Na začátku 10. kapitoly budeme číst o tom, jak Ježíš mluvil k zástupům lidí o manželství, o dětech, o majetku. Tyto výroky Ježíš nepronáší v Galileji, ale v Zajordání a v Judsku.

 

1 I vstal a šel odtamtud do judských krajin a za Jordán. Opět se k němu shromáždily zástupy, a on je zase učil, jak bylo jeho zvykem.

Ježíš se svými učedníky šel zřejmě obvyklou cestou z Galileje do Judska přes Zajordání. Ta cesta vedla přes Jordán, a pak Pereou na jih. U Jericha vedla opět přes Jordán do Judska. Židé se cestou z Galileje do Judska nebo v opačném směru vyhýbali Samařsku, které považovali za pohanské a nepřátelské.

k němu se shromáždily zástupy, a on je zase učil – je použito množné číslo ochloi – zástupy, což je u Marka neobvyklé. Většinou používá jen ochlos – zástup (36x).

jak bylo jeho zvykem – těmito slovy je zdůrazněno, že Ježíš zase učil veřejně, tedy už nepoučoval jen své učedníky.

 

— O manželství a rozluce

2 Tu přišli farizeové a zkoušeli ho: ptali se ho, je-li muži dovoleno propustit manželku.

Otázka důvodů pro rozvod manželství byla mezi farizejskými učenci předmětem diskusí, a tak farizeové, kteří se setkali s Ježíšem, se s ním pustili do polemiky.

je-li muži dovoleno propustit manželku – toto právo bylo zakotveno v Zákoně. V Dt 24,1 se píše: Když si muž vezme ženu a ožení se s ní, ona však u něho nenalezne přízeň, neboť na ní shledal něco odporného, napíše jí rozlukový list, dá jí ho do rukou a vykáže ji ze svého domu.

Toto právo se pokládalo za výsadu, kterou má Izrael od Hospodina. Výklad toho, co může být na manželce odporné, se u různých rabínů lišil. Je to například nevěra (Šamaj), připálené jídlo (Hillel), líbí se mu méně než jiná žena (Akiba). To všechno dobře věděli ti farizeové, kteří Ježíše zkoušeli, nebo spíše pokoušeli. Takže to působí tak, že předem věděli, že Ježíš má k této záležitosti úplně jiný postoj, který bude v rozporu se Zákonem. Tak chtěli ukázat, že Ježíš není pravověrný žid.

 

3 Odpověděl jim: „Co vám ustanovil Mojžíš?“

Ježíš odpovídá otázkou. Tak přiměje protivníky, aby sami zaujali svůj postoj. Důležité je, že Ježíš mluví o ustanovení Mojžíšově, nikoli Božím. Už tím naznačuje, že jde o ustanovení druhotné, které nelze ztotožňovat s Boží vůlí.

 

4 Řekli: „Mojžíš dovolil napsat rozlukový lístek a propustit.“

A farizeové reagují tak, jak Ježíš pro svou argumentaci potřeboval: Mojžíš dovolil... Je to dovolení, nikoli Mojžíšův příkaz, a už vůbec to není přikázání Boží.

rozlukový lístek byl právní doklad, kterým žena mohla prokázat, že od svého muže neutekla, že její manželství bylo ukončeno, a tak se žena může znovu vdát. Tímto dokladem je žena chráněna proti nárokům bývalého manžela. U Mrtvého moře byl nalezen svitek s dokumentem, v němž se píše: Rozvádím se s tebou a ze své svobodné vůle se tebe vzdávám, já Josef, syn Nakasanův, ... má ženo Miriam, takže jsi volná a můžeš jít a stát se ženou kteréhokoliv židovského muže, který se ti zalíbí.

Ježíš ve své odpovědi toto ustanovení zhodnotil:

 

5 Ježíš jim řekl: „Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal toto ustanovení.

tvrdost srdce – sklérokardia. Zatímco v Mk 3,5 je spojení spopórómené kardia – zatvrzelé srdce, označující ty, kdo se uzavřeli Božímu slovu. Tady jde o skutečnou tvrdost srdce, až krutost. Ježíš tak dovolení z Dt 24,1 považuje za dočasný ústupek duchovní slabosti lidí, jejich tvrdosti ve vzájemných vztazích.

 

6 Od počátku stvoření ‚Bůh učinil člověka jako muže a ženu; 7 proto opustí muž svého otce i matku a připojí se k své manželce, 8 a budou ti dva jedno tělo‘; takže již nejsou dva, ale jeden.

Ježíš použil citáty z Gn 1,27 a 2,24, které uvedl jako vyjádření původního Božího záměru s lidmi před pádem člověka: Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. ... Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.

Bůh učinil člověka jako muže a ženu – Ježíš je Otcem poslán, aby obnovil Boží plán s člověkem, jenž byl Bohem stvořen, aby byl obrazem Božím. Gn 2,24 je vyvrcholením jahvistické zprávy o stvoření ženy z Adamova žebra. Manželství mezi mužem a ženou představuje opětovné spojení toho, co bylo odděleno stvořením Evy z Adamova žebra: stanou se jedním tělem.

připojí se k své manželce – tato slova v řadě rukopisů chybí. Jejich absenci lze vysvětlit jako chybu opisovače. Ale je také možné, že v rukopise, v němž tato slova jsou, byla opisovačem přidána, aby byl citát z Gn 2,24 úplný.

nejsou dva, ale jeden – podle Ježíšových slov byl původní záměr Boha, když stvořil muže a ženu, aby tvořili nerozlučnou jednotu.

