— Nasycení čtyř tisíců

1 Když s ním v těch dnech opět byl velký zástup a neměli co jíst, zavolal si učedníky a řekl jim:

Toto vyprávění je podobné příběhu o nasycení z 6,30-44. Obě vyprávění jsou propojena slovy opět velký zástup. Tentokrát byl velký zástup lidí kolem Ježíše na východním pohanském břehu Jordánu. Z dalšího verše se dozvíme, že se kolem Ježíše shromáždil zástup lidí, kteří ho provázeli na jeho cestě.

neměli co jíst – Ježíšovi je opět líto zástupu, ne však proto, že by ho na jejich hlad upozorňovali učedníci jako v 6,36. Tentokrát se od počátku Ježíš ujímá iniciativy, všímá si lidského utrpení a chce uspokojit potřeby zástupu lidí, který je s ním na pustém místě.

 

2 „Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. 3 Když je pošlu domů hladové, zemdlí na cestě; vždyť někteří z nich jsou zdaleka.“

již tři dny jsou se mnou – znamená to asi, že s ním putovali Desetiměstím a čekala je dlouhá cesta domů. 

jsou zdaleka – apo makrothen – doslova: jsou vzdálení. Je zajímavé, že prvotní církev slovem makrothen označovala pohany, jak čteme například v Sk 22,21: Pán mi řekl: „Jdi, neboť já tě chci poslat daleko k pohanům!“ Což je v originále:  exapostellō makrothen se – tedy doslova poslat k vzdáleným. Nebo v Ef 2,11: Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými. Zde je slovo makrothen přeloženo vzdálení, jako opak k blízkým, tedy židům. V zástupu, který se kolem Ježíš shromáždil na východním břehu Genezaratského jezera, byli někteří vzdálení – makrothen, protože přišli zdaleka, a někteří, protože to byli pohané.

 

4 Jeho učedníci mu odpověděli: „Odkud by kdo mohl tady na poušti vzít chléb, aby všecky nasytil?“ 5 Zeptal se jich: „Kolik chlebů máte?“ Řekli: „Sedm.“ 6 Nařídil tedy zástupu usednout na zem; vzal těch sedm chlebů, vzdal díky, lámal a dával svým učedníkům, aby je předkládali; oni je předložili zástupu.

na poušti – ep erēmias – v pustině, v divočině, na poušti – tedy na místě, kde z lidského hlediska nelze získat jídlo pro zástup lidí.

usednout – v řečtině je použito sloveso anapiptó – což v tomto případě znamená lehnout si. Řecké slovo znamená tehdy obvyklou polohu spočívající v ležení na boku. Takže ti lidé ze zástupu lidí si tam lehli na zem.

vzal..., vzdal díky, lámal a dával – opakuje se text 6,41, kde bylo: Potom vzal Ježíš těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům. Ale tady v 8. kapitole chybí vzhlédl k nebi. Je tu ale další a podstatnější změna, která však z překladu není vidět: 

vzdal díky – eucharistésas, zatímco v 6,41 je užito slova: eulogésas – doslova dobrořečil nebo požehnal. Zde v 8,6 je však užito slovo eucharistésas. To může odrážet eucharistickou formuli užívanou pohanokřesťany, která je zachycena už koncem 50. let v 1 Kor 11,23-24: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „Toto jest mé tělo, ...“ Tak to je i v Lk 22,19. Naproti tomu formulace použitá v 6,41 s eulogésas – požehnal odpovídá textu v Mt 56,26 a Mk 14,22: Když jedli, vzal chléb, požehnal, lámal a dával jim se slovy: „Vezměte, toto jest mé tělo.“ Nicméně je vidět, že obě vyprávění (v 6. a 8. kapitole) jsou ovlivněna obřadem lámání chleba, jak byl slaven v prvotní církvi, a vidíme i jistou spojitost se slavením eucharistie po Ježíšově nanebevstoupení.

 

7 Měli i několik rybiček; vzdal za ně díky a nařídil, aby je také předkládali.

Na rozdíl od 6,41, kde byly chleby a ryby rozmnoženy a rozdávány najednou, se tady předkládaly zástupu nejprve chleby, a pak rybičky.

rybiček – je použita skutečně zdrobnělina od slova ichthus, tedy ichthudion.

vzdal za ně díky – zde je použito slov: eulogésas auta – doslova požehnal je (rybičky).

