1. list
Korintským:


úvodem

01 02 03 04
05 06 07 08
09 10 11 12
13 14 15 16

o autoru listu
stručně obsah
poselství
promluvy
přehled literatury





1. list Korintským, kapitola 13


pracovní překlad (Břetislav Fajmon, leden 2025)

1Kdykoli mluvím jazyky lidskými i andělskými, ale nemám lásku, stal jsem se dunícím kovem a řinčícím činelem. 2Kdykoli mám proroctví a celé poznání a znám všechna tajemství, kdykoli mám všecku víru, takže přenáším pohoří, ale nemám lásku, nejsem ničím. 3Jestliže rozdám vše, co mi patří, a vydám své tělo, abych byl upálen, ale nebudu mít lásku, ničemu neprospěji.

4Láska jedná trpělivě; láska jedná laskavě; láska nezávidí a nevychloubá se, nedělá se důležitou; 5nechová se nepatřičně; nehledá své vlastní (věci); nejedná podrážděně; nepočítá špatné (činy); 6neraduje se z bezpráví, ale má radost ze správného (jednání); 7všechny věci přikrývá, všem věcem věří, ve všem má naději, ve všem zůstává.

8Láska nikdy nepřestane. Proroctví zanikne, jazyky umlknou, poznání přestane. 9Nyní známe jen zčásti a prorokujeme jen zčásti; 10až bude (vše) završeno, tak to, co bylo jen částečné, přestane. 11Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, chápal jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě. Když jsem se stal dospělým mužem, odložil jsem dětské (způsoby). 12Nyní vidíme jako skrze zrcadlo, nejasně, jednou (uvidíme) tváří v tvář. Nyní znám jen zčásti, jednou poznám natolik, jak jsem (sám) byl (Bohem) poznán.

13Teď tedy dál platí víra, naděje a láska, tyto tři, a největší z nich je láska.




Komentářové poznámky


Jaroslav Schrötter, 24.1. 2025

— Velepíseň lásky

Pro slovo láska je v řeckém originále 13. kapitoly používáno slovo agapé, což je jeden z několika řeckých výrazů pro lásku. (Další jsou storgé, erós, filia.) (viz slovník NIDNTTE, heslo agapó): sloveso agapó má velmi široký významový rozsah, je použito o Boží lásce k lidem (ve známém verši Jan 3,16: Tak Bůh miloval svět že dal svého Syna), o lásce mezi mužem a ženou i o vztazích mezi přáteli, ale také je použito o věcech, ze kterých se těšíme. V kapitole 13 listu do Korintu je slovo agapé užito o lásce v křesťanském společenství, kdy pouto vzájemných vztahů je hlubší než jen fyzická nebo romantická láska, protože nachází svůj zdroj v Boží lásce.

Text celé 13. kapitoly se přesným a stručným vyjadřováním odlišuje od ostatní částí 1 Kor. Zdá se, že text této kapitoly Pavel nediktoval tak spontánně jako text dalších kapitol. Je možné, že si alespoň některé její části formuloval už dříve při jiné příležitosti.

 

Verše 13,1-3 přesvědčují korintské křesťany o tom, že charismata bez lásky jsou bezcenná. Tyto tři verše mají opakující se stavbu. Nejprve se v každém verši uvádějí velkolepé výkony, které křesťané mohou podat. A pak zazní slova: agapén de mé echó – lásku však neměl. A následuje konstatování, že ani ty největší výkony nejsou bez lásky ničím.

Velmi působivé je použití 1. osoby jednotného čísla: Kdybych mluvil…, ale lásku bych neměl, jsem jen… Tak Pavel zve čtenáře, aby se ztotožnil s tím, co jim napsal.

 

1 Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.

Mezi korintskými křesťany se nejvyššího uznání dostávalo glosolalii: mluvení jazyky lidskými i andělskými. V korintské církevní obci chápali glosolalii jako jakési zakoušení nebeského světa už teď a tady.

