— Uzdravení ochrnutého

Z cesty po Galilei se Ježíš vrací do Kafarnaum:

2,1 Když se po několika dnech vrátil do Kafarnaum, proslechlo se, že je doma.

2,2 Sešlo se tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. A mluvil k nim.

ani přede dveřmi nebylo k hnutí – v Mk 1:28 jsme četli, že po záchraně muže posedlého démonem: pověst o Ježíšovi se rychle roznesla všude po celé galilejské krajině. Ježíš přitahoval zástupy všude, kamkoli šel.

mluvil k nim – Marek nám nesděluje, co Ježíš řekl, přesto stále zdůrazňuje Ježíšovo poslání učitele. V originále je doslova: mluvil k nim slovo (logos). Logos je označení pro misijní hlásání. Marek tak naznačuje, že šlo o důležitou nauku.

Ježíš učí v malém prostoru Petrova domu, a tak se mnozí nevešli ani přede dveře a neslyšeli, co říká, nicméně se tísnili kolem vchodu a znemožňovali vstup do domu.

2,3 Tu k němu přišli s ochrnutým; čtyři ho nesli.

ochrnutý – paralytikos – zcela nepohyblivý, plně závislý na pomoci těch čtyř pomocníků, což zdůrazňuje Ježíšovu moc uzdravit ho. Ti čtyři se snažili umožnit setkání ochrnutého s Ježíšem, kterého považovali za zázračného léčitele. Byli to dobří přátelé toho člověka, nebo jeho věrní služebníci, a tak se nesmířili s tím, že nosítka s nemocným dveřmi do domu k Ježíšovi nedostanou. Vynesli ho po schodech na plochou střechu domu.

2,4 Protože se pro zástup nemohli k němu dostat, odkryli střechu tam, kde byl Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel.

odkryli střechu – apestegasan tén stegēn – odstranili střechu, tedy udělali otvor v rovné střeše  z hlíny, kterou držela mezi trámy tyčkovina, proutí a rákos. Pak spustili nosítka s ochrnutým před Ježíše. Ten mluvil k lidem, kteří byli uvnitř.
nosítka – krabattos – přenosné lehátko vyrobené z houně nebo rohože.

2,5 Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“

víra – pistis – toto slovo v Novém zákoně vyjadřuje důvěru a věrnost, oddanost „hory přenášející“ (Mk 11,22-23). Ti čtyři muži víru prokázali svým odhodláním dopravit ochrnutého před Ježíše. Věřili, že Ježíš jejich nemocného uzdraví a že on odejde „po svých“. Vůbec nepočítali s tím, že by ho měli vytáhnout zase zpátky na střechu. Očekávali uzdravení.

Ale Ježíš v této chvíli neuzdravuje ochrnutí, ale říká:

odpouštějí se ti hříchy – v řečtině je použito pasivum: aphientai sou hai hamartiai – jsou odpuštěny tvé hříchy. Z této formulace není zřejmé, zda odpouští Ježíš nebo Bůh a Ježíš to jen konstatuje. Ovšem reakce učitelů Zákona ukazuje na první možnost.

Pro nosiče to možná mohlo být zklamání, vždyť čekali zázračné uzdravení toho ochrnutí.

Tato událost má však ještě další souvislost: Mnohými Židy byla nemoc tehdy chápána jako trest za hřích. Tento názor měli i Ježíšovi učedníci, jak o tom čteme v Jan 9,2: Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? Ježíš si ovšem nemyslel, že ochrnutý muž byl obzvláště hříšný, a už vůbec nesouhlasil s tím, že by jeho ochrnutí bylo nějak způsobeno hříchem. Všem přítomným nicméně sděluje, že hřích je kořenem lidského utrpení a že odpuštění hříchů je největší potřebou člověka. Tuto potřebu ochrnutého Ježíš teď vyslyšel. Odpuštěním hříchů vyjadřuje, jaký má Bůh vztah k nemocným: Nemocný člověk není trestaný, ale trpící, a patří mu Boží láska.

2,6 Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali: 2,7 „Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“

ten člověk – houtos houtó – je hanlivé označení použitím ukazovacího zájmena a příslovce: ten tu. V češtině podobně používáme slovo támhleten, tamten. Zákoníci považují Ježíšova slova za rouhání.

Rouhá se – blasphēmei – což je odvozeno od blasphémeó: mluvit neuctivě, urážlivě, a to o lidech nebo i o Bohu. Je tedy možný překlad: rouhat se, mluvit neuctivě o posvátných věcech. Ale Marek toto slovo používá ve smyslu urážet a překlad by mohl být: mluví urážlivě, mluví drze, tedy osobuje si neprávem něco, co je jen výsadou Boha.

