě -- ale v této sérii proměn, které jsou velké a nerovné, je jasné, že každý měsíc, rok a den je veden novým a zvláštním zajištěním Božím.

• Bůh je všemocný ne v tom smyslu, že udržuje běh přírody stejně mocně, jako jej započal. Vládne svým zabezpečením nebi i zemi i všem věcem, takže nic se neděje bez jeho svolení. Jak se píše v Žalmu 115,3: Náš Bůh je v nebesích, koná všechno, co chce.


• Bylo by nemístné vykládat si Hospodinovu všemocnost jen filosoficky, že Bůh je příčinou veškerého pohybu. Spíše máme čerpat útěchu ve vědomí, že každá věc, kterou procházíme, je z nařízení Hospodina a z jeho moci. Vláda Boha sahá ke všemu jeho stvoření, bylo by dětinské omezit ji jen na pohyb v přírodě. Ti, kteří chápou Boha jen jako příčinu pohybu podle zákonů přírody, zbavují slávy nejen Boha, ale i člověka, který by byl hříčkou pohybu hvězd, ovzduší, země a vody.


• Při filosofickém výkladu Hospodinovy všemocnosti je nemístně ukrácena Hospodinova dobrota ke každému jednotlivci. David v Žalmu 8 (verš 3: Hospodine, ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům) zdůrazňuje, že i mateřské mléko dítěte je pro ně připraveno na základě Hospodinovy péče. Když vidíme, že některé matky poskytují svému dítěti hojnost výživy a jiné ne, můžeme vědět, že Bůh ve svém potěšení dává jednomu dítěti lepší zabezpečení než jinému.


• Ti, co vidí všemocnost Hospodinovu náležitě, mohou mít jistotu, že ten, komu patří nebe i země a jehož kývnutí hlavy musí poslušně přijmout všechno stvoření, je také plně schopný odměnit chválu, kterou mu přinášíme svým životem. Mohou bezpečně spočinout v tom, že Bůh, jehož vládě je podřízeno vše, co by jim mohlo škodit, je chrání. Satan se vší svou zuřivostí a triky je ohraničen Hospodinovým kormidlováním, na Hospodinově vůli závisí vše pro nás nepřátelské a ohrožující.


• V tomto smyslu mohou být utišeny naše strachy. Jakákoli stořená věc a bytost je zdrojem strachu -- bojíme se, jako by ta věc sama měla moc nás zranit, nebo nás mohla zranit "náhodou". Ne, Bůh má dost moci nás ochránit proti těmto věcem. Například Jeremjáš vybízí, aby se Hospodinovy děti nebály nebeských znamení, kterých se děsí pohané (Jeremjáš 10,2). Neodsuzuje každý druh strachu -- jenom odsuzuje strach ze hvězd, namísto aby se pohanské národy bály Boha. Náš strach z Boha samotného kéž je větším než strach ze hvězd a komet.


• Každý ať si dá pozor na tuto nevíru a vždy má na mysli, že neexistuje náhodná moc ani pohyb nebeských těles, který by nás mohl zneklidnit. Nad námi je moc tajné rady Boží -- nic se neděje než to, co on vědomě a ochotně vyhlásil.

• Když Abraham říká svému synu "Bůh opatří beránka" (Genesis 22,8), nemyslí tím pouze, že Bůh ví o budoucích věcech, ale že Bůh také dovede věci pochybné a nečekané ke šťastnému konci. Tedy prozřetelnost-zabezpečení spočívá v činu; nestačí jen mluvit o tom, že Bůh zná výsledky věcí předem.


• Někteří sice připisují vládu nade vším Bohu, ale tuto vládu si představují jen tak, že Bůh dal počáteční podnět stroji vesmíru a každé z jeho částí, ale nijak konkrétně neřídí činy každého tvora. JE OVŠEM NEMOŽNÉ TOLEROVAT TENTO OMYL, protože podle zastánců tohoto pohledu v této prozřetelnosti není nic, co by zabránilo tvorům chovat se nahodile, ani co by zabránilo člověku jít určitým směrem. Člověk by takto byl partnerem Boha v tom smyslu, že Bůh dal člověku pohyb a schopnosti, se kterými může člověk jednat, ale toto jednání spočívá pak už zcela na člověku. Zkrátka a dobře, takto by Bůh vládl svou hybnou mocí, ale ne svými příkazy.


• Ani nic neříkám o epikurejcích, kteří sní o nehybném a nečinném Bohu. Nebo o těch, kteří říkají, že Bůh vládne v atmosféře, ale věci na zemi nechává v rukou Fortuně. I každý němý tvor volá po nápravě těchto šílených názorů.


• Rád bych vystoupil proti právě přednesenému názoru, že Bůh sice je původcem nějakého slepého pohybu, ale vlastně nevede každou věc a každého tvora svou nevyjádřitelnou moudrostí. Tento názor vlastně činí Boha vládcem světa jen podle jména, ne v realitě. Co je totiž míněno vládou, ne-li řízení osudu každé věci a tvora, nad nimiž je Pán Pánem?


• Nejsem ovšem zcela proti tomu, co bylo řečeno o obecné prozřetelnosti Boha, pokud na druhé straně je položen důraz i na speciální prozřetelnost a speciální panování Hospodina nad světem. Bůh nejen že udržuje řád přírody, ale také se speciálně zajímá o každého ze svých tvorů. Každý z těchto tvorů je veden tajným instinktem přírody, jako by byl poslušný věčného příkazu Hospodinova a spontánně následuje směr, kterým Bůh sám ukázal. Zde bychom mohli citovat Ježíšova slova, že Otec pracuje už od počátku (Jan 5,17) nebo Pavlova slova, že "v něm se pohybujeme a existujeme" (Skutky 17,28). Nebo autor listu Židům, aby potvrdil Kristovo božství, říká, že Ježíš Kristus "nese všecko svým mocným slovem" (Židům 1,3).


• Někteří lidé ovšem pod rouškou obecné prozřetelnosti zakrývají či neuznávají speciální prozřetelnost Boží, i když ta se v Písmu jasně učí. Lidé, co chtějí věrně učit Bibli, musí k obecné prozřetelnosti dodat, že řada věcí na světě je ve speciální Hospodinově péči. Někdy ovšem mylně omezují speciální prozřetelnost pouze na tyto jednotlivé věci. Já bych v následujících třech oddílcích tohoto článku rád vyložil, že všechny věci pocházejí z Hospodinovy rady, a tedy nic se neděje náhodou.

• V pohledu právě vykresleném není místo pro otcovskou péči ani pro Boží soud. Ten pohled pouze tvrdí, že Bůh projevuje svou péči vůči nebi a zemi, když poskytuje obecné dary, které dávají lidem úrodu -- toto vysvětlení je ovšem dosti povrchní a pohanské, protože upírá úrodu jednoho roku Hospodinovu požehnání a neúrodu druhého roku Hospodinovu trestu.


• Zabralo by mnoho času uvést všechny argumenty, soustřeďme se v této diskusi jen na Boží moc; to bude dostatečný argument: V Zákoně a Prorocích Hospodin opakovaně vyhlašuje, že stejně jako zemi zavlažuje rosou a deštěm a tak prokazuje svou přízeň, také na jeho příkaz se nebe stává tvrdým jako ocel, úroda je zničena plísněmi a dalšími zly -- bouře a krupobití zničí pole a jsou znamením jisté a speciální Hospodinovy pomsty. Tedy ani kapka deště nespadne na výslovný Hospodinův příkaz.


• David v Žalmu 147,9 vyvyšuje Hospodinovu obecnou péči: Hospodin dává pokrm i krkavčím mláďatům, když křičí. Což tím neříká dost jasně, že všichni tvorové jsou jím živeni, jednou stroze, podruhé nadmíru? Je dětinské omezovat Boží péči jen na některé jednotlivé věci. Kristus říká, že ani vrabec nespadne na zem bez vědomí nebeského Otce -- když tedy let ptáků je řízen Boží prozřetelností, společně se žalmistou musíme učinit závěr, že třebaže Hospodin "trůní vysoko", tak "sestupuje níže, aby viděl nebesa i zemi" (Žalm 113,5-6).

