— Podobenství o zlých vinařích

1 Začal k nim mluvit v podobenstvích: „Jeden člověk vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal nádrž k lisu a vystavěl strážní věž; pak ji pronajal vinařům a odcestoval.

Začal k nim mluvit – posluchači byli zřejmě stejní jako v minulém rozhovoru. Četli jsme o nich v Mk 11,27: Když (Ježíš) procházel chrámem, přišli k němu velekněží, zákoníci a starší. A právě o těchto náboženských představitelích Hospodinova lidu Ježíš mluvil v tomto podobenství. A mluvil v něm o nich jako o zlých vinařích.

v podobenstvích – en parabolaís – je použito množné číslo, ač podobenství je zde jen jedno. Připomeňme si, že podobenství je literární forma, jejímž základem je názorné vyprávění o události sice vymyšlené, ale jinak běžné. Cílem takového vyprávění je objasnit určitou mravní nebo náboženskou pravdu. Řecké slovo parabolé označovalo i přísloví, hádanky, sentence. Marek takto označuje způsob Ježíšovy řeči, která byla často obrazná, používající příběhy a přirovnání (... je to tak, jako když ...).

Jeden člověk vysadil vinici – začátek podobenství vychází z Iz 5,1-2: Můj milý měl vinici na úrodném svahu. Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní vystavěl věž i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny; Vinice u Izaiáše symbolizuje vyvolený izraelský národ, jak se píše v Iz 5,7: Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení.

V Ježíšově podobenství stejně jako v Iz 5,1-7 majitel vinice představuje Boha a vinice židovský národ. Podobenství Ježíšovo však vypráví o tom, že majitel pronajal vinici vinařům, kteří tak jsou odpovědní za vinici i její užitečnost. (Pronajímání půdy bylo v tehdejší době v Palestině obvyklé. Majitel pronajal půdu zemědělcům, kteří na ní hospodařili a jistý podíl z výnosu odváděli majiteli půdy.) Vinaři tu znázorňují politické i duchovní vůdce židovského národa: starší (členy velerady – Sanhedrinu) a zákoníky (vykladače knih Zákona a Proroků).

vinaři – geórgois – obecně rolníci, zemědělští dělníci, v případě vinice vinaři.

a odcestoval – v Ježíšově podobenství majitel vinice odcestoval. Jde tu o podobenství nikoli o jinotaj, a proto ne všechny detaily vyprávění musí odpovídat představované skutečnosti. Takže vyprávění o tom, že majitel vinice odcestoval, znamená, že Bůh svěřil odpovědnost za svůj lid zákoníkům a starším. A ti jednali  opravdu tak, jako by byli výsostnými vládci, a nikoli Božími služebníky pověřenými vést a spravovat Hospodinův lid.

 

2 V stanovený čas poslal k vinařům služebníka, aby od nich vybral podíl z výnosu vinice.

V stanovený čas – jen jako zajímavost uvádím, že tento obrat může narážet na Lv 19,23-25: Až přijdete do země a budete sázet různé ovocné stromy, bude vám jejich ovoce nedotknutelné jako neobřízka; po tři roky bude pro vás neobřezané, nesmí se jíst. Čtvrtého léta bude všechno jejich ovoce posvěceno k oslavě Hospodina. Teprve v pátém roce budete jíst jejich ovoce, abyste nadále sklízeli bohatou úrodu. Já jsem Hospodin, váš Bůh.

služebníka – v řečtině je slovo dúlos – otrok. Služebníci, které majitel vinice v podobenství posílá za vinaři, zřejmě představují proroky. Ty Bůh posílal, aby připomínali představitelům vyvoleného národa jejich povinnosti. Úděl proroků byl většinou krutý, protože museli čelit nepřátelství politických a náboženských vůdců Izraele. A právě to Ježíš dále sděluje ve svém podobenství:

 

3 Ale oni ho chytili, zbili a poslali zpět s prázdnou. 4 Opět k nim poslal jiného služebníka. Toho zpolíčkovali a tak zneuctili. 5 Poslal dalšího, toho zabili; a mnoho jiných – jedny zbili, jiné zabili.

Podobenství popisuje tři případy stále krutějšího zacházení se služebníky majitele vinice. A pak uvádí, že bylo mnoho dalších majitelem vinice poslaných služebníků, které vinaři zbili, nebo zabili. Tak popisuje osud mnoha proroků. Překvapivé je tu jednání majitele vinice, který přes násilné jednání nájemců nepřestává posílat své vyslance, aby u vinařů dosáhli spravedlnosti. Ježíš tak ve svém podobenství představuje Hospodina jako toho, kdo svému lidu znovu a znovu nabízí spravedlnost a trpělivě čeká na odezvu vůdců Izraele. Jak uvidíme v následujícím verši, pošle dokonce i svého milovaného syna:

 

6 Měl ještě jednoho: svého milovaného syna. Toho k nim poslal nakonec a říkal si: ‚Na mého syna budou mít přece ohled.‘

milovaného syna – slova milovaný syn se objevují v Markově evangeliu v souvislosti s Ježíšovým přijetím Janova křtu: A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil“ A také při Ježíšově proměnění na hoře: ... z oblaku se ozval hlas: „Toto jest můj milovaný Syn, toho poslouchejte“ (Mk 9,7). Takže milovaný syn majitele vinice představuje Ježíše.

