1 Řekl jim také: „Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Boží království, přicházející v moci.“

Kapitola začíná výrokem o blížícím se Božím království. Její první verš slouží jako most mezi koncem kapitoly 8. a verši 9,2-8 týkajících se proměnění Ježíše na hoře.

někteří z těch, kteří tu stojí – v daném kontextu se to nejspíše týká Petra, Jakuba a Jana (9,2)

přicházející – elēlythuian – v řečtině je použito participium perfekta slovesa erchomai – přijít. Tento slovesný tvar může mít význam přítomný – Boží království přichází, tedy je budoucností, a to blízkou. Tak to interpretuje i náš ekumenický překlad. Ale slovesný tvar elēlythuian může být chápan i jako perfektum, tedy: Boží království přišlo. U Marka je ještě další místo, kde Ježíš mluví o blížícím se příchodu Božího království, a to Mk 13,30: Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všecko stane. Marek však nesdílel představu o velmi brzké paruzii (druhém příchodu Krista ve slávě a moci), která byla podle svědectví raných Pavlových listů součástí očekávání prvotní církve. V 13,32 Marek zdůrazňuje, že nikdo neví, kdy to přijde: O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.Tady ve verši 9,1 má Marek zřejmě na mysli následující Ježíšovo proměnění na hoře, kde se Pán zjeví třem svým učedníkům v podobě, v níž se ukáže při svém druhém příchodu a nastolení Božího království.

v moci – je použito slovo dunamis – síla, (zázračná) moc, mocný čin, které Marek používá o Ježíšových zázracích (6,2.5.14; 9,39), o Boží moci (12,24; 14,62), a také v souvislosti s příchodem Syna člověka a nastolením Božího království (13,25-26). Jeho použití tady přispívá k eschatologické atmosféře následující události.

 

— Proměnění na hoře

Líčení Ježíšova proměnění je ovlivněno povelikonoční zkušeností církve, ale jedná se především o svědectví těch tří učedníků, kteří byli s Ježíšem při jeho proměnění na hoře. Při výkladu se soustředíme i na Markův teologický záměr.

 

2 Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš jen Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima.

Po šesti dnech – není jasné, k čemu se tento údaj vztahuje. Většinou se to chápe tak, že uplynulo šest dní od Petrova vyznání u Césareje. Tam se Ježíš ptal: Za koho mě lidé pokládají? A teď na tuto otázku sám dá odpověď.

Petra, Jakuba a Jana – tito tři byli (spolu s Ondřejem) Ježíšovými prvními učedníky a tvoří uvnitř Dvanácti užší skupinu vybraných učedníků. Jsou svědky uzdravení Jairovy dcery (5,37), a také jsou s Ježíšem při jeho modlitbě v Getsemanech. (14,33: Pak vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana.)

vyvedl je na vysokou horu – vysoká hora naznačuje, že vstupují do Boží blízkosti, tak jako Mojžíš na horu Sinaj, Abraham na horu Moria. Která hora byla touto vysokou horou, není jasné. Možná Hermon, což je hora značně vysoká (2800 m.n.m.). To by také odpovídalo souvislosti s Petrovým vyznáním u Césareje, která leží na úpatí Hermonu. Tradičně se však považuje za horu proměnění hora Tábor v Galilei. Ta je vysoká 580 m.n.m. a leží 18 km západně od Galilejského moře.

byli sami – kat idian monús – soukromě sami – tato slova umocňují závažnost tajemné události.

byl proměněn – metamorfóthé – odkazuje na změnu formy (morfé) bytí. Tvar slovesa v trpném rodě odkazuje na Boha jako původce děje. Sloveso metamorphoó – přeměnit, transformovat můžeme v kontextu učení prvotní církve lépe chápat díky starokřesťanskému hymnu uchovanému v listě Filipanům. Slova en morfé Theou řeckého originálu jsou v ekumenickém překladu: způsobem bytí byl roven Bohu (Flp 2,6). A slova morfén doulou labón jsou přeložena: vzal na sebe způsob (bytí) služebníka (Flp 2,7). Tady v Mk 9,2 je také změněna forma (morfé) Ježíšova bytí a třem učedníkům byl zjeven Ježíš ve svém těle oslaveném. Tuto těžko popsatelnou skutečnost Marek vyjadřuje obrazně:

 

3 Jeho šat byl zářivě bílý, jak by jej žádný bělič na zemi nedovedl vybílit.

zářivě – je použito slovo stilbonta odvozené od slovesa stilbo – zářit, blyštět se, třpytit se, což ukazuje na svatost toho, kdo takový šat nosí. O bílém rouchu svatých se píše i v knize Zjevení, například: ... stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho ...(Zj 7,9)

žádný bělič – to, že šlo o něco pro člověka nedosažitelného, umocňuje neobyčejnost proměny.

Na paralelní místě Matoušova evangelia se navíc píše i o Ježíšově tváři: ...jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý (Mt 17,2).

