Pašije, tedy příběh Ježíšova utrpení, smrti a vzkříšení, jsou vrcholem Markova evangelia. Marek je líčí jako naplnění Božího plánu, což dokumentuje pomocí citátů ze Starého zákona. Jeho pašije vyjadřují základní skutečnost, že Ježíšův pozemský život i jeho utrpení jsou cestou ke konečnému vítězství. Čtenáře vyzývá, aby následovali Ježíše s nadějí na svou účast na jeho vzkříšení. Tak se v prvotní církvi šířila naděje na vzkříšení Ježíšových učedníků. Dokladem je například 1 Kor 15,20-23: Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života. Každý v daném pořadí: první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho.

Pašije jsou časově i svým obsahem spojeny s židovským svátkem Pesach, řecky Pascha (což se do češtiny překládá židovské Velikonoce). Svátek Pesach připomínal vysvobození lidu Izraele z Egypta Božím zásahem. Svátek začínal v podvečer 14. nísanu v chrámovém nádvoří, kam zástupci židovských rodin přinášeli své beránky a tam je zabíjeli. Krev beránků byla zachycena do mís a vylita u obětního oltáře. Beránky si pak zástupci rodin odnášeli k domácí pesachové večeři, která měla přesná pravidla, proto se jí hebrejsky říká seder (řád). Beránek byl upečen a pojídán s nekvašenými chleby a hořkými bylinami, jež připomínaly trpký pobyt v Egyptě.

Ten večer 14. nísanu současně začínal i svátek nekvašených chlebů – maccót. Toto slovo je odvozeno od maccáh, což je v hebrejštině označení nekvašeného chleba. Maccót připomínal spěšný odchodu Izraelců z Egypta: Z těsta, které vynesli z Egypta, napekli nekvašené podpopelné chleby, protože ještě nevykynulo. Byli totiž z Egypta vyhnáni a nemohli otálet (Ex12,39).

 

— Rozhodnutí velekněží

1 Bylo dva dny před Velikonocemi, svátkem nekvašených chlebů. Velekněží a zákoníci přemýšleli, jak by se Ježíše lstí zmocnili a zabili ho.

Dva dny před Velikonocemi, svátkem nekvašených chlebů – v řečtině začátek verše zní: En de to pascha kai ta azyma meta dyo hēmeras. – doslova: Po dvou dnech byl svátek velikonočního beránka a nekvašených chlebů. V řečtině jsou použita slova pascha (pesach – svátek velikonočního beránka) a azumos (maccót – svátek nekvašených chlebů).

Velekněží – protože kněžství potomků Árona bylo dědičné z otců na syny, existovalo mnoho kněží. Byli rozděleni do kněžských tříd a řádů. Na vrcholu kněžské hierarchie stál velekněz. V době Ježíšově to byl velekněz Kaifáš (veleknězem v letech 18-36). Ale velkou autoritu měl i Annáš, který byl veleknězem v letech 6-15 a pak byl sesazen prokurátorem Valeriem Gratem. Stále však měl jak autoritu, tak i titul velekněze. Právě jemu se v roce 18 podařilo na místo velekněze prosadit Kaifáše, který byl Annášovým zetěm. Takže velekněží může znamenat tyto dva velekněze. Je však pravděpodobné, že toto označení znamená jeruzalémskou kněžskou aristokracii, která měla výhradní moc nad chrámem a současně byla nejvyšší autoritou pro Židy.

zákoníci, neboli učitelé Zákona, byli vykladači Zákona Mojžíšova a knih proroků. Většina z nich patřila k farizeům. Naproti tomu ti, kdo patřili ke kněžské aristokracii, byli saduceové. Teď se však velekněží a zákoníci spojili, aby se zmocnili a zabili Ježíše.

přemýšleli – v originále je použito sloveso zéteó – hledat, pátrat. Pátrali po tom, jak Ježíše zabít. Je to v Markově evangeliu už čtvrtá zmínka o této snaze Ježíšových nepřátel. (3,6: Když farizeové vyšli, hned se proti němu s herodiány umlouvali, že ho zahubí. 11,18: Velekněží a zákoníci to uslyšeli a hledali, jak by ho zahubili; 12,12: Nepřátelé se chtěli Ježíše zmocnit)

lstí – je použito slovo dolos – úskok, léčka, jímž Marek vyjadřuje skutečnost, že nešlo o to hledat (zéteó) pravdu, ale o to, jak lstí dosáhnout svého cíle. Tím cílem byla Ježíšova smrt.

 

2 Říkali: „Jen ne při svátečním shromáždění, aby se lid nevzbouřil.“

při svátečním shromáždění – v originále: Mé en té heorté – ne ve svátek. O svátcích se počet lidí v Jeruzalémě velmi zvýšil. V době svátku Pesach se mohl počet obyvatel až zčtyřnásobit. Římský prokurátor se proto přemístil ze svého stálého sídla v Césareji Přímořské do vojenské pevnosti Antonia v Jeruzalémě. Měl obavu z nepokojů a vzbouření Židů. Vzbouření židovského lidu bylo ovšem nebezpečné i pro představené chrámu, protože ti byli ve svých úřadech (včetně velekněze) jen se souhlasem Římanů. Je zřejmé, že Ježíš vyvolal veliké obavy židovských vůdců svým vjezdem do Jeruzaléma, když mu dav lidí provolával hosanna (hóší á-na – prosíme, pomoz). Bylo vidět, jak je Ježíš u lidí oblíbený. Kdyby se ho zmocnili veřejně, mohlo by dojít k odporu lidí. Bylo třeba zástupy oklamat nějakým úskokem, nějakou vhodnou lží. Markovy pašije tedy z Ježíšovy smrti neobviňují židovský národ, ale židovské vůdce.

 

— Pomazání v Betanii

Marek do pašijového vyprávění zařadil příběh o pomazání Ježíše nepojmenovanou ženou v Betanii v domě Šimona Malomocného. Příběh o Ježíšově pomazání vzácným olejem se objevuje ve všech evangeliích. Mt 26,6-13 je paralelou k Mk 14,3-9. V obou těchto evangeliích nějaká žena Ježíšovi pomaže hlavu vzácným olejem.

Lk 7,36-50 naproti tomu zařazuje příběh o Ježíšově pomazání hned na začátek jeho veřejného působení. V Lukášově podání jsou Ježíšovi neznámou hříšnicí pomazány nohy. Tradice přetrvávající až do dneška, ztotožnila tuto hříšnici s Marií Magdalskou (Lk 8,2: Marie, zvaná Magdalská, z níž vyhnal sedm démonů). Toto mylné ztotožnění se týká jen západní církve, pravoslavná církev tyto ženy vždy rozlišovala.

Stejně jako evangelium Markovo i Janovo evangelium zařazuje příběh o pomazání do pašijového týdne a do Betanie. Ale v Jan 12,1-8 k tomu došlo v domě Lazara, Marty a Marie. Uvádí, že Marie pomazala olejem Ježíšovy nohy.

 

3 Když byl v Betanii v domě Šimona Malomocného a seděl u stolu, přišla žena, která měla alabastrovou nádobku pravého vzácného oleje z nardu. Rozbila ji a olej vylila na jeho hlavu.

Betanie – Dům (smutku) chudého - leží asi 3 kilometry od Jeruzaléma. Podle Jan 11 tam bydlel Lazar a jeho sestry Marie a Marta. (Místo je ztotožňováno s dnešním městem Al-Eizariya.) Ježíš a jeho učedníci tam zřejmě v pašijovém týdnu bydleli.

Šimon Malomocný – možná dostal své přízvisko, když se vyléčil z malomocenství (nemuselo jít o skutečnou lepru). Nebo je to příjmení bývalého majitele domu, podle něhož je dům nazván. Možná Ježíš s učedníky bydlel právě v tomto domě.

seděl u stolu – je použito sloveso katakeimai – ležel (u stolu). V Ježíšově době se i v Palestině v některých domácnostech stolovalo podle antického vzoru, tedy vleže na lehátkách kolem nízkého stolu. Leželi tak, že měli hlavu směrem ke stolu, přičemž se levým loktem opírali o polštář. Díky tomu měli pravou ruku volnou a mohli ji při jídle používat.

žena – její totožnost Marek, a ani Matouš v 26,6nn, neuvádí.

alabastrovou nádobku – alabastr je průsvitná odrůda sádrovce a už ve starém Egyptě se z něho vyráběly nejrůznější nádoby i ozdobné předměty a sošky.

pravého vzácného oleje z nardu – zdůrazňuje se štědrost ženy (pravého vzácného). Nard je velmi drahá vonná mast získávaná z kořene rostliny Nardostachys jatamansi (Nardovník pravý), který roste na Dálném východě.

Rozbila a vylila – v originále jsou slovesa: syntribein, katachein – rozlomila, vyprázdnila – Marek jimi vyjadřuje vitalitu a zanícení ženy, která celou nádobku najednou a rázně vylila.

na jeho hlavu – tato slova jsou z celého verše nejdůležitější: Pomazávaly se hlavy králů a kněží. A židé očekávali Bohem poslaného Mesiáše, tedy Pomazaného. Pomazání Ježíšovy hlavy vzácným olejem je vyjádřením víry té bezejmenné ženy, že on je ten očekávaný Mesiáš. A Ježíš se pomazání nebrání, a tak se k titulu Christos – Pomazaný – Mesiáš nepřímo hlásí. Ale v dalších verších budeme číst, že Ježíš ženin skutek lásky chápe jako prorocké znamení, které vyjadřuje, že se blíží jeho smrt: pomazala mé tělo k pohřbu (14,8).

