Komentářové poznámky
Jaroslav Schrötter, 24.1. 2025
— Velepíseň lásky
Pro slovo láska je v řeckém
originále 13. kapitoly používáno slovo agapé, což je jeden z
několika řeckých výrazů pro lásku. (Další jsou storgé, erós, filia.) (viz slovník NIDNTTE, heslo agapó): sloveso agapó má velmi široký významový rozsah, je použito o Boží lásce k lidem (ve známém verši Jan 3,16: Tak Bůh miloval svět že dal svého Syna), o lásce mezi mužem a ženou i o vztazích mezi přáteli, ale také je použito o věcech, ze kterých se těšíme. V kapitole 13 listu do Korintu je slovo agapé užito o lásce v křesťanském společenství, kdy pouto vzájemných vztahů je hlubší než jen fyzická nebo romantická láska, protože nachází svůj zdroj v Boží lásce.
Text celé 13. kapitoly se přesným a stručným vyjadřováním
odlišuje od ostatní částí 1 Kor. Zdá se, že text této kapitoly Pavel nediktoval
tak spontánně jako text dalších kapitol. Je možné, že si alespoň některé její části
formuloval už dříve při jiné příležitosti.
Verše 13,1-3 přesvědčují korintské křesťany o
tom, že charismata bez lásky jsou bezcenná. Tyto tři verše mají opakující se
stavbu. Nejprve se v každém verši uvádějí velkolepé výkony, které křesťané
mohou podat. A pak zazní slova: agapén de mé echó – lásku však neměl.
A následuje konstatování, že ani ty největší výkony nejsou bez lásky ničím.
Velmi působivé je použití 1. osoby jednotného čísla: Kdybych
mluvil…, ale lásku bych neměl, jsem jen… Tak Pavel zve čtenáře, aby se
ztotožnil s tím, co jim napsal.
1 Kdybych
mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom
dunící kov a zvučící zvon.
Mezi korintskými křesťany se nejvyššího uznání dostávalo
glosolalii: mluvení jazyky lidskými i andělskými.
V korintské církevní obci chápali glosolalii jako jakési zakoušení
nebeského světa už teď a tady.
Pavel nepodceňoval dar mluvení jazyky. Ale bez
lásky, která je zaměřená na druhé, označil mluvení jazyky za dunící
kov a zvučící zvon.
dunící kov (chalkos ēchōn – bronz
znějící). Výrok je nejasný, neodkazuje na žádný známý hudební nástroj. Podle
některých vykladačů mohl mít Pavel na mysli bronzovou trubku, podle jiných
bronzový gong.
zvučící zvon (kumbalon alalazon – činel
řinčící). Použité slovo kumbalon znamená hudební nástroj, kterým je
kovová deska, která při úderu vydává hlasitý, řinčivý zvuk. Tady je toto slovo použito
metaforicky k označení zdroje hluku. Proto následuje slovo alalazon odvozené
od slovesa alalazó, které se v Novém zákoně používá k označení
hlasitého křiku.
Pavel symbolicky na těchto dvou zdrojích hlučného
zvuku poukazuje na skutečnost, že mluvení v jazycích bez lásky je silný a poutavý
hlas, který však nepřináší žádný skutečný duchovní užitek.
2 Kdybych
měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano,
kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic
nejsem.
Pavel si cenil charismatu proroka, a
také daru poznání. Ale už v 1 Kor 8,1 napsal: Poznání
vede k domýšlivosti, kdežto láska buduje. Poznání člověka, který pohrdá
svými slabšími bratry, působí v církevní obci negativně a destruktivně.
Ve druhé části verše je použit výrok, který v různých
verzích citovali i evangelisté Marek a Matouš. (Mk 11,23: Amen, pravím vám,
že kdo řekne této hoře: ‚Zdvihni se a vrhni se do moře‘ – a nebude
pochybovat, ale bude věřit, že se stane, co říká, bude to mít. Mt 17,20: Amen,
pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: ‚Přejdi
odtud tam‘, a přejde.) Smyslem tohoto výroku o veliké víře
je povzbudit důvěru křesťanů, že jejím prostřednictvím mohou uskutečňovat věci,
které jsou z lidského hlediska nemožné.
Ale pak Pavel opět dodal: ale lásku bych
neměl, nic nejsem.
3 A kdybych
rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku
bych neměl, nic mi to neprospěje.
