1 Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího.

Markův úvodní verš se většinou považuje za nadpis, ale evangelista jej stejně dobře mohl chápat jako provolání a vyjádření hlavního obsahu celého díla, které přináší Ježíšovo evangelium, ale také Ježíše samého.

V době, kdy Marek psal, se slovo evangelium stalo termínem označujícím kázání o Ježíšovi a o Boží spáse, která se uskutečnila jeho prostřednictvím pro všechny, kdo věří. Apoštol Pavel píše Římanům: Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří... (Ř 1,16).

Počátek – možná tak Marek čtenářům naznačuje, že celé jeho dílo je jen začátkem. Tato myšlenka se dobře hodí k otevřenému konci Markova evangelia ve verši 16,8. Autor nechává čtenáře, aby pokračovali v radostné zvěsti Ježíše Krista ve svém vlastním životě. 

Syna Božího – toto označení odpovídá vyznáním římského setníka v Mk 15,39: A když uviděl setník, který stál před ním, že takto skonal, řekl: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“

 

— Jan Křtitel

2 Je psáno u proroka Izaiáše: ‚Hle, já posílám posla před tvou tváří, aby ti připravil cestu. 3 Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!‘

Evangelium Ježíše Krista je naplněním proroctví, které Marek připisuje Izaiášovi. Ovšem první část je nejpodobnější slovům proroka Malachiáše: Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu (Mal 3,1). Druhá část volně cituje Iz 40,3: Hlas volajícího: „Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině cestu pro našeho Boha!

vyrovnejte mu stezky je v tomto kontextu narážkou na přípravu prostřednictvím pokání.

Markem citované proroctví však může odrážet i Ex 23,20: Hle, posílám před tebou posla, aby tě opatroval na cestě ... Tady je posel chápán jako ten, kdo ukazuje cestu a chrání na cestě. Jeho úkolem je vést a chránit, jako to dělal sloup oblakový pro Izraelity v poušti.

4 To se stalo, když Jan Křtitel vystoupil na poušti  a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“

Lidé, kteří přicházeli za Janem na poušť, aby se dali pokřtít na odpuštění hříchů, veřejně vyznávali, že potřebují Boží odpuštění.

pokání – doslova změna smýšlení (metanoia) mělo být odpovědí na Boží milosrdenství.

pokřtít  - v řeckém originále je použito podstatné jméno baptisma. Slovo baptisma má poměrně široký významem: ponoření, omytí, obmytí, potopení.

Doslovný překlad druhé části verše je: hlásal křest pokání na odpuštění hříchů. Tedy Jan u Jordánu obmýval ty, kdo toužili po Božím odpuštění. Tento úkon kajícnosti konaný Janem u Jordánu označujeme v češtině slovem křest. Dnešní křesťanský křest ve srovnání s Janovým křtem znamená spojení s Kristem v Duchu svatém. (České slovo "křtít" je odvozeno od slova Kristus a vyjadřuje: pokřtít – pokrstit – pokristit – spojit s Kristem.)

5 Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu.

krajina – chóra -  prostor, region, země odlišná od města. Tedy lidé vycházeli jak z venkova, tak z Jeruzaléma, aby přišli k Janovi.

dávali se od něho křtít – v originále je použito pasivního tvaru, tedy: byli jím křtěni

6 Jan byl oděn velbloudí srstí, měl kožený pás kolem boků a jedl kobylky a med divokých včel.

Janovo oblečení a strava odpovídala životu na poušti. Jeho vzhled je podobný proroku Eliášovi:

(Eliáš) byl muž v chlupatém plášti a bedra měl opásaná koženým pásem (2 Kr 1,8). I Jan by svými současníky považován za Božího proroka. Jeho způsob života byl v zcela odlišný od židovských náboženských vůdců, kteří žili v pohodlí a dostatku. 

Kobylky (sušený hmyz) a med divokých včel byly běžnou stravou v pouštních oblastech. Kobylky byly někdy rozemlety, smíchány s moukou a vodou, a pak z nich vyrobeny placky, které se upekly. Jindy se usušený hmyz jen osolil a rovnou se jedl. 

