— Vjezd do Jeruzaléma

1 Když se blížili k Jeruzalému, k Betfage a Betanii u Olivové hory, poslal dva ze svých učedníků 2 a řekl jim: „Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned, jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na němž dosud nikdo z lidí neseděl. Odvažte je a přiveďte!

Olivová hora – vysoký kopec (826 m n.m.) na východ od starého Jeruzaléma. Od chrámové hory (740 m n.m.) a hory Sión (762 m n.m) ji odděluje údolí potoka Cedron. Olivová hora má jméno podle olivovníků, které jsou na jejích svazích pěstovány. Na jejím úpatí poblíž Cedronu je i Getsemanská zahrada.

do vesnice – vzhledem k tomu, že se Ježíš blížil k Betanii a Betfage, zřejmě poslal učedníky do jedné z těchto vesnic.

Betfage – Dům nezralých fíků – vesnice na Olovové hoře, jejíž poloha je dnes nejistá.

Betanie – Dům chudého (Dům smutku) – leží asi 3 km od Jeruzaléma. Podle Jana 11 tu bydlel Lazar a jeho sestry Marie a Marta. Místo je ztotožňováno s dnešním městem Al-Eizariya. Je-li tomu tak, ležela Betanie mimo cestu z Jericha do Jeruzaléma.

Marek vyjmenováním těchto tří míst sděluje, že následující vyprávění o oslátku se událo na cestě do Jeruzaléma, v jeho blízkosti, ale vně hradeb města.

oslátko – pólos – mládě osla nebo koně nebo mezka. To, že jde o oslátko, plyne ze souvislosti se Zach 9,9: Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.

naleznete přivázané oslátko, na němž dosud nikdo z lidí neseděl – jde zde o Ježíšův symbolický čin, kterým se odvolává právě na Zach 9,9. Tento příběh Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma byl v prvotní církvi chápán jako naplnění tohoto proroctví. A tuto symbolickou souvislost se starozákonním textem dává svému vjezdu do Jeruzaléma sám Ježíš.

 

I dnešní židé očekávají naplnění Zachariášova proroctví. Očekávají, že v Den Hospodinův (den Jahve) přijede Mesiáš na bílém oslátku od východu, tedy přes Olivovou horu. (Zach 14,4: V onen den stanou jeho nohy na hoře Olivové, ležící na východ od Jeruzaléma.) Na části svahu Olivové hory je židovský hřbitov, kde mnozí pravověrní židé touží být pohřbeni, protože až tudy bude do Jeruzaléma přijíždět Mesiáš na oslátku, pohřbení na tomto hřbitově budou vzkříšeni jako první.

 

3 A řekne-li vám někdo: ‚Co to děláte?‘, odpovězte: ‚Pán je potřebuje a hned je sem zas vrátí.‘“ 4 Vyšli a na rozcestí nalezli oslátko přivázané venku u dveří. Když je odvazovali, 5 někteří z těch, kteří tam stáli, jim řekli: „Co to děláte, že odvazujete to oslátko?“ 6 Odpověděli jim tak, jak Ježíš přikázal, a oni je nechali.

Marek popisuje do všech podrobností toto zapůjčení oslátka, aby zdůraznil, že se naplnila Ježíšova předpověď toho, jak se to stane. Učedníci skutečně nalezli vše tak, jak Ježíš předpověděl.

Pán je potřebuje – učedníci řekli to, co jim Ježíš nařídil, a bylo to úspěšné. Učedníci zřejmě použili slovo raban, což je aramejská verze hebrejského rabon (pán, učitel, mistr), kterým židé označovali Pána – Hospodina, ale také tak oslovovali Ježíše (raboni – můj mistře). Možná však zapůjčení bylo předem domluveno a slovo pán (kyrios) ve slovech učedníků označuje majitele oslátka, který ho potřebuje pro Ježíše. Takže kyrios může být majitel osla, ale může to být i označení Hospodina, nebo Ježíše.

hned je sem zas vrátí – těmito slovy uklidnili Ježíšovi učedníci zbývající obavy těch lidí, kteří tam na rozcestí stáli.

 

7 Oslátko přivedli k Ježíšovi, přehodili přes ně své pláště a on se na ně posadil.

Učedníci tak chtěli Ježíšovi vytvořit jakýsi trůn ve smyslu Zachariášova proroctví: přichází k tobě tvůj král, ... jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.