 

4 Zjevil se jim Eliáš a Mojžíš a rozmlouvali s Ježíšem.

Eliáš a Mojžíš jsou postavami považovanými za symboly Zákona a proroků. Jejich přítomnost při Ježíšově proměnění ukazuje na jeho roli v naplnění starozákonních Božích příslibů a umocňuje eschatologický charakter Ježíšovy proměny:

Eliáš žil v 9. století př. Kr. Podle 2. knihy královské vystoupil na nebe: A hle, ohnivý vůz s ohnivými koni je od sebe odloučil a Elijáš vystupoval ve vichru do nebe (2 Kr 2,11). A podle proroka Malachiáše byl Eliášův návrat na svět očekáván v posledních dnech na konci věku: Hle, posílám k vám proroka Elijáše, dříve než přijde den Hospodinův veliký a hrozný (Mal 3,23).

Mojžíš – v židovských apokalyptických Sybiliných věštbách se mluví o příchodu Mojžíšově na konci věků, tedy při definitivním nastolení Božího království.

Také v knize Zjevení je náznak spojení těchto dvou proroků s událostmi na konci věku: Tu uslyšeli ti dva proroci mocný hlas z nebe: „Vstupte sem!“ A vstoupili do nebe v oblaku, a jejich nepřátelé na to hleděli (Zj 11,12).

Eliáš a Mojžíš – v Mt 17,3 a Lk 9,30 je Mojžíš a Eliáš, Marek má opačné pořadí, ale jména tady nejsou spojena spojkou a, jak je uvedeno v ekumenickém překladu, ale předložkou syn – s, se, tedy Eliáš s Mojžíšem. U Marka totiž bývá důležitější postava uvedena na druhém místě právě s předložkou syn.

 

5 Petr promluvil a řekl Ježíšovi: „Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“

Petr promluvil – v originále je apokritheis – odpověděl (ač netázán). Stejné sloveso je použito i v 8,29: Petr mu odpověděl: „Ty jsi Mesiáš.“ Petr je tedy opět mluvčím učedníků a přichází s odpovědí: Mistře, je dobré, že jsme zde.

Mistře – v originále není řecké slovo Didáskale, ale Rabbi, tedy řečtinou převzaté hebrejské slovo, které doslova znamená můj velký, můj vážený pane. Rabbi bylo používáno Židy při oslovování jejich učitelů a učenců uznávaných židovskou veřejností za znalce biblických textů. I Ježíš byl takto oslovován.

je dobré, že jsme zde – proč je to dobré, Petr neříká. Možná je to poznámka vyjadřující radost, ze všech těch znamení, která svědčí o nastolení Mesiášova království. Chtěl by se na tom místě zabydlet, postavit bohoslužebné stany.

 

6 Nevěděl, co by řekl; tak byli zděšeni.

To je Markův dodatek, kterým podtrhuje Petrovo nepochopení toho, co se událo před jeho očima. Že totiž on, Jakub a Jan na vlastní oči viděli velebnost Ježíše zmrtvýchvstalého a oslaveného. Tak to je pak zapsáno ve 2. Petrově listu: ... zvěstovali jsme vám moc a slavný příchod našeho Pána Ježíše Krista jako očití svědkové jeho velebnosti (2 Petr 1,16-18).

zděšeni – v originále je použito přídavné jméno ekfobos – vyděšený, zděšený – nejde však o strach z nějakého nebezpečí, jde zde o bázeň před Bohem a Ježíšem, jde o bázeň Boží –

jir:at elohim, což je jeden ze základních starozákonních pojmů, který vyjadřuje úctu a odevzdanost Bohu.

 

7 Tu přišel oblak, zastínil je a z oblaku se ozval hlas: „Toto jest můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“

Oblak je znamení Boží přítomnosti. Není jasné, koho oblak zastínil, asi Ježíše, Mojžíše a Eliáše. Podobně jako v Ex 40,34: Tu oblak zahalil stan setkávání a příbytek naplnila Hospodinova sláva. Nebo v 1 Král 8,10-11: ... naplnil Hospodinův dům oblak, ..., neboť Hospodinův dům naplnila Hospodinova sláva.

z oblaku se ozval hlas – symbolika oblaku ukazuje, že šlo o hlas Boha.

Toto jest můj milovaný Syn, toho poslouchejte – tato slova připomínají Ježíšův křest a hlas, který se ozval z nebe: Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil. Tady však Bůh mluví k učedníkům a Ježíše znovu označuje za svého Syna. Tak odpovídá Boží hlas na otázku položenou Ježíšem u Césareje: A za koho mě pokládáte vy? (Mk 8,29). Ježíš je označen za Syna Boha. Marek tak líčením Ježíšova proměnění předkládá čtenářům shrnutí Ježíšova poslání: Bůh potvrzuje Ježíše jako svého milovaného Syna, kterého dává učedníkům jako božskou autoritu, která zjevuje Boží vůli: toho poslouchejte. Ježíš už dříve sdělil svým učedníkům, že jeho poslání je posláním Syna člověka, který se nevyhýbá utrpení a smrti: Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát (Mk 8,31). A Bůh nabádá učedníky, aby Ježíšovo sdělení přijali jako slovo od Boha.