• Můžeme tedy říct, že Bůh dal člověku nohy, ale že člověk sám se rozhodne, kam půjde? Kdyby tomu tak bylo, člověk by zcela ovládal své cesty. Měli bychom zde jasně říci, že člověk nemůže udělat nic bez Hospodinovy pomoci.


• Ale tato odpověď nestačí, protože Jeremjáš i Šalomoun připisují Hospodinu nejen moc, ale také vyvolení a výnos. Na jiném místě Šalomoun trefně napomíná unáhlenost lidí, kteří plánují bez ohledu na Boha, jako by nebyli vedeni jeho rukou: "Člověku je dáno pořádat, co má na srdci, ale na Hospodinu záleží, co odpoví jazyk" (Přísloví 16,1). Je divné, že člověk, který ani nemůže mluvit, pokud k tomu nesvolí Bůh, si chce myslet, že má moc jednat bez Boha!


• Písmo navíc také říká, že i věci, které nám připadnou nejvíce náhodné, jsou podřízeny Bohu. Co je náhodnější než větev, která náhle spadne ze stromu a zabije komejdoucího člověka? Ale Hospodin tuto věc vidí jinak: On dává člověka do rukou vrahů (Exodus 21,13).


• Podobně vrhání losů je viděno jako zcela náhodná věc Štěstěny. Ale Hospodin si činí nárok i na výsledek losu (Přísloví 16,33: "Los se vytahuje ze záňadří, ale každé rozhodnutí je od Hospodina").


• Podobně mluví i Šalomounova slova (Přísloví 29,13): "Chudý a utlačovatel se střetávají, ale oběma dal světlo očí Hospodin". Bohatí a chudí se mísí v tomto světě a situaci každého z nich určil Hospodin. Bůh dává světlo očí všem, a tak jsou chudí napomenuti k trpělivé vytrvalosti. Bůh totiž vidí, že ti, co jsou nespokojeni se svým podílem, se snaží setřást ze sebe situaci a břemeno, které na ně on vložil.


• Jiný prorok volá vůči těm, kteří chtějí připsat náhodě nebo lidské píli, že někteří se plazí v bahně a jiní stoupají k velké cti: "Nikdo od východu, nikdo od západu, nikdo od hornaté pouště, jenom Bůh je soudce -- jednoho poníží, druhého povýší" (Žalm 75,6-7).

• Na poušti Bůh způsobil vanutí větru od jihu a přinesl lidem velké zásoby ptáků (Exodus 19,13). Když měl v záměru, aby Jonáš byl svržen do moře, seslal vichřici. Ti, co popírají, že Bůh drží otěže moci přírody, řeknou, že tyto věci se staly navzdory běžnému dění -- já o všem z těch událostí usuzuji, že žádný vítr nepovstane bez Hospodinova speciálního příkazu. Žalmista (Žalm 104,3-4) správně říká: Z vichrů si činíš své posly, z ohnivých plamenů sluhy. Z mračen si vůz činíš a vznášíš se na perutích větru.


• Jinde čteme, že kdekoliv zuří moře, jedná se o speciální Hospodinovu přítomnost (Žalm 107,25.29): "Poručil a povstal bouřný vichr, jenž do výše zvedl vlnobití. ... Utišil tu bouři, ztichlo vlnobití". V oblasti zemědělství říká Hospodin, který jedná v soudu (Amos 4,9): "Bil jsem vás obilnou rzí a snětí." Podobně člověk má moc rozšiřovat svůj rod a tvořit další generace, ale Bůh to vidí jako známku své zvláštní přízně -- zatímco někteří nemají děti, jiní se těší z potomků (Genesis 30,2, Jákob říká Ráchel): "Což mohu za to, že Bůh odpírá plod tvému životu?"


• Nic v přírodě není obyčejnějším, než že jsme živeni chlebem. Ale Duch Boží vyhlašuje, že dary země nejsou jen Hospodinovým zvláštním darem, nýbrž "člověk není živ jen chlebem" (Deuteronomium 8,3), protože jej nevyživuje jen plné břicho, ale i tajné požehnání Hospodinovo.


• Na druhé straně Hospodin varuje, že odejme "oporu i podpěru, všechnu oporu chleba i vody" (Izajáš 3,1). Naše každodenní prosba o chléb by neměla smysl, kdyby nás Bůh svou otcovskou rukou nezásoboval chlebem. Tedy věrní si mohou být jisti, že Bůh jedná v roli nejlepšího rodiče a "dává pokrm veškerému tvorstvu" (Žalm 136,25). Tedy když slyšíme, že "Hospodinovy oči jsou obráceny k spravedlivým, když volají o pomoc, on nakloní své ucho" (Žalm 34,16), nebo "Hospodinova tvář se obrací proti pachatelům zla, vymýtí ze země každou památku po nich" (Žalm 34,17), můžeme si být jisti, že všichni tvorové na obloze i ve vodě jsou připraveni mu sloužit, aby je použil, jak potřebuje. Tedy obecné zabezpečení, které zachovává žád přírody, je doprovázeno i speciálním zabezpečením, jež slouží záměrům Boha.

• Nepřijímáme učení stoiků, že nutnost spočívá v řetězci příčin a účinků obsaženém v přírodě -- ale v tom, co Bůh od věčnosti vyhlásil ve své moudrosti, že udělá, a co nyní dělá v souladu s tím, co kdysi vyhlásil.


• Zastáváme, že na základě Hospodinova zabezpečení a prozřetelnosti jsou řízeny nejen nebe, země a neživé věci, ale také rada a vůle člověka, takže se pohybují přesně tím směrem, který Bůh určil. Vrtá vám hlavou, že nic se neděje náhodou nebo nahodile? Bazil Veliký pravdivě řekl, že náhoda a štěstí jsou pohanská slova, jejichž význam by neměl zdržovat zbožnou mysl -- jestliže veškerý úspěch je požehnáním od Hospodina a nepřátelé a pohromy jsou prokletím od Hospodina, v lidských plánech není místo na náhodu a štěstí.


• Měli bychom se opřít i o slova Augustina: Ve svých dopisech Akademikům jsem často použil slova Fortuna (= osud, náhoda, štěstí), čehož velmi lituji, i když jsem fortunou nemyslel nějakou bohyni, ale náhodný výskyt vnějších záležitostí, ať dobrých nebo zlých. Slovo "náhodou" nám náboženství nezakazuje užívat, ale vše musíme vidět podřízené Boží Prozřetelnosti. Ani jsem na to nezapomněl, když jsem řekl, že ta, která se obecně označuje jako Fortuna (štěstí), je také řízena skrytým řádem; a co nazýváme Štěstím, za tím se skrývá tajný důvod a příčina. Je mi líto, že jsem o Fortuně mluvil tak často -- namísto "tak tomu chtěla Fortuna" máme říkat "tak tomu chtěl Pán".


• Zkrátka a dobře, Augustin na řadě míst učí, že jestliže něco záleží na Fortuně (náhodě,štěstí), tak záležitosti světa běží nahodile. A třebaže na jednom místě říká (Quaestionum, kniha 83), že všechny věci jsou neseny částečně svobodnou vůlí člověka a částečně Prozřetelností Boží, krátce nato vyjasňuje, že i záležitosti lidské jsou řízeny prozřetelností Boží. Podle něj není většího nesmyslu, že něco se děje, aniž by to Bůh nařídil, protože to by se pak dělo nahodile. Z toho důvodu nakonec vylučuje, že lidská vůle by působila určitou nahodilost -- opět o kousek dále trvá na tom, že není žádné příčiny, kterou máme hledat, než Hospodinovy vůle.


• Když Augustin užívá obratu "Hospodin dopustil" (nejlépe na základě dílka O trojici, kniha 3, kapitola 4), prokazuje, že Boží vůle je nejvyšší a primární příčinou všech věcí, protože nic se neděje bez jeho nařízení-svolení. Určitě nevykresluje Boha, který by seděl nečinně ve strážné věži mimo veškeré dění a jen pasivně souhlasil -- naopak, Boží vůle je aktivní, činnou, hlavní příčinou všech věcí.