 

9 A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“

spojil – v originále je použito sloveso suzeugnumi – doslova zapřáhnout dohromady. V širším smyslu popisuje nějaký pár, který je spojen k nějakému úkolu. Ale v Novém zákoně se toto slovo používá jen o manželství. Bůh spojil manžela a manželku, aby žili společně, a to lépe, než by to dělali odděleně každý sám.

člověk nerozlučuj – protože rozvod podle Dt 24,1 může iniciovat jen manžel, znamená toto Ježíšovo slovo výzvu mužům, aby neiniciovali rozvod.

 

10 V domě se ho učedníci znovu na tu věc ptali.

V domě – v Galilei je takto označován dům Petrův, který byl jakousi základnou pro Ježíše a jeho učedníky, ale co to znamená v Judsku, není zřejmé. Jde zřejmě o označení nějakého místa, kde byli s Ježíšem jen jeho učedníci.

 

11 I řekl jim: „Kdo propustí svou manželku a vezme si jinou, dopouští se vůči ní cizoložství;

cizoložství – moicheia – to bylo provinění, kterého se dopouštěl muž sexem se ženou, která nebyla jeho manželkou.

Původnější formulace tohoto Ježíšova výroku je zřejmě zachycena v Lk 16,18: Každý, kdo propouští svou manželku a vezme si jinou, dopouští se cizoložství. Marek přidává slova vůči ní, a tak naznačuje, že původní manželka se stává obětí mužova cizoložství. V patriarchální společnosti v Ježíšově době byla žena považována za manželovo vlastnictví, a to do značné míry i v Izraeli. Tato Ježíšova slova jsou náznakem jisté rovnosti mezi mužem a ženou. Tato rovnost v křesťanském prostředí je vyjádřena i v Gal 3, 28: Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.

Když porovnáme paralelní místa Markova a Matoušova evangelia popisující Ježíšův výklad pevnosti spojení muže a ženy v manželství, vidíme tu jistý rozdíl. V Mt 19,9 čteme: Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží. (Podobně v Mt 5,32: Kdo propouští svou manželku, mimo případ smilstva, uvádí ji do cizoložství.) Matouš pro potřeby svých čtenářů z řad židokřesťanů doplňuje do původnějšího znění zachyceného v Lk 16,18 slova: mimo případ smilstva, kde v řečtině používá slovo porneia – smilstvo, nikoli moicheia – cizoložství.

O přesném významu slova porneia se dosud mezi biblisty diskutuje. Častým výkladem je, že jde o manželství uzavřená mezi příbuznými, což bylo v pohanském řecko-římském světě obvyklé, a to i mezi bratrancem a sestřenicí a někdy i mezi nevlastními sourozenci. Takováto manželství mezi pohanokřesťany byla pro židy nelegální a zvrácená. Za smilstvo považovali i manželství mezi dětmi bratranců. Svědectvím o tomto problému v prvotní církvi je zachyceno v dopise pohanokřesťanům v Antiochii: Zdržujte se všeho, co bylo obětováno modlám, také krve, pak masa zvířat, která nebyla zbavena krve, a konečně smilstva (Sk 15,28). V tomto výkladu ale není zcela jednota. Někteří biblisté slovo porneia chápou jako nevhodné sexuální chování ženy. Kdyby šlo o její mimomanželský sexuální styk s příbuzným, pak by manžel byl oprávněn propustit ji. Tato zvrácenost byla pro židokřesťanské obce zřejmě důvodem, kdy se nedalo trvat na udržení manželství.

 

12 a jestliže manželka propustí svého muže a vezme si jiného, dopouští se cizoložství.“

Tato věta není na paralelních místech dalších synoptických evangelií. Marek Ježíšovo slovo o zodpovědnosti za manželství aplikoval na pohanokřesťanské prostředí, kde platilo římské právo, v němž mohla rozvod iniciovat i žena. Ještě starší vyjádření této skutečnosti je v 1Kor 7,10-11: Těm, kteří žijí v manželství, přikazuji – ne já, ale Pán – aby žena od muže neodcházela. A když už odejde, ať zůstane neprovdána nebo se s mužem smíří; a muž ať ženu neopouští. Pavel korintským křesťanům připomíná, že Ježíšův zákaz rozvodu platí. Pokud žena už odešla (a ze souvislosti plyne, že odešla dobrovolně), musí zůstat neprovdána, nebo se vrátit ke svému původnímu manželovi.

 

— Ježíš a děti

13 Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali.

