— Uzdravení v sobotu

Začátek 3. kapitoly popisuje Ježíšovo uzdravení člověka s odumřelou rukou. Příběhu o uzdravení posedlého v Kafarnaum se podobá tím, že se obě uzdravení stala v sobotu v synagóze. Popisy těchto uzdravení otvírají a uzavírají oddíl příběhů spojených s nějakým sporem. Tato část Markova evangelia (1,23 – 3,6) se někdy označuje Pět galilejských sporů. Patří sem ještě uzdravení chromého, spor o půst, spor o sobotu.

 

1 Vešel opět do synagógy; a byl tam člověk s odumřelou rukou. 2 Číhali na něj, uzdraví-li ho v sobotu, aby jej obžalovali.

Číhali na něj – paretérún – pozorovali ho, dávali na něj pozor. V Markově podání je Ježíšova moc tak veliká, že i jeho odpůrci předpokládají, že Ježíš je schopen nemocného uzdravit. Věděli, co Ježíš dokáže, a tak na něj dávali pozor, aby ho přistihli a obžalovali.

obžalovali – podali na něj formální žalobu. Protivníci (podle paralelního textu v Lk 6,6-11 to byli zákoníci a farizeové) chtějí Ježíše obžalovat za nedodržování 3. přikázání Desatera: Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha (Ex 20,9). Ale uzdravení nemoci nemusí znamenat znesvěcení soboty. Podle učení zákoníků bylo v sobotu dovoleno zasáhnout při přímém ohrožení života, nikoli však v případě onemocnění, jehož léčení by mohlo být odloženo na všední den. To je zachyceno i v Lk 13,14: Představený synagógy, pobouřen tím, že Ježíš uzdravuje v sobotu, řekl zástupu: „Je šest dní, kdy se má pracovat; v těch tedy přicházejte, abyste byli uzdravováni, a ne v den sobotní.“

 

3 On řekl tomu člověku s odumřelou rukou: „Vstaň a pojď doprostřed!“ 4 Pak se jich zeptal: „Je dovoleno v sobotu jednat dobře, či zle, život zachránit, či utratit?“ Ale oni mlčeli.

Vstaň – egeire. Toto slovo na mnoha místech vyjadřuje uzdravení, nebo i vzkříšení, tady je jen předzvěstí uzdravení.

utratit – apoktein – zabít – to Ježíš uvádí jako příklad špatného jednání.

Ježíš nemluví o tom, zda se v sobotu smí uzdravovat, ale ptá se obecněji: Je dovoleno v sobotu jednat dobře, či zle? A Ježíšova otázka v sobě obsahuje: Co znamená jednat dobře? Život zachránit, či utratit? Život zachránit bylo i podle Mišny, tedy výkladu Zákona, v sobotu dovoleno. Tady ovšem nešlo o záchranu života, a tak by byl tento Ježíšův argument neprůkazný. Ale je tu možná argumentace: Jestliže je dovolen náročnější čin – záchrana života, je dovolen i snadnější čin – uzdravení.

mlčeli – Ježíšovi odpůrci jeho argumenty nepřijímají, ale ani je tak úplně nemohou popřít, a tak zatvrzele mlčí.

 

5 Tu se po nich rozhlédl s hněvem, zarmoucen tvrdostí jejich srdce, a řekl tomu člověku: „Zvedni ruku!“ Zvedl ji, a jeho ruka byla zase zdravá.

hněv – Ježíš nabídl příležitost zákoníkům a farizeům sedícím na předních místech v synagóze, aby změnili názor na ta znamení moci, která on konal. Vysvětlil jim, co znamená jednat dobře. Ale oni odmítli změnit názor, odmítli Ježíše. Jen zatvrzele mlčí, pohrdají Boží nabídkou, což je důvodem Božího hněvu. Proto se Ježíš po nich rozhlédl s hněvem.

