¹Oznamuji vám, bratři (a sestry) dobrou zprávu, kterou jsme vám hlásal a ve které stojíte, ²skrze kterou jste zachraňováni, jestliže se držíte toho, proč jsem vám hlásal, abyste neuvěřili nadarmo. ³Předal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, ⁴byl pohřben, ale byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ⁵ukázal se Petrovi, a potom Dvanácti. ⁶Pak se ukázal více než pěti stům bratří (a sester) najednou, z nichž jich hodně dosud žije, jen někteří zemřeli.

⁷Pak se ukázal Jakubovi a pak všem apoštolům. ⁸Naposledy se jako nedonošenému dítěti ukázal také mně. ⁹Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů, který není hoden nechat se nazývat apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev. ¹⁰Milostí Boží jsem tím, kým jsem; a jeho milost vůči mně nebyla zbytečná, ale usilovně jsem pracoval, více než oni všichni -- ale ne já, ale milost Boží společně se mnou. ¹¹ať už já nebo oni, toto hlásáme a tak jste uvěřili.

¹²Jestliže se o Mesiáši hlásá, že byl vzkříšen z mrtvých, proč někteří mezi vámi říkají, že není zmrtvýchvstání? ¹³Jestliže není zmrtvýchvstání, tak nebyl vzkříšen ani Mesiáš. ¹⁴A jestliže nebyl vzkříšen Mesiáš, zbytečné je naše hlásání i vaše víra ¹⁵a o Bohu svědčíme lživě, protože jsme dosvědčili, že Bůh vzkřísil Mesiáše -- ten ale nevstal, jestliže mrtví nemohou být vzkříšeni. ¹⁶Jestliže mrtví nemají být vzkříšeni, tak nebyl vzkříšen ani Mesiáš. ¹⁷Jestliže tedy (Ježíš) Kristus nebyl vzkříšen, vaše víra je zbytečná a ještě jste ve svých hříších ¹⁸a ti, kdo zemřeli v Kristu, jsou ztraceni. ¹⁹Jestliže máme naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejbídnější ze všech lidí.

²⁰Ale Mesiáš byl vzkříšen -- jako první z těch, kdo zesnuli. ²¹Skrze člověka přišla smrt, a skrze člověka přichází i vzkříšení z mrtvých. ²²Jako skrze Adama všichni umírají, tak v Kristu budou všichni obživeni. ²³Tak je dáno pořadí: Kristus jako první, pak ti, co patří Kristu, při jeho příchodu. ²⁴Pak přijde konec, když (Kristus) předá království Bohu Otci, aby zbavil moci každou mocnost, pravomoc a sílu.

²⁵(Kristus) má vládnout, dokud (Bůh Otec) nedá všechny nepřátele pod jeho nohy. ²⁶Jako poslední nepřítel bude zbavena moci smrt. ²⁷Vždyť všechny věci (Bůh Otec) podřídil pod jeho (Kristovy) nohy. Když řekl, že vše je podřízeno, je zjevné, že kromě toho, který mu všechny věci podřídil. ²⁸Až mu (Otec) podřídí) všechny věci, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdou mu všechny věci podřídil, aby Bůh byl všechno ve všech. ²⁹Neboť co dělají ti, kdo se dávají křtít za mrtvé? Jestliže mrtví nebudou vzkříšeni, proč se (ti živí) nechávají za ně křtít? ³⁰Proč i my se každou chvíli vydáváme v nebezpečí? ³¹Každodenně umírám, ale přesto se chlubím vámi, bratři, skrze Krista Ježíše, Pána našeho. ³²Jestliže jsem jen v lidském ohledu bojoval se šelmami v Efezu, jaký z toho mám užitek? Jestliže mrtví nebudou vzkříšeni, tak jezme a pijme, protože zítra zemřeme. ³³Nemylte se: špatné společenské kontakty kazí dobré mravy. ³⁴Buďte střízliví a nehřešte: Někteří neznají Boha -- říkám to k vašemu zahanbení.

³⁵Ale někdo řekne: Jak jsou vzkříšeni mrtví? V jakém těle přijdou? ³⁶Ty nerozumný (člověče), co ty rozséváš, nepovstane k životu, pokud to nezemře. ³⁷A (zrní), které rozséváš, není skutečnost, která povstane, ale pouhé jádro pšenice nebo jiného (obilí). ³⁸A Bůh mu dává skutečnost, kterou si přál, každému ze zrníček jeho vlastní rostlinu. ³⁹Každé tělo není stejné -- jiné je tělo lidí, jiné dobytka, ptáků či ryb. ⁴⁰Těla jsou nebeská i pozemská. Jiná je sláva nebeských, jiná pozemských. ⁴¹Jiná je sláva slunce, měsíce nebo hvězd. (I) hvězda od hvězdy se liší slávou.

⁴²Tak je to i se vzkříšením z mrtvých: Zasévá se ve zkáze, povstává v neporušitelnosti. ⁴³Zasévá se v hanbě, povstává ve slávě. Zasévá se ve slabosti, povstává v moci. ⁴⁴Zasévá se tělo přirozené, povstává tělo duchovní. Jestliže existuje tělo přirozené, existuje i (tělo) duchovní. ⁴⁵Proto je i psáno: Přišel první člověk Adam jako duše živá. Poslední Adam (přišel jako) duch, který dává život. ⁴⁶Nepřišel tedy nejprve duchovní, ale přirozený, a až pak duchovní. ⁴⁷První člověk byl učiněn z hlíny země, druhý člověk (přišel) z nebe. ⁴⁸Jako byl (ten první člověk) učiněn z hlíny, tak i (druzí) byli učiněni z hlíny, a jak je člověk nebeský tak i (druzí) budou učiněni nebeští. ⁴⁹A jako jsme nesli obraz učiněného z hlíny, tak vezměme na sebe obraz nebeského.

