|
Exodus:
úvodem
vznik knihy stručně obsah poselství promluvy přehled literatury Souhrnně v pdf souboru: Poznámky |
Exodus 5
1Potom šli Mojžíš s Áronem k faraonovi a řekli mu: 'Takto promluvil Hospodin, Bůh Izraele: "Propusť můj lid, aby mi v poušti slavili slavnost."' Můj vlastní pracovní překlad. © Břetislav Fajmon 2012 (můžete volně šířit s uvedením odkazu na tuto www stránku). |
Komentářové poznámkyBřeťa Fajmon, 9.3.2012 Ex 5,1-9: Mojžíš a Áron oslovují faraona a sdělují mu svou prosbu. Farao, určitě premiant kursu asertivity, si sebejistě vede svou -- lid Izraele odmítá propustit, vidí jen svůj zájem, že totiž se jedná o početný lid, který udělá svůj kus práce (verše 2 a 4). To by bylo v pořádku, nebýt dvou věcí: že lid Izraele je vykořisťován neoprávněně a že Hospodin je miluje žárlivou láskou -- chce prozkoušet jejich vztah k sobě ohněm, chce být jejich Bohem (verš 3). Hospodin není Bohem, kterého by farao mohl vypustit ze svých úvah -- je Bohem, který stvořil nebe a zemi. Farao dělá totéž, co radí dnešní doba lidem, kteří začínají Boha vnímat -- přidá jim jen víc práce, ať nemají na Boha čas (verše 6-9). Je možné, že příkrost verše 3 je určena především Izraeli, který nedávno potvrdil svůj vztah vůči Hospodinu a souhlasil s tím, aby Hospodin byl jejich Bohem -- a tak byl nyní žárlivou láskou volán k odpovědnosti. Ovšem je možné, že se jedná o první výtku a hrozbu určenou faraonovi (viz [1], komentář k danému verši: pokud nepůjdeme, raní nás (= vlastně hlavně Egypt) Hospodin morem či mečem). Jak je vidět, farao nepřímou narážku na přicházející rány související s jeho neústupností nepochopil (mor dobytka ... rána číslo 5; pobytí prvorozených mečem ... rána číslo 10). Ale vidíme též počátek vykresleného konfliktu farao versus Hospodin: farao i Hospodin volají lid Izraele ke službě, farao i Hospodin chtějí celého člověka a hrozí trestem. Pro lid Izraele vyvstává stejná otázka jako pro porodní báby před více než čtyřiceti lety: mají ctít víc faraona nebo Hospodina? Farao jako by říkal: bojte se mne -- já jsem ta skutečná hrozba. Kdo má na lid Izraele větší nárok: farao, který je vykořisťuje, nebo Hospodin, kterému záleží na nich osobně? Ale má Bůh dost moci vyvést lid Izraele? Nejedná se skutečně jen o báchorku, kterou těžká práce Izraeli vyžene z hlavy? Lid Izraele se ocitl v konfliktu, který je nad jejich síly -- konfliktu mezi faraonem a Hospodinem. Ale svůj díl už splnili -- když se přihlásili k Hospodinu jako ke svému Bohu (verš 3, a též Ex 4,31), dávají mu tak souhlas, aby jednal. Ex 5,10-23: Synové Izraele volali o pomoc (Ex 2,23), Hospodin přišel vyvést svůj lid. Nyní správcové lidu volají o pomoc k faraonovi (Ex 5,15) a říkají, že jsou jeho lid (závěr verše 16 doslova: obviňují nás = tvůj lid je viněn). Velký spor mezi Hospodinem a faraonem začíná: Čí lid je Izrael? Kdo vyslyší jejich volání o pomoc? Čí slova jsou směrodatná (takto promluvil Hospodin (verš 1), nebo: takto promluvil farao (verš 10))? V každém případě se v této části tohoto příběhu v historii odehrává až příliš pravdivý vzorec -- pokud dovolíme Bohu, aby nás zachránil, aby nás jako Otec přijal k sobě, možná tou první reakcí hříchu v našem srdci je to, že si na nás činí ještě větší právo než dosud. A nyní kdo z koho -- Bůh nebo hřích? Dobrou zprávou Bible je to, že pokud požádáme Boha o záchranu, tak hřích ani zotročení, ze kterého nemáme sílu se sami vymanit, v našem životě nezvítezí -- možná vyhraje mnohé bitvy, ale ne válku. Je těžké vidět dál skrze okolnosti a věřit, že Bůh mne nechce tím, že dopouští intenzivní tíseň, zabít, ale že chce uprostřed mé tísně bojovat místo mne a provést mne do nového prostoru (Žalm 4,2: Kéž bys mi sjednal volnost v mé tísni!). Tuto skutečnost vidíme i na životě Pána Ježíše: Bůh Otec jej do vzkříšení provedl skrze smrt a těžké okolnosti. My si někdy myslíme, že v těžkých situacích budeme hrdinně čekat na Boha -- ale naše hrdinství se projevuje tak, že ve skutečně těžké situaci žádné hrdinství necítíme, a nechceme v těch těžkostech vydržet ani chviličku (tato myšlenka viz Richard Rohr: Radikální milost). Kéž nám Bůh dá milost ty nesnesitelně těžké situace snášet aspoň chvíli! Kéž nám v nich dá sílu! (Efezským 6,10: Hledejte tedy zmocnění u Pána, najděte svou sílu v jeho síle!) Závěrem kapitoly: Farao je nyní prototypem člověka, který jde naprosto proti Bohu. Smutnou realitou této historické postavy je to, že farao není jen ojedinělou karikaturou. Právě naopak - každý z nás (i křesťané samotní) má někdy pocit, že Bůh je naším nepřítelem, že je proti nám (tato myšlenka viz [21], str. 43: každý je ve své přirozenosti v nepřátelství s Bohem, jen toto vnitřní nepřátelství má různé podoby podle konkrétní situace. Tento postoj zůstává i u těch nejlepších). Bůh nás v Bibli vyzývá, abychom se mu odevzdali, abychom složili své zbraně, své slabé a silné stránky, k jeho nohám. Výzvy ke smíření s Bohem jsou sice hezké, ale vlastně jsme nikdo z nás stoprocentně neprožili, co to znamená. Na příkladu faraona můžeme spíše vidět, co to smíření s Bohem není: Namyšleně vypočítává jen svůj vlastní prospěch, a odmítá vidět, že dar života i veškerou moc dostal od toho Boha, jehož slova se právě rozhodl ignorovat. Nechápe, že lid, který přebývá v jeho zemi, není jeho, ale Hospodinův. Přestal se ptát, co je dobré pro něj samotného - a kdo je dárcem toho dobrého. Přestal se ptát, komu je on sám zodpovědný - je sám sobě bohem a dělá ze sebe boha i pro ostatní. | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Diskuse: Vstup do diskuse: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||