 

8 I jedli, nasytili se a sebrali zbylých nalámaných chlebů sedm košů.

Ti hladoví lidé se najedli dosyta a opět jídlo ještě zbylo:

zbylých nalámaných chlebů sedm košů – košů je stejně jako chlebů. Jde o spyris, což byly koše poněkud menší, než v 6,43 kofinos. O zbylých rybičkách se tady nemluví.

 

9 Těch lidí bylo asi čtyři tisíce. Pak je propustil.

Tentokrát se počítají všichni lidé, nejen muži jak tomu bylo v 6,44: Těch, kteří jedli chleby, bylo pět tisíc mužů.

Tak se završila Ježíšova misijní cesta mezi pohany. Už v následujících verších budeme číst o jeho návratu do židovského prostředí a jeho dalších sporech s farizeji.

 

10 Hned nato vstoupil se svými učedníky na loď a připlul do končin dalmanutských.

Nastoupení na loď je u Mk častým prostředkem oddělení událostí.

končin – je použito slovo meros – končina, kraj, území

do končin dalmanutských – ta meré Dalmanutha – v NZ se tento název objevuje jen na tomto místě a jde o neidentifikované území poblíž Genezaretského jezera. V paralelním textu Mt 15,39 se píše: připlul na území Magadan. Tak Matoušovo evangelium napovídá, že šlo o severozápadní břeh Galilejského moře, tedy okolí Magdaly.

 

— Farizeové žádají znamení

11 Přišli farizeové a začali se s ním přít; žádali na něm znamení z nebe a tak ho pokoušeli.

znamení – sémeion – má v řečtině význam viditelného osvědčujícího znamení. Marek toto slovo užívá (vedle slova dynameis – mocný čin) jako výraz pro zázrak. Farizeové tedy žádají zázračné potvrzení Ježíšovy pravomoci. Takové znamení bylo ve SZ potvrzením poslání, které vyvolený měl od Boha. Farizeové však nechtěli v žádném případě přijmout Ježíšovu autoritu jako Bohem poslaného. Proto jeho zázraky zlehčovali, případně je spojovali s mocí Belzebula a rozhodně je odmítali přijmout jako znamení z nebe. Ježíše jen pokoušeli podobně jako ho pokoušel ďábel: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů...“ (Mt 4,6). Spojením vyprávění o zázračném nasycení s požadavkem farizeů, aby Ježíš znameními osvědčil svoje poslání od Boha, Marek zdůrazňuje, že Ježíšovo poslání od Boha nespočívá v nějakém magickém působení podle přání lidí.

 

12 V duchu si povzdechl a řekl: „Proč toto pokolení žádá znamení? Amen, pravím vám, tomuhle pokolení nebude dáno žádné znamení.“

Touto větou se vysvětluje předešlý verš. Ježíš svými mocnými činy, tedy znameními, legitimizoval své učení. Takže se nedá říci, že Ježíš nepředložil znamení z nebe. Ale Ježíšova znamení nejsou ničím pro ty, kteří odmítají Ježíšovo poslání od Boha a Ježíšovo učení.

povzdechl – anastenazein – vyjadřuje Ježíšovu sklíčenost nad zpochybňováním jeho poslání od Boha.

toto pokolení – genea – označuje jak rodovou linii, tak lidi žijící v nějaké době. V souvislosti s minulým veršem se jedná o židy, kteří nechtějí nic slyšet o Ježíšově evangeliu.

Amen, pravím vám – slavnostní řečnická formule, která je úvodem k spolehlivě pravdivému výroku: nebude dáno žádné znamení tomuhle pokolení. Doslovný překlad řeckého ei dothēsetai zní: pokud má být dáno. Jde o řecký překlad hebrejské formulace, která znamená nesmí být dáno. Jde tedy o židovský způsob vyjádření zásadního a rázného odmítnutí. (Podobnou formulaci v řečtině nalezneme například v listě Židům 4,5. Ekumenický překlad má:

Do mého odpočinutí nevejdou. Ale doslovný překlad je: Pokud mají vejít do odpočinutí mého.)

V Matoušově evangeliu je na paralelním místě: Pokolení zlé a zpronevěřilé hledá znamení; ale nebude mu dáno znamení, leč znamení Jonášovo (Mt 16,4).

