|
Exodus:
úvodem
vznik knihy stručně obsah poselství promluvy přehled literatury Souhrnně v pdf souboru: Poznámky |
Exodus 22
1Pokud někdo ukradne býka nebo ovci a zabije je či prodá, tak se musí vyrovnat pěti kusy dobytka za býka nebo čtyřmi kusy ovcí za ovci. 2Pokud bude zloděj přistižen při vloupání a bude zbit, takže umře, nejedná se o krveprolití. 3Pokud k tomu dojde po východu slunce, jeho krev bude pomstěna. Když nemá zloděj na náhradu, bude prodán do služby, aby zaplatil za svou krádež. 4Když bude opravdu nalezeno ukradené zvíře naživu v jeho vlastnictví, ať už býk, osel nebo ovce, vynahradí je dvojnásobně.
Můj vlastní pracovní překlad. © Břetislav Fajmon 2019 (můžete volně šířit s uvedením odkazu na tuto www stránku). |
Komentářové poznámkyBřeťa Fajmon, 3.8.2019 Peter Enns (upraveno podle [1],str.440-441) rozděluje sbírku zákonů, kterou Mojžíš uvádí za prologem deseti slov v oddílu 20,22 --- 23,19, následovně:
Ex 22,1-4: výnosy ohledně krádeže býka či ovce. Pokud zloděj bude přistižen a nemá na náhradu, je prodán do služby (podle pravidel popsaných ve 21,1-11), aby mohl újmu vynahradit. Ex 22,5-6: poškození pole druhého člověka nehlídaným zvířetem nebo rozšíření ohně z nedbalosti na majetek (pole) druhého. Ex 22,7-13: poškození majetku, který někdo druhému člověku svěřil do opatrování. Při sporném hodnocení obou účastníků je autoritou Bůh, pravděpodobně prostřednictvím soudců ustanovených, aby se dotazovali Boha (viz Exodus 18,24-26). Je důležité vidět ve verši 11, že přísahat před Boží tváří, že ztracené zvíře jeho správce neukradl, je tou největší zárukou -- lidé v Izraeli žili s Hospodinem a lhát samotnému Hospodinu pro ně bylo to největší riziko. Ex 22,14-15: poškození zvířete, které si někdo pronajal, se hodnotí podle toho, zda jeho majitel byl ve chvíli zranění či smrti zvířete svědkem -- pokud ne, musí správce majetek nahradit. Ex 22,16-17: Svedení neprovdané dívky je zařazeno do stejné kategorie jako jiné finanční náhrady. To nijak nesnižuje dívky (viz Stuart [2], komentář k danému verši), ale naopak ukazuje na úctu k nim -- muž se musel zodpovídat za čin mimo zákon a finančně rodičům dívky vynahradit i tehdy, pokud oni nesouhlasili se svatbou. Ex 22,18-20: Tyto výzvy jsou výnosy ukazující na výlučnost Hospodina jako stvořitele vesmíru a zachránce Izraele z otroctví a bezprávného útisku -- pravděpodobně se jedná o praktiky těch, co uctívali jiné bohy než Hospodina. Čarodějnictví bude zmíněno ještě v Dt 18,9-14 (tj. podle tohoto odkazu se jedná o užití jiné autority než Hospodina, například věštců a astrologů -- lid Izraele měl poslouchat, co jim řekl Bůh). A snad můžeme ještě dodat, že z následujících knih Bible vyplývá, že do čarodějnictví lze řadit i jakékoli pokusy o setkání se zesnulými lidmi. Spaní se zvířaty mělo pravděpodobně v kultech jiných bohů zajistit plodnost, kdežto Hospodin dal do lidí svůj obraz a vede nás k manželství mezi mužem a ženou. Stuart ([2], str.513) upozorňuje, že se jedná o trest smrti, jak naznačuje trojí vyjádření téhož: nenecháš naživu -- musí být zabit -- bude vydán zkáze. Řada Hospodinových výnosů v knize smlouvy má u sebe varování. Podívejme se na ty, které mají u sebe varování smrti:
A konečně v právě čtené kapitole máme tři velmi jasné výzvy:
Ovšem trest za čarodějnictví je řečen nekompromisně, i když není moc vysvětleno, co čarodějnictví znamená (Ex 7,11 by je definoval jako využití jiné moci k nadpřirozenému činu než moci Hospodina). V 16. a 17. století byla zabita a upálena řada žen nařčených z čarodějnictví, pravděpodobně na základě různé literatury a propagandy (např. kniha Kladivo na čarodějnice). A nemůžeme říci, že tato "inkvizice" se odehrávala jen ve Španělsku -- i v Čechách a na Moravě byly zabity v té době desítky lidí z tohoto důvodu, ve švýcarské Ženevě bylo zabito 133 lidí (Luděk Rejchrt: Taková dlouhá cesta, kapitola o 16. a 17. století), tj. byly ovlivněny nejen katolická, ale i reformační církve -- všechny samy přispívaly k odsouzení těchto lidí. Velmi smutné na tom všem je, že tyto tresty smrti se odehrály, přestože je vynuloval Ježíš Kristus v době 1.století, tj. z pozice sebe sama jako soudce a zachránce lidí nechtěl brát do rukou trest těchto lidí, naopak jim dával další šanci ještě v tomto světě. Čteme o tom v Janově evangeliu, kap. 8,1-11, kde žena přistižená při nevěře měla být ukamenována podle Lv 20,10; ovšem Ježíš říká: Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní první hodí kamenem. A nakonec ženě řekl: Ani já tě neodsuzuji, jdi a už nehřeš. Tedy Ježíš, vykonavatel Nové smlouvy Boha s lidmi, měl právo změnit všechny tyto tresty smrti, stejně jako proměnil pohled na Desatero v Exodu 20. Jinými slovy, i když dnes zůstává stejná úcta vůči Bohu a vůči lidskému životu, jako byla v Exodu 22, Ježíš vzal všechny tresty za "smrtelné" hříchy lidem z rukou, tj. z pohledu následovníků Ježíše se jedná o špatnosti, ale trest za ně mají nechat Bohu. Tedy z pohledu Boha ani církve v dnešní době trest smrti není nařízen -- i když stále jsme každý z nás vystaveni pomalé smrti, kterou platíme za své špatnosti už od dob Genesis 3. Přitom ovšem u právě vyčtených provinění z Ex 21 a Ex 22 jejich dnešní analogie jsou stále špatné, ošem žádná z nich není neodpustitelná, tj. pokud litujeme svého postoje a změníme se tak, že čin už nechceme opakovat, Bůh nám odpustí -- obět Ježíše Krista je dostatečná i na tyto "smrtelné" hříchy. Jinou otázkou dnes je, zda je správné trest smrti v dnešní době praktikovat. Nestudoval jsem podrobně tuto problematiku v těch zemích, kde se trest smrti vykonává, ale mám pocit, že pro jeho vykonání musí dojít k úkladné vraždě nebo vraždě, kdy člověk projeví krutost, i když mu byly k dispozici i jiné možnosti -- a tento čin vykoná několikrát. Pro tento oficiální světský trest smrti, nespojený s žádným náboženským vyznáním, možná platí některé podobné principy jako pro trest smrti kolem roku 1400 př.n.l. v lidu Izraele:
Podobně verše 26-27 mluví o tom, že Bůh slyší volání chudých v Izraeli, stejně jako slyšel svorné volání celého Izraele z egyptského otroctví. Pokud při zástavě půjčky vezmou "svému bratru či sestře" (z mého lidu, tj. od cizinců Bůh přechází k útisku chudých v Izraeli) jejich přikrývku, tj. jejich poslední věc, kterou vlastní, Bůh je toho svědkem a nenechá to bez povšimnutí. Ex 22,28-31: A závěr kapitoly patří zase výzvám (výnosům), které se týkají spíše vztahu vůči Bohu: lid Izraele nemá zlehčovat Boha a jeho výnosy, ani vůdce a soudce, kteří mezi nimi rozhodují ve sporných případech podle Hospodinových ukazatelů -- mají přijmout Hospodinovo vedení a cestu ve svém životě. Ze své sklizně a dobytka mají přinést Bohu to nejlepší jako vyjádření vděčnosti -- zase se trošinku předbíhá, o pořádku a významu obětí bude mluvit až kniha Leviticus, která na biblickou knihu Exodus navazuje. Ovšem o přinášení obětí jako vyjádření vděčnosti Bohu už čteme např. v Genesis 4 -- byla to součást vztahu k Bohu, která existovala ještě dříve, než byla písemně ukotvena v knize smlouvy s Hospodinem. Kniha Exodus k této vděčnosti za dar života z knihy Genesis přidává ještě vděčnost za záchranu z Exodu 12 (oběti prvorozených zvířat viz Ex 13,12-13). V dnešní době je analogií vděčnosti za dar života a záchranu oběť našich chval a díků -- můžeme poznávat někoho, kdo je dokonalá Láska. Je zopakována výzva zasvětit Hospodinu své prvorozené syny (podrobně v kapitole Exodus 13), jejímžto ekvivalentem dnes v Božím lidu by mohlo být vedení dětí k tomu, aby svůj život žili "s Bohem, před Boží tváří" Výzva nejíst zvíře roztrhané na poli by mohla mít důvody hygienické, ale je určitě také vyjádřením úcty k Bohu -- že lid Izraele nejedl maso obsahující krev a vyjadřující nečistotu. Je zde důvěra, že Bůh dá dostatek potravy z dobytka, tj. ze zdrojů, které jsou pod dozorem a před konzumací jsou vhodně zpracovány. Vzhledem ke svému obsahu kniha smlouvy v kapitolách Ex 19 až Ex 24 není až zas tak hezké čtení, protože spíše mluví o tom, co lidé dělat neměli a do jakých problémů se dostali, když překročili určitou mez. Snad jen přikázání 5 z desatera nemá záporku "ne-", pak ještě Ex 20,24 je instrukcí o tvaru oltáře. Z kapitoly 21 je důležitou praktickou instrukcí služba při chudobě (verše 1-11). V kapitole 22 je pozitivně vyřčen snad jen verš 26 o vrácení zástavy chudému a připomínka obětí vděčnosti za úrodu a slavení pesachu (vděčnosti za záchranu) ve verších 29-30. Suma sumárum, lid Izraele měl nyní sloužit Bohu namísto faraonovi, vyjadřovat vděčnost za úrodu a záchranu, a nezotročovat chudého ("bratra" ani cizince). Všechny ostatní výzvy působí jako mantinely v tom, co lidé v Izraeli dělat neměli. Tyto mantinely samotné nejsou nejdůležitější, ale spíše vytyčují cestu, po které měl lid Izraele jít -- říkají, kdy sešli z cesty a jak se na ni vrátit. V kapitolách 25 až 40 Bůh vydá instrukce, jak postavit stan setkávání -- důležité je, že lid Izraele šel s Bohem. Mantinely samotné nejsou nejdůležitější -- tím je, kam jdou (do slíbené země) a s kým (s Bohem, který jde s nimi, přebývá uprostřed nich. | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Diskuse: Vstup do diskuse: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||