2,8 Ježíš hned svým duchem poznal, o čem přemýšlejí, a řekl jim: „Jak to, že tak uvažujete? 2,9 Je snadnější říci ochrnutému: ‚Odpouštějí se ti hříchy,‘ anebo říci: ‚Vstaň, vezmi své lože a choď?‘

9. verš obsahuje jednu z chytrých Ježíšových otázek, které používá v polemikách se svými odpůrci: Je snadnější říci ochrnutému: ‚Odpouštějí se ti hříchy,‘ anebo říci: ‚Vstaň, vezmi své lože a choď? A zákonící tvrdí, že říci odpouštějí se ti hříchy je nemožné, protože hříchy odpouští jen Bůh. Ale i tito zákonící musejí uznat, že říci chromému vstaň, vezmi své lože a choď je stejně nemožné, protože zázraky dělá jen Bůh. A tak si nemají co vybrat, na Ježíšovu otázku neumějí odpovědět. Uzdravení je tu potvrzením Ježíšovy moci odpouštět hříchy. Uzdravení je tu potvrzením, že jedná mocí Boží.

Odpuštění hříchů je však to největší, co Ježíš člověku nabízí. Odpuštění hříchů přináší člověku přiblížení se Bohu, novou naději na věčný život v Božím království. A právě zvěst o této naději je Ježíšovo evangelium, které Marek svým čtenářům předkládá.

2,10 Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ – řekne ochrnutému: 2,11 „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ 2,12 On vstal, vzal hned své lože a vyšel před očima všech, takže všichni žasli a chválili Boha: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.“

Uzdravený vstane, bere své lůžko, na které byl dříve odkázán, a na svých nohou jde domů. Následuje oslava Boha přihlížejícími, kteří žasnou, když prožívají Boží přítomnost v Ježíšovi a v jeho mocném slově.

Syn člověka – Hyios tou Antropou – v Mk 2,10 se poprvé objevuje tento titul, který Ježíš pro sebe používá. Je to ne zcela přesný řecký překlad hebrejského ben adam nebo spíše aramejského bar enaš, které tu Ježíš použil.

Titul syn člověka měl v hebrejštině (aramejštině) jiný význam, než má vlivem křesťanské tradice pro nás. Aramejský výraz bar enaš, stejně jako hebrejské ben adam, znamená prostě člověk. Zvláštní zabarvení dostává výraz ben adam v knize Daniel. Je to zabarvení mesiánské:

Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu. A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno (Dan 7,13-14).

Danielův obraz Mesiáše, tajemné postavy přicházející v oblacích a přijímající navěky univerzální vládu, se liší od tradičního pojetí Mesiáše z rodu Davidova, který měl podle tradice Starého zákona obnovit izraelské království.

Výraz ben adam nabyl dále důležitého významu v některých proudech židovské apokalyptiky, jež se inspirovala přímo knihou Daniel (kniha Hénochova, 4. kniha Ezdrášova). Už zde se kromě danielovské tradice objevují i motivy převzaté z písní o Služebníku Jahve z Izajáše, tedy myšlenka zástupné oběti, utrpení Hospodinova služebníka za druhé: ... Nad kým se zjeví paže Hospodinova?Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni (Iz 53,1-5).

V židovské apokalyptice byly zdůrazněny obecné rysy mesiášského poslání syna člověka: vysvobození z hříchu a pozemské bídy, a pak nastolení eschatologického věku, tedy vykoupení a věčného života. Nejde v tomto případě pouze o pozemské vysvobození národa izraelského tak, jak je to v židovské tradici týkající se Mesiáše z rodu Davidova. (To dosvědčují kapitoly 65 a 66 Izajáše, kde se mluví o nové zemi a novém nebi).

V Markově evangeliu se označení Syn člověka (Hyios tou Antropou) vyskytuje jen ve slovech Ježíšových. Zdá se, že alespoň v některých případech jde o titul, který si dal sám Ježíš. Představuje se tak jako soudce živých i mrtvých (viz Daniel 7) a zároveň ten, kdo přináší vykoupení svým utrpením (viz Izajáš 53). Tedy zahrnuje jak Danielovu nebeskou postavu, tak trpícího služebníka Jahve, který přináší zástupnou oběť. Na rozdíl od jiných mesiášských titulů nebylo toto pojmenování zatíženo politickými ambicemi, které byly do představ o Mesiáši vkládány. Pro Židy, včetně Ježíšových učedníků, byla představa trpícího Mesiáše nepřijatelná.