 

 8 Když se pak rychle rozhlédli, neviděli u sebe již nikoho jiného než Ježíše samotného.

Když se pak rychle rozhlédli, neviděli – v originále je použito slovo exapina – najednou. Doslovný překlad je: A najednou, když se rozhlédli, nikoho neviděli, kromě Ježíše samotného s nimi. Marek tak klade důraz na Ježíše: Nečekejte na Eliáše a Mojžíše, dívejte se na Ježíše, tak poznáte Boží vůli.

 

9 Když sestupovali z hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých.

Mlčení je opět přikázáno, aby Ježíšova moc nebyla chápána odděleně od jeho utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. Aby tak příslib Božího království ve zjevení na hoře nebyl zaměněn za jeho plné uskutečnění.

 

10 To slovo je zaujalo a společně rozbírali, co to znamená vstát z mrtvých.

co to znamená vstát z mrtvých – Víra v hromadné vzkříšení spravedlivých v poslední den patří k učení farizeů a určitě by nebyla pro učedníky překvapivou novinkou. Ale učedníky zaráží, že Ježíš mluví o svém vlastním zmrtvýchvstání v historické době před koncem věků, zatímco v učení farizeů je zmrtvýchvstání událostí eschatologickou.

 

11 A vyptávali se: „Proč říkají zákoníci, že napřed musí přijít Eliáš?“

Učedníci Ježíšova slova o zmrtvýchvstání nechápou, a proto se vracejí k eschatologickému dni Hospodinovu: Hle, posílám k vám proroka Elijáše, dříve než přijde den Hospodinův veliký a hrozný (Mal 3,23). Chtějí vědět, jak může Syn člověka vstát z mrtvých, když ještě Eliáš nepřišel. Podle jejich představy nejprve přijde Eliáš a pak nastane obecné vzkříšení z mrtvých v den Hospodinův.

 

12 Řekl jim: „Eliáš má přijít napřed a obnovit všecko. Jak to však, že je psáno o Synu člověka, že má mnoho vytrpět a být v opovržení?

Ježíš představu učedníků o dni Hospodinově neodmítá, ale doplňuje ji:

Eliáš má přijít napřed a obnovit všecko – je použito sloveso apokathistémi – obnovit, vrátit – jde o obnovu řádu všech věcí Eliášem, aby je připravil na Boží příchod, což vychází z proroka Malachiáše: Hle, posílám k vám proroka Elijáše,... On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych při svém příchodu nestihl zemi klatbou (Mal 3,23-24). Současně Ježíš připomíná učedníkům (a Marek svým čtenářům), že se naplňuje slovo Písem o Ježíšově utrpení, smrti a zmrtvýchvstání: je psáno o Synu člověka, že má mnoho vytrpět a být v opovržení. Podobně píše apoštol Pavel v 1 Kor 5,3: Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem.

je psáno o Synu člověka – prvotní církev většinou uváděla jako starozákonní předpověď Ježíšova utrpení a smrti „Zpěvy služebníka Hospodinova“ z Iz 52-53 (viz poznámka k Mk 8,31).

 

13 Ale pravím vám, že Eliáš již přišel a učinili mu, co se jim líbilo, jak je to o něm psáno.“

Ježíš připomíná, že v Janu Křtiteli (aniž ho jmenuje) Eliáš už přišel.

a učinili mu, co se jim líbilo, jak je to o něm psáno – to, že předobrazem Janova osudu je život proroka Eliáše, je možno ukázat na pronásledování Eliáše manželkou krále Achaba Jezabel: Achab oznámil Jezábele vše, co udělal Elijáš, že pobil všechny Baalovy proroky mečem. Jezábel poslala k Elijášovi posla se slovy: „... Zítra v tento čas naložím s tebou, jako ty jsi naložil s nimi!“ (1 Král 19,1-2). Podobně byl pronásledován Jan Křtitel manželkou Heroda Agripy Herodiadou: Herodias byla plná zloby proti Janovi, ráda by ho zbavila života, ale nemohla (Mk 6,19).

 

— Uzdravení posedlého chlapce

Do příběhu o uzdravení posedlého chlapce Marek vložil motiv bezmocnosti učedníků a výroky o víře. Je tu vyjádřena skutečnost, že Ježíšovi jeho učedníci zcela neporozuměli a teprve povelikonoční zkušenost a působení Ducha svatého je přivedly k pochopení smyslu Ježíšova života a učení. S tímto tématem jsme se setkali už v Mk 8,14-21 při plavbě Ježíše s učedníky na lodi, kdy po nasycení 4000 lidí Ježíšem měli učedníci starosti, že na lodi nemají dost chleba. Nechápavost a tady i bezmocnost učedníků ukazuje, že k přijetí a následování Ježíše a jeho poslání je třeba přijmout tajemství Ježíšovy oběti a zmrtvýchvstání.