tvrdostí jejich srdce – popórómené kardia – zatvrzelé srdce. Zatvrzelé srdce mají lidé, kteří se uzavřeli Božímu slovu, Božím znamením. A nemusí se to týkat jen zákoníků a farizeů. V Markově evangeliu se píše i o zatvrzelosti učedníků: Nepochopili totiž, jak to bylo s chleby, neboť jejich mysl nebyla vnímavá (6,52). Ještě nerozumíte a nechápete? Je vaše mysl zatvrzelá? (8,17) V obou případech je použito slov popórómené kardia – zatvrzelé srdce. Tedy i Ježíšovi učedníci mohou mít zatvrzelé srdce, když nejsou otevření Božímu slovu, ale zatvrdí se ve svých představách, jejichž nesprávnost si nejsou ochotni připustit.

Zvedni ruku! – Po zázračném uzdravení pouhým Ježíšovým slovem nenásleduje úžas a velebení Boha tak, jak je u Marka obvyklé, ale reakce je chladná a nepřátelská:

 

6 Když farizeové vyšli, hned se proti němu s herodiány umlouvali, že ho zahubí.

umlouvali – farizeové se k tomu spojují s herodiány, kterými jinak pohrdají, protože ti kolaborovali s římskými okupanty. Ale proti Ježíšovi jsou ochotni se s nimi spojit.

zahubit – apollumi – zničit, zcela zničit, zabít, zahynout
V reakci na Ježíšovo zázračné uzdravení ochrnuté ruky se dvě znepřátelené strany (farizeové a herodiáni) dohodli zcela zničit Ježíše. A to znamenalo v sobotu jednat zle, život utratit.

Tak farizeové znesvětili sobotu, jejíž dodržování tak horlivě hájili.

 

— Uzdravování na břehu moře

Následuje Markovo shrnutí Ježíšovy činnosti na břehu Genazaretského (Galilejského, Tiberiadského) jezera, které je tu označeno moře – thalassa.

 

7 Ježíš se svými učedníky se uchýlil k moři. Šlo za ním množství lidí z Galileje; ale i z Judska, 8 z Jeruzaléma, Idumeje, ze Zajordání a z okolí Týru a Sidónu přišlo k němu veliké množství, když slyšeli, co všechno činí.

učedníci – mathétai – žáci, učedníci, následovníci Ježíše, kteří poznávají učení a způsob života svého mistra. Jde o širší skupinu Ježíšových následovníků.

uchýlit se – anechóresan – skrýt se – tak Ježíš reagoval na nebezpečí, které mohly přinést úklady protivníků, o nichž jsme četli v 3,6.

množství lidí – poly pléthos – opakuje se i v 8. verši (pléthos poly), a tak tato slova ohraničují (pro Marka typická forma) výčet oblastí, odkud pocházeli lidé, kteří následovali Ježíše. Vedle oblastí osídlených Židy (Galileja, Judsko a Jeruzalém) jsou to i lidé z pohanských oblastí (Idumeja, Zajordání, okolí Týru a Sidónu). Marek tak ukazuje, jak se kolem galilejského jádra Ježíšových učedníků shromažďují lidé z okolních zemí.

Tento popis velkého množství Ježíšových učedníků z Galileje, Judska i okolních zemí zřejmě odpovídá situaci, kterou Marek sám poznal v době po Ježíšově nanebevstoupení, kdy galilejští křesťané misijně působili v okolních zemích, a tak lidé z těchto území slyšeli o Ježíšovi a přicházeli do společenství církve.

 

9 Požádal učedníky, ať pro něho připraví loď, aby se zástup na něho netlačil. 10 Mnohé totiž uzdravil, proto se ti, kdo trpěli chorobami, tlačili k němu, aby se ho dotkli.