Titul syn člověka je u Marka spojen s mesiášským tajemstvím Krista: Ježíš skrýval své mesiášské poslání. Téma mesiánského tajemství se vyskytuje i u ostatních evangelistů, ale u Marka je nejzřejmější. Ježíš zakazuje démonům, aby prozrazovali, kdo je. Zakazuje účastníkům velkých zázraků, aby o nich mluvili, dokonce i tam, kde je zachování mlčení nemožné. Zakazuje i svým učedníkům mluvit o tom, že je Mesiáš. Ježíš nechtěl, aby jeho poslání bylo chápáno nesprávně ve smyslu politického osvobození Izraele. Nemohl ani svým učedníkům zcela vyložit tajemství své osoby, dokud nedošlo k velikonočním událostem. Jeho učednící byli příliš zatížení dobovými představami a tradicemi. V dalších kapitolách Markova evangelia se dočteme, jak Ježíš své učedníky postupně připravoval pro přijetí tohoto tajemství.

— Povolání celníka

2,13 Vyšel opět k moři. Všechen lid k němu přicházel a on je učil. 2,14 A když šel dál, viděl Leviho, syna Alfeova, jak sedí v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním.

Při popisu povolání celníka Leviho Marek používá stejné formulace jako v 1,16, kde píše o povolání Petra a Ondřeje: šel... viděl Šimona a jeho bratra Ondřeje... řekl: „Pojďte za mnou.“ ... a šli za ním

Ovšem Levi sedí v celnici, tedy je to výběrčí daní pro Římany – nenáviděné okupanty. Levi je kolaborant a zloděj, protože si část vybraných peněz nechává pro sebe. Je to celník, a proto veřejný hříšník. Přesto ho Ježíš zve k následování. Je to projev Ježíšovy vnitřní moci, dobře věděl, co je v člověku (Jan 2,25).

Je zajímavé, že Marek v 3,18 nezahrnuje Leviho do seznamu dvanácti apoštolů. Má tam ale Matouše a Jakuba, syna Alfeova. Podle Matoušova evangelia je Matouš ten celník Levi: Když šel Ježíš odtud dál, viděl v celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: „Pojď za mnou!“(Mt 9,9). To odpovídá tradiční představě o tomto učedníkovi.

2,15 Když byl u stolu v jeho domě, stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky mnoho celníků a jiných hříšníků; bylo jich totiž mnoho mezi těmi, kdo ho následovali.

Když – v originále kai ginetai – i stalo se, což vyjadřuje časový odstup od povolání Leviho a večeře v jeho domě. Večeře nemusela následovat hned po Leviho povolání.

učedníci – mathétes – žáci – poprvé Marek používá tohoto termínu pro ty, které Ježíš povolal k následování.  

hříšníci – v originále je použito slovo hamartōlós – hříšný (ve smyslu hříšník) odvozeného od hamartánō – dělat zlo, ztratit vědomí o Božím zákoně. Takže hamartōlós je označení lidí, kteří trvale žili v rozporu s Božím zákonem.

bylo jich totiž mnoho mezi těmi, kdo ho následovali – Marek tu uvádí, že Ježíš měl mezi celníky a hříšníky mnoho následovníků, kteří slyšeli jeho zvěst o Božím království, činili pokání a uvěřili evangeliu o odpuštění, které nabízí nový smysl života, novou naději na věčný život v Božím království. A Ježíš s těmi hříšnými stoloval, a tak s nimi vytvářel společenství.

2,16 Když zákoníci z farizejské strany viděli, že jí s hříšníky a celníky, říkali jeho učedníkům: „Jak to, že jí s celníky a hříšníky?“

jí – v originále je použito esthiei, což je tvar slovesa esthió – jíst. A esthiei, přítomný čas tohoto slovesa, vyjadřuje, že se jednalo o Ježíšovu obvyklou činnost – jídává, opakovaně stoluje s lidmi na okraji společnosti.

