— Ježíš před Pilátem

1 A hned zrána se poradili  velekněží, starší a zákoníci, celá rada; spoutali Ježíše, odvedli jej a vydali Pilátovi.

A hned – kai euthys – je Markův oblíbený způsob, jak otevřít nové téma. Podle Markova evangelia bylo ráno, pátek 15. nísanu, svátek Pesach (řecky Pascha), který předešlého večera začínal paschální hostinou beránka. Tu podle všech tří synoptiků slavil i Ježíš se svými učedníky stejný večer jako ostatní Židé. Ráno, když byli beránci snědeni a jejich kosti a další zbytky spáleny, byl Ježíš veden od Kaifáše do místodržitelského paláce k Pilátovi.

Naproti tomu evangelista Jan v 18,28 píše: Od Kaifáše vedli Ježíše do místodržitelského paláce. Bylo časně zrána. Židé sami do paláce nevešli, aby se neposkvrnili a mohli jíst velikonočního beránka.  To znamená, že se to podle Janova evangelia událo ráno 14. nísanu, protože právě 14. nísanu se zabíjeli beránci. To je důležité pro Janovu symboliku: Ježíš, Boží Beránek, je zabit v době, kdy jsou v chrámu zabíjeni beránci pro slavnost Pesach. Stejné časové údaje má i apoštol Pavel v 1 Kor 5,7: Ježíš zemřel v den, kdy se obětoval velikonoční beránek. Většina biblistů se přiklání k tomu, že Janovo schéma Ježíšových pašijí, podpořené veršem 1 Kor 5,7,  je autentičtější. Vysvětlují, že Ježíšovi nešlo o to, aby slavil paschální večeři, ač se jejího schématu držel.

[Redakční poznámka: Další možnost výkladu (Donald Carson, The Gospel According to John, 1991, str. 589-590): Jan 18,28 (aby se neposkvrnili a mohli jíst pesach) ... k časovému rozporu při popisu nedochází, pouze Jan má na mysli pod slovem pesach celý sedmidenní svátek Pesachu a Nekvašených chlebů. „Jíst pesach“ tedy může stejně dobře znamenat „jíst jídlo svátků během celého týdne, tj. beránka nebo nekvašené chleby v průběhu svátků“ (též Lukáš 22,1: Přibližoval se Svátek nekvašených chlebů, zvaný Pesach). A protože by rituální poskvrnění bylo potřeba řešit očišťovacím procesem (vykladači se liší v tom, zda by toto očištění trvalo jeden den nebo sedm dní), židé se chtěli tomuto očišťovacímu procesu vyhnout, aby se mohli účastnit slavností. Tedy vše se odehrává ráno v pátek 15. nísanu jako u synoptiků, hostina beránka předešlého dne byla právoplatná hostina pesachu, nyní jen židé mají starost o znečištění pro další dny svátků.]

zrána – je použito slovo proi – brzy, brzy ráno, za svítání. Ale  používá se také konkrétně pro čtvrtou noční hlídku, tedy čas mezi 3. a 6. hodinou. Vlivem Římanů se noc (od 6 večer do 6 ráno) dělila na čtyři vojenské hlídky po třech hodinách. Jednání velerady takto časně zrána bylo jistě neobvyklé a svědčí o spěchu.

se poradili – symbúlion poiésantes – shromáždili se k poradě, nebo to také může znamenat, že vynesli rozhodnutí. Některé rukopisy tuto nejednoznačnost opravují a mají symbúlion hetoimasantes – připravili rozhodnutí, tak se přiklánějí se k tomu, že ráno byl vynesen rozsudek: Ježíše vydají Římanům, aby ho ti popravili.

spoutali Ježíše, odvedli jej – když židovští představitelé nechávají Ježíše odvést v poutech, znamená to, že s ním jednají jako s usvědčeným zločincem.

rada – synedrion, tedy hebrejsky sanhedrin – velerada. Marek tento termín synedrion používá jen tady jako označení soudního tribunálu tvořeného vyjmenovanými skupinami: velekněží, starší a zákoníci.

vydali Pilátovi – Pontius Pilatus (byl z rodu Pontiů, rodu pocházejícího z Pontu) byl asi od roku 26 do roku 36 n. l. římským prefektem provincie Judea. K Pilátovým povinnostem patřilo udržovat v provincii pořádek a také dohlížet na vybírání daní. Běžné soudnictví bylo v pravomoci židovských soudů, ale případy, které vyžadovaly trest smrti, byly předkládány prefektovi. Ten byl v provincii nejvyšší soudní instancí. Pilát žil se svou manželkou v přístavním městě Cesarea, ale v době židovských svátků, kdy se v Jeruzalémě shromažďovalo velké množství poutníků, přijížděl dohlížet na situaci do Jeruzaléma, kde pobýval v pevnosti Antonia. A právě tam velerada poslala Ježíše. Josef Flavius a Filón Alexandrijský jej líčí jako tyrana a nepřítele Židů, který neměl pochopení pro židovské náboženské tradice. Markův text evangelia předpokládá, že byl Ježíš vydán Římanům s obviněním, že chce uchvátit královskou vládu v Judsku. Velerada musela obžalobu z rouhání přeformulovat tak, aby šlo o zločin politický. Tomu také odpovídá Pilátova otázka:

 

2 Pilát se ho otázal: „Ty jsi král Židů?“ On mu odpověděl: „Ty sám to říkáš.“

Evangelista Marek Pilátův výslech Ježíše popisuje jako rozhovor. Jednotlivé věty začínají buď kai (a) nebo de (však, ale, pak).

král Židů – Basileus tón Ioudaíon – tento titul Marek nikde jinde neužívá, ale tady Pilát mluví o obžalobě Ježíše, a ta byla formulována politicky. Pilát se ptá, zda je Ježíš dalším z falešných židovských mesiášů, kteří působí problémy jak Římanům, tak veleradě. Římská praxe byla vypořádat se s takovými samozvanci rychle a nemilosrdně.