 

14 Když přišli k ostatním učedníkům, spatřili kolem nich veliký zástup a zákoníky, kteří se s nimi přeli.

Marek tímto veršem spojuje uzdravení posedlého chlapce s vyprávěním o Ježíšově proměnění na hoře. Na scénu uvádí ostatní učedníky, zástup a zákoníky, o nichž už však dále není zmínka.

přeli – je použito sloveso suzéteó – diskutovat, hádat se, což je termín pro společné zkoumání, disputaci. Toto slovo bylo použito i ve verši 9,10: společně rozebírali, co to znamená vstát z mrtvých.

 

15 A celý zástup, jakmile ho uviděl, užasl; přibíhali k němu a zdravili ho.

užasl – nadšení zástupu při Ježíšově příchodu je vyjádřeno slovesem ekthambeó – žasnout, být rozechvěn. To se objevuje u Marka, když jde o rozechvění posvátnou bázní. (Například rozechvění žen, když o velikonočním ránu nalezli Ježíšův hrob prázdný – 16,5.6.)

 

16 Ježíš se jich otázal: „Oč se s nimi přete?“

Koho se Ježíš ptá, není jasné. Mohl se ptát učedníků, o čem diskutují (syzétein) se zákoníky. Odpověděl mu však člověk ze zástupu, otec posedlého syna:

 

17 Jeden člověk ze zástupu mu odpověděl: „Mistře, přivedl jsem k tobě svého syna, který má zlého ducha, a nemůže mluvit.

Mistře – Didaskale – což je řecký překlad hebrejského rabbi – učiteli. To, že přivedl muž svého syna k Ježíšovi, svědčí o jeho víře, že ho Ježíš může uzdravit.

má zlého ducha, a nemůže mluvit – v originále je však jen échonta pneuma álalon – má ducha oněmělého. V jiných případech exorcismů zlí duchové prostřednictvím svých obětí na Ježíše mluvili, tento je oněmělý a jeho oběť je také oněmělá. Tento řecký výraz pneuma álalon vyjadřuje, že zdravotní stav toho chlapce způsobila posedlost zlým duchem a může být uzdravena jen vyhnáním tohoto ducha.

 

18 Kdekoli se ho zmocní, povalí ho a on má pěnu u úst, skřípe zuby a strne.

Následuje otcovo podrobné líčení projevů posedlosti jeho syna, které vrcholí slovem:

strne – xérainetai – uschne, zvadne

 

Požádal jsem tvé učedníky, aby ducha vyhnali, ale nedokázali to.“

Protože nebyl Ježíš přítomen, požádal otec o uzdravení Ježíšovy učedníky. To bylo oprávněné: V 6,7 čteme: Zavolal svých Dvanáct, počal je posílat dva a dva a dával jim moc nad nečistými duchy. A v 6,13: vymítali mnoho zlých duchů. Selhání moci učedníků ukazuje na vážnost případu, ale také na jejich malou víru, o které Ježíš mluví v následujícím verši. Podle Marka je víra spojena s důvěrou v Ježíše a v uzdravující Boží moc.

 

19 Odpověděl jim: „Pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Přiveďte ho ke mně!“

Pokolení nevěřící – Ó geneá ápistos – tato Ježíšova slova jsou ozvěnou slov v Dt 32,5: pokolení zlé a zvrácené.

jak dlouho – heós pote – do kdy – vyjadřuje pocity učitele, který neustále naráží na nepochopení svých učedníků, vyjadřuje zklamání z nevěry učedníků.

Přiveďte ho ke mně! – Ježíš je však připraven vyhnat zlého ducha z toho posedlého chlapce:

 

 20 I přivedli ho k němu. Když ten duch Ježíše spatřil, hned chlapce zkroutil křečí; padl na zem, svíjel se a měl pěnu u úst.

Před Ježíšem němý duch předváděl to, co chlapcův otec popisoval v 9,18.

 

21 Ježíš se zeptal jeho otce: „Odkdy to má?“ Odpověděl: „Od dětství.

Zpráva o exorcismu pokračuje rozhovorem Ježíše s otcem posedlého, ze kterého vyplývá, že chlapec posedlostí trpí většinu svého života.

 

22 A často jej zlý duch srazil, dokonce do ohně i do vody, aby ho zahubil. Ale můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám.“

Otec pokračuje v líčení dalších problémů svého syna. Zlý duch se pokoušel posedlého zahubit. Následuje otcova úpěnlivá prosba o smilování a pomoc.

můžeš-li – tato dodatečná slova umožňují napojení dalšího dialogu o moci víry. Moc víry je hlavním sdělením, které Marek dává své zprávě o tomto exorcismu.