Jednání oné ženy a její prorockou oddanost Ježíšovi tady Marek nechává kontrastovat s reakcí mužů, kteří byli u stolu s Ježíšem:

 

4 Někteří se hněvali: „Nač ta ztráta oleje?

Někteří – Matouš upřesňuje: Když to viděli učedníci, hněvali se... (Mt 26,8). Toto vymezení, že se hněvali učedníci, má jen Matouš. Ale je zřejmé, že i tady u Marka kolem stolu v domě Šimona Malomocného byli Ježíšovi učedníci.

hněvali – v originále je použito slovo aganakteó – být rozhořčen, stěžovat si, reptat. Učedníci byli rozhořčeni, i když šlo o pomazání jejich Mistra. Nepochopili smysl jednání té ženy. Měli jako už tolikrát zatvrzelé srdce (popórómené kardia). Jejich mysl nebyla vnímavá, byla ohromena velkou cenou všeho toho oleje, který byl vylit.

Nač ta ztráta oleje – doslova: Nač takový zmar – je použito slovo apoléia – zničení, zmar, ztráta. Tato reakce znovu podtrhuje velkorysost a oddanost oné ženy. To je podtrženo dalším veršem:

 

5 Mohl se prodat za víc než tři sta denárů a ty se mohly dát chudým.“ A osopili se na ni.

tři sta denárů – denár byl zhruba celodenní mzda zemědělského dělníka, tedy šlo o roční výdělek.

dát chudým – o svátku Pesach se kladl důraz na almužnu. Tak tomu učili zákoníci. A Ježíšovi spolustolovníci v Šimonově domě to poslušně opakovali a dávali vinu té ženě s drahým olejem, protože ta to přece měla taky vědět a zachovat se podle toho.

osopili se na ni – je použito sloveso: embrimaomai – doslova frkat jako vzteklý kůň; frkat (řvát) vztekem, což vyjadřuje silné rozhořčení, výrazný projev hněvu. Snad by se to dalo přeložit: štěkali na ni.

 

6 Ježíš však řekl: „Nechte ji! Proč ji trápíte? Vykonala na mně dobrý skutek.

Ježíš vysvětluje ženino jednání a označuje ho za dobrý skutek – kalón ergon. Je použito slovo kalos, které znamená, že je něco krásné a dobré, že je to projev laskavého lidství. Překlad dobrý skutek je příliš slabý. Ježíš čin ženy hodnotí jako něco vzácného, krásného a úctyhodného.

na mně – eis emé – ve mně – Marek vyjadřuje předložkou eis – ve, že to nejdůležitější na Ježíšově pomazání je vnitřní smysl tohoto znamení.

 

7 Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře; mne však nemáte stále.

Péče o chudé byla dána Zákonem, jak se píše v Dt 15,11: Ve své zemi ochotně otvírej ruku svému utištěnému a potřebnému bratru. Přítomnost chudých je tedy pobídkou k péči a almužnám. Ježíš zdůrazňuje: chudé máte stále kolem sebe. Takže příležitostí k péči o ně bude dost i v budoucnosti. Ale Ježíš v další předpovědi své smrti připomíná: mne však nemáte stále.

 

8 Ona učinila, co měla; už napřed pomazala mé tělo k pohřbu.

Pro Marka je ženin skutek lásky prorockým znamením, že Ježíš jde vstříc smrti. A sám Ježíš v tomto verši ženin čin jako znamení své smrti vysvětluje.

 

9 Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila.“

Forma slavnostního výroku uvedeného slovem amen je zdůrazněním Ježíšova příslibu, který se týká jednak památky oné ženy a jednak budoucího rozšíření evangelia po celém světě.

na její památku – eis mnémosynon – její připomínku, tedy její skutek se navždy stane součástí hlásaného evangelia.

 

— Úmluva Jidáše a velekněží

10 Jidáš Iškariotský, jeden z Dvanácti, odešel k velekněžím, aby jim ho zradil.

To, co se děje v pašijovém týdnu, je z pohledu Markova evangelia naplněním Ježíšových předpovědí.

Jidáš – Ioudas – tak je pojmenován v řeckém originále. Jde o hebrejské jméno Jehudah, což znamená Vzdávající chválu, nebo doslova: Ať je (Bůh) slaven. V českých překladech se používá pojmenování Juda, až právě na výjimku Iškariotského.

Iškariotský –– muž z Keriot. V Markově evangeliu byl Ioudas Iskariōth dosud jmenován jen při vyvolení Dvanácti v 3,19, kde se píše: a Iškariotského Jidáše, který ho pak zradil.

zradil – v originále je použito slovo paradidómi – předat, vydat, zradit. Slova odvozená od slovesa paradidómi jsou ve 14. kapitole použita celkem sedmkrát. Překládají se někdy vydat, jindy zradit a ve verši 44. zrádce (paradidous).

 

11 Ti se zaradovali, když to slyšeli, a slíbili mu peníze. I hledal vhodnou příležitost, jak by jim ho vydal.

slíbili mu peníze – Markův výklad je velmi střízlivý. Nepíše ani o Jidášově touze po penězích, jako Mt 26,15: (Jidáš Iškariotský velekněžím) řekl: „Co mi dáte? Já vám ho zradím.“

Ani nepíše o posedlosti satanem, jako Jan 13,27: Tehdy vstoupil do něho satan.

Podle Markova evangelia velekněží slíbili Jidášovi peníze, ale on se ke zradě Ježíše rozhodl už před tím (odešel k velekněžím, aby jim ho zradil), takže motivem Jidášova činu bylo zřejmě to, že ho Ježíš zklamal. I Jidáš slyšel Ježíšův výrok z 8. verše o ženě se vzácným olejem: už napřed pomazala mé tělo k pohřbu. Po kolikáté už Ježíš vyslovil slova, která ale vůbec neodpovídala Jidášově představě o tom Mesiáši, ke kterému se chtěl Jidáš připojit, o Mesiáši, který neumírá, ale vítězí nad nepřáteli. A tak se rozhodl přejít na stranu Ježíšových nepřátel.

hledal vhodnou příležitost – Jidášova zrada spočívala v tom, že prozradil místo, kde Ježíš může být zatčen, aniž by to vzbudilo rozruch. To velekněží potřebovali, aby se lid nevzbouřil (viz 14,2). V Lk 22,6 je to vyjádřeno jasně: Jidáš hledal vhodnou příležitost, aby jim ho vydal, až při tom nebude zástup.

 

12 Prvního dne nekvašených chlebů, když se zabíjel velikonoční beránek, řekli Ježíšovi jeho učedníci: „Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři?“

Bylo tedy 14. nísanu, čtvrtek odpoledne:

zabíjel velikonoční beránek - páscha éthyon – dosl.: paschální (beránky) obětovali. Slovo beránky není v řečtině uvedeno, vyplývá jen z kontextu.

učedníci – v Markově evangeliu se označení učedníci týká většinou širší skupiny učedníků, ale u velikonoční večeře byl podle 14,17 jen Ježíš s Dvanácti.

Původně rodinná slavnost pascha byla v době Ježíšově slavena i v předem ustavených společenstvích zvaných chabura. Taková společenství tvořili učitelé zákona se svými žáky. A takovou chaburou byl i Ježíš s Dvanácti.

Kde chceš, abychom ti připravili – Ježíš je tázán jako ten, kdo bude předsedat pesachové večeři. V rodině to byl hospodář, hlava rodiny. V případě, že šlo o chaburu, byl to ten, kdo byl hlavou toho společenství – mistr.

 

13 Poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: „Jděte do města a potká vás člověk, který nese džbán vody. Jděte za ním,

Jde tu podobně jako v 11,1-3 (vypůjčení oslátka) o formu prorockého předpovídání, které bude přesně naplněno do posledního písmene, jak to potvrzuje verš 14,16.

člověk, který nese džbán vody – označení člověk (antropós) je myšleno tak, že je to muž. Kdyby to byla žena, bylo by použito slovo gyné. Muži však většinou nosili vodu v koženém měchu. Ve džbánech vodu nosily ženy. Muž se džbánem vody byl tedy nápadný, a proto mohl být učedníkům určujícím znamením.

 

14 a kam vejde, řekněte hospodáři: ‚Mistr vzkazuje: Kde je pro mne světnice, v níž bych jedl se svými učedníky velikonočního beránka?‘

Mistr – ho didaskolos – učitel – určitý člen ho znamená, že jde o zcela konkrétního mistra, kterého hospodář zná, tedy o Ježíše.

světnice – katalyma – toto řecké slovo označuje dočasný příbytek nebo přístřeší. V době pesachu obyvatelé Jeruzaléma poskytovali poutníkům prostory pro slavení pesachové večeře.

 

15 A on vám ukáže velkou horní místnost, zařízenou a připravenou; tam pro nás připravte večeři!“

velkou horní místnost - anagaion mega – místnost v horním patře velkou. V době pesachu byl Jeruzalém přelidněn a z ulice zazníval hluk, proto byla místnost v horním patře výhodná.

zařízenou a připravenou - estrómenon hétoimon – doslova ustlanou (pokrytou kobercem) a připravenou, což znamená místnost připravenou k hostině, tedy opatřenou stolem a lehátky.