Velké množství lidí bylo k Ježíšovi přitahováno kvůli jeho zázračným skutkům. Ti, kdo přicházejí, slyšeli, jaké zázraky se staly jeho mocí, ale neznají jeho učení. A tak Ježíš nastoupil na loď, která jen trochu odrazila od břehu. Z lodi k nim mohl mluvit, předkládat jim svoje učení. Chtěl, aby se i z nich stali jeho mathétai – žáci, učedníci, následovníci.

se tlačili k němu, aby se ho dotkli – nemocní se snaží Ježíše dotknout, protože měli představu, že se na ně přenese uzdravující moc.

 

11 A nečistí duchové, jakmile ho viděli, padali před ním na zem a křičeli: „Ty jsi Syn Boží!“ 12 On však jim přísně nakazoval, aby ho neprozrazovali.

Tyto verše opakují to, co bylo napsáno už v 1,23-25. Jsou tu použita i některá stejná slova.

Nečistí duchové oslovili Ježíše jako Syna Božího ve snaze ukázat, že znají tajemství jeho osoby, že znají jeho jméno. Podle tehdy rozšířené představy znalost skutečného jména osoby znamenala moc nad ní. Ale nečistým duchům jejich křik „Ty jsi Syn Boží!“ žádnou moc nad Ježíšem nedával. Naopak museli uposlechnout, když jim přísně nakazoval, aby ho neprozrazovali.

 

Vyvolení Dvanácti

13 Vystoupil na horu a zavolal k sobě ty, které si vyvolil; i přišli k němu.

Vystoupil na horu – hora vytváří odstup od zástupů, je také místem setkání s Bohem. Za Ježíšem se táhly zástupy Židů i lidí z okolních národů, ale farizeové i herodiáni se umlouvali, že ho zahubí (3,6). V této situaci Ježíš vystoupil na horu a zavolal k sobě ty, které si vyvolil.

vyvolit – je použito sloveso theló – přát si, chtít to, co je nejlepší – tedy Ježíš si přál k sobě zavolat ty, kdo budou nejlepší pro spoluúčast na poslání, které přijal od Otce.

Aby bylo všem jasné, že to vyvolení udělal Ježíš v jednotě s Otcem, tak k tomu Lk 6,12 ještě dodává: vyšel na horu k modlitbě; a celou noc se tam modlil k Bohu.

zavolal – proskaleitai – jiné slovo než povolal (kalein), které je použito v 1,20 a 2,17. Je konkrétnější a znamená zavolat někoho a pověřit ho vykonáním konkrétního úkolu.

Vystoupil, zavolal, vyvolil – rychlý sled tří sloves v krátké větě tu vyjadřuje jednak to, jak je Ježíš činný (nabízí se slovo akční) a současně jeho svrchovanost: Ježíš k sobě zavolal ty, které chtěl, tedy že on si vyvolil je, a ne oni jeho. Byl to jeho výběr, jeho svrchované rozhodnutí.

přišli – je použito sloveso aperchomai –  jít za, následovat – nemusí znamenat jen změnu místa, ale i změnu způsobu života.

 

14 Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal kázat 15 a aby měli moc vymítat zlé duchy.

Ustanovil – epoiésen – utvořil, učinil – utvořil z nich něco nového, učinil z nich Dvanáct. Stali se vybranou skupinou Ježíšových učedníků, kteří reprezentovali nových dvanáct kmenů nového Izraele, nového Božího lidu.

Vatikánský a Sinajský kodex mají doplněk: které nazval apoštoly zřejmě dopsaný opisovačem, který použil Lk 6,13: zavolal k sobě své učedníky a vyvolil z nich dvanáct, které také nazval apoštoly. O původnosti této varianty se vede diskuse.

aby byli s ním, aby je posílal kázat a aby měli moc vymítat zlé duchy – těmito třemi účelovými větami Marek popisuje, jaké bylo poslání Dvanácti. Prvním úkolem učedníků je být s Ježíšem, učit se z toho, že jsou v Jeho blízkosti. Dvanáct vybral také k tomu, aby je poslal kázat, tedy hlásat evangelium, a vyhánět zlé duchy.