Dokonce i tak obětavý čin jako je rozdání celého
majetku potřebným, nebo mučednická smrt upálením samy o sobě nestačí, když nejsou
motivovány láskou. Když chybí láska, když chybí touha pracovat k užitku
druhých lidí, nic to neprospěje.
Úsilí o spravedlnost a prosazování pravdy, služba
v církvi i ve společnosti musí podle apoštola Pavla mít pevný základ v lásce,
jejímž zdrojem je spojení s Kristem.
Ve verších 4-7 jsou popsány atributy skutečné
lásky.
Jde tu o lásku nepodmíněnou, lásku, kterou miloval
Ježíš z Nazareta. Pavel při tom v řečtině použil patnáct sloves,
tedy slovního druhu vyjadřujícího činnost, protože skutečná láska se
projevuje činy.
Nejprve uvedl dvě slovesa, která vyjadřují, co skutečná
láska (agapé) dělá. Pak následuje osm sloves se členem ou (ne, nikoli),
která vyjadřují, co naopak skutečná láska nedělá. A na konci se Pavel vrátil k pozitivnímu
vyjádření skutků lásky a uvedl pět sloves popisujících jednání lásky.
Negativní články řetězce patnácti sloves pojmenovávají
nebezpečí hrozící zničením lásky. Naopak sedm pozitivních článků tohoto řetězce
ukazuje na velké možnosti lásky. Ta může dát lidskému životu smysl a hloubku,
dát mu nekonečnou hodnotu.
(Komentář k veršům 4-7 využívá i textu 4.
kapitoly exhortace papeže Františka Amoris laetitia (Radost z lásky).)
4 Láska
je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.
láska je trpělivá – hē agapē
makrothymei – láska dopřává čas (je trpělivá, je shovívavá).
Smysl slovesa makrothymei plyne z řeckého překladu Starého
zákona (LXX), kde se říká o Bohu: Bůh plný slitování
a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný (Ex 34,6).
Hebrejská slova 'e-reḵ 'ap-pa-yim (pomalý k hněvu)
LXX překládá právě slovem makróthymos – shovívavý. Láska s
sebou vždycky nese hlubokou shovívavost, která přijímá druhého, i když ten jedná
jinak, než bychom si přáli. Pramenem této lásky
je Kristus, jak Pavel píše v Kol 1,11: …
z moci jeho božské slávy nabudete síly k trpělivosti a radostné vytrvalosti.
je laskavá – chrēsteuetai –
je jemná, je milá, je dobrotivá. Slovo chrēsteuetai se odvozuje
od chrestós, což označuje dobrého člověka, který svoji dobrotu
projevuje skutky. Na jiných místech textu Nového zákona se objevuje podstatné
jméno chréstotés – dobrota, čestnost, laskavost, mírnost. (Například
Ga 5,22: Ovocem Ducha je však láska, radost, pokoj, trpělivost (makrothumia),
laskavost (chréstotés), dobrota (agathosune),
věrnost, mírnost, sebeovládání. A v Řím 2,4: Nebo pohrdáš bohatstvím
jeho dobroty (chréstotés), shovívavosti (anoché)
a trpělivosti (makrothumia), ...?
Smysl slovesa chrésteuomai je obdobou smyslu
slovesa makrothumeó a je jeho doplňkem. Pavel tak vysvětlil, že agapē
makrothymei (láska dopřává času, přijímá druhého takového, jaký je, a
dopřává mu čas k růstu) není pasivní, ale je to dynamický a kreativní
vztah k druhým: agapē chrēsteuetai. Spojením těchto dvou
sloves Pavel kladl důraz na to, že láska není jenom cit, ale je třeba ji chápat
ve smyslu, který má hebrejské sloveso le'ehóv (milovat),
totiž prokazovat dobro. Taková láska může vyjevit celou svoji
plodnost a umožňuje zakoušet radost z dávání, které neměří,
nežádá odměnu.
Následující tři slovesa tohoto verše
jsou spojena se členem ou (ne, nikoli) a vyjadřují, co láska
(agapé) nedělá.
nezávidí – hē agapē ou
zēloi – láska nežárlí, nesoupeří. V lásce není místo pro nepřejícnost
dobra někomu druhému. Pravá láska oceňuje úspěchy druhých, nevnímá je jako
ohrožení. Ten, kdo miluje skutečnou láskou, také netrvá na tom, že pouze on je
v právu. Takový postoj totiž činí člověka slepým pro dobré úmysly druhých lidí
a jejich oprávněné požadavky.