 

16 Učedníci šli, a když přišli do města, nalezli všecko, jak jim to řekl; a připravili velikonočního beránka.

jak jim to řekl – velmi stručně se potvrzuje Ježíšovu předpověď, a tím i jeho autorita.

připravili velikonočního beránka – jak je uvedeno v úvodu k 14. kapitole, byla už i příprava velikonočního beránka pro Seder Pesach určena řádem.

 

— Označení zrádce

17 Večer přišel Ježíš s Dvanácti.

Večeře ve svátek Pesach se zahajovala po západu slunce, ale před úplným setměním.

Dvanácti – dódeka – od tohoto verše Marek píše jen o Dvanácti. Označení učedníci (mathétés) se dále objevuje jen v 14,32. Na pozadí židovské slavnosti Pesach je Markem Dvanáct chápáno jako zárodek nového Izraele.

 

18 A když byli u stolu a jedli, řekl: „Amen, pravím vám, že jeden z vás mě zradí, ten, který se mnou jí.“

když byli u stolu a jedli – doslovný překlad je: a tito leželi a jedli. Slova u stolu je v originále tedy zamlčeno. Když leželi a jedli, je jasné, že byli u stolu.

jeden z vás – slavnostním způsobem Ježíš ohlašuje blížící se zradu a zdůrazňuje, že ta zrada přijde od jednoho z Dvanácti, tedy od jednoho z Ježíšových vyvolených.

mě zradí – stejně jako v 14,10 je tu použito sloveso paradidómi – předat, vydat, zradit.

ten, který se mnou jí – odkazuje na Ž 41,10: ... ten, jenž můj chléb jedl, vypíná se nade mne a zvedá patu. Protože společné stolování bylo v antickém světě a zvláště v Izraeli považováno za projev zvláštní důvěrnosti, je odkazem na Ž 41 umocněna špatnost Jidášova činu.

 

19 Zarmoutilo je to a začali se ho jeden po druhém ptát: „Snad ne já?“

Zarmoutilo – v řečtině je ērxanto lypeisthai – začali se rozčilovat (zneklidňovat)

začali se ho jeden po druhém ptát – v doslovném překladu: a říkali mu jeden přes druhého.

 

20 Řekl jim: „Jeden ze Dvanácti, který se mnou namáčí chléb v téže míse.

Jeden ze Dvanácti – Ježíš dává odpověď, která vlastně jen opakuje informaci z 18. verše. Ale právě opakování výroku zesiluje první výrok, je tedy zdůrazněna závažnost zrady. Pesachová večeře byla vyjádřením jednoty společenství kolem stolu. Ježíš však jasně vyjadřuje, že u jejich stolu jednota není, protože zrádcem je jeden z tohoto společenství.

 

21 Syn člověka odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu, který Syna člověka zrazuje. Pro toho by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil.“

odchází, jak je o něm psáno – nutnost Ježíšovy oběti je zde zdůrazněna odvoláním na předpovědi Starého zákona, stejně jako to bylo u Ježíšových předchozích předpovědí (8,31; 9,31; 10,33). Marek vykládá Ježíšovo utrpení jako naplnění starozákonních textů. To odpovídá hlásání prvotní církve, že Ježíšova smrt a zmrtvýchvstání se odehrály ve shodě s Písmem. Objevuje se to už v 1 Kor 15,3-4: Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem. Žádný starozákonní text však výslovně nemluví o trpícím Mesiáši nebo oběti Syna člověka.

Prvotní církev jako starozákonní předpověď Ježíšovy zástupné oběti uváděla Zpěvy služebníka Hospodinova v Iz 53,3-5: Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Současně tu byla danielovská tradice, v níž se objevuje někdo jako Syn člověka, tajemná postava přicházející v oblacích a přijímající na věky univerzální vládu (srov. Dan 7,13-14). Z danielovské tradice vycházejí některé knihy židovské apokalyptiky (kniha Hénochova, 4. kniha Ezdrášova), v nichž se vyskytují i motivy převzaté ze Zpěvů služebníka Hospodinova, tedy myšlenka utrpení za druhé. Tak je v nich ztotožněna Danielova nebeská postava Mesiáše – Syna člověka, soudce živých i mrtvých, s postavou Hospodinova služebníka, který přináší zástupnou oběť. Toto ztotožnění zřejmě použil i sám Ježíš, a po něm prvotní církev, apoštol Pavel a synoptici.

Pro toho by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil – Něco podobného se píše i v apokalyptické nebiblické knize 1 Hen 38,2: Pro ty, kdo zradí Pána duchů, by bylo lépe, kdyby se byli vůbec nenarodili. Tady u Marka zaznívá stejně bezvýchodný soud, ale o tom, jak Jidáš skončil, nepíše. O tom se dočteme v Mt 27,3-5: Když Jidáš, který ho zradil, viděl, že Ježíše odsoudili, pocítil výčitky, vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším a řekl: „Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!“ Ale oni odpověděli: „Co je nám po tom? To je tvoje věc!“ A on odhodil ty peníze v chrámě a utekl; šel a oběsil se. Jidáš odmítl přijmout Ježíše, protože neodpovídal jeho představě o Mesiáši, a pak se ve svém zoufalství zcela uzavřel naději na Boží milosrdenství, a tak šel a oběsil se.

 

—Ustanovení večeře Páně

V Mišně je popsána základní struktura pesachové večeře. (Mišna je první část Talmudu. Sestavena byla na konci 2. století našeho letopočtu.) Zprávy evangelistů o Ježíšově velikonoční večeři, kterou slavil se svými učedníky, svědčí o tom, že se jednalo do značné míry o pesachovou večeři (seder pesach) tak, jak byla později popsána v Mišně.

Podobnosti nacházíme už v přípravě večeře. Markův popis příprav začíná slovy: V první den svátků nekvašených chlebů, kdy se zabíjel beránek… (Mk 14,12). Jednalo se o 14. nísan, předvečer Pesachu. Zprávy synoptických evangelií dále pokračují: Ježíš poslal Petra a Jana a řekl jim: Jděte a připravte nám beránka, abychom slavili velikonoční večeři (Lk 22,8). Lukáš pokračuje: Když nastala hodina, usedl ke stolu… (Lk 22,14).

Mišna dále udává: Nechť se dají čtyři poháry vína. Pití vína při pesachové večeři bylo povinné. Dle tohoto popisu pesachová večeře začínala nalitím kalicha Kiduše (požehnání). Předsedající nad ním pronášel požehnání: Požehnaný jsi Hospodine, Bože náš, Králi světa, stvořiteli plodu vinné révy. Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, Králi světa, jenž nás vyvolil a vyvýšil mezi všemi národy a vyzdvihl nás nad všechny jazyky a jenž nás posvětil svými příkazy. ... Požehnaný jsi, Hospodine, jenž posvěcuješ (svůj lid) Izrael a svátky.

I Ježíš bere kalich a říká děkovnou modlitbu a vyzývá apoštoly, aby si kalich mezi sebou podávali. To byl zřejmě kalich Kiduše: Vzal kalich, vzdal díky a řekl: „Vezměte a podávejte mezi sebou. Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu pít z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží. (Lk 22,17-18). Slova nad kalichem tedy končí ohlášením Ježíšovy smrti.

Následoval předkrm, při kterém se na stůl přinášel nekvašený chléb, zelenina a omáčka. Chléb a zeleninu jedli Židé tím způsobem, že chléb namáčeli v omáčce. Když Ježíš označuje zrádce, říká: Jeden ze Dvanácti, který se mnou namáčí chléb v téže míse (Mk 14,20).

Po předkrmu se naléval druhý kalich, kterým se zahajovala večeře a který se nazývá kalich Hagady. Následuje totiž po vyprávění příběhu z dějin Izraele: Až se vás pak vaši synové budou ptát, co pro vás tato služba znamená, odpovíte: ‚Je to velikonoční obětní hod Hospodinův. On v Egyptě pominul domy synů Izraele. Když udeřil na Egypt, naše domy vysvobodil‘ (Ex 12,26-27). Nejmladší člen společenství se proto ptá: Proč je tato noc jiná, než všechny ostatní noci? Hospodář vypráví příběh (Hagadu) o vysvobození Izraele z Egypta. Tato úvodní část je zakončena zpěvem žalmů.

Po předkrmu následovala vlastní hostina, která měla tři části: požehnání chleba, jedení beránka a požehnání kalicha. Na začátku jídla je ritus lámání a požehnání chleba. Lámání chleba provádí hospodář, který pronáší požehnání jménem všech. Chléb je požehnán, pak lámán, aby mohl být rozdělen. Také Ježíš žehná a rozděluje chléb: Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.“ (Lk 22,19). Marek tuto část popisuje velmi prostě: Když jedli, vzal chléb, požehnal, lámal a dával jim se slovy: „Vezměte, toto jest mé tělo.“ (Mk 14,22).

Večeře pokračovala jedením beránka upečeného na ohni. Texty evangelií se nezmiňují o jedení beránka při Ježíšově velikonoční večeři, ač Lukáš zachytil Ježíšova slova: Velice jsem toužil jíst s vámi tohoto beránka… (Lk 22,15).