  

13 Odešel od nich, vstoupil opět na loď a odjel na druhý břeh.

Odešel – je použito sloveso afeis – nechat, opustit, ale také propustit, poslat pryč

vstoupil opět na loď a odjel na druhý břeh – další cesta na lodi odděluje jedny posluchače od jiných. Plavba z východního břehu do končin dalmanutských oddělovala pohanské posluchače, které Ježíš nasytil, od střetnutí s farizeji žádajícími znamení. Další cesta přes moře směřuje na severovýchod do Betsaidy, jak zjistíme z 8,22.

Marek tady vkládá zajímavou Ježíšovu rozmluvu s učedníky, kterou s nimi vedl cestou na lodi.

 

— Varování před kvasem farizeů

14 Zapomněli si vzít s sebou chleby; na lodi měli jen jeden chléb.

Mk dokumentuje zapomnětlivost učedníků, kteří zapomněli na Ježíšovy mocné činy a dělají si starosti s tím, že mají málo chleba.

 

15 Domlouval jim: „Hleďte se varovat kvasu farizeů a kvasu Herodova!“

Paralelní výrok v Lukášově evangeliu nemluví o kvasu Herodově: Mějte se na pozoru před kvasem farizeů (Lk 12,1). Kvas proniká těstem a proměňuje ho. Proč Mk přidává slova kvas Herodův k zřejmě původnímu výroku, který je u Lukáše? Může jít o reakci na verš 3,6: Když farizeové vyšli, hned se proti němu s herodiány umlouvali, že ho zahubí.

Ježíš slovy varování před kvasem farizeů své učedníky upozornil na nebezpečí, které je ohrožuje. Kvas farizeů znamená jejich učení, které prostupuje a ovlivňuje myšlení lidí. Farizeové ve své zatvrzelosti (pojmenované dále jako popórómené kardia – zatvrzelé srdce) se uzavřeli Božímu slovu a svoji zatvrzelost šíří mezi lidmi tak, jako kvas proniká těstem.

 

16 I začali mezi sebou rozmlouvat, že nemají chleba.

Učedníci ale vůbec nepochopili, a možná ani nevnímali, Ježíšovo obrazné vyjádření a dál probírali své vlastní starosti o jídlo.

 

17 Když to Ježíš zpozoroval, řekl jim: „Proč mluvíte o tom, že nemáte chleba? Ještě nerozumíte a nechápete? Je vaše mysl zatvrzelá?

Ježíš tedy přestává mluvit obrazně a mluví ke svým učedníkům přímo a důrazně.

nerozumíte a nechápete – v originále jsou použita slovesa noite (vědět) a syniete (chápat), která nemají význam tak výrazně zaměřený na intelekt, jako je to v našem překladu. V řečtině použitá slova znamenají něco uznat, něco přijmout. Takže se týkají celkového postoje člověka.

ještě –  úpo – dává Ježíšovu vyjádření bolestný podtón: „Váš postoj ke mně a mému poslání se nezměnil ani po tom, co všechno jsem udělal a co jsem vám řekl?“

mysl zatvrzelá – popórómené kardia – doslova zatvrzelé srdce. Tato slova se objevují už v Mk 3,5 a označují lidi, kteří se uzavřeli Božímu slovu, Božím znamením. A nemusí to být jen zákoníci a farizeové. V Markově evangeliu se píše i o zatvrzelosti učedníků: Nepochopili totiž, jak to bylo s chleby, neboť jejich mysl nebyla vnímavá (6,52). A pak i tady v 8,17:  Je vaše mysl zatvrzelá? V obou případech je použito slov popórómené kardia – zatvrzelé srdce. I Ježíšovi učedníci mohou mít zatvrzelé srdce, když nejsou otevření Božímu slovu, ale zatvrdí se ve svých představách, jejichž nesprávnost si nejsou ochotni připustit.