• Uvažujme například obchodníka, který vejde do lesa ve společnosti věrných druhů, ale vzdálí se od nich a bloudí bláhově, až narazí na doupě lupičů a je zabit. Jeho smrt Hospodin nejen viděl předem, ale také určil svým výnosem. On nejen ví, jak dlouho se bude život jednotlivce odvíjet, ale určil i meze, které nemají být překročeny (Job 14,5: délka našeho života nepřekročí cíl, který Bůh vytkl).


• V našem úsudku se všechny tyto věci zdají nahodilé. Ale křesťan přesto řekne, že i když každá okolnost, která se vyskytla při smrti toho muže, byla nahodilá, přesto nemá pochyby, že Hospodinova prozřetelnost všemu vládla a vedla fortunu-štěstí k jeho smrti.


• Totéž platí s ohledem na nahodilé věci v budoucnu: Všechny budoucí věci se nám jeví nejistě a zdá se, že lze jít mnoha směry. Přesto v našem srdci máme dojem, že se nestane nic, co Pán nezabezpečil. V tomto smyslu se užívá pojetí událostí v knize Kazatel, že na první pohled lidé neproniknou přes nahodilost věcí k hlavní příčině, která je skrytá. Přesto to, co se učí v Písmu o tajné prozřetelnosti Boží, nebylo nikdy zcela vymazáno z lidského srdce, jako by ve tmě nesvítily žádné jiskry.


• Pelištejci jsou ve svém poznání v nejistotě, ale připisují nepřátelskou událost částečně Bohu a částečně náhodě (1. kniha Samuelova 6,9): "Jestliže bude směřovat schrána ke svému území do Bét-šemeše, pak nám způsobil to veliké zlo Hospodin; jestliže nikoli, pak poznáme, že nás neranila jeho ruka, ale stalo se to náhodou." Čili když jejích vzývání bohů selže, uchylují se k náhodě.


• Způsob, kterým Hospodin ve své prozřetelnosti zasahuje do běhu věcí, lze dobře vidět zde: V tomtéž okamžiku, kdy nalezli v poušti Davida, je Saul odvolán,aby bránil zemi před náhlým vpádem Pelištejců (1. kniha Samuelova 23,26-27). Bůh tedy chce ochránit Davida a seslal nepřátelský vpád do cesty Saulovi, takže Saul nemá čas dál pronásledovat Davida -- určitě nelze říci, že i když Pelištejci pozvedli zbraně, učinili to náhodou. Co se nám zdá jako nahodilost, vidí víra jako tajný popud Boží. Důvod vždy není zjevný, ale měli bychom se držet víry, že všechny změny ve světě se dějí na základě tajného plánu rukou Boží.


• Na druhé straně to, co určil Bůh a co se stane, nebylo nijak od přírody nutné. Máme zde příklad nezlomených kostí našeho Spasitele. Vzal na sebe tělo podobné našemu, jeho kosti mohly být zlomeny, to nikdo nepopře, ale současně bylo nemožné, aby byly zlomeny (Jan 19,33.36). Zde vidíme rozdíl mezi nutností v jistém smyslu a nutností absolutní (nutností následnou a nutností následku): Bůh učinil kosti svého syna křehké, zlomitelné, ale vedl vše tak, aby nebyly zlomeny; a tak vzhledem k nutnosti své rady učinil nemožným to, co od přírody bylo možné.

Článek 17: Co plyne z prozřetelnosti Boha pro nás lidi

• d) A za čtvrté, někdy jsou důvody věcí tajemstvím a vyvstává otázka, zda vše není jen hrátkou slepé Štěstěny, či naše tělesné chápání si říká, že Bůh se snad jenom baví, když jsme zmítáni životem jako balónky hnané větrem. Ale rada Boží je v souladu s těmi nejvyššími důvody: Někdy je jeho záměrem vycvičit jeho lid k vytrvalosti, napravit jejich zkažené city, zkrotit jejich svévoli, vést je k sebezapření a vzbudit je ze spánku. Jindy na druhé straně chce srazit pyšného, porazit vychytralost bezbožných a překazit jejich plány. Chceme říci společně s Davidem (Žalm 40,6): Mnoho divů jsi už vykonal, můj Bože, Hospodine, ve tvých úmyslech s námi se ti nevyrovná nikdo.


• Těžké věci nám mají připomenout náš hřích a trest nás má vést k pokání, ale na tajné radě Boží je něco více než nás napomínat, když to potřebujeme. Ježíš říká o člověku, který se narodil slepý: Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče; ale aby Boží skutky na něm byly zjevné (Jan 9,3). Zde těžkosti dokonce předcházejí jeho narození, tj. řekli bychom, že Bůh je nemilosrdný, když postihuje těžkostmi ty, kteří ho ještě nijak neurazili hříchem. Ale Ježíš vyhlašuje, že jestliže jsou naše oči čisté, tak uvidí, jak se na tom slepém zjeví sláva jeho Otce. Musíme si vážit skrytého úsudku Hospodinova jako toho nejlepšího důvodu, i když jej neznáme.


• Když je obloha zatažena tmavými mraky a přijde prudká bouře, naše oči vidí jen tmu, naše uši slyší hrom, který nás ohlušuje, takže si myslíme, že vše je hozeno do víru a zmatku -- ale vysoko na obloze je vše tiché a pokojné. Podobně když nás vír našich lidských těžkostí zneklidní, měli bychom stále vědět, že Bůh ve své spravedlnosti a moudrosti drží všechny věci sobě podřízeny a vede je k jejich správnému konci. Nebo: Vůči svým bližním prokazujeme shovívavost a raději počkáme s úsudkem, když nerozumíme jejich činům -- o co více bychom měli být trpělivými ke skrytým záměrům Boha, ke kterým nám náleží vzhlížet a vážit si jich.

• Mojžíš o Hospodinově zákoně předaném Izraeli řekl (Deuteronomium 30,11-13): "Tento příkaz, který ti dnes udílím, není pro tebe neuchopitelný ani vzdálený. Není v nebi, abys musel říkat: Kdo nám vystoupí na nebe, vezme jej pro nás a ohlásí nám jej, abychom ho plnili? Ani za mořem není, abys musel říkat: Kdo se nám přeplaví přes moře, vezme jej pro nás a ohlásí nám, abychom jej plnili?" Boží slovo bylo totiž vyloženo v Hospodinově zákoně.


• Co je tedy tou "propastnou tůní nezměrnou", o které mluví Žalm 36? Musí zde být ještě jedna skrytá Hospodinova vůle. O této vůli říká Pavel (Římanům 11,33-34): Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti a vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem?


• Zákon i evangelium jsou zjeveným tajemstvím, které zdaleka přesahuje míru našeho porozumění. Ale Bůh chtěl, aby lidé pochopili tajemství, které se rozhodl zjevit ve svém slovu, a tak osvěcuje lidskou mysl duchem porozumění. Zákon ani evangelium už tedy nejsou tou nezměrnou propastnou tůní, ale cestou, po které můžeme bezpečně jít -- lampou, která osvěcuje naši stezku, školou jasné a zřetelné pravdy. Ale ten tajemný způsob Hospodinovy vlády nad světem je tou hlubinou, protože je nám skrytý, a přesto ho máme ctít.


• Mojžíš to vše vyjádřil několika slovy. Říká (Deuteronomium 29,29): Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, zjevné však patří nám a našim synům, abychom dodržovali všechna slova tohoto zákona. Tedy Hospodin nás vyzývá, abychom pilně přemýšleli nad zákonem, ale s úctou vzhlíželi k tajné prozřetelnosti Boží.


• Mluví o tom i kniha Jób, aby pokořovala naši mysl: Autor knihy poté, co si prohlédne vesmír a mluví velkolepě o Božích skutcích, dodává (Jób 26,14): Hle, tohle je jen část jeho cest; zaslechli jsme o něm jen pouhý šelest. V jiném oddíle srovnává moudrost, která přebývá v Bohu, s moudrostí přístupnou lidem (Jób 28,20-21.28): Odkud tedy přichází moudrost, kde přebývá rozumnost? Je utajena před očima všeho živého, zahalena i před nebeským ptactvem. ... A řekl člověku: Hle, bát se Panovníka, toje moudrost. K tomu se vztahují slova Augustina: Protože neznáme vše, co Bůh dělá vzhledem k nám, měli bychom s dobrým záměrem jednat podle (napsaného Hospodinova) zákona, ale v jiných věcech se s námi jedná podle nezměnitelného zákona prozřetelnosti.