 

8 Mnozí rozprostřeli na cestu své pláště a jiní zelené ratolesti z polí.

Jde o hold králi. Podobně jako 2 Král 9,13: Každý vzal rychle své roucho a položili mu je pod nohy na schody, zatroubili na polnice a provolávali: „Jehú se stal králem!“

 

9 A ti, kdo šli před ním i za ním, volali: „Hosanna!

Hosanna! – je to řecký přepis hebrejského hóší á-na – prosím, pomoz , které je používáno při oslovení krále, jak to nalezneme například v 2 Sam 14,4: Tekójská žena s králem (Davidem) promluvila. Padla tváří k zemi, klaněla se a zvolala: „Pomoz, králi!“ V hebrejském originále: Hóší á-na, melech! – Hosanna, králi. Hóší á-na může být i prosba Bohu, jak to čteme v Ž 118,25: Prosím, Hospodine, pomoz! V originále je: Hóší á-na, Jahve!

V Markově popisu Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma však tohle volání působí spíše jako prokazování pocty. V řeckém prostředí je totiž slovo hosanna používáno jako zvolání, kterým lid vítal vladaře.

 

10 Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově, požehnáno buď přicházející království našeho otce Davida. Hosanna na výsostech!“

Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově – citace Ž 118,26 podle LXX. Původně v tomto žalmu šlo o slova, která pronášeli kněží, když vítali lid přicházející do chrámu: Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu. Žehnáme vám z Hospodinova domu.

Protože se v následujícím verši Markova evangelia dočteme, že Ježíš po vjezdu do Jeruzaléma vešel do chrámu, vztahuje se verš Ž 118,26 příhodně na Ježíše.

požehnáno buď přicházející království našeho otce Davida – poutníci se těmito slovy radují, protože očekávají nastolení vlády Mesiáše, kterého vidí v Ježíšovi. Věří, že v něm se obnovuje Davidovo království.

Hosanna na výsostech! – tato slova jsou ozvěnou verše Ž 148,1: Chvalte Hospodina z nebes, chvalte ho na výsosti! Výsosti je prostor nadřazený člověku, je to opis Božího jména, které židé nevyslovovali. Takže Hosanna na výsostech! je opisem slov: Hóší á-na, Jahve! Jednalo se tedy znovu o hold zástupů vítajících Ježíše a současně o jejich prosbu Bohu, aby zasáhl a obnovil Davidovo království. Tato jejich radostná naděje však bude brzy zklamána, protože Ježíš nepřináší politické vítězství Davidova království nad římskou říší. Přináší radostnou naději na duchovní vítězství nad říší hříchu a zla. Toto jeho poslání nepochopili ti, kdo ho vítali, a tak ve svém nadšení pro Ježíše nesetrvali, když nesplnil jejich očekávání.

 

11 Ježíš vjel do Jeruzaléma a vešel do chrámu. Po všem se rozhlédl, a poněvadž již bylo pozdě večer, odešel s Dvanácti do Betanie.

Ježíš vjel do Jeruzaléma – v Markově evangeliu je to první Ježíšova návštěva Jeruzaléma. Evangelista Lukáš zaznamenává, jak dvanáctiletý Ježíš navštívil Jeruzalém a chrám. Jan píše o několika návštěvách Jeruzaléma v průběhu Ježíšova veřejného působení.

vešel do chrámu – to znamená na některé z chrámových nádvoří: vnější pohanů, vnitřnější žen a nejvnitřnější mužů, na němž byl oltář a také budova svatyně. (Do svatyně však měli přístup jen kněží – potomci Árona.)

Po všem se rozhlédl – tento obrat připravuje na další Ježíšův prorocký symbolický čin – „vyčištění chrámu“, které Marek zařazuje až na další den (11,15-17). Tomuto prorockému Ježíšovu činu provedenému v chrámu předchází jiný symbolický prorocký čin, a to „prokletí fíkovníku“, které se k Jeruzalému také vztahuje.

bylo pozdě večer – tak končí první den v Markově popisu Ježíšova pašijového týdne.

odešel s Dvanácti do Betanie – Zástup zmizel, nadšení davů se vytratilo. Ježíš se s Dvanácti vrací do asi 3 km vzdálené Betanie. Tam zřejmě měl místo, kde mohl s učedníky bydlet.