Starost učedníků, kteří jsou s Ježíšem na lodi, o jídlo je projevem jejich slabé víry v Ježíše. Neuvěřili v něj tak, jak by to odpovídalo množství znamení, jichž byli svědky, především dvojího rozmnožení chlebů:

 

18 Oči máte, a nevidíte, uši máte, a neslyšíte! Nepamatujete se,

Jde o citaci Jeremiášova proroctví o zatvrzelosti: Slyš to přece, lide pomatený, bez rozumu! Oči mají, a nevidí. Uši mají, a neslyší. Což se mě nebudete bát? je výrok Hospodinův ... Avšak tento lid má srdce umíněné a vzpurné, odešli z umíněnosti. (Jer 5,21-23)

 

19 když jsem lámal těch pět chlebů pěti tisícům, kolik plných košů nalámaných chlebů jste sebrali?“ Řekli mu: „Dvanáct.“ 20 „A když sedm chlebů čtyřem tisícům, kolik plných košů nalámaných chlebů jste sebrali?“ Odpověděli mu: „Sedm.“

Ježíš musel svým učedníkům připomenout první i druhé nasycení zástupu. Učedníci mají pochopit, že on je dárcem chleba.

 

21 Řekl jim: „Ještě nechápete?“

Ještě nechápete? – Stejně jako v 8,17 je použito sloveso syniete – chápat. Ježíšova slova se tedy týkala postoje učedníků k Ježíšovu poslání. Vzhledem k tomu, že tato slova stojí na konci tohoto oddílu, přesahuje téma chleba a staví před čtenáře důležitou otázku: Mohou lidé Ježíše pochopit a přijmout jen na základě jeho slov a mocných činů? Nechápavost učedníků ukazuje, že k přijetí a následování Ježíše a jeho poslání je třeba přijmout tajemství Ježíšovy oběti vrcholící smrtí na kříži a tajemství zmrtvýchvstání. Ve verších 8,31-38 budeme číst, jak v Markově evangeliu Ježíš sděluje svým učedníkům toto tajemství o své smrti a vzkříšení. A uvidíme, jak bylo toto tajemství pro učedníky těžko pochopitelné, těžko přijatelné.

Avšak jak je u Marka obvyklé, mezi dvě části textu o Ježíšově poučování učedníků vkládá jiné téma. Tady je to vyprávění o tom, jak Ježíš uzdravil slepého.

 

— Uzdravení slepého v Betsaidě

Tento příběh vynechávají Matouš i Lukáš. Důvodem, stejně jako u příběhu o uzdravení hluchoněmého (7,31-34) zřejmě bylo to, že považovali líčení Ježíšových léčebných praktik při uzdravování slepého v Betsaidě za snižování Ježíšovy moci.

 

22 Přišli do Betsaidy. Přivedli k němu slepce a prosili jej, aby se ho dotkl.

V 8,13 jsme četli: vstoupil opět na loď a odjel na druhý břeh. Z 8,10 víme, že to bylo z končin dalmanutských (zřejmě okolí Magdaly). Tedy pluli víceméně podle západního břehu ze severozápadní části Galilejského moře do jeho části severní.

Betsaida – řecky Bēthsaidá, hebrejský název Bet-cajda – znamená Dům rybáře. Ruiny Betsaidy byly objeveny v roce 1987 během vykopávek prováděných v lokalitě Et-Tel.

Přišli ... Přivedli – podmětem první věty jsou Ježíš a jeho učedníci, podmětem druhé věty jsou neosobní „oni“, tedy někteří obyvatelé Betsaidy. V řeckém originále obě tyto věty začínají spojkou kai – a. Všechna slovesa jsou v řečtině v přítomném čase, což je Markův oblíbený prostředek k oživení vyprávění. Doslovný překlad zní: A přicházejí do Betsaidy a přivádějí mu slepého a prosí...

slepce – tyflos – slepý – je to první uzdravení slepého v Markově evangeliu.

aby se ho dotkl – přátelé slepého předpokládají, že Ježíšův dotek může způsobit uzdravení. Uzdravování je však v tomto případě složitější a jeho průběh pozvolnější, než přátelé slepého asi očekávali.

 

23 I vzal toho slepého za ruku a vyvedl ho z vesnice; potřel mu slinou oči, vložil na něho ruce a ptal se ho: „Vidíš něco?“

K uzdravování dochází mimo vesnici, stranou od těch, kdo slepého přivedli, i stranou lidí z vesnice.

potřel mu slinou oči, vložil na něho ruce – rituál připomíná uzdravování hluchoněmého v 7,33.