Kdo děti přinášel, není řečeno, zřejmě matky. Děti byly přinášeny, aby se jich Ježíš dotkl, což ti, kdo je přinášeli, považovali za požehnání pro své děti. Toto požehnání dávalo požehnanému duchovní síly a svolávalo pro něj Boží přízeň.

zakazovali – epitimán – umlčet, hrozit, kárat – toto slovo, které Marek používá v souvislosti s vyháněním zlých duchů, je tady použito k ochránění Ježíše před obtěžováním dětmi. V židovské společnosti v Ježíšově době bylo dítě člověkem bez jakýchkoli práv, a tak se učedníci zřejmě domnívali, že bezvýznamné děti odvádějí Ježíše od jeho důležitého poslání, a to bylo podle názoru učedníků nepatřičné.

 

14 Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.

rozhněval se – je tu sloveso aganakteó – být rozhořčený, být rozmrzelý, což nemusí být spojeno s hněvem. Z další věty plyne, čím byla Ježíšova rozmrzelost způsobena. Je rozhořčen tím, že učedníci nepochopili dar Božího království, ani to, komu je tento dar určen. A Ježíš poučuje své učedníky o dětech a Božím království.

nebraňte jim – mē kōlyete auta. Použité sloveso kóluó – zdržovat, bránit, zakazovat –

nám neprozrazuje, zda učedníci dětem kontakt s Ježíšem slovně zakazovali, nebo jim v něm i fyzicky bránili.

takovým patří – tóntoiútón estin – doslova takových je. Základní myšlenkou tedy je, že Boží království je dar od Boha. A jsou to právě děti, kdo s radostí přijímají dobré věci jako dar.

 

Děti umí přijímat dary, aniž by uvažovaly o tom, že za ně musí dát nějakou náhradu. Necítí se být dlužníky, ale dary přijímají s radostí. Také naše naděje na Boží království roste s vědomím, že to nejdůležitější si nemůžeme zasloužit, ale jen přijmout jako dar. A Boží království je největší ze všech darů. Do jaké míry to umíme, se pozná z toho, jak je náš život naplněn radostí, že nás Bůh miluje takové, jací jsme, a že nás obdarovává. Bůh nám dar věčného života v Božím království nabízí, ale přijmout tento dar je svobodné rozhodnutí člověka a taky jeho odpovědnost. Boží láska je tou silou, která mění svět v Boží království. Přijmout Boží království tedy znamená odpovědět na Boží lásku láskou.

 

15 Amen, pravím vám, kdo Boží království nepřijme jako dítě, jistě do něho nevejde.“

Amen, pravím vám – Ježíš s velkým důrazem prohlašuje, že je nutné přijmout Boží království tak, jak dary přijímají děti. Pro evangelistu Marka slova Boží království přijmout jako dítě znamenají, že člověk s pokorou důvěřuje Ježíšovi a nechá se jím vést.

nepřijme – mí dechetai – sloveso dechetai znamená přijmout radostně. A právě děti umějí s upřímnou radostí přijímat dary.

jistě do něho nevejde – jen ti, kdo přijmou Boží království jako dar, mohou očekávat, že do něj vejdou. Ale farizeové se považovali za původce své spásy. Věřili, že vstup do Božího království si zajistí přesným a přísným zachováváním Zákona ve 248 přikázáních a 365 zákazech. A právě toto jejich učení Ježíš popírá, když důrazně učí: Boží království patří těm, kdo si s pokorou uvědomují, že všechno, co jsou a co mají, je Božím darem.

 

16 Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim.

Touto poslední větou Marek vysvětluje, proč lidé ty děti k Ježíšovi přinášeli, totiž aby Ježíš dětem požehnal.

 

— Bohatý muž

17 Když se vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk a poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“

Když se vydával na cestu – na motiv cesty navazuje Ježíšova výzva v 10,21: ... následuj mne!

nějaký člověk – teprve ve 22. verši se dočteme, že byl bohatý. Paralelní místo v Mt 19,22 uvádí, že ten člověk byl mladý (neaniskos – jinoch), a podle Lk 18,18 to byl muž vznešený (archón).

poklekl před ním – jediným dalším místem, kde Marek píše o tom, jak někdo před Ježíšem poklekl, je Mk 1,40, kde za Ježíšem přichází malomocný a prosí ho o uzdravení.

Mistře dobrý – Didáskale agathé – po pokleknutí je toto oslovení další božskou poctou, protože dobrý byl v židovství jen Bůh, ani andělé nebyli zcela dobří. Ten člověk si tedy Ježíše velmi vážil, a proto ho zajímá Ježíšův názor na podmínky pro to, aby měl podíl na věčném životě. Z otázky je zřejmé, že ten člověk byl farizeus, který se ze všech sil snažil získat věčný život v Božím království.

 

18 Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.

dobrý – agathos – Ježíš oslovení dobrý nepřijímá. Ten člověka jistě nevěřil, že je Ježíš Bůh. Něco takového je v židovském náboženství nepředstavitelné. V Ježíšovi viděl mocného učitele, tedy mistra – rabiho, se schopnostmi Božího proroka, a proto o něm použil přídavné jméno dobrý.

 

19 Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!“

Ježíš tady volně cituje Ex 20,12-16 (ekumenický překlad): Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Nezabiješ. Nesesmilníš (ale v originále je sloveso moicheuó – cizoložit, jak je to i v LXX. V hebrejském textu je slovo naaph, což také znamená cizoložit). Nepokradeš. Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.