⁵⁰Říkám vám, bratři, že tělo a krev se nemůže stát dědicem Božího království, ani zkáza se nemůže stát dědicem nepomíjivosti. ⁵¹Hle, říkám vám tajemství: Všichni nezemřeme, ale všichni budeme proměněni. ⁵²V mžiku, mrknutím oka, při zvuku poslední polnice. Zazní polnice a mrtví budou vzkříšeni k nepomíjivosti, a my (živí) budeme proměněni. ⁵³Pomíjivé má obléci nepomíjivost, a smrtelné má obléci nesmrtelnost. ⁵⁴Jakmile toto pomíjivé obleče nepomíjivost a toto smrtelné obleče nesmrtelnost, uskuteční se napsané slovo: Smrt je pohlcena ve vítězství. ⁵⁵Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvůj osten? ⁵⁶Ostnem smrti je hřích a silou hříchu je zákon. ⁵⁷Bohu buď dík, protože nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista.

⁵⁸A tak, moji milovaní bratři, buďte pevní, neotřesitelní, ať rostete v díle Pánově stále, vždyť víte, že vaše námaha není zbytečná v Pánu.

Komentářové poznámky

— Vzkříšení Krista a vzkříšení křesťanů

Apoštol Pavel v 15. kapitole svého listu do Korintu reagoval na názor skupiny korintských křesťanů, kteří popírali vzkříšení mrtvých. Tím tato skupina zpochybňovala jeden ze základů křesťanské víry. Pavel však nepožadoval, aby ti, kdo popírali vzkříšení mrtvých, byli vyloučeni z církve, ale pokoušel se přesvědčit je argumenty. Je tady vidět Pavlova touha budovat církev, rozšiřovat ji a sjednocovat přesvědčováním.

Ve verších 15,1-11 se Pavel zabýval tím, co je základem hlásání apoštolů: Ježíš vstal z mrtvých.

1 Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte,

Tady Pavel tedy neodpovídal na nějakou otázku nebo problém korintských křesťanů, ale napsal jim s velkou naléhavostí na téma vzkříšení mrtvých.

bratří – adelphoi – v Novém zákoně slovo adelphos přesahuje biologické vztahy a označuje duchovní příbuzenství v rámci křesťanské komunity. Raná křesťanská komunita přijala tento termín, aby zdůraznila jednotu a rovnost mezi věřícími přesahující etnické a sociální hranice.

Chci vám připomenout evangelium, které jsem vám zvěstoval – doslova: odhaluji (ohlašuji) vám evangelium, které jsem hlásal vám. Pavel chtěl korintské církevní obci znovu a do hloubky odhalit evangelium, které jim už dříve zvěstoval a které přijali.

(evangelium) je základem, na němž stojíte – (euangelion) in hō kai hestēkate – (evangelium), na němž stojíte svou vírou. Použité sloveso histémi – stát, postavit, ustavit, umístit v Novém zákoně také znamená stát pevně ve víře, být neochvějný ve své víře. A to je i smysl Pavlových slov, jimiž povzbuzoval korintské křesťany, aby se ve své víře nenechali zviklat těmi, kdo popírali vzkříšení mrtvých.

2 a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval – vždyť jste přece neuvěřili nadarmo.

skrze něž docházíte spásy – doslova: čímž jste také spaseni (zachráněni, jste v bezpečí). Toto sdělení zahrnuje osvobození od hříchu a trestu. A Pavel pokračoval:

držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval – pokud se budete držet slov, jimiž jsem vám hlásal evangelium. To znamená, že jejich spása je již zahájena a bude dokončena, pokud budou i dále žít ve víře v evangelium, které jim on hlásal.

vždyť jste přece neuvěřili nadarmo – doslova: pokud se držíte pevně, ledaže ne, a (pak) nadarmo (marně, bezdůvodně) věříte. Jistá radikální entusiastická skupina korintských křesťanů totiž nevěřila ve zmrtvýchvstání. (Enthúsios – naplněný božským – ve starém Řecku znamenalo stav člověka, do něhož vstoupilo božstvo.) Členové této skupiny korintských křesťanů se odvolávali na svá zjevení Krista a odmítali jakékoli lidské autority, protože se domnívali, že sami mají vyšší poznání (gnose) a vhled do tajemství spásy. Členové této entusiastické skupiny, někdy se označují jako korintští gnostici, zřejmě zmrtvýchvstání posouvali pouze do roviny duchovní (podobně jako pozdější křesťanská gnose). Znamenalo pro ně nepomíjejícnost, kterou má Kristus – Logos. Ve vzkříšení těla nevěřili.

Celá 15. kapitola je věnována tomuto tématu. Pavel se snažil vysvětlit, co zmrtvýchvstání znamená a v čem je náhled entusiastické skupiny Korinťanů mylný.

3a Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal,

co jsem sám přijal – Pavel označil text veršů 3b-5 za součást té církevní tradice, kterou předal Korinťanům. Tato křesťanská tradice nepocházela od Pavla, i on sám ji přijal. Jedná se o velmi starou a pevně formulovanou tradici, která možná vznikla už v jeruzalémské prvotní církvi. Pavel ji poznal a přijal v damašské církevní obci. Jde o nejstarší nám známé křesťanské vyznání víry, které se označuje slovy formule víry. Staví vedle sebe čtyři rozhodující výpovědi o Kristu. Ty jsou v originále odděleny paralelní spojkou kai – a. (Ekumenický překlad třetí výpověď odděluje středníkem a čtvrtou čárkou, ale v řečtině je vždy použito kai.)

