¹Buďte mými napodobovateli, jako i já jsem (napodobovatel) Krista. ²Chválím vás, že všechna moje (slova) máte na paměti a držíte se toho, jak jsem vám učení předal.

³Chci, abyste věděli, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy je muž a hlavou Krista je Bůh. ⁴Každý muž,který se modlí nebo prorokuje a má přes hlavu pokrývku, uvádí v hanbu svou hlavu. ⁵Každá žena, která se modlí nebo prorokuje s nezahalenou hlavou, ji uvádí v hanbu. Je to, jako by měla ostříhanou hlavu. ⁶Jestliže si nezahalí hlavu, ať jí hlavu ostříhají. Jestliže tedy žena shledává nevhodným, aby se nechala ostříhat, ať si hlavu přikryje.

⁷Muž si nemá přikrývat hlavu -- je obrazem a slávou Boha. Žena však je slávou muže. ⁸Není (utvořen) muž z ženy, ale žena z muže. ⁹Ani nebyl stvořen muž pro ženu, ale žena pro muže. ¹⁰Proto má dodržet žena na své hlavě řád kvůli andělům.

¹¹Nicméně v Pánu není ani žena bez muže, ani muž bez ženy. ¹²Vždyť jako žena je z muže, tak i muž je skrze ženu. A všechny (věci) pochází z Boha. ¹³Posuďte vy sami: Sluší se, aby se žena s nezakrytou hlavou modlila k Bohu? ¹⁴Vždyť i sám přirozený řád vás učí, že jestliže muž nosí dlouhé vlasy, je to k jeho hanbě; ¹⁵a kdykoli žena nosí dlouhé vlasy, je to k její chvále, protože dlouhé vlasy jsou jí dány jako závoj. ¹⁶Jestliže se někdo (se mnou o to) chce přít, my takovou zvyklost nemáme, ani církve Boží.

¹⁷Když (už) takto napomínám, nechválím (také), že se scházíte spíše k horšímu než k lepšímu. ¹⁸Nejprve slyším, že když se scházíte v církvi, jsou mezi vámi roztržky, a zčásti tomu věřím. ¹⁹Musí totiž být mezi vámi i zcestná víra, aby i osvědčení mezi vámi byli zjevní. ²⁰Když se totiž scházíte na jednom místě, neodpovídá to tomu, jak se má jíst Pánova hostina. ²¹Každý si totiž přinese (jen) svou vlastní večeři, a někdo (jiný) je hladný, někdo (další) je opilý. ²²Což nemáte (vlastní) domy, kde byste jedli a pili? Tak pohrdáte církví Boží a zahanbujete ty, kdo nemají (co jíst). Co vám mám říct? Mám vás pochválit? V této věci (vás) nechválím.

²³Převzal jsem od Pána, co jsem vám i předal, že Pán Ježíš tu noc, kdy byl zatčen, vzal chléb, ²⁴rozlomil jej a řekl: "Toto je moje tělo za vás. Toto dělejte na mou připomínku." ²⁵Právě tak (vzal) i kalich po večeři a řekl: "Toto je kalich nové smlouvy skrze mou krev. To dělejte, když jej pijete, na mou připomínku."

²⁶Kdykoliv tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, ohlašujete Pánovu smrt, dokud on nepřijde. ²⁷Tudíž kdo jí chléb a pije kalich Pánův beohledně, bude se zodpovídat za zlehčení Pánova těla a krve. ²⁸Ať zkoumá (každý) člověk sám sebe a řádně ať z chleba (Pánova) jí a z kalicha (Pánova) pije.

²⁹Každý, kdo jí a pije a nerozlišuje tělo (Pánovo), jí a pije sám pro sebe trest. ³⁰Proto je mezi vámi mnoho nemocných a slabých a mnozí zemřeli. ³¹Kdybychom (správně) posuzovali sami sebe, nebyli bychom odsuzováni. ³²Jestliže nás posuzuje Pán, učíme se, abychom nebyli odsouzeni společně se světem. ³³A tak, bratři moji, když se scházíte, počkejte, až druzí sní (Pánovu večeři). ³⁴Jestliže někdo hladovíte, jezte doma, abyste se nescházeli (a nejedli způsobem, který vede) k odsouzení.

Co se týká zbývajících věcí, vyřídím je, jakmile (k vám) přijdu.

Komentářové poznámky

Verš 11,1 tematicky patří k textu kapitoly 10.

1 Jednejte podle mého příkladu, jako já jednám podle příkladu Kristova.

Kritériem jednání korintských křesťanů mělo být jednání Pavlovo a kritériem jeho jednání bylo jednání Kristovo.