Na mého syna budou mít přece ohled – z úcty k vlastníkovi a pro postavení syna, který je dědicem vinice, by se dal očekávat jiný postoj vinařů, než to bylo v případě služebníků. Dalo by se čekat, že vinaři budou mít k dědicovi vinice respekt.

 

7 Ale ti vinaři si mezi sebou řekli: ‚To je dědic. Pojďte, zabijeme ho a dědictví bude naše!‘ 8 A chytili ho, zabili a vyhodili ven z vinice.

Ze slov, která si vinaři mezi sebou řekli je vidět, že znázorňují lidi, jejichž srdce je tvrdé a mysl zatvrzelá.

To je dědic – nájemci mysleli jen na zisk a neměli žádné mravní zábrany. Není však jasné, proč by mělo dědictví po smrti dědice připadnout vinařům. To by se stalo jen v případě, že by nežil ani majitel. Snad chtěli využít toho, že majitel nebyl přítomen.

zabijeme ho – v podobenství motivem pro zabití dědice byla závist nájemců a jejich touha získat postavení dědiců. Takto Ježíšovo podobenství vyjadřuje motivaci představitelů židovského národa, když se rozhodli zabít Ježíše: Velekněží a zákoníci ... hledali, jak by ho zahubili; báli se ho totiž, protože všechen lid byl nadšen jeho učením (Mk 11,18). A právě tomu, aby zástupy následovaly Ježíše a opustily židovské náboženské představitele, chtěli tito zlí správcové Boží vinice zabránit za každou cenu.

chytili ho, zabili a vyhodili – vinaři zacházejí se synem majitele vinice jako zacházeli s jeho služebníky. Jeho mrtvé tělo vyhodili ven z vinice bez jakéhokoli pohřbu.

 

9 Co udělá pán vinice? Přijde, zahubí vinaře a vinici dá jiným.

pán – kyrios – může znamenat vlastník. Protože je tu vinice obrazem Izraele, je tím pánem sám Bůh. Soud, který pán vinice vynese nad vinaři, znamená Boží odsouzení nevěry vůdců židovského národa. Toto podobenství je má varovat. Jejich pojetí Zákona, jejich morálka, jejich postoj k Bohu a lidem odporují Boží vůli.

vinici dá jiným – vinice, tedy židovský národ, není zničena. Potrestáni jsou jen vinaři, tedy velekněží, zákoníci a starší. Kdo jsou ti jiní nájemci, není jasné. Pravděpodobně je to Ježíš se svými učedníky. Ježíš se svými Dvanácti i dalšími následovníky usiloval o to, aby se Izrael vrátil k svému poslání být mezi národy Božím lidem, usiloval o záchranu vinice Hospodinovy.

 

10 Nečetli jste v Písmu slovo: ‚Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; 11 Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích‘?“

Vážnost Ježíšova varování představitelům židovského národa Marek zdůrazňuje svým doplňkem, ve kterém cituje Ž 118,22-23: Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným. Stalo se tak skrze Hospodina, tento div se udál před našimi zraky. Spojení mezi podobenstvím a citátem z tohoto žalmu spočívá v jejich podobném smyslu. V podobenství jde o to, že vůdcové Izraele nepřijali Hospodinem poslaného Syna Božího. V žalmu 118 pak jde o to, že ten, koho tehdejší vůdcové lidu zavrhli, se stal pro budoucnost Božího lidu nepostradatelným – kamenem úhelným.

kámen úhelný – kafalé gónias – doslova hlava rohu – to může být buď nárožní kámen v základu budovy, nebo naopak závěrový kámen, který se umísťuje na vrchol budovy při jejím dokončení. V obou případech se tento kámen stává pro budoucí existenci stavby nezbytným. V kontextu tak Marek vyjadřuje skutečnost, že Ježíšovo utrpení a smrt, a pak jeho vzkříšení, má zásadní důležitost v Božím plánu záchrany Božího lidu. Toto tajemství Ježíšova kříže a vzkříšení je podivuhodné v našich očích.

Hospodin to učinil – Marek zasazuje Ježíše do kontextu dějin Izraele a staví ho do centra plánu, který má Bůh se svým lidem.

 

12 Nepřátelé se chtěli Ježíše zmocnit, neboť poznali, že to podobenství řekl proti nim, ale báli se lidu. I nechali ho a odešli.