3b že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem 4 a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, 5 ukázal se Petrovi, potom Dvanácti.

Kristus – vzhledem k odkazu na Písmo je tady slovo Christos mesiášským titulem (Pomazaný – Mesiáš), nikoli Ježíšovým jménem (jak je užito například v Jan 4,25: zvaný Kristus).

Kristus zemřel za naše hříchy – myšlenka zástupného utrpení za naše hříchy odpovídá smyslu slov za vás, která jsou obsažena v ustanovení večeře Páně (1 Kor 11,24: Toto jest mé tělo, které se za vás vydává).

podle Písem – odkaz na naplnění Písem v souvislosti s Ježíšovým utrpením a smrtí je v textech Nového zákona časté. Tak totiž raná církev vysvětlovala trýznivé tajemství smrti Mesiáše. Šlo o to ukázat, že Ježíšova smrt byla zahrnuta do Božího plánu spásy, a také do předpovědí obsažených v Písmech Starého zákona. Především jde o text čtvrtého zpěvu Služebníka Hospodinova (Iz 52,13-53,12). V něm viděla prvotní církev předpověď Kristova utrpení. Kdo byl původně ten trpící Služebník v Izajášově proroctví, je předmětem diskusí, ale je zřejmé, že Ježíš poslání Služebníka Hospodinova přijal za své poslání a naplnil je.

(Zpěvy Služebníka Jahve jsou už v Iz 42,1-7 a 49,1-6, ale o trpícím Služebníku mluví až třetí zpěv uvedený v Iz 50,4-9: Nastavuji záda těm, kteří mě bijí, a své líce těm, kdo rvou mé vousy, neukrývám svou tvář před potupami a popliváním (Iz 50,6). A pak v Iz 53,4-6 se píše o utrpení za hříchy druhých: Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.)

a byl pohřben – pohřeb je potvrzením Ježíšovy smrti. Za touto formulací zřejmě stojí i potvrzení totožnosti Ukřižovaného, který byl do hrobu uložen, a Vzkříšeného, po němž zůstal hrob prázdný.

byl vzkříšen – je použito řecké sloveso egeiró – pozvednout, probudit. V Novém zákoně se používá k popisu fyzického i duchovního probuzení. To zahrnuje i probuzení ze smrti. Použití egeiró v souvislosti s Ježíšovým vzkříšením potvrzovalo křesťanskou víru ve vzkříšení jeho těla. Tady je použito pasivum (egēgertai – byl vzkříšen), což ukazuje na jednání Boha, který překovává moc smrti a dává život. Vzkříšení Ježíše však není jako vzkříšení Lazara, tedy návrat do pozemského života v čase. Ježíš vstupuje se svým vzkříšeným lidstvím do Boží věčnosti. Setkávání vzkříšeného Krista s lidmi jsou zjevením jeho oslaveného těla, zpřítomněním vzkříšeného Krista v čase a prostoru. (A tak přichází zavřenými dveřmi a lidé ho podle vzhledu nepoznávají.)

třetího dne podle Písem – je tady snad narážka na Oz 6,2: Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nám dá povstat a my před ním budeme žít. Je skutečností, že třetí den je ve Starém zákoně dobou Božího zásahu. (Například v Ex 19,11 se píše: a ať jsou připraveni na třetí den, neboť třetího dne sestoupí Hospodin před zraky všeho lidu na horu Sínaj.)

ukázal se Petrovi, potom Dvanácti – čtvrtý výrok tohoto vyznání víry uvádí svědky Kristova zjevení. Neargumentuje tedy prázdným hrobem, ale zjeveními Vzkříšeného. Na prvním místě je jako svědek Ježíšova vzkříšení uveden Képhas – Petr. Je tu nazván svým aramejským jménem. Následuje zjevení, jehož svědky jsou Dōdeka – Dvanáct, tedy představitelé nového Božího lidu. (To je nejstarší použití slova Dōdeka pro sbor apoštolů v Novém zákoně.) Slovo Dōdeka – Dvanáct je použito jako jméno skupiny apoštolů, takže jeho použití neodporovalo tomu, že byli už bez Jidáše, a bylo jich tedy jen jedenáct.

6 Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli.

Tento verš už není součástí starého křesťanského vyznání víry citovaného v předešlých verších. V 6. verši Pavel výčet svědků zjevení vzkříšeného Krista rozšířil o více než pět set bratří, kterým se ukázal najednou, což převzal z další církevní tradice. Tím chtěl korintským křesťanům zdůraznit, že víra ve vzkříšení Ježíšova těla je opřena o svědectví mnoha křesťanů a většina z nich je posud na živu: Část těchto svědků v době kolem roku 54 dosud žila, a tak mohli své svědectví znovu potvrdit.

7 Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům.

Jakub – tím jménem je tady označen Jakub, bratr Páně. Někdy po roce 36 tento Jakub nahradil Petra v čele jeruzalémské církevní obce. Pavel ho označil za prvního ze tří sloupů církve: Jakub a Petr a Jan, kteří byli uznáváni za sloupy církve (Gal 1,9).

všem apoštolům – zde musí být míněna širší skupina lidí než Dvanáct, kteří jsou zmíněni už v 15,5. Pavel měl zřejmě na mysli širší skupinu křesťanů, kteří byli s Ježíšem spojeni v době jeho pozemského života. O této skupině se píše ve Sk 1,21-22 a z ní byl také vybrán apoštol Matěj: jeden z těch mužů, kteří s námi chodili po celý čas, kdy Pán Ježíš byl mezi námi, od křtu Janova až do dne, kdy byl od nás vzat ...