láska se nevychloubá – hē
agapē ou perpereuetai – láska se nechlubí, nenaparuje se. Opakem
je sloveso perpereuomai – chlubit se, což znamená snahu
jevit se nadřazeně, snahu být středem dění. Kdo miluje, soustřeďuje svou
pozornost na druhé, nepředvádí vlastní velikost. Jedná s vědomím, že
všechno, co člověk má, přijal nezaslouženě od Boha. O tom psal Pavel už
v 1 Kor 4,7: Kdo
ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal,
proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal?
není domýšlivá – ou fysioutai – se nepyšní,
není nafoukaná, doslova nezvětšuje se. Sloveso fusioó (nafouknout
se) je podobné perpereuomai, jde však u něho nejen o touhu ukazovat
vlastní kvality, ale i o ztrátu smyslu pro realitu. Pyšný člověk je přesvědčen
o vlastním významu větším, než odpovídá skutečnosti.
Ježíš svým učedníkům připomínal, že ve světě mocných
každý usiluje o ovládnutí druhého, a pak je nabádal: mezi vámi však tomu tak
nebude (Mt 20,26). Logika křesťanské lásky není logikou těch, kdo se
považují za nadřazené a mají potřebu dát druhým pocítit svoji moc, nýbrž
logikou, podle níž: kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je vaším otrokem
(Mt 20,27). A apoštol Petr píše: Opásejte se všichni ve vzájemném styku
pokorou, neboť Bůh se staví proti pyšným (1 Petr 5,5).
5 Láska
nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
Láska nejedná nečestně – (hē
agapē) ouk aschēmonei – (láska) nejedná hrubě (tvrdě,
neslušně). Ten, kdo miluje skutečnou láskou, bude vlídný, aby tak přispíval
lidskému soužití, aby druhé nezraňoval. Působit bolest druhým si
láska oškliví. Skutečná láska respektuje ostatní lidi, nezdůrazňuje jejich
nedostatky a pochybení.
nehledá svůj prospěch - ou
zētei ta heautēs – nehledá to své vlastní (svůj prospěch, své zájmy,
své výhody, svůj zisk). Láska umí dávat a sloužit nezištně, nic
nečekat zpět: Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte (Mt 10,8).
Neprosazuje jen své zájmy: Nikdo ať nemyslí sám na sebe, nýbrž ať má ohled
na druhého (1 Kor 10,24). Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu,
aby to bylo k dobru společného růstu... (Ř 15,2).
nedá se vydráždit - ou paroxynetai
– nerozhněvá se (nerozčiluje se). Řecké sloveso paroxunó
obecně znamená provokovat nebo podněcovat někoho k akci. Ale
může znamenat i vyvolání emocí. Tady tímto slovem Pavel odkazuje
na hněv nebo rozčilení vyvolané něčím z vnějšku. Je to obranný postoj vůči
druhým lidem, jako by byli nepřáteli. Skutečná láska nereaguje popuzeně,
nerozčiluje se nad druhými: Nenechte se strhnout ke hříchu. Slunce ať
nezapadá nad vaším hněvem (Ef 4,26).
nepočítá křivdy – ou logizetai to
kakon – nepamatuje si to zlé (špatné). Pamatovat si a mít tak dlouho v
mysli něco, co bylo zlé, nespravedlivé, nevděčné, špatné, ... vede k zahořklosti.
Opakem je odpuštění, které se snaží chápat slabost druhých a omlouvat je.
Příkladem je nám Ježíš, který se na kříži modlil: Otče, odpusť jim, vždyť
nevědí, co činí (Lk 23,34). Bůh ospravedlňuje člověka zdarma a nikoli
pro zásluhy. Proto je i láska agapē bezpodmínečná. Nejde jí o to, co
si druhý zasloužil svým chováním. Nevyčítá mu jeho chyby, nepřipomíná minulé
křivdy a zanedbání.
6 Nemá
radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.
Nemá radost ze špatnosti – ou
chairei epi tē adikia – nemá ráda bezpráví (nespravedlnost,
špatnost, ublížování). Výraz v originále odkazuje na něco
negativního v lidském srdci. Je to postoj člověka, který se musí stále s někým
srovnávat a někomu konkurovat. A to až do té míry, že se raduje, když je
druhému ublíženo.
Po osmi výrazech týkajících se toho, co skutečná
láska nedělá, následuje pět sloves, která popisují projevy lásky (agapé).