Pak následuje modlitba po jídle, při níž se děkovalo Hospodinu nad třetím rituálním kalichem. Mišna předepisuje tuto modlitbu: Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, Králi světa, jenž živíš celý svět svou dobrotou, milostí, láskou a soucitem, jenž dáváš pokrm každému tělu, protože trvalá je tvá láska ... Po modlitbě kalich koloval a všichni u stolu z něj pili. I Lukáš píše o kalichu vína, který Ježíš a učedníci pili po večeři a nad nímž Ježíš pronášel požehnání. Lukáš píše: Když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá“ (Lk 22,19). Marek píše jen o tomto kalichu: Pak vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: „Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé (Mk 14,23-24).

Závěr Ježíšovy velikonoční večeře je Markem zachycen slovy: Když zazpívali chvalozpěv, šli na Olivovou horu (Mk 14,26). V řeckém originále je ale množné číslo, tedy chvalozpěvy. Bylo to několik předepsaných žalmů: Ž 114-118, které se zpívaly po nalití posledního, tedy čtvrtého rituálního kalicha – kalicha Halelu. Tyto žalmy, které začínají výzvou k chvále Hospodina slovem Aleluja, se označují Halelové žalmy. 

 

22 Když jedli, vzal chléb, požehnal, lámal a dával jim se slovy: „Vezměte, toto jest mé tělo.“

Když jedli – Mk se vrací k popisu hostiny tím, že opakuje začátek verše 14,18: když byli u stolu a jedli.

vzal chléb – labón arton – Marek tady užívá pro chléb slovo artos – chléb, nikoli azumos (nekvašený, tedy nekvašený chléb), ale bezpochyby šlo o chléb nekvašený. Ve staré řečtině bylo použití slova artos obecné označení chleba a znamenalo i jídlo a živobytí. Použití v evangeliích je dáno tím, že popis Ježíšovy večeře byl ovlivněn liturgickou praxí prvotní církve, která užívala slovo artos. Je použito i v 1 Kor 11,23, kde je nejstarší zpráva o ustanovení Večeře Páně: eleben arton – vzal chléb. (V současné řečtině se slovo artos vyskytuje převážně v souvislosti s kvašeným chlebem používaným při liturgii v řecké pravoslavné církvi.)

požehnal – eulogésas – požehnav – sloveso eulogeó znamená chválit, dobrořečit. Jde tu tedy o Ježíšův úkon chvály Boha. To odpovídá židovskému zvyku dobrořečení Bohu za pokrmy a nápoje před jídlem a po jídle.

toto jest mé tělo – touto estin to sōma mou – tak Ježíš vyjadřuje své sebeobětování.

 

23 Pak vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni.

vzal kalich – labón potérion – opakuje se slovo vzal ze 14,22. I když víno není výslovně zmíněno, představuje kalich to, co je v něm obsaženo.

vzdal díky – eucharistésas – vzdav díky (odvozeno od slovesa eucharisteó – být vděčný). Je tu tedy použito jiné slovo, než u žehnání chleba (eulogésas – požehnav), obě mají tvar přechodníku.

podal jim – édoken aútoios – dával jim – v originále je použito stejných slov jako u chleba.

pili z něho všichni – stejně jako Ježíš lámal jeden chléb a rozděloval všem, pili všichni z jednoho kalicha. Prvotní církev to chápala tak, že ti, kdo jedli z jednoho chleba a pili z jednoho kalicha, měli účast na Ježíšově oběti. Vidíme to v 1 Kor 10,16: Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? A v listě Řím 6,5 nacházela prvotní církev i důležité doplnění: Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání.

 

24 A řekl jim: „Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé.

Toto jest má krev – Těmito slovy u večeře vysvětluje Ježíš svou oběť krve jako oběť za druhé, za mnohé. Prolití Ježíšovy krve je tu chápáno jako potvrzení smlouvy. Některé rukopisy vlivem 1 Kor 11,25 (Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví) a Lk 22,20 (Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví) přidávají slovo novou, tedy zpečeťuje novou smlouvu. Nicméně nejstarší rukopisy (Sinajský, Vatikánský) toto slovo nemají.

smlouvu – diathéké – hebrejské slovo b^erit (v LXX překládáno většinou diathéké) patří mezi nejvýznamnější slova Zákona. Hospodin uzavírá smlouvu s Noemem (Gn 6,18; 9,9-17), s Abrahamem (Gn 15,18; 17,2-11), a především s Izraelem, jako lidem smlouvy, a to prostřednictvím Mojžíše: Budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země (Ex 19,5). To je předobrazem nové smlouvy, kterou prostřednictvím Ježíše Bůh uzavírá s novým Božím lidem – Kyriaké – Lidem Páně. Kristova krev zpečeťuje tuto smlouvu.

za mnohé – hyper pollón – tato slova jsou odrazem zpěvu o Služebníku Hospodina z Iz 53,12: Můj spravedlivý služebník získá spravedlnost mnohým. Někdy se v překladech veršů Mk 14,24 a Mt 26,28 objevuje formulace za všechny, ale slova hyper pánton (za všechny) jsou použita až v 1 Tim 2,5-6: ... člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny ...

 

25 Amen, pravím vám, že nebudu již píti z plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu pít nový kalich v Božím království.“

Amen, pravím vám – Slavnostní úvod zdůrazňuje, že Ježíš tu prorocky mluví z pověření Boha, s jeho autoritou.

nebudu již píti z plodu vinné révy – obrat plod vinné révy je semitský opis slova víno (ve smyslu nápoj). Když si připomeneme slova Mk 2,19-21 o tom, že půst nastane, až bude ženich vzat pryč, je Ježíšův výrok nebudu již píti symbolickým vyjádřením Ježíšovy blízké smrti.

budu pít nový kalich v Božím království – Ježíšova smrt však není konec, protože ve svém proroctví vidí svůj nový život v Božím království.

 

— Rozhovor cestou do Getsemane

26 Když zazpívali chvalozpěv, šli na Olivovou horu.

Chvalozpěv – hymnésantes – tedy v originále je mn. č.: chvalozpěvy. Těmito chvalozpěvy jsou předepsané žalmy 114-118. Začínají výzvou k chvále Hospodina Aleluja. Například Ž 117: Aleluja. Chvalte Hospodina, všichni lidé, oslavujte ho, všechny národy, neboť mocně vládne nad námi jeho milosrdenství a Hospodinova věrnost trvá navěky.

Po těchto radostných zpěvech se však Ježíš musel vrátit k trpké skutečnosti:

 

27 Ježíš jim řekl: „Všichni ode mne odpadnete, neboť je psáno: ‚Budu bít pastýře a ovce se rozprchnou.‘

odpadnete – v originále je užito sloveso, jehož infinitiv je skandalizó – pohoršit se – je odvozeno od slova skandalon (překážka, kámen, o který člověk zakopne, léčka). Toto slovo v Novém zákoně vyjadřuje jednání, které někoho odděluje od Boha a od Božího království.

Smysl věty Všichni se nade mnou pohoršíte spočívá v tom, že učedníci nebudou schopni překonat své ustálené představy a názory, a tak nebudou ochotni přijmout Ježíše jako Mesiáše trpícího.

neboť je psáno: Budu bít pastýře a ovce se rozprchnou – jde o citát Zach 13,7. Markova formulace ukazuje na naplnění předpovědi Starého zákona. Zach 13,7 však píše o zkouškách posledních dní před dnem Hospodinovým, o soudu nad věrolomným pastýřem a nevěrnými ovcemi. Marek však píše: budu bít pastýře, přičemž tím, kdo bije pastýře je Bůh, a tím pastýřem je Ježíš. Tak je smysl tohoto citátu přizpůsoben, aby odpovídal Markově teologii, podle níž Ježíšovo utrpení odpovídá Boží vůli, jak to dokazuje i Ježíšova modlitba v Getsemanech (14,36: ne, co já chci, nýbrž co ty chceš.)

 

28 Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje.“

Tato zvěst o vzkříšení je dramatickým protikladem předchozího verše.

po svém vzkříšení – to agerthénai – až budu vzkříšen – pasivum v řeckém originále vyjadřuje, že stejně jako bylo Ježíšovo utrpení a smrt naplněním Boží vůle, je Bůh i původcem jeho vzkříšení.

do Galileje – Galilea je u Marka jak geografickým, tak symbolickým místem. Ježíš tam zahájil své působení, tam povolával učedníky, tam hlásal Boží království a konal své mocné činy. Jeruzalém je pak místem Ježíšova utrpení a smrti. Příslib setkání v Galilei je příslibem nového Ježíšova působení.

 

29 Tu mu Petr řekl: „I kdyby všichni odpadli, já ne.“

řekl – de efé – doslova však odporoval. Není tedy použito běžného legei – řekl. Tak je tady zdůrazněno, že Petr opět dává najevo svůj nesouhlas s Ježíšem. A tak jako v předchozích případech musí Ježíš Petrova slova uvádět na pravou míru.

odpadli – v originále je opět použito sloveso skandalizó – pohoršit se. To jak Petr líčí svou oddanost Ježíšovi, je již jeho kritikou, protože se Petr vyvyšuje nad ostatních Dvanáct: I kdyby všichni odpadli, já ne.