Tak tito vybraní učedníci zastupují mezi lidmi Ježíše, plní poslání Ježíšových vyslanců, poslů, tedy apoštolů (apostolos – poslaný). Ovšem je třeba říct, že Marek na rozdíl od ostatních evangelistů označení apoštol nepoužívá s jedinou výjimkou, a to v 6,30, kde je slovo apostoloi použito v původním smyslu, tedy poslaní.

 

Kdo je apoštol ve smyslu zvláštní funkce v církvi, se dovídáme v listech svatého Pavla. Ten musel svoje postavení apoštola obhajovat. V Gal 1,1.11-12.15-18 čteme: Pavel, apoštol povolaný a pověřený nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem Otcem. ... Vždyť já jsem je nepřevzal od žádného člověka ani se mu nenaučil od lidí, nýbrž zjevil mi je sám Ježíš Kristus. ... povolal mě svou milostí, ... abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům. Tedy apoštolové byli ti, kdo přijali evangelium přímo od Krista, nikoli zprostředkovaně lidmi, a kdo byli pověřeni, aby toto učení hlásali všem národům.  

 

16 Ustanovil těchto dvanáct: Petra – toto jméno dal Šimonovi –

Když Marek charakterizuje učedníky, kteří patří mezi Dvanáct, znovu opakuje slova 3,14: Ustanovil těchto dvanáct – doslovný překlad je: A učinil těchto Dvanáct.

Šimon – Simón – z hebrejského jména Šimon – význam slova šim-on je slyšící.

Petr – v překladu jméno prvního z Dvanácti navazuje na ustanovil, ale v řečtině musí být po slovesu epoiésen (učinil) použito další sloveso, a to epitithémi – položit, přidat, tedy doslovný překlad je: A přidal jméno Šimon, Petr.

Změna jména je tu projevem moci toho, kdo nové jméno udílí, tedy moci Ježíšovy. (Ve Starém zákoně Hospodin měnil některá jména svých vyvolených: Abram – Abrahám, Jakub – Izrael).

Petr je odvozeno od řeckého Petros – kámen, skála. Ježíš ovšem použil v aramejštině jméno Kéfa. Marek tuto aramejskou podobu jména nepoužívá (na rozdíl od Pavla např. v Gal 2,11)

Markův obraz Petra neodpovídá symbolice skály. Petr je v Markově evangeliu jen křehký člověk. Tou Skálou se stal Ježíšovou milostí a mocí. A Petr měl tolik pokory a důvěry v Ježíše, aby tu milost přijal a využil podle Boží vůle.

 

17 Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana, jimž dal jméno Boanerges, což znamená ‚synové hromu‘,

Jakub – Iakóbos – Jakub syn Zebedeův je také označován Jakub Starší. Spolu s Petrem a Janem patřil ke Kristovým nejbližším. Například byli svědky Ježíšova proměnění na hoře Tábor: ... a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima (9,2).  

Kolem roku 44 Herodes Agrippa I. mečem dal popravit Jakuba, bratra Janova (Sk 12,2). Jakub byl tak prvním ze Dvanácti, kdo podstoupil mučednictví.

Jan – Ióannes – řecké znění hebrejského Jochanan – Bůh je milostivý.

Boanerges, což znamená ‚synové hromu‘ – Marek přidává tuto poznámku pro čtenáře, kteří nemluvili aramejsky, tedy pro „pohany“. Boanergés je aramejské slovo vzniklé ze dvou semitských kořenů: bēn (synové) a regeš (hrom, vřava). Slovo boanergés – synové hromu je použito pouze tady. Nevíme jistě, proč Ježíš takto nazval bratry Jakuba a Jana, nicméně jejich horlivost, kterou se oba bratři vyznačovali, nepochybně odpovídá takovému označení.

V Lk 9,54 je svědectví o tom, jak navrhli seslat oheň z nebe na samařskou nepohostinnou vesnici: Když to uviděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, máme přivolat oheň z nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?“

 

18 Ondřeje, Filipa, Bartoloměje, Matouše, Tomáše, Jakuba Alfeova, Tadeáše, Šimona Kananejského 19 a Iškariotského Jidáše, který ho pak zradil.