Tyto dvě skupiny sloves jsou odděleny slovem de (ale, však).
ale vždycky se raduje z pravdy – synchairei
de tē alētheia – raduje se však z pravdy. Pavel tady pravdu chápe
jako soulad života křesťana s Ježíšovým učením. Když člověk, který
miluje, vidí, že se druhému daří žít pravdivý život, raduje se z toho: Vždyť
nic nezmůžeme proti pravdě, nýbrž jen ve jménu pravdy. Radujeme se, kdykoli vy
jste silní, i když my jsme slabí
(2 Kor 13,8-9).
7 Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má
naději, láska vytrvá.
V řeckém originálu má tento
verš jednoduchou a působivou formu vytvořenou čtyřčlennou řadou dvojic slov: Prvním
z dvojice je vždy slovo panta – všechno a druhým sloveso
vyjadřující, co skutečná láska koná. Doslovný překlad verše je: Všechno
omlouvá, všechno věří, všechno doufá, všechno vydrží. Tak se zdůrazňuje
síla lásky schopné čelit čemukoli, co by ji mohlo ohrožovat.
cokoliv láska vydrží – panta stegei
– všechno omlouvá, všechno překrývá – skutečná láska se vyhýbá odsuzování a
tvrdému posuzování: Nesuďte, a nebudete souzeni (Lk 6,37). Milující
zachovává bližnímu věrnost, i když ten si prošel neúspěchy a selháními. I přes
prožitá zklamání projevuje milující bližnímu důvěru: Především mějte
vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů (1
Petr 4,8). Skutečná láska pečuje o pověst bližních, omlouvá je a umí mlčet o jejich
nedostatcích.
(Ať se děje cokoliv,) láska
věří – panta pisteuei – všemu důvěřuje. Skutečná láska
v sobě má nevyčerpatelnou zásobu důvěry. Nechává druhým svobodu,
nepotřebuje všechno kontrolovat a ovládat. Jde tady o důvěru, která umí
rozpoznat v bližním Bohem rozžaté světlo, i když je skryté
v temnotách lidské bídy a slabosti. Láska ráda věří všemu dobrému, co
se o lidech říká, a je však nedůvěřivá k informacím o špatnostech bližních.
(Ať se děje cokoliv,) láska
má naději – panta elpizei – všechno doufá, ve všem má
naději. To znamená, že láska nezoufá nad budoucností. Tato slova označují
naději, že se bližní může změnit. Ten, kdo takto miluje, dokáže přijímat
druhého i s jeho špatnými stránkami a doufat v jeho dosud
neodhalené možnosti. Stále doufá, že nejskrytější možnosti v budoucnosti
vzklíčí, ač to možná nebude v tomto pozemském životě. Výraz elpizei v
sobě totiž zahrnuje i přijetí skutečnosti, že se vše nebude vyvíjet podle lidských
představ a přání.
Člověk je v Božím plánu spásy povolán
k plnosti Božího království. Až bude proměněn Kristovou láskou pro Boží
království, nebude již existovat jeho křehkost, stinné stránky, ani hříchy. Tato
naděje Pavlovi umožnila, aby uprostřed pozemských trápení a zklamání napsal: Skrze
(našeho Pána Ježíše Krista) jsme vírou získali přístup k této
milosti. V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží (Řím
5,2). Máme pevnou naději a jsme si jisti, že jako jste účastni utrpení, tak
budete účastni také útěchy (2 Kor 1,7).
(Ať se děje cokoliv,) láska
vytrvá – panta hypomenei – všechno vydrží,
všechno snáší, všechno překoná. Skutečná láska snáší všechna protivenství. Obstojí
i v nevraživém prostředí. Není to jen tolerance některých nepříjemných věcí, ale
trvalá schopnost vyrovnat se s nejrůznějšími problémy, slabostmi a konflikty.
Je to síla lásky, která umožňuje bojovat proti zlu, které lidi ohrožuje. Láska
se nedá zničit ani záští, pohrdáním, zraněním od lidí. Později to Pavel
vyjádřil slovy: Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem (Řím
12,21).
Ve verších 8-13 Pavel ubezpečuje své
čtenáře, že skutečná láska nikdy nezanikne.
8 Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty
ustanou; poznání – to bude překonáno.
Jsou tu vyjmenována charismata, která byla
v korintské církevní obci velice ceněná: prorocké mluvení, mluvení jazyky
a slovo poznání (logos gnōseōs). Ale Pavel korintským křesťanům
připomněl, že tyto dary Ducha jsou pomíjivé, stejně jako je pomíjivý tento
svět. Naopak charakteristickým rysem lásky je její stálost, její trvání v Božím
království.