Posluchači Ježíšova podobenství byli starší a zákoníci. Marek připojuje svou poznámku o jejich reakci. Dobře pochopili, že kritika a varování, které jsou smyslem podobenství, patří jim: Oni jsou těmi vinaři, oni jsou těmi staviteli a oni budou Bohem souzeni. Rádi by se Ježíše hned zbavili, ale ze strachu před lidmi ho zatím nechali. Rozhodně však neupustili od své snahy zmocnit se ho a obrátit zástupy lidí proti němu.

 

— Spor o daň císaři

13 Poslali k němu některé z farizeů a herodiánů, aby ho chytili za slovo.

Poslali – apostellúsin – posílají (historické prezentum pro oživení vyprávění). Podmětem jsou nepřátelé z verše 12, tedy starší a zákoníci, a to zřejmě ze strany farizejské. Ti se spojují se skupinou zcela protichůdnou, a to s herodiány. Tyto skupiny se spojily proti Ježíšovi už v 3,6: Když farizeové vyšli, hned se proti němu s herodiány umlouvali, že ho zahubí. Herodiáni podporovali Heroda Antipu a podobně jako on kolaborovali s Římany. Naopak farizeové měli odpor k římské správě Izraele. Placení daní pohanským okupantům bylo pro ně potupné. Veřejně to však nehlásali a politicky se neangažovali.

chytili za slovo – farizeové se spojili s herodiány a doufali, že obviní Ježíše pomocí jeho vlastních slov, která pronese před svědky z řad farizeů a herodiánů. Tato Markova poznámka upozorňuje čtenáře, že ta lichotivá slova, která v dalším verši zazní, jsou pokrytectvím. Mají pomoci uskutečnit záměr vůdců židovského národa připravit si takové obvinění Ježíše, které by ho připravilo o přízeň lidí nebo ho uvrhlo do rukou římské moci.

 

14 Ti šli a řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a že se na nikoho neohlížíš; ty přece nebereš ohled na postavení člověka, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy. Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne? Máme dávat, nebo nemáme?“

 pravdivý – aléthés – pravdomluvný, poctivý, upřímný

nebereš ohled na postavení člověka – doslova: nehledíš do tváře lidí – řecká idiomatická fráze, která v běžném životě znamená: nikomu nestraníš.

učíš cestě Boží podle pravdy – učíš (jakožto upřímný pravdivý učitel) způsobu života v souladu s Boží vůlí. Těmito zdvojenými komplimenty (pravdivý učitel – nikomu nestraní – učí pravdě) chtěli tazatelé Ježíšovi zalichotit a zároveň ho dostat do situace, kdy by musel dát pravdivou a přímou odpověď. Tak ho chtěli přimět, aby vyslovil něco, za co by ho bylo možno obžalovat.

Je dovoleno – exesti – je zákonné, je podle práva – v Markově evangeliu se objevuje v souvislosti se Zákonem. Tedy má tento výraz smysl: je podle Mojžíšova zákona dovoleno.

daň – kénsos – daň z hlavy, kterou na obyvatele římských provincií, uvalili Římané, byla považována za symbol jejich podrobení se římskému císaři. Platit daň z hlavy tedy pro Židy znamenalo přijmout nadvládu pohanského vládce. Svrchovaná vláda nad vyvoleným národem však patřila Hospodinu. Ovšem odmítat placení římské daně znamenalo riziko obžaloby ze vzpoury. A tak se tito vyslanci farizejských a herodiánských kruhů domnívali, že svou otázkou chytí Ježíše do pasti. Když bude souhlasit s placením daní Římanům, ztratí podporu mnoha pravověrných židů, protože ti se nemohli smířit s podrobením svého života vládě pohanského císaře. Také se takovou jeho odpovědí jasně prokáže, že není Mesiášem, protože od toho se očekávalo, že Římany vyžene a obnoví Davidovu říši. Kdyby naopak Ježíš placení římské daně z hlavy odmítl, přítomní herodiáni by ho pohnali před soud jako buřiče proti vládě Říma. Za to by ho čekalo ukřižování.

 

15a On však prohlédl jejich úskok  a řekl jim: „Co mě pokoušíte?

úskok – hypokrisis – pokrytectví, přetvářka. Toto řecké slovo je odvozeno od slovesa hypokrinesthai, což je doslova: hrát roli v řeckém dramatu. Tady přeneseně znamená předstírat.

Co mě pokoušíte? – slovo peirazein – pokoušet Marek použil o satanovi v 1,13: Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel. Ježíš vidí, že taktika těch, kdo přišli s otázkou týkající se římské daně s hlavy, je úskokem, pokrytectvím a pokušením, tedy postojem, který odporuje Bohu, ale je vlastní pro jednání satana. Když Ježíš odmítá odpovědět na otázku pokušitelů, odmítá být manipulován do postavení kolaboranta, nebo odpůrce Římanů. Neodmítá však pokračování rozhovoru a sám dává novou otázku.