 

— Prokletí fíkovníku

12 Když vyšli druhého dne z Betanie, dostal hlad.

Tento verš navazuje na předešlý, kde jsme četli, že večer předešlého dne šel Ježíš s Dvanácti z Jeruzaléma do Betanie. Tady čteme, že ráno šli opačným směrem.

dostal hlad – to je jediná zmínka v Markově evangeliu o tom, že měl Ježíš hlad.

 

13 Spatřil z dálky fíkovník, který měl listí, a šel se podívat, zda na něm něco nalezne. Když k němu přišel, nenalezl nic než listí, neboť nebyl čas fíků.

Fíkovník měl v době Paschy, tedy někdy v dubnu, listí, nikoli však zralé plody, které se objevovaly až v červnu. A Marek poznamenává, že nebyl čas fíků. Ježíš to jistě věděl, nicméně šel hledat na fíkovníku plody. Tento rozpor naznačuje, že půjde o Ježíšův prorocký symbolický čin, který se nebude ve skutečnosti týkat fíkovníku. Fíkovník je tu symbolem Izraele.

Tento příběh o fíkovníku navazuje na Ježíšovo podobenství zachycené v Lk 13,6-9: Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl. Řekl vinaři: ‚Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?‘ On mu odpověděl: ‚Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit.‘ Ve Starém zákoně se tento motiv, kdy je fíkovník symbolem Izraele, objevuje v 7. kapitole Micheášova proroctví, která je o bezbožnosti přinášející rozvrat lidských vztahů. Začíná slovy: Není tu hrozen k snědku ani raný fík, po němž toužím. Zbožný vymizel ze země, přímého mezi lidmi není (Mich 7,1).

 

14 I řekl mu: „Ať z tebe již na věky nikdo nejí ovoce!“ Učedníci to slyšeli.

Jak uvidíme z verše 11,20, Ježíšova slova způsobí uschnutí fíkovníku. Je to symbolické odsouzení Izraele. Marek vidí v Ježíšově ukřižování definitivní selhání židovského národa.

 

— Očištění chrámu

15 Přišli do Jeruzaléma. Když vešel do chrámu, začal vyhánět prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků a stánky prodavačů holubů;

Když vešel do chrámu – tím se myslí chrámové nádvoří, konkrétně nádvoří pohanů, kde byla obchodní činnost dovolená. Byla totiž nutná výměna římských peněz za chrámovou měnu, ve které se platily chrámové poplatky a daně. Také prodej obětních zvířat byl pro přinášení chrámových obětí často nezbytný, protože židé, kteří chtěli v chrámu přinést oběť, přicházeli i ze vzdálených míst, a tak si obětní zvíře těžko mohli přivádět s sebou. Tyto směnárny a obchody s obětními zvířaty původně byly dál od chrámu, snad na úpatí Olivové hory. Ale po dokončení Herodova chrámu s rozsáhlým nádvořím se směnárníci a prodavači obětních zvířat přesunuli na nádvoří pohanů.

začal vyhánět – mezi biblisty není jednotný názor na konkrétního obsah tohoto Ježíšova prorockého činu a na Markovu interpretaci této události. Podle některých Ježíš v Markově evangeliu uznával, že obchodníci nabízeli potřebné služby těm, kdo přinášeli oběť. Ale chtěl, aby to dělali mimo chrámovou horu, a tak uchovali její posvátný charakter. Mnozí badatelé se však domnívají, že Ježíš svým prorockým činem zpochybnil chrámovou praxi velkého množství obětí. On sám svou vlastní obětí, která přináší vykoupení všem lidem, činí chrámové oběti zbytečné. Evangelista Marek tímto vyprávěním o Ježíšově prorockém činu ohlašuje konec chrámu jako místa pro přinášení obětí. K tomu později napsal autor listu Židům: Když přišel Kristus, velekněz, který nám přináší skutečné dobro, ... nevešel do svatyně s krví kozlů a telat, ale jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení (Žid 9,11-12).

 

16 nedovoloval ani to, aby někdo s čímkoliv procházel nádvořím.

s čímkoliv – váčkem s penězi nebo něčím, co bylo třeba k provozu chrámového kultu. Z čehož je vidět, že Ježíšův prorocký čin se týkal celého systému chrámových obětí.

 

17 A učil je: „Což není psáno: ‚Můj dům bude zván domem modlitby pro všechny národy‘? Vy však jste z něho udělali doupě lupičů.“

Jde tu o výklad verše Iz 56,7 kombinovaného s veršem o doupěti lupičů z Jer 7,11.