Ondřej – Andreas – řecké jméno, které znamená udatný, hrdinný. Je to bratr Petra.

Filip – Filipos – řecké milovník koní.

Bartoloměj – aramejsky Bar-Tolmai – syn Tolmajův – bývá ztotožňován s Natanaelem. Synoptici totiž píší o apoštolovi Bartolomějovi, ale evangelista Jan píše o Natanaelovi.

Matouš – Mathaiós, což je pořečtěné aramejské Mattatiah – Boží dar. Evangelista Matouš v 9,9 píše: (Ježíš) viděl v celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: „Pojď za mnou!“

V Mk 2,14 jsme četli totéž o Levim: (Ježíš) viděl Leviho, syna Alfeova, jak sedí v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou! Proto je většinou apoštol Matouš ztotožňován s Levim z Mk 2,14.

Tomáš - Thomas – připomíná aramejské slovo teómá – dvojče. V J 11,16 je Thomas legomenos Didymos – Tomáš, jinak Didymos (dvojče).

Jakuba Alfeova – v originále je Iakóbos ton tou Alfaiou –  syna Alfeova. Bývá označován Jakub Menší či Mladší.

Tadeáš – Thaddaíos, což je aramejská úprava jména Theodoras, tedy opět Boží dar. 

Lk 6,15 místo Tadeáš uvádí Juda Jakubův.

Šimon Kananejský – Simón ton Kananaion – Kananaion nemá nic společného s geografií. Je to hebrejské slovo pro horlivý, což Šimona označuje jako člena radikální strany Zélót.

Evangelista Lukáš v 6,15 dokonce píše: Šimona zvaného Zélóta (Zélótés) – někde se překládá Horlivec.

Iškariotský Jidáš – Ioúdas Iskariōth – jméno Ioúdas je řeckou verzí hebrejského jména Jehudah, což znamená Vzdávající chválu, nebo doslova: Ať je (Bůh) slaven.

Jidášovo příjmení Iškariotský pravděpodobně znamená, že byl z Keriothu, který leží v jižním Judsku. To by znamenalo, že byl ve Dvanácti jediný Judejec, protože ostatní byli Galilejci.

který ho pak zradil – vytvořením Dvanácti Ježíš dává základ nového Izraele, nového lidu Božího. Ale už v tomto základu se rýsuje zrada. Lidský hřích je spojen i s novým Božím lidem. Ježíš však otevřel lidem možnost, jak se nechat z vlády hříchu osvobodit Božím milosrdenstvím.

 

Ježíš a Belzebul a Ježíšova rodina

Marek tu spojuje dvě zprávy ze starších pramenů. První je o obvinění Ježíše, že je posedlý Belzebulem, a druhá o vztahu Ježíšových příbuzných k jeho poslání a činnosti.

Redakční doplněk Břetislava Fajmona:

Marek 3,20-35 je první výskyt uspořádání témat textu ve formě A-B-C-B'-A' . Tento způsob spojení témat přináší důležité sdělení:

A. Verše 20-21: Příbuzní přicházejí, aby si Ježíše odvedli, domnívají se, že se pomátl.

B. Verš 22: Zákoníci říkají: Ježíš je posedlý zlým duchem.

C. Verše 23-27: Ježíš mluví o vnitřně rozděleném království a domě, a to aplikuje na vnitřně rozděleného satana: jak by mohl satan vyhánět satana? Argument zákoníků je nesmyslný a to, že je satan vyháněn, svědčí o faktu, že byl spoután.

B'. Verše 28-30: Ježíš říká silný výrok: Zákoníci se rouhají, útočí na Božího Ducha

A'. Verše 31-35: Ježíš říká silný výrok o svých příbuzných: Nesnižuje svou rodinu, ale povyšuje své učedníky (následovníky) do své rodiny, mezi své nejbližší.