z farizejské strany – pojmenování farizeové – peruzim – oddělení – se odvozuje od slova parash, které znamená oddělit. Objevují se za vlády Jana Hyrkána (135-104 před n. l.), oddělili se jak od vládnoucí dynastie (Hasmaneovců i později Herodovců), tak od prostých lidí, tedy těch, kdo neznali Zákon. Jimi opovrhovali. Pocházeli většinou ze středních a chudších vrstev, náleželi k nim i někteří kněží. Vůči vládnoucí dynastii i vůči Římanům praktikovali pasivní rezistenci, ale nedali se zatáhnout do politických bojů. Byli znalci Zákona, ale lpěli i na ústní tradici, kterou považovali za stejně důležitou jako Zákon a Proroky. Věřili v posmrtný život. V tom se lišili od saduceů, kteří ústní tradici neuznávali, a tak v posmrtný život nevěřili a po smrti očekávali přechod do Šeolu, říše stínů, kde jsou mrtví vyloučeni z Boží péče (viz Ž 88,6). Farizeové naopak očekávali posmrtný život, příchod Mesiáše a ustavení Království Božího. Avšak lpění na tradici je zavedlo k vnějšímu dodržování předpisů. Znalost Zákona a jeho přesné dodržování v nich probouzelo pýchu. Považovali se za ty, kdo si zaslouží vstoupit do Božího království. Věřili, že jsou ospravedlňováni svým přesným a přísným zachováváním Zákona. Farizeové měli velký vliv na věřící Židy, těšili se jejich obdivu.

zákoníci – farizeové usilovali o to, aby se Zákon (se všemi tradovanými podrobnostmi) stal součástí jejich života. K tomu jim pomáhali právě farizeové zákoníci, tedy znalci Zákona, Proroků i ústní tradice. Co zákoníci vyřešili teoreticky, to farizeové uváděli do života. Z učení farizejských zákoníků se utvořila pravidla pro celý život farizea, pro každý jeho krok od rána do večera. Cílem a smyslem života člověka byl podle farizeů věčný život v Božím království. V tomto cíli se jejich učení podobalo učení Ježíšovu. Zásadní rozdíly však byly v představě o tom, co otvírá cestu člověka do věčného života v Božím království.

říkali jeho učedníkům – zákoníci z farizejské strany chtěli využít Ježíšova jednání pro Židy velmi neobvyklého. Nejen farizeové, ale ani saduceové ani další pravověrní by nevstoupili do Leviho domu, protože Levi byl jako celník veřejný hříšník. Vstupem do jeho domu by se stali kulticky nečistými a byli by vyloučeni z chrámových obřadů, dokud by se rituálně neočistili.

Tito zákoníci tedy oslovili Ježíšovy učedníky a zpochybnili jeho autoritu. Jejich přesvědčování se dá popsat slovy: „Kdo stoluje s hříšníky, stává se nečistým jako oni. Skutečný mistr (učitel) něco takového nemůže udělat. Ježíš nemůže být skutečný mistr.“  

2,17 Ježíš to uslyšel a řekl jim: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“

Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní – tento výrok je přísloví, které Ježíš použil: Hříšní, s kterými Ježíš stoluje, jsou podobni nemocným a Ježíš je jejich lékařem. Přináší jim lék: odpuštění spojené s obrácením a pokáním, odpuštění, které otvírá cestu do Božího království.

spravedliví – dikaios – jsou ti, kdo žijí podle Zákona, protože ten je zjevením Boží spravedlnosti. (Farizeové se považovali za tyto spravedlivé.) Ježíšův výrok neodmítá spravedlivé, on však přišel zachránit hříšníky a pozvat je do Božího království.

Učení prvotní církve zachycené apoštolem Pavlem ovšem ukazuje na to, že za spravedlivého se žádný člověk považovat nemůže: Rozdílu není. Vždyť všichni jsou hříšníky. Z jeho milosti však docházejí ospravedlnění zdarma, protože je vykoupil Kristus Ježíš. (Řím 3,22b-23a).

— Spor o půst

2,18 Učedníci Janovi a farizeové se postili. Přišli k němu a ptali se: „Jak to, že se učedníci Janovi a učedníci farizeů postí, ale tvoji učedníci se nepostí?“

Otázka, která je Ježíšovi položena, je ve skutečnosti výčitkou. Je to další zpochybnění Ježíšovy autority: „Ty máš být učitelem poslaným Bohem? Ale učedníci skutečných mistrů, jako je Jan a farizeové, se postí. Tvoji učedníci se však nepostí.“

V Matoušově evangeliu Ježíš porovnává, co lidé říkají o Janovi a co o něm: Přišel Jan, nejedl a nepil – a říkají: ‚Je posedlý.‘ Přišel Syn člověka, jí a pije – a říkají: ‚Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!( Mt 11,18-19) Jan sám žil velmi asketicky a pro jeho učedníky byly půst a pokání důležitou součástí života. O farizeích bylo známo, že se postí dvakrát týdně (viz Lk 18,12). Ve čtvrtek se postili, protože toho dne prý Mojžíš znovu vystoupil na horu Sinaj. A v pondělí se postili, protože v ten den se vrátil.