 

15b Ukažte mi denár!“ 16 Když mu jej podali, zeptal se jich: „Čí je tento obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“

Daň císaři se platila římskými penězi, tedy denáry. Byla to stříbrná mince, která odpovídala denní mzdě dělníka v Palestině v Ježíšově době. Ježíš denár zřejmě u sebe neměl, tak požádal, aby mu ho ukázali. V době vlády císaře Tiberia byl na líci mince nápis, který v překladu říkal: Tiberius Caesar, syn božského Augusta, Vznešený. Nápis byl doplněn reliefem poprsí Tiberia. Na rubu byl nadpis Tiberius, nejvyšší kněz a obraz Tiberia na olympském trůnu. Na základě nápisů a obrazů je jasné, že mince patří císaři.

 

17 Ježíš jim řekl: „Co je císařovo, odevzdejte císaři, a co je Boží, Bohu.“ Velice se nad tím podivili.

odevzdejte – je použito sloveso apodidómi – vrátit, poskytnout. Židé používali císařovy peníze a byli podrobeni císaři, museli tedy plnit povinnosti, které z tohoto podrobení plynuly, včetně placení daní. Současně však Ježíš vyzývá i k plnění povinností vůči Bohu: Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!‘ ‚Miluj svého bližního jako sám sebe! Tak Ježíš v Mk 12,30-31 vyjmenovává dvě největší Boží přikázání. Tedy žádná moc císaře nemůže mít přednost před láskou k Bohu. Za takovou odpověď bylo nemožné Ježíše obžalovat. Tazatelé se podivili nad tím, jak Ježíš zničil jejich past.

 

Byla to chytrá odpověď, kterou svým nepřátelům Ježíš předložil, aby se nechytil do jejich léčky. Nicméně my dobře víme. že i to, co na tomto světě „patří císaři“, patří hlavně Bohu. Celý náš život patří Bohu. Žádná jeho složka není v tom výjimkou: Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. ... Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu (Řím 14,7-8).

 

— Spor o vzkříšení

18 Přišli k němu saduceové, kteří říkají, že není vzkříšení, a ptali se ho:

Tento spor o vzkříšení je jediným pří­padem, kdy v Markově evangeliu saduceové diskutují s Ježíšem. 

saduceové – tuto společenskou, náboženskou a politickou skupinu tvořily bohaté patricijské a kněžské rodiny. Své jméno saduceové odvozovali od Sadoka, velekněze z doby Šalomounovy. Byli konzervativní jak v náboženství, tak v politice. V náboženských otázkách se drželi striktní litery Zákona a odmítali ústní tradici, kterou naopak přijímali a rozvíjeli farizeové. Vůči nim stáli saduceové v silné opozici v mnoha otázkách doktrinálních, zvláště pak v otázce vzkříšení.

Saduceové nevěřili ve vzkříšení mrtvých, protože něco takového není napsáno v saducei uznávaných knihách Starého zákona. Učení saduceů bylo spojeno s představou šeolu, jako říše mrtvých, země zapomnění. Tam zemřelí nežijí pravým životem, jak o tom čteme v 88. žalmu: Jsem odložen mezi mrtvé jako skolení, co leží v hrobech, na které už ani nevzpomeneš, kteří jsou zbaveni ochrany tvých rukou. Což jsou známy v temnotě tvé diny, tvoje spravedlnost v zemi zapomnění? (Ž 88,6.13). V knize Job čteme, že šeol je věčným příbytkem, z něhož není návratu: ... kdo sestoupí do podsvětí, už nevystoupí, nevrátí se nikdy zpět do svého domu, neobjeví se už na svém místě (Jb 7,9-10). Dobří i zlí mají po smrti stejný osud, neboť všichni sestupují do šeolu. Proto podle saduceů je spravedlivý život člověka odměněn už během pozemského života, a také hříšník je během svého života potrestán.

V běžném myšlení židů, které bylo ovlivněno učením saduceů, bylo bohatství znamením Boží přízně a požehnání. Situace, kdy se lidé domnívají, že je někdo Bohem potrestán za hřích, je zachycena v Jan 9,1-2: Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Saduceové považovali Ježíše za nebezpečného učitele víry, který může způsobit zásadní problémy ve vztahu k Římu. Také velekněz Kaifáš byl saduceus. Ježíše poslal na smrt, aby ochránil židovský národ: je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ (Jan 11,50).

V tomto sporu o vzkříšení se saduceové snaží zesměšnit víru ve vzkříšení vymyšleným případem, na kterém je podle jejich názoru vidět, jak je víra ve vzkříšení nesmyslná:

 

19 „Mistře, Mojžíš nám ustanovil: ‚Zemře-li něčí bratr a zanechá manželku bezdětnou, ať se s ní ožení jeho bratr a zplodí svému bratru potomka.‘

Mistře – didaskale – učiteli – mluví k němu jako k učiteli víry, který podle jejich názoru učí falešnou nauku o vzkříšení.