Pavel nepodceňoval dar mluvení jazyky. Ale bez lásky, která je zaměřená na druhé, označil mluvení jazyky za dunící kov a zvučící zvon.

dunící kov (chalkos ēchōn – bronz znějící). Výrok je nejasný, neodkazuje na žádný známý hudební nástroj. Podle některých vykladačů mohl mít Pavel na mysli bronzovou trubku, podle jiných bronzový gong.

zvučící zvon (kumbalon alalazončinel řinčící). Použité slovo kumbalon znamená hudební nástroj, kterým je kovová deska, která při úderu vydává hlasitý, řinčivý zvuk. Tady je toto slovo použito metaforicky k označení zdroje hluku. Proto následuje slovo alalazon odvozené od slovesa alalazó, které se v Novém zákoně používá k označení hlasitého křiku.

Pavel symbolicky na těchto dvou zdrojích hlučného zvuku poukazuje na skutečnost, že mluvení v jazycích bez lásky je silný a poutavý hlas, který však nepřináší žádný skutečný duchovní užitek.

 

2 Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.

Pavel si cenil charismatu proroka, a také daru poznání. Ale už v 1 Kor 8,1 napsal: Poznání vede k domýšlivosti, kdežto láska buduje. Poznání člověka, který pohrdá svými slabšími bratry, působí v církevní obci negativně a destruktivně.

Ve druhé části verše je použit výrok, který v různých verzích citovali i evangelisté Marek a Matouš. (Mk 11,23: Amen, pravím vám, že kdo řekne této hoře: ‚Zdvihni se a vrhni se do moře‘ – a nebude pochybovat, ale bude věřit, že se stane, co říká, bude to mít. Mt 17,20: Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: ‚Přejdi odtud tam‘, a přejde.) Smyslem tohoto výroku o veliké víře je povzbudit důvěru křesťanů, že jejím prostřednictvím mohou uskutečňovat věci, které jsou z lidského hlediska nemožné.

Ale pak Pavel opět dodal: ale lásku bych neměl, nic nejsem.

 

3 A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.

Dokonce i tak obětavý čin jako je rozdání celého majetku potřebným, nebo mučednická smrt upálením samy o sobě nestačí, když nejsou motivovány láskou. Když chybí láska, když chybí touha pracovat k užitku druhých lidí, nic to neprospěje.

Úsilí o spravedlnost a prosazování pravdy, služba v církvi i ve společnosti musí podle apoštola Pavla mít pevný základ v lásce, jejímž zdrojem je spojení s Kristem.

Ve verších 4-7 jsou popsány atributy skutečné lásky.

Jde tu o lásku nepodmíněnou, lásku, kterou miloval Ježíš z Nazareta. Pavel při tom v řečtině použil patnáct sloves, tedy slovního druhu vyjadřujícího činnost, protože skutečná láska se projevuje činy.

Nejprve uvedl dvě slovesa, která vyjadřují, co skutečná láska (agapé) dělá. Pak následuje osm sloves se členem ou (ne, nikoli), která vyjadřují, co naopak skutečná láska nedělá. A na konci se Pavel vrátil k pozitivnímu vyjádření skutků lásky a uvedl pět sloves popisujících jednání lásky.

Negativní články řetězce patnácti sloves pojmenovávají nebezpečí hrozící zničením lásky. Naopak sedm pozitivních článků tohoto řetězce ukazuje na velké možnosti lásky. Ta může dát lidskému životu smysl a hloubku, dát mu nekonečnou hodnotu.

(Komentář k veršům 4-7 využívá i textu 4. kapitoly exhortace papeže Františka Amoris laetitia (Radost z lásky).)

 

4 Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.

láska je trpělivá – hē agapē makrothymei – láska dopřává čas (je trpělivá, je shovívavá).