Bohoslužebné otázky (11,2-34)

V 1 Kor 11,2-16 jde o problematiku správného chování mužů a žen při bohoslužebném shromáždění korintské církevní obce. Na životě společenství křesťanů se v Korintu aktivně podílely ženy. A zřejmě tam existovala skupina žen, které svou vnitřní svobodu dokumentovaly tím, že se církevních shromáždění účastnily bez pokrývky hlavy. Těmto ženám šlo o stejné postavení mužů a žen v církvi. Ovšem jejich nezahalené hlavy vzbuzovaly v obci pohoršení. A apoštol Pavel považoval za nutné ve svém listu připomínat korintským křesťanům respekt vůči určitým společenským danostem.

2 Chválím vás, že si mne stále připomínáte a držíte se tradice, kterou jste ode mne přijali.

tradice – paradosis – pokyn, tradice – tento verš je možné chápat jako povzbudivou pochvalu předcházející slovům kritiky, případně to však může být i ironická nadsázka. Jak víme z předešlých kapitol listu, korintští křesťané se často nedrželi pokynů, které jim Pavel předal.

3 Rád bych, abyste si uvědomili, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž a hlavou Krista je Bůh.

Tady Pavel uvedl odstupňování zakořeněné v židovském náboženství: Bůh – Kristus (tedy Mesiáš) – muž – žena. Hlavou církve a tedy každého křesťana je Kristus. V pozdějším listě Efezanům je označen za svrchovanou hlavu církve (Ef 1,22).

hlavou Krista je Bůh – podřízenost Krista se týkala Ježíšova poslání v Božím díle spásy. Pavel v listě Filipanům použil kristologický hymnus (předpavlovský), který vyjadřuje skutečnost, že křesťanské bytí je založeno na Ježíšově kenozi (vyprázdnění, vzdání se svým plánů): Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt (Fp 2,6-8).

hlavou ženy muž – stejně jako podřízenost Krista Otci nesnižuje jeho božství, ani podřízenost ženy muži nesnižuje její lidství a důstojnost. V textu 11. kapitoly Pavel vysvětlil, že v Kristu je žena závislá na muži a muž zase na ženě (srov. 1 Kor 11,11). Postavení ženy ve společenství církve Pavel chápal jinak, než to bylo v tradici židovské synagogy. Ve svých listech psal o tom, jak se ženy na životě církevního společenství aktivně podílely. Sám měl mezi svými spolupracovníky muže i ženy. (V Ř 16,3-16 se objevují následující jména žen, Pavlových spolupracovnic: Foibé, která je označena za diakonos obce v Kenchrejích. Maria, Tryfaina, Tryfósa, Persis patří k misijním pracovníkům a Pavel pro jejich činnost používá sloveso namáhat se, stejně jako pro svou vlastní činnost. Persis je dokonce charakterizována jako Pavlovi velmi drahá. Do podobné kategorie spadají i Evodia a Syntyche, jež bojovaly s Pavlem za evangelium. Priska a Akvila byli misijně aktivním manželským párem. Pavel jmenuje Prisku na prvním místě, což jistě není náhodné. V 1 Kor 1,10 je uvedeno jméno paní Chloe, která vedla v Korintu dům.)

Pavel však také zdůrazňoval, že je třeba respektovat zvyklosti doby a prostředí, v němž církevní obec působila.

4 Každý muž, který se modlí nebo prorocky mluví s pokrytou hlavou, zneuctívá toho, kdo je mu hlavou,

s pokrytou hlavou – katá kefalēs – cokoli na hlavě. Toto spojení slov se objevuje v Novém zákoně jen na tomto místě.

muž, který se modlí nebo prorocky mluví s pokrytou hlavou – nejde o kulturní zvyk tehdejší doby. Vždyť židé se modlili, a také předčítali z knih Zákona s hlavou zakrytou. Vysvětlení tohoto Pavlova konstatování je jiné, jak o tom čteme ve 2 Kor 3,13-16: Nepočínáme si jako Mojžíš, který zahaloval svou tvář závojem, aby synové Izraele nespatřili konec té pomíjející záře. Avšak jejich myšlení na tom ustrnulo. Až do dnešního dne zůstává onen závoj při čtení staré smlouvy a zůstává skryto, že je zrušen v Kristu. A tak až podnes, když se čte Mojžíš, leží na jejich srdci závoj. Avšak když se obrátí k Pánu, je závoj odstraněn. Tak Pavel vykládal, že v Kristu bylo zastření hlavy odstraněno. A každý muž, jehož hlavou je Kristus, má svou nezakrytou hlavou vyjadřovat, že z jeho srdce Kristus odstranil závoj.

zneuctívá toho, kdo je mu hlavou – kataischynei tēn kefalēn autou – hanobí (zahanbuje) jeho hlavu – není úplně zřejmé, zda v originále tato slova označují mužovu vlastní hlavu, nebo Krista, který je hlavou muže ve smyslu autority. Náš ekumenický překlad používá tuto druhou interpretaci. Je však možné, že primárně šlo o hanbu muže samotného. (Podobná formulace je totiž i v následujícím verši, týkajícím se ženy. A tam se zdá pravděpodobné, že jde o hanbu ženy samotné. Ale ani tam to není úplně jasné.)