Ve verších 8-11 Pavel uvedl i svůj vlastní zážitek, když se mu kolem roku 33 u Damašku zjevil vzkříšený Ježíš. Tato událost je popsána ve Sk 9,3-6 a sám Pavel o svém setkání s Kristem napsal nejen tady, ale také v Gal 1,12-16.

8 Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně.

Těmito slovy Pavel projevil svou pokoru, ale také vznesl svůj nárok, že je svědkem Ježíšova vzkříšení. Tento svůj nárok hájil v 1 Kor 9,1 otázkou: Neviděl jsem Ježíše, našeho Pána? Což byla otázka, která připouštěla jen kladnou odpověď. Tady konstatuje, že je poslední ze svědků Kristova vzkříšení, ale je svědkem věrohodným.

9 Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží.

Setkání se vzkříšeným u Damašku bylo rozhodujícím obratem v Pavlově životě, který změnil pronásledovatele církve na Kristova apoštola. V listě Galaťanům o tom Pavel napsal: Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům (Gal 1,16). A Pavel přijal Boží povolání, překonával mnohé obtíže a procestoval polovinu tehdejšího známého světa, aby šířil radostnou zvěst Ježíše Krista.

10 Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval – nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou.

více než oni všichni jsem se napracoval – doslova: mnohem více než oni všichni jsem se lopotil (těžce namáhal) – tato slova jsou reakcí na skutečnost, že Pavel v církvi nebyl všemi přijímaný jako apoštol. Možná, že výraz nedochůdče – ektrōma (nedonošené dítě) pocházel z argumentace těch, kdo ho jako apoštola neuznávali. I někteří členové církve v Korintu se na Pavla dívali jako na toho, kdo není skutečným apoštolem (viz poznámka k 1 Kor 9,2), protože nechodil s Ježíšem po Galileji.

11 Ať už tedy já, nebo oni – tak zvěstujeme a tak jste uvěřili.

Vzkříšení Ježíše Krista ze smrti je podstatným obsahem hlásání nejen Pavla, ale všech svědků, kterým se Kristus zjevil. Také korintští křesťané víru v Kristovo vzkříšení přijali.

Ve verších 15,12-19 Pavel popisuje důsledky popírání vzkříšení mrtvých.

12 Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání?

není zmrtvýchvstání – anastasis nekrōn ouk estin – doslova: vstání z mrtvých neexistuje. Pro termín anastasis ekumenický překlad v 15. kapitole uvádí slovo zmrtvýchvstání. To se v teologii používá pro vyjádření skutečnosti, že Ježíš vstal z mrtvých svou vlastní mocí. (Například první nicejský koncil (325) ve vyznání víry uvádí: anastánta té tríté héméra – vstal z mrtvých třetího dne.) Ale v 1 Kor Pavel k hledisku pasivního nebo aktivního vstání z mrtvých nepřihlížel. Termín anastasis používal k popisu jak vzkříšení Ježíše Krista, tak budoucího vzkříšení věřících. Současně se i o Kristu mnohde píše: egēgertai – byl vzkříšen.

někteří mezi vámi – Pavel měl na mysli tu entusiastickou (domněle božským duchem naplněnou) skupinu křesťanů z Korintu označovanou korintští gnostici. Ti popírali vzkříšení mrtvých. Odvolávali se na gnostickou tradici o zjeveném poznání (gnósis) pravé podstaty božského a Boha. Toto poznání bylo Božím poslem odhaleno určité skupině vyvolených, kterým dávalo možnost, aby se osvobodili ze zajetí ve světě hmoty a vystoupili k Bohu. Duše existující podle nich ještě před svým narozením pak smrtí těla nezanikla, nýbrž unikla ze „žaláře těla“. Proto gnostici žili v askesi nepřátelské tělu. Některé prvky gnostického učení si i po svém křtu zachovali i takzvaní korintští gnostici. Ti pohrdali tělem a nevěřili v tělesné zmrtvýchvstání. To Pavla vedlo k nutnosti ujasnit korintským křesťanům učení o Ježíšově vzkříšení. A Ježíšovo vzkříšení jim předložit jako znamení pro naději křesťanů na jejich budoucí vzkříšení.

(Historická poznámka: řecká filosofie té doby i gnosticismus měly za to, že lidská duše existuje ještě před svým narozením a dále i po smrti těla; Origen (185-253 n.l.) se tímto pojetím nechal svést, ovšem další z prvních křesťanských učitelů tuto víru korigovali: a) Nesmrtelnost duše byla odmítnuta na základě učení o stvoření (Bůh stvořil vše, a nic z toho neexistovalo předtím) a učení o pádu (hřích a smrtelnost člověka nejsou následkem předhistorického pádu duše a jejího uvěznění v těle, ale jsou následkem první lidské neposlušnosti na zemi). b) Irenej (140-202 n.l.) napadl filosofickou představu nesmrtelné duše obdařené rozumem a zpochybnil pojetí, že duše sama má přirozeně nesmrtelnost mimo jakékoli jednání Boha: Duše sama není životem, ale má účast na životě, který jí dal Bůh. Jen zásahem Boha může duše dostat schopnost vytrvat věčně -- ztratí tuto účast na životě, jestliže Bůh si nebude přát, aby žila. Tedy filosofické učení o nesmrtelnosti duše bylo nahrazeno křesťanským učením o vzkříšení duše i těla. Viz Pelican 1975: Emergence of Catholic Tradition 100-600, kapit. 1: Vztah křesťanství s židovstvím a řeckým světem)

13 Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus.

Není-li zmrtvýchvstání – ei de anastasis úk estin– Pavel ukázal na zásadní důsledek mylného učení těch, kdo popírali zmrtvýchvstání. Pak totiž nemohl být vzkříšen ani Kristus.