Smysl slovesa makrothymei plyne z řeckého překladu Starého zákona (LXX), kde se říká o Bohu: Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný (Ex 34,6). Hebrejská slova 'e-reḵ 'ap-pa-yim (pomalý k hněvu) LXX překládá právě slovem makróthymos – shovívavý. Láska s sebou vždycky nese hlubokou shovívavost, která přijímá druhého, i když ten jedná jinak, než bychom si přáli. Pramenem této lásky je Kristus, jak Pavel píše v Kol 1,11: … z moci jeho božské slávy nabudete síly k trpělivosti a radostné vytrvalosti.

je laskavá – chrēsteuetai – je jemná, je milá, je dobrotivá. Slovo chrēsteuetai se odvozuje od chrestós, což označuje dobrého člověka, který svoji dobrotu projevuje skutky. Na jiných místech textu Nového zákona se objevuje podstatné jméno chréstotésdobrota, čestnost, laskavost, mírnost. (Například Ga 5,22: Ovocem Ducha je však láska, radost, pokoj, trpělivost (makrothumia), laskavost (chréstotés), dobrota (agathosune), věrnost, mírnost, sebeovládání. A v Řím 2,4: Nebo pohrdáš bohatstvím jeho dobroty (chréstotés), shovívavosti (anoché) a trpělivosti (makrothumia), ...?

Smysl slovesa chrésteuomai je obdobou smyslu slovesa makrothumeó a je jeho doplňkem. Pavel tak vysvětlil, že agapē makrothymei (láska dopřává času, přijímá druhého takového, jaký je, a dopřává mu čas k růstu) není pasivní, ale je to dynamický a kreativní vztah k druhým: agapē chrēsteuetai. Spojením těchto dvou sloves Pavel kladl důraz na to, že láska není jenom cit, ale je třeba ji chápat ve smyslu, který má hebrejské sloveso le'ehóv (milovat), totiž prokazovat dobro. Taková láska může vyjevit celou svoji plodnost a umožňuje zakoušet radost z dávání, které neměří, nežádá odměnu.

 

Následující tři slovesa tohoto verše jsou spojena se členem ou (ne, nikoli) a vyjadřují, co láska (agapé) nedělá.

nezávidí – hē agapē ou zēloi – láska nežárlí, nesoupeří. V lásce není místo pro nepřejícnost dobra někomu druhému. Pravá láska oceňuje úspěchy druhých, nevnímá je jako ohrožení. Ten, kdo miluje skutečnou láskou, také netrvá na tom, že pouze on je v právu. Takový postoj totiž činí člověka slepým pro dobré úmysly druhých lidí a jejich oprávněné požadavky.

láska se nevychloubá – hē agapē ou perpereuetai láska se nechlubí, nenaparuje se. Opakem je sloveso perpereuomai – chlubit se, což znamená snahu jevit se nadřazeně, snahu být středem dění. Kdo miluje, soustřeďuje svou pozornost na druhé, nepředvádí vlastní velikost. Jedná s vědomím, že všechno, co člověk má, přijal nezaslouženě od Boha. O tom psal Pavel už v 1 Kor 4,7: Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal?

není domýšliváou fysioutai – se nepyšní, není nafoukaná, doslova nezvětšuje se. Sloveso fusioó (nafouknout se) je podobné perpereuomai, jde však u něho nejen o touhu ukazovat vlastní kvality, ale i o ztrátu smyslu pro realitu. Pyšný člověk je přesvědčen o vlastním významu větším, než odpovídá skutečnosti.

Ježíš svým učedníkům připomínal, že ve světě mocných každý usiluje o ovládnutí druhého, a pak je nabádal: mezi vámi však tomu tak nebude (Mt 20,26). Logika křesťanské lásky není logikou těch, kdo se považují za nadřazené a mají potřebu dát druhým pocítit svoji moc, nýbrž logikou, podle níž: kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je vaším otrokem (Mt 20,27). A apoštol Petr píše: Opásejte se všichni ve vzájemném styku pokorou, neboť Bůh se staví proti pyšným (1 Petr 5,5).