 

23 Ježíš mu řekl: „Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří.“

Můžeš-li! – Tó Ei dyné – v řečtině je použit určitý člen Tó, což znamená: To tvoje „můžeš-li“! Ježíš zdůrazňuje tuto část otcovy prosby a současně ji kritizuje a dodává sdělení:

Všechno je možné tomu, kdo věří. – Víra, kterou Ježíš očekává, je vírou v Ježíše, jakožto prostředníka Boží milosti, Božího uzdravení.

 

24 Chlapcův otec rychle vykřikl: „Věřím, pomoz mé nedověře.“

Už to, že otec přivedl posedlého syna k Ježíšovi, je projevem jeho víry v Ježíšovu moc. Nicméně váhavost vyjádřená slovy můžeš-li ukazuje, že jeho víra není naprostá. Ježíš vyžaduje větší důvěru. A otec překonává své pochybnosti prosbou, ve které prosí Ježíše o milost víry. Marek ho tady dává čtenářům za vzor

.

25 Když Ježíš viděl, že se sbíhá zástup, pohrozil nečistému duchu: „Duchu němý a hluchý, já ti nařizuji, vyjdi z něho a nikdy už do něho nevcházej!“

sbíhá zástup – zmínka o zástupu je v 9,14-15, tento verš ale říká, že se zástup teprve sbíhá a Ježíš se nechce stát senzační podívanou pro dav lidí.

pohrozil nečistému duchu – je tady opět použito sloveso epitimaó – hrozit, kárat, ale také umlčet.

Duchu němý a hluchý – pneuma alalon kai kófos – je tady nové označení zlého ducha, ke slovu álalon – oněmělý, němý, které bylo použito už dříve, je tady slovo kofos, které mimo jiné znamená hluchý.

já ti nařizuji –ego soi epitasso – sloveso epitasein se objevuje i v ostatních zprávách o exorcismech a spolu se slovem já umocňuje Ježíšovu autoritu exorcisty.

vyjdi z něho a nikdy už do něho nevcházej! – dvojí příkaz zajišťuje trvalé osvobození posedlého chlapce.

 

26 Duch vykřikl, silně jím zalomcoval a vyšel; chlapec zůstal jako mrtvý, takže mnozí říkali, že umřel.

vykřikl – v řečtině je použito slovo krazó – křičet, ale také hlasitě plakat. Ač Ježíš oslovuje zlého ducha duchu němý a hluchý, vyhnaný duch naříká a křičí.

 duch vykřikl, silně jím zalomcoval a vyšel – obvyklý popis exorcismu. Například v Kafarnau (1,6): Nečistý duch jím zalomcoval a s velikým křikem z něho vyšel.

Ale na rozdíl od 1,27, kde přihlížející lidé reagují údivem, tady se domnívají, že je chlapec mrtvý.

 

27 Ale Ježíš ho vzal za ruku, pozvedl ho a on vstal.

pozvedl ho a on vstal – je použito sloves egeiró a anistémi – zvednout a vstát. Obě tato slova jsou spojena s představou vzkříšení. Zajímavé je, že Marek použil pasiva slovesa egeiró ve tvaru ēgerthē (je probuzen, postaven) i o Ježíšově vzkříšení (16,6). Do češtiny se překládá: je vzkříšen.

Ježíš se s učedníky přesouvá do ústraní, kde s nimi soukromě mluví o tom, proč se jim nepodařilo vyhnat zlého ducha.

 

28 Když vešel do domu a jeho učedníci s ním byli sami, ptali se ho: „Proč jsme ho nemohli vyhnat my?“

Učedníci jsou zmateni, že nedokázali to, co Ježíš udělal lehce a k čemu dal moc i jim.

 

29 Řekl jim: „Takový duch nemůže vyjít jinak než modlitbou.“

Klade se důraz na víru, která se projevuje modlitbou plnou důvěry. Učedníci by potřebovali větší důvěru v Ježíše a jeho slovo, aby mohli vyhnat i tohoto zlého ducha.

V některých rukopisech je dodatek a postem. Tento dodatek nemají staré rukopisy (Sinajský, Vatikánský). Pozdější opisovači tímto dodatkem přizpůsobovali text paralelnímu místu Mt 17, 21: Takový duch nevyjde jinak než modlitbou a postem.