V každém případě je podle Pavlova přesvědčení pro muže nepokrytá hlava znakem jeho autority a má na to dbát, když přichází před svého Pána, který mu tuto autoritu svěřil.

5 a každá, která se modlí nebo prorocky mluví s nezahalenou hlavou, zneuctívá toho, kdo je její hlavou; je to jedno a totéž, jako kdyby byla ostříhaná.

žena, která se modlí nebo prorocky mluví – Pavel tady napsal o tom, co zřejmě bylo v korintské církevní obci obvyklé, že při bohoslužebném shromáždění aktivně vystupovaly i ženy. Veřejně se modlily, prorocky mluvily, a tak vedeny Duchem svatým hlásaly Boží slovo. Dar prorocky mluvit patřil mezi charizmata, ale zároveň šlo o jistý úřad v rámci obce. Ještě Didaché se zmiňuje o této specifické skupině lidí v církvi, jimž byla přikládána značná váha a úcta. A tady čteme, že mezi proroky patřily i ženy.

Pavel současně korintské křesťany nabádá, aby jejich církevní shromáždění měla svůj řád. Což se týkalo jak úpravy zevnějšku mužů i žen (11,2-16), tak pravidel jednání ve společenství obce (12. a 14. kapitola). Pavel proto reagoval na překračování pravidel a konvencí, ke kterému zřejmě v korintské církevní obci docházelo a které by mohlo ohrozit pověst obce i její evangelizační úsilí.

s nezahalenou hlavou – akatakalyptō tē kefalē – (má) odkrytou hlavu. Je použito přídavné jméno akatakalyptos – odkrytý, které se v Novém zákoně objevuje jen tady, a pak ve stejné souvislosti v 1 Kor 11,13.

zneuctívá toho, kdo je její hlavou – kataischynei tēn kefalēn autēs – hanobí (zahanbuje) její hlavu. Ekumenický překlad i tady zvolil interpretaci, že nepokrytím své hlavy žena v církevním shromáždění křesťanské obce zneuctívá svého manžela, který je podle 11,3 hlavou ženy. Ale je možné, že Pavlovo sdělení říkalo, že žena s nepokrytou hlavou činí hanbu hlavně sama sobě, neboť:

je to jedno a totéž, jako kdyby byla ostříhaná. Kde je použito sloveso xurao – oholit, ostřihat, nikoli sloveso keiró – ostříhat, takže mnohé překlady zní tak, jako Český studijní překlad: je to jedno a totéž, jako kdyby se oholila. Mít oholenou hlavu je pro ženu ponižující, a tak se zdůrazňuje, jak ženu zahanbuje, když vystupuje ve shromáždění církevní obce a má odkrytou hlavu.

6 Jestliže si žena nezahaluje hlavu, ať se už také ostříhá. Je-li však pro ženu potupné dát se ostříhat nebo oholit, ať se zahaluje.

pro ženu potupné dát se ostříhat nebo oholit – Pavel tady použil slov: keiró – ostříhat a xurao – oholit, takže je zřejmé, že druhé slovo se týká odstranění vlasů. Tak ukázal, že princip rovnosti mužů a žen se netýká vzhledu člověka, protože žádná žena se nebude chtít zbavit svých vlasů, které jsou její ozdobou. Ve verši 11,15 je v souvislosti s vlasy ženy dokonce použito slovo doxa – chvála, čest, sláva. Bůh jí dal dlouhé vlasy ke cti a jejich oholení by znamenalo vzdání se této cti, tedy pohanu. Tak Pavel vyvodil, že pro ženu chodit s nezahalenou hlavou znamená odhodit svou čest: Účastní-li se žena bohoslužby s nezahalenými vlasy, je to pro ní stejná hanba, jako kdyby si vlasy oholila.

Pavlovi jde ve verších 2-16 o takové chování mužů i žen při bohoslužebném shromáždění křesťanů, aby církevní obec nebyla znevážena.

7 Muž si nemá zahalovat hlavu, protože je obrazem a odleskem slávy Boží, kdežto žena je odleskem slávy mužovy. 8 Vždyť muž není z ženy, nýbrž žena z muže. 9 Muž přece nebyl stvořen pro ženu, ale žena pro muže.

(Muž si) nemá – v originále je použito sloveso ofeiló – dlužit, být zavázán, být povinen, muset, tedy sloveso silnější, než jen měl by.

Ve verších 7-9 se odráží rabínská interpretace textů o stvoření z 2. kapitoly Geneze: I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu (Gn 2,21-22). Na základě této starší zprávy o stvoření člověka učitelé Zákona měli za to, že obrazem a odleskem slávy Boží je jen muž. Žena je (jen) odleskem slávy mužovy. A tuto rabínskou interpretaci tady Pavel použil.