 

24 On pozvedl oči a řekl: „Vidím lidi, vypadají jako stromy, a chodí.“

pozvedl oči – použité sloveso anablepó –  vzhlédnout, obnovit zrak – naznačuje, že se vrací zrak někomu, kdo o něj kdysi přišel, nebyl slepý od narození.

Vidím lidi, vypadají jako stromy – navrácení zraku není úplné, ten člověk nevidí zřetelně, takže může stěží  rozeznat lidi od stromů. Lidi i stromy vidí stejně, ale lidé chodí a stromy ne.

 

25 Potom mu znovu položil ruce na oči; slepý prohlédl, byl uzdraven a viděl všecko zcela zřetelně.

Ježíš opakuje vkládání rukou. Z verše 23 není jasné, kam Ježíš vložil ruce (vložil na něho ruce). Při druhém vkládání rukou položil ruce na oči a to toho člověka zcela uzdravilo.

prohlédl – dieblepsen – projasnil se mu zrak, nebo začal jasně vidět.

uzdraven – apekatesté – pasivum znamená potvrzení, že slepý je uzdraven Boží mocí.

viděl – eneblepen – je použito řecké imperfektum, které označuje minulý děj, který byl trvalý. Tedy šlo o dokonalé uzdravení, měl teď trvalou schopnost vidět zřetelně, jasně (télaugós).

 

26 Ježíš ho poslal domů a přikázal mu: „Ale do vesnice nechoď!“

do vesnice nechoď! – Text evangelia tu neuvádí důvod tohoto Ježíšova příkazu. Jde zřejmě o zachování mesiánského tajemství. Téma mesiánského tajemství se vyskytuje i u ostatních evangelistů, ale u Marka je nejvýraznější. V Markově evangeliu Ježíš zakazuje svým učedníkům prozrazovat, kdo je, a svědkům zázraků zakazuje, aby o nich mluvili. A tak si tady

nepřeje, aby uzdravený slepý budil pozornost lidí.

 

— Petrovo vyznání u Cesareje Filipovy

27 Ježíš se svými učedníky vyšel do vesnic u Cesareje Filipovy. Cestou se učedníků ptal: „Za koho mě lidé pokládají?“

Cesarea Filipova ležela na jižním úbočí hory Hermonu, nedaleko pramene Jordánu. Císař Augustus toto město, které se jmenovalo Panion podle řeckého boha Pana, daroval Herodovi Velikému. Po jeho smrti území Iturei, na kterém město Panion leželo, připadlo tetrarchovi Filipovi. Ten město přestavěl a pojmenoval Caesaerea, a aby ji odlišil od Caesarei, která ležela v Samarii u Středozemního moře, přidal i své jméno. Město bylo obklopeno malými osadami, které Marek označuje jako vesnice – kōmas.

I Betsaida patřila do Iturei a ležela poblíž místa, kde Jordán ústil do Galilejského moře. Takže Ježíš s učedníky šli z jihu Ituree proti proudu Jordánu na sever. Bylo to asi 40 km.

 

28 Řekli mu: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a někteří za jednoho z proroků.“

Tuhle odpověď jsme už slyšeli v 6,14-15: ...říkalo se: „Jan Křtitel vstal z mrtvých, a proto v něm působí mocné síly.“ Jiní říkali: „Je to Eliáš!“ A zase jiní: „Je to prorok – jeden z proroků.“

Eliáš – jeho příchod byl očekávám v posledních dnech na konci věku:  Hle, posílám k vám proroka Eliáše, dříve než přijde den Hospodinův veliký a hrozný (Mal 3,23). Den Hospodinův byl spojen s příchodem Mesiáše, Eliáš je jeho předchůdcem.

 

29 Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr mu odpověděl: „Ty jsi Mesiáš.“

Ježíš ale vyzývá své učedníky, aby odpověděli sami za sebe. A za všechny odpovídá Petr: „Ty jsi Mesiáš.“ – Marek tuto odpověď řecky napsal: Sý eí ho Christos. Nepoužil řecký přepis hebrejského slova mášiách, tedy slovo messias. (Od tohoto přepisu je odvozeno i slovo Mesiáš, užívané v češtině.) Překlad Markova evangelia do češtiny zde však slovo Christos nepřekládá Kristus, ale  nahrazuje slovem Mesiáš, jako by v řečtině bylo Messias. Jen v poznámce se věc uvádí na pravou míru. Proč to tak je? Snad proto, že v češtině je slovo Kristus chápáno jako označení pro Ježíše a Petrovo vyznání by tak bylo nesrozumitelné. Možná také proto, aby to označení znělo podobně, jak to Petr vyslovil aramejsky: m(e)šíchá.