 

20 On mu na to řekl: „Mistře, to všecko jsem dodržoval od svého mládí.“

Tazatel teď oslovuje Ježíše jen mistře a vynechává slovo dobrý.

to všecko jsem dodržoval od svého mládí – tato slova naznačují, že tazatel už není mladík. Ale v Mt 19,20 je: Mladík mu řekl: „To jsem všechno dodržoval! Co mi ještě schází?“

 

21 Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“

Ježíš s láskou pohleděl na tohoto farizea, který byl zaujatý pro Boží zákon a poctivě ho od svého mládí zachovával. A pak ho Ježíš povzbuzuje k novému naplnění Boží vůle, k radikální proměně života.

prodej všecko, co máš, rozdej chudým – zřeknout se majetku není dalším přikázáním, jehož splnění zajišťuje věčný život. Důležité je to, že majetek tomu člověku bránil v následování Ježíše. A právě to je cestou k věčnému životu v Božím království.

budeš mít poklad v nebi – jsou skutečnosti důležitější, než být bohatý. Věčný život v Božím království je tím největším pokladem, který se člověku nabízí. Pokud však majetek překrývá všechny ostatní hodnoty, smysl člověka pro hodnoty Božího království se ztrácí.

následuj mne! – některé skutečnosti života člověka, například bohatství, mohou v následování Ježíše bránit. Majetní jsou zatíženi vztahem k majetku a starostí o něj. To omezuje svobodu jejich rozhodování. Tuto skutečnost Marek ukazuje na tazateli, který se rozhodl odejít za svým majetkem.

 

22 On po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku.

svěsil hlavu – to je velmi zajímavý překlad slovesa stygnazein – zesmutnět, zblednout, být vyděšen. Ten muž nedokázal přijmout Ježíšovu nabídku, byl z ní smutný, bledý a možná i vyděšený.

smuten odešel – apílthen lypoúmenos – doslova odešel zarmoucen, odešel trápě se – byl tedy velice zklamán, očekával zřejmě jinou radu. Nicméně se rozhodl odejít za svým majetkem, o němž se teprve teď dovídáme, že to bylo mnoho majetku.

 

— O majetku

Vyprávění o bohatém muži Marka vede k zařazení Ježíšových výroků týkajících se majetku a bohatství. Tyto výroky nepatřily do Ježíšova veřejného učení, ale byly to pokyny pro okruh jeho učedníků:

 

23 Ježíš se rozhlédl po svých učednících a řekl jim: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!“

bohatství – v řečtině je použito slovo chréma – peníze, bohatství. (Toto slovo je konkrétnější, než slovo ktéma – vlastnictví, majetek, použité v 10,22.) Překážka, kterou bohatství představuje, spočívá v množství energie, kterou člověk věnuje zachování, případně rozmnožení svého bohatství, což brání tomu, aby učinil Boží království středem svého zájmu.

Ovšem v myšlení židů bylo bohatství znamením Boží přízně a požehnání: Když budeš poslouchat Hospodina, svého Boha:... Hospodin ti dá nadbytek dobrého: plodu tvého života a plodu tvého dobytka i plodin tvé role v zemi, o které přísahal Hospodin tvým otcům, že ti ji dá. (Dt 28,2.11).

Proto jsou učedníci zaražení:

 

24 Učedníky ta slova zarazila. Ježíš jim ještě jednou řekl: „Dítky, jak těžké je vejít do království Božího!

A Ježíš své tvrzení ještě stupňuje: Nejen pro boháče, ale pro každého těžké je vejít do království Božího!

 

25 Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království.“

Známé hyperbolické úsloví, které je jasným slovem: Pro toho, kdo si zvolil bohatství za cíl života, je naprosto nemožné vstoupit do Božího království. (Je zajímavé, jak se někteří opisovači a vykladači tohoto výroku snažili jeho radikální smysl zmírnit, aby to, co je nemožné, přece jen alespoň trochu možné bylo. Tak v některých rukopisech místo slova kamélon (velbloud) nalezneme slovo kamilon (lano). A někteří vykladači přišli s myšlenkou, že v Jeruzalémě existovala brána zvaná „Oko jehly“, což však nemá historický základ.)

 

26 Ještě více se zhrozili a říkali si: „Kdo tedy může být spasen?“

Učedníci se zhrozili. Jestliže je nemožné vejít do Božího království pro bohaté, kteří mají prostředky na almužny a dostatek času zachovávat všechny předepsané příkazy a zákazy, jak se tam mohou dostat ti, kteří bohatství nemají? A tak učedníci vysloví zásadní otázku:

Kdo tedy může být spasen? – Ježíšova odpověď je jasná a dává Ježíšovým učedníkům naději:

 

27 Ježíš na ně pohleděl a řekl: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko.“

Tady Ježíš přivedl učedníky k pochopení základní pravdy o Božím království: Spása je Božím darem. Vstoupit do Božího království může člověk, jen když si přestane namlouvat svou samospasitelnost a začne zdroj síly a naděje hledat u Boha, který je dárcem života pozemského i věčného.

u Boha je možné všecko – Ježíš přesouvá pozornost svých učedníků od toho, co všecko musí člověk udělat pro to, aby vstoupil do Božího království, k Bohu. Chce, aby poznávali Boha jako toho, kdo zve lidi, aby přijali věčný život jako dar Boží lásky.