 

30 Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím tobě, že dnes, této noci, dřív než kohout dvakrát zakokrhá, právě ty mě třikrát zapřeš.“

pravím tobě, že dnes – doslova pravím ti, že ty dnes – dvojí užití osobního zájmena soi (ti) a sy (ty) ironicky odpovídá na Petrovo egó (já), které Petr ve svém prohlášení tak zdůrazňoval, když se snažil vyčlenit se od těch, kdo od Ježíše odpadnou. Ježíš předpovídá, že Petr bude první z těch, kdo Ježíše zapřou.

dnes, této noci, dřív než kohout dvakrát zakokrhá – touto zvláštní formulací trojího určení času Marek zdůrazňuje bezprostřednost naplnění Ježíšova proroctví.

zapřeš – je použito sloveso aparneomai – popírat, zavrhovat, které máostřejší význam než skandalizó – pohoršit se, odpadnout, které může být učiněno z lidské slabosti. Sloveso aparneomai Ježíš užívá například v Mk 8,34: Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe… A tady Ježíš předpovídá, že Petr nezapře sám sebe, ale svého Pána a Učitele.

 

31 On však ještě horlivěji prohlašoval: „I kdybych měl spolu s tebou umřít, nezapřu tě.“ Tak mluvili všichni.

prohlašoval – je užito sloveso elalei – tvrdit s vervou – vyjadřuje energické odmítnutí Ježíšovy předpovědi.

horlivěji – perissós – nadmíru důrazně. Matouš, který Petra popisuje méně kriticky než Marek, v paralelním verši Mt 26,35 toto slovo vynechává.

I kdybych měl spolu s tebou umřít – Petrova odpověď stupňuje jeho nesouhlas s Ježíšovou předpovědí. Od odmítnutí toho, že by Ježíše zapřel, přechází k ochotě s Ježíšem umřít. Podobně se budou stupňovat i Petrova zapření Ježíše až po Neznám toho člověka, o němž mluvíte (14,72).

nezapřu tě – oú mé se aparnésomai – ne, nezapřu tě – dvojitý zápor oú mé, vyjadřuje zesílený zápor. Jde tedy o další zesílení námitky proti Ježíšově předpovědi.

Tak mluvili všichni – ostatní učedníci se chovali stejně, hned se připojují k Petrově tvrzení. Ovšem při Ježíšově zatčení se všichni rozprchnou.

 

Modlitba v Getsemane

32 Přišli na místo zvané Getsemane. Ježíš řekl svým učedníkům: Počkejte tu!

Getsemane – řecký přepis hebrejského i aramejského jména Gat šemaní – Lis na olej, které označuje pozemek s olivovníky a lisem na olej. Marek ho umísťuje na Olivovou horu. Stejně jako Jan 18,1: Po těch slovech šel Ježíš se svými učedníky za potok Cedron, kde byla zahrada; a do ní vstoupil on i jeho učedníci. Tam Ježíš zřejmě znal osamělé místo, které si teď vybral, aby se tam modlil.

 

33 Pak vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. Přepadla ho hrůza a úzkost.

vzal s sebou – je použito slovo paralambanó – vzít s sebou. Stejné slovo je použito i v 9,2: vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu. Tito tři svědci Ježíšova proměnění se stali svědky i jeho modlitby, která byla přípravou na jeho oběť.

Přepadla ho hrůza a úzkost – doslova začal být naplněn hrůzou a úzkostí.

 

34 A řekl jim: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!“

Má duše je smutná až k smrti – Ježíš se otevřeně Petrovi, Jakubovi a Janovi svěřuje se svým vnitřním utrpením.

Zůstaňte zde a bděte – je tu použit přítomný imperativ grēgoreite vyjadřující trvající děj, tedy: bděte dál, stále bděte. Toto bděte neznamená jen nespat, znamená, že vyvolení učedníci mají být vytrvalí a plnit úkol Ježíšových svědků.

 

35 Poodešel od nich, padl na zem a modlil se, aby ho, je-li možné, minula tato hodina.

Poodešel do samoty, ve které se v modlitbě setkává s Otcem.

padl na zem a modlil se – v modlitbě projevuje jak svou lidskou obavu a úzkost, tak svou plnou důvěru Otci.

hodina – hóra – ukazuje na dobu Ježíšova utrpení a smrti.

je-li možné, minula tato hodina – toto nepřímé vyjádření (minula tato hodina) vyjadřuje přání, aby Bůh změnil svůj plán týkající se Ježíšova utrpení. Prosba, aby Bůh změnil svůj záměr, je v žalmech i v dalších biblických modlitbách dost častá. Například v Ž 126,4 Hospodine, změň náš úděl, jako měníš potoky na jihu země!

 

36 Řekl: „Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš.“

Abba, Otče – abba ho patér – Marek překládá aramejské Abba řeckým výrazem Patér, tedy Otče. Aramejské slovo abba má ovšem jiné zabarvení. Je to oslovení, které používaly děti, když se obracely k svému tatínkovi, a vyjadřuje vztah něhy, sympatie, důvěry a odevzdanosti. Jako oslovení Boha nemá v židovském světě obdobu. Je to autentický rys Ježíšovy zbožnosti. Apoštol Pavel učí křesťany toto oslovení už v 50. letech prvního století, když píše v Gal 4,6: Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče. V Mt 6,9 čteme Ježíšova slova: Vy se modlete takto: Otče náš...

V aramejštině, kterou mluvil Ježíš, modlitba Otčenáš začíná slovem Abba, kterým „modlící se“ vyjadřuje svůj vztah něhy, sympatie, důvěry a odevzdanosti svému Tatínkovi na nebesích. Apoštol Pavel v Řím 8,15: přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!

tobě je všecko možné – tato slova vyjadřují Ježíšovu důvěru. Vždyť u Boha je možné všecko (10,27).

odejmi ode mne tento kalich – metafora kalicha (potérion) vyjadřuje Ježíšovo nastávající utrpení. Ježíš ji použil i v rozhovoru s Jakubem a Janem v 10,38: Můžete pít kalich, který já piji?

ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš – místo slov ale, nýbrž je v originále použito dvakrát slovo alla – avšak, což umocňuje sílu Ježíšova výroku: alla oú ti egó thelo alla ti sy – avšak ne co já chci, avšak co ty. Je současně vidět, že Ježíš svou lidskou vůli důsledně podřizoval vůli Boží.

Rozhodující vyjádření Ježíšovy modlitby jsou právě tato slova, kterými se jeho lidská vůle, ač otřesená strachem a úzkostí, plně přimyká k vůli Boží. V Ježíšovi dochází lidská vůle svého plného svěření svého Já Božímu Ty, který je Abba.

 

37 Přišel k učedníkům a zastihl je ve spánku. Řekl Petrovi: „Šimone, ty spíš? Nedokázal jsi jedinou hodinu bdít?

Šimone, ty spíš? – Jakub a Jan spali také, ale Ježíš oslovuje jen Petra, protože jeho spánek kontrastuje s jeho předchozím slibem z 14,31: kdybych měl spolu s tebou umřít. Oslovuje ho jeho vlastním jménem: Šimone. Petr se tak stává symbolem slabosti učedníků a jejich neschopnosti být s Ježíšem bdělí v době blížícího se utrpení.

Nedokázal jsi – je použito sloveso ischuó – být silný, mít moc. Tedy Neměl jsi sílu?

hodinu bdít – sloveso grégoreó – být vzhůru, dívat se, bdít – spojuje toto slovo s příkazem v 13,34 Zůstaňte zde a bděte! Ale když se Ježíš vrací, učedníci spí. Nenaplnili Ježíšovo slovo, nepřijali utrpení, které jim přinášelo noční bdění.

Kristus má právo činit si nárok na bdění svých učedníků, protože svým učením, svým životem, svou smrtí a zmrtvýchvstáním dává smysl lidskému utrpení. Možná že i Ježíš toužil po lidské podpoře, aby někdo bděl společně s ním. Další důvod je uveden v následujících verších: mají bdít, aby byli (na modlitbě) připraveni na to, co se odehraje té noci.

 

38 Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Duch je odhodlán, ale tělo slabé.“

Bděte a modlete – v řečtině je imperativ v přítomném čase, což vyjadřuje trvající děj: Stále bděte a stále se modlete!

pokušení – učedníci nejsou připraveni na takovou zkoušku, kterou prochází Ježíš, a proto je vybízí k modlitbě, aby takovou zkouškou nyní nemuseli projít, aby je nepostihlo pokušení propadnout strachu a zoufalství. Použité slovo peirasmos označuje i pokušení při velkém soužení na konci času, jak o něm mluví Markova apokalypsa v 13,19–23. Je užito i v modlitbě Páně: Neuveď nás v pokušení (Mt 6,13).

Duch je odhodlán, ale tělo slabé – zde jsou použita slova pneuma a sarx – duch a maso, která symbolicky vyjadřují protipóly člověka. (Není tedy použito slovo sóma – tělo.) Duch symbolizuje to, co je na lidech vznešené a božské, například myšlení, vůle, rozhodnutí pro věrnost. Maso pak to, co je na nich slabé a křehké, například neschopnost uskutečnit dobrá rozhodnutí. Spánek učeníků je projevem jejich ovládání masem. Apoštol Pavel situaci člověka upřímně popisuje v Řím 7,22-24: ... pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla (sómatos) smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho!

 

39 Znovu odešel a modlil se stejnými slovy. 40 A když se vrátil, opět je zastihl spící; oči se jim zavíraly a nevěděli, co by mu odpověděli.