 

— Druhá předpověď utrpení

30 Když odtamtud vyšli, procházeli Galileou; Ježíš však nechtěl, aby se o tom vědělo,

Tento verš naznačuje, že Ježíš ukončil své veřejné působení v Galileji. Od 10. kapitoly Marek Ježíšovo působení umísťuje do Judska. Ve zbývajících verších 9. kapitoly jsou Ježíšova slova určena jeho nejbližším učedníkům. Důvodem bylo to, že je chtěl poučovat o svém budoucím utrpení:

 

31 neboť učil své učedníky a říkal jim: „Syn člověka je vydáván do rukou lidí a zabijí ho; a až bude zabit, po třech dnech vstane.“

učil své učedníky a říkal jim – edídasken kaí élegen – učil a říkal. V originále je použito

imperfektum, což je minulý čas, kterým jazyky, jež ho mají, označují minulý děj, který v minulosti trval, nebo se opakoval. To je důležité, protože tak Marek vyjadřuje skutečnost, že slova, která následují, Ježíš učedníkům říkal opakovaně. Opakovaně jim říkal:

Syn člověka je vydáván do rukou lidí – Ježíš sám sebe označuje za Syna člověka, a to stejně jako v první předpovědi utrpení a smrti (8,31: Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát) a také předpovědi třetí (10,33-34: „Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům; odsoudí ho na smrt a vydají pohanům, budou se mu posmívat, poplivají ho, zbičují a zabijí; a po třech dnech vstane.“). Tak zdůrazňuje své lidství a spojuje tyto tři výroky o utrpení Syna člověka s jeho příchodem ve slávě v den Hospodinův. (13,26: A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou.) Což navazuje na použití titulu Syn člověka u Daniela (Dan 7,13-14).

je vydáván – paradidotai – je vydán – je tu použit přítomný čas, i když se to týká budoucnosti. Trpný rod vede k otázce: Kým je vydán? Marek tady i v dalším textu často stále zřetelněji ukazuje, že tou základní hybnou silou pašijových událostí je Bůh. Skutečnost, že Syn člověka je vydáván do rukou lidí a zabijí ho, se odehrává podle Božího plánu.

vstane – Marek tady pro Ježíšovo zmrtvýchvstání (stejně jako v 10,34) používá činný rod. V Novém zákoně je obvyklejší použití pasiva: bude vzkříšen. Tvar anastēsetai je použit jen na pěti místech Nového zákona.

 

32 Oni však tomu slovu nerozuměli a báli se ho zeptat.

báli se ho zeptat – poučení se však v tomto případě míjí účinkem. Učedníci se ani nesnažili porozumět, na nic se neptali, protože se z nějakých důvodů Ježíše zeptat báli. A přece to není marné poučování. Po Ježíšově zmrtvýchvstání si na jeho slova vzpomenou. A Markovi čtenáři mohou Ježíšovým slovům porozumět a svou vírou jeho sdělení přijmout.

 

— Spor o prvenství

33 Přišli do Kafarnaum. Když byl doma, ptal se jich: „O čem jste cestou uvažovali?“

doma – en té oikia – doslova v domě. Kafarnaum sloužilo Ježíšovi a jeho učedníkům jako základna pro jejich misijní působení. Ten dům, o němž se v Markově evangeliu často píše, byl podle většiny biblistů dům Petrův.

O čem jste cestou uvažovali? – je použito sloveso dialogizomai – uvažovat, debatovat, ale také přít se. Ta utajená cesta Ježíše s jeho učedníky měla sloužit k tomu, aby učedníci pochopili jeho poslání, a tak také to, co znamená následovat Ježíše. Ale z předešlého verše víme, že Ježíšovým slovům nerozuměli, ale současně se báli zeptat na jejich smysl. Ježíšova otázka o čem cestou debatovali je zaskočí, protože se to jejich dohadování netýkalo Ježíšových slov, která jim v ústraní sdělil:

 

34 Ale oni mlčeli, neboť cestou se mezi sebou dohadovali, kdo je největší.

Učedníci si uvědomují, že téma jejich dohadování, kdo z nich je největší, je hodně vzdáleno od Ježíšova předchozího poučování. Jejich dohadování vycházelo z představy, že v Ježíšově mesiánském království budou platit zasedací pořádky podle důležitosti vybraných osob. A každý z učedníků si přál, aby měl co nejdůstojnější místo. V Matoušově evangeliu se o zájmu dvou učedníků o privilegovaná místa píše: Tehdy k němu přistoupila matka synů Zebedeových se svými syny, klaněla se mu a chtěla ho o něco požádat. On jí řekl: „Co chceš?“ Řekla: „Ustanov, aby tito dva moji synové měli místo jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici ve tvém království“ (Mt 20,20-21).

 

35 Ježíš usedl, zavolal svých Dvanáct a řekl jim: „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.“

První část 35. verše uvozuje Ježíšovy výroky určené Dvanácti, výroky týkající se smýšlení a jednání učedníků.

Ježíš usedl – zaujal pozici učitele a zavolal své nejbližší – svých Dvanáct, protože právě jim je určena následující rada:

Kdo chce být první ... – tento výrok zřetelně reaguje na předchozí scénu. Znovu se objevuje v Mk 10,43-44: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Ježíš zpochybňuje ty zásady židovské kultury, které se týkaly postavení a hodnoty lidí.