 

28 Tu se Petr ozval: „Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou.“

Petr se zajímá, jaké jsou zásluhy jeho a ostatních z Dvanácti, kteří nejednali jako onen bohatý muž. Vždyť oni opustili své rodiny, své domy, svůj způsob života a obživy a Ježíše následovali.

 

29 Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro evangelium, 30 aby nyní, v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří, sester, matek, dětí i polí a v přicházejícím věku život věčný.

Ježíš slavnostně potvrzuje, že vzdát se majetku a zajištění uvnitř rodiny není zbytečné, a dokonce není ani skutečnou ztrátou, a to ani nyní, v tomto čase.

pro mne a pro evangelium – tento obrat staví Ježíše a evangelium na stejnou úroveň, což se u raně křesťanských vyznání víry objevuje. To se objevuje například v Řím 1,3-4: ... evangelia o jeho (Božím) Synu, který tělem pocházel z rodu Davidova, ale Duchem svatým byl ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna, evangelia o Ježíši Kristu, našem Pánu.

Lukáš v paralele (18,29) má v Ježíšově výroku jen slova pro Boží království: Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil ... pro Boží království,...

nyní, v tomto čase ... a v přicházejícím věku – to je židovskou apokalyptikou užívané rozlišení mezi přítomností a budoucím Božím královstvím. Ale na rozdíl od apokalyptiky, která přítomný věk chápala převážně jako zlý, Ježíš říká, že už nyní, v tomto čase dostanou stokrát více. Ta dobra, která dostanou, jsou tu vyjmenována ve stejném pořadí, jako v 10,29, až na vynechání slova otců. (Se stejným vynecháním jsme se setkali i v 3,35: Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.) V nově se rodící Ježíšově rodině, kterou tvoří ti, kdo činí Boží vůli, je jediný Otec a tím je Bůh.

domů – je použito slovo oikia – dům, domov. Domovem Ježíšových učedníků je společenství církve a domy, ve kterých se toto společenství setkává.

polí – je použito slovo agrús, které je symbolem materiálního zabezpečení. Tam, kde žije církev, lze nalézt bratry, sestry, matky, děti i základní zaopatření pro život.

s pronásledováním – tady je připomínka, že následování Ježíše je spojeno i s obětí, ale z textu vyplývá, že převažuje to, do Ježíšův učedník dostává.

Tento verš tedy mluví o dvojím zaslíbení: Následování Ježíše vede v přicházejícím věku k životu věčnému. Ale současně je řečeno, že království Boží proměňuje i každodenní život křesťanů v tomto čase. Je to svědectví prvotní církve, která prožívala útoky zvenčí, ale současně vnitřní radost ze života s Kristem ve společenství církve. Svědectví o tom nacházíme například ve Flp 4,4.6-7: Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! ... Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.

 

31 Mnozí první budou poslední a poslední první.“

Tento výrok připojuje Marek k dokreslení předešlého textu. Příchod Božího království bude provázet přeměna hodnot. Současné hodnoty se pak budou jevit zcela jinak. Ti, kteří se vyvyšují nad ostatní, budou poníženi a pokorní budou mít vstup do Božího království otevřen. Podobnou výzvu jsme už četli v Mk 9,35: „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.“

 

— Třetí předpověď utrpení

32 Byli na cestě do Jeruzaléma a Ježíš šel před nimi; byli zaraženi a ti, kteří šli za nimi, se báli. Vzal k sobě opět svých Dvanáct a začal mluvit o tom, co ho má potkat:

Před třetí předpovědí Ježíšova utrpení Marek uvádí, že byli na cestě do Jeruzaléma, což bylo to místo, kde budou předpovědi o Ježíšově utrpení naplněny a kam podle Markova evangelia už Ježíš směřoval. Další pokračování evangelia se bude odehrávat už jen v Jeruzalémě a jeho okolí.

Ježíš šel před nimi – použitím slovesa proagó – předcházet, jít před někým – se zdůrazňuje Ježíšovo výsadní místo mezi těmi, kdo s ním šli. Šlo zřejmě o širší okruh učedníků, kteří byli zaraženi, a za nimi šla další skupina a ti se dokonce báli. Proč byli zaraženi a proč se báli? Zřejmě považovali cestu do Jeruzaléma za nebezpečnou a ona skutečně skončila smrtí, smrtí Ježíšovou. Marek tak zdůrazňuje, že Ježíš si uvědomuje, jaké nebezpečí mu hrozí a přijímá ho vědomě a svobodně, což je dokumentováno ve verši 33.

Dvanáct – i první dvě předpovědi byly určeny Dvanácti. Jejich reakce byly v obou případech nechápavé a v prvním případě i odmítavé. Třetí předpověď je mnohem podrobnější a odpovídá přesně Markovu pašijovému vyprávění uvedenému ve 14. a 15. kapitole.

 

33 „Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům; odsoudí ho na smrt a vydají pohanům,

jdeme do Jeruzaléma – v originále je uvedeno sloveso anabainó – stoupat, vystupovat. Do Jeruzaléma se ze Zajordání stoupá, protože je v Judských horách. Chrámová hora je 740 m nad mořem, naproti tomu je Jericho 200 m pod hladinou moře. Takže na cestě z Jericha do Jeruzaléma se muselo během 25 km vystoupat téměř o 1000 m.