Znovu – kai pálin – a zase – toto slovo je znovu použito i ve slovech opět je zastihl spící – doslova oni zase spící byli. Tímto opakováním slova pálin Marek zdůrazňuje opakující se scénu, kdy Ježíš třikrát odchází modlit se a vrací se zpět, a své tři vybrané učedníky nachází, jak spí. Je tady trojí selhání učedníků, které je předehrou k trojímu Petrovu zapření.

oči se jim zavíraly – doslova jejich oči byly obtěžkány břemenem. Takto Marek vyjadřuje onu slabost těla zmíněnou v 14,38 slovem peirasmos – pokušení.

nevěděli, co by mu odpověděli – vyjadřuje zmatenost učedníků. Otázka, na kterou neuměli odpovědět, tu není uvedena. Zřejmě jde o stejnou otázku jako v 14,41: Ještě spíte a odpočíváte?

 

41 Přišel potřetí a řekl jim: „Ještě spíte a odpočíváte? Už dost! Přišla hodina, hle, Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků.

Už dost! – apechei – je pryč, je vzdáleno. Toto vyjádření zřejmě znamená, že Ježíš konstatuje, že už je vše dáno, nějaké další možnosti nejsou. Ježíš po svých modlitbách přijal svůj další úkol a všechno to, co s ním souvisí, tedy své utrpení a smrt.

Přišla hodina – hóra – ukazuje na dobu Ježíšova utrpení a smrti. Zatímco v 14,35 se Ježíš modlil, aby ho minula ta hodina, zde ohlašuje, že už přišla.

Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků – tato slova byla použita i v Ježíšových předpovědích (8,31; 9,31; 10,33). To, co je zde jiné, je slovo hříšníků – hamartóloi, do jejichž rukou bude Ježíš vydán. V předpovědích se říkalo, že bude vydán velekněžím a učitelům Zákona. Teď jsou tito lidé označeni za hříšníky, přestože se oni sami považovali za spravedlivé.

 

42 Vstaňte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, který mě zrazuje.“

I přes slabost a selhání učedníků je Ježíš vybízí, aby ho provázeli na jeho cestě ke kříži.

ten, který mě zrazuje – ho paradidous me. Doslovný překlad však je: ten, který mě vydal, což naráží na Jidášovu domluvu s veleknězi, kterým Ježíše vydal.

 

— Zatčení

43 Ještě ani nedomluvil a přišel Jidáš, jeden z Dvanácti. Velekněží, zákoníci a starší s ním poslali zástup, ozbrojený meči a holemi.

Ještě ani nedomluvil – doslova: A hned, zatímco k nim mluvil – tato slova spojují následující děj se slovy Ježíše z minulého verše: přiblížil se ten, který mě zrazuje.

Jidáš, jeden z Dvanácti – z 14,10 víme, že Jidáš připravil nenápadné zatčení Ježíše: Jidáš Iškariotský, jeden z Dvanácti, odešel k velekněžím, aby jim ho zradil (vydal). Zde se znovu připomíná, že jeden z Dvanácti, tedy jeden z nejbližších, zradil Ježíše a vydal ho jeho nepřátelům, a tak umožnil proces, který vedl k Ježíšovu ukřižování.

meči a holemi – machairón kai xylón – dlouhými noži a klacky

 

44 Jeho zrádce s nimi domluvil znamení. Řekl: „Kterého políbím, ten to je; toho zatkněte a pod dozorem odveďte.“

Jeho zrádce – ho paradidous – ten, který ho vydal (zradil), tedy není užito slovo prodotés – zrádce

Kterého políbím, ten to je – políbení na tvář užívali žáci při pozdravení svého učitele jako projev úcty. Jidášův polibek byl však nástrojem k tomu, aby houf ozbrojenců zatkl toho správného muže: Ježíše.

pod dozorem – tady použité slovo asfalós (rozhodně, rychle) však znamená, že deportace měla proběhnout razantně a rychle, aby nevzbudila pozornost lidí.

 

45 Když Jidáš přišel, hned k Ježíšovi přistoupil a řekl: „Mistře!“ a políbil ho.

přišel, hned k Ježíšovi přistoupil a řekl – doslova: přišel a hned přistoupil k němu řka: Mistře! – Rhabbi – v Markově době šlo o titul, který je výrazem úcty (můj mistře, můj pane, můj velký). Není použito řeckého slova Didáskale, které se v Markově evangeliu překládá mistr. Použitím uctivého slova Rhabbi se zdůrazňuje Jidášovo pokrytectví. Slovo Rhabbi používá Marek v řečtině jen tady a dalších dvou místech.

a políbil ho – to, co vypadá jako gesto velké uctivosti, je ve skutečnosti nástrojem zrady.

 

46 Oni pak na něho vztáhli ruce a zmocnili se ho.

zmocnili – je použito sloveso krateó, které mimo jiné znamená i uchopit, vložit na někoho ruce. Tak je Syn člověka vydán do rukou lidí, jak předpověděl v 9,31.

 

47 Tu jeden z těch, kdo stáli kolem, tasil meč, zasáhl veleknězova sluhu a uťal mu ucho.

Podobná informace o ozbrojeném odporu někoho, kdo tam byl, je i v Mt 26,51: Jeden z těch, kdo byli s ním, sáhl po meči, napadl veleknězova sluhu a uťal mu ucho. Jan 18,1 dokonce píše, že tím člověkem s mečem byl Petr. Ale Marek píše: jeden z těch, kdo stáli kolem. V originále je použito slovo parastékotón – okolostojící. Tímto slovem by asi Marek neoznačil někoho z Dvanácti. Snad se sluhy vyslanými veleradou přišli i někteří Ježíšovi příznivci.

ucho – ótarion – ouško – použití zdrobněliny naznačuje, že byl useknut jen ušní lalůček. Matouš naproti tomu použil slovo ótion – ucho.

Ježíš v Markově evangeliu však nikoho nenapomíná, nikoho neuzdravuje, událost nijak nekomentuje.

 

48 Ale Ježíš jim řekl: „Vyšli jste na mne jako na povstalce s meči a holemi, abyste mě zajali.

Marek se už nezabývá incidentem kolem useknutého ušního lalůčku a píše o Ježíšových slovech k těm, kdo ho zatýkali.

povstalec – léstés – zločinec, lupič, povstalec, zbojník. Řečtina tady použitím slova léstés nedělá rozdíl mezi povstalcem a lupičem. Takto označení lidé byli ozbrojení a nebezpeční. Ježíš však není ozbrojený a přichází v pokoji. Proto protestuje proti způsobu, kterým byl zatčen:

 

49 Denně jsem učíval u vás v chrámě a nezmocnili jste se mne. Ale je třeba, aby se naplnila Písma!“

Denně jsem učíval u vás v chrámě – je použito slov kath hémeran – každý den.

Podle Markovy chronologie byl Ježíš v Jeruzalémě 6 dní:

Sobota 9. nísanu: Vjezd do Jeruzaléma (...vešel do chrámu. Po všem se rozhlédl, a poněvadž již bylo pozdě večer, odešel s Dvanácti do Betanie – Mk 11,11).

Neděle 10. nísanu: Prokletí fíkovníku, očištění chrámu.

Pondělí 11. nísanu: Ježíš učí v chrámě: Podobenství o zlých vinařích,... dar vdovy, Markova Apokalypsa (Mk13).

Úterý 12. nísanu a středa 13. nísanu: Pomazání v Betanii, úmluva Jidáše a velekněží

Čtvrtek 14. nísanu: Poslední večeře, modlitba v Getsemane, zatčení v Getsemane.

Ale z toho nejvýše tři dny (9.-11. nisanu) promlouval v chrámě, jak se o tom píše v 11.-13. kapitole. Proto někteří biblisté překládají kath hémeran slovy ve dne, jako protiklad toho, že byl Ježíš zatčen v noci.

naplnila Písma – poukazem na naplnění Písma, tedy naplnění Boží vůle, Ježíš vysvětluje, proč on, který se projevoval mocnými činy, nekladl při zatčení žádný odpor. Tím výrokem Písma, které se Ježíšovým zatčením naplnilo, může být už citovaný Zach 13,7: Budou bít pastýře a ovce se rozprchnou. Ježíšovo zatčení je první ranou pastýři.

 

50 Všichni ho opustili a utekli.

To je naplněním druhé části Zach 13,7. Učedníci, kteří všechno opustili (afentes), aby mohli Ježíše následovat (Mk 1,18.20), nyní Ježíše opustili (afentes) v jeho utrpení.

 

51 Šel za ním nějaký mladík, který měl na sobě jen kus plátna přes nahé tělo; toho chytili.

mladík – neaniskos – jinoch, který šel za Ježíšem, i když všichni utekli.

Šel za ním – je tu použito sloveso sunakoloutheó – následovat, které v Markově evangeliu znamená, že jde o Ježíšova učedníka, který následuje svého Učitele. Tento mladík, který šel za Ježíšem, nepatřil k Dvanácti, ale byl to Ježíšův učedník. Byl oblečen nejchudším způsobem: lněným šatem (sindón) na nahém těle (epi gymnú). Ozbrojenci se jím kupodivu zabývali. Asi proto, že zbyl jako jediný, a tak ho chytili. Nevíme, kdo tento mladík byl, ale tradice v něm vidí Jana Marka, jenž je považován za evangelistu Marka. (Tak jako malíři přimalují sami sebe na svoje dílo, tak možná Marek s pokorou zasadil svůj obraz do svého vyprávění.)