(Poznámka redakce: Alternativní výklad se drží doslovnějšího překladu verše 7: "Muž je obrazem a slávou Boha, kdežto žena je slávou muže." To znamená, že muž je stvořen, aby projevoval charakter Boha ve svých činech, a to ke slávě Bohu -- a žena je slávou muže, tj. do jisté míry vyvrcholením slávy, kterou Bůh v lidstvu zamýšlel; důstojnost ženy je taková, že doplňuje muže a vytváří nesrovnetelně bohatší realitu, je nenahraditelná; tj. Pavel zde nemluví o podřízenosti, ale o jedinečnosti, se kterou člověk, ať muž, či žena, jsou "slávou druhého" -- a protože jsou muž i žena slávou každý někoho jiného, mají každý jiným způsobem ctít "svou hlavu"; Thiselton 2000, str. 834-836).

Dalším bodem Pavlova výkladu byla skutečnost, že při bohoslužbě církve Kristovy jde o slávu Boží, nikoli o slávu člověka. A z toho plynul argument: Jelikož muž je obrazem a odleskem slávy Boží, nemá tuto slávu nijak skrývat. Ale žena je odleskem slávy mužovy, proto při bohoslužbě, kdy jde o slávu Boží víc než jindy, musí být lidská sláva skryta, proto si žena má svou hlavu, odlesk slávy mužovy, zakrýt.

10 Proto má žena mít na hlavě znamení moci kvůli andělům.

má (žena) – v originále je opět použito sloveso ofeiló – být zavázán, být povinen, muset.

mít na hlavě znamení moci – exousian echein epi tēs kefalēs – moc mít na hlavě, tedy pravomoc (svého muže) nést na sobě, kde je použito slovo exousia (moc, pravomoc, autorita). Podle Pavlova mínění při bohoslužebném shromáždění církevní obce byla žena, která byla stvořena pro muže (11,9), povinna ukazovat, že na sobě nese pravomoc svého muže. Její zahalená hlava byla znamením autority jejího muže nad ní.

V Pavlem uvedeném výkladu byla ignorována zpráva o stvoření člověka z Gn 1,27: Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. Tedy obrazem a odleskem slávy Boží je muž i žena. A Pavel hned ve verších 11,11-12 také jasně vyjádřil, že v Kristu jsou muž a žena na sobě vzájemně závislí a to podle Božího řádu.

kvůli andělům – je použito slovo aggelos – anděl, posel, posel od Boha. Toto Pavlovo prohlášení o andělech je poněkud nejasné a jeho výklady se liší. Jedním z možných výkladů může být to, že 10. verš navazuje na verše předcházející, a to pomocí spojky diá – kvůli, proto. Ve verších 7-9 Pavel poukázal na Boží stvořitelský řád, který byl a je předmětem andělských chval. (Například v Ž 148,2 je výzva: Chvalte ho, všichni jeho andělé.) A Pavel si přál, aby andělé chválili i bohoslužebná shromáždění korintské církevní obce, protože i skrze ně se projevuje Boží řád stvoření. Na to musí křesťané při bohoslužbě pamatovat, protože při ní nejsou jediní, kdo Boha chválí.

11 V Kristu ovšem není žena bez muže ani muž bez ženy, 12 vždyť jako je žena z muže, tak i muž skrze ženu – všecko pak je z Boha.

není žena bez muže ani muž bez ženy – je použito slovo chōris – odděleně, nezávisle, takže důsledný překlad je: V Kristu (není) ani žena nezávislá na muži ani muž nezávislý na ženě.

jako je žena z muže, tak i muž skrze ženu – doslova: stejně jako totiž žena z muže tak také muž skrze ženu – Pavel tu nastínil teologii vztahu muže a ženy: V Kristu jsou muž a žena na sebe vzájemně odkázáni, protože všecko je z Boha. Boží vůle je, aby spolu muž a žena byli spojeni. (Podobné vyjádření jsme četli i v 1 Kor 7,3: Muž ať prokazuje ženě, čím je jí povinen, a podobně i žena muži.)

V listě Galaťanům Pavel dokonce napsal: Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši (Gal 3,28). Toto poselství o rovnosti mužů a žen v Kristu bylo v Korintu přijato s velkým nadšením. Ovšem zřejmě došlo k tomu, že ve shromáždění obce některé ženy chtěly vyjádřit tuto rovnost i navenek. (Můžeme si všimnout, že v 1Kor 12,13, který je paralelní ke Gal 3,28, není dvojice muž a žena uvedena. Tu Pavel doplnil až v listě Galaťanům. Případně, pokud je 1. list Korinťanům pozdější než list Galaťanům, slova není už rozdíl ... mezi mužem a ženou vynechal.)

Každopádně se dá říci, že Pavlovi jde o to, aby se muži chovali a odívali jako muži, ženy pak jako ženy.