Ty sám to říkáš – touto neurčitou odpovědí Ježíš nepopírá, že je židovským králem, ale také nevysvětluje, v jakém smyslu je králem. Tak se vystavuje nebezpečí, že Pilát bude obvinění velerady chápat tak, že je Ježíš obviněn ze vzpoury proti římské moci. Evangelium Janovo v Jan 18,36 však Ježíšovo vysvětlení uvádí: Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud.

 

3 Velekněží na něj mnoho žalovali.

Hlavními protagonisty snahy Ježíše odsoudit jsou tady jmenováni velekněží (archiereis), tedy Kaifáš, Annáš a další vrchní představitelé levitského kněžstva.

mnoho žalovali  – doslova: znovu a znovu přednášeli mnohé věci.

 

4 Tu se ho Pilát znovu otázal: „Nic neodpovídáš? Pohleď, co všecko na tebe žalují!“

znovu otázal – doslova znovu a znovu se ptal

Nic neodpovídáš – ouk apokrinē ouden – neodpovídáš nic – i v řečtině je použit dvojitý zápor, který je v češtině obvyklý, ale v řečtině vyjadřuje silný důraz, který tady vyjadřuje Pilátovu netrpělivost s Ježíšem.

co všecko na tebe žalují – v 15,2 se Pilát ptal, zda je Ježíš židovský král, a tady se píše o mnoha žalobách velekněží na Ježíše. Všechny zřejmě souvisely s jeho obžalobou jako vzbouřence proti římské vládě.

 

5 Ježíš však už nic neodpověděl, takže se Pilát divil.

nic neodpověděl – ouketi ouden – už ne, nic – i tady je v řečtině dvojitý zápor, a tedy důraz na podivné mlčení obžalovaného. Místo aby se hájil a prosil o milost, mlčí. Ježíšovo mlčení je zřejmě výrazem jeho postoje vůči žalobcům i Pilátovi. A je to mlčení spravedlivého: Budu držet na uzdě svá ústa, dokud budu před sebou mít svévolníka. Byl jsem zticha, mlčel jsem jak němý (Ž 39,2-3).

divil – je použito sloveso thaumazó – divit se, které Marek užíval, když se lidé divili Ježíšovým mocným činům. Pilát je tady líčen jako ten, kdo se snaží být nestranným soudcem, ale žalobci předkládají mnohá obvinění, zatímco obžalovaný se nehájí, ale mlčí. To je pro Piláta nepochopitelné. A tak se pokusí použít jednu svou možnost, jak výslech Ježíše ukončit:

 

6 O svátcích jim propouštíval jednoho vězně, o kterého žádali.

O svátcích – v době Pesachu (Paschy)

propouštíval jednoho vězně – tento zvyk není zaznamenán nikde jinde, než v Novém zákoně. Jde tu o ovlivnění rozhodování římského úředníka hlasem lidu (lidová aklamace), což se v Římské říši stávalo.

vězně – věznění nebylo u Římanů běžným trestem, a tak šlo zřejmě o někoho, kdo byl odsouzen k smrti a čekal na popravu.

 

7 Ve vězení byl mezi vzbouřenci, kteří se při vzpouře dopustili vraždy, muž jménem Barabáš.

Barabáš – Barabbas – (Syn otce)  byl povstalec, zřejmě Zelóta, který byl souzen pro vzpouru a vraždu. Marek v něm vidí opak Ježíše, který je skutečný Syn Otce. Takže výběr mezi Ježíšem a Barabbasem je naprosto scestný. Nicméně právě tento výběr Pilát dává zástupu jeruzalémskému lidu.

 

8 Zástup přišel Piláta požádat o to, v čem jim obvykle vyhověl.

Doslovný překlad: A zástup přišel nahoru (k pevnosti Antonia) a začal prosit o to, co obvykle dělal pro ně. Tento verš naznačuje, že jednání s Pilátem (po žalobách předkládaných veleknězi) přebírá zástup lidí. Snad byli tito lidé vedeni a řízeni členy velerady, kteří pro lid byli autoritou. Jejich autorita byla na chvíli ohrožena Ježíšem, kterého při vjezdu do Jeruzaléma zástup jásajících lidí považoval za Mesiáše. Také jeho „vyčištění“ chrámu od obchodníků potvrzovalo jeho autoritu Mesiáše. Ale teď, když byl Ježíš spoutaný a vydaný do rukou nenáviděného pohana Piláta, s kterým měl Mesiáš skoncovat v první řadě, bylo zástupu lidu jasné, že Ježíš není Mesiáš, ale jen další podvodník. Zklamání se změnilo v nenávist k tomu, kdo to zklamání způsobil.

 

9 Pilát jim nato řekl: „Chcete, abych vám propustil židovského krále?“

židovského krále –  Basileus tón Ioudaíon – krále Židů – takto neinformovaně Pilát znovu překládá slovo Mesiáš (hebrejsky Mašiach, řecky Christos). Pilátova otázka nicméně vyvolává dojem, že se snaží Ježíše zachránit, protože ho zřejmě nepovažuje za nebezpečného pro římskou správu Palestiny. Pilátova otázka je formulována tak, že se očekává kladná odpověď zástupu lidí. Nenabízí propuštění žádného jiného vězně. Tuto Pilátovu snahu ještě stupňuje ve svém evangeliu Lukáš, který v Lk 23,13–14 píše:  Pilát svolal velekněze, členy rady i lid a řekl jim: „Přivedli jste přede mne tohoto člověka, že pobuřuje lid; já jsem ho, jak vidíte, před vámi vyslechl a neshledal jsem na něm nic, z čeho jej obviňujete.“ A také Janovo evangeliu v Jan 19, 4 uvádí: Pilát znovu vyšel a řekl Židům: „Hleďte, vedu vám ho ven, abyste věděli, že na něm nenalézám žádnou vinu.“

 

10 Věděl totiž, že mu ho velekněží vydali ze zášti.

Věděl – to, že Pilát věděl, oč se v Ježíšově případě jednalo, a přesto ho nechal ukřižovat, je projevem Pilátova slabošství.

ze zášti – je použito slovo fthonos – horlivost, nenávist. Užití tohoto slova je velmi výstižné, protože vydání Ježíše Pilátovi bylo z hlediska velekněží horlivostí pro zachování stávajícího pořádku, ale z pohledu Piláta (a také čtenářů Marka) to byl projev nenávisti velekněží vůči tomu, kdo ohrožoval jejich moc a vliv.