Podle Edwards 2001, str.117: V krajních částech A-A' chtějí Ježíšovi příbuzní „spoutat“ Ježíše, v centrální části B-C-B' ovšem Ježíš mluví o tom, že spoutal satana a osvobodil jeho zajaté, aby jej, silného Božího Syna, následovali. Tak výrok v centru C je klíčem k výkladu částí A-A' i B-B': Ježíš poutá i vládce démonů, ale sám je nespoutaný, ani jeho příbuzní (nejbližší) jej nemohou spoutat. Naopak, on i své nejbližší přišel osvobodit. Zákoníci Ježíše obviňují ze spoutanosti satanem, ale on sám satana spoutal.

 

20 Vešel do domu a opět se shromáždil zástup, takže nemohli ani chleba pojíst. 21 Když to uslyšeli jeho příbuzní, přišli, aby se ho zmocnili; říkali  totiž, že se pomátl.

Marek zdůrazňuje, že společné jídlo Ježíše s učedníky mělo být v domě, což je označení Petrova domu v Kafarnaum. Toto jejich stolování je však narušeno tím, že se v domě shromáždil zástup lidí.

Ale verš 21. mění téma a mluví o Ježíšových příbuzných – hoi par autú – ti od něj, ti kolem něho.

přišli – ve skutečnosti je v originále exílthon – odešli, vypravili se. Když příbuzní, zřejmě v Nazaretu, slyšeli o Ježíšově jednání, odešli, aby se ho zmocnili. Příbuzní se tedy vydali na cestu do Kafarnaum dlouhou zhruba 20 km.

zmocnili – kratésai – sloveso krateó vyjadřuje násilné zadržení. Toto sloveso je použito i v Mk 6,17: Herodes totiž dal Jana zatknout, nebo v 14,1: Velekněží a zákoníci přemýšleli, jak by se Ježíše lstí zmocnili a v 14,44: Kterého políbím, ten to je; toho zatkněte.

říkali – elegon gar – není jasný podmět, nevíme, kdo přinesl tu informaci o Ježíšovi. Proto někteří elegon gar překládají říkalo se.

pomátl – exesté – stojí mimo, což v řečtině znamená byl zbaven rozumu.

Pro tento neobvyklý obsah evangelisté Matouš a Lukáš tento verš vynechávají. Nicméně Ježíš nesnižuje svou rodinu. Ovšem západní textová tradice (Bézův rukopis z 5.-6. stol. a Washingtonský rukopis ze 7. stol.) považovala toto místo za natolik pohoršující, že text změnila na větu: Jakmile o něm uslyšeli učitelé Zákona a další, vypravili se tam, aby se ho zmocnili. Vidíme, že Markovo líčení Ježíšových příbuzných je později vynecháno nebo opravováno.

Tady je téma o příbuzných Ježíše na čas opuštěno a Marek se k němu vrátí až v 31. verši.

 

22 Zákoníci, kteří přišli z Jeruzaléma, říkali: „Je posedlý Belzebulem. Ve jménu knížete démonů vyhání démony.“

Učitelé zákona, kteří přišli z Jeruzaléma, byli nejen nejzarputilejšími Ježíšovými protivníky, ale měli i větší autoritu než místní učitelé. Je to skupina odborníků z Jeruzaléma, která přichází do Galileje, aby pozorovala a hodnotila Ježíšovu činnost.

přišli – katabantés – sestoupili – nešlo tu jen o sestup z Judských hor do roviny kolem Genazaretského jezera, ale z hlediska zákoníků o sestup ze svatého města Jeruzaléma do polopohanské Galileje.

říkali – elegon odvozeno od slovesa légō – přinášet zprávu, mluvit – nedokonavý tvar ukazuje, že se jednalo o opakující se informaci, opakovaně to zákoníci říkali.

je posedlý Belzebulem – doslova má Belzebula – což znamená, že podle obžaloby zákoníků z Jeruzaléma Belzebul používá Ježíše jako svého zástupce. 