2,19 Ježíš jim řekl: „Mohou se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi? Pokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit. 2,20 Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom, v ten den, se budou postit.

Odpověď navazuje na zvyk přerušovat půst v době svatby, což respektovali i farizeové.

Během týdenní svatební oslavy podle židovských zákoníků platilo, že radost je důležitější než dodržování postu.

bude ženich vzat – to je odkaz na Ježíšovo ukřižování. Je tu citováno Ježíšovo slovo, které je Markem doplněno slovy, která zřejmě vycházejí z církevní praxe:

v ten den – v pátek, kdy církev vzpomínala na Ježíšovo utrpení a postila se.

2,21 Nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na starý šat, jinak se ten přišitý kus vytrhne, nové od starého, a díra bude ještě větší. 2,22 A nikdo nedává mladé víno do starých měchů, jinak víno roztrhne měchy, a víno i měchy přijdou nazmar. Nové víno do nových měchů!“

Nesepraná látka se sráží. Nové víno kvasí. Staré se nesnáší s novým. Tato přísloví měla naznačit, že nové je silnější než staré, že staré je novým překonáno. Ježíšova zvěst o Božím království se nesnese s náboženskými představami a praxí farizeů, protože zvěstuje život v Božím království jako Boží dar lidem. Skutečný dar, nikoli odměnu jen pro spravedlivé:

Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.

— Spor o sobotu

2,23 Jednou v sobotu procházel obilím a jeho učedníci začali cestou mnout zrní z klasů. 2,24 Farizeové mu řekli: „Jak to, že dělají v sobotu, co se nesmí!“

O situaci popsané ve verši 23 je v Dt 23,25: Když vejdeš do obilí svého bližního, smíš si rukou natrhat klasů, ale nebudeš obilí svého bližního žnout srpem. Tedy nešlo o majetkový přestupek, ale o práci nedovoleně konanou v sobotu, v den odpočinku. Podle Ex 20,9 totiž platilo:

 Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha.

Je to další zpochybnění Ježíše jako učitele Božího zákona poukazem na to, že jeho učedníci nedodržují ani základní příkaz zákona Mojžíšova.

2,25 Odpověděl jim: „Nikdy jste nečetli, co udělal David, když měl hlad a neměl co jíst, on i ti, kdo byli s ním? 2,26 Jak za velekněze Abiatara vešel do domu Božího a jedl posvátné chleby, které nesmí jíst nikdo kromě kněží, a dal i těm, kdo ho provázeli?“

Ježíš se ve své odpovědi odvolává na text 1S 21,3-7: David knězi Achímelekovi odvětil: Nyní však mi dej, co máš po ruce, pět chlebů, či co se najde.“ Kněz Davidovi odpověděl takto: „Nemám po ruce obyčejný chléb, je tu jenom svatý chléb. Jen jestli se družina vyvarovala styku se ženami.“ David odpověděl knězi ujištěním: „Jistě. Žen jsme se nedotkli už předtím. Když jsem odcházel, byla těla členů družiny svatá. Kněz mu tedy dal svatý chléb, protože tam jiný nebyl.

Je zde odlišnost ve jménu kněze mezi Starým zákonem a Novým zákonem. Ježíšova poznámka „za velekněze Abiatara“ hrubě datuje dané období, když uvádí jméno nejvýznačnějšího velekněze. Jde o běžné vyjadřování té doby pomocí nejvýznačnějšího velekněze spojovaného s Davidem.“ (D.T.Tsumura: The First Book of Samuel)

David v této situaci chtěl nasytit své druhy, ale na rozdíl od Ježíšových učedníků při tom neporušoval sobotu jako den odpočinku. Jde nicméně také o přestoupení Mojžíšova zákona z důvodu utišení hladu, z důvodů zachování života.

 2,27 A řekl jim: „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu.

To je vyjádření Ježíšova pojetí Božího zákona, který Hospoodin dává člověku pro jeho dobro, nikoli proto, aby se člověk stal služebníkem předpisů, příkazů a zákazů. Ale právě takový přístup k náboženské praxi odpovídal učení farizeů.

2,28 Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou.“

Marek tady chápe titul Syn člověka jako označení Mesiáše, který zahajuje nový věk, vládu Ducha Božího, vládu Lásky: Bůh nám dal schopnost sloužit nové smlouvě, která nespočívá v liteře, ale v duchu (2 Kor 3,5b-6a).