13 Posuďte to sami: Sluší se, aby se žena k Bohu modlila s nezahalenou hlavou?

Posuďte to sami – šlo o to, aby chování některých korintských křesťanů nezpůsobilo pohoršení, a tak nebylo překážkou pro šíření evangelia a pro růst počtu členů církevní obce v Korintu. A tak Pavel apeloval na soudnost a rozumnost svých adresátů, na jejich svědomí.

Pavlova argumentace je tady méně jistá, než tam, kde se opíral o rabínský výklad prvních kapitol Geneze. Uvědomoval si ovšem, že jeho rabínská argumentace nebude korintskými křesťany pohanského původu všeobecně přijímána, a tak se snažil předkládat možné další argumenty jeden za druhým: úsudek, přirozenost, příklad jiných církevních obcí.

14 Cožpak vás sama příroda neučí, že pro muže jsou dlouhé vlasy hanbou, 15 kdežto pro ženu ctí? Vlasy jsou jí totiž dány.

příroda – phusis – přirozenost – je zřejmě míněn přirozený mrav lidí, tedy to, že je třeba respektovat zvyklosti doby, jež Pavel nazývá přirozeností. Důvodem je obava, že by mohlo kvůli vystupování některých korintských křesťanů dojít k znevážení celé korintské církevní obce.

dlouhé vlasy hanbou – koma atimia – dlouhé vlasy (jsou) hanba, zneuctění. Má zřejmě na mysli, že muž s dlouhými vlasy nevypadá mužně a že Řekové a Židé v jeho době dlouhé vlasy nenosili. Nechtěl, aby křesťané působili ve společnosti jako lidé podivného vzhledu. (Ovšem existovaly výjimky. Žid, který složil slib nazíra, si po dobu slibu vlasy nestříhal, a tak nosil dlouhé vlasy – viz Nu 6,5. Ve Sk 18,18 čteme o samotném Pavlovi: zůstal v Korintu ještě mnoho dní, pak se s bratřími rozloučil ... Protože učinil slib, dal si v Kenchrejích ostříhat vlasy. V Kenchrejích skončila doba jeho slibu nazíra, a tak se dal ostříhat. Ale před tím měl v Korintu dlouhé vlasy nazíra.)

závoj – peribolaion – Pavel nikde nespecifikoval, jakou formu mělo zahalení ženy mít. Použil obecné vyjádření katá kefalēs – něco na hlavě. Tady se poprvé objevuje slovo závoj, ale týká se vlastních vlasů ženy, které jsou jí jako závoj. A Pavel tu použil jiné slovo, než když psal o zahalení hlavy. Tedy závoj vlasů ženy nebyl tím zahalením hlavy, které od žen při bohoslužbě požadoval.

16 Chce-li někdo umíněně na tom trvat, tomu říkám: Není to obyčejem ani u nás, ani v ostatních církvích Božích.

Tady se Pavel odvolal na zvyklosti panující v ostatních církvích Božích. Tím ukončil téma týkající se pokrývky hlavy žen při shromáždění církevní obce.

Ve druhé části 11. kapitoly se Pavel věnoval dalšímu problému, ke kterému docházelo při shromážděních korintské církevní obce, a to konkrétně při slavení večeře Páně.

17 Když už vás napomínám, nemohu také pochválit, že se shromažďujete spíše ke škodě než k prospěchu.

shromažďujete – je tady použito slovo sunerchomai – sejít se, shromáždit se. Pavel korintským křesťanům tvrdě sdělil, že jejich shromažďování tak, jak je praktikují, je spíše ke škodě než k prospěchu. Je jasné, že považoval shromáždění církevní obce k večeři Páně za důležité pro vnitřní růst společenství církve. Ale podle jeho názoru shromažďování korintské církve společenství nejen neprohlubovala, ale narušovala.

V církevní obci panovaly stejné poměry jako v celé tehdejší korintské společnosti. Mezi jednotlivými korintskými křesťany byly sociální a majetkové rozdíly, které byly přenášeny do shromáždění obce k večeři Páně. To v obci vytvářelo napětí. Pavel uznával nutnost respektovat společenské poměry, ale chtěl, aby při shromáždění k večeři Páně byly rozdíly v postavení jednotlivých členů církevní obce odloženy stranou, protože spojení jednotlivých křesťanů s Kristem a jejich spojení spolu navzájem v Kristu zakládalo novou skutečnost, jejímž výrazným vyjádřením byla právě večeře Páně.

Pavel se tu tak domáhal něčeho, co zásadně přesahovalo zvyklosti tehdejší společnosti. Jak napsal v 1 Kor 12,13: Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem. Už od začátku listu ukazoval, že společenství církve je založeno na vyvolení od Boha, a to nezávisle na sociálním postavení vyvolených. Tuto skutečnost stavěl korintským křesťanům před oči a chtěl, aby jednota křesťanského společenství byla respektována vždy, když jde o vnitřní život církevní obce.