 

11 Velekněží však podnítili zástup, ať jim raději propustí Barabáše.

Velekněží však – věta začíná slovem de (avšak), které slouží jako prostředek posouvající vpřed dialog mezi Pilátem a zástupem. Není zřejmé, zda velekněží ovládají zástup až tady na místě prostřednictvím nastrčených křiklounů, nebo zda sami shromáždili zástup předem informovaných a motivovaných lidí. Je však jasné, že nebyl velký problém dosáhnout toho, aby zástup provolával to, co si velekněží přáli, protože i ti, kdo při Ježíšově příjezdu do Jeruzaléma věřili a doufali, že on je Mesiáš, teď jasně viděli, že to je jen podvodník a rouhač. Protože skutečný Mesiáš by svou božskou mocí Římany vyhnal a obnovil Davidovu říši. Takové zklamání se pak velice snadno v davu lidí promění ve zlobu a touhu po pomstě. Stačí jen označit viníka, a přesně to velerada udělala, když Ježíše vydala Pilátovi.

podnítili – je použito slovo aneseiasan – pobouřit, rozčílit, poštvat. V řeckém originále je formulace zkrácena. Doslova: aby spíše Barabáše propustil jim.  Tedy velekněží poštvali zástup, aby požadoval propuštění Barabáše. (Ekumenický překlad používá místo poštvat sloveso podnítit, které má jiné konotace než sloveso poštvat.)

 

12 Pilát se jich znovu zeptal: „Co tedy mám učinit s tím, kterému říkáte židovský král?“

Co tedy mám učinit – v této otázce je ironie: Vy tomu člověku dáváte titul židovský král, ale nechcete, abych ho osvobodil? Co tedy chcete, abych s vaším králem učinil? Pilát ve své řeči ovšem dával Ježíšovi titul Basileus tón Ioudaíon – král Židů, ale židé mu tak nikdy neříkali.

 

13 Tu se znovu dali do křiku: „Ukřižuj ho!“

Tu se znovu dali do křiku – doslova oni však nato křičeli

Ukřižuj ho – Stauróson auton –  jde o první zmínku o ukřižování v Markově evangeliu. V předpovědích Ježíš mluví o tom, že bude zabit, ale nemluví se o způsobu usmrcení.

 

14 Pilát jim řekl: „A čeho se vlastně dopustil?“ Oni však ještě víc křičeli: „Ukřižuj ho!“

Pilát řekl – de Pilatos elegen – avšak Pilát opakovaně říkal – imperfektum slovesa legó (elegen) vyjadřuje, že se jednalo o opakovanou snahu Piláta zachránit Ježíše před smrtí.

A čeho se vlastně dopustil – Ti gar epoiésen kakon – Co však spáchal zlého – tato slova vlastně znamenají, že Pilát na Ježíšovi nic zlého neshledává, tedy Ježíš je nevinen. Pilátovi se však situace vymyká z rukou a je davem lidí ukřičen.

 

15 Tu Pilát, aby vyhověl zástupu, propustil jim Barabáše; Ježíše dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován.

Marek tu ukazuje Piláta jako slabošského člověka, který podléhá křiku davu a nátlaku velekněží. Pragmaticky (pravda je to, co se osvědčilo) se snaží zajistit klid v době Pesachu, a to i za cenu vědomě nespravedlivého rozsudku nad Ježíšem.

dal zbičovat – provádělo se to koženými důtkami pobitými kousky železa a kostí. Takové bičování bylo ustáleným úvodem k popravě na kříži. Bičování totiž znamenalo rozdrásání kůže na zádech odsouzence, a tedy oslabení těla odsouzeného. Šlo o to, aby umírání na kříži netrvalo příliš dlouho.

vydal – paredóken (od slovesa paradidómi – předat, vydat nebo zradit). Tak se končí řetězec vydávání Ježíše: Jidáš vydal Ježíše ozbrojenému houfu, ozbrojenci ho vydali veleradě, ta ho vydala Pilátovi a Pilát Ježíše vydal vojákům, aby ho ukřižovali. Ukřižováni v římské říši byli buřiči a otroci. Tato hrozná smrt byla výstrahou a odstrašením těm, kdo by mysleli na vzpouru. A k této nejpotupnější a nejstrašnější popravě té doby na přání zástupu Židů poštvaných veleradou odsoudil Pilát i Ježíše. Marek rozděluje odpovědnost za Ježíšovu smrt na kříži mezi židovské velekněze a další židovské představitele na jedné straně a římského prefekta Piláta na straně druhé. Ježíšovo ukřižování iniciovali židovští představitelé v Jeruzalémě, tedy nikoli celý národ. Konečnou právní odpovědnost nese Pilát.

 

—   Výsměch vojáků

16 Vojáci ho odvedli do místodržitelského dvora a svolali celou setninu.

Vojáci – stratiótai. Do pomocných sborů římské armády byli verbováni muži z místních obyvatel, kteří nebyli římskými občany. V tomto případě pocházeli vojáci z Palestiny a Sýrie. Židé  však v té době do armády přijímáni nebyli. Od vojáků pomocných sborů Řím vyžadoval tvrdou disciplínu, slepou poslušnost, dobrou fyzickou zdatnost, často tvrdou fyzickou práci i připravenost položit život. Sami neměli žádnou naději, a proto často ponižovali každého, kdo byl ještě ubožejší než oni.

do místodržitelského dvora – doslova do nádvoří vládní budovy. Je použito slovo aulé –

nádvoří, které znamená otevřené prostranství ohraničené budovami. Dále je v řeckém originále slovo praitorión,  které je přepisem latinského praetorium, což označuje sídla římských guvernérů a vysokých úředníků – vládní budovy. Jako zajímavost můžeme uvést, že označení praitorión, které je použito i v Matoušově a Janově evangeliu, se nehodí jako označení vojenské pevnosti Antonia. Ta v evangeliích není jmenována. Podle některých biblistů Pilát mohl při své přechodném pobytu v Jeruzalémě sídlit v Herodově paláci. Ten by bylo možno nazvat praitorión, protože Herodes Antipas, jako správce Galileje a Pereje, byl vysoký římský úředník.

setnina – speira – četa. Marek tady užívá označení, které se týkalo řecké armády v době 2. století př. n. l. V římské armádě se užívalo označení centuria – setnina (60 –70 vojáků).