 

5 Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.

Láska nejedná nečestně – (hē agapē) ouk aschēmonei – (láska) nejedná hrubě (tvrdě, neslušně). Ten, kdo miluje skutečnou láskou, bude vlídný, aby tak přispíval lidskému soužití, aby druhé nezraňoval. Působit bolest druhým si láska oškliví. Skutečná láska respektuje ostatní lidi, nezdůrazňuje jejich nedostatky a pochybení.

nehledá svůj prospěch - ou zētei ta heautēs – nehledá to své vlastní (svůj prospěch, své zájmy, své výhody, svůj zisk). Láska umí dávat a sloužit nezištně, nic nečekat zpět: Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte (Mt 10,8). Neprosazuje jen své zájmy: Nikdo ať nemyslí sám na sebe, nýbrž ať má ohled na druhého (1 Kor 10,24). Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu... (Ř 15,2).

nedá se vydráždit - ou paroxynetai – nerozhněvá se (nerozčiluje se). Řecké sloveso paroxunó obecně znamená provokovat nebo podněcovat někoho k akci. Ale může znamenat i vyvolání emocí. Tady tímto slovem Pavel odkazuje na hněv nebo rozčilení vyvolané něčím z vnějšku. Je to obranný postoj vůči druhým lidem, jako by byli nepřáteli. Skutečná láska nereaguje popuzeně, nerozčiluje se nad druhými: Nenechte se strhnout ke hříchu. Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem (Ef 4,26).

nepočítá křivdy ou logizetai to kakon – nepamatuje si to zlé (špatné). Pamatovat si a mít tak dlouho v mysli něco, co bylo zlé, nespravedlivé, nevděčné, špatné, ... vede k zahořklosti. Opakem je odpuštění, které se snaží chápat slabost druhých a omlouvat je. Příkladem je nám Ježíš, který se na kříži modlil: Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí (Lk 23,34). Bůh ospravedlňuje člověka zdarma a nikoli pro zásluhy. Proto je i láska agapē bezpodmínečná. Nejde jí o to, co si druhý zasloužil svým chováním. Nevyčítá mu jeho chyby, nepřipomíná minulé křivdy a zanedbání.

 

6 Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.

Nemá radost ze špatnosti ou chairei epi tē adikia – nemá ráda bezpráví (nespravedlnost, špatnost, ublížování). Výraz v originále odkazuje na něco negativního v lidském srdci. Je to postoj člověka, který se musí stále s někým srovnávat a někomu konkurovat. A to až do té míry, že se raduje, když je druhému ublíženo.

Po osmi výrazech týkajících se toho, co skutečná láska nedělá, následuje pět sloves, která popisují projevy lásky (agapé). Tyto dvě skupiny sloves jsou odděleny slovem de (ale, však).

ale vždycky se raduje z pravdy synchairei de tē alētheia – raduje se však z pravdy. Pavel tady pravdu chápe jako soulad života křesťana s Ježíšovým učením. Když člověk, který miluje, vidí, že se druhému daří žít pravdivý život, raduje se z toho: Vždyť nic nezmůžeme proti pravdě, nýbrž jen ve jménu pravdy. Radujeme se, kdykoli vy jste silní, i když my jsme slabí

(2 Kor 13,8-9).

 

7 Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.