Iz 56,7: Cizince, kteří lnou k Hospodinu tím, že mu slouží a lpí na mé smlouvě, ty přivedu na svou svatou horu a dám jim radost ve svém domě modlitby,... neboť můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy.” Tento text připomíná Izaiášovo vidění týkající se začátku mesiánské doby: Pevně bude stát hora s Hospodinovým domem na vrcholu hor, vyvýšena nad pahorky, budou k ní proudit všechny národy (Iz 2,2-3). Tedy Jeruzalém bude tím místem, kde se shromáždí národy, aby uctívaly Boha. Pro Markovy čtenáře, kteří byli většinou pohanokřesťané, je obrat pro všechny národy zvláště důležitý. Ježíšův čin naznačoval, že se blíží čas, kdy Bůh sám zbuduje nový chrám otevřený pro všechny.

Užití citátu z Jer 7,11 svědčí o tom, že Ježíš v Markově interpretaci vytýkal chrámu obchodní praktiky, které chrám znesvěcovaly.

Vy však jste z něho udělali – jde o kritiku chrámových kněží a zákoníků.

lupič – léstés – lupič, zločinec – toto slovo Marek použil i v 14,48: Vyšli jste na mne jako na povstalce (léstés) s meči a holemi, abyste mě zajali. A v 15,27: S ním ukřižovali dva povstalce (lēstai).

 

18 Velekněží a zákoníci to uslyšeli a hledali, jak by ho zahubili; báli se ho totiž, protože všechen lid byl nadšen jeho učením.

Marek tu ukazuje, jak se proti Ježíšovi spojily dvě židovské skupiny, aby ho zahubily.

Velekněží, tedy vyšší levitští kněží, byli saduceové, ale zákoníci byli většinou farizeové. Obě tyto skupiny se Ježíše bály, protože zástupy lidí byli nadšeny Ježíšovou mocí a jeho učením (doslova žasly nad jeho učením). Od takového úžasu je však ještě dost daleko k následování Ježíše. A velekněží a zákoníci chtěli rozhodně zabránit tomu, aby zástupy lidí opustily stávající židovské autority a následovaly Ježíše. Tím, že Ježíše zabijí, zlikvidují víru a naději lidu, že Ježíš je Mesiáš. ( Lk 24,19-21: Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael.) Už to, že byl Ježíš zatčen, souzen a bičován, stačilo, aby zástup přestal obdivovat jeho moc, aby se zklamaná naděje lidí změnila v jejich zlobu. A tak se ti lidé shromáždění v Jeruzalémě nechali velekněžími a zákoníky zmanipulovat tak, že na Pilátovi žádali Ježíšovu smrt.

 

19 A když nastal večer, vyšel Ježíš s učedníky z města.

Konec druhého dne Markova pašijového týdne. A protože další den ráno našli učedníci uschlý fíkovník, je zřejmé, že Ježíš s učedníky vyšel z města a šel do Betanie. Tak příběh s fíkovníkem rámuje vyprávění o Ježíšově symbolickém vyčištění chrámu.

 

— Uschlý fíkovník

20 Ráno, když šli kolem, uviděl ten fíkovník uschlý od kořenů.

ráno – bylo to třetího dne v Markově popisu Ježíšova pašijového týdne.

fíkovník uschlý – Ježíšovo prokletí fíkovníku (Ať z tebe již na věky nikdo nejí ovoce! ) z 11,14 se naplnilo. Ten Ježíšův prorocký čin ukazoval na selhání vyvoleného národa, především kořenů jeho náboženského života, což byla chrámová praxe kněží a zákoníků: Vy však jste z (chrámu) udělali doupě lupičů (11,17).

 

21 Petr se rozpomenul a řekl: „Mistře, pohleď, fíkovník, který jsi proklel, uschl.“

Petr opět vystupuje jako mluvčí učedníků. Ježíšův výrok z minulého rána chápe jako kletbu a potvrzuje, že fíkovník skutečně uschl.

Následuje krátké Ježíšovo poučení o víře a modlitbě složené s uvozující věty a tří výroků.

 

22 Ježíš jim odpověděl: „Mějte víru v Boha!

Tuto úvodní větu Ježíšovy řeči je třeba chápat jako rozkaz: Mějte víru v Boha! Jsou použita slova pistis theou – víra Boží. Tento výraz se jinde v Novém zákoně neobjevuje. Genitiv theou je třeba chápat jako předmětový, tedy Bůh je předmětem této víry, jak je to i v našem ekumenickém překladu.

