|
Efezským:
úvodem Efezským 1
Efezským 4 Efezským 5 Efezským 6 vznik a autorství stručně obsah poselství přehled literatury Podrobnější komentář k listu Efezským: Poznámky |
Efezským 21I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, 2v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. 3I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní.
8Milostí tedy jste spaseni skrze víru. 9Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.
10Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.
19Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. 20Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. 21V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; 22v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží. Bible, Český ekumenický překlad (ČEP). Zveřejněno se svolením České biblické společnosti. |
Komentářové poznámkyBřeťa Fajmon, 15.2.2010 Ef 2,1-10: Apoštol Pavel se znovu vrací k předělu, kdy adresáty jeho dopisu Bůh přijal jako Otec (viz poznámky k Ef 1,3-6) a kdy se stali Hospodinovým vlastnictvím (viz poznámky k Ef 1,7-14), a začíná rozvíjet další rovinu pohledu: označuje tento předěl jako předěl mezi smrtí (Ef 2,1) a životem (Ef 2,5-6), předěl, kdy skrze setkání a sjednocení se vzkříšeným Kristem vzniklo v křesťanech nové stvoření (tato změna je někdy označována jako "nové narození" podle Janova evangelia 3,1-7 ... v člověku se narodil duch, nová osobnost, která skrze Ducha svatého má spojení s Kristem). Toto sjednocení s Kristem je obrazně vyjádřeno už v Ef 1,23: církev je tělem Ježíše Krista. Všichni křesťané jsou součástí jednoho těla, protože jsou všichni spojeni s Kristem. Toto napojení lidí na Ježíše Krista je v Novém Zákoně vyjádřeno následovně: Křesťané jsou "v Kristu". Jedná se o základní teologický pojem – vyjadřuje nejen to, že odpuštění se stalo skrze Ježíše Krista nebo že křesťané na Krista upnuli svou naději (Ef 1,12), ale že existuje jakýsi prostor, do něhož když člověk vejde, začínají pro něj platit ty věci, o kterých se píše například v dopise Efezským: je označen pečetí Ducha svatého, který potvrzuje, že jej Bůh přijal (Ef 1,13-14); vydává sám sebe Ježíši Kristu, stejně jako části těla jsou koordinovány hlavou (přijal Ježíše Krista jako Pána svého života ... Ef 1,2; Ef 1,3; Ef 1,15; Ef 1,17; atd.); prožívá péči od Ježíše Krista (Ef 5,29-30); stejně jako hlava koordinuje péči o jednotlivé části těla, křesťan prožívá růst skrze spojení s dalšími věřícími koordinované Kristem (Ef 4,16). Každého křesťana, který "vešel do Krista" (nebo spíše "byl přenesen do Krista" či "byl přetvořen, aby se stal částí Krista"), apoštol Pavel povzbuzuje, aby "zůstával v Kristu, žil v Kristu", a modlí se za něj, aby Kristus žil skrze něj (Ef 3,17). Slovní obrat "v Kristu", "v Kristu Ježíši", "v něm" se v dopisech apoštola Pavla vyskytuje na 164 místech, z toho v dopise Efezským je použit 36-krát (viz [1], str.47). Apoštol Pavel tedy v tomto dopise křesťanům připomíná, co vše mají "v Kristu", a vyzývá je, aby "žili v Kristu" – dělali věci, které pro ně Bůh připravil (Efezským 2,10). Pavel dává do kontrastu život adresátů jeho dopisu předtím, než přijali dar Ducha svatého a odpuštění svých hříchů, a nazývá jej smrtí (Ef 2,1), s jejich nynějším životem ve sjednocení s Ježíšem Kristem a nazývá jej vzkříšením (Ef 2,6). V kontrastu jsou zde dva životní styly – jeden životní styl je charakterizován věnováním se hříchu (Ef 2,2 ... žili v hříchu, chodili v hříchu), tj. skutkům, které neuznávají Boha jako krále tohoto vesmíru, ale působí mu bolest, a nesou s sebou trest za vzpouru vůči řádu Boha (o Božím hněvu a pekle více viz poznámky k Matouši 13,24-43), druhý životní styl je charakterizován věnováním se skutkům, ke kterým vede Bůh (Ef 2,10 ... žít ve skutcích, které Bůh připravil). Je zajímavé sledovat detaily tohoto kontrastu: ti, co jsou označení jako mrtví, jsou normálně živí a žijí a jednají podle toho, k čemu je vede jejich tělo – srdce a mysl (Ef 2,3: řecké "činíce chtění těla i myslí" překládá ČEP jako "dali jsme se vést svými sobeckými zájmy", což trošku zastírá, že je v pozornosti chtění srdce i mysli člověka). Ale ve skutečnosti (možná aniž jsou si toho vědomi) je v jejich životním stylu ovládá "duch působící neposlušnost" vůči Bohu (Ef 2,2). Ti, co jsou označeni jako vzkříšení, ve skutečnosti ještě vzkříšení nejsou v klasickém biblickém smyslu slova (2 