V řeckém originálu má tento verš jednoduchou a působivou formu vytvořenou čtyřčlennou řadou dvojic slov: Prvním z dvojice je vždy slovo panta – všechno a druhým sloveso vyjadřující, co skutečná láska koná. Doslovný překlad verše je: Všechno omlouvá, všechno věří, všechno doufá, všechno vydrží. Tak se zdůrazňuje síla lásky schopné čelit čemukoli, co by ji mohlo ohrožovat.

cokoliv láska vydrží – panta stegei – všechno omlouvá, všechno překrývá – skutečná láska se vyhýbá odsuzování a tvrdému posuzování: Nesuďte, a nebudete souzeni (Lk 6,37). Milující zachovává bližnímu věrnost, i když ten si prošel neúspěchy a selháními. I přes prožitá zklamání projevuje milující bližnímu důvěru: Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů (1 Petr 4,8). Skutečná láska pečuje o pověst bližních, omlouvá je a umí mlčet o jejich nedostatcích.

(Ať se děje cokoliv,) láska věří panta pisteuei – všemu důvěřuje. Skutečná láska v sobě má nevyčerpatelnou zásobu důvěry. Nechává druhým svobodu, nepotřebuje všechno kontrolovat a ovládat. Jde tady o důvěru, která umí rozpoznat v bližním Bohem rozžaté světlo, i když je skryté v temnotách lidské bídy a slabosti. Láska ráda věří všemu dobrému, co se o lidech říká, a je však nedůvěřivá k informacím o špatnostech bližních.

(Ať se děje cokoliv,) láska má naději panta elpizeivšechno doufá, ve všem má naději. To znamená, že láska nezoufá nad budoucností. Tato slova označují naději, že se bližní může změnit. Ten, kdo takto miluje, dokáže přijímat druhého i s jeho špatnými stránkami a doufat v jeho dosud neodhalené možnosti. Stále doufá, že nejskrytější možnosti v budoucnosti vzklíčí, ač to možná nebude v tomto pozemském životě. Výraz elpizei v sobě totiž zahrnuje i přijetí skutečnosti, že se vše nebude vyvíjet podle lidských představ a přání.

Člověk je v Božím plánu spásy povolán k plnosti Božího království. Až bude proměněn Kristovou láskou pro Boží království, nebude již existovat jeho křehkost, stinné stránky, ani hříchy. Tato naděje Pavlovi umožnila, aby uprostřed pozemských trápení a zklamání napsal: Skrze (našeho Pána Ježíše Krista) jsme vírou získali přístup k této milosti. V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží (Řím 5,2). Máme pevnou naději a jsme si jisti, že jako jste účastni utrpení, tak budete účastni také útěchy (2 Kor 1,7).

(Ať se děje cokoliv,) láska vytrvá panta hypomeneivšechno vydrží, všechno snáší, všechno překoná. Skutečná láska snáší všechna protivenství. Obstojí i v nevraživém prostředí. Není to jen tolerance některých nepříjemných věcí, ale trvalá schopnost vyrovnat se s nejrůznějšími problémy, slabostmi a konflikty. Je to síla lásky, která umožňuje bojovat proti zlu, které lidi ohrožuje. Láska se nedá zničit ani záští, pohrdáním, zraněním od lidí. Později to Pavel vyjádřil slovy: Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem (Řím 12,21).

 

Ve verších 8-13 Pavel ubezpečuje své čtenáře, že skutečná láska nikdy nezanikne.

 

8 Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno.

Jsou tu vyjmenována charismata, která byla v korintské církevní obci velice ceněná: prorocké mluvení, mluvení jazyky a slovo poznání (logos gnōseōs). Ale Pavel korintským křesťanům připomněl, že tyto dary Ducha jsou pomíjivé, stejně jako je pomíjivý tento svět. Naopak charakteristickým rysem lásky je její stálost, její trvání v Božím království.

Ve verších 13,1-3 Pavel vyložil, že charismata bez lásky jsou bezcenná. Tady ukázal, že charismata, tolik ceněná korintskými křesťany, patří k provizoriu tohoto času, slouží přítomnosti. Ale láska je trvalá, neboť je součástí Boží existence.

 

9 Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; 10 až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.