• Proto tedy, protože Bůh si činí právo na vládu nad světem, právo nám neznámé, ať je naším zákonem skromnost a střízlivost, se kterou se podřídíme autoritě jeho vůle jako naší jediné spravedlivé vládě a dokonalé příčině všech věcí. Nejedná se ovšem o absolutní vůli, o které mluví sofisté, když bezbožně oddělují jeho spravedlnost od jeho moci -- jedná se o prozřetelnost-zabezpečení, které vládne všemu a všem a z níž nepramení nic, co není správné, i když důvody nám zůstávají skryty.

• Ano, nebuďme jako ti, co užívají Boha jako plášť svého zločinu. V jiné komedii to říká Lykonides: Bůh mne k tomu vedl; bohové si to přáli -- kdyby si to nepřáli, tak by k tomu nedošlo. Raději se ptejme Písma a učme z něj, co dělá radost Bohu, a pak pod vedením Ducha tak žijme. Připraveni jít, kam Bůh nás volá, ukazujme svým příkladem, že nic není užitečnějšího než učení o Hospodinově prozřetelnosti-zabezpečení, které někteří napadají, protože je vyloženo nesprávně.


• Jestliže Pán určil okamžik naší smrti, nemůžeme mu utéci -- je marné se snažit a činit bezpečnostní opatření. Když se tedy rozhodneme necestovat lodí, abychom nebyli přepadeni; když povoláme doktora, aby nám předepsal léky; když se chráníme před drsnější stravou, abychom si nezkazili trávení; když se bojíme bydlet ve starším domě, který by mohl spadnout; zkrátka, ať se snažíme sebevíc dosáhnout předmětu svých tužeb -- buď tyto věci jsou marnými snahami opravit Boží vůli, nebo Bůh svými výnosy nestanovil meze života a smrti, zdraví a nemoci, pokoje a války a dalších záležitostí, které se lidé svou snahou snaží zajistit nebo se jim vyhnout.


• Někteří říkají ještě marnější věci, a sice že modlitby věrných jsou zbytečné, jestliže Bůh vše určil od věčnosti. A pak vše, co se děje, připisují Boží prozřetelnosti a zavírají oči před člověkem, který jasně něco způsobil. Zabil někdo čestného občana? Vykonal tak Boží vůli, říkají. Spal někdo s cizí ženou než svou vlastní? Ten či byl připraven od Boha. Čekal syn lhostejně na smrt svých rodičů, aniž by se snažil poskytnout léky? Nemohl přece jít proti Bohu, který to nařídil od věčnosti. Zločiny jsou nazvány ctnostmi pod rouškou Hospodinovy prozřetelnosti.

• Ten, kdo stanovil začátek i konec našeho života, nám současně náš život svěřil do péče a poskytl nám prostředky, jak jej zajistit. Předem nás varoval o nebezpečích, kterým budeme vystaveni a poskytl opatrnost a řešení, abychom nebyli překvapeni bez přípravy. Naše zodpovědnost je jasná: Pán nám svěřil zodpovědnost za život, tedy si život máme chránit. Když nám nabízí pomoc, máme ji přijmout; když nás předem varuje, nemáme se do nebezpečí vrhat po hlavě; když poskytuj východiska, nemáme je přehlížet.


• Někdo si řekne: Nebezpečí, které není k smrti, nám neuškodí, a tomu, které je k smrti, nelze odolat žádným opatřením. Ale co když nebezpečí není smrtelné právě proto, že Hospodin ti dává prostředky, jak jej odrazit? Měj se na pozoru, aby tvoje přemýšlení bylo v souladu s Hospodinovou radou -- on tě vede k tomu, aby ses před ním chránil právě proto, že nechce, aby bylo nebezpečím smrtelným.


• Rejpalové přehlížejí, co je přímo před jejich očima -- že Hospodin nás vyzbrojuje uměním přemýšlet a být opatrný, abychom je použili právě v souladu s jeho prozřetelností při zabezpečení našeho života. Na druhé straně, jestliže přemýšlení a Hospodinovo slovo zanedbáváme, tak na sebe přivodíme zlo, které k takovému chování Bůh připojil.


• Tímto způsobem tedy prozíraví lidé, když se ptají Hospodinova slova po svém bezpečí, se uchrání před přicházejícím zlem, zatímco hloupí se bez rady, kterou by se řídili, ubírají k zániku -- tedy prozíravost i hloupost jsou nástroji Hospodinova jednání s lidmi.


• Hospodinu se zalíbilo zakrýt před námi budoucí události, abychom se chránili na základě jeho rad, dokud se tyto události nepřeženou, nebo naopak se ukázalo, že události nás zastihnou navzdory naší veškeré péči. Tedy Hospodinova prozřetelnost se neděje jednoduše, ale užívá různé prostředky, a tak dochází svého fyzického vyjádření.

• Popírám, že by zlí lidé sloužili Hospodinově vůli. Nemůžeme říci, že ten, kdo je unešen zkaženou myslí, dělá službu na Boží příkaz -- spíše místo toho sleduje své špatné tužby.


• Boha poslouchá ten, kdo je poučen o Hospodinově přání a spěchá tím směrem, kam ho Bůh volá. A jak jsme poučeni Hospodinem, než skrze jeho slovo? Hospodinovy záměry a výzvy jeho slova jsou jeho vůlí -- tím, co máme mít na mysli při našich činech, je to, co Bůh žádá. Jestliže děláme něco v rozporu s jeho výnosy, není to poslušnost, ale přestoupení.


• Ale připouštím, že pokud něco Bůh nechce, nemohli bychom to vykonat, ani kdyby to bylo zlé. Ale jednáme zle proto, abychom se učili ho poslouchat? To on určitě nežádá. Spíše se neptáme, co si Bůh přeje, a sledujeme své vlastní chtění, a tak jednáme proti němu. Ale tímto způsobem třebaže jednáme zle, sloužíme jeho spravedlivému určení, protože ve své nekonečné moudrosti si umí použít i špatný nástroj k dobrým záměrům.


• Všimněte si, jak absurdní je tento způsob argumentace: Říkají, že původci zločinu nemají být potrestáni, protože zločin není spáchán, aniž by jej Hospodil neschválil -- že dokonce zloději a vrazi a další zlí lidé jsou nástroji Boží prozřetelnosti, sám Pán je posílá vykonat soud, který se rozhodl dopustit. Ale já popírám, že by toto bylo omluvou jejich zlého činu -- obviní tedy Boha, že je stejně špatný jako oni, nebo jen přikryjí svou nepravost pláštěm Hospodinovy spravedlnosti? Tím neprokáží svou nevinu, protože jejich svědomí je usvědčuje -- a nemohou obvinit Boha, protože celou špatnost si uvědomují sami u sebe.


• Někdo řekne, že Bůh pracuje prostřednictvím jejich zlých činů. Já se ptám: Odkud pochází zápach mrtvého těla, které není uschováno do rakve, ale ponecháno na slunečním žáru? Všichni vidí, že zápach je rozdmýchán paprsky slunečního světla, ale nikdo proto neříká, že je těmito paprsky způsoben. Stejně i záležitost a vina zlého činu náleží tomu, kdo jej spáchal, zlému člověku. Proč bychom měli říct, že Bůh tento zlý čin vyvolal? Tímto jsem snad odpověděl na překroucenost takového výkladu -- takové pochopení je daleko od Hospodinovy spravedlnosti!

• Křesťan nemá pochyby o tom, že Bůh jej svou zvláštní prozřetelností chrání, a neutrpí nic, co se neobrátí k jeho dobru a bezpečí. A třebaže zájmem prozřetelnosti jsou nejprve lidé a pak až další tvorové, je si jist, že Hospodin zabezpečuje obě tyto oblasti. S ohledem na prozřetelnost k lidem dobrým i zlým uznává, že lidské plány, přání, cíle a schopnosti jsou v Hospodinově ruce, takže Hospodin má moc je zcela obrátit směrem či omezit, jak on chce.