 

17 Navlékli mu purpurový plášť, upletli trnovou korunu, vsadili mu ji na hlavu

purpurový plášť a trnovou korunu – Marek nepíše o bičování, přestože se v 15,15 psalo: (Pilát) Ježíše dal zbičovat. Popisuje tu zesměšňující parodii na „klanění se králi“. Tento způsob ponižování odsouzence vojáky se v římských provinciích objevoval. Je to doloženo v Persii.

 

18 a začali ho zdravit: „Buď zdráv, židovský králi!“

Buď zdráv, židovský králi – Chaire basileu tón Ioudaíon – vojáci přizpůsobili pozdrav, kterým legie zdravily císaře: Ave Caesar. Zřejmě latinsky provolávali: Ave rex Judæorum.

 

19 Bili ho po hlavě holí, plivali na něj, klekali na kolena a padali před ním na zem.

bili ho po hlavě holí – posmívání se změnilo na fyzické týrání. K bití používali rákosovou hůl – kalamos.

plivali na něj – tak se Ježíš znovu podobá Služebníku Hospodina z Iz 50,6: Neukrývám svou tvář před potupami a popliváním.

 

20a Když se mu dost naposmívali, svlékli mu purpurový plášť a oblékli ho zase do jeho šatů.

Vysvlečením purpurového pláště končí posměšný rituál vojáků. Marek tento rituál popsal takto podrobně, včetně poklekání a prostrace, protože v očích čtenářů evangelia je Ježíš hoden skutečného uctívání pokleknutím a prostrací. Je to upozornění čtenářů na zásadní rozdíl mezi tím, jak se celá situace jeví, a tím, jaká je skutečnost. Ježíš se zdá být nepravým králem, který nemá žádnou moc, a proto je ponižován, ale ve skutečnosti je Král králů. Tak Ježíš naplňuje svůj předobraz Služebníka Hospodinova: Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. … Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal (Iz 53,3–4).

 

— Ukřižování

20b Pak ho vedli ven, aby ho ukřižovali.

Tato věta navazuje na 15,15: Ježíše dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován.

Ježíšovo ukřižování je událost dosvědčená i římským historikem Tacitem (55–115), který o tom píše v Annales 15,44 v souvislosti s pronásledováním křesťanů v Římě, po požáru města v roce 64. Římský historik Tacitus píše: ... nastrčil Nero jako viníky a potrestal nejvybranějšími tresty ty, jež lid pro neřestný život nenáviděl a nazýval křesťany (latinsky Christiani). Původce toho jména Kristus (lat. Christus) byl za vlády Tiberiovy prokurátorem Pontiem Pilátem popraven.

(Ukřižování byl potupný způsob popravy. Odsouzenec při něm byl přibit nebo přivázán na příčné břevno připevněné na kůl. Doba umírání závisela na způsobu ukřižování. Pokud byly paže ukřižovaného tak napjaty, že i po vztyčení kříže byly téměř vodorovné, musel se odsouzenec nohama vzepřít nahoru, aby mohl dýchat. Bez opírání se nohama napětí paží bylo tak velké, že nepřirozeně zatížený hrudník nedovoloval dýchání a ukřižovaný se začal dusit. Bylo to způsobeno tím, že síla, kterou obě paže působily na ramena a hrudník, mnohonásobně překračovala váhu ukřižovaného. Rovnala se totiž jeho váze dělené tangentou úhlu, který paže svíraly s horizontálním břevnem. Při velkém napnutí rozpažených rukou byl tento úhel blízký nule a hodnota tangentu také. Proto se ukřižovaný vzpíral nohama ve snaze ulevit hrudníku. To však dlouho jeho nohy přibité ke kůlu nevydržely, a tak se opět začal dusit. Když se mělo trápení ukřižovaného zkrátit, byly mu přeraženy nohy a on se brzy udusil. Podle Markova evangelia Ježíš na kříži umíral od 9. hodiny dopoledne do 3. hodiny odpoledne.)

 

21 Cestou přinutili nějakého Šimona z Kyrény, otce Alexandrova a Rufova, který šel z venkova, aby mu nesl kříž.

nějakého Šimona z Kyrény – tina Simóna Kyrénaion – (Je použito zájmena tis –

jistý, určitý, nějaký – nicméně o tomto Šimonovi Marek uvádí odkud je a kdo jsou jeho synové.)  Kyréna byla hlavním městem Kyrénie, která je dnes částí Libye. Šimon byl zřejmě Žid původem z Kyrény, který se buď v Jeruzalémě či jeho okolí usadil, nebo sem přicestoval na svátky Pesach a Maccót (svátek nekvašených chlebů).

otce Alexandrova a Rufova – tito Šimonovi synové byli zřejmě známi čtenářům Markova evangelia jako spolubratři ve víře.

šel z venkova – erchomenon ap agrou – doslova šel z pole, což je poněkud záhadný údaj. Podle Markovy chronologie byl pátek 15. nisanu, a tedy největší židovský svátek Pesach. Aby Šimon pracoval na poli, to nebylo možné. Pravděpodobně přicházel do Jeruzaléma z některé  obce ležící za hradbami Jeruzaléma. Mnozí poutníci se v době svátků ubytovali na venkově v okolí Jeruzaléma. Šimon asi šel do chrámu.

přinutili – angareuousin – přinutili ke službě – je to řecký termín pro takové vynucení služby. Římští vojáci na to od příslušníka porobeného národa měli zákonné právo.

aby mu nesl kříž –  součástí trestu ukřižování bylo i to, že odsouzený musel nést příčné břevno (patibulum) na popraviště. Břevno vážilo něco mezi 35 a 50 kg. Ježíš po ztrátě krve při bičování byl tak vysílen, že břevno dost dobře nedokázal nést. Tak se příprava popravy prodlužovala, což se vojákům jistě nelíbilo.