Mojžíš nám ustanovil – vycházejí z Dt 25,5-6, jehož text se zabývá levirátním (švagrovským) manželstvím: Když budou bydlet bratři spolu a jeden z nich zemře bez syna, nevdá se žena zemřelého jinam, za cizího muže. Vejde k ní její švagr a vezme si ji za ženu právem švagrovství. Prvorozený syn, kterého porodí, ponese jméno jeho zemřelého bratra, aby jeho jméno nebylo z Izraele vymazáno.

 

20 Bylo sedm bratří. Oženil se první a zemřel bez potomka. 21 Jeho manželku si vzal druhý, ale zemřel a také nezanechal potomka. A stejně třetí. 22 A nikdo z těch sedmi nezanechal potomka. Naposledy ze všech zemřela i ta žena. 23 Komu z nich bude patřit, až při vzkříšení vstanou? Všech sedm ji přece mělo za manželku.“

To je logicky správná úvaha, která však vychází z mylné představy saduceů týkající se těch, kdo věří ve vzkříšení. A tak si saduceové myslí, že Ježíš chápe život po vzkříšení jako v jakési pokračování pozemského života. V takovém pokračování pozemského života vzkříšených by ta saducei vymyšlená žena byla současně manželkou sedmi mužů.

 

24 Ježíš jim řekl: „Mýlíte se, neznáte Písma ani moc Boží!

Některé překlady větu formulují jako otázku: Nebloudíte právě proto, že neznáte Písma ani Boží moc? Takový překlad více odpovídá řeckému originálu.

Mýlíte se – planasthe – bloudíte, svádíte na scestí

Písma ani moc Boží – Ježíš v dalších verších (26-27) mluví o Písmu, ale nejprve mluví o Božím daru vzkříšení:

 

25 Když lidé vstanou z mrtvých, nežení se ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé.

nežení se ani nevdávají – Ježíš tak vyvrací představu, že v životě po vzkříšení dál pokračují mezi lidmi vlastnické vztahy z pozemského života. Tedy že i manželství, jako právní instituce, pokračuje ve věčném životě. V židovském prostředí byla vdaná žena majetkem svého muže, a proto ta otázka saduceů: Komu z nich bude patřit, až při vzkříšení vstanou? Ježíš tu však představuje život po vzkříšení jako dar Boží moci a lásky, jako nový způsob existence a života lidí ve společenství s Bohem i spolu navzájem.

jsou jako nebeští andělé – toto připodobnění andělům je tu použito, aby se zdůraznilo, že vzkříšení už nebudou vázání hmotným světem. Lk 20,36 uvádí, že vzkříšení z mrtvých budou rovní andělům. Tedy budou rovni duchovním bytostem. Apoštol Pavel píše v 1 Kor 15,44.50:  Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní... člověk, jak je, nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném. Podle Pavla na Božím království nemá podíl pomíjitelný člověk, jak je, tedy pevně svázaný s tímto hmotným světem a jeho přírodními a společenskými zákony.

26 A pokud jde o mrtvé, že vstanou, nečetli jste v knize Mojžíšově, ve vyprávění o hořícím keři, jak Bůh Mojžíšovi řekl: ‚Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův‘?

V Ex 3,15 čteme: Bůh dále Mojžíšovi poručil: „Řekni Izraelcům toto: ‚Posílá mě k vám Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.‘“ V Ježíšově polemice se saducei je použití citátu z Exodu důležité, protože pro saducee je kniha Exodus,  kniha Zákona, posvátná. Bůh sám sebe v této knize Zákona označuje za Boha otců, a to při svém zjevení Mojžíšovi, tedy mnoho let po smrti Abraháma, Izáka a Jákoba. Proto musí být i po své smrti tito patriarchové nějakým způsobem živí a zakoušet společenství s Bohem:

27 On přece není Bohem mrtvých, nýbrž Bohem živých. Velmi se mýlíte!“

Když je Hospodin Bohem živých a současně je Bohem otců Abraháma, Izáka a Jákoba, nemohou být tito otcové mrtví. V následujícím verši se dočteme, že farizejský zákoník shledal, že Ježíš saduceům dobře odpověděl.

 

— Největší přikázání

28 Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“

Farizejští zákonící učili, že vstup do Božího království si židé zajistí přesným a přísným zachováváním Zákona. Zákonodárství židovského náboženství shrnuli do 248 příkazů a 365 zákazů. Příkazy a zákazy byly uspořádány podle důležitosti. Mezi zákoníky se však o toto pořadí přikázání vedly spory. A tak tématem diskusí farizeů byla i otázka: Které přikázání je první ze všech? Proto tuto otázku dává zákoník i Ježíšovi.