18 Předně slyším, že jsou mezi vámi roztržky, když se v církvi shromažďujete, a jsem nakloněn tomu věřit.

slyším, že jsou mezi vámi roztržky – je použito slovo schizma – rozdělení, rozkol, rozpor. O nepořádcích při bohoslužbách v korintské církvi se Pavel možná dozvěděl z onoho listu pocházejícího z domu paní Chloé. Nebo byl informován z nějakého dalšího zdroje. A tak slyšel o roztržkách, které vznikaly i při shromážděních obce k večeři Páně.

19 Neboť musí mezi vámi být i různé skupiny, aby se ukázalo, kdo z vás se osvědčí.

musí mezi vámi být i různé skupiny – tady Pavel použil slovo hairesis – volba, názor,

ale také přeneseně neshoda vyplývající z rozdílnosti názorů a cílů. V řeckém originále jde tedy o názorové neshody mezi různými skupinami korintské církevní obce.

aby se ukázalo, kdo z vás se osvědčí – dokimoi phaneroi genōntai en hymin – prověření ukázat by se měli mezi vámi. Bylo zřejmé, že se v tak různorodém společenství, jakým byla korintská církevní obec, nelze vyhnout názorovým neshodám. A toto štěpení mělo podle Pavla ukázat, kdo je v obci tím prověřeným, kdo je věrný Kristu, kdo je spolehlivý, kdo se osvědčí i v obtížných situacích.

20 Když vy se však shromažďujete, není to už společenství večeře Páně: 21 každý se dá hned do své večeře, a jeden má hlad, druhý se opije.

Shromáždění korintské církevní obce k večeři Páně se patrně konala v neděli pozdě odpoledne nebo večer v soukromých domech majetných členů obce. Program těchto shromáždění zahrnoval i hostinu, při které shromáždění lidé jedli pokrmy, které si přinesli.

Ve 21. verši je použita spojka gar používaná mimo jiné k vyjádření příčiny nebo vysvětlení předchozího tvrzení. Tady konkrétně Pavlova prohlášení: není to už společenství večeře Páně. A pak jsou uvedeny příčiny této skutečnosti.

(neboť) každý se dá hned do své večeře – doslova: každý totiž tu vlastní večeři si bere nejprve. Někteří členové obce si k hostině přinášeli své jídlo a na prvním místě se pustili do jeho konzumace, a to na očích celému shromáždění.

(neboť) jeden má hlad – mezi korintskými křesťany byli i chudí dělníci, a také otroci. Ti do shromáždění přicházeli po své práci, a tak měli hlad. Přišli pozdě a nic si k jídlu nepřinesli, takže z hostiny měli jen málo, nebo nic. Pavel kritizoval hostinu při shromážděních korintské církevní obce, protože vytvářela napětí a rozdělení společenství, takže to nebylo už společenství večeře Páně.

(neboť) druhý se opije – bohatí účastníci shromáždění církve si tedy neužívali jen jídla, ale v přemíře i hojnosti vína, které si přinesli.

Že se sociální rozštěpení církevního společenství při shromážděních obce netýkalo jen korintské církve, je vidět z listu Jakubova připisovanému představenému církevní obce v Jeruzalémě: Do vašeho shromáždění přijde třeba muž se zlatým prstenem a v nádherném oděvu. Přijde také chudák v ošumělých šatech. A vy věnujete svou pozornost tomu v nádherném oděvu a řeknete mu: „Posaď se na tomto čestném místě,“ kdežto chudému řeknete: „Ty postůj tamhle, nebo si sedni tady na zem“ (Jk 2,2-4).

22 Což nemáte své domácnosti, kde byste jedli a pili? Či snad pohrdáte církví Boží a chcete zahanbit ty, kteří nic nemají? Co vám mám říci? Mám vás snad pochválit? Za to vás nechválím!

Z prvních dvou Pavlových otázek plyne, že v korintské církevní obci jsou lidé bohatí, kteří mají své domy, kde pořádají hostiny, jak to bylo v antice obvyklé. Ale byli v ní i lidé, kteří nic neměli, a tak si nemohli ke společné hostině přinášet jídlo a víno tak, jak to dělali ti bohatší. A Pavel napsal křesťanům do Korintu: Vy se shromažďujete spíše ke škodě než k prospěchu (1 Kor 11,17). Shromáždění církevní obce měla sjednocovat a posilovat křesťanské společenství, ale ve skutečnosti vztahy v korintské obci tato shromáždění narušovala, protože chudí bratři a sestry byli ponižováni a pohrdáni.

Pavel v následujících verších 23b-26 citoval starou tradici večeře Páně. Chtěl tak svým čtenářům ukázat skutečný smysl a obsah večeře Páně. Máme tu uvedenu tradici večeře Páně, jak byla slavena v Antiochii. Antiochijská tradice je zachycena i v Lk 22,19-20. Tato tradice stejně jako tradice jeruzalémská (Mt 26,26-28; Mk 14,22-24) se odvolává na Poslední Ježíšovu večeři.