Samotný výraz Belzebul se nikde jinde nevyskytuje. V apokryfní knize Závěť Šalomounova je ve 3. kapitole Belzebul padlý anděl, zvaný vládce zlých duchů nebo kníže démonů. Jako označení knížete démonů používali jméno Belzebul i zákoníci, jak je vidět z další věty:

Ve jménu knížete démonů vyhání démony – to se rovnalo obvinění z čarodějnictví. Učitelé zákona totiž nemohou popřít skutečnost, že Ježíš skutečně vyhání zlé duchy, neboli démony. Jeho slovo je mocné. Proto jeho moc zpochybňují a označují ji za čarodějnictví, za spolčení s knížetem démonů, kterého Ježíš v dalším verši nazývá satan:

 

23 Zavolal je k sobě a mluvil k nim v podobenstvích: „Jak může satan vyhánět satana?

mluvil k nim v podobenstvích – toto je první místo kde se u Marka setkáváme se slovem podobenství – parabolé. To je překladem hebrejského mášál. Ovšem mášál vedle podobenství zahrnuje i další literární útvary, jako je přísloví, alegorie, hádanka. Ježíš zahajuje řečnickou otázkou. Odpověď, že nemůže satan vyhánět satana dokazuje parabolickým výrokem o vnitřním rozdělení:

 

24 Je-li království vnitřně rozděleno, nemůže obstát. 25 Je-li dům vnitřně rozdělen, nebude moci obstát.

První podobenství o vnitřním rozdělení se týká království. Ježíš zvěstuje Boží království, které je v protikladu k satanově moci, nemůže být ve spojení se satanem.

Druhé podobenství mluví o vnitřním rozdělení domácnosti, rodiny, rodu. Rod (dům), ve kterém vystupují jednotliví příbuzní proti sobě, není silný a nemůže obstát.

 

26 A povstane-li satan sám proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, a je s ním konec.

Kdyby tedy zákoníci trvali na názoru, že Ježíš vyhání démony s pomocí Belzebula, museli by vyvodit i důsledek, že je satanova vláda u konce. Protože však satanovo působení neskončilo, nedošlo ani k vnitřnímu rozdělení, které by nastalo, kdyby Ježíš z moci satana vystupoval proti satanovi.

 

27 Nikdo nemůže vejít do domu silného muže a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka dříve nespoutá. Pak teprve vyloupí jeho dům.

V tomto podobenství je satan ten silák, který střeží, co mu patří. Ježíšova činnost (například při vyhnání nečistého ducha v 1,23-25) poráží tohoto silného muže. Ježíš je tím silnějším, který má moc vstoupit do domu satana, spoutat ho a oloupit.

 

28 Amen, pravím vám, že všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání. 29 Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem.“ 30 To pravil, protože řekli: „Má nečistého ducha.“

Amen pravím vám. Takovou formuli v Novém zákoně pronáší jen Ježíš. V Markově evangeliu se tady objevuje poprvé.

odpuštění – Ježíš tady mluví o univerzálnosti Božího odpuštění,

kdo by se však rouhal Duchu svatému –vysvětlení je ve verši 30: to pravil, protože řekli: „Má nečistého ducha.“ Vydávali moc Boží za moc satana. Vydávali působení Ducha svatého za působení satana. To je rouhání se Bohu, jímž se Bohu přisuzuje něco, co mu nepatří a naopak upírá něco, co mu náleží.

je vinen věčným hříchem – doslovný překlad je: nemá odpuštění na věky, ale bude vinen věčným hříchem. To, co Ježíš říká, není soud, ale varování.

 

Pokud si klademe otázku, co by mělo být hříchem proti Duchu svatému, pak tradiční odpověď, která je v souladu s výše uvedeným Ježíšovým výrokem, říká, že takové provinění je vědomé uzavírání se Boží milosrdné lásce a neschopnost přijmout pravdu o sobě a obrátit se.