Od slova pistis (víra) je odvozeno sloveso pisteuó (věřit), které je jedním ze dvou (spolu se slovem proseuchomai – modlit se) klíčových slov následujících Ježíšových výroků. Víra v Boha je v nich osobní důvěrou, která zahrnuje vztah k Bohu jako k Otci. Od takové víry lze očekávat nové velké věci, které jsou symbolicky a hyperbolicky vyjádřeny prvním Ježíšovým výrokem:

 

23 Amen, pravím vám, že kdo řekne této hoře: ‚Zdvihni se a vrhni se do moře‘ – a nebude pochybovat, ale bude věřit, že se stane, co říká, bude to mít.

Amen, pravím vám – slavnostní úvod je zdůrazněním autority Ježíše dané Bohem.

kdo řekne – v originále je celý výrok řečen v konjuktivu: kdo by řekl této hoře: ‚Zdvihni se a vrhni se do moře‘ – a nepochyboval by, ale věřil by,... To zdůrazňuje podmiňovací charakter výroku, tedy že všechno závisí na víře. Smyslem výroku je: Prostřednictvím víry, která je naprostou důvěrou Bohu, mohou lidé uskutečňovat věci, které jsou z lidského hlediska nemožné. Víra je účinná, otevírá člověku nové možnosti. (Jinou verzi tohoto výroku najdeme v Mt 17,20: Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: ‚Přejdi odtud tam‘, a přejde;)

24 Proto vám pravím: Věřte, že všecko, oč v modlitbě prosíte, je vám dáno, a budete to mít.

oč v modlitbě prosíte – doslova: oč se modlíte a prosíte

je vám dáno – doslova: už jste dostali. Modlitba pronesená s vírou bude vyslyšena tak jistě, jako by se to už stalo.

Podobný Ježíšův výrok o účinnosti víry nalezneme i v Mt 7,7-8, a také v Lukášově evangeliu: A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí! (Lk 11,9-13)

 

Zvláště v tomto Lukášově textu je vidět, že Ježíšův výrok není příslibem magického účinku modlitby, neslibuje ovládání Boží moci. Jde o to, že nebudu nikdy zklamán, když modlitbu chápu jako projev důvěry, že mi Bůh vždy dává to, co je pro mě nejlepší, dává mi to, co vede ke spáse. Těm, kdo ho prosí, Otec z nebe dá Ducha svatého, tedy těm, kdo ho prosí, Bůh dává sám sebe.

 

25 A kdykoli povstáváte k modlitbě, odpouštějte, co proti druhým máte, aby i váš Otec, který je v nebesích, vám odpustil vaše přestoupení.“

Smysl tohoto třetího výroku se dá vyjádřit slovy: Nejprve odpusť svým blízkým, a pak teprve hledej odpuštění u Boha. Jde o stručné vyjádření toho, co najdeme v Matoušově evangeliu v rámci modlitby Otče náš a v jejím výkladu: A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. ... Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení. (Mt 6,12.14-15).

Ježíš trvá na úzké vazbě mezi ochotou člověka odpouštět druhým a odpuštěním, kterého se člověku dostává od Boha.

 

26 Jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.

Tuto větu některé rukopisy přebírají z Mt 6,15. Nicméně nejstarší rukopisy tuto větu nemají, proto se v překladech verš 26. vynechává.

 

— Spor o Ježíšovu pravomoc

27 Znovu přišli do Jeruzaléma. Když procházel chrámem, přišli k němu velekněží, zákoníci a starší

velekněží – velekněz byl mezi chrámovými knězi jen jeden a v té době jím byl Kaifáš. Množné číslo Marek použil, protože velký vliv ve veleradě měl Annáš, který byl veleknězem v letech 6-15, pak byl sesazen prokurátorem Valeriem Gratem. Ale i po svém sesazení měl jak autoritu, tak titul velekněze. Právě před něj byl předveden jak Ježíš, tak později i Petr a Jan. V roce 18 se Annášovi podařilo na místo velekněze prosadit Kaifáše, což byl podle Janova evangelia Annášův zeť. (J 18,13: Přivedli ho nejprve k Annášovi; byl totiž tchánem Kaifáše, který byl toho roku veleknězem.) Oba byli ze strany saduceů.

zákoníci – učitelé zákona, mistři většinou z řad farizeů.

starší – členové velerady, jak saduceové, tak farizeové.