 

22 A přivedli ho na místo zvané Golgota, což v překladu znamená ‚Lebka‘.

Golgota – Golgothan, což je řecký přepis aramejského gulgultá a hebrejského gulgólet. Obě tato slova znamenají lebka. Šlo zřejmě o pahorek, který měl kulatý tvar podobný lebce. Místo bylo mimo městské hradby.

(Herodes Agripa I. dal po roce 36 postavit nové hradby, a tak se místo Ježíšova ukřižování dostalo do vnitřku města. Podle křesťanské legendy byl Ježíšův hrob a jeho kříž objeveny v roce 325 sv. Helenou, matkou císaře Constantina I. Ten dal v letech 326 až 335 postavit Chrám Božího hrobu na místě Ježíšova hrobu.)

 

23 Dávali mu víno okořeněné myrhou; on je však nepřijal.

nepřijal – odsouzencům byl podáván omamný nápoj, aby s otupenou myslí lépe snášeli bolesti, aby bolestí neomdlívali, a tak se brzy neudusili. Omamným nápojem bylo víno s myrhou. Markovo vyprávění uvádí, že vojáci dávali tento opojný nápoj i Ježíšovi, on jej však nepřijal. Je tady snad možno připomenout Ježíšova slova z Mk14,25: Amen, pravím vám, že nebudu již píti z plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu pít nový kalich v Božím království.

 

24 Ukřižovali ho a rozdělili si jeho šaty; losovali o ně, co si kdo vezme.

Ukřižovali ho – Ježíšovy ruce byly v oblasti zápěstí přibity na příčné břevno (patibulum) klínovitými železnými hřeby. Patibulum bylo pak připevněno na svislý zhruba 3 metry vysoký kůl. Pak na tento kůl byly přibity Ježíšovy nohy.

rozdělili si jeho šaty – vojákům patřilo oblečení ukřižovaných. Nelze zjistit, zda byl Ježíš ukřižován nahý (což byla římská praxe), nebo jestli měl na sobě bederní roušku jako ústupek židovskému odporu k nahotě.

losovali o ně – čin vojáků odpovídal tomu, co se píše v Ž 22,18-19: Pasou se na mně svým zrakem. Dělí se o mé roucho, losují o můj oděv.

 

25 Bylo devět hodin, když ho ukřižovali.

Bylo devět hodin – en hóra trité – doslova byla třetí hodina. Markovo vyprávění o Ježíšově odsouzení a ukřižování je rozděleno v tříhodinových intervalech. Hodiny jsou počítány podle římského dělení dne, které začíná od konce poslední noční hlídky, tedy v 6 hodin ráno. V tu hodinu – proi (zrána) – byl Ježíš přiveden před Piláta (15,1). O třetí hodině – hóras trité, tedy v 9 hodin dopoledne, byl Ježíš ukřižován. O šesté hodině – hóras hektés, tedy v poledne, nastala tma (15,33). O deváté hodině – hóras enaté, tedy ve tři hodiny odpoledne, nastala Ježíšova smrt (15,34). Tyto časové údaje tvořily patrně již před Markovým zpracováním kostru vyprávění o Ježíšově umučení.

 

26 Jeho provinění oznamoval nápis: „Král Židů.“

Král Židů – ho basileus tón ioudaión. Nad Ježíšovou hlavou bylo umístěno oznámení se jménem a jeho proviněním. Nápis měl varovat Židy, aby nenásledovali podobné vůdce, kteří se budou vydávat za mesiáše.

 

27 S ním ukřižovali dva povstalce, jednoho po jeho pravici a druhého po levici.

povstalce – léstai – jak už víme, toto slovo označuje buď povstalce (zelótské vzbouřence), nebo zločince, tedy zloděje, vrahy a podobně. Této druhé možnosti odpovídá text Iz 53,12: ... že sám sebe vydal na smrt, že se dal přičíst ke zločincům, když nesl hříchy mnohých a prosil za viníky. Tento text Izajášova proroctví připomíná i verš doplněný v některých rukopisech:

 

(28  Naplnilo se Písmo, které praví ‚Byl započten mezi zločince.‘)

V nejstarších rukopisech tento verš není. V pozdějších se objevuje zřejmě vlivem Lk 22,37, kde Ježíš říká učedníkům: Pravím vám, že se na mně musí naplnit to, co je psáno: ‚Byl započten mezi zločince.‘

 

29 Kolemjdoucí ho uráželi: potřásali hlavou a říkali: „Ty, který chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej postavit, 30 zachraň sám sebe a sestup z kříže!“

Jedno ze svědectví proti Ježíšovi před veleradou bylo uvedeno v Mk 14,58: Slyšeli jsme ho říkat: „Já zbořím tento chrám udělaný rukama a ve třech dnech vystavím jiný, ne rukama udělaný.“ Tady se tato slova objevují znovu, ale jako výsměch kolemjdoucích.

potřásali hlavou – to je narážkou opět na Ž 22, tentokrát verše 8-9: Všem, kdo mě vidí, jsem jenom pro smích, šklebí se na mě, potřásají hlavou: „Svěř to Hospodinu!“ „Ať mu dá vyváznout, ať ho vysvobodí, když si ho oblíbil!“

zachraň sám sebe a sestup z kříže! – těm, kdo vidí Ježíše na kříži, je jasné, že nemůže být skutečným Mesiášem, protože ten by se přece snadno osvobodil. Ale Ježíš nechce zachránit sám sebe a sestoupit z kříže, protože plní Otcovu vůli, projevuje Boží lásku až do krajnosti, a tak dovršuje to poslání, které mu Otec svěřil.

 

31 Podobně se mu mezi sebou posmívali velekněží spolu se zákoníky. Říkali: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. 32a Ať nyní sestoupí z kříže, ten Mesiáš, král izraelský, abychom to viděli a uvěřili!“

velekněží spolu se zákoníky – to jsou členové velerady, kteří Ježíše na smrt odsoudili. Ti ho teď posměšně vyzývají, aby se před smrtí zachránil.

Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže – tady dvakrát použité sloveso sózó znamená zachránit, pomoci, uzdravit, ale také zachránit v duchovním smyslu, tedy spasit.

Mesiáš, král izraelský – ho Christos ho bazileus Israél – velekněží spolu se zákoníky používají označení Christos – Mesiáš, a tak připomínají definitivní obžalobu, která vyplynula z otázky uvedené v Mk14,61: Ty jsi Mesiáš?

viděli a uvěřili – představitelé židovského národa stále znovu a znovu na Ježíšovi požadovali znamení, zázraky, důkazy jeho pravomoci. Ale ve skutečnosti nebyli ochotni jakékoli Ježíšovo znamení přijmout a uvěřit v Ježíšovo poslání od Boha. Ježíš podle Markova evangelia ovšem svými mocnými činy svou pravomoc danou Bohem naprosto zřetelně prokázal. Ale Ježíšova znamení neměla žádný význam pro ty, kdo nechtěli v žádném případě přijmout jeho poslání od Boha. Teď, když Ježíš v hrozných mukách umíral na kříži, konečně dosáhli svého. Ale ani v této situaci jejich zášť nekončí a projevuje se jejich posměchem.

 

32b Tupili ho i ti, kteří byli ukřižováni spolu s ním.

kteří byli ukřižováni spolu s ním – u Marka se o žádném dobrém zločinci nemluví, na rozdíl od Lk 23,40–41: Tu ho ten druhý okřikl: „Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen k stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“ Marek popisuje Ježíše na kříži jako člověka obklopeného samými nepřáteli. Posměchem se projevuje nepřátelství kolemjdoucích, nepřátel z velerady i nešťastníků, kteří jsou ukřižováni s ním. Teprve ve 40. verši této kapitoly se dočteme, že v tom zástupu nepřátel je přece jen několik žen, které zpovzdálí se dívaly. A byly to ženy, které provázely Ježíše při jeho veřejné činnosti a neopustily Ježíše ani na jeho kříži.

 

— Ježíšova smrt

33 Když bylo poledne, nastala tma po celé zemi až do tří hodin.

Když bylo poledne – kai genomenés hóras hektés – a stalo se v šest hodin. Marek i tady používá římské dělení času, kde se počítají hodiny od 6 hodin ráno, tedy od poslední noční hlídky.

až do tří hodin – héos hóras enatés – až do hodin devíti

nastala tma po celé zemi  – použité řecké slovo gé může znamenat jak celou zeměkouli, tak konkrétní zem, tedy Judsko. Tříhodinové zatmění slunce bylo pro Marka znamením slepoty světa Židů, který se ocitl v temnotě. Lid, který chodil v temnotách, uviděl světlo (srov. Iz 9,1), ale to světlo židovský národ nepoznal, a tak se vrátil do tmy. Toto tma je mnohdy chápána jako znamení budoucího naplnění slov proroka Ámose: V onen den způsobím, je výrok Panovníka Hospodina, že slunce zapadne v poledne, tmou zahalím zemi za jasného dne (Am 8,9-10). Prorok říká v onen den a znamená to den Hospodinův. Ježíšova oběť otvírá naději pro tento den soudu.

 

34 O třetí hodině zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eloi, Eloi, lema sabachtani?“, což přeloženo znamená: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘

zvolal Ježíš mocným hlasem – je použito sloveso boaó (volat, křičet). Tak Marek vyjadřuje, jak velké bylo fyzické utrpení člověka Ježíše, který celých 6 hodin umíral na kříži. Jak velké psychické utrpení člověka Ježíše, který je mezi samými nepřáteli, je urážen a posmíván a je opuštěn všemi svými učedníky a přáteli. A teď přišlo největší utrpení: Boží Syn se vydává skutečně do krajnosti. Ježíšova lidská psychika je vystavena krajní opuštěnosti, opuštěnosti Bohem. Ježíš však nevolá do prázdna svoje Eloi, Eloi, lema sabachtani? Jeho Otec je s ním pevně spojen a Ježíšovo vzkříšení bude odpovědí na jeho volání.

Stejně tak i člověk, který svou naději hledá v Boží milosrdné lásce, nikdy nevolá do prázdna. Bůh je mu blízko, i když ten člověk neprožívá Boží blízkost, když si připadá Bohem opuštěn. 

Eloi, Eloi, lema sabachtani? – jsou to slova Ž 22,2 převedená z hebrejštiny do aramejštiny. Marek zachycuje poslední Ježíšova slova na kříži aramejsky, tedy řečí, kterou Ježíš mluvil. Je těžko možné, aby toto Ježíšovo zvolání doplnila pozdější tradice. Nicméně Lukáš i Jan tato slova na kříži vynechávají a Matouš je ve 27,46 cituje hebrejsky Eli, Eli, lema sabachthani? A tak jde o citování Ž 22,2. Naproti tomu aramejské zvolání uvedené v Markově evangeliu zní spíše jako Ježíšova osobní modlitba, než citování žalmu.

což přeloženo znamená – Marek uvádí Ježíšovo zvolání i v řečtině, ale nikoli podle LXX. Překlad LXX je totiž poměrně volný a zní doslova: Bože, Bože můj, starej se o mě; proč opustils mě? Ale Marek přesně překládá hebrejský text žalmu: Bože můj, Bože můj, proč jsi opustil?

 

35 Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo stáli okolo: „Hle, volá Eliáše.“

Zaměnit aramejské Eloi se jménem Elijahu je těžko pochopitelné. Ovšem v židovské náboženské tradici očekávání Eliáše jako zachránce Izraele při blížícím se dni Hospodinově mělo své místo. Toto očekávání vycházelo z Mal 3,23–24: Hle, posílám k vám proroka Elijáše, dříve než přijde den Hospodinův veliký a hrozný. On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych při svém příchodu nestihl zemi klatbou.