Syn člověka – Ježíš ve všech předpovědích svého utrpení užívá tohoto titulu.

odsoudí ho na smrt – v Mk 14,64 se píše: Oni pak všichni rozhodli, že je hoden smrti.

vydají pohanům – v Mk 15,1 se píše: A hned zrána se poradili velekněží, starší a zákoníci, celá rada; spoutali Ježíše, odvedli jej a vydali Pilátovi. Tedy tato předpověď připisuje Pilátovi a Římanům (pohanům) definitivní odpovědnost.

 

34 budou se mu posmívat, poplivají ho, zbičují a zabijí; a po třech dnech vstane.“

I tento verš přesně odpovídá Markovým pašijím. (Mk 15,19.20: Bili ho po hlavě holí, plivali na něj, klekali na kolena a padali před ním na zem. Když se mu dost naposmívali, svlékli mu purpurový plášť a oblékli ho zase do jeho šatů.)

Marek motiv Ježíšovy oběti připomíná již při líčení Ježíšova křtu v Jordánu a pak se k němu několikrát vrací. Tak zdůrazňuje, že celý Ježíšův život byl obětí, která vyvrcholila jeho smrtí na kříži a jeho zmrtvýchvstáním ke slávě.

Stejně jako po první a druhé předpovědi je reakce učedníků nepatřičná. V tomto případě následuje snaha Jakuba a Jana zajistit si výsadní postavení v Ježíšově mesiánském království.

 

— Žádost synů Zebedeových

35 Přistoupili k němu Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a řekli mu: „Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme.“ 36 Řekl jim: „Co chcete, abych vám učinil?“ 37 Odpověděli mu: „Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě.“

Ježíšovi učedníci čekali, že jejich mistr se v Jeruzalémě ujme vlády a že za podpory nebeských sil nastolí vládu mesiánského království. Jakub a Jan proto prosí, aby v Ježíšově slávě mohli zasednout po jeho boku, a podílet se tak na jeho moci. Nechávají zcela bez povšimnutí jasnou a podrobnou předpověď Ježíšova utrpení a dál žijí ve svých představám o Ježíši jako Mesiáši, který osvobodí Izrael od Římanů a ostatních nepřátel. Vidíme, jak hluboké bylo jejich nepochopení Ježíšova poslání. Matouš na paralelním místě (Mt 20,20-21) tuto žádost připisuje jejich matce: Ustanov, aby tito dva moji synové měli místo jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici ve tvém království. Její nepochopení Ježíšova poslání je v jejím případě pochopitelnější než v případě jejích synů.

 

38 Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“

Nevíte, oč žádáte – začátek Ježíšovy odpovědi naznačuje, že bude mluvit o budoucnosti, kterou učedníci nechápou, tedy o utrpení, s nímž je jeho oběť spojena.

pít kalich – to je symbolický starozákonní výraz pro utrpení. Například prorok Izaiáš v 51,17 píše: Probuď se, probuď, povstaň, jeruzalémská dcero! Pila jsi z Hospodinovy ruky pohár jeho rozhořčení. Ten kalich, pohár závrati, jsi vypila až do dna. V Mk 14,36 toto symbolické vyjádření používá Ježíš: „Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš.“

pokřtěni křtem – to baptisma – ten křest. Význam tohoto výrazu použitý pro utrpení a smrt máme i v Lk 12,50: Křtem mám být pokřtěn, a jak je mi úzko, dokud se nedokoná! Křest, kterým projde Ježíš, je jeho utrpení a smrt. Apoštol Pavel v Ř 6,3-6 chápe křest křesťana jako ponoření do Kristovy smrti, účast na jeho smrti, a tedy i na jeho vzkříšení: Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.

 

39 Odpověděli: „Můžeme.“ Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni. 40 Ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připravena.“

Na sebevědomou odpověď Jakuba a Jana jim Ježíš předpovídá, že budou trpět pro své spojení s ním, a budou mít tedy účast na jeho kalichu utrpení a budou křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt.

těm, jimž jsou připravena – Ježíš tady pravomoc udělovat místa po jeho pravici či levici připisuje Bohu Otci. A tak nevyhoví žádosti Zebedeových synů, ale ani je nekárá pro jejich snahu zajistit si významná místa v Ježíšově království. Ovšem ostatních deset ze společenství Dvanácti žádost Jakuba a Jana pobouřila:

 

41 Když to uslyšelo ostatních deset, začali se hněvat na Jakuba a Jana.

Zde začíná další téma, když otázku postavení učedníků v Božím království střídá otázka týkající se postavení člověka v křesťanském společenství. Ježíšova slova tady navazují na ta, která řekl po dohadování se učedníků, kdo z nich je větší: Ježíš usedl, zavolal svých Dvanáct a řekl jim: „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech“ (Mk 9,35).