23 Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb,

přijal od Pána – ego gar parelabon apo tou Kyriou – neboť já přijal od Pána. Je opět použita spojka gar vyjadřující, že jde o vysvětlení důvodu, proč Pavel nemohl chválit korintské křesťany. Jejich chování bylo hrubým znevážením obřadu, který ustanovil sám Pán Ježíš. A Pavel napsal, že to, co on tady církevní obci připomíná, přijal od Pána (apo tou Kyriou). Neodkazoval se na historického Ježíše, ale na vzkříšeného Pána. (V 1 Kor 9,1 řečnickou otázkou zdůraznil své setkání s Pánem po jeho zmrtvýchvstání, takže mohl svědčit na základě svého vlastního poznání stejně jako ostatní apoštolové.) Pavel tak pro korintskou církevní obec reprezentoval Pána.

Pán Ježíš v tu noc – tento odkaz na Ježíšovu Poslední večeři měl být důležitým impulzem pro obec, aby změnila své jednání.

24 vzdal díky, lámal jej a řekl: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“

Ježíš při své poslední večeři s apoštoly navazoval na symbolické úkony paschální večeře slavené v židovských rodinách, kde hospodář lámal chléb a rozděloval spolustolovníkům a na konci hostiny pronášel díkůvzdání nad kalichem s vínem, z kterého pak všichni pili.

A právě při lámání chleba pronesl Ježíš slova:

Toto jest mé tělo, které se za vás vydává – Touto mou estin to sōma to hyper hymōn – Toto moje jest tělo za vás – slova za vás znamenají Ježíšovu vydanost, s níž podstoupil smrt. Ta byla posledním důsledkem jeho plného odevzdání se do vůle Boží, posledním důsledkem toho, že se vydal za nás.

Tradice večeře Páně viděla Ježíšovu smrt ve spojení s jeho vzkříšením: Pán je ten, který v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno (Fp 2,8-9).

25 Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“

Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví – Toúto to potérion hé kainé diathéké estin en tó emó haimati – Tento kalich nové smlouvy je založen na mé krvi. Při poslední večeři tato slova nad kalichem vína pronesl Ježíš. Ta slova přijal od Pána Pavel a korintské církevní obci odevzdal.

Tělem a krví se v semitském vyjadřování rozuměl celý člověk se všemi svými aspekty. Je to Pán, vzkříšený a oslavený Kristus, kdo se dává v chlebu a vínu, a to ve svém oslaveném lidství i ve svém věčném božství. Účastníci večeře Páně se stávali spolustolovníky Pána, který se jim dával.

Jak Pavel, tak evangelista Lukáš používají o kalichu vína slova nová smlouva. Ježíšova oběť, jeho prolitá krev je základem této nové smlouvy Boha s lidmi, nového a definitivního společenství člověka s Bohem. Tak je v Kristově církvi naplněno Jeremiášovo prorocké slovo: Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. ... Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat (Jr 31,31-34).

26 Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.

Pavel k textu obřadu večeře Páně připojil svůj výklad tajemství bezmoci ukřižovaného Ježíše, v němž se zjevuje moc Boží. Korintským křesťanům zdůraznil, že večeře Páně je zvěstováním smrti Páně, dokud on nepřijde. Tedy čas naplnění života v Kristu je teprve v budoucnosti, až Pán znovu přijde.

dokud on nepřijde – to není jen časové ohraničení, protože až přijde Pán, bude viditelný a zjevný všem. Večeře Páně zvěstuje Ježíšovu smrt, ale současně hlásá jeho vzkříšení a budoucí příchod ve slávě.

Z Pavlových slov o slavení večeře Páně jsme se nedozvěděli nic o tom, kdo předsedal obřadu večeře Páně, kdo vyslovil ta slova: Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku. Je možné, že slavení večeře Páně předsedal někdo pověřený řízením obce, nebo pán domu, ve kterém se konalo shromáždění obce, tedy podobně jako hospodář při židovské paschální večeři. Korintská církevní obec byla obcí postavenou na charismatech, darech milosti, kterými byli obdařeni členové obce. I řízení obce označil Pavel za charisma (viz 1 Kor 12,28).

Pavel se na konci 11. kapitoly vrátil k poměrům při večeři Páně v Korintu. Když uvedl tradici slavení večeře Páně a zdůraznil, že jde o skutečné spojení všech účastníků večeře Páně s Kristem.

27 Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně.

Kdo by tedy – hoste hos an – proto (ten), kdo by – Pavlovým záměrem je napravit nesprávný způsob slavení večeře Páně, o kterém napsal v 11,20: Když vy se však shromažďujete, není to už společenství večeře Páně... Ve verších 23-25 ukázal pravou povahu večeře Páně a tady uvedl, jaké důsledky má to, když se tohoto slavení někdo zúčastní nesprávným způsobem: proviní se proti tělu a krvi Páně.

nehodně – nejde o nějakou osobní nehodnost člověka, nejde o osobní způsobilost. Použité slovo anaxiōs tady znamená nevhodným způsobem, tedy způsobem nevhodným pro to, co bylo ustanoveno Ježíšem, jak to Pavel vyjádřil slovy: Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo (1 Kor 10,17) ve společenství církve Kristovy. 