V době Ježíšově byl mezi židy rozšířen mesianismus, jehož naděje se upínaly k davidovskému králi, který obnoví spravedlnost pro Izrael. Tento „mesiáš“ (v překladu „pomazaný“) měl zbavit židovský národ římské nadvlády a dát mu to místo, které mu jako vyvolenému národu patří. Na základě Ježíšových mocných činů i jeho slov ho mnozí Židé, a především jeho učedníci, považovali za tohoto „mesiáše“. A přesně to měl na mysli i Petr, když řekl: Ty jsi Mesiáš. Viděl v Ježíšovi osvoboditele vyvoleného národa, který potře nepřátele a zahájí nový věk potomků Abraháma, Izáka a Jákoba.

 

30 I přikázal jim, aby nikomu o něm neříkali.

Na rozdíl od Mt 16,17-18, kde Ježíš za Petrova slova vyslovuje Petrovi pochvalu, zde žádná taková slova chvály nejsou. Učedníci jsou jen napomenuti, aby mlčeli. Přičemž je použito stejného slova jako při umlčení zlého ducha: epitimao – napomínat, varovat. Doslovný překlad by byl: A varoval je, aby žádné slovo o něm...

Ježíš však ani nepopřel své mesiánské poslání. Ovšem pro něj, pro jeho poslání i pro jeho učedníky bylo nebezpečné hlásat, že je ten „mesiáš“, ten osvoboditel od nepřátel. To by jistě popudilo římské i židovské představitele.

Ovšem Ježíšovi učedníci a také Markovi čtenáři potřebují vysvětlení toho, jakým mesiášem Ježíš ve skutečnosti je. A tak Ježíš sdělí svým učedníkům tajemství svého života, své oběti, své smrti a svého zmrtvýchvstání, vysvětluje pravou povahu svého mesiánství.

 

— První předpověď utrpení

31 A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. 32 A mluvil o tom otevřeně.

Syn člověka – Hyios tou Antropou nepřesný řecký překlad hebrejského ben-adam nebo spíše aramejského bar-enaš, což označuje – lidského syna, tedy člověka. Hebrejský výraz ben-adam dostává však zvláštní zabarvení v knize Daniel, a to zabarvení mesiánské (Dan 7,13-14: Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu. A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno.)

Danielův obraz Mesiáše, tajemné postavy přicházející v oblacích a přijímající navěky univerzální vládu, se liší od tradičního pojetí Mesiáše z rodu Davidova, který měl obnovit v Izraeli království. Výraz Syn člověka nabyl dále důležitého významu v některých proudech židovské apokalyptiky, která se knihou Daniel inspirovala: kniha Hénochova, 4. kniha Ezdrášova. Prostřednictvím židovské apokalyptické literatury se výraz Syn člověka stal označením Mesiáše. Tak byly zdůrazněny obecné rysy mesiášského úkolu: vysvobození ze smrti, hříchu a vší pozemské bídy a o nastolení eschatologického věku, tedy konečného vykoupení a věčného života. Nejde tedy o pozemské vysvobození národa izraelského.

V židovské tradici však existuje i motiv trpícího Božího služebníka, který je zachycen v „písních“ o Služebníku Hospodinově v knize proroctví Izaiáše (Deuteroizaiáše). Jde tady o myšlenku utrpení za druhé: Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší. Jak mnozí strnuli úděsem nad tebou! Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem. ... neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni (Iz 52,13-14; 53,2-5).