Ve verších 13,1-3 Pavel vyložil, že charismata bez
lásky jsou bezcenná. Tady ukázal, že charismata, tolik ceněná korintskými
křesťany, patří k provizoriu tohoto času, slouží přítomnosti. Ale láska je
trvalá, neboť je součástí Boží existence.
9 Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování
je jen částečné; 10 až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude
překonáno.
částečné – ek merous – z části – tato
slova jsou v originále hned na začátku obou vět souvětí, protože na ně
Pavel v řečtině kladl důraz. Doslova: Z části jen známe a z části
prorokujeme. Proto český překlad slovo částečné dává na konec obou
vět, aby stejně jako řecký originál zdůraznil, že naše poznání, a také naše
vyjadřování o Bohu je velmi omezené:
Když mluvíme o Bohu, používáme jako analogie pro
skutečnosti Božího bytí pojmy týkající se tohoto světa. Ač jsou tyto výpovědi o
Bohu jen částečné, může náš rozum, osvícený milostí víry, přijímat poznání
o Bohu, které je sice jen částečné, ale je pravdivé. V pozdějším
novozákonním listu čteme pro naši víru a naději důležitou přímluvu: Prosím,
aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti
a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli,
k jaké naději vás povolal (Ef 1,17-18).
bude překonáno – v definitivním
naplnění Božího království skončí to, co je částečné. V 10. verši se
doslova píše: částečnost bude odstraněna. Pavel tady odkazoval na
očekávané dokonání všeho v Bohu, tedy na cíl, ke kterému všechno směřuje: A
když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní,
co je psáno: „Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! (1 Kor 15,54).
11 Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem
jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to,
co je dětinské.
Rozdíl mezi částečným poznáním Božího
bytí a poznáním naplněným v Božím království Pavel vysvětlil na rozdílu
mezi světem dítěte a světem dospělých. A v dalším verši také na rozdílu
mezi obrazem v zrcadle a skutečností.
Srovnávání světa dítěte a dospělých
byla v Pavlově době obvyklá. (Ta srovnání nelze posuzovat očima současné
psychologie.) O porovnání lidské nedospělosti a zralosti se píše i v Ef
4,13-14: Abychom dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.
Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého
učení ... Tato srovnání vycházejí ze skutečnosti, že děti myslí, mluví a
usuzují v rámci své omezené dětské zkušenosti a teprve později se jim
spolu s dospělostí otevírá širší obzor a hlubší chápání světa. Pavlovo srovnání
dětství a dospělosti má korintským křesťanům sdělit, že mnohé v jejich životě je
pomíjivé a že jejich velká hrdost na poznání a obdržené dary Ducha je
znamením dětinské, tedy nezralé víry.
12 Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom
však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně,
jako Bůh zná mne.
vidíme jako v zrcadle, jen v hádance
– do protikladu k nynějšímu jen zprostředkovanému vidění Božích
pravd postavil Pavel budoucí vidění tváří v tvář. Kovová zrcadla
v té době zobrazovala zkresleně a Pavel dokonce napsal vidíme
jen v hádance. Jeho sdělení bylo určeno těm křesťanům
v Korintu, kteří si namlouvali, že již dosáhli stavu naplnění: Už jste
nasyceni, už jste zbohatli, vešli jste do Božího království (1 Kor 4,8). Pavel
zdůraznil, že jejich vizionářské vidění je nejasné a nezřetelné, jen
v hádance. Bezprostřední vnímání Boha tváří v tvář je
vyhrazeno budoucímu Božímu království.
Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně,
jako Bůh zná mne – Pavel tu neměl na mysli rozumové poznání, ale poznání
v lásce, jehož smyslem je osobní společenství s Bohem. Bůh
lidi už teď přijímá takové, jací jsou. Ale jejich plná a jednoznačná odpověď na
jeho lásku bude možná až v Božím království. Teď a tady je jejich vztah
k Bohu stále ohrožen slabostí a hříchem.
13 A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší
z té trojice je láska.
Víra znamená spolehnout se bezvýhradně
na Boha. V tomto spolehnutí je základ křesťanské naděje, že
Bůh lidem daruje život v plnosti. Skutečná láska je láska Boží,
kterou nám jako dar Ducha Bůh vlévá do nitra.
největší z té trojice je láska – víra a naděje jsou
zásadní prostředky spásy, ale láska – agapé je cílem, ke
kterému člověka tyto prostředky mají přivést.