Tyto tři skupiny Ježíšových nepřátel se objevují už v Ježíšově první předpovědi utrpení:

A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát (Mk 8,31). A jsou takto jmenováni i v Markově pašijovém vyprávění: Velekněží, zákoníci a starší s ním poslali zástup, ozbrojený meči a holemi. ... Ježíše odvedli k veleknězi, kde se shromáždili nejvyšší kněží, starší a zákoníci. ... A hned zrána se poradili velekněží, starší a zákoníci, celá rada; spoutali Ježíše, odvedli jej a vydali Pilátovi (14,43.53;15,1). Všechno to byli představitelé židovského národa a byli v něm skutečnou autoritou. A právě je znepokojovalo, že Ježíše mnozí považovali za autoritu ještě vyšší, když při jeho slavnostním vjezdu do Jeruzaléma volali: Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově, požehnáno buď přicházející království našeho otce Davida (Mk 11,10). Proto současní nositelé autority v židovském prostředí – velekněží, zákoníci a starší – proti Ježíšovi tvrdě vystupují.

 

28 a řekli mu: „Jakou mocí to činíš? A kdo ti dal tuto moc, abys to činil?“

moc – exúsia – pravomoc – otázka po Ježíšově moci se tady týkala především Ježíšova vyhnání obchodníků z chrámového nádvoří: ...začal vyhánět prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků a stánky prodavačů holubů (Mk 11,15). Ovšem tato otázka se mohla týkat i Ježíšova učení. Byla to otázka, ale současně i obvinění a útok. Kdyby se totiž Ježíš odvolal na Boha, musel by takové Boží pověření dokázat znamením, jak to po něm už v 8,11 požadovali: Přišli farizeové a začali se s ním přít; žádali na něm znamení z nebe a tak ho pokoušeli. I tito velekněží, zákoníci a starší by požadovali zázračné potvrzení Ježíšovy pravomoci. Ježíš naprosto zřetelně svými mocnými činy projevil svou pravomoc od Boha, ale jeho znamení moci neměla žádný smysl pro ty, kdo rozhodně nechtěli respektovat skutečnost, že jeho poslání je od Boha. Ježíšovy mocné činy zlehčovali, spojovali je s mocí Belzebula a odmítali je přijmout jako znamení z nebe. Proto se Ježíš odpovědi vyhnul:

 

29 Ježíš jim řekl: „I já vám položím jednu otázku; odpovězte mně, a já vám povím, jakou mocí to činím!

Touto protiotázkou se Ježíš jednak chránil před přímým obžalováním z rouhání, ale především tím vyjádřil skutečnost, že otázky jeho protivníků vlastně nejsou otázkami, ale snahou obžalovat ho. (Ježíš protiotázku využívá i na jiných místech Markova evangelia. Například v 2,9: Je snadnější říci ochrnutému: ‚Odpouštějí se ti hříchy,‘ anebo říci: ‚Vstaň, vezmi své lože a choď?‘ A také v 3,4: Je dovoleno v sobotu jednat dobře, či zle, život zachránit, či utratit?)

 

30 Odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe, či od lidí? Odpovězte mi!“ 31 I dohadovali se mezi sebou: „Řekneme-li ‚z nebe‘, namítne nám: ‚Proč jste mu tedy neuvěřili?‘ 32 Řekneme-li však ‚od lidí‘?“ – to se zas báli zástupu; neboť všichni měli za to, že Jan byl opravdu prorok.

Otázka uvádí Ježíšovy odpůrce do rozpaků, protože byli neupřímní. Přijmout autoritu Jana Křtitele rozhodně nechtěli, protože jeho hlásání bylo z jejich hlediska nepřijatelné. Ale jak dosvědčují evangelia (a také historik Josef Flavius ve svých Židovských starožitnostech 18,118), židé považovali Jana Křtitele za Božího proroka. Proto se velekněží, zákoníci a starší báli, že ztratí podporu lidí, když budou zpochybňovat autoritu Jana Křtitele.

 

33 Odpověděli tedy Ježíšovi: „Nevíme.“ A Ježíš jim řekl: „Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím.“

Janův křest pocházel od Boha stejně jako Ježíšova pravomoc. Ale ani jedno, ani druhé nebylo pro velekněze, zákoníky a starší přijatelné, a tak jejich neúspěch při pokusu Ježíše obžalovat z rouhání vedl jen k další intenzivní snaze Ježíše se zbavit.