 

36 Pak vzal dítě, postavil je doprostřed nich, objal je a řekl jim:

dítě – v židovské společnosti v Ježíšově době bylo dítě člověkem bez jakýchkoli práv. Bylo zcela závislé na druhých lidech. Ježíš dítě objal, a tím dal najevo, že je přijímá jako někoho, kdo potřebuje péči, ale také respekt. Svým učedníkům ukazuje dítě jako vzor pro uvědomění závislosti na Bohu. (Mt 18.3: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.)

 

37 „Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“

v mém jménu – doslova pro mé jméno. I ti poslední (reprezentovaní dítětem) jsou důležití, protože se Ježíš staví na jejich místo, patří k nim, označuje je svým jménem, dává jim hodnotu, kterou mají v Božích očích. (Mt 25, 40: Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.)

který mě poslal – druhá část verše dává výroku další význam: To základní poslání je Ježíšovo poslání od Boha. I Ježíš posílá své vyslance a Bůh, který je prvním Vysilatelem, očekává, že se všemi Ježíšovými vyslanci bude zacházeno s respektem a důstojností, jak náleží tomu, který je poslal.

 

Otvírá se nové téma pro další Ježíšův výrok.

38 Jan mu řekl: „Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, ale s námi nechodil; i bránili jsme mu, protože s námi nechodil.“

v tvém jménu vyhání démony – cizí exorcista využíval patrně Ježíšovo jméno jako magické slovo a zřejmě měl úspěch, vyháněl démony.

bránili – je použito sloveso kóluó – překážet, bránit, zakazovat, tedy z originálu není jasné, jestli tomu cizímu exorcistovi jeho působení Ježíšovi učedníci slovně zakazovali, nebo mu v tom i nějak bránili.

s námi nechodil – je zvláštní, jak Janovi vadí, že cizí exorcista nechodil s ním a jeho kolegy, místo toho, aby mu vadilo, že není Ježíšovým učedníkem. Evangelista Lukáš na paralelním místě uvádí důležitost následování Ježíše. V 9,49 píše: protože tě nenásleduje jako my.

 

39 Ježíš však řekl: „Nebraňte mu! Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi hned nato zlořečit.

Nebraňte – kdo dělá ve jménu Ježíše dobré věci, nemůže být jeho nepřítelem. Prvotní církev měla i jiné zkušenosti, a tak se v Mt 7,22-23 objevuje narážka na exorcisty, kteří nežili v souladu s Boží vůlí: Mnozí mi řeknou v onen den: ‚Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu ...nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?‘ A tehdy jim prohlásím: ‚Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.‘ Marek tady však především zdůrazňuje, že každý mocný čin pochází z Ježíšovy moci. Následuje přísloví, které doplňuje předchozí verš:

 

40 Kdo není proti nám, je pro nás.

Ve sbírce Ježíšových výroků najdeme i ten, který uvádí Mt 12,30: Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje. Ten, kdo rozptyluje (rozhání, rozděluje) Boží lid, ničí Ježíšovo dílo a staví se proti Ježíšovi a proti jeho učedníkům. Takže takových lidí se tady uvedené přísloví netýká.

 

41 Kdokoli vám podá číši vody, protože jste Kristovi, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“

protože jste Kristovi – en tó onómati mou, óti Christoú este – doslova je tu: ve jménu mém, protože jste Kristovi. Užití titulu Kristus v Ježíšově vlastní řeči je neobvyklé. Původní Ježíšův výrok byl zřejmě doplněn slovy protože jste Kristovi, aby odpovídal misijní situaci prvotní církve. Tento výrok se totiž týkal všech těch, kdo v Kristově jménu prokazovali laskavost jeho učedníkům.

amen, pravím vám – toto slavnostní vyjádření dává důraz na důležitost následujícího výroku.

odměnu – povaha této odměny není uvedena. Pojem odměna v prvotní církvi vyjadřovala perspektivu Božího království. Už apoštol Pavel víc než deset let před Markem v 1 Kor 3,8 píše: Kdo sází a kdo zalévá, patří k sobě, ale každý podle vlastní práce obdrží svou odměnu.

A v trochu pozdějším listě Kol 3,23-24 se píše: Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu, s vědomím, že jako odměnu dostanete podíl na jeho království. Tuto perspektivu přijal i Marek, a proto je možno tento výrok chápat tak, že laskavé jednání s učedníky, kteří šířili Ježíšovo poselství, dávalo perspektivu podílu na Božím království.

 

— Varování před svody

Marek na závěr Ježíšovy řeči řadí výroky, které pokládal za důležité pro život prvokřesťanských obcí a které jsou tady volně spojeny.