Dále následují dva výčty toho, co by znamenalo, že Kristus nebyl vzkříšen. První z těchto výčtů je ve verších 14-15, druhý ve verších 17-18.

14 A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, 15 a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu: dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých.

naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra – o křesťanském kerygmatu i o křesťanské víře je použito stejné přídavné jméno kenos – prázdný, marný, bez pravdy nebo účinku. (Používá se k popisu něčeho, co je prázdné, co je bez účelu, co neobsahuje pravdu.) Apoštolové hlásali zmrtvýchvstalého Krista, a křesťané věřili ve zmrtvýchvstalého Krista. Ale pokud by nebylo zmrtvýchvstání, pak by Kristus nevstal z mrtvých. A tak by hlásání apoštolů a víra křesťanů byly založeny na klamu, a byly by tedy prázdné, marné, bez pravdy.

jsme odhaleni jako lživí svědkové – je použito slovo pseudomartyres – lháři, falešní svědci, které označuje podvodníky a ty, kdo neříkají pravdu. V řecko-římském světě byla pravdomluvnost ceněnou ctností a v židovském prostředí byla pravda hluboce spojena s podstatou Boha. Být lhářem nebylo jen sociálním selháním, ale také duchovním selháním. Pavel použitím slova pseudomartyres říká, že by apoštolové nebyli jen pomýlenými svědky, ale svědčili by o tom, o čem by věděli, že je nepravdivé, že by tedy museli být považováni za podvodníky.

není-li vzkříšení z mrtvých – eiper ara nekroi úk egeirontai – doslova jestliže tedy mrtví nejsou vzkříšeni. Je tu sloveso egeiró – pozvednout, probudit, jehož použití v souvislosti se vzkříšením z mrtvých zdůrazňovalo víru ve vzkříšení těla.

16 Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. 17 Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, 18 a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu.

Tento verš je opakováním verše 13. a ve verších 17-18 je druhý výčet toho, co by znamenalo, že Kristus nebyl vzkříšen.

je vaše víra marná – je použito slovo mataios – marný, bezcenný. Marná víra postrádá účel a hodnotu.

jste ve svých hříších – křesťané jsou stále otroky hříchu. Neboť jestliže Kristus nevstal z mrtvých, pak ani ke smíření s Bohem a ospravedlnění nedošlo.

jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu – ani zemřelí křesťané nemohou získat smíření s Bohem. A tak by smrt dosáhla definitivního vítězství.

19 Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!

Ve verši 19 pak Pavel shrnul: Naděje, která se opírá výhradně o pozemský život, je naděje ubohá, protože nesahá za hranice smrti. A křesťané jsou na tom hůř než ostatní lidé, protože svou důvěrou evangeliu podléhají marné iluzi a jejich konec bude o to trpčí.

Ve verších 15,20-28 Pavel ukázal na cíl života církve i cíl každého křesťana: Bůh všechno ve všem.

20 Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli.

Od hypotetických výroků ve verších 12-19 se Pavel obrátil zpět ke své pevné naději, kterou přináší víra ve vzkříšení.

Kristus byl vzkříšen – Pavel tu předložil neotřesitelnou pravdu a základ své víry: Kristus byl vzkříšen. Ježíšovo vzkříšení je základem naděje pro všechny.

jako první z těch, kdo zesnuli – vzkříšením Krista se uskutečnilo to, co se s ostatními zemřelými stane při druhém příchodu Krista na konci času.

21 A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání:

Za paralelou Adam – Kristus stojí biblická představa korporativní osobnosti: Praotec utváří osud následujících generací. Protože všichni patříme k Adamovi, jsme bytostmi smrtelnými, omezenými. Smrt je nutnou realitou našeho života. Protože patříme ke Kristu, budeme s ním Bohem učiněni živými v novém stvoření. Ve svém pozdějším listu o tom Pavel napsal: (Abraham) je naším otcem před tváří toho, v nějž uvěřil, před Bohem, který dává život mrtvým ... (Řím 4,17).

(Paralelu Adam – Kristus Pavel podrobně rozvinul v Řím 5,12-21: Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. ... Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými. ... A kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost, aby tak jako vládl hřích a přinášel smrt, vládla ospravedlněním milost a přinášela věčný život skrze Ježíše Krista, našeho Pána.)

tak i zmrtvýchvstání - kaií di’ anthrópou anastasis nekrón – také skrze člověka vstání z mrtvých – Pavel položil důraz na Ježíšovo skutečné lidství, když píše: také skrze člověka. Na kříži Ježíš sdílí úděl smrtelných lidí a jeho zmrtvýchvstání je základem naděje pro lidi propadlé smrti.

22 jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života.

všichni – pantes – v tomto verši Pavel dvakrát užil slovo všichni: Ježíšovo vzkříšení ze smrti je základem života věčného pro všechny. Někteří členové korintské církevní obce popírali vzkříšení těla, proto Pavel zdůrazňuje, že Ježíšovo vzkříšení má universální význam, je šancí a nadějí pro všechny.

Toto „pro všechny“ je však poněkud omezeno v dalším verši na ty, kdo patří Kristu:

23 Každý v daném pořadí: první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho.

Každý v daném pořadí – je použito slovo tagma – hodnost, dělení, uspořádaná řada. V Novém zákoně se tagma týká uspořádání, jako je například uspořádání sledu událostí. Také ve vzkříšení mrtvých existuje uspořádání a Pavel uvedl v tomto uspořádání tři skupiny: První vstal Kristus. Druhou skupinu tvoří ti, kdo při Kristově příchodu jsou jeho, tedy ti, kdo v něho věří a přijali ho za svého Pána. Třetí skupinou je celý zbytek lidstva na konci času. Pavlovi tady nešlo o časový plán budoucích událostí, ale o naději, která vyplývá z Ježíšova vzkříšení.