• Skutečnost, že Bůh zabezpečuje věřící, je dosvědčena velkou řadou slibů v Písmu: "Na Hospodina slož svoji starost, postará se o tebe a nedopustí, aby se kdy spravedlivý zhroutil" (Žalm 55,23); "Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží" (1. list Petrův 5,7); "Kdo v úkrytu nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu všemocného" (Žalm 91,1); "Kdo se vás dotkne, dotkne se zřítelnice mého oka" (Zacharjáš 2,12); "Mocné je naše město, jako hradby a val mu dal Bůh spásu" (Izajáš 26,1); "I kdyby mne opustil otec můj a moje matka, Hospodin se mne vždy ujme" (Žalm 27,10).


• Ano, hlavním cílem historických knih Písma je ukázat, že cesty spravedlivých jsou tak pevně střeženy Hospodinem, že je chrání dokonce v tom, aby nenarazili nohou o kámen. Proto když jsme před chvílí oprávněně rozbili názor, který předstírá obecnou prozřetelnost, ale nesvoluje se zvláštní péčí Hospodina o každého tvora, musíme věnovat pozornost právě zvlášní péči Hospodina vůči nám. Ježíš Kristus poté, co prohlásil, že ani vrabec nespadne na zem bez péče jeho Otce, obrací pozornost k nám lidem: Jste mnohem cennější než mnoho vrabců. Musíme uzavřít že Bůh nás zabezpečuje mnohem svědomitěji: Bůh zná počet vlasů na vaší hlavě. Co více si můžeme přát, když ani vlas nám nespadne na zem bez v nesouladu s jeho vůlí. Bůh si vyvolil církev za svůj příbytek, tj. při vládě nad ní projevuje svou otcovskou péči.

• Někdy Hospodin zbaví svévolníky zdravého myšlení, takže nejsou schopni udělat nic střízlivého. Například pošle Satana, aby dal lež všem prorokům a ti oklamali Achaba (1. kniha Královská 22,22); radou mladíků tak poblázní Roboáma, že ho tato hloupost připraví o království (1. kniha Královská 12,10-15).


• Jindy Hospodin nechá svévolníkům rozum, ale naplní je obavami a hrůzou, že nemohou vykonat to, co si naplánovali. Někdy jim dokonce dovolí začít, co jim káže jejich chtění a zloba, ale přeruší je v jejich počínání a způsobí, že nedokončí to, co začali. Tak i rada Achítofelova, která by byla pro Davida smrtelná, byla včas smetena ze stolu (2 kniha Samuelova 17,7.14). Tak pro dobro a bezpečí svého lidu Hospodin vládne nad ostatními tvory i nad ďáblem samotným, který nemohl Jóbovi způsobit nic, co Pán nesvolil.


• Toto poznání nutně vede ke vděčnosti a zdaru. Vše se zdaří spravedlivému podle jeho přání -- ale křesťan to vše připisuje zcela Bohu, ať už prožívá Hospodinovo zabezpečení skrze druhé lidi nebo skrze neživé stvoření. Řekne si sám u sebe: Jistě to byl Hospodin, kdo obrátil mysl těchto lidí k mému dobru, a tak z nich učinil své nástroje. Při hojné žni bude mít křesťan na mysli, že je to Pán, který dohlédl na nebe, aby ono dohlédlo na zemi, aby země dohlédla na úrodu. Ani ve všech ostatních případech nebude pochybovat, že za zdar vděčí Hospodinovu požehnání, a napomenutý mnoha okolnostmi shledá, že je nemožné nebýt vděčný.

• Kdyby se Jób zaměřil na Kaldejce, kteří jej přepadli, vzplanul by pomstou; ale rozeznává Boží dílo a spokojí se s prohlášením: "Hospodil dal, Hospodin vzal, jméno Hospodinovo buď poženáno" (Jób 1,21). Nebo když David byl napaden Šimeím kameny a urážkami, kdyby zaměřil své oči na toho člověka, přikázal by svým lidem, aby vratili tomu člověku rány; ale rozeznal, že Šimeí jedná z popudu, který přišel od Hospodina, a tak brání svým lidem, aby zasáhli: "Ať mne uráží, když mu Hospodin řekl, aby mne urážel." Na jiném místě David brzdí svůj vlastní zármutek: "Mlčím, neotvírám ústa, protože nyní jednáš ty." (Žalm 39,10).


• Jestliže není učinnějšího léku na hněv a netrpělivost (než být si vědom toho, že Hospodin mluví skrze každou událost), určitě nemalý pokrok učiní ten, kdo se učí tak rozjímat o Hospodinově prozřetelnosti, že vždy přivede svou mysl k tomu, že jestliže toto dopustil Bůh, musí to snést -- ne proto, že je nesprávné se s Hospodinem přít, ale protože Hospodin nežádá nic, co není spravedlivé a vhodné.


• Když jsme nespravedlivě napadeni lidmi, přehlédněme jejich zlobu (tím bychom jen živili svůj smutek nebo zaměřovali mysl na pomstu) a obraťme mysl i srdce k Bohu a považujme za jisté, že cokoli bylo nepříteli dovoleno na nás seslat, k tomu dal Hospodin svolení.


• Pavel chce zkrotit naši tužbu oplácet zranění a oprávněně nám připomíná, že nebojujeme proti tělu a krvi, ale proti Ďáblu a nadzemským duchům zla (Efezským 6,12). Pro zkrocení impulzů naší vášně je užitečné si říci, že Bůh pro daný konflikt vyzbrojuje i ďábla i zlovolníky a sedí pak jako rozhodčí na tenisovém zápasu, aby cvičil naši trpělivost.


• Když nás zachvátí katastrofy a pohromy bez přispění lidí, mějme na paměti učení zákona (Deuteronomium 28,1): Každý zdar má zdroj v Hospodinovu požehnání, každá pohroma v Hospodinovu prokletí. A zhrozme se ze slov Leviticus 26,23-24: A jestliže vás to nenapraví a budete se mi stále stavět na odpor, i já se vám postavím na odpor. Tato slova uvádějí na pravou míru naše chápání: Cokoli se děje, není náhoda -- buď jsme pohnuti jeho laskavostí, abychom ho ctili, nebo jeho metlou vedeni k pokání.


• Z toho důvodu Jeremjáš 3,38 (Což z úst Nejvyššího nevychází zlé i dobré?) a Amos 3,6 (Troubí se ve městě na roh, aniž se lid vyděsí? Dojde ve městě k neštěstí, aniž byl Jahve jeho původcem?) napomínají Izrael, aby věřili, že dobré i zlé pochází od Boha. Izajáš 45,7: Já tvořím světlo i tmu, pokoj i zlo; já Hospodin dělám tyto věci.

• Jestliže křesťan utrpí ztrátu skrze vlastní zanedbání nebo nemoudrost, bude věřit, že Hospodin tomu tak chtěl, ale také to přisoudí i sám sobě. Jestliže ten, o nějž jsme měli úkol pečovat, upadne do nemoci a zemře, jsme si vědomi, že ten člověk přesáhl mez, za kterou zajít už znamená smrt, ale také nezlehčujeme svou chybu a zanedbání věrné pomoci a budeme cítit, že člověk nám svěřený zemřel díky našemu zanedbání.


• A mnohem jasněji u případu krádeže, vraždy či předem připraveného zla nebudeme tento čin halit do roušky Hospodinovy prozřetelnosti (mělo se stát, tak se stalo), ale uznáme jak spravedlnost Boží, tak nespravedlnost lidskou.


• I u budoucích věcí musíme vidět tyto menší příčiny: Jestliže není zbaven lidské pomoci, která přispěje jeho bezpečí, křesťan tyto věci uznává jako Hospodinovo požehnání, ovšem nezdržuje svou ruku od své pomoci druhým. Uznává přispění druhých jako ruku Hospodinovu, ale sám se také nabízí jako nástroj ruky Hospodinovy pro druhé.


• Není si jistý, jaké budou výsledky jeho podnikání (i když ví, že všechny věci přicházejí z Hospodinovy ruky). Ale bude se horlivě snažit učinit to nejlepší, jak mu jeho schopnosti dovolují. Nebude unesen svým vlastním dojmem, ale vydá se Hospodinově moudrosti, aby byl pod jeho vedením na správné cestě.