 

42 „Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře.

svedl k hříchu – je použito sloveso skandalizó – klást léčku (do cesty), způsobit klopýtnutí, nebo také pohoršit. Pohoršit v Novém zákoně označuje jednání, které někoho odděluje od Boha a od Božího království. Tedy pohoršit někoho znamená způsobit, že ten člověk přijde o své spojení s Bohem, a tak o Boží království. Tím hříchem, ke kterému je ten věřící sveden, je odpad od víry. Stejné slovo je použito i v Mk 14,27: Ježíš jim řekl: „Všichni ode mne odpadnete, ...‘ V originále je použito skandalizó, tedy doslova: Všichni se nade mnou pohoršíte. Podle židovského zákonodárství byl člověk za své provinění potrestán tím, co sám způsobil. A tak ten, kdo někoho svedl k hříchu (a on tak přišel o spojení s Bohem), ten se ocitá v moři, které symbolizuje protibožské chaotické prostředí. Nejde tu však o právnicky chápanou odplatu, ale o to, že odvádění lidí od Boha a od víry v Krista vede k vnitřnímu protibožskému chaosu.

mlýnský kámen – mylos onikos – oslí žernov – tedy horní kámen mlýnu, kterým otáčel osel. Kámen byl těžký a jistě by zajistil utopení provinilce. Tato zřejmá nadsázka vyjadřuje, jak závažným proviněním je odvést od víry někoho z těch, kdo věří v Ježíše. Taková nadsázka (nacházíme ji na mnoha místech Starého zákona) je biblickým způsobem vyjádření velikosti provinění.

 

Další tři výroky používají také slovo skandalizein (pohoršit), které znamená, že je někdo odpadem od víry oddělen od Ježíše a od Božího království. V následujících třech verších odpad od víry v Ježíše není však způsoben někým druhým, ale člověk ohrozí svůj vstup do Božího království sám sobě, a to svým jednáním (ruka nebo noha) nebo způsobem vnímání (oko). Všechny tři následující verše mají stejné schéma: Brání-li ti některá část těla vstoupit do Božího království, zbav se jí, abys nepřišel do pekla.

 

43 Svádí-li tě k hříchu tvá ruka, utni ji; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačen, než abys šel s oběma rukama do pekla, do ohně neuhasitelného.

vejdeš-li do života – tak je to i v 9,45, ale v 9,47 je vejdeš-li do Božího království. Z toho je vidět, že jde stále o totéž, tedy o věčný život v Božím království.

zmrzačen – kyllos – odkazuje na končetinu, která je nefunkční, přeneseně bez ruky.

 

(44 kde jejich červ neumírá a oheň nehasne‘.)

Některé méně významné rukopisy sem zařazují tento 44. verš. V důležitých rukopisech není, proto se v mnoha překladech (včetně našeho ekumenického) vynechává.

 

45 A svádí-li tě k hříchu noha, utni ji; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života chromý, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla. (46 kde jejich červ neumírá a oheň nehasne‘.)

chromý – chólos – odkazuje na nohu, která je nefunkční, přeneseně bez nohy.

Pro 9,46 platí totéž, co pro 9,44.

 

47 A jestliže tě svádí oko, vyloupni je; lépe je pro tebe, vejdeš-li do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla, 48 kde‚ jejich červ neumírá a oheň nehasne‘.

vejdeš-li do Božího království – tato obměna ukazuje, že vejít do života znamená věčný život s Bohem a nikoli jen pozemské štěstí.

jejich červ neumírá a oheň nehasne – teprve tady je tato věta uvedena ve všech rukopisech. Zjevně vychází z Iz 66,24. V 66. kapitole Izaiáš mluví o dni Hospodinově, o jeho soudu: Až vyjdou, spatří mrtvá těla mužů, kteří mi byli nevěrní. Jejich červ neumírá, jejich oheň neuhasne; budou strašlivou výstrahou všemu tvorstvu (Iz 66,24). Jestliže červ neumírá, jejich oheň neuhasne, znamená to definitivní nenaplnění smyslu a Božího určení člověka.

 

Následují tři výroky o soli:

 

49 Každý bude solen ohněm. 50 Sůl je dobrá; ztratí-li však svou slanost, čím ji osolíte? Mějte sůl v sobě a žijte mezi sebou v pokoji.“

solen ohněm – tento výrok se zakládá na schopnosti soli konzervovat a očišťovat. Odkazuje se na Lv 2,13: Každý dar své přídavné oběti solí osolíš. Nenecháš svou přídavnou oběť bez soli smlouvy svého Boha. Zde vedené obrazy ohně a soli naznačují očekávané období zkoušky a očištění před příchodem Božího království v plnosti.

ztratí-li však svou slanost, čím ji osolíte? – to je zřejmě odkaz na Ježíšův výrok, který nacházíme i v Mt 5,13: Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.

Mějte sůl v sobě – sůl tady naznačuje připravenost k oběti, a tak i k vzájemnému smíření a pokoji. To umožňuje křesťanskému společenství obstát před Božím soudem. Důraz na osobní vnitřní proměnu je tedy základním prvkem při utváření společenství.