V 1. listě Tesalonickým Pavel napsal: Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem (1 Tes 4,16-17). Popsal vzkříšení křesťanů tak, že vzdálená naděje, kterou prožíváme my, se v jeho formulaci mění v něco, co je blízké, co je radostné, co dává životu křesťana nový rozměr: A pak už navždy budeme s Pánem. A Pavel sám vzkříšení takto naléhavě prožíval a brzy očekával: My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, ... (1 Tes 4,15).

24 Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci.

Pavel tu psal o nejzazší hranici toho, co můžeme chápat na základě svého poznání a zkušeností. Co přijde potom, je tajemství: odevzdá království Bohu a Otci. Prosadí se jasně a definitivně Boží vláda, která je v naší dnešní zkušenosti často skrytá. Na konci budou zničeny všechny protibožské síly, které ohrožují a ničí život člověka.

25 Musí totiž kralovat, dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy‘.

dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy – Pavel tu citoval Ž 110,1: Výrok Hospodinův mému pánu: „Zasedni po mé pravici, já ti položím tvé nepřátele za podnoží k nohám.“Ale přidává slovo pantas – všechny, aby vyjádřil skutečnost, že definitivní porážka všech Bohu nepřátelských sil přijde teprve v budoucnosti.

26 Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt,

Smrt je tu popsána jako personifikovaná hrozivá moc, která je tím velkým odpůrcem života, posledním nepřítelem Boha. Ale i smrt bude nakonec zbavena moci. Už teď je však její moc podlomena, protože nad ní zvítězil Kristus zmrtvýchvstalý.

Pro naději křesťanů je zásadní, že nic v celém tvorstvu, a dokonce ani sama smrt nedokáže věřící odloučit od Boží lásky: Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu (Řím 8,38-39).

27 vždyť ‚pod nohy jeho podřídil všecko‘. Je-li řečeno, že je mu podřízeno všecko, je jasné, že s výjimkou toho, kdo mu všecko podřídil.

pod nohy jeho podřídil všecko – je tady citován Ž 8,7: Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš. Tím, komu je v tomto žalmu svěřena vláda nad Božím stvořením, je obecně člověk: Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? (Ž 8,5). Ovšem Pavel tady měl na mysli Krista – Mesiáše – Syna člověka, kterému Bůh pod nohy podřídil všecko.

s výjimkou toho, kdo mu všecko podřídil – tady Pavel připojil upřesnění: Bůh sám zůstane vyňat z tohoto podřízení. Nakonec se i sám Syn podřídí Bohu, aby tak byl Bůh všecko ve všem:

28 Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem.

Kristem budou při jeho příchodu ve slávě definitivně překonány všechny mocnosti smrti, které ochromují a ničí lidský život. A pak stvořený svět dojde svého cíle: Bůh bude všecko ve všem.

Ve verších 15,29-32 Pavel pomocí volně řazených příkladů posiloval naději čtenářů listu a jejich víru ve vzkříšení mrtvých.

29 Jaký by jinak mělo smysl to, že se někteří dávají křtít za mrtvé? Jestliže mrtví vůbec nevstanou, proč se za ně dávají křtít?

V Korintu byli křesťané, kteří se dávali pokřtít zástupně za zemřelé příbuzné a přátele. Nechme teď stranou, že taková praxe byla pomýlená. Zástupný křest byl později uplatňován jen okrajově, nicméně zakázán byl až 3. koncilem v Kartágu v roce 379. Pavel se k této praxi a jejímu smyslu nevyjadřoval. Uvedl tuto praxi korintské církevní obce jen proto, aby na ní ukázal zásadní rozpor v myšlení korintských křesťanů.

Jaký by jinak mělo smysl – doslova: Jinak, co to dělají. Slovo epei se v řečtině používá k objasnění nebo ospravedlnění výroku. Do češtiny se překládá slovy: protože, nebo jinak řečeno. Tady se jím Pavel vrátil k slovům verše 15,12: Jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? A navazuje otázkou: Co to dělají ti, kteří jsou pokřtěni pro mrtvé? Co chtějí pro zemřelého nepokřtěného člověka získat zástupným křtem? A Pavel předpokládal, že se tak snaží pro zemřelého získat zmrtvýchvstání při Kristově druhém příchodu. A pak Pavel dodal: Jestliže mrtví vůbec nevstanou, pak je snažení těchto korintských křesťanů pomoci zemřelým nesmyslné. Proč se za ně dávají křtít?

30 A proč i my se v každou hodinu vydáváme v nebezpečí? 31 Den ze dne hledím smrti do tváře – ujišťuji vás o tom, bratří, při všem, co pro mne znamenáte, v Kristu Ježíši, našem Pánu! 32 Jestliže jsem v Efezu podstoupil zápas se šelmami jen z lidských pohnutek, co mi to prospěje? Jestliže mrtví nevstanou, pak‚ jezme a pijme, neboť zítra zemřeme‘

v každou hodinu vydáváme v nebezpečí – Pavel tady zdůraznil svůj náročný život apoštola svědčícího: Kristus byl vzkříšen. Často byl v nebezpečí života: hledím smrti do tváře.

Ve verších 30-32 jako argument pro ty, kdo tvrdí, že mrtví nevstanou, předkládá svůj vlastní život, svoji ochotu trpět a umírat spolu s Ježíšem ukřižovaným, a to pro naději, že bude mít účast i na Kristově zmrtvýchvstání.

v Efezu jsem podstoupil zápas se šelmami – v době, kdy psal Pavel v Efezu 1. list do Korintu, došlo k situaci, o které se zmínil v 1 Kor 16,8-9: V Efezu zůstanu až do letnic; otevřela se mi zde veliká a nadějná příležitost, ale také protivníků je mnoho. Tady v 15. kapitole napsal o zápasu se šelmami, což zřejmě neznamená, že byl předhozen dravé zvěři. Divoká zvěř je zde obrazem smrtelného ohrožení, do něhož se Pavel v Efezu dostal. Korinťané o tomto jeho zápase se šelmami asi věděli, a tak ho Pavel podrobněji nepopisoval.