7 A kázal: „Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi.

řemínek – himas – řemínek, pásek, popruh používaný k upevnění sandálu k noze. 

nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi – je patrná Janova pokora. Když někdo vešel do domu nebo zasedl k jídlu, obuv si zouval. V bohatších domech měli služebníky, kteří pomáhali hostům s rozvazováním a zavazováním řemínků u obuvi. To bylo považováno za velmi podřadnou službu. A Jan se nepovažoval za hodna tuto službu prokázat tomu, kdo přichází za ním. A Jan byl Bohem poslaný prorok, avšak ten, kdo bude Bohem poslán za ním, bude někdo silnější.

8 Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým.“

Já jsem vás křtil vodou – znovu se tu projevuje Janova pokora, když tato slova říká těm, kdo za ním přišli, tedy těm, kdo ho obdivují pro jeho asketický život v poušti, kdo jsou osloveni jeho kázáním. Zbavuje tak své obdivovatele závislosti na sobě, na svém křtu vodou a směřuje jejich pozornost na Ježíše. On vás bude křtít Duchem svatým.

Od židovských náboženských vůdců, kteří se považovali za držitele vší náboženské pravdy, se Jan lišil především svým vztahem k Bohu. Jan netoužil po obdivu lidí, ani po moci nad nimi. Své učeníky posílá za Ježíšem. Přijímá pokorně poslání hlasu: Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně (Jan 1,23).

— Ježíšův křest

9 V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn.

Jan u Jordánu obmýval ty, kdo svým sestoupením do vody Jordánu vyjadřovali svou kajícnost a toužili po Božím odpuštění. Ježíšův křest (obmytí) v Jordáně ovšem nebyl vyjádřením Ježíšovy kajícnosti, byl to prorocký čin. Tím, že se Ježíš ponížil, vzal na sebe hříchy lidí, jak o tom píše Izaiáš: Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal (Iz 53,4).

10 Vtom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. 11 A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“

jako holubice sestupuje – Lukáš však v 3,22 píše: Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice ... Nebe se rozevřelo dokořán. Duch Boží byl přítomen a jeho přítomnost byla rozpoznatelná: Jako holubice sestoupil na Ježíše. 

Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil – v Novém zákoně jen na málo místech čteme, že Bůh mluví slyšitelně, a toto je jedna z těch vzácných situací. Když tato slova hlas Boha Otce pronesl, všichni přítomní lidé věděli, že Ježíš není jen další člověk, který přijal Janův křest. Slyšeli, že Ježíš je milovaný Syn Boží. Přesto se postavil mezi hříšné lidi. 

tebe jsem si vyvolil – en soi eudokésa: v tobě mám zalíbení (potěšení).

— Pokušení na poušti

12 A hned ho Duch vyvedl na poušť.

vyvedl – je použito sloveso ekballo – vyhnat, pohnat, vytrhnout, vzít ven, poslat pryč –

Duch, který sestoupil na Ježíše ho hned pohání, posílá ho pryč od lidí shromážděných u Jordánu. Duch způsobil, že Ježíš odešel do samoty pouště.

na poušť – použité slovo érēmos znamená pusté, neobdělávané, neobydlené místo. Takové místo poskytuje potřebný klid beze všeho rušení. Judská poušť se rozkládá západně od Mrtvého moře. Je to relativně malá poušť s kopci a náhorními plošinami, které jsou přerušeny kaňony. Je řídce osídlena, a to jen na okrajích.

13 Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali.

satan ho pokoušel –satan je protivníkem Ducha Božího. Ježíš tady zažívá pokušení, a tak se podobá nám lidem i v tomto potýkání se s pokušením. V listě Židům se připomíná: Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu (Žid 4,15).

Matouš (viz komentář k Matoušově evangeliu) a Lukáš podrobně popisují tři konkrétní pokušení, kterými Ježíš prošel, a to, jak Ježíš pokaždé vzdoroval Satanovi tím, že se držel Božího slova. Marek ale neomezuje Ježíšova pokušení na tři. Celé to období dlouhé čtyřicet dní bylo spojeno s tím, že satan ho pokoušel.

Byl s divokými zvířaty – je tu kladen důraz na slůvko meta – s, mezi. Tedy Ježíš byl mezi divokými zvířaty a byl s nimi v pokoji a míru. Ježíš zůstává navzdory satanovým pokušením v pokojném vztahu s Božím stvořením.

andělé ho obsluhovali – je použito sloveso diakoneó – sloužit. Andělé mu sloužili v té době jeho pokušení. To ukazuje Ježíšovu autoritu nejen v pozemském stvoření, ale také pro anděly, kteří jsou jeho služebníky. Byl Pánem stvoření i andělů.

 

— Ježíš zvěstuje evangelium

14 Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium:

Boží evangelium – to euangelion tou Theou, což lze přeložit buď evangelium dané Bohem (od Boha), nebo evangelium o Bohu. Obojí je gramaticky možné a obojí je i věcně správné. A tak se oba výklady dají spojit: Evangelium, které Bůh předává, je evangeliem o něm samém.

Po Janové uvěznění přišel Ježíš do Galileje, kde podle Marka trávil většinu života. Do  Jeruzaléma chodil pouze v Zákonem stanovené svátky. 

Krátký souhrn v 1,14-15 je programem Ježíšova kázání. Jeho hlásání Božího evangelia  zahrnuje jak Ježíšovo učení, tak uzdravování nemocných a vyhánění nečistých duchů.

15 „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“

Myšlenka Božího království je ústředním tématem Ježíšova učení. To má za cíl zjevit tajemství Božího království, ukázat Boží plán naplnění jeho lásky k člověku v blaženosti Božího království. Ježíšovy mocné činy jsou znamením přítomnosti tohoto království.

přiblížilo se království Boží –  zdůrazňuje, že těžištěm Ježíšovy služby bylo hlásání evangelia o Božím království. 

čas – kairós – příhodný čas – Thayerův řecký lexikon uvádí, že kairós pochází z kořene slova kárā (κᾰ́ρᾱ) – hlava. Týká se tedy věcí, které přicházejí do hlavy, aby byly využity. Kairós  je příznivý okamžik, rozhodující příležitost, ten správný čas. Naplnil se čas, který je příhodný pro království Boží. Ten čas nastal právě teď. Teď je ta příležitost. Nenechte si ji utéct!

Čiňte pokání – metanoeite – změňte smýšlení. Ježíš chtěl, aby lidé věděli, že je třeba změnit svoje směřování, svoje postoje, změnit svoje smýšlení, a věřit radostné zvěsti o Božím království. 

I nám Ježíš říká, abychom změnili smýšlení, nejen abychom litovali toho, co jsme udělali špatně. Pokání, které hlásal Ježíš, se netýkalo jen morální obnovy. Šlo o to důvěřovat Bohu, brát vážně jeho slovo a přijmout s pokorou svou závislost na něm. Pokání jako metanoeó znamená změnit svůj názor, změnit svůj záměr, je to akční slovo, které popisuje, jak přicházet k Bohu. 

věřte – pisteuete – starořecké slovo pisteuo, které Ježíš používal pro věřit, znamená mnohem víc, než jen poznání nebo shodu v mysli. Vypovídá o vztahu důvěry a pokory, přijetí závislosti. Byla to výzva přijmout Ježíšem hlásané evangelium, ale také v něm najít svou naději, svůj pokoj, smysl pro svůj život.

 

— Povolání učedníků

16 Když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři.

Moře bylo tehdejšími židy považováno za místo nečistých sil, a tedy člověku nebezpečné. Zaměstnání rybářů, kteří se pohybovali v tomto podezřelém prostředí, tak bylo považováno za dost podřadné. Ale Ježíš si právě mezi rybáři vybral své první učedníky. Nebyli Ježíšem vybráni kvůli tomu, kým byli, ale pro to, co z nich chtěl Ježíš vytvořit a co chtěl udělat jejich prostřednictvím. A tito muži měli dobré vlastnosti úspěšných rybářů: odvahu, schopnost spolupracovat, trpělivost, vytrvalost a houževnatost. To byli dobré lidské předpoklady pro nové poslání, které jim Ježíš chtěl svěřit.

17 Ježíš jim řekl: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“

Pojďte za mnou – deute opisó mou – vpřed (vzhůru) za mnou – tato výzva znamená, že stát se křesťanem znamená následovat Ježíše. 

učiním – poiésó – budoucí čas ukazuje na delší postupný proces přípravy. Když tyto rybáře Ježíš povolal, vyzval je, aby dělali to, co dělal on. Chtěl, aby i oni přinášeli lidem Boží evangelium tak, jak to dělal on. 

lidí – anthropos  je zde použit v tom smyslu, že označuje muže i ženy.

rybáře lidí – lovení lidí mělo zcela opačný cíl, než lovení ryb. Ryby, když byly chyceny, byly zabity. Naproti tomu lidé, které měli Ježíšovi učedníci „chytat“, měli dostat nový život.

18 Ihned opustili sítě a šli za ním.

ihned – kai euthys – a okamžitě, najednou, rovnou – Šimon a Ondřej vnímají Ježíšovu autoritu. Na nic se neptají a rovnou uposlechnou Ježíšovu výzvu.

šli za ním – ékolouthésan autó – následovali ho. Sloveso akoloutheó – následovat  vyjadřuje učednictví. Učit se od Ježíše znamená následovat ho, a také mít tohle následování jako hlavní prioritu života.

19 O něco dále uviděl Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana; ti byli na lodi a spravovali sítě. 20 Hned je povolal. A zanechali na lodi svého otce Zebedea s pomocníky a šli za ním.

Rodina Zebedeova byla majetnější, takže otec a jeho synové měli loď, a také pomocníky.

(V roce 1986 po období sucha byla na západním břehu Galilejského jezera objevena rybářská loď z prvního století. Byla vytažena a konzervována a nyní je v muzeu v Ginosaru severně od Tiberias. Tato loď byla 8,27 m dlouhá a 2,3 m široká. Mohli na ní veslovat čtyři veslaři a měla také  stěžeň na plachtu. Je to typická loď pro období Ježíšova života.)

spravovali sítě – je použito sloveso katartizó – dát do pořádku, připravit – toto slovo tedy zahrnuje i očistit, opravit a složit sítě, tedy připravit je na příští rybolov.

Hned – i tady, stejně jako ve verši 18, je použito kai euthys. Je to oblíbené spojení, které se v Markově evangeliu objevuje asi čtyřicetkrát.

zanechali na lodi svého otce – opuštění otce vyjadřuje radikálnost rozhodnutí synů Zebedeových. Bylo tu přikázání desatera z Ex 20,12: Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. V řeckém originále je pro zanechali použito sloveso afiémi, které má více významů, mimo jiné: nechat na pokoji, uvolnit, dovolit odejít, takže to naznačuje pokojný rozchod.

V Matoušově evangeliu najdeme Ježíšova slova, která znamenají, že následování Ježíše stojí i nad rodinnými vztahy. Slova, která osvobozují člověka od rodinných a klanových vazeb: Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden (Mt, 10,37).

 

— Uzdravení posedlého v Kafarnaum

Ve druhé části první kapitoly Marek přibližuje jeden typický den Ježíše v Kafarnaum (Nachumova vesnice) rybářském městečku v Galileji na břehu jezera Genezaretského (Galilejského moře). Kafarnaum bylo i obchodním centrem území kolem Genezaretského jezera. Počet obyvatel v prvním století se odhaduje na 1500. Toto místo se stalo centrem Ježíšova působení v Galileji.

21 Když přišli do Kafarnaum, hned v sobotu šel do synagógy a učil.

v sobotu šel do synagógy – sobotní bohoslužba v synagóze se skládala ze čtení Zákona, tedy Tóry, čtení z knihy některého proroka, výkladu těchto textů, modlitby a požehnání.  Jedné takové sobotní bohoslužby se Ježíš v Kafarnaum účastnil. Synagóga obvykle neměla žádného vlastního učitele (mistr – rabbi), a tak mužové znalí Písma byli zváni, aby promluvili o přečtených textech Písma. Ježíš nepochybně využil příležitosti, aby hlásal Boží evangelium. Marek nám nesděluje, o čem Ježíš mluvil, ale popisuje reakci posluchačů:

22 I žasli nad jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci.

žasli – exeplēssonto – byli ohromeni – odvozeno od slova ekplḗssō – zcela mimo, v rozpacích.

Tedy Ježíš svým učením způsobil údiv a úžas posluchačů. Byli ohromeni. Nikdy předtím neslyšeli nikoho takhle učit. 

učení – toto slovo znamenalo ústní výklad Zákona a Proroků. Ježíš tady vykládal smysl nějakého starozákonního textu. Marek neuvádí, co bylo obsahem Ježíšova učení. Píše jen, že mezi posluchači vyvolalo velký úžas, protože se lišilo od výkladů ostatních vykladačů Zákona. Ti se ve svém výkladu odvolávali na své učitele a tradice. Ale Ježíš učil jako ten, kdo má moc. moc – exousia – pravomoc. Marek použitím slova exousia naznačuje, že nejde o nějakou moc magickou, ale o pravomoc pocházející od Boha.

ne jako zákoníci – zákoníci byli uznávanými odborníky na Zákon, na spisy proroků a na tradiční předpisy. Pro jejich výklad bylo typické citovat seznam autorit.

23 V jejich synagóze byl právě člověk, posedlý nečistým duchem. Ten vykřikl: 24 „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi Svatý Boží.“  

nečistý –  akathartos – jde o něco, co je nepatřičné, co by nemělo být. Výraz nečistý duch znamená zlý duch, démon.

Co je ti do nás – ti hēmin kai soi  - doslova co nám a tobě. Tento idiom znamená: Nemáme spolu nic společného. Fráze se může použít v situaci, kdy jedna osoba obtěžuje druhé lidi a poškození řeknou: ti hēmin kai soi  ve smyslu: Co jsme ti udělali, že jsi to udělal nám? Nepřátelství mezi Ježíšem a démony je jistě třeba chápat v tomto kontextu, takže by bylo možno použít i překlad: Nech nás na pokoji. 

Vím, kdo jsi. Jsi Svatý Boží. Tato slova nejsou vyznáním, ale zastrašováním. Zlý duch se chlubí tím, že zná tajemství Ježíšova původu. Snaží se naznačit, že z této znalosti plyne nějaká jeho moc nad Ježíšem. Ale je to lež, nečistý duch dobře ví, že nad Ježíšem nemá žádnou moc.

25 Ale Ježíš mu pohrozil: „Umlkni a vyjdi z něho!“

pohrozil – je použito sloveso epitimaó – kritizovat, kárat, pokárat, napomínat, a také varovat
umlkni – fimōthēti – mlč, ticho - Ježíš tady nepoužil žádné obřady, ale jasný příkaz pronesený s absolutní mocí nad nečistým duchem.

26 Nečistý duch jím zalomcoval a s velikým křikem z něho vyšel. 27 Všichni užasli a jeden druhého se ptali: „Co to je? Nové učení plné moci – i nečistým duchům přikáže, a poslechnou ho.“

Osvobození člověka, který byl v moci zlého ducha, a nemohl se tedy svobodně rozhodovat, ukázalo na velikost Ježíše, a tím i na velikost jeho učení. Lidé kolem Ježíše žasli nad tím, jak svým mocným slovem vyhnal zlého ducha a vrátil svobodu posedlému.

Ježíšovy mocné činy a zázraky jsou znameními, která svědčí o Ježíšově moci (exousia –pravomoc) pocházející od Boha. Jeho učení se opírá o Boží autoritu.

28 A pověst o něm se rychle roznesla všude po celé galilejské krajině.

rychle – kai euthy – a hned, nezadržitelně, naléhavě. Zde bylo slovo použito kai – a, tak, také, aby naznačovalo, že toto šíření Ježíšovy pověsti bylo důsledkem zázračného vyhnání nečistého ducha.

 

— Činnost v Kafarnaum

29 Když vyšel ze synagógy, vstoupil s Jakubem a Janem do domu Šimonova a Ondřejova. 30 Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. 31 Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Horečka ji opustila a ona je obsluhovala.

Ježíš přišel do skromného domu Šimonova a Ondřejova v Kafarnaum a setkal se tam s nemocnou ženou a svým gestem a slovem ženu uzdravil. Tentokrát to bylo bez přítomnosti lidí v soukromí domu. V tomto uzdravení Petrovy tchyně Ježíš ukazuje jak svou moc, tak i pochopení pro potřeby lidí.

vzal ji za ruku - dotek byl považován za přenos síly, který ženu vrátil k jejímu poslání, tedy ke službě. A Petrova tchyně odpovídá na Ježíšovu službu svou službou: ona je obsluhovala

32 Když nastal večer a slunce zapadalo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé.

slunce zapadalo – skončila sobota, a bylo tedy možno věnovat se zase činnostem v sobotu zakázaným. A tak se lidé pustili do přinášení nemocných a posedlých k Ježíšovi.

Marek v tomto místě cituje starší tradiční vyprávění o Ježíšových mocných činech. A v této tradici na uzdravení Petrovy tchyně navazuje souhrnná zpráva o Ježíšových dalších zázracích.

Pro Marka jsou Ježíšovy mocné činy znamením Ježíšovy autority předkládat učení, které je Božím evangeliem. A proto Marek vyprávění o mocných Ježíšových činech zabudoval do textu svého evangelia tak, aby bylo zřejmé jeho základnímu poselství: Ježíš svým životem, smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním otevřel vstup do nového života v Božím království.

33 Celé město se shromáždilo u dveří. 34 I uzdravil mnoho nemocných rozličnými neduhy a mnoho zlých duchů vyhnal. A nedovoloval zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je.

celé město – Marek tak zdůrazňuje velikost Ježíšova jména a velikost pověsti o jeho moci. Byl to rušný den a Ježíš slouží i po setmění celému městu, které se shromáždilo u dveří. 

Proč Ježíš nedovolil démonům mluvit? Nešlo tu o uznání Ježíšova božského původu, ale o pokus zlých duchů bránit se Ježíšově moci tím, že budou ukazovat svou nadpřirozenou znalost.

A je to také první Markova zmínka o mesiánském tajemství. Téma mesiánského tajemství se vyskytuje i u ostatních evangelistů, ale u Marka je nejvýraznější. V Markově evangeliu Ježíš zakazuje prozrazovat, kdo je, a to nejen démonům. I svědkům zázraků zakazuje, aby o nich mluvili. Zakazuje svým učedníkům mluvit o tom, že je Mesiáš. Ježíš totiž nechtěl, aby jeho poslání bylo chápáno nesprávně, a současně nemohl ani svým učedníkům zcela vyložit tajemství své osoby, dokud nedošlo k velikonočním událostem, tedy dokud nebyla objasněna skutečná povaha jeho poslání.

35 Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel z domu; odešel na pusté místo a tam se modlil. 

Po dni plném Ježíšových činů, přichází časně ráno Ježíšův čas modlitby. Modlitba byla  neoddělitelnou částí Ježíšova života. V ní prožíval intimní společenství s Bohem Otcem v Duchu svatém.

pusté místo – erémos topos – pustina, poušť. Ježíš vstal a vyšel vyhledat samotu, dál od lidí a denních záležitostí. Místo, kde mohl plně prožít lásku k Otci a lásku Otce.

Nicméně Ježíšův čas modlitby byl přerušen:

36 Šimon a jeho druhové se pustili za ním. 37 Když ho nalezli, řekli mu:  „Všichni tě hledají.“

se pustili – je použito sloveso katadiókó – pronásledovat, sledovat, lovit. Je tedy vidět, že Marek dává usilovnému hledání Ježíše charakter pronásledování. Ježíš se neřídí představami lidí o tom, co, kde a jak by měl dělat. Tyto představy totiž neodpovídají jeho skutečnému poslání.

Všichni tě hledají – učedníci si velmi přáli, najít Ježíše. Pravděpodobně mysleli, že Ježíš bude potěšen svou popularitou v Kafarnaum a že bude chtít strávit více času s lidmi, kteří se tam shromáždili kvůli němu. Ale Ježíš chce jít za těmi, kdo zatím slyšeli jen pověst o něm, jak jsme to četli ve verši 1,28: A pověst o něm se rychle roznesla všude po celé galilejské krajině. Ta pověst mluvila o Ježíšovi jako o zázračném léčiteli. A to chtěl Ježíš změnit. Neusiloval o popularitu, přišel, aby lidem přinesl Boží evangelium.

38 Řekne jim: „Pojďte jinam do okolních městeček, abych i tam kázal, neboť proto jsem vyšel.“

abych i tam kázal – v řečtině je použito sloveso kérussó – hlásat veřejně – to sloveso odkazuje na hlásní závazného slova Božího. Ježíš vysvětluje Šimonovi a ostatním učedníkům, že opouští Kafarnoum a míří do okolních městeček, aby i tam kázal. Nic neříká o tom, že tam jde uzdravovat. V Markově evangeliu tedy Ježíš zdůrazňuje, že jeho hlavním posláním je hlásání evangelia, všechno ostatní je tomu podřízeno. Ovšem i uzdravování nemocných a vyhánění nečistých duchů je hlásáním radostné zvěsti o Bohu, který uzdravuje a zachraňuje. A jak víme, Ježíšovy mocné činy a zázraky jsou znameními, která svědčí, že jeho učení se opírá o Boží autoritu.   

proto jsem vyšel – je použito sloveso exerchomai – odejít, vyjít z. V této podobě mohou tato slova odkazovat na Ježíšův odchod z Kafarnaum. Ale ve skutečnosti Ježíš mluví o tom, že vyšel od Boha, byl Bohem poslán. Na tento výklad ukazuje Lk 4,43: Také ostatním městům musím zvěstovat Boží království, vždyť k tomu jsem byl poslán.

39 A tak šel, kázal v jejich synagógách po celé Galileji a vyháněl zlé duchy.

O této Ježíšově misijní cestě po celé Galileji neuvádí Marek žádné další informace. Píše jen, že ke svému kázání využíval shromáždění lidí v synagógách.

Ježíšovo působení je neokázalé, neřeční na tržištích, ale v synagógách. Tak se zařazuje do linie tehdy běžného kázání učitelů Zákona, kteří vykládali v synagóze přečtené texty posvátných knih. Používal tak tradiční metodu, ale jeho učení bylo nové, plné moci. 

vyháněl zlé duchy – daimonia ekballón – démony vynášel ven – Ježíš vyháněl zlé duchy, a tak uzdravoval posedlé. Vracel jim vnitřní svobodu, a tak jim umožňoval přijmout jeho evangelium.

 

— Uzdravení malomocného

40 Přijde k němu malomocný a na kolenou ho prosí: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“

Malomocenství – leprós – bylo označením pro kožní nemoci, které podle židovského náboženství znamenaly, že nemocný je kulticky nečistý. Ve SZ hebrejský termín tsara – malomocenství obecně označoval řadu exfoliativních (šupinatých) kožních onemocnění. Člověk s jednou z těchto nemocí byla zcela vyloučen ze společnosti i z účasti na kultu. Kniha Leviticus o tom píše: Malomocný, který je postižen, bude mít šaty roztržené, vlasy na hlavě neupravené, vousy zahalené a bude volat: ‚Nečistý, nečistý!‘ Po všechny dny, co bude postižen, zůstane nečistý. Je nečistý. Bude bydlet v odloučení, jeho obydlí bude mimo tábor (Lv 13,45-46). Fyzický kontakt člověka s někým kulticky nečistým způsobil, že člověk sám se stal kulticky nečistým. Židé v Ježíšově době považovali malomocenství za Boží trest, který si postižený zasloužil svými hříchy.

na kolenou – tak se vzdávala pocta králi nebo Bohu. Malomocný tímto gestem projevil svou úctu Ježíšovi.

Chceš-li, můžeš – projev důvěry v Ježíšovu moc. Malomocný nepochyboval o tom, že ho Ježíš může uzdravit. Stačí jen jeho rozhodnutí, a může být uzdraven. Stačí jen jeho rozhodnutí, a může být očištěn. Bude se moci účastnit bohoslužby, bude kultický čistý.

O očištění člověka vyléčeného z malomocenství se v Leviticu píše: Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Toto je řád týkající se malomocného v den jeho očišťování: Bude přiveden ke knězi. Kněz vyjde ven z tábora a prohlédne ho. Je-li rána malomocenství na malomocném zhojena, rozkáže kněz, aby vzal pro očišťování dva živé čisté ptáky, cedrové dřevo, karmínové barvivo a yzop.... Kněz bude obětovat zápalnou a přídavnou oběť na oltáři. Tak za něj kněz vykoná smírčí obřady. Bude čistý (Lv 14,1-4.20).

41 Ježíš se slitoval, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist.“ 42 A hned se jeho malomocenství ztratilo a byl očištěn.

slitoval – splanchnistheis – byl pohnut v nitru, cítil soucit – Ježíš cítil soucit. Malomocenství nepovažoval za Boží trest.

dotkl se – uzdravující gesto, kterým Ježíš prolamuje nedotknutelnost malomocného. Ježíš uzdravoval lidi různými způsoby, ale tady se rozhodl uzdravit malomocného dotekem. Bylo to už dávno, kdy ten muž naposled cítil dotyk člověka. Bylo zakázáno se ho dotýkat kvůli jeho malomocenství. Ježíš však tento zákon neporušil, protože jakmile se malomocného dotkl, už nebyl malomocný.

43 Ježíš mu pohrozil, poslal  jej ihned pryč

pohrozil – v řečtině je použito slovo embrimésamenos – zasupění, zabručení, které je odvozeno od slovesa embrimaomai – být naplněn hněvem, projevit nelibost.

poslal pryč – exebalen – vyhnal. Jedná se tedy o slovo, které Marek používá pro vyhánění zlých duchů.

Popis Ježíšova jednání s vyléčeným malomocným je zvláštní. Proč by Ježíš měl prožívat nelibost a proč by měl vyhánět uzdraveného z malomocenství, kterého se před tím dotkl? Toto jednání také neodpovídá tomu, co se píše v dalších verších. Podle mnohých biblistů je tento verš pozůstatkem starší ústní tradice, kde toto uzdravení bylo popisováno jako vyhnání zlého ducha, který malomocenství způsobil. Pak by se Ježíšova nelibost a vyhánění netýkalo nemocného, ale zlého ducha.

44 a nařídil mu: „Ne abys někomu něco říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co Mojžíš přikázal – jim na svědectví.“

Ne abys někomu něco říkal – médeni méden – nikomu nic – to je forma příkazu utajení, výraz naléhavosti příkazu. A v Markově evangeliu jsou mnohé další případy, kdy Ježíš žádá o mlčení ty, které uzdravil nebo kterým jinak pomohl.

ukaž se knězi – Ježíš řekl bývalému malomocnému, aby provedl obřad, který Leviticus 14  vyžaduje po uzdravení z malomocenství. Ježíš to udělal, aby ctil Zákon, a také jako svědectví kněžím, že nevyléčitelná nemoc byla vyléčena. 

jim na svědectví – tento výrok může být chápán jako už zmíněné svědectví kněžím, nebo jako svědectví pro lidi, kteří toho muže znali jako malomocného, a teď je skutečně vyléčen, což posudek kněží potvrzuje. 

45 On však odešel a mnoho o tom vyprávěl a rozhlašoval, takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. A chodili k němu odevšad.

Radost z Ježíšova uzdravení z malomocenství nelze utajit. I přes přísný příkaz mlčení se šíří pověst o Ježíšovi mocném léčiteli. To si však Ježíš skutečně nepřál. Ten uzdravený muž to myslel dobře, ale jeho neposlušnost bránila Ježíšově službě: zůstával jen na opuštěných místech.

Na tomto místě Markova evangelia nacházíme další připomínku mesiánského tajemství:

Ježíš nechtěl, aby jeho poslání bylo chápáno nesprávně, a současně nemohl ani svým učedníkům zcela vyložit tajemství své osoby, dokud nedošlo k velikonočním událostem, tedy dokud nebyla objasněna skutečná povaha jeho poslání.