Jednou možností rouhání proti Duchu svatému je pýcha člověka, který odmítá uznat svou závislost na Božím milosrdenství a Ježíšově výkupné oběti. Je to odmítnutí Boží milosrdné lásky – Bůh respektuje svobodné rozhodnutí člověka, a to i v tom případě, kdy člověk Boží lásku odmítne. Odmítá toho, kdo odpuštění dává. Jestliže odmítnu Boží lásku a odpuštění, které přichází v Duchu svatém, není nikdo, kdo by ze mně ten hřích sňal. Proto ten hřích i vina na mně zůstanou. Apoštol Pavel v listě Římanům 3,22-23 píše: Rozdílu není. Vždyť všichni jsou hříšníky. Z jeho milosti však docházejí ospravedlnění zdarma, protože je vykoupil Kristus Ježíš.

 

31 Tu přišla jeho matka a jeho bratři. Stáli venku a vzkázali mu, aby k nim přišel.

Marek se vrací k námětu Ježíšových příbuzných: jeho matka a jeho bratři.

Matka Ježíšova je u Marka zmíněna jen tady, a pak v 6,3, kde je Ježíš označen jako syn Mariin.

bratři – adelfoi – použité řecké slovo adelfos může znamenat bratr nebo člen nějaké komunity, například rodinné nebo náboženské. Někdy se adelfoi překládá příbuzní.

Když přicházejí, je Ježíš v domě plném lidí a oni jsou venku, mimo jeho společenství.

Vzkázali mu – apesteilan pros auton kalúntes auton – poslali k němu, aby ho zavolali – v řečtině ta slova vytvářejí dojem oficiálního jednání. Ale jejich pozice venku je naznačením rozlišení těch, kdo jsou uvnitř s Ježíšem od těch, kdo jsou mimo.

 

32 Kolem něho seděl zástup; řekli mu: „Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě.“

zástup – mnoho lidí, kteří Ježíše poslouchají. Takto Marek vyjadřuje skutečnost, že Ježíšovo učení přitahuje mnoho lidí do jeho blízkosti.

hledají – zétusin – hledat, pátrat – toto slovo Marek užívá o Ježíšových odpůrcích: Velekněží a zákoníci to slyšeli a hledali, jak by ho zahubili (11,18).

Ve verši 21. jsme četli o Ježíšových příbuzných (hoi par autú), kteří se vydali z Nazaretu do Kafarnaum, aby se ho zmocnili. A tady ve verši 32. se objevují jeho bratři, kteří po něm pátrají. Zřejmě přišli, aby se ho zmocnili; říkali  totiž, že se pomátl (3,21b).

venku – opakování toho, že jsou venku ukazuje propast mezi příbuznými a učedníky. A Ježíš v této chvíli nechává venku své příbuzné a za svou rodinu označí ty, kdo jsou uvnitř:

 

33 Odpověděl jim: „Kdo je má matka a moji bratři?“ 34 Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři! 35 Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“

Kdo činí vůli Boží – Ježíš tu zdůrazňuje hodnotu těch, kdo přijímají jeho učení, z něho  poznávají Boží vůli a přijímají ji ve svém životě. Následování Ježíše tak stojí i nad rodinnými vztahy: Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden (Mt, 10,37).

Ježíš je svobodný, nenechává se manipulovat ani rodinnými ani nacionálními vztahy. A přináší svobodu i svým učedníkům, a tím je současně činí odpovědnými za jejich plnění Boží vůle. V 10,29-30 Marek cituje Ježíšova slova: Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro evangelium, aby nyní, v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří, sester, matek, dětí i polí a v přicházejícím věku život věčný.

Hle, moje matka a moji bratři! – Zajímavé je, jak Marek vnímá křesťanské společenství: Jsou v něm matky, ale jinak jsou si všichni navzájem bratry a sestrami. Otce mají v nebesích.