 

52 On jim však nechal plátno v rukou a utekl.

V Bibli je nahota znamením hanby. Tím, že mladík utekl nahý, zvolil raději hanbu než případné uvěznění. Tak se naplňuje slovo proroka Amose 2,16: Z bohatýrů i ten nejsrdnatější v onen den uteče nahý.

 

— Ježíš před radou

53 Ježíše odvedli k veleknězi, kde se shromáždili nejvyšší kněží, starší a zákoníci.

Verš navazuje na 46. verš: Oni pak na něho vztáhli ruce a zmocnili se ho. Takže ti, kdo Ježíše odvedli k veleknězi, byli ti lidé ze zástupu, ozbrojeného meči a holemi.

velekněz – tedy Kaifáš. Marek jméno neuvedl, ale Matouš ve 26,57 velekněze pojmenoval: Ti, kteří Ježíše zatkli, odvedli ho k veleknězi Kaifášovi... Výslech Ježíše probíhal v Kaifášově domě, jak plyne i z verše 54: dovnitř do veleknězova dvora.

nejvyšší kněží – vedení chrámu – všichni ze strany saduceů.

zákoníci – učitelé zákona, mistři – většinou z řad farizeů.

starší – členové velerady. Velerada – sanhedrin (hebrejsky), synedrion (řecky) – se skládala ze sedmdesáti členů a velekněze, který veleradu řídil. Počátky této instituce sahaly snad do doby po babylonském exilu. V době římské nadvlády nad židovským národem nabyla velerada na významu. Do pravomoci velerady spadaly všechny prohřešky a spory, které se týkaly porušení Tory (Zákona, tedy knih Pentateuchu). Velerada měla k dispozici i vlastní skupinu ozbrojenců. Mohla uvěznit a potrestat provinilé, mohla vynést i trest smrti, ale ten musel být potvrzen římským prokurátorem. Členové velerady pocházeli ze tří skupin obyvatelstva. Byli to jednak představitelé velkých kněžských rodin, dále pak představitelé laické aristokracie, a také zákoníci. První dvě skupiny patřily k saducejské straně, třetí většinou ke straně farizejské.

 

54 Petr šel zpovzdálí za Ježíšem až dovnitř do veleknězova dvora; seděl tam spolu se sluhy a ohříval se u ohně.

šel zpovzdálí – apo makrothen ēkolouthēsen – zpovzdálí následoval. Použitá slova jsou důležitá, protože poukazují na to, že Petr, který na začátku opustil všecko a následoval Ježíše, ho teď následuje, ale jen zpovzdálí. Marek pak ještě uvádí, že se Petr hřál u ohně spolu s veleknězovými služebníky, tedy i s těmi, kdo Ježíše zajali.

 

55 Velekněží a celá rada hledali proti Ježíšovi svědectví, aby ho mohli odsoudit k smrti, ale nenalézali.

hledali proti Ježíšovi svědectví – záměr velerady odstranit Ježíše je podle Marka pro tento židovský nejvyšší soud důležitější, než hledání spravedlnosti. Nehledali pravdu, ale hledali proti Ježíšovi svědectví. Marek tu užívá sloveso zéteó (hledat), které jinde užívá v kontextu spiknutí proti Ježíšovi (11,18; 12,12; 14,1.11). Jednání velerady v Kaifášově domě zřejmě nebylo soudním procesem, ale teprve výslechem svědků a žalovaného. Janovo evangelium jednání s Ježíšem před veleradou neuvádí, ale popisuje, jak je Ježíš vyslýchán bývalým veleknězem Anášem a pak veden k veleknězi Kaifášovi. Ten posílá Ježíše k Pilátovi, který teprve vynáší rozsudek (Jan 18,13-19,16). Vůdcové židovského národa si zjevně přáli, aby byl Ježíš odsouzen k smrti římskou mocí. Aby tak odpovědnost padla na Řím, nikoli na veleradu.

 

56 Mnozí sice proti němu křivě svědčili, ale jejich svědectví se neshodovala.

křivě svědčili – je použito sloveso pseudomartureó – křivě svědčit je užito v 10,19: Přikázání znáš: ... nevydáš křivé svědectví, ... Odsouzení Ježíše bylo tedy připravováno prostředky odporujícími Zákonu, protože porušoval přikázání Desatera z Ex 20,16: Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.

jejich svědectví se neshodovala – bez shodného svědectví dvou nebo tří svědků není odsouzení zákonné: Soudní výrok bude vynesen podle výpovědi dvou nebo tří svědků (Dt 19,15). Ač tady nešlo o soud, ale o přípravu obžaloby Ježíše, která měla být pak předložena římskému prokurátorovi, uplatňuje se tento příkaz Zákona.

 

57 Někteří pak vystoupili a křivě proti němu svědčili: 58 „Slyšeli jsme ho říkat: Já zbořím tento chrám udělaný rukama a ve třech dnech vystavím jiný, ne rukama udělaný.“

Marek tady do svého vyprávění zpracoval pramen, který přináší informaci o obsahu konkrétních obvinění proti Ježíšovi: Ježíš je nařčen z výroků proti chrámu.

chrám – použité slovo naos – označuje svatyni, nikoli celý chrámový komplex.

udělaný rukama … ne rukama udělaný – cheiropoiétos … acheiropoiétos – vyjadřuje rozdíl mezi činností člověka a činností Boha. I v židovské apokalyptice se objevuje dokonalý chrám božského původu, který nahradí pozemský chrám v Jeruzalémě. Tato tradice vychází z proroctví Ezechielova, kde se v kapitolách 40-48 podrobně popisuje chrám, který lidskýma rukama nebyl postaven.

ve třech dnech – to odpovídá Ježíšově předpovědi o jeho utrpení, smrti a zmrtvýchvstání: Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát (8,31).

vystavím jiný – v Markově teologii tato slova o jiném chrámu, ne rukama udělaném, mluví o těle vzkříšeného Ježíše. Stejné sdělení nalezneme i v Jan 2,19-21: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím.“ ... On však mluvil o chrámu svého těla.

 

59 Ale ani zde se jejich svědectví neshodovala.

Opakuje se informace o neshodě výpovědí, Marek nesděluje, v čem spočívala ona neshoda.

 

60 Tu velekněz vstal, postavil se uprostřed a otázal se Ježíše: „Nic neodpovídáš na to, co tihle proti tobě svědčí?“

Svědectví proti Ježíšovi nebyla shodná, a proto byla neplatná. Velekněz se tedy snaží hledání obvinění posunout, a tak vyslýchá samotného Ježíše.

 

61 On však mlčel a nic neodpověděl. Opět se ho velekněz zeptal: „Jsi ty Mesiáš, Syn Požehnaného?“

mlčel – Ježíš se odmítá podílet na nespravedlivém obvinění. Jeho mlčení je mlčením spravedlivého. Může to být i Markova narážka na mlčení služebníka Hospodinova v Iz 53,7: Neotevřel svá ústa.

Jsi ty Mesiáš, Syn Požehnaného? – Velekněz tedy přechází na otázku Ježíšovy totožnosti.

Tato otázka je vlastně obžalobou z falešného přivlastňování mesiášství, a tedy z rouhání, za které byl trest smrti. Slovo Elugétos – Požehnaný je tu použito jako synonymum Boha. Velekněz tak ve své otázce respektuje zákaz vyslovování Božího jména.

 

62 Ježíš řekl: „Já jsem. A uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.“

Já jsem – egó eimi – Ježíšova odpověď je potvrzením toho, že je skutečně Mesiáš. V celém dosavadním textu Markova evangelia se Ježíš vyhýbal tomuto titulu, ale teď ho potvrzuje, protože teď se zjevuje jako trpící Mesiáš, takže jsou zbořeny všechny falešné představy o politickém mesiáši. Je potvrzeno vyznání prvotní církve: Ježíš Kristus je Pán (Fp 2,11).

A uzříte – i členové velerady uvidí Syna člověka ve slávě při jeho parusii na konci času, kdy budou před něho shromážděny všechny národy (Mt 25,32).

Syna člověka – víme, že v Markově evangeliu Ježíš tento titul užívá k označení sebe jako toho, kdo naplňuje předpověď o služebníkovi Hospodinově v Iz 53 a současně k označení toho, kdo se objeví ve slávě při posledním soudu a naplní proroctví v Dan 7,13 (...s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka;). A právě to se v Ježíšově odpovědi objevuje: přicházet s oblaky nebeskými.

sedět po pravici Všemohoucího – doslova sedět po pravici Moci. Ježíš tady Boží jméno opisuje slovem Moc (Dynameós) a cituje královský a mesiánský žalm 110,1: Výrok Hospodinův mému pánu: „Zasedni po mé pravici, …“

Obě tyto souvislosti Ježíšovy odpovědi s texty Starého zákona si velekněz jistě dobře uvědomoval, a proto jeho okamžitá reakce byla:

 

63 Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: „Nač ještě potřebujeme svědky?