 

29 Ježíš odpověděl: „První je toto: ‚Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; 30 miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!‘

Tady Ježíš cituje Šema Jisra'el (Slyš Izraeli), což je Dt 6,4-9: Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. ...(Šema Jisra'el je první ze tří textů Tory, které recitovali a dodnes recitují židé třikrát denně.) Vyjmenování tří součástí lidské osoby (celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou) je naléháním na to, aby Boha člověk miloval celou svou bytostí. Marek tady ještě přidává z celé své mysli. Zařazení slova mysl (dianoia) zřejmě odráží důležitost myšlení, rozumu a moudrosti v helénistickém prostředí, ve kterém vznikaly pohanokřesťanské církevní obce, jimž bylo Markovo evangelium adresováno.

miluj – agapēseis – Bůh si zasluhuje bezpodmínečnou lásku člověka, aniž by jí cokoli bránilo nebo z ní bylo vyňato. To je vyjádřeno i užitím slovesa agapaó, které je odvozeno od slova agapé, což je (na rozdíl od éros – lásky erotické a filia – lásky přátelské) činorodý vztah, v němž milující své zájmy podřizuje zájmům milovaného. Je to láska, jakou miluje Bůh, a milovat touto láskou znamená nepodmíněně usilovat o dobro pro milovaného. Ve vztahu k Bohu jde o usilování o to, co je dobré v jeho očích, tedy naplnění jeho vůle.

 

31 Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není.“

miluj svého bližního – je opět použito slovo agapēseis, tedy říká se: nepodmíněně usiluj o prospěch svého bližního.

svého bližního – tady Ježíš cituje Lv 19,18, kde je tato věta uvedena v rámci řádu každodenního života: Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin. Starozákonní text předpokládá poměrně úzké vymezení bližních. Jde tu o příslušníky izraelského lidu. Ježíš však chápe bližního mnohem šířeji a nezávisle na etnických vztazích. Na paralelním místě v 10. kapitole Lukášova evangelia Ježíš vypráví zákoníkovi příběh o člověku, který šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Nepomohl mu ani izraelský kněz ani levita, ale Samařan, tedy cizinec z pohrdaného národa. Ježíš se pak zákoníka zeptal: Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče? Zatímco pojem bližní se v izraelském národě v zásadě vztahoval na krajany a na cizince usazené v izraelské zemi, je Ježíšem tato hranice odstraněna: Každý, kdo mě potřebuje a jemuž mohu pomoci, je můj bližní.

jako sám sebe – sami o sebe se lidé starají a pečují o svůj prospěch, a tak je to inspirativní srovnání se vztahem k bližním.

 

Z 25. kapitoly Matoušova evangelia si připomeňme podobenství o posledním soudu, v němž se Ježíš ztotožňuje s lidmi hladovějícími, žíznícími, nahými, ..., když říká: „Cokoliv jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40). V bližním se podle tohoto podobenství člověk setkává s Ježíšem a v Ježíšovi se setkává s Bohem. A tak se láska k Bohu a láska k člověku prolínají.

 

32 I řekl mu ten zákoník: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho; 33 a milovat jej z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc než přinášet Bohu oběti a dary.“

Zákoník cituje Dt 4,35b: Hospodin je Bůh; kromě něho není žádný jiný. Pak opakuje dvojí přikázání lásky, ale vynechává z celé své duše a z celé své mysli (dianoia) nahrazuje analogickým z celého rozumu (synesis). Změny jsou tedy minimální.

je víc než přinášet Bohu oběti a dary – tento výrok zákoník připojil na závěr svého proslovu, jímž potvrdil pravdivost Ježíšových slov, že většího přikázání nad tato dvě není, že tato přikázání lásky převyšují ostatní, že jsou víc než přinášet Bohu oběti a dary.

 

34 Když Ježíš viděl, že moudře odpověděl, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ Potom se ho již nikdo otázat neodvážil.

V předchozích verších jsme četli, že učitel zákona souhlasil s Ježíšem: Správně, Mistře. A tady v 34. verši čteme, jak Ježíš tohoto farizea chválí. Tuto zajímavou a pro Markovo vyprávění typickou podrobnost paralelní text v Mt 22,35-40 neuvádí. I na dalších místech se Marek zmiňuje o nepodstatných detailech líčených událostí, což činí jeho vyprávění autentickým a živým.