částečné – ek merous – z části – tato slova jsou v originále hned na začátku obou vět souvětí, protože na ně Pavel v řečtině kladl důraz. Doslova: Z části jen známe a z části prorokujeme. Proto český překlad slovo částečné dává na konec obou vět, aby stejně jako řecký originál zdůraznil, že naše poznání, a také naše vyjadřování o Bohu je velmi omezené:

Když mluvíme o Bohu, používáme jako analogie pro skutečnosti Božího bytí pojmy týkající se tohoto světa. Ač jsou tyto výpovědi o Bohu jen částečné, může náš rozum, osvícený milostí víry, přijímat poznání o Bohu, které je sice jen částečné, ale je pravdivé. V pozdějším novozákonním listu čteme pro naši víru a naději důležitou přímluvu: Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal (Ef 1,17-18).

bude překonáno – v definitivním naplnění Božího království skončí to, co je částečné. V 10. verši se doslova píše: částečnost bude odstraněna. Pavel tady odkazoval na očekávané dokonání všeho v Bohu, tedy na cíl, ke kterému všechno směřuje: A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: „Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! (1 Kor 15,54).


11 Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské.

Rozdíl mezi částečným poznáním Božího bytí a poznáním naplněným v Božím království Pavel vysvětlil na rozdílu mezi světem dítěte a světem dospělých. A v dalším verši také na rozdílu mezi obrazem v zrcadle a skutečností.

Srovnávání světa dítěte a dospělých byla v Pavlově době obvyklá. (Ta srovnání nelze posuzovat očima současné psychologie.) O porovnání lidské nedospělosti a zralosti se píše i v Ef 4,13-14: Abychom dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení ... Tato srovnání vycházejí ze skutečnosti, že děti myslí, mluví a usuzují v rámci své omezené dětské zkušenosti a teprve později se jim spolu s dospělostí otevírá širší obzor a hlubší chápání světa. Pavlovo srovnání dětství a dospělosti má korintským křesťanům sdělit, že mnohé v jejich životě je pomíjivé a že jejich velká hrdost na poznání a obdržené dary Ducha je znamením dětinské, tedy nezralé víry.

 

12 Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.

vidíme jako v zrcadle, jen v hádance – do protikladu k nynějšímu jen zprostředkovanému vidění Božích pravd postavil Pavel budoucí vidění tváří v tvář. Kovová zrcadla v té době zobrazovala zkresleně a Pavel dokonce napsal vidíme jen v hádance. Jeho sdělení bylo určeno těm křesťanům v Korintu, kteří si namlouvali, že již dosáhli stavu naplnění: Už jste nasyceni, už jste zbohatli, vešli jste do Božího království (1 Kor 4,8). Pavel zdůraznil, že jejich vizionářské vidění je nejasné a nezřetelné, jen v hádance. Bezprostřední vnímání Boha tváří v tvář je vyhrazeno budoucímu Božímu království.

Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne – Pavel tu neměl na mysli rozumové poznání, ale poznání v lásce, jehož smyslem je osobní společenství s Bohem. Bůh lidi už teď přijímá takové, jací jsou. Ale jejich plná a jednoznačná odpověď na jeho lásku bude možná až v Božím království. Teď a tady je jejich vztah k Bohu stále ohrožen slabostí a hříchem.

 

13 A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.

Víra znamená spolehnout se bezvýhradně na Boha. V tomto spolehnutí je základ křesťanské naděje, že Bůh lidem daruje život v plnosti. Skutečná láska je láska Boží, kterou nám jako dar Ducha Bůh vlévá do nitra.

největší z té trojice je láska – víra a naděje jsou zásadní prostředky spásy, ale láska – agapé je cílem, ke kterému člověka tyto prostředky mají přivést. 


následující: 1. list Korintským 14


Diskuse:


Vstup do diskuse:

Jméno:   

Váš email (nebude zveřejněn, slouží pouze ke kontrole hesla)

Heslo, které jste obdržel/a při registraci:

(Registrovat se / zapomněl/a jste heslo)

Váš vzkaz: