13. kapitola Markova evangelia spolu s Mt 24-25 a Lk 21 tvoří „synoptickou apokalypsu“. Tato kapitola se zásadně odlišuje od ostatního textu Markova evangelia tím, že její značná část je napsaná literárním stylem, který můžeme označit jako apokalyptický.

Slovo apokalypsa (zjevení) se stalo pojmem označujícím určitý druh židovské literatury, která vznikala v letech 200 př. Kr. až 100 po Kr. Tento literární druh se dá označit za zjevení nebeských tajemství, zejména eschatologie. Apokalyptické spisy přinášely svým čtenářům útěchu, když ukazovaly na Boží soud, který jedněm přinese věčnou odměnu a jiným věčný trest.

Vrcholným dílem židovské apokalyptické literatury je 7. až 12. kapitola starozákonní knihy Daniel. V řadě vidění Dan 7-12 klade důraz na konečné a nevyhnutelné vítězství Božího lidu. Podle knihy Daniel jsou dějiny plně v Božích rukou, a právě tato skutečnost je jádrem jeho poselství. Vypráví příběh minulosti takovým způsobem, aby pronásledovaní Židé pochopili, že jejich utrpení tvoří součást Božího plánu, na jehož konci je věčná odměna pro Hospodinovy věrné.

Existují i další židovské apokalyptické spisy (například 1. kniha Henochova, 4. kniha Esdrášova, 2. kniha Baruch). Společné židovským apokalypsám je schéma: války a

pokušení, s kterým přichází falešní mesiáši, a nakonec Boží soud a záchrana věrných. K tomu bývají připojeny výpočty, kdy Boží soud přijde, a také líčení trestu hříšníků. Jsou to vždy útěšné texty určené lidem, kteří jsou pronásledováni, trpí a v tomto světě nevidí naději.

Markova 13. kapitola navazuje na schéma židovské apokalyptiky, ale Ježíš v ní vystupuje jako ten, kdo zjevuje tajemství budoucnosti a tajemství nebeské říše. Dochází proto k mnoha proměnám apokalyptických představ. Například poslední soud je předznamenán vztahem lidí k Ježíšovi a doba posledního soudu je nezjistitelná. I Markův text je textem útěšným. Je určen těm křesťanům, kteří trpí pro svou víru, pro svou věrnost Ježíši a jeho učení. Tato jejich věrnost bude odměněna, až se Kristus zjeví na konci času. Pak věrní křesťané budou žít se vzkříšeným Ježíšem ve slávě a věčné radosti. V tom nacházejí smysl utrpení Ježíšova i utrpení svého vlastního. Požadavek trvalé bdělosti jim pomáhá nalézt etické hodnoty jejich života v přítomnosti. To je křesťanský pohled na problém utrpení a zla ve světě, který ukazuje na to, že se Boží spravedlnost v plnosti naplní v Božím království

Při výkladu apokalyptických textů v Markově evangeliu budeme na jedné straně respektovat literární zvyklosti apokalyptiky, a na straně druhé poukazovat na historické souvislosti, v nichž toto evangelium vznikalo.

 

— Předpověď zkázy chrámu

Verše 13,1-4 jsou psány obvyklým Markovým stylem. Jsou spojením Ježíšovy apokalyptické řeči s jeho symbolickými činy a diskusemi, které se udály na chrámovém nádvoří a byly popsány v kapitolách 11-12.

 

1 A když vycházel z chrámu, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pohleď Mistře, jaké to kameny a jaké stavby!“

chrám – hieron – označuje celý chrámový komplex včetně chrámových nádvoří.

jaké to kameny a jaké stavby – ohromný komplex Herodova chrámu a zdi z velkých kamenných kvádrů působily impozantně na prosté rybáře z galilejského venkova. Ježíš zaujímá k chrámu mnohem odměřenější postoj:

 

2 Ježíš mu řekl: „Obdivuješ ty velké stavby? Nezůstane z nich kámen na kameni, všechno bude rozmetáno.“

Tato Ježíšova předpověď ukazuje na zkázu Herodova chrámu. Byla naplněna, když v roce 70 po Kr. římská vojska používala ke zničení základů zdí oheň, kterým se ohromné stavby staly hromadami sutin. Definitivní podoba Markova evangelia (až na dodatek 19,9-20) vznikla kolem roku 70, a je tedy možné, že v době jeho vzniku byl chrám už rozbořen tak, že nezůstal kámen na kameni, všechno bylo rozmetáno. Paralelní text v Lk 19,43-44 již předpověď pádu Jeruzaléma upravuje tak, že odpovídá událostem v roce 70: Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí tě a sevřou ze všech stran. Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil.

Text verše Mk 13,2 má především náboženský smysl: V Ježíšovi a v jeho díle přichází na svět království Boží, a tak se chrám jako střed zbožnosti staré smlouvy stává minulostí. Ve zničení chrámu viděl Marek Boží soud nad lidem staré smlouvy, který se zřekl svého Spasitele.

 

— Počátek běd

3 Když seděl na Olivové hoře naproti chrámu a byli sami, zeptali se ho Petr, Jakub, Jan a Ondřej:

na Olivové hoře – Olivová hora leží na východním okraji Jeruzaléma a byl z ní dobrý výhled na chrám a na celý Jeruzalém. Je vhodným místem pro Ježíšovu eschatologickou řeč, protože podle proroka Zachariáše je to místo, kde budou v den Hospodinův definitivně poraženi nepřátelé Izraele: Hospodin vytáhne a bude bojovat proti oněm pronárodům...V onen den (v den Hospodinův) stanou jeho nohy na hoře Olivové, ležící na východ od Jeruzaléma... (Zach 14,4).

 Na Olivové hoře byli Ježíšovými posluchači jen jeho učedníci, které si sám vyvolil. Se svou otázkou přicházejí právě ti, kteří byli povoláni jako úplně první: Petr, Jakub, Jan a Ondřej. První tři byli svědky Ježíšova proměnění na hoře. Tady však Marek jmenuje i Petrova bratra Ondřeje.

 

4 „Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení, až se začne všechno schylovat ke konci!“

kdy to nastane – ze souvislosti plyne, že slovo to znamená zničení chrámu. Ale v dalším textu 13. kapitoly Markova evangelia se už o chrámu vůbec nemluví, ale Ježíšova řeč se týká konce tohoto věku a příchodu věku budoucího. Na paralelním místě Matoušova evangelia je to vloženo i do otázky učedníků: Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku (Mt 24,3). (Navíc je tady v otázce učedníků spojeno skonání věku s Ježíšovou parusií – jeho druhým příchodem. Učedníci se Ježíše ptají: jaké bude znamení tvého příchodu.) I pro mnohé čtenáře Markova evangelia bylo zboření jeruzalémského chrámu v roce 70 bezprostřední předzvěstí skonání věku. Následující Ježíšova řeč ve verších 5-37 je odpovědí na nejrůznější domněnky, které se v církevních obcích v té době objevovaly.

Zbytek kapitoly je Ježíšova eschatologická řeč napsaná apokalyptickým stylem.

 

5 Ježíš jim odpověděl: „Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl. 6 Mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat: ‚Já jsem to‘ a svedou mnohé.

Mějte se na pozoru – blepete – dejte si pozor – řecký výraz je tvarem slovesa blepó – dívat se, ale tady má smysl správně vidět, být pozorný (bdělý). Na to, co je vidět, člověk může reagovat, dávat si pozor, být ve střehu. Učedníci se ptali: kdy to nastane? Místo odpovědi Ježíš vyslovuje varování: Mějte se na pozoru. Je to varování před falešnými proroky a falešnými mesiáši. V době po pádu Jeruzaléma očekávalo parusii mnoho křesťanů, a ti by mohli být svedeni falešným mesiášem.

přijdou v mém jménu – falešní proroci a falešní mesiáši se budou ohánět Ježíšovým učením, nebo dokonce tím, že jsou vzkříšeným Ježíšem.

Já jsem to – egó eimi – já jsem – je ve Starém zákoně formule vztahující se na Hospodina: Bůh řekl Mojžíšovi: „JÁ JSEM, KTERÝ JSEM“ (Ex 3,14). Podobně v Iz 43,10: Tak mě poznáte a uvěříte mi a pochopíte, že to jsem já. Ježíš tato slova použil, když kráčel po moři: Vzchopte se, já jsem to, nebojte se (Mk 6,50)! V Matoušově evangeliu je v Mt 24,5 použito slov egó eimi ho Christos – já jsem Mesiáš (Pomazaný, Kristus). Podle Matouše slova přijdou v mém jménu znamenají, že ti, před nimiž Ježíš varuje, budou tvrdit: Já jsem Mesiáš. A takové postavy se v 1. století po Kr. v židovském prostředí objevovaly, jak se píše ve Sk 5,35-39 a také v Židovských starožitnostech (17) Josefa Flavia.

svedou mnohé – tato slova potvrzují obecné varování: Mějte se na pozoru, ... Falešní proroci a mesiáši naleznou své posluchače a učedníky: Povstal Theudas a tvrdil, že je Vyvolený; přidalo se k němu asi čtyři sta mužů. ... Po něm povstal ve dnech soupisu Judas Galilejský a strhl za sebou lid (Sk 5,36-37).

 

7 Až uslyšíte válečný ryk a zvěsti o válkách, nelekejte se! Musí to být, ale to ještě nebude konec.

Tady text Markova evangelia vychází z židovského apokalyptického apokryfu 4 Ezd 13,31: Jedni se budou stavět proti druhým, město proti městu, místo proti místu a národ proti národu, království proti království. To jsou podle 4 Ezd znamení předcházející příchod Mesiáše, syna Davidova: Až se tyto věci stanou, ... Tehdy se zjeví můj Syn, kterého jsi viděl jako muže vystupujícího z moře (4 Ezd 13,32).

nelekejte se! ... to ještě nebude konec – tak Marek ruší představu 4 Ezd, že po znameních jako jsou války, bude následovat Boží soud (den Hospodinův) a nástup mesiánské říše. Podle Marka jsou tato znamení jen připomenutím, že ten den se stále přibližuje, ale ještě nebude konec. Markova eschatologická řeč má uklidnit nadšení spojované s očekáváním brzkého konce času.

konec – telos – toto slovo pro křesťanské čtenáře znamená parusii, druhý příchod Krista a shromáždění vyvolených k věčnému životu s Bohem.

Musí to být – jedním z hlavních témat 13. kapitoly Markova evangelia je skutečnost, že všechno se děje podle Božího plánu, a tak se spravedliví a věrní věřící nemusí ničeho obávat.

 

8 Povstane národ proti národu a království proti království, v mnohých krajinách budou zemětřesení, bude hlad. To bude teprve začátek bolestí.

Povstane národ proti národu a království proti království – tady se cituje 4 Ezd 13,31. Takové předpovědi jsou i v prorockých knihách Starého zákona časté. Například v Izaiášovi najdeme hrozbu: Popudím Egypťany proti Egypťanům a bude bojovat bratr proti bratru a přítel proti příteli, město proti městu, království proti království (Iz 19,2).

v mnohých krajinách budou zemětřesení, bude hlad – podobné hrozby nepřátelským národům nacházíme i ve Starém zákoně, například Iz 13,13 hrozí Babylonu: Otřesu totiž nebesy a země se pohne ze svého místa prchlivostí Hospodina zástupů v den jeho planoucího hněvu. A v Iz 14,30 Pelištejcům: Tvůj kořen však umořím hladem a pozůstatek tvého lidu zajde.

Na tyto texty Starého zákona navazuje židovská a raně křesťanská apokalyptika, ve které se tyto hrozby objevují jako součást Božího plánu, který směřuje k nastolení Božího království.

teprve začátek bolestí – je použito slovo ōdín – původně porodní bolest; přeneseně bolest nutná k zrození něčeho nového. Války, zemětřesení a hlad jsou začátkem těžké zkoušky pro spravedlivé. Ale všechna ta znamení jsou jen začátkem porodních bolestí. To nové, tedy definitivní nastolení Božího království, ještě nenastává. Všechny ty události, které nastaly po pádu Jeruzaléma, Marek zasazuje do postupně se odvíjejícího Božího plánu, který směřuje ke konci – to telos – k věčnému životu vyvolených s Bohem.

 

9 Vy sami se mějte na pozoru! Budou vás vydávat soudům, budete biti v synagógách, budete stát před vládci a králi kvůli mně, abyste před nimi vydali svědectví.

se mějte na pozoru – další imperativ plurálu blepete – dejte si pozor! Opakováním této výzvy k bdělosti a ostražitosti tady přerušuje apokalyptickou řeč a Ježíš mluví o rizicích křesťanské víry:

Soudy – synedria – tak jsou označeny místní shromáždění židovských představitelů. Protože jsou křesťané židy chápáni jako kacíři, jsou odsuzováni. Místní synagogy měly pravomoc vynášet tresty nad židy, a tedy i židokřesťany. Příkladem může být výpověď apoštola Pavla v 2 Kor 11,24-25a: Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován.

vládci a králi – římská správa měla strach z křesťanských obcí, jako míst odporu. Ježíšovi učedníci mohou očekávat odsouzení nejen od židovských, ale i pohanských soudů, a to pro svou věrnosti Ježíšovi: kvůli mně

před nimi vydali svědectví – eis martyrion autois – na svědectví jim – přesně tato vazba je použita i v 6,11: A které místo vás nepřijme a kde vás nebudou chtít slyšet, vyjděte odtamtud a setřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim (eis martyrion autois). Překlady jsou různé, ale v originále jsou stejná slova, v doslovném překladu: na svědectví jim. Jde o svědectví křesťanské víry, kterým Ježíšovi učedníci pokračují v tom, jak o Bohu svědčil Ježíš. Zde jde o svědectví, které budou křesťané muset vydávat před soudy a které může být spojeno i s mučednickou smrtí, což bylo to nejradikálnější svědectví – martyrion.

 

10 Ale dříve musí být evangelium kázáno všem národům.

musí být evangelium kázáno – dei kērychthēnai to euangelion – musí být hlásáno evangelium. Je tu znovu použito sloveso dei – muset, jako další krok naplňování Božího plánu. Tato slova oddalují parusii do doby, až bude evangelium hlásáno všem národům. Z toho je vidět, že podle Markova evangelia nebyl druhý příchod Krista blízko. Marek tady naznačuje potřebu misie k pohanským národům. O tomto tématu píše i apoštol pohanů Pavel Řím 11,25-26: ...chtěl bych, bratří, abyste věděli o tomto tajemství: Část Izraele propadla zatvrzení, avšak jen do té doby, pokud nevejde plný počet pohanů. Pak bude spasen všechen Izrael, ...

 

11 Až vás povedou před soud, nemějte předem starost, co budete mluvit; ale co vám bude v té hodině dáno, to mluvte. Nejste to vy, kdo mluví, ale Duch svatý.

Tento verš navazuje na 13,9, kde se píše o vydávání židovským a pohanským soudům. To odráželo zkušenosti prvotní církve. Ježíš tady slibuje křesťanům zvláštní pomoc Ducha svatého při jejich výslechu před soudem. Apoštol Pavel píše v 1 Kor 1,26: Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených. Většina členů prvotní církve byli lidé prostí, a tak měli strach, že se nebudou umět bránit před soudem. Slib pomoci Ducha svatého měl mírnit jejich úzkosti a obavy. Tento slib se objevuje i v Lk 12,11-12: Když vás povedou do synagóg a před úřady a soudy, nedělejte si starosti, jak a čím se budete hájit nebo co řeknete. Vždyť Duch svatý vás v té hodině naučí, co je třeba říci. Evangelista Jan používá pro Ducha svatého titul Paraklétos. V dobové literatuře má tento výraz význam obhájce u soudu. Paraklétos je zastáncem Ježíšovy věci, a proto i zastáncem všech lidí věřících v Krista v jejich záležitostech týkajících se vztahu ke světu.

 

12 Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život.

Ježíšova apokalyptická řeč pokračuje vážným varováním, že v době těžkých zkoušek věrnosti Kristu budou svými postoji rozdělováni příbuzní uvnitř rodin. Určitě to odpovídalo zkušenosti prvotní církve, kdy přijetí víry v Ježíše některým členem rodiny vyvolávalo odpor ostatních příbuzných. Tento verš je založen na Mich 7,4b-6, kde prorok mluví o přicházejícím dni Hospodinově: Přichází den, který vyhlíželi tvoji proroci, den tvého navštívení; již nastává mezi nimi rozruch. Nevěřte bližnímu, nespoléhejte na přítele; před tou, jež uléhá po tvém boku, se střez otevřít ústa. Syn tupí otce, dcera povstává proti matce, snacha proti tchyni; každý má nepřátele ve vlastním domě.

 

13 Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.

Křesťané vyvolávali odpor a nenávist, jejich víra byla považována Židy i Římany za zhoubnou pověru, jak to píše Tacitus (žil 55-120) ve svých Letopisech.

do konce – eis telos – význam tohoto slova je především naplnění Božího plánu a definitivní příchod Božího království. Ale tohoto definitivního konce se mnozí vyznavači Krista nedožijí. Proto je pravděpodobné, že tady slovo telos znamená tělesnou smrt učedníka, který se nedožil druhého příchodu Krista, nicméně jeho věrnost přináší spásu:

spasen – sōthēsetai, což je odvozeno od slovesa sṓzō – zachránit, uzdravit. Tady se užití tohoto slova týká záchrany v duchovním smyslu, záchrany pro věčný život, tedy spásy.

 

— Velké soužení

14 Když pak uvidíte ‚znesvěcující ohavnost‘ tam, stojící tam, kde být nemá – kdo čte, rozuměj – tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor;

znesvěcující ohavnost – bdelygma tés erémóseós – ohavnost zpustošení – je řeckým překladem hebrejského spojení šiqqúc mešómém, které s objevuje v židovské apokalyptické knize Dan 11,31: Jeho paže se napřáhnou a znesvětí svatyni i pevnost, vymýtí každodenní oběť a dají tam ohyzdnou modlu pustošitele (doslovný překlad: ohavnost, která působí spustošení). V knize Daniel je takto označeno vystavění oltáře pohanského božstva Baal Šamin (Pán nebes) na místě oltáře pro celopaly v Jeruzalémském chrámu. Došlo k tomu roku 167 př. Kr. v době vlády krále seleukovské říše Antiocha IV. Epifana (175–164). Marek tedy používá řecký překlad hebrejského sousloví z Dan 11,31 (šiqqúc mešómém), aby vyjádřil závažnost dalšího znesvěcení Jeruzalémského chrámu. Došlo k němu při zničení chrámu Římany v roce 70 po Kr. Pravděpodobně je zde zachycena osobní Markova zkušenost s událostmi v době kolem roku 70.

stojící – v originále je použito přídavné jméno slovesné odvozené od histémi – stát. Zajímavé je, že je tu použito tvaru hestēkota – (ten) stojící, což je mužský rod, a to neodpovídá střednímu rodu slova bdelygma (ohavnost). Matouš ve 24,15 správně použil ve stejné větě střední rod hestos – (to) stojící. Je ale možné, že použití mužského rodu hestēkota je Markovou narážkou na neúspěšný pokus císaře Caliguly v roce 40, kdy chtěl mít svůj obraz vytesán a stojící v chrámu. Může se jednat i o narážku na zničení Jeruzalémského chrámu římským generálem a později císařem Titem. I evangelista Lukáš ve 21,20 vykládá bdelygma (ohavnost) jako útok římských vojsk na Jeruzalém v roce 70 po Kr.: Když uvidíte, že Jeruzalém obkličují vojska, tu poznáte, že se přiblížila jeho zkáza.

stojící tam, kde být nemá – tedy nemá stát v chrámu zasvěceném Hospodinu. Tato vsuvka se často vykládá právě jako odkaz na hrozbu císaře Caliguly postavit do chrámu svou sochu. Tak je čtenář veden k tomu, aby viděl analogii mezi tím, co se stalo za vlády Antiocha IV. ve 2. století př. Kr. a za Caliguly.

kdo čte, rozuměj – tato slova jsou pokynem čtenářům, aby chápali obrat bdelygma tés erémóseós (ohavnost, zpustošení) jako analogii mezi zničením chrámu se svou vlastní situací v době pronásledování, kdy se římská moc snaží zpustošit prvotní církev v Římě. Právě církevní komunitě v Římě bylo primárně určeno Markovo evangelium.

ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor – primárně se tato slova hodí pro obyvatele Jeruzaléma a okolí v situaci, kdy se blíží římská armáda. Jeruzalémští křesťané na počátku židovské války skutečně utekli z Jeruzaléma. Ale i křesťané pronásledovaní v Římě mohli tuto radu použít (kdo čte, rozuměj).

 

Následující verše 15-18 vyjadřují naléhavost záchrany v tísni, která je spojena s eschatologickým koncem tohoto věku.

 

15 kdo je na střeše, ať nesestupuje a nevchází do domu, aby si odtud něco vzal;

kdo je na střeše – příklad odpovídá palestinskému prostředí s domy s plochými střechami. Na střechách se odehrávala velká část domácího života, zvláště po západu slunce. Střechy sloužily k nejrůznějším účelům: jedlo se tam, sušilo se tam ovoce a zelenina, ... Sestupovalo se z nich po vnějším schodišti přímo na ulici nebo do dvora. Smyslem tohoto varování je nabádání k rychlosti odchodu bez rozptylování se a zdržování.

 

16 a kdo je na poli, ať se nevrací domů, aby si vzal plášť.

plášť – himation – označuje svrchní oděv. Když někdo pracoval na poli, odkládal svůj plášť, který býval vlněný. Tady text naznačuje, že plášť nebyl odložen na poli, ale v domě ještě před odchodem na pole. A varování zní, nevracet se pro něj.

Jak v 15., tak v 16. verši jde o to, že události, ke kterým na konci věků dojde, budou tak nenadálé a dramatické, že ti, které postihnou, už nebudou mít čas jednat tak, jak byli zvyklí, tedy pobrat uvnitř v domě svůj majetek a dojít si pro svůj plášť. Stejně jako v 13,14 (kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor) je i tady výzva k rychlému odchodu.

 

17 Běda těhotným a kojícím v oněch dnech!

Těm je ztížena možnost rychlého odchodu. Toto i předchozí varování jsou převzaty z židovské apokalyptiky, když ta popisuje den Hospodinova soudu.

 

18 Modlete se, aby to nebylo v zimě.

V období dešťů, tedy od října do dubna, mohou být údolí neprůchodná pro množství tekoucí vody. Také shánět jídlo bylo v době dešťů obtížné, protože na polích nebyly v té době žádné plodiny.

 

19 S těmi dny přijde takové soužení, jaké nebylo od počátku světa, který stvořil Bůh, až do dneška a nikdy nebude.

Tento verš vychází z knihy Daniel: Bude to doba soužení, jaké nebylo od vzniku národa až do této doby (Dan 12,1b). V knize Daniel je vyvrcholením soužení vláda Antiocha IV. Jako důsledek tohoto soužení má být odměna spravedlivým v Izraeli. Marek ale píše o době od stvoření přes současnost až do konce času. A právě před koncem času, než nastane den Hospodinům, přijde takové soužení, jaké nebylo od počátku světa ... a nikdy nebude

 

20 A kdyby Pán nezkrátil ty dny, nebyl by spasen žádný člověk. Ale kvůli svým vyvoleným zkrátí ty dny.

kdyby Pán nezkrátil ty dny – o době soužení se píše v Dan 12,9.11: Jdi, Danieli, tajuplná a zapečetěná budou ta slova až do doby konce... Od doby, kdy bude odstraněna každodenní oběť a vztyčena ohyzdná modla pustošitele, uplyne tisíc dvě stě devadesát dní. Je tady tedy Boží časový plán událostí posledních dní. Zkrácení doby soužení je projevem Božího milosrdenství. Motiv zkráceného období před dnem Hospodinovým se objevuje i v 2 Bar 20,2 (Proto jsem nyní vyvýšil Sión, abych více pospíšil a navštívil svět v jeho čase.) a v 2 Bar 83,1 (Nejvyšší velice zrychlí své časy.)

kvůli svým vyvoleným – vyvolení Boží je termín používaný ve Starém zákoně pro Izraelity a v Novém zákoně pro křesťany. Bůh je tím, kdo je vyvolil. Jeho výběr se nezakládá na nějaké přirozené nadřazenosti, ale vyvolené vyvolil, aby žili v souladu s jeho záměrem: Jsi přece svatý lid Hospodina, svého Boha; tebe si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolil ze všech lidských pokolení, ... Proto bedlivě dbej na přikázání, nařízení a práva, která ti dnes přikazuji dodržovat (Dt 7,6.11). V Markově evangeliu jsou vyvolenými příslušníci církevní obce. Jejich vyvolení je důsledkem Božího milosrdenství a milosti, nikoli jejich vlastních zásluh.

 

21 A tehdy, řekne-li vám někdo: ‚Hle, tu je Mesiáš, hle tam,‘ nevěřte!

řekne-li vám někdo... nevěřte! – tato rada je součástí Markova plánu na zmínění emocí spojených s očekáváním brzkého konce tohoto věku a druhého příchodu Krista. Zatímco varování v 13,5-6 bylo namířeno proti těm, kdo by přicházeli v Ježíšově jménu a vydávali se za Ježíše zmrtvýchvstalého (já jsem to), zde se varování jasně týká těch, kdo by se prohlašovali za mesiáše. Tito falešní mesiášové budou přicházet mezi vyvolené a říkat: „Já jsem Mesiáš“, a mnohé svedou (Mt 24,5).

 

22 Vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět znamení a zázraky, aby svedli vyvolené, kdyby to bylo možné.

Falešní proroci a falešní mesiáši mohou dělat i zázraky. To není zárukou pravého poslání. Tento problém znala prvotní církev a je zachycen v 2 Tes 2,9-10: Ten zlý přijde v moci satanově, bude konat kdejaký mocný čin, klamná znamení a zázraky a všemožnou nepravostí bude svádět ty, kdo jdou k záhubě, neboť nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila.

aby svedli vyvolené, kdyby to bylo možné – doslovný překlad je: aby svedli z cesty, bude-li to možné, i vyvolené. Je použito sloveso apoplanaó – přimět sejít z cesty, svést. Tak evangelista Marek (a v podstatě stejnými slovy také Matouš v Mt 24,24) podtrhuje jejich zlé úmysly: aby svedli z cesty, pokud to bude možné a podaří se jim to, i vyvolené.

 

23 Vy však se mějte na pozoru! Všecko jsem vám řekl předem.

mějte na pozoru – blepete – dejte si pozor! – je opakované Ježíšovo varování před falešnými mesiáši, kteří přicházejí, aby svedli vyvolené. V druhé polovině prvního století brzký druhý příchod Krista očekávalo mnoho křesťanů, a ti mohli být svedeni falešným mesiášem.

vám řekl předem – toto vám se vztahuje k čtyřem učedníkům, ke kterým podle Marka Ježíš mluví na Olivové hoře (13,3-5). Důrazem, že to všechno Ježíš říká předem, současně Marek vyzývá své čtenáře k pozornému přijetí Ježíšových varování, a také k trpělivé vytrvalosti: kdo vytrvá až do konce, bude spasen (13,13b).

 

— Příchod Syna člověka

24 Ale v těch dnech po onom soužení zatmí se slunce, a měsíc ztratí svou záři, 25 hvězdy budou padat z nebe a mocnosti, které jsou v nebesích, se zachvějí.

Po znameních na zemi jako války, zemětřesení, hlad, následují v Ježíšově eschatologické řeči znamení kosmická. Seznam kosmických znamení je způsob, kterým starozákonní proroci vyjadřovali, jak se celé stvoření připravuje na den Hospodinův. Například Jl 2,10; 3,4: Před ním se roztřese země, zachvějí nebesa, slunce a měsíc se zachmuří a hvězdy ztratí svou zář... Slunce se zastře tmou a měsíc krví, dříve než přijde den Hospodinův, veliký a hrozný. A také Am 8,9: V onen den způsobím, je výrok Panovníka Hospodina, že slunce zapadne v poledne, tmou zahalím zemi za jasného dne. Avšak nikde ve Starém zákoně nejsou tato kosmická znamení spojena s příchodem Syna člověka. Ovšem v 13. kapitole Markova evangelia jsou tato kosmická znamení chápána jako signály příchodu Syna člověka. Dílo Syna člověka je zasazeno do kosmické perspektivy, do souvislosti s definitivní proměnou tohoto světa.

mocnosti, které jsou v nebesích – je použito slovo dunamis – moc, síla. Může to znamenat nebeská tělesa (slunce, měsíc, hvězdy), nebo síly, které nebeským tělesům vládly.

 

26 A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou.

Tento verš se podobá Dan 7,13: ...hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka;

V knize Daniel jde o někoho podobného člověku, možná anděla. V Markově evangeliu je však Synem člověka Ježíš. On sám se tak označuje (2,10.28; 8,31.38; ...).

přicházet v oblacích – oblak je znamení Boží přítomnosti. Ježíš přichází jako Syn Boží, což Ježíš potvrzuje před veleradou v Mk 14,62: A uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými. Druhý příchod Syna člověka byl ve víře prvotní církve spojen s posledním soudem. Svědectví o tom máme v nejstarší knize Nového zákona, v 1. listě Tesalonickým (zřejmě z let 51-52): Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. Těmito slovy se vzájemně potěšujte (1 Tes 4,15-18).

 

27 Tehdy vyšle anděly a shromáždí své vyvolené od čtyř úhlů světa, od nejzazších konců země po nejzazší konce nebe.

od nejzazších konců země po nejzazší konce nebe – tak je zahrnuto veškeré stvoření. Tento obrat v sobě spojuje prvky z dvou veršů Deuteronomia. Jednak z Dt 13,7b, kde se objevuje výraz konec země (od jednoho konce země až k druhému konci země) a z verše 30,4, kde jsou slova konec nebe (Kdybys byl zapuzen až na kraj světa – doslova na konec nebes, Hospodin, tvůj Bůh, tě odtud shromáždí a vezme tě odtamtud.)

Ve Starém zákoně shromažďoval své vyvolené Hospodin, tady shromažďuje své vyvolené Syn člověka: Ze všech částí světa, z celého stvoření, Syn člověka shromáždí své vyvolené, kteří žijí podle evangelia, shromáždí je k novému životu. Evangelista Matouš tuto skutečnost vyjadřuje podobenstvím: Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých,... Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa (Mt 25,31-34).

 

— Poučení od fíkovníku

28 Od fíkovníku si vezměte poučení: Když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že léto je blízko.

fíkovník – většina stromů, které v Izraeli rostou, je stále zelených, ale fíkovník prochází ročním vegetativním cyklem: Po zimním odpočinku na jeho větvích začne růst listí a pak fíkovník začne kvést. Plody dozrávají od června do září. Ježíš se svými učedníky byli na Olivové hoře, kde vedle oliv jistě rostly i fíkovníky, jejichž větve právě začaly rašit:

Když už jeho větev raší a vyráží listí – k tomu dochází v dubnu kolem svátku Pesach. A je to neklamné znamení, že končí zimní období dešťů a začíná suché a horké léto.

Od fíkovníku si vezměte poučení – doslovný překlad řeckého textu je: Od fíkovníku se naučte podobnost. Použité řecké slovo parabolló znamená doslova klást jednu věc vedle druhé. V tomto případě se klade vedle sebe ke srovnání roční cyklus fíkovníku a to, co se stane v Izraeli:

 

29 Tak i vy, až uvidíte, že se toto děje, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi.

toto děje – touta ginomena – toto nastává. Tak jako výhonky fíkovníku jsou znamením blížící se sklizně, tak velká soužení, o kterých se píše v 13,14-20 a která v době sepsání Markova evangelia už nastávají, jsou znamením blížícího se konce tohoto věku a příchodu Syna člověka v oblacích s velikou mocí a slávou (13,26).

 

30 Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všecko stane.

Tento verš připomíná Mk 9,1: „Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Boží království, přicházející v moci.“ Text evangelia zřejmě naráží na Ježíšovo proměnění na vysoké hoře, jehož svědky byli Petr, Jakub a Jan. Tady je však už zřetelný odkaz na druhý příchod Krista s velikou mocí a slávou. Marek jej očekával, nikoli však v bezprostřední budoucnosti. (Paralelní text je uveden v Mt 24,34.)

toto pokolení – je použito slovo genea – rasa, rodina, generace. V židovském prostředí se tehdy chápalo trvání pokolení (generace) jako období 30 až 40 let. V řečtině se tohoto slova používá nejen ve smyslu časovém, ale i přeneseně ve smyslu kvalitativním: lidé, které spojuje něco společného. Příkladem muže být spojení genea ándron – typ (druh) mužů. Slovo genea ve smyslu židovský národ nalezneme na mnoha místech Nového zákona. Například v Mt 23,26 čteme: to vše padne na toto pokolení (tēn genean). V Septuagintě, řeckém překladu Starého zákona, se slovo genea nejčastěji používá k překladu hebrejského slova dor – období, generace. A toto slovo dor je použito například v Dt 32,5 (Pokolení pokřivené a potměšilé do zkázy se vrhlo), v Jr 7,29 (Hospodin zavrhl a odmrštil pokolení, na něž se hněvá), v Ž 24,6 (To je pokolení těch, kdo se na jeho vůli dotazují) nebo v Ž 73,15 (věrolomně bych opustil pokolení tvých synů). V těchto příkladech je zřetelné, že nejde o časové určení, ale o lidi, kteří mají stejné postoje vůči Bohu, tady jde konkrétně o Izraelce. Marek v 9,13 používá slova ó geneá ápistos (pokolení nevěřící), která jsou ozvěnou slov v Dt 32,5: pokolení zlé a zvrácené.

Používání řeckých a hebrejských slov označujících pokolení ukazuje dvojznačnost. Tyto výrazy jsou používány ve smyslu označení určitého časového období, ale současně existuje mnoho biblických i jiných textů, kde mají význam spíše kvalitativní. Tento fakt je třeba vzít v úvahu při interpretaci textu Mk 13,30, kde Ježíš používá výraz toto pokolení. Je možné vnímat jeho slova nejen ve smyslu časového období jednoho pokolení, ale také tak, jak je slovo pokolení chápáno v uvedených starozákonních textech, tedy jako židovský národ.

Zmínka o tajemství času Kristova druhého příchodu je tím, co k verši 13,30 (a také k paralelnímu Mt 24,23) mnohé přitahovalo a přitahuje. Nicméně je třeba uznat, že je nepodstatná, protože tady jde především o Ježíšovu výzvu k bdělosti. Je to výzva Markovým čtenářům všech pokolení minulosti i přítomnosti.

 

31 Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.

V Iz 51,6 se píše, že konec světa nebude znamenat konec Hospodinova díla spásy:

Nebesa se rozplynou jako dým a země se rozpadne jako roucho, rovněž tak její obyvatelé pomřou. Ale má spása bude tu věčně, má spravedlnost neztroskotá. A tady ve verši 13,31 čteme, že ani v novém věku, až nebe a země pominou, nepřestanou platit Ježíšova slova. Na jeho slova je proto potřeba se soustředit, nikoli na spekulace o čase příchodu Božího království. Slova Páně, to bylo v prvotní církvi označení pro celé Ježíšovo učení. A podle Ježíšova učení, není cílem dějin světa jeho konec, ale jeho proměnění v Boží království.

 

— Výzva k bdělosti

Následujících 6 veršů vychází z Ježíšova podobenství o člověku, který se vydává na cesty. I tyto verše mají charakter parenese, tedy jsou výzvou k bdělosti.

 

32 O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.

Tento verš je zřejmě logion z pramene Q (sbírka Ježíšových výroků). Marek tento výrok použil, aby vyvážil verš 13,30, který by mohl vést k soustředění se na dobu konce tohoto světa, a tak odvést pozornost od jeho skutečného obsahu, kterým je výzva k bdělosti. Evangelista Lukáš v textu Lk 21,32-33, který je paralelní a téměř shodný s Mk 13,30-31, vůbec neuvádí verš, který by odpovídal Mk 13,32.

Podobný výrok z Markova evangelia, v němž je vyjádřeno omezení Ježíšových možností ve srovnání s Bohem Otcem, je i v 10,40: Udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připravena. V paralelním textu Mt 20,23: Udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž je připravil můj Otec.

Tyto výroky, které uvádějí Marek a Matouš nepatří k textům, které by členové prvotní církve sami nevytvářeli, a proto mohou s velkou pravděpodobností představovat autentický Ježíšův postoj, který je vyjádřen i ve starém hymnu zachyceném ve Flp 2,6-11: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí (Flp 2,6-7). Ve verši Mk 13,32 se mluví právě o tom Ježíši, který vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. Evangelista Jan ve 12,49 zapsal Ježíšův výrok: Neboť jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec, který mě poslal, přikázal mi, jak mám mluvit a co říci. Ale o onom dni či hodině Ježíšovi Otec mluvit nepřikázal, proto o tom člověk Ježíš nemluvil.

Marek tedy v 32. verši především umírňuje očekávání brzkého příchodu Mesiáše, což doplňuje následujícím veršem:

 

33 Mějte se na pozoru, bděte, neboť nevíte, kdy ten čas přijde.

Mějte se na pozoru, bděte – k imperativu plurálu blepete – dávejte si pozor přidává Ježíš další imperativ plurálu grégoreite – bděte, a to zde i pak dále v 13,35.37.

ten čas – v originále je použito slovo kairos, které v Novém zákoně označuje konec tohoto světa a začátek nového věku, kdy bude plně a definitivně uskutečněna Ježíšova radostná zvěst. Marek oslovuje křesťany v prvním století, kteří trpěli pro Ježíšovo jméno. Kairos byl časem, kdy se jejich utrpení promění ve slávu, a to tak, jako se Ježíšovo utrpení proměnilo ve slávu Krista zmrtvýchvstalého. Přesvědčení, že svět bude proměněn a že křesťané budou vládnout s oslaveným Ježíšem, představovalo naději, která dávala sílu snášet utrpení tohoto světa.

Nešlo však jen o útěchu, ale také výzvu k práci a k bdělosti. Evangelista Marek ji vyjadřuje podobenstvím o pánovi a jeho služebnících:

 

34 Jako člověk, který je na cestách: než opustil svůj dům, dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci a vrátnému nařídil, aby bděl.

Toto podobenství svým smyslem navazuje na podobenství o fíkovníku (13,28-29), kde se kladl důraz na znamení poslední doby. Tady se klade důraz na bdělost, odpovědnost a poslání.

odpovědnost – v originále exousía, tedy pravomoc. Doslovnější překlad je: dal každému služebníku pravomoc (plnou moc) a každému jeho práci... Vrátného, tedy toho, kdo bděl u dveří, pověřil dohledem nad ostatními. Podobně i Ježíš vybavil své učedníky potřebnou pravomocí, kterou dostávají prostřednictvím Ducha svatého. A pověřil je prací: Mají svědčit o Boží lásce. To je jejich poslání a odpovědnost.

 

35 Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde, zda večer, či o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno; 36 aby vás nenalezl spící, až znenadání přijde.

Pán domu v podobenství zřejmě představuje Syna člověka. Příchod Syna člověka je podle Markova evangelia spojen s příchodem Božího království v jeho plnosti. O tom, kdy kairos, čas příchodu Božího království, nastane, nikdo neví. Může to být brzy, nebo v budoucnosti vzdálené. Ale ani to, že Ježíšův druhý příchod nenastává, nemůže být důvodem, aby učedníci rezignovali na svou práci, aby spali. A Marek své čtenáře ujišťuje, že Kristus má nárok na bdění svých učedníků, protože Ježíš dává smysl životu v tomto světě, dává smysl i lidskému utrpení.

 

37 Co vám říkám, říkám všem: Bděte!“

V kontextu s verši 13,3-5, byla celá apokalyptická řeč určena Petrovi, Jakubovi, Janovi a Ondřejovi. Tento závěrečný pokyn zdůrazňuje, že je tato řeč určena všem čtenářům Markova evangelia.