 

— Mesiáš, Syn Davidův

35 Když Ježíš učil v chrámu, řekl jim ještě:

Ve verši 11,27 jsme četli: Když procházel chrámem, přišli k němu velekněží, zákoníci a starší. A verš 35. naznačuje, že do chrámu jsou zasazeny i Ježíšovy řeči a rozhovory následující po sporu o Ježíšovu pravomoc (11,27-33), tedy podobenství „o zlých vinařích“, spor o daň Římanům, spor o vzkříšení, rozhovor o největším přikázání. Marek to všechno, co popsal v 11,27-12,34, shrnul větou: Když Ježíš učil v chrámu. A Ježíšova řeč pokračuje dvěma Ježíšovými výklady. V prvním se Ježíš vyjadřuje k židovskému pojetí Mesiáše, syna Davidova, a pak následuje Ježíšovo varování před zákoníky. Ovšem i  v první řeči se Ježíš vymezuje proti zákoníkům:

 

„Jak mohou zákoníci říkat, že Mesiáš je syn Davidův?

Ve Starém zákoně se slovo mesiáš, tedy pomazaný vztahuje na všechny ty, kdo jsou pomazáni ke službě Bohu, tedy na kněze, proroky a krále. V době po Davidovi se však tento termín vztahoval především na krále. A judští králové svůj rodový původ odvozovali od Davida, tedy byli to Davidovi potomci – synové. Jejich kralování však nenavazovalo na Davidovu věrnost Hospodinu. (Jednou ze dvou výjimek byl král Ezechiáš, který vládl od roku 718 asi do roku 700. V době jeho vlády působil prorok Izaiáš. Tou druhou byl král Josiáš, který vládl od roku 640 do roku 609. Ten za své vlády uskutečnil významnou náboženskou reformu, během které byl ustanoven jako legální pouze jediný kult Hospodinův na jediném místě, tedy v Jeruzalémském chrámu.) Judští králové se i přes mnohá varování proroků více než na Hospodina spoléhali na svá spojenectví s vládci Egypta, nebo Asýrie, nebo Babylonu.

Proto proroci očekávali a předpovídali příchod krále, který bude věrný Hospodinu, jak to čteme v Iz 11,1-2.10: I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. Nebo v Jr 23,5-6: Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy Davidovi vzbudím výhonek spravedlivý. Kralovat bude jako král a bude prozíravý a bude v zemi uplatňovat právo a spravedlnost. V jeho dnech dojde Judsko spásy a Izrael bude přebývat v bezpečí.

Po návratu z babylonského zajetí přetrvávalo mezi Židy očekávání krále, syna Davidova, který obnoví slavnou říši Davidovu. Tohoto Hospodinova Pomazaného, tedy Mesiáše, očekávali i Ježíšovi současníci, a tak při jeho vjezdu do Jeruzaléma na oslátku mnozí věřili, že tím očekávaným Mesiášem je Ježíš.

 

36 Sám David řekl v Duchu svatém: ‚Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni  po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.‘

Sám David řekl v Duchu svatém  – Ježíš pak cituje starobylý Ž 110, verš 1.:  Výrok Hospodinův mému pánu: „Zasedni po mé pravici, já ti položím tvé nepřátele za podnoží k nohám.“ Ježíš tady používá obvyklé mínění svých současníků, že autorem všech žalmů je král David. (Tento názor je užíván v celém NZ a Davidovo autorství žalmů užívají i řečtí otcové církve ve svých spisech.)

Řekl Hospodin mému Pánu – Eipen ho Kyrios tó Kyrió mú – (Kyrios je tady řecký překlad hebrejského Jahve – v češtině překládáme Hospodin, a současně také hebrejského Adónai, tedy vládce, král, pán). Žalm 110,1 je tady Markem citován v řeckém překladu, který uvádí LXX.V Ježíšově argumentaci má ovšem podstatný význam předpokládané Davidovo autorství tohoto žalmu, protože jeho text chápe tak, že David říká: Pán (Hospodin) řekl mému Pánovi (Mesiáši). Tedy David označuje Mesiáše za svého pána.

Ale v hebrejském originále (a ekumenický překlad je zde přesný) je doslova: Výrok Hospodinův mému pánu. Ž 110 je velmi starý a byl s velkou pravděpodobností používán při korunovaci judských králů. Sliboval korunovanému králi, že Hospodin bude stát za ním v době jeho vlády. Později, v době po Babylonském exilu, je tento žalm vztahován na očekávaného Mesiáše. Šlo tedy o pohled do budoucí mesiánské doby. Takto používá smysl žalmu i Ježíš v Mk 12,36.

Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy – původně tento verš vyjadřoval těsný vztah judského krále s Hospodinem, jehož vůli měl král vykonávat v Hospodinově lidu. V raně křesťanské církvi byl tento verš často používán jako biblická předpověď Ježíšova vzkříšení a nanebevstoupení. Například ve Sk 2,32-35 čteme: Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni to můžeme dosvědčit. Byl vyvýšen na pravici Boží a přijal Ducha svatého, kterého Otec slíbil; nyní jej seslal na nás, jak to vidíte a slyšíte. David nevstoupil na nebe, ale sám říká: ‚Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.‘ Nebo v Žid 1,3-4.13  Když (Syn) dokonal očištění od  hříchů, usedl po pravici Božího majestátu na výsostech a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje jménem, které mu bylo dáno.... Kterému z andělů kdy řekl: ‚Usedni po mé pravici, dokud ti nedám nepřátele za podnož tvého trůnu!‘

 

37a Sám David nazývá Mesiáše Pánem, jak tedy může být jeho synem?“

Mesiáš je víc, než kdyby byl synem Davidovým, je Syn Boží. Není podřízen davidovskému rodu, ale jen Bohu. Tuto skutečnost Ježíš v Markově evangeliu ukazuje pomocí Ž 110.