28 Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije.

zkoumá – také tento příkaz zkoumat (dokimazetōt) sebe sama nesměřuje k zamýšlení se nad vlastní mravní kvalitou obecně, ale týká se konkrétně vztahů ve společenství církevní obce. Při večeři Páně zazní Ježíšova slova: Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. Ježíš se vydal také za každého korintského křesťana. Proto jednat při večeři Páně s přítomnými bratry a sestrami nesolidárně odporuje smyslu Ježíšovy vydanosti. Vůči sobě navzájem měli být korintští křesťané solidární, plni vzájemné lásky, ohleduplnosti a povzbuzení.

Je ovšem třeba mít na mysli, že členy korintské církevní obce byli často lidé na křesťanství nedávno obrácení, jejichž víra byla dosud nezralá. Korintští křesťané žili v rozdílných prostředích, každý z nich měl svůj způsob myšlení, své osobní zkušenosti, a také své nároky a potřeby. K budování společenství církve měla těmto křesťanům obráceným ze židovství nebo z pohanských náboženství, boháčům i otrokům přispět shromáždění k slavení večeře Páně. A proto Pavel apeluje na svědomí každého z členů korintské církevní obce, aby při slavení večeře Páně byli navzájem solidární a ohleduplní. Vždyť večeře Páně jim připomínala Ježíšovu oběť (kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně) a ukazovala na Kristův druhý příchod (dokud on nepřijde – 1 Kor 11,26).

29 Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení.

nerozpoznává, že jde o tělo Páně – mē diakrinōn to soma – nerozlišuje toto tělo. Možná někteří korintští křesťané nerozlišovali večeři Páně od obyčejných hostin, které připravovali ve svých domech. Připomeňme si Pavlova slova: A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo (1 Kor 10,16-17). Církevní obec je tím jedním tělem, tělem Páně. Kdo ve společenství církve nerozpoznává, že jde o tělo Páně, kdo pohrdá církví Boží a chce zahanbit své chudé bratry a sestry (srov. 1 Kor 11,22), působí sám sobě odsouzení.

         30 Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají.

Pavel v této části listu ukazoval na zásadní konflikt způsobu jednání při shromáždění korintských křesťanů s Ježíšovými slovy ustanovení večeře Páně. Nešvary při večeři Páně mají za důsledek oslabení a onemocnění církevní obce i jednotlivých údů tohoto těla Páně.

31 Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni.

V tomto verši se i Pavel sám připojil ke korintským křesťanům, když použitím 1. osoby množného čísla vyzval sebe i korintskou církevní obec ke kritickému zpytování a souzení sebe a svého chování. Když budou vyvozeny odpovídající důsledky, je podle Pavlových slov možno uniknout Božímu soudu.

32 Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem.

      Pánův soud přítomný v tomto čase má křesťany vést k zamyšlení a změně smýšlení (obrácení), aby mohli uniknout definitivnímu soudu Božímu nad světem. Apoštol Pavel byl pro korintské křesťany prostředníkem Krista, a tak slova napomenutí a varování měla sloužit k jejich obrácení, aby večeře Páně slavená v Korintu skutečně sloužila k vnitřnímu růstu společenství církevní obce.

33 A tak, bratří moji, když se shromažďujete k společnému stolu, čekejte jeden na druhého. 34 Kdo má hlad, ať se nají doma, abyste se neshromažďovali k odsouzení. Ostatní věci zařídím, až přijdu.

Pavel v těchto posledních verších 11. kapitoly stanovil několik pravidel, která měla zajistit, aby se zabránilo nejvážnějším nešvarům při večeři Páně.

Jak jsme četli v 11,20-21, bohatí členové církevní obce si do shromáždění církevní obce přinášeli jídlo a víno a hojně si obojího užívali. Naproti tomu chudí otroci a dělníci přicházeli až potom, kdy skončili svou práci, a tak ze společné hostiny už nic neměli a sami si nic nepřinesli. Zůstali hladoví. Proto Pavel korintské křesťany vyzývá:

čekejte jeden na druhého – mají čekat, až se všichni shromáždí před společným jídlem a teprve pak s jídlem začít.

ať se nají doma – tato výzva patřila bohatým členům církevní obce. Mají se doma najíst tak, aby mohli ve shromáždění k večeři Páně vyčkat, až se ke společnému stolu sejde celé společenství.

až přijdu – nakonec Pavel ohlásil svou návštěvu, při níž zřejmě chtěl zavést další pravidla pro shromáždění k večeři Páně.