Připomenutím prožitých utrpení a ohrožení života Pavel kladl korintským křesťanům zásadní otázku: Proč by to on všechno podstupoval, kdyby neměl naději na nový život v Božím království? Jeho spojení s Kristem v utrpení a smrti mu dává naději, že bude s Kristem spojen i ve vzkříšení a věčném životě: Trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy (Řím 8,17). Beru na sebe podobu jeho smrti, abych tak dosáhl zmrtvýchvstání (Fil 3,10-11).

Verše 15,33-34 obsahují vážné varování.

33 Neklamte se: ‚špatná společnost kazí dobré mravy.‘

Toto tehdy oblíbené rčení pocházelo z jedné řecké komedie. Korinťané ho dobře znali, ale Pavel ho použil, aby varoval před sváděním myšlenkami, které šířili korintští gnostikové, odpůrci víry ve vzkříšení těla.

34 Vystřízlivějte, jak se sluší, a nehřešte. Někteří nemají ani ponětí o Bohu. Říkám to k vašemu zahanbení!

Vystřízlivějte – je podle Pavla třeba křesťansky žít uprostřed reality tohoto světa a nenechat se ovlivňovat a znepokojovat lidmi, kteří se chlubí, že mají zvláštní poznání (gnosi) o božství. Ale ve skutečnosti nemají ani ponětí o Bohu.

Ve verších 15,35-49 se Pavel snažil své čtenáře přesvědčit o tom, že se vzkříšení týká i těla člověka.

35 Ale někdo snad řekne: „Jak vstanou mrtví? V jakém těle přijdou?“

Jak vstanou mrtví? – Když se v korintské církevní obci mluvilo o vzkříšení mrtvých, představovali si to někteří jako pouhou obnovu dřívější tělesnosti takové, jaká byla před smrtí. A taková představa pro ně byla nepřijatelná, a proto odmítali vzkříšení těla.

V jakém těle přijdou? – Tady je vidět, že spor se týkal vzkříšení těla a představ o podobě vzkříšeného těla. Pavel tu předložil tři odvážné úvahy, v nichž se odvolával na zkušenosti samotných korintských křesťanů.

36 Jaká pošetilost! To, co zaséváš, nebude oživeno, jestliže neumře.

Pavel nejprve potvrdil, že je pošetilé myslet si, že život po vzkříšení těla bude pokračováním života člověka před jeho smrtí.

Pak jako první přirovnání uvedl skutečnost, že semeno rostliny musí umřít, má-li z něj vyrůst nová rostlina. (Jeho výklad odpovídal tehdejším vědomostem o setbě a růstu rostlin.) Svým přirovnáním sděloval: Budoucímu novému životu předchází smrt života současného.

37 A co zaséváš, není tělo, které vzejde, nýbrž holé zrno, ať už pšenice nebo nějaké jiné rostliny.

A co zaséváš, není tělo, které vzejde – prostřednictvím příkladu pšenice nebo jiné rostliny Pavel kladl důraz na skutečnost, že z nepatrného semínka vzejde a vyroste něco, co je naprosto odlišné od toho, co bylo původně zaseto. Stejně tak je tělo vzkříšené zcela odlišné od těla pozemského.

38 Bůh však mu dává tělo, jak sám určil, každému semeni jeho zvláštní tělo.

(Každému semeni) Bůh dává tělo, jak sám určil – doslovný překlad tohoto verše je stručný: Bůh mu (semenu) dává tělo, jak chtěl. Tedy z různých semen vznikají různé rostliny, jak je Bůh stvořil. Pavel takto vysvětlil, že život vzkříšených není pokračováním pozemského života, a že Bůh při vzkříšení každému vzkříšenému člověku dává jeho zvláštní tělo.

39 Není jedno tělo jako druhé, nýbrž jiné tělo mají lidé, jiné zvířata, jiné ptáci, jiné ryby.

tělo – sarx – maso – pozemští živočichové (včetně člověka) jakkoli odlišní jsou tu shrnuti slovem sarx – maso.

40 A jsou tělesa nebeská a tělesa pozemská, ale jiná je sláva nebeských a jiná pozemských. 41 Jiná je záře slunce a jiná měsíce, a ještě jiná je záře hvězd, neboť hvězda od hvězdy se liší září.

tělesa – sómata – těla. Dalším příkladem jsou tělesa nebeská a tělesa pozemská, která se ale odlišují, a to svou slávou a svou září. V originále je tu opakovaně použito slovo doxa – čest, sláva, nádhera, záře. Pavel v těchto verších popsal rozmanitost těles pozemských, a také nádheru a záři těles nebeských. Tak připomněl ohromnou tvořivou moc Boží.

42 Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné. 43 Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci. 44a Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní.

Pavel v tomto výčtu rozdílů mezi tělem zemřelého člověka a tělem člověka vzkříšeného ukazoval na jejich vztah a na to, že obě tato těla patří jednomu člověku. Ve čtyřech krocích kladl důraz na skutečnost, že vzkříšené tělo, darované Bohem, bude něčím zcela novým:

42b: zasévá se pomíjitelné, vstává nepomíjitelné;

43a: zasévá se v poníženosti, vstává ve slávě;

43b: zasévá se v slabosti, vstává v moci;

44a: zasévá se přirozené tělo (sóma psychikos), vstává duchovní tělo (sóma pneumatikos).