 

42 Ježíš je zavolal k sobě a řekl jim: „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je.

Sobeckou touhu po co nejvyšším postavení ukazuje Ježíš na tehdejších pohanských vládcích, kteří své poddané utlačovali. Učí své žáky nespojovat svou naději s nějakým společenským postavením.

kdo platí u národů za první – doslovný překlad je: kdo se pokládají za ty, kdo vládnou nad národy. Je použito sloveso dokeó (pokládat se, mít názor, zdát se), které tady má náznak ironie: oni sami sebe pokládají za vládce a zdají se být vládci, ale skutečnost je jiná. (Příkladem takového vládce nevládce je Herodes Antipas, který vystupuje jako král, ale ve skutečnosti je jen správcem jistého území patřícího Římu.)

utlačují je – je použito slovo katexousiazó (vykonávat moc), ve kterém se objevuje slovo exúsia. To Marek používá o Ježíšově moci, nebo lépe pravomoci, která je mu svěřena Bohem, a kterou Ježíš vykonává zcela jinak než vládcové tohoto světa, protože ji používá ke službě, jak se to dočteme v Mk 10,45. A právě tak mají i jeho učedníci projevovat svou moc, tedy službou druhým:

 

43 Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem;

Ne tak bude mezi vámi – v původním řeckém textu je sloveso eimí – být ve tvaru estin, což větě dává smysl rozkazu: Mezi vámi to tak být nesmí! Ježíšův učedník si mezi svými bratry získává autoritu svou službou.

 

44 a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech.

Tento verš je stupňováním předešlého. Slovo služebník (diakonos) je nahrazeno slovem otrok (doulos).

otrokem všech – to je poněkud paradoxní vyjádření, protože otrok patří nějakému konkrétnímu pánovi, jehož příkazy plní. Když však Ježíš říká, aby se učedník stal otrokem všech, zdůrazňuje tím univerzální službu všem. Otrok nemá nárok na nic, a Ježíšovi učedníci jsou posláni sloužit s tím, že se vzdají nároku na vděčnost, odměnu, úctu,... Ježíš však, jak jsme četli, slibuje v tomto čase stokrát více domů, bratří, sester, matek, dětí i polí a v přicházejícím věku život věčný (Mk 10,30).

 

45 Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“

Zřejmě starší verzi tohoto verše uvádí Lk 22,27b: Já jsem mezi vámi jako ten, který slouží. Marek použil tento Ježíšův výrok doplněný o skutečnost, že i samo Ježíšovo poslání od Otce spočívá ve službě.

výkupné – lytron – označovalo peněžitou částku, jíž byl zajatec nebo otrok vykoupen, a tak získal svobodu. Apoštol Pavel termín výkupné používá k vyjádření toho, co Kristova oběť znamená pro lidi. Zdůrazňuje, že Ježíšova oběť jim otvírá nový vztah s Bohem: Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši (Ř 3,23-24).

dal svůj život jako výkupné za mnohé – Tato slova jsou odrazem zpěvu o Služebníku Hospodina: Můj spravedlivý služebník získá spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme... s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt (Iz 53,12). Současně je toto vyjádření hodně blízké ustanovení večeře Páně v Mk 14,24: Toto jest má krev, která se prolévá za mnohé.

za mnohé – jak zde, tak i v Mk 14,24 je v originále použito slov anti pollón – za mnohé. Předložka anti má význam v odplatě ve smyslu výkupné oběti. Slovo pollón znamená mnozí, ale má také význam všichni. Slova za všechny nalezneme v podobném výroku z prvního listu Timoteovi: Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny (1Tim 2,6). Ale tam jsou použita slova hyper pantón – za všechny.

 

Jako zajímavost uvádím, že součástí mešní liturgie je citát paralelní k Mk 14,24, a to z Mt 26,28: To je má krev nové smlouvy, která se prolévá za mnohé na odpuštění hříchů. V té konsekrační formuli se však tradičně používá překlad za všechny, protože to odpovídá všeobecnému dosahu Ježíšovy oběti. Je však zajímavé, že v roce 2012 papež Benedikt XVI. svým listem německým biskupům chtěl, aby se při konsekraci užívalo biblicky přesnějšího výrazu za mnohé. K tomu se tehdy vyjádřil i tiskový mluvčí papeže Benedikta P. Federico Lombardi: Překlad „za mnohé“ je věrnější biblickému textu a má mít přednost před výrazem „za všechny“. Výrazem „za mnohé“ se Ježíš ztotožňuje se Služebníkem Jahve, jak jej zvěstoval prorok Izaiáš. Opakováním těchto slov tedy lépe vyjadřujeme dvojí věrnost, a to svoji věrnost Ježíšovu slovu a Ježíšovu věrnost Písmu svatému.

 

— Uzdravení slepého Bartimaia

 

46 Přišli do Jericha. A když vycházel s učedníky a s velkým zástupem z Jericha, seděl u cesty syn Timaiův, Bartimaios, slepý žebrák.

Ježíš vycházel z Jericha spolu s velkým zástupem obyvatel Jericha a také poutníků z Galileje a Zajordání, kteří také byli na cestě do Jeruzaléma slavit Paschu, tedy oběť beránka. To byl velký svátek, při němž se židé shromažďovali v Jeruzalémě a připomínali si vysvobození Izraele z egyptského otroctví.

seděl u cesty slepý žebrák – žebráci byli ve starověké Palestině běžným jevem a u frekventované cesty z Jericha do Jeruzaléma jich jistě bylo mnoho.