• Ale jeho jistota ve vnější pomoc nebude taková, že při jejím přijetí se bude cítit v bezpečí a při nedostatku pomoci si bude zoufat. Bude stále upřen na Hospodinovo zabezpečení samotné a žádné okolnosti ho neodvedou k tomu, aby o Hospodinově zabezpečení přestal rozjímat.


• Tak Joáb, který ví, že výsledek bitvy záleží zcela na Bohu, nezůstává nečinný, ale snaží se plnit svůj úkol: "Hlavu zhůru a ukažme se jako silní za náš lid a za město našeho Boha. Ať Jahve udělá, co se mu zlíbí" (2. kniha Samuelova 10,12). Totéž přesvědčení nás udržuje od roztěkanosti a mylné poslušnosti a vede k neustálé modlitbě, naplňuje naši mysl nadějí, umožní nám cítit se bezpečně a ponoukne ke vzdoru všem nebezpečím, kterými jsme obklopeni.

• Samozřejmě lze říci, že tyto věci se stávají zřídka a nikdy ne najednou, to přiznávám. Ale osudy druhých nám připomínají, že tytéž věci se mohou stát i nám, a tedy je nemožné se nebát. Ale můžeme říci, že člověk je vystaven každé hříčce osudu? To bychom uráželi Boha. Jen chceme vykreslit bídu člověka, kdyby byl jeho život zmítán vlnami náhody.

• Podobně mluví i žalmy: "Vysvobodí tě z osidla lovce, ze zhoubného moru. Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště. Pavézou a krytem je ti jeho věrnost. Nelekej se hrůzy noci, ani šípu, který létá ve dne, moru, jenž se plíží temnotami, nákazy, jež šíří zhoubu za poledne" (Žalm 91,3-6); "Hospodin je při mně, nebojím se -- co by mi mohl udělat člověk?" (Žalm 118,6); "Kdyby se proti mně položilo vojsko, mé srdce nepocítí bázeň" (Žalm 27,3); "Kdybych šel údolím stínu smrti, nebudu se bát zlého" (Žalm 23,4).


• Jak je možné, říkám si, že jejich důvěra nikdy neselže, i když se svět hýbe zdánlivě náhodně? Napadeni zlými lidmi a ďáblem, kdyby nebyli posíleni pohledem na Hospodinovu prozřetelnost, jistě by klesali na mysli. Ale oni pomyslí na to, že ďábel i všichni bezbožní jsou drženi na uzdě Hospodinem, takže nemohou vymyslet lotrovinu, ani naplánovat, co vymysleli, ani pohnout prstem v tom směru, aby plán vykonali, pokud Hospodin nesvolí. Nejsou pouze svázáni jeho pouty, ale dokonce nuceni mu sloužit -- když zbožní rozjímají o těchto věcech, mají nutně zdroj útěchy.


• Hospodinu totiž náleží vyzbrojit tyto lidi hněvem a použít si je podle libosti, anebo na druhé straně je zastavit, takže nepřekročí hranice a neučiní svévoli, kterou plánovali. Pavel na jednom místě říká, že jeho cestě brání Satan (1. list Tesalonickým 2,18), ale na druhé místě vyjadřuje jistotu, že s Hospodinovým svolením cestu podnikne (1. list Korintským 16,7). Kdyby viděl jen Satana jako překážku, dával by mu příliš mnoho moci, která může převážit Hospodinovu vůli. Ale když činí Boha původcem všech svých cest, vidí, že jakkoli se Satan snaží, nemůže zastavit Pavlovu cestu, pokud k tomu Hospodin nedá souhlas.


• Ze stejného důvodu David zvažuje směr, kterým se ubírá život člověka, a říká: "Moje dny jsou ve tvé ruce." Vyjadřuje tím, že třebaže situace člověka se mění a je nestálá, neustále je jeho život pod Hospodinovým řízením.


• Resín a syn Remaljášův se spolčili proti Izraeli, ale Izajáš je vidí pouze jako dva čadící oharky (Izajáš 7,4). Podobně farao, obávaný, bohatý a silný, s velkou armádou, je přirovnán ke drakovi a jeho armáda k velkému proudu řeky -- Hospodin prohlašuje, že faraona i jeho vojsko pochytá jako ryby a pohodí je na poušti, jak se mu zachce (Ezechiel 29,4-5).


• Jednou větou, kéž neznalost Hospodinovy prozřetelnosti vidíte jako tu největší bídu a poznání jeho zabezpečení jako to největší štěstí.

• Za druhé, Hospodinovy výnosy jsou někdy zrušeny. Například Hospodin skrze Jonáše hlásá: Za čtyřicet dní bude Ninive zničeno (Jonáš 3,4-10). Ale hned nato, co Ninivané činí pokání, Hospodin upouští od trestu. Podobně když skrze Izajáše oznamuje Hospodin Chizkijášovu smrt, ale pak je pohnut jeho slzami a modlitbami, aby tento výnos změnil (Izajáš 38,15; 2. kniha Královská 20,15). Tedy Bůh neukotvil lidské záležitosti do svých věčných výnosů, ale podle zásluh jednotlivce, jak vidí za správné, mění věci každý rok, den, hodinu.


• Jestliže Bůh lituje toho, co učinil, zdá se, že Bůh buď neví, co nastane, nebo neví, jak se vyhnout tomu, co nastane, nebo neuváženě spěchá k rozhodnutí a pak ho bere zpět.


• Ovšem to není význam, který těmto textům přikládá Duch svatý. Vždyť na jednom místě je výslovně řečeno, že Bůh není člověk, aby litoval. A to dokonce ve stejné kapitole 1. knihy Samuelovy 15, kde vyvstává naše otázka, je tato otázka zodpovězena. Když totiž říká, že lituje, že učinil Saula králem, dodává, že on, síla Izraele, nebude lhát nebo měnit svůj názor (1. Sam 15,29), tedy jasně vyhlašuje svou nezměnitelnost. Tedy rozdnodnutí Hospodinova jsou neproměnitelná a vyšší než každá lítost.


• Aby nebylo pochyb o Hospodinově stálosti, dokonce jeho nepřátelé ji vyznávají. Bileám i proti své vůli ve své řeči prohlásil (Numeri 23,19): "Bůh není člověk, aby lhal, ani lidský syn, aby litoval. Zdali řekne a neučiní, promluví a nedodrží?"

• I když není schopný žádného pocitu rozrušení, říká, že se hněvá na bezbožného. Když slyšíme, že Bůh se rozhněval, neměli bychom si představit proměnu jeho emocí, jen že přispůsobuje svá slova našemu pochopení. To, co od věčnosti předvěděl, potvrdil a vyhlásil, provádí s něměnnou stálostí, pouze člověku se například představuje jako rozzlobený, když vykonává soud. Jeho záměry se nemění, i když člověk vidí v Hospodinově jednání náhlou změnu.

• Jonáš hlásá v Ninive po čtyřicet dní, že město bude zničeno, aby tomuto zničení zabránil. A když Chizkijášovi říká, ať on nedoufá v delší život, je to proto, že mu chce prodloužit život, jestliže bude litovat svého hříchu. Podobně Hospodin promlouvá ke králi Abímelekovi: Jsi mrtev, protože jsi vzal Abrahamovi jeho manželku. Poté, co Abímelek omlouvá svou neznalost, Hospodin říká: Vrať tomu člověku jeho ženu a on se bude modlit, a nezemřeš; jestliže mu ji nevrátíš, jistě zemřeš (Genesis 20,3-7). Tedy svým prvním výrokem Hospodin chce změnit Abímelekovo jednání, a teprve druhým výrokem oznamuje svůj věčný výnos.


• Bůh ani ve dvou dříve uvedených případech nezměnil svůj věčný výnos, pouze svým prvním výrokem napomenul ty, které si od věčnosti přál ušetřit trestu. Svými slovy tedy nemění svůj věčný výnos, ale dláždí cestu svému věčnému výnosu.

Článek 18: Bůh počítá s hříchy zlých, ale sám je bez hříchu

• Řada jasných oddílů Písma mluví o tom, že lidé nedělají nic kromě tajného podnětu od Hospodina a nemluví o ničem, co Bůh předem nevyhlásil a neuskutečnil svým tajným řízením. Citace Žalmu, že Hospodin dělá, cokoli chce, zjevně platí pro všechny lidské činy.