Ježíšovo mesiánské poslání obsahuje jak Danielovu postavu Syna člověka přicházejícího z nebe, soudce živých i mrtvých, tak postavu trpícího služebníka Hospodinova, který přináší zástupnou oběť svým utrpením. A právě to je obsahem Ježíšova dalšího výkladu.

musí – dei – toto sloveso je tu užito poprvé, ale bude se dále objevovat často (9,11; 13,7.10.14; 14,31) a vyjadřuje skutečnost, že Ježíš přijímá Boží vůli s poslušností a odhodláním. Není pro něj jiná možnost, než naplnit Otcovu vůli. Nemůže se proto vyhnout zavržení, které ho čeká v Jeruzalémě od starších, velekněží a zákoníků. Nemůže couvnout ani před utrpením a smrtí. Toho si musí být vědomi i čtenáři Markova evangelia, kteří vyznávají, že Ježíš je Kristus, tedy Pomazaný, Mesiáš. Naději jim přináší Ježíšovo zmrtvýchvstání: Syn člověka musí ... po třech dnech  vstát.

od starších, velekněží a zákoníků – to je hlavní židovská opozice proti Ježíšovi. Starší – členové velerady, velekněží – Annáš a Kaifáš a vedení chrámu,  zákoníci – učitelé zákona, mistři (rabíni)

a po třech dnech vstát – je použito sloveso anistémi – zvednout se, vstát. Toto slovo je vyvrcholením Ježíšovy předpovědi. Současně však toto slovo zůstalo učedníky nepovšimnuto,  a tedy nepochopeno. Proto se Petr ve své odpovědi soustřeďuje jen na základní rozpor: Mesiáš, kterého učedníci očekávají, Mesiáš, za nějž Petr označil Ježíše, nemůže trpět a být zabit:

 

Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat.

Petr s ostatními učedníky byli zatížení dobovými představami a tradicemi. Starozákonní proroci při popisu příchodu Mesiáše zdůrazňují převážně pozemská a národní dobra: zázračnou plodnost přírody, četné potomstvo, dlouhý věk bez nemocí, bohatství, mír. Mesiáš je Bohem poslaná a Boží mocí obdařená bytost, a proto nemůže být lidmi poražen a tím méně zabit.

Z toho vyplývá i Petrova reakce. On i ostatní učedníci uvěřili, že mesiánská doba nastává, že Ježíš je tím, na koho tak dlouho čekali, že teď se naplní přísliby proroků. Čím hůře se vedlo židovskému národu, tím větší byla jeho touha, aby přišel Mesiáš, zbavil Židy římské nadvlády a dal jim to místo, které patří vyvolenému národu. Vždyť Ježíš konal mocné skutky, poroučel větru i bouři, vyháněl zlé duchy, uzdravoval, dokonce vracel život zemřelým. A jeho učení? Vždyť Boha nazýval svým Abba – tatínkem. A tento Ježíš, do kterého vložili tolik nadějí, kvůli kterému všechno opustili, tento Ježíš říká, že musí mnoho trpět a být zabit. Petr chce Ježíše napomenout, že něco takového nesmí říkat. Vždyť tím popírá, že je ten očekávaný Mesiáš.

kárat – epitimaó – pokárat, napomenout, odsuzovat –  Petr tedy mezi čtyřma očima Ježíše kárá, chce ho umlčet. (v tomto smyslu je sloveso epitimaó použito v Mk 1,25, když zlému duchu Ježíš pohrozil: Umlkni a vyjdi z něho!) Petr už nechce slyšet nic, co by mu vzalo naději, že mesiánská doba přichází.

 

33 On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“

Ježíš se obává, že lidé, včetně jeho učedníků, si pohled na něj a jeho poslání přizpůsobí svým představám a přáním. Proto Ježíš tvrdě kárá Petra před ostatními učedníky. Je opět použito slovo epitimán – napomenout, kárat, hubovat. Petra dokonce nazývá satanem. Hebrejské slovo sátán znamená pokoušet. Satan je tím pokušitelem, který Ježíše na poušti odváděl od jeho poslání. A přesně to teď dělá Petr, proto jej Ježíš nazývá satanem.

Jdi mi z cesty! – Hypage opisō mou – doslova Jdi za mne! Ježíš Petra neposílá pryč. Ježíš Petrovi říká, aby šel za ním, aby tak, jako Ježíš plnil Boží vůli a ne svoje představy a přání, protože jinak jeho smýšlení není z Boha, ale z člověka.