Bartimaios, syn Timaiův – jde jen o překlad nebo výklad jména. Lk 18,35 a Mt 9,27 jméno neuvádějí.

 

47 Když uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, dal se do křiku: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“

Synu Davidův – tento titul se u Marka objevuje jen zde. Jde o titul Mesiáše – Pomazaného Hospodivova, tedy ne pouhého potomka Davidova. Marek tento titul uvádí až tady, kde píše o Ježíšově cestě do Jeruzaléma, a tedy o blížícím se Ježíšově utrpení a smrti.

smiluj se nade mnou – eléison me – tato prosba je prosbou k panovníkovi, a pro židy byl panovníkem (hebr. Adonai) Hospodin. Důvěra slepého žebráka v Ježíše je tu tedy Markem líčena jako víra, že v Ježíšově moci se projevuje Boží milosrdenství, že Ježíš je prostředníkem Boží milosti.

 

48 Mnozí ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“

napomínali – je použito sloveso epitimaó – napomenout, kárat, hubovat, ale také umlčet. Pro poutníky do Jeruzaléma, kteří se pohybovali mezi Ježíšem a Bartimaem, byl křik žebráka nevhodný, a snažili se ho umlčet. On se ale ve své velké důvěře v Ježíšovu moc umlčet nedal. Nehleděl vůbec na vhodnost, nebo nevhodnost svého jednání, protože měl naději, že se k němu přiblížila Boží milost. Proto opakoval svou prosbu, která byla současně i jeho vyznáním víry, že se setkává s Prostředníkem Boží moci, milosti a lásky, a tak ještě silněji volal své: eleison me.

 

49 Ježíš se zastavil a řekl: „Zavolejte ho!“ I zavolali toho slepého a řekli mu: „Vzchop se, vstaň, volá tě!“

Jediné Ježíšovo slovo změnilo celou situaci. Ti, kdo slepého okřikovali, teď se stali Ježíšovými posly a povbuzovateli:

Vzchop se, vstaň – je použito sloveso tharseó – mít odvahu, být smělý. Tady je to výzva k odvaze víry a důvěry v Boží milosrdenství. (Stejné slovo použil Marek v 6,50, kde Ježíš jde po vodě a říká učedníkům: Vzchopte se, já jsem to, nebojte se! ) A pak je použito sloveso egeiró – probudit se, pozvednout, vstát.

Dramatický spád vrcholí v Bartimaově činnosti, kterou Mk líčí tak, že popisuje i  nepodstatné detaily, což činí jeho vyprávění autentickým a živým:

 

50 Odhodil svůj plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. 51 Ježíš mu řekl: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ Slepý odpověděl: „Pane, ať vidím!“

Ježíše nevidí, ale jde za tím, který ho zavolal. A Ježíš mu dává příležitost, aby vyjádřil svou prosbu a současně i víru:

Pane – rhabbouni – můj mistře, můj učiteli, můj pane. Slovo rhabbouni je odvozeno od hebrejského rabboni, které je kombinací slova rabbon (mistr, učitel, pán) a přivlastňovací přípony i – můj. Jde o vyjádření veliké zdvořilosti vůči Ježíšovi. Toto oslovení užívali židé i v modlitbě a oslovovali tak Boha. Bartimaios tímto oslovením projevuje Ježíšovu božskou úctu. V celém Novém zákoně se toto řecké oslovení objevuje jen zde a pak v Jan 20,16. (Tam toto oslovení použije Marie Magdalská: Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky „Rabbouni“, to znamená ‚Mistře‘.)

ať vidím – je použito sloveso anablepó – obnovit zrak, znovu vidět. Toto sloveso naznačuje, že se vrací zrak někomu, kdo o něj kdysi přišel. Bartimaios zřejmě nebyl slepý od narození.

 

52 Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě zachránila.“ Hned prohlédl a šel tou cestou za ním.

Není tady žádné uzdravující gesto nebo slovo, jen konstatování:

víra tě zachránila – je použito sloveso sózó – uchovat, zachránit, které vyjadřuje jak tělesné, tak duchovní uzdravení. Bartimaios nabyl jak tělesného zraku, tak duchovního zraku víry, která se projevila v jeho následování Ježíše.

prohlédl – uzdravení je okamžité a trvalé

šel tou cestou za ním – tato slova naznačují, že se Bartimaios stal Ježíšovým učedníkem a šel s ním do Jeruzaléma. Ale v dalším textu už o něm není zmínka.

 

Marek svým podáním tohoto příběhu vyjadřuje především výzvu k víře v Ježíše jako toho, kdo nás uzdraví, abychom byli schopni jít jeho cestou lásky a služby. Tak celému příběhu dává duchovní smysl. Slepec Bartimaios je pro čtenáře vzorem člověka, který prohlédl a následoval Ježíše do Jeruzaléma, kam Ježíš šel dovršit svou oběť. I čtenář se má nechat Ježíšem osvobodit od své slepoty a následovat Ježíše na jeho cestě utrpení, smrti a zmrtvýchvstání.