• Záležitost bude jasná z příkladů v Písmu. Z knihy Jób se dovídáme, že Satan se objevuje v Hospodinově přítomnosti, aby přijal jeho rozkazy stejně jako ostatní andělé, kteří Boha poslouchají dobrovolně. I když však Satanova moc uvést zlo na Jóba záležela na Hospodinově svolení, z Jóbova výroku "Hospodin dal, Hospodin vzal, jméno Hospodinovo buď požehnáno" usuzujeme, že Bůh je autorem zkoušky, ve které Satan a kaldejští lupiči byli jen nástroji.


• Bůh chce, aby zrádný Achab byl oklamán, ďábel nabízí své služby a posílá lživého ducha ke všem prorokům (1. kniha Královská 22,20). Když tedy zaslepení a ponouknutí Achaba je Hospodinovým soudem, fikce o pouhém svolení je ukončena. Bylo by směšné, aby soudce pouze dopustil rozsudek, ale nevynesl jej a neoznámil služebníkům spravedlnosti, co mají vykonat.


• Židé zamýšleli zničit Ježíše Krista, Pilát a vojáci jim dopřáli jejich zlobu; a přesto učedníci vyznávají ve své modlitbě, že zlí lidé vykonali jen to, co Hospodinova ruka předem určila (Skutky 4,28). Petr už dříve ve své promluvě řekl, že Kristus byl vydán smrti z jasné vůle a předzvědění Hospodina (Skutky 2,23); jinými slovy Bůh, kterému jsou známy od počátku všechny věci, předem určil, co pak židé vykonali. Nebo jiné místo říká totéž: Bůh naplnil, že Kristus bude trpět, což předem naznačoval ústy svých proroků (Skutky 4,18).


• Abšalóm spáchal incest vůči svému otci Davidovi. Bůh ovšem vyhlašuje, že to byla jeho práce (2. kniha Samuelova 12,12): "Ačkoli tys to spáchal tajně, já tu věc učiním před celým Izraelem, a to za dne." Jeremjáš 1,14-15 vyhlašuje, že krutosti Kaldejců v Judsku jsou jeho soudem a jeho dílem. Nebúkadnezar je nazván Hospodinovým služebníkem -- Hospodin vyhlašuje, že na jeho popud přitáhnou loupeživé zlé národy. Nazývá Asyřany žezlem svého hněvu, sekerou, kterou drží ve svém ruce. Dobytí Jeruzaléma a rozboření chrámu označuje Hospodin za svoje dílo. David nebrání Šimeímu, aby mu spílal (2. kniha Samuelova 16,11): "Nechte ho, ať zlořečí, neboť mu to nařídil Hospodin." V historii Izraele je o všem, co se děje, řečeno, že to vychází od Hospodina -- o vzpouře deseti Izraelských kmenů, o smrti Elího synů a dalších věcech.

• Podobně v Písmu čteme, že lidé jsou ustrašení, když Hospodin naplní jejich srdce hrůzou. Dále David opustil Saulův tábor, aniž o tom kdokoli věděl, protože Hospodinův spánek padl na všechny. Podobně jasné jsou oddíly Písma, kde čteme, že Hospodin oslepuje mysli lidí a zachvacuje je zmatkem, omámí je duchem otupělosti, zatvrzuje jejich srdce. Mnozí by řekli, že když Hospodin opustí člověka svou milostí, svoluje s tím, aby ten byl oslepen Satanem. Ale protože Duch svatý v Písmu výslovně říká, že slepota a pobláznění jsou způsobeny spravedlivým Hospodinovým výnosem, takové řešení je nepřípustné. Písmo totiž například říká, že Hospodin zatvrdil faraonovo srdce.


• Někteří se vyhýbají jednoznačnému závěru, protože na jiném místě Písma se píše, že farao sám zatvrdil své srdce -- tedy příčinou zatvrzení byla faraonova vlastní vůle. Oba aspekty-pohledy jsou ovšem v naprostém souladu: V člověku jedná Bůh, a člověk také sám jedná. Můžeme tedy jen nevýrazně říci, že farao svolil s tím, že jeho srdce bude zatvrzeno? Ne, Exodus 4,21 mluví jasně: Já zatvrdím faraonovo srdce, říká Hospodin.


• Podobně Mojžíš mluví o obyvatelích Kenaanu, že vyšli do bitvy, protože Hospodin zatvrdil jejich srdce (Jozue 11,20). Dále Žalm 105,25: Egypťanům změnil (Hospodin) srdce, takže jeho lid nenáviděli. Izajáš 10,6 mluví o Asýrii: "Pošlu (Asýrii) do národa bezbožného a přikážu jí, aby lid, proti němuž plane má zuřivost, zcela vyplenila a vyloupila." Hospodin nechce učit Asyřany, zlé a tvrdošíjné lidi, aby ho spontánně a ochotně poslouchali, ale mění jejich mysl, aby vykonali jeho soud, jako by vykonávali rozkazy vepsané do své mysli.


• Připouštím, že Hospodin jedná ve zkažených lidech i tak, že svoluje s tím, aby Satan vykonal svůj díl. Například zlý duch, který trápil Saula, je označen za ducha, který přišel od Hospodina (1. kniha Samuelova 16,14). Tím Písmo naznačuje, že Saulovo šílenství bylo spravedlivým trestem Božím. Satan je také označen za toho, kdo oslepuje mysli těch, co nevěří (2. list Koritnským 4,4) -- ale jak jinak, než tak, že duch omylu je poslán od Boha samotného a působí, že ti, co odmítají poslechnout pravdu, věří lži?


• Podle prvního pohledu "jestliže se ten prorok dá svést do omylu a promluví slovo, svedl jsem ho já Hospodin" (Ezechiel 14,9). Podle druhého pohledu se o Hospodinu praví, že ponechal lidi jejich mysli, která zabloudila do marnosti (Římanům 1,21-28: Ačkoli poznali Boha, neoslavili ho jako Boha ani mu neprojevili vděčnost, nýbrž upadli ve svých myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě). Této otázce se budeme ještě věnovat ve druhé knize (podle novějšího číslování kapitola-článek 22, oddíly 3 a 4). Zde jen stručný závěr: Protože Bůh svým chtěním je příčinou všech věcí, všechny plány a činy lidí jsou vedeny jeho prozřetelností, takže nejen že působí svou mocí ve vyvolených, kteří jsou vedeni Duchem Svatým, ale nutí i zkažené lidi, aby mu sloužili.

• Mnozí prožijí ze své zkušenosti a řeknou podobně jako David (Žalm 51,6): Proti tobě samému jsem zhřešil, udělal jsem to, co je zlé ve tvých očích. A tak jsi spravedlivý, když mluvíš, jsi dokonalý, když konáš soud.


• David v předchozích slovech napomíná rozhořčenost těch, kdo jsou proti Bohu a usurpují si právo Boha posuzovat. Současně stručně naznačuje, že rouhání, které tito říkají proti nebi, namísto toho, aby dosáhlo Boha, pouze ilustruje spravedlnost Boha, když se mlha jejich nařčení rozplyne. Naše víra, založená na svatém Slovu Božím, je totiž nadřazená celému světu a ze své výšky je schopna prohlédnout takovou mlhu.


• Věnujme se přesto první námitce, kterou by chtěl někdo proti Bohu vznést: Jestliže se nic neděje proti Boží vůli, musí Bůh mít dvě protichůdné vůle a tajnou radou druhé vůle vyhlašuje, co otevřeně zakázal svou první vůlí ve svém zákonu. Odpovídám svým čtenářům toto: Nevznášíte tuto námitku proti mně, ale proti Duchu svatému, který inspiroval Joba k vyznání "Hospodin dal, Hospodin vzal, jméno Hospodinovo buď požehnáno" poté, co ho nájezdníci obrali o majetek: Vyhlašuje, že jejich nespravelnost a zlý čin byl jen napomenutím Hospodinovým.


• A co říká Písmo na jiných místech? Synové proroka Éliho neposlechli slova svého otce, a tak je Bůh zabil (1. kniha Samuelova 2,25). Jiný prorok říká: "Náš Bůh je v nebesích; činí vše, co si přeje" (Žalm 115,3). Ukázal jsem už dost jasně, že Bůh je autorem těch věcí, které se podlě těch, kdo vznáší námitku, dějí jen na základě Hospodinova neaktivního svolení. Ale Hospodin dosvědčuje, že vytváří světlo a tmu, dobro i zlo (Izajáš 45,7); a že žádné zlo se nestane, které by Bůh neudělal.