 

Petr byl uvnitř rozdělen. Na jedné straně si přál následovat Ježíše, ale současně měl i svoje nároky, svoje přání, svoje představy, kterých se nechtěl vzdát. Rozdělení je ale i v každém z nás. Chceme následovat Ježíše, ale naše náklonnost k hříchu a sobectví nás vede k prosazování sebe. Je jasné, že rozdělení ve svém nitru nepřekonáme bez neustálého obnovování svého spojení s Ježíšem, který nám nabízí svůj pokoj. Ježíš každému z nás říká: Jdi za mnou, protože jen tak dáš svému životu smysl, radost, jen tak najdeš skutečné štěstí.

Jít za Ježíšem znamená nechat se jím osvobozovat od svých nároků na vlastní důležitost, prospěch, moc, slávu, nezávislost. A nechat se jím uzdravovat od svého strachu, své trudnomyslnosti, žárlivosti, závisti. Je to proces celoživotní a někdy možná i bolestivý. Je to proces zrání naší schopnosti spolupracovat s Boží láskou.

 

— Následování

34 Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.

Kdo chce jít se mnou – je použito řeckého slova akolúthein – následovat, tedy doslova: Kdo mě chce následovat. Mk 1,18: Pojďte za mnou. Doslova: Následujte mě.

zapři sám sebe – aparneisthai – neznamená nějaká asketická cvičení, ale to, že člověk ve svém každodenním životě nejedná sebestředně nebo sobecky, že se nesnaží být středem všeho dění. A tak ve středu svého života uvolňuje místo pro Ježíše.

vezmi svůj kříž – zmínka o kříži vyzývá čtenáře, aby bral následování Ježíše vážně, tedy aby byl připraven i na přinášení oběti. Skutečná láska je spojena s ochotou k oběti.

následuj mne – znovu se opakuje slovo, které je na začátku Ježíšova výroku:  akolúthein – následovat.

 

35 Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej.

Tento výrok citují i Matouš a Lukáš. Marek ho rozšířil o slova pro evangelium.

život – psyché – duše. Duše tady byla chápána jako jádro člověka, jeho JÁ. Překlad slovem život ovšem poněkud posouvá smysl toho, co Marek napsal. Psyché – duše znamená víc než jen život, tedy bytí v tomto světě. Přijít o duši tady znamená ztratit vlastní JÁ, jádro sebe samého.

 

Smysl tohoto výroku tedy můžeme interpretovat slovy: Ten, kdo chce dosáhnout toho, aby jeho JÁ bylo uchráněno od každé závislosti, od každého zranění, kdo chrání svoje nároky, kdo chce být svrchovaným pánem, ten přijde o smysl své existence, kterou dostal od Stvořitele.

Ale ten, kdo s pokorou přijme Ježíše za svého Pána, ten dá své existenci smysl a jeho JÁ dojde eschatologického naplnění ve věčnosti.

Celkový smysl výroku tak vlastně odpovídá překladu slovem život, kde se staví do protikladu na jedné straně život sobecký a sebestředný, a na druhé straně život ve spojení s Ježíšem, tedy obětovaný Bohu.

 

 36 Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? 37 Zač by mohl člověk získat zpět svůj život?

život – je opět použito slovo psyché – duše. (Některé překlady do češtiny v tomto verši už mají tak, jako v řeckém originále, slovo duše.)

prospěje... získá... ztratí... získat zpět – to zní jako obchodní slovník, což umocňuje kontrast s duchovním rozměrem vyjádřeným slovem psyché – duše, jakožto nejvzácnější stránkou osoby. Duše je tu Božím darem, který člověk sám nemůže získat, ale může ho ztratit, a zač by mohl člověk získat zpět svou duši.

 

38 Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.“

Tento výrok je i v Lk12,8-9 a Mt 10,32-33, a to ve verzi: Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi. Marek první část výroku vynechává.

stydí za mne – je použito sloveso peischunomai – stydět se. Tak se označovalo zapírání víry v Krista. (Například Řím 1,16: Nestydím se za evangelium...) Jde tu tedy o opak zapření sebe sama a následování Ježíše (8,34).

Syn člověka – zde je tento titul použit v eschatologickém kontextu: Ten, který přichází v oblacích s velikou mocí a slávou (Viz Mk 13,26: A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou.) Marek tak dává kapitole eschatologický závěr (eschaton –

poslední dny): Syn člověka, který tady trpěl a byl posmíván, neodchází ze světa definitivně, ale znovu přijde jako ten, kdo má moc.