Tim 2,16-18 naznačuje, že někteří si možná dopis Efezským špatně vyložili, když říkají, že vzkříšení už nastalo), ale už nyní jednají (a jsou si toho vědomi) podle toho, k čemu je vede Bůh. Slova "mrtví" a "vzkříšení" jsou tedy do jisté míry obrazem, ale do jiné míry zase perfektním vystižením duchovní reality: "mrtví" sice nejsou fyzicky mrtví, ale jsou mrtví v duchovním smyslu slova – odsouzeni, pokud se nezmění, k Božímu hněvu (Ef 2,3); "vzkříšení" sice nejsou fyzicky vzkříšení, ale přijali milosrdenství nabízené Bohem (Ef 2,4) a jsou vzkříšeni v duchovním smyslu slova – jsou ve spojení s Kristem, jsou "v Kristu", takže třebaže stále mohou zemřít, jejich fyzické a trvalé vzkříšení do stavu, kdy už nad nimi nebude mít smrt moc, je naprosto jisté. Součástí tohoto oddílu jsou verše Ef 2,8-9, jedny z nejsilnějších slov Nového zákona: Pavel svým čtenářům připomíná, že z oblasti "mimo Krista" do života "v Kristu" byli přeneseni z milosti, na základě Boží lásky. Účastníkem této milosti může být každý, kdo požádá v modlitbě Boha, aby vztáhl své odpuštění i na něj a připojil jej do života "v Kristu". Posloupnost ve verších 8,9,10 je tato: když člověk přijde k Bohu, tak jak je, dostane milost, a pak je přetvořen, na duchovní rovině vzkříšen, a začíná čerpat sílu k novému životu. Důraz v tomto oddílu ovšem není na naši možnost výběru, ale jen na milost Boha, který v Kristu nějakou možnost záchrany vůbec dal. Ef 2,11-22: Pavel píše tento dopis zejména křesťanům z pohanů (= z jiných národů než židů), tj. dává jejich situaci do kontrastu se situací židů a uzavírá, že pohané byli kdysi "ještě dál" (Ef 2,13) od Krista než židé: neměli naději na Mesiáše (Ef 2,12 ... byli bez zaslíbení Mesiáše, bez naděje na záchranu), a neměli vztah s Bohem ("bez Boha" ... řecké atheoi v Ef 2,12 pravděpodobně neznamenalo totéž, co dnes: že by nevěřili, že existuje Bůh — spíše má Pavel na mysli, že nežili ve vztahu s pravým Bohem, který byl představen v judaismu Izraele). ALE nyní pokud jsou "v Kristu", tak protože Kristus je Mesiáš (to je hlavní téma evangelií, ukázat na Ježíše Krista jako Mesiáše – např. Evangelium podle Matouše), jsou součástí "nového člověka", kterého vytváří Bůh (Ef 2,15 ... "nový člověk" = nové lidstvo, lidé zachránění Mesiášem) + mají přístup k Bohu Otci (Ef 2,18 ... navázali vztah s Bohem) + jsou členové Hospodinovy rodiny (Ef 2,19) + jsou součástí duchovního chrámu (Ef 2,20-22 ... Bůh si buduje svůj lid, ve kterém přebývá svým Duchem). Pavel ovšem také mezi řečí zmiňuje nějaké věci křesťanům ze židů a připomíná, že i když židé byli Bohu blízko v tom smyslu, že Bůh byl představen lidstvu uprostřed Izraele, tak i židé potřebovali Mesiáše, protože byli od Boha odděleni svým hříchem (podle [3], str. 186: v judaismu si možná mysleli (Ef 2,11), že na základě obřízky jsou něco víc než pohané, ale Pavel v tomto stejném verši upozorňuje, že i v judaismu byla obřízka pouze "vykonaná rukama" – a že i židé potřebovali jinou obřízku, a sice proměnu svého srdce, vysvobození od hříchu, které dává Mesiáš (Koloským 2,11: V něm jste také obřezáni, a to obřízkou, již nelze vykonat ručně; jde o odložení tělesné přirozenosti, o obřízku Kristovu; (překlad B21))). I "tábor judaismu" potřeboval odpuštění, smíření s Bohem (Ef 2,16), "přetvoření" do nového člověka (Ef 2,15). I stoupenci judaismu jsou nyní pozváni, aby se stali součástí duchovního chrámu (Ef 2,22: Bůh buduje v Kristu duchovní chrám, ve kterém přebývá svým Duchem). (nad vztahem křesťanů a židů jsem se zamýšlel také u Matouš 12 - poznámky ke kapitole) Pavel svými slovy naznačuje, že "v Kristu" začala existovat jistá třetí skupina jiné kvality – ani židé, ani nežidé, ale "nový člověk", nové lidstvo, které vytváří a sjednocuje Bůh na základě odpuštění a dávání síly k novému životu. Důležité je vidět ve verši Ef 2,15, že ten nový člověk je jeden – jedna skupina lidí sjednocených proto, že navázali vztah se vzkříšeným Kristem. Klíčovým aktérem v tomto činu smíření je právě Ježíš, který usmířil oba tábory mezi sebou (Ef 2,14) i s Bohem (Ef 2,16) (ČEP překládá v tomto oddílu řecké eiréné slovem mír, což dobře navozuje pohled smíření mezi lidmi; ovšem častějším překladem tohoto slova v Bibli je pokoj, který výstižně mluví o sblížení a smíření člověka s Bohem; v tomto oddílu jsou obsaženy obě věci – smíření mezi lidmi i s Bohem). Diskuse: Vstup do diskuse: |