 

— Varování před zákoníky

37b Početný zástup rád mu naslouchal.

Přízeň, kterou Ježíš měl u zástupů lidí, byla tím, co znepokojovalo velekněze, učitele Zákona a starší. Vůdcové židovského národa chtěli zabránit tomu, aby zástupy následovaly Ježíše. Jednak by to narušilo výsadní postavení stávajících židovských autorit a jednak by to mohlo narušit křehké vztahy s Římany, na jejichž blahosklonnosti záviselo postavení velerady (starších) i kněžstva. Tím, že židovští představitelé Ježíše zabijí, zlikvidují naději židovského lidu, že Ježíš je Mesiáš. Lidem očekávaný Mesiáš přece nemohl být zabit.

 

38 Když učil, řekl: „Varujte se zákoníků, kteří se rádi procházejí v dlouhých řízách, stojí o pozdravy na ulicích, 39 o přední sedadla v synagógách a přední místa na hostinách.

Ježíš ukazuje zákoníky jako ty, kdo se chtějí mezi lidmi prosadit, kdo hledají uznání a úctu lidí. Byli to lidé vzdělaní, kteří se dobře vyznali v židovském právu. Protože Zákon byl pro židovský národ základním právním předpisem, zákoníci v sobě spojovali roli právníků a teologů.

se rádi procházejí v dlouhých řízách, stojí o pozdravy na ulicích – Ježíš ukazuje na to, že se zákoníci okázale předvádějí před lidmi, kteří je pak s úctou zdraví.

přední sedadla v synagógách a přední místa na hostinách – lidé sedící na těchto místech byli všem na očích a získali tím pověst významných lidí.

 

40 Vyjídají domy vdov a dlouho se naoko modlí. Ty postihne tím přísnější soud.“

Ježíš ukazuje, že i zbožnost může být zneužita k ochuzování těch, kdo potřebují pomoc. Tak se jeho kritika stupňuje od sebeprosazování k nečestnosti, od pokrytectví k zneužívání nejzranitelnějších členů židovské společnosti, kterými často byly právě vdovy.

přísnější soud – znali Zákon, ale nežili podle něho, naopak své znalosti využívali ve svůj prospěch na úkor druhých lidí. Proto jejich chování zaslouží přísnost.

 

— Dar vdovy

41 Sedl si naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho.

Šlo o schránku, do které se vybíraly peníze na potřeby chrámu. Schránka byla kovová a měla tvar nálevky. Do úzkého hrdla se vhazovaly mince a ty při vhození hlasitě zazvonily. Bohatí lidé dávali těžké mince a jejich zvuk vyvolával pozornost. Předváděli se svým bohatstvím, podobně jako se zákoníci předváděli svou zbožností a svými znalostmi Zákona.

 

42 Přišla  také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák.

Vdovy neměly v Izraeli nárok na dědictví po svém zemřelém manželovi, a tak byly odkázány na své děti a na dobročinnost. Tato vdova vhodila do schránky dva lepta – peněžní jednotku chrámové měny nejmenší hodnoty. Aby bylo čtenářům jasné, kolik peněz to je, převádí Marek tuto částku na římskou měnu: quadrans, řecky kodrantés, což byla čtvrtina asu – čtyrák. (1 denár byl 16 asů a odpovídal denní mzdě dělníka, chlebová placka stála 1 as.)

 

43 Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. 44 Všichni totiž dali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa.“

To, že Ježíš zavolal své učedníky a slavnostní úvod Amen, pravím vám, vyjadřuje závažnost Ježíšových slov. Chudá vdova dala všechno, mohla dát jen jednu minci, ale dala obě. Její dar nebyl almužnou, ale obětí. Výše oběti se nemůže poměřovat její absolutní hodnotou, ale poměrem k možnostem dárce. To je smysl poučení, které Ježíš dává svým učedníkům a Marek svým čtenářům.

Zcela stranou tady zůstává otázka, zda vdova dobře udělala, když veškeré své živobytí darovala chrámu, z něhož chrámoví kněží a zákoníci udělali doupě lupičů, jak to Ježíš říká v 11,17. Ježíš tu srovnává povrchní a pokryteckou zbožnost zákoníků a boháčů se zbožností chudé vdovy, která všechno, co má, obětuje Bohu a svůj život zcela vloží do Božích rukou.