V tomto životě zakoušíme svou pomíjivost, poníženost a slabost. Máme však naději, že budeme vzkříšeni k životu nepomíjivému, ve slávě a moci.

Ve verši 44a Pavel označil pomíjivé, pozemské tělo slovy sóma psuchikos – tělo přirozené. A tělo vzkříšené slovy sóma pneumatikos – tělo duchovní. Je to oživující Duch Boží přebývající v křesťanech už v jejich pozemském životě, kdo překoná smrt, vytvoří most mezi přirozenou existencí a budoucí existencí duchovní: Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá (Řím 8,11).

44b Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní.

Toto tvrzení jistě není nějakým logickým argumentem, ale je vyznáním víry, které se opírá o Kristovo zmrtvýchvstání. Ježíš měl tělo přirozené a po svém vzkříšení tělo duchovní. A to se zjevilo apoštolům i dalšími svědkům. Oslavené Ježíšovo tělo nemělo fyzikální vlastnosti, ale vlastnosti, které jsou tajemstvím víry. Kristovo oslavené tělo je prvotinou oslavených těl vzkříšených lidí.

Můžeme důvěřovat, že Boží moc, která stvořila naše nynější pomíjivá těla, stvoří i naše těla duchovní podobná oslavenému tělu Kristovu.

Ve shodě s biblickým myšlením je pro Pavla tělo předpokladem komunikace, a tedy vztahů mezi lidmi. Pavel odmítl očekávání individualisticky zaměřené blaženosti, ale vyznával společenství vzkříšených v Božím království. Společenství, v němž bude místo nejen pro vztah s Bohem, ale i vztahy lásky mezi lidmi.

45 Jak je psáno: ‚První člověk Adam se stal duší živou‘ – poslední Adam je však Duchem oživujícím.

  Pavel se tu vrátil k tématu z 15,21-22: A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života.

Citoval Gn 2,7, přičemž použil překladu Septuaginty, kde je pro hebrejské slovo nefeš – duše, tvor, stvoření použito řecké slovo psyché. Význam tohoto verše v hebrejštině i v řečtině je: Tak se stal člověk živým tvorem. Do tohoto citátu však Pavel přidal ke slovu anthrōpos slovo protos (první), a pak ještě přepis hebrejského slova: Adam (člověk).

se stal duší živou – eis psychēn zōsan – slovo psyché tady, stejně jako v řeckém překladu Gn 2,7, znamená živý tvor, živé pozemské stvoření.

je Duchem oživujícím – eis pneuma zōopoioun (je duchem, který dává život) slovo pneuma znamená duch, tedy skutečnost mimo hmotný svět. Slovo zōopoioun je tvar slovesa zóopoieó – dát život, oživit.

(Ekumenický překlad píše velké písmeno ve slově Duch, což zřejmě naznačuje Ducha svatého. Ale to je už teologická interpretace.)

poslední Adam – to je Kristus, který je tím oživujícím duchem. Tato oživující moc se ukázala v jeho zmrtvýchvstání. A tato Kristova oživující moc na konci času vzkřísí mrtvé a dá jim nový život, život věčný.

46 Nejprve tedy není tělo duchovní, nýbrž přirozené, pak teprve duchovní.

Pavel Korinťanům zdůrazňuje, že žijeme v pozemské, časově ohraničené skutečnosti. Teprve až pomine náš život pozemský, můžeme dostat darem definitivní život v duchovním těle.

47 První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe. 48 Jaký byl ten pozemský, takoví jsou i ostatní na zemi, a jaký je ten nebeský, takoví i ostatní v nebesích. 49 A jako jsme nesli podobu pozemského, tak poneseme i podobu nebeského.

Ve verších 47-49 rozvinul Pavel paralelu Adam – Kristus. Prvního člověka, Adama, stvořeného z hmoty země, porovnal s Kristem, který je z nebe.

Jako pozemský Adam předurčuje osud lidí na zemi, tak Kristus, nebeský Pán, předurčuje život těch, kteří svým určením náležejí do království na nebi. Tak jako lidé ve světě mají podobu pozemského Adama, budou mít lidé vzkříšení podobu vzkříšeného Krista, svého Pána nebeského.

Na závěr kapitoly (15,50-58) Pavel zařadil svůj chvalozpěv na Boží vítězství nad smrtí.

50 Chci říci to, bratří, že člověk, jak je, nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném.

Proti korintským odpůrcům vzkříšení, kteří si namlouvali, že již dosáhli naplnění a dokonalé podoby života, Pavel lapidárně napsal: člověk, jak je – sarx kai haima – tělo (lidská přirozenost) a krev – tedy pomíjitelná hmota, nemůže mít podíl na království Božím. Těm, kteří své extatické stavy považovali za dosažení duchovní blaženosti, Pavel připomněl jejich smrtelnost.

Druhá polovina věty konstatuje totéž jako ta první, jen jinými slovy: pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném. Smrtelní a pomíjiví lidé nemůžou přejít do nepomíjitelnosti Božího království. Je nutná jejich proměna, jak Pavel rozvedl dál ve verších 51-52.

51 Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, 52 naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni.

Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni – je použito slovo allagēsometha, které je tvarem slovesa allassó – změnit, vyměnit, přeměnit. Nikdo nevejde do Božího království tak, jak je, všichni musí být proměněni. Je nutné, aby nás Bůh proměnil, abychom se stali novým stvořením. Je to Bůh, kdo dává darem nový život, kdo působí proměnu.

naráz, v okamžiku – en atomō, en rhipē. Slovo atomos se v Novém zákoně používá pro nedělitelný časový úsek a překládá se slovem okamžik. A také slovo rhipē znamená