 

36 Kdosi pak odběhl, namočil houbu v octě, nabodl ji na prut a dával mu pít se slovy: „Počkejte, uvidíme, přijde-li ho Eliáš sejmout.“

Mohlo jít o zlomyslnost někoho, kdo Ježíšovi dává napít a tváří se při tom, jako kdyby ho chtěl udržet při životě do příchodu volaného Eliáše. Je to však jen další posměch a ponižování ukřižovaného. Je však také možné, že Marek naráží na Ž 69,22: …když jsem žíznil, dali mi pít ocet.

 

37 Ale Ježíš vydal mocný hlas a skonal.

mocný hlas – nevíme, co Ježíš vykřikl, mohl to být výkřik bolesti, která ukončila jeho život.

skonal – exepneusen – doslova vypustil duši, nebo ducha. Marek popisuje Ježíšovo úmrtí věcně a střízlivě. Markovo vyjádření evangelista Lukáš doplnil: A Ježíš zvolal mocným hlasem: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ Po těch slovech skonal (Lk 23,46).

 

38 Tu se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů.

chrámová opona se roztrhla – opona (Marek užívá řecké slovo katapetasma) v Jeruzalémském chrámu oddělovala nejsvětější svatyni (debír) od svatyně (hékál).

roztrhla – eschisthé – toto sloveso schizó – štěpit, trhat  Marek použil i v 1,10 ve zprávě o Ježíšově křtu v Jordánu: Vtom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená – doslova roztržená. Marek tak popsal odstranění překážek mezi nebem a zemí. Tady při Ježíšově smrti je roztržena opona uzavírající velesvatyni, ve které byla umístěna archa. Ta byla považována za znamení Boží přítomnosti, za podnož Božího trůnu. Toto roztržení je znamením, že Bůh už lidem není nejblíž v chrámové velesvatyni. Končí doba starého chrámu, udělaného lidskýma rukama. Naplňují se slova, pro která Ježíše obžalovali: Já zbořím tento chrám udělaný rukama a ve třech dnech vystavím jiný, ne rukama udělaný (14,58).

odshora až dolů – tato slova naznačují, že oponu nebude možno opravit, že překážka mezi člověkem a Bohem je natrvalo odstraněna.

 

39 A když uviděl setník, který stál před ním, že takto skonal, řekl: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“

setník – kentyrion – slovo latinského původu (centurion), které označuje velitele centurie, tedy setniny. Protože stojí před Ježíšem, můžeme se domnívat, že právě on byl velitelem odpovědným za popravu.

takto skonal – použité slovo hútós (takto) naznačuje, že setník reaguje nejen na Ježíšovu smrt na kříži, ale i na znamení, která ji provázela, tedy zatmění slunce a možná i na zprávu o roztržení chrámové opony.  

Syn Boží – hyios theú – je možné, že setník těmito slovy uznal Ježíše jako Bohem vyvoleného člověka s nadpřirozenými schopnostmi. Marek však setníkova slova předkládá jako opravdové vyznání víry prvotní církve: Ježíš je Boží Syn.

 

40 Zpovzdálí se dívaly také ženy, mezi nimi i Marie z Magdaly, Marie, matka Jakuba mladšího a Josefa, a Salome,

V tomto verši nám Marek sděluje, že Ježíš přece jen nebyl obklopen samými nepřáteli. Zpovzdálí ho pod kříž následovaly některé ženy. Pojmenovává tři z těchto žen:

Marie z Magdaly – o této ženě se Marek ve svém evangeliu zatím nezmínil. Městečko Magdala leží na severozápadním břehu Genezaretského jezera jižně od Kafarnaum. Teprve v Mk 16,9  se o ní uvádí, že z ní Ježíš kdysi vyhnal sedm démonů. Podle Lukášova evangelia patřila k těm ženám, které Ježíše provázely na jeho cestách: ... bylo s ním dvanáct učedníků a některé ženy uzdravené od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdalská, z níž vyhnal sedm démonů ... (Lk 8,1-2).

Marie, matka Jakuba mladšího a Josefa – Jakub mladší, neboli Alfeův byl jedním z Dvanácti a je odlišný od Jakuba staršího, tedy syna Zebedeova a bratra Janova.

Salome – to je běžné židovské jméno, ale nic dalšího o Salome nevíme.

 

41 které ho provázely a staraly se o něj, když byl v Galileji, a mnohé jiné, které se spolu s ním vydaly do Jeruzaléma.

Teprve tady je v Markově evangeliu napsáno, že Ježíše provázely ženy, které se staraly o něj a jeho Dvanáct v době, kdy působil v Galileji. A Marek tu uvádí, že některé z těchto žen a ještě mnohé jiné Ježíše následovaly i do Jeruzaléma. Na rozdíl od učedníků z řad mužů ho věrně následovaly i pod jeho kříž.

provázely – akolúthein – následovaly – toto slovo Marek používá o učednících, takže i tyto ženy zahrnuje mezi Ježíšovy učedníky.

 

— Pohřeb Ježíšův

42 A když už nastal večer – byl totiž den přípravy, předvečer soboty – 43 přišel Josef z Arimatie, vážený člen rady, který také očekával království Boží, dodal si odvahy, vešel k Pilátovi a požádal o Ježíšovo tělo.

večer ... předvečer soboty – jde o to zajistit, aby byl Ježíš pohřben před západem slunce, protože pak začne sobota. Brzy po jarní rovnodennosti v Jeruzalémě zapadá slunce v 6 hodin. Podle 15,34 Ježíš zemřel odpoledne brzy po 3. hodině. Na jeho pohřbení tedy nezbývaly ani tři hodiny.

byl totiž den přípravy – je použito slovo paraskeué – příprava, což označuje dobu vyhrazenou pro vykonání toho, co nebylo dovoleno dělat v sobotu.

den přípravy, předvečer soboty – Marek tak vysvětluje svým čtenářům z řad pohanokřesťanů slovo paraskeué jako dobu příprav na sobotu (prosabbaton).