V Mišně, v traktátu Sanhedrin, je roztrhnutí roucha přikázáno jako výraz rozhořčení nad rouhačem. Soudci (členové velerady) vynášejí rozsudek z rouhačství tím způsobem, že vestoje roztrhnou svůj šat a už jej nikdy nesešijí. Ač tady velekněz nepůsobil jako soudce, ale jen jako žalobce, svým gestem označil Ježíše za rouhače. Za rouhání, tedy znevážení autority Boží, byl trest smrti. V Lev 24,16 čteme: Kdo bude lát jménu Hospodinovu, musí zemřít. Celá pospolitost ho ukamenuje. Jak host, tak domorodec zemře, jestliže bude lát Jménu. Svým otevřeným vyznáním se Ježíš v očích velerady usvědčil sám a nebylo proto třeba jiných svědectví. Pro obžalobu u římského prokurátora tak měli dostatečný podklad, totiž svědectví členů velerady o Ježíšově rouhání:

 

64 Slyšeli jste rouhání. Co o tom soudíte?“ Oni pak všichni rozhodli, že je hoden smrti.

rouhání – blasfémia – nemusí jít jen o rouhavé vyslovení Božího jména Hospodin (Jahve), ale může odkazovat na obecnější druh urážlivé řeči. V případě Ježíše to, že se označil za Mesiáše a za Syna Božího.

Co o tom soudíte – jako svědky Ježíšova rouhání chce Kaifáš mít všechny přítomné členy velerady.

všichni rozhodli, že je hoden smrti – doslova: všichni ho odsoudili: zasluhuje být zabit. Tak se vyplnila Ježíšova předpověď z 10,33: Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům; odsoudí ho na smrt a vydají pohanům…To všichni ovšem znamená všichni členové velerady nikoli všichni Židé. Velerada nebyla soudem nad Ježíšem, ale za jeho odsouzení a smrt na kříži měla základní odpovědnost. V Jan 19,11 Ježíš Pilátovi řekl: ten, kdo mě tobě vydal, má větší vinu. Ježíše Pilátovi vydala velerada.

 

65 Někteří na něj počali plivat, zakrývali mu obličej, bili ho po hlavě a říkali mu: „Prorokuj!“ A sluhové ho tloukli do tváře.

Marek líčí jednání členů velerady jako jejich hluboký úpadek chování, jako podlý projev nenávisti a zloby. Členové velerady nejenže projevili svou krutost, ale také se snížili k primitivní interpretaci prorockého poslání: Ježíš měl se zakrytýma očima určovat, kdo ho udeřil, a tak dokázat, že je prorok. Všichni ovšem věděli, že prorok není někdo nadaný jasnovidností, ale ten, kdo zná a umí vyjádřit Boží slovo. Ti, kteří jsou povoláni vykládat Boží Zákon a zajišťovat samosprávu židovského národa, se chovali jako primitivní násilnická lůza. K tomuto jednání členů velerady se přidávají i jejich sluhové.

Tak se Ježíš znovu podobá služebníkovi Hospodina, s kterým se ztotožňoval: ... neukrývám svou tvář před potupami a popliváním (Iz 50,6).

 

— Petrovo zapření

66 Když byl Petr dole v nádvoří, přišla jedna z veleknězových služek, 67 a když uviděla Petra, jak se ohřívá, pohlédla na něj a řekla: „I ty jsi byl s tím Nazaretským Ježíšem!“

Markovo další vyprávění navazuje na 54. verš, kde se psalo o tom, že Petr na dvoře veleknězova domu seděl u ohně se služebníky velerady.

dole v nádvoří – to naznačuje, že líčení s Ježíšem se konalo ve vyvýšené části veleknězova domu.

uviděla Petra … pohlédla na něj – jsou použita slovesa ve tvaru idousa – viděla, emblepsasa – podívala. Obě tato slovesa vyjadřují vidění, a tak jejich společné použití zřejmě znamená, že služka Petra nejprve zahlédla a pak si jej prohlédla.

Nazaretským – slovo Nazarénos před jménem vyjadřuje opovržení obyvatel Jeruzaléma člověkem pocházejícím z nějaké vesničky v Galileji. Ta služka tedy znala Ježíše a už někdy s ním Petra viděla.

 

68 On však zapřel: „O ničem nevím a vůbec nechápu, co říkáš.“ A vyšel ven do předního dvora. Vtom zakokrhal kohout.

O ničem nevím a vůbec nechápu – Oute oida oute epistamai – doslova nic nevím, nic nerozumím. Petrův výrok není přímým zapřením Ježíše, přestože ho Marek uvádí slovesem arnéomai (popřít, odporovat, zapřít – ve smyslu odmítnout). Petrova slova na tomto místě jsou spíše výrazem zmatku někoho, kdo je překvapen tím, co slyší, a neví, co říct. Je v kritické situaci, protože sedí s těmi, kdo Ježíše zajali. Má strach, a proto nechce přiznat, že má služka pravdu.

A vyšel ven do předního dvora – je použito slovo proaulion, což mimo jiné znamená i dvůr před budovou, tedy přední dvůr. Petr se snaží zmizet z očí té služky, která ho poznala, a z očí ozbrojených lidí u ohně, a tak jde ven z vnitřního dvora do vnějšího prostranství u brány.

Vtom zakokrhal kohout – tato věta v mnoha rukopisech chybí. Ale podle 14,72 kohout zakokrhal podruhé, a tak musel někdy zakokrhat poprvé. Ovšem to první zakokrhání nemuselo být u Marka zapsáno. Takže nevíme, jestli je tato věta v některých rukopisech omylem vynechána, nebo ji naopak některý opisovač do evangelistova textu doplnil, a to jen proto, že podle jeho mínění v evangeliu chyběla.

 

69 Ale služka ho uviděla a zase začala říkat těm, kdo stáli poblíž: „Ten člověk je z nich!“

Služka ale nedala Petrovi pokoj a šla za ním i na vnější prostranství u brány. Tam upozorňovala ty, kdo tam stáli, že Petr patří k Ježíšovým lidem.

 

70 On však opět zapíral. A zakrátko zase ti, kdo stáli kolem, řekli Petrovi: „Jistě jsi z nich, vždyť jsi z Galileje!“

On však opět zapíral – tady je opět užito slovesa arneisthai (popřít, odporovat, zapřít), ale tentokrát ve tvaru érneito, což je imperfektum, které (tak jako v angličtině) vyjadřuje opakující se děj, tedy to, že Petr opakovaně popřel, že by patřil k Ježíšovým učedníkům.

kdo stáli kolem – ti, kdo byli před chvílí jen pasivními posluchači služčina žalování na Petra, teď Petra slyší mluvit galilejským dialektem, a tak sami pronášejí třetí obvinění: Jistě jsi z nich, vždyť jsi z Galileje! Matouš ve 26,73 popisuje ještě jasněji: Vždyť už tvé nářečí tě prozrazuje.

Aby se v této situaci zachránil, použil Petr zaklínání se a zapřísahání se:

 

71 On se však začal zaklínat a zapřísahat: „Neznám toho člověka, o němž mluvíte.“

On se však začal zaklínat a zapřísahat – de érxato anathematizein kai omnynai. Je tu použito sloveso anathematízō – doslova dát pod božskou kletbu, a také sloveso omnuó – přísahat. Obě tato slovesa znamenají Petrovo rouhání, protože se vědomě při své lživé výpovědi odvolává na Boha. Porušení přísahy, a tedy i vědomě lživá přísaha, to byla urážka Boha, rouhání.

Neznám toho člověka – Ouk oida ton antrópon – tato řecká slova jsou výrazem přerušujícím společenství s člověkem, o kterém se mluví. Jejich smysl tedy je: Nechci se znát k tomu člověku. (Typickým použitím tohoto vyjádření jsou Ježíšova slova v Mt 25,12: Amén legó hymin ouk oida hymas. – Amen, pravím vám, neznám vás.)

 

72 Vtom kohout zakokrhal podruhé. Tu se Petr rozpomněl na slova, která mu Ježíš řekl: „Dřív než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ A dal se do pláče.

Vtom – kai euthys – a hned – velmi oblíbený Markův obrat.

kohout zakokrhal podruhé – Ježíšovo proroctví, proti němuž se Petr tak bránil, se právě naplnilo.

A dal se do pláče – kai epibalón klaien – doslova vrhl se ven plakat. Použité slovo epibalón je odvozeno od slovesa epiballó – vrhnout, hodit, vrhnout se. Sloveso klaió (plakat) popisuje silné emoce. Tady vyjadřuje Petrovo zděšení, když si uvědomil hrůznost svých slov: Neznám toho člověka, tedy nechci se znát k Ježíšovi. Pláče nad sebou a svou ubohostí, kterou si dříve vůbec nebyl ochoten připustit. Proto cestou do Getsemane byl v rozhovoru s Ježíšem tak sebejistý: I kdybych měl spolu s tebou umřít, nezapřu tě (14,31).

Marek Petra ve svém vyprávění nesoudí. Vidí v něm člověka, který prožívá svou vinu, a také svou lítost. Petr je zbaven iluzí o sobě a vidí střízlivě svou bídu a ubohost. A tak ve svém pádu prosí o Boží milosrdenství. Později, ve verši 16,7, Marek svým čtenářům sdělí, že Petrovi bylo odpuštěno. Petrův příběh jim všem připomíná, že Boží milosrdná láska je tou nadějí, kterou člověk má vždycky a za všech okolností.