• Rád bych se těchto namítajících zeptal: Vykonává Bůh svůj soud ochotně nebo neochotně? Jak učí Mojžíš, když je někdo zabit ranou sekery, Bůh jej dal do rukou toho člověka, který sekerou máchnul (Deteronomium 19,5). Podobně Lukášovo evangelium říká, že Herodes a Pontský Pilát se smluvili "a vykonali, co Hospodinova ruka předem určila" (Skutky 4,28). A konečně, kdyby nebyl Ježíš Kristus ukřižován z Boží vůle, kde by byla naše záchrana?


• Stále ovšem platí, že Hospodinova vůle není v rozporu sama se sebou. Nemění se. Bůh se nesnaží nechtít, co chce. Ale zatímco v něm je vůle jedna a nerozdělená, nám se jeví jako nestálá, protože ze slabosti našeho intelektu nechápeme, jak Hospodin nechce a zároveň chce tutéž věc.


• Pavel nazývá povolání pohanů skrytým tajemstvím a krátce nato říká, že v tom se projevuje moudrost Boží (Efezským 3,10). Ale protože díky slabému našemu intelektu se nám Boží moudrost zdá nestálá, či jak to jeden starý vykladač vyjádřil, mnohotvará, máme pocit, že Bůh mění své záměry a rady, nebo je v rozporu sám se sebou. Ano, nemůžeme pochopit, jak Bůh chce, aby bylo učiněno něco, co nám zakazuje dělat. Nezapomeňme ovšem, že světlo, ve kterém Bůh přebývá, se nadarmo nenazývá nepřístupným (1. list Timoteovi 6,16), a tak zahaleným tmou.


• Proto všichni zbožní budou souhlasit s Augustinem, který řekl: Člověk si někdy v dobré vůli přeje něco, co Bůh nechce, jako například když dobrý syn si přeje, aby jeho otec žil, kdežto Otec si přeje, aby jeho syn zemřel. Anebo se může stát, že člověk se zlou vůlí si přeje, co Bůh si žádá spravedlivě, jako když špatný syn si přeje, aby jeho otec zemřel, a Otec si přeje totéž. První syn si tedy přeje, co si Bůh nepřeje, a druhý syn si přeje totéž, co i Bůh žádá. A přesto synovská láska prvního lépe odpovídá dobré vůli Boží, i když žádá odlišně, než nepřirozený cit druhého syna, třebaže ten žádá totéž. Tedy souhlas s odsouzením záleží na tom, co je vhodné chtít u lidí a co u Boha, a k jakému cíli se chtění obou vztahuje (Enrichid. ad Laurent, hlava 100).


• O něco dříve (hlava 100) Augustin řekl, že odpadlí andělé a zavržení lidé, pokud se jich týče, udělali to, co Bůh nechtěl. Ale vzhledem k Hospodinově všemoci bylo nemožné, aby tak učinili. Zatímco jednají proti Boží vůli, jeho vůle je v nich učiněna.


• Tedy Augustin (Žalm 111,2-3) křičí: Nádherné a důstojné je jeho dílo! Způsobem podivuhodným a nevyslovitelným, co je učiněno v rozporu s Boží vůlí, není vykonáno bez Boží vůle, protože by to nemohlo být vykonáno, kdyby k tomu Bůh nesvolil. A Bůh k tomu svolí ochotně, nikoli neochotně. Ani by dobrý Bůh nesvolil, aby bylo vykonáno zlo, kdyby nebyl všemocný a nepoužil si zlo pro dobro.

• Zde je Boží vůle zaměněna s Hospodinovým výnosem, třebaže je z řady příkladů jasné, že je mezi nimi rozdíl. Když Abšalóm poskvrnil lože svého otce Davida a spal s jeho ženami, naplnilo se, co Bůh předpověděl, že totiž pomstí Davidovo cizoložství způsobem, o kterém se dozví celý národ. Bůh ovšem nepřikázal Abšalómovi, aby tento incest spáchal.


• Podobně David mluví o urážkách od Šimeího: I když říká, že Šimeí jedná z Hospodinova popudu, nemíní tím, že Hospodin přikázal a Šimeí poslechl jako poslušný psík. David pouze vidí v urážkách od Šimeího Hospodinovo napomenutí a trpělivě se podvolí. Musíme tedy uzavřít, že i když na základě jednání bezbožných Hospodin vykoná, co tajně vynesl, nejsou tito omluveni, jako by vykonávali jeho příkaz, protože ze svého rozhodnutí jednají zle podle svého chtění.


• Jak věci vykonané zkaženými lidmi pochází od Boha a jsou řízeny jeho tajnou prozřetelností, je dobře vidět na volbě krále Jeroboáma (1. kniha Královská 12,20), ve které ukvapenost a poblouznění lidu jsou odsouzeny jako převracení Božího řádu -- lidé se bouří proti tomu, aby králem byl ustanoven někdo z pokolení Davida. A současně víme, že bylo Hospodinovým záměrem pomazat za krále Jeroboáma. Tedy vidíme zdánlivý rozpor ve slovech Ozeáše (Ozeáš 8,4; 13,11): Hospodin je zarmoucen, že království deseti izraelskýh kmenů bylo utvořeno bez jeho vědomí a proti jeho vůli, a současně o kousek dále říká, že ve svém hněvu určil lidu za krále Jeroboáma. Jak smíříme tyto dvě výpovědi, že Jeroboámova vláda nebyla od Boha, a přesto ho Bůh určil za krále? Takto: Jestliže lidé odmítli za krále potomky z pokolení Davidova, je to jasná neposlušnost Bohu. A přesto Bůh nebyl zbaven moci, aby tím způsobem potrestal Šalomounův nevděk. Bůh tedy současně nechce zradu, kterou lid učinil jemu a Davidově linii, ale z jiného pohledu spravedlivě vede ke vzpouře -- a proto ponoukne Jeroboáma svatým dotykem, aby ten usiloval o roli krále.


• Tedy svatá historie Izraele dosvědčuje, že Hospodin dal povstat nepříteli, aby zbavil Šalomounova syna o část jeho království (1. kniha Královská 11,23). Čtenář ať zváží obě pravdy: a) podle Boží vůle měl celému Izraeli vládnout jeden král, a tedy roztržení království na dvě části bylo proti jeho vůli; b) ale tatáž Hospodinova vůle dala k tomuto roztržení království na dvě království svůj popud, protože Jeroboám, který neměl takové myšlenky, je vyzván prorokem slovně a olejem pomazání fyzicky, aby usiloval o království, tedy ne proti vůli Boha, který výslovně vydal výnos.


• Přesto Bůh vzpouru v Izraeli odsoudil, protože to bylo proti jeho vůli, aby lid odmítl krále z pokolení Davida. Proto je v 1. knize Královské 12,15 dodáno, že když Jeroboám nevyslyšel lidi, bylo to z Hospodinova popudu, aby naplnil své slovo, které promluvil skrze proroka Achijáše. A tedy svaté spojení lidu Izrael a krále z pokolení Davida byl roztrženo proti vůli Boha, a současně podle vůle Boha.


• Snad jsem dost prokázal, jak stejný čin na jedné straně ukazuje na vinu lidí, a na druhé straně prokazuje Hospodinovu spravedlnost. Skromné mysli budou spokojeny s Augustinovou odpovědí: Protože Otec vydal svého Syna, Syn vydal své vlastní tělo a Jidáš vydal svého Mistra, jak může být v tomto případě Bůh spravedlivý a člověk na vině, než že v tomto jednom činu, který udělali, byly důvody jejich konání různé? (Augustin, Epistola 48, ad Vincentium)


• Co se týká Jidášovy zrady, určitě není důvod připisovat vinu za ni Bohu, jako není důvod připisovat Jidášovi chválu za naše vykoupení. Také Augustin si na jiném místě všímá, že když Bůh zkoumá člověka, nedívá se jen na to, co lidé umí udělat nebo udělali, ale sleduje také jejich vůli a záměr.