Arimatie – Harimathaias – neznámé město zřejmě v Judsku. Josef  z Arimatie nebyl Ježíšovým učedníkem. Byl váženým členem velerady, tedy tam měl významné postavení. Pokud bychom brali doslovně 14,55, že se sešla celá velerada a že podle 14,64 všichni rozhodli, že je (Ježíš) hoden smrti, pak by i Josef z Arimatie Ježíše odsoudil k smrti. Možná však Markovo vyjádření ve 14. kapitole neznamená účast všech členů velerady bez výjimky a Josef z Arimatie mohl být tou výjimkou.

očekával království Boží – Josef z Arimatie byl podobný tomu zákoníkovi, kterému Ježíš řekl: Nejsi daleko od Božího království (Mk 12,34). Byl to zbožný Žid, který se choval přesně podle nařízení Dt 21,22: ... nenecháš mrtvolu na kůlu přes noc, ale bezpodmínečně ho pohřbíš týž den.

(V Dt však jde o pověšení už mrtvého na kůl pro výstrahu.) Člověk je Božím obrazem, a tak touto posmrtnou potupou je potupen i Bůh. Proto musí být mrtvola ještě před večerem pohřbena. A právě takové potupy chtěl Josef z Arimatie uchránit mrtvé tělo Ježíše. Byla by to od něho dost veliká oběť, protože dotýkáním se mrtvého těla se stal kulticky nečistým, což ho vyřadilo z účasti na svátečním shromáždění. (Num 19,11: Kdo by se dotkl kteréhokoli mrtvého člověka, bude nečistý po sedm dní.) Marek se nezajímá o to, co bylo s druhými dvěma ukřižovanými. Zřejmě však ani ti nesměli zůstat pověšeni na kříži. Svědčí o tom Jan 19,31: Poněvadž byl den přípravy a těla nesměla zůstat přes sobotu na kříži...

dodal si odvahy, vešel k Pilátovi a požádal o Ježíšovo tělo – pokud by se Josef z Arimatie tohoto úkolu neujal, bylo by Ježíšovo tělo vojáky vhozeno do společného hrobu odsouzenců na smrt. Kdyby něco takového žádal obyčejný Žid, Pilát by zřejmě nevyhověl, ale váženému členovi velerady vyhověl. Čin Josefa s Arimatie byl významný, protože vytvořil podmínky pro to, aby byla vydána svědectví o prázdném Ježíšově hrobě.

 

44 Pilát se podivil, že Ježíš už zemřel; zavolal si setníka a zeptal se ho, je-li už dlouho mrtev.

Marek takto zaznamenává, že Ježíšova smrt byla úředně potvrzena, že nešlo jen o ztrátu vědomí. Tedy, že zvěst o Ježíšově vzkříšení nebyla nějakým podvodem.

setníka – zřejmě to byl velitel popravčí čety, o kterém Mk 15,39 píše: A když uviděl setník, který stál před ním, že takto skonal, řekl: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“

Tento muž měl Pilátovi dosvědčit, že poprava byla dokonána, že je Ježíš mrtev.

 

45 A když mu to setník potvrdil, daroval mrtvé tělo Josefovi.

daroval – adórésato – vyjadřuje, že z Pilátovy strany se jednalo o laskavost. Všeobecnou římskou praxí bylo neumožnit řádný pohřeb odsouzenců.

 

46 Ten koupil plátno, sňal Ježíše z kříže, zavinul ho do plátna a položil do hrobu, který byl vytesán ve skále, a ke vchodu do hrobu přivalil kámen.

koupil, sňal, zavinul, položil – čtyři slovesa klade Marek v krátkých větách vedle sebe, a tak vyjadřuje spěch, který při přípravě Ježíšova uložení do hrobu panoval. Na vyžádání Pilátova povolení pohřbít Ježíše i na přípravu a pohřbení Ježíšova těla měl Josef z Arimatie necelé tři hodiny, protože vše muselo být vykonáno do západu slunce. 

plátno – sindón – kus plátna, do něhož Ježíšovo tělo zavinul. Není tu zmínka ani o omytí, ani o pomazání těla vonnými oleji, což bylo běžnou součástí přípravy těla zemřelého k pohřbu. Pouhé zavinutí do plátna bylo minimum toho, co bylo třeba pro přípravu pohřbu udělat. Vše ostatní bylo pro nedostatek času odloženo na dobu po sobotě.

hrob – mnéma (některé rukopisy mnémeion). V Ježíšově době bylo obvyklé vyhloubit pohřební jeskyně do měkké vápencové skály. Hrobní jeskyně měla dva metry čtverečné a dva metry do výšky. Vstupní otvor býval malý, asi 85 cm široký a vysoký, uzavřený těžkou kamennou plotnou nebo balvanem zapadajícím do drážky. Marek popisuje, co všechno Josef z Arimatie udělal, ale na rozdíl od Mt 27,60 nepíše, že by hrob, do kterého Ježíše uložili, patřil Josefovi.

 

47 Marie z Magdaly a Marie, matka Josefova, se dívaly, kam byl uložen.

Marie z Magdaly – je zmíněna i v 15,40 a bude jmenována i v 16,1. Byla tedy svědkem Ježíšovy smrti, pohřbu i prázdného hrobu a andělových slov o Ježíšově vzkříšení.

Marie, matka Josefova – je to zřejmě ta Marie, matka Jakuba mladšího a Josefa z 15,40, a také ta Marie, matka Jakubova z 16,1. Je tedy spolu s Marií z Magdaly svědkem Ježíšovy smrti, pohřbu a bude také svědkem Božího poselství o Ježíšově vzkříšení.

dívaly, kam byl uložen – je použito imperfektum (ertheónoun) slovesa theóreó – dívat se. Což  naznačuje, že tyto ženy sledovaly vše od počátku do konce. Marek se nezmiňuje o tom, že by se aktivně účastnily Ježíšova pohřbu, tedy zřejmě jej sledovaly z povzdálí. Věděly tedy, do kterého hrobu bylo Ježíšovo tělo pohřbeno. A tak se ráno po sobotě k Ježíšovu hrobu mohly vydat a doplnit to, co se při spěšném pohřbu v podvečer před sobotou nemohlo udělat. Chtěly nakoupit vonné masti, a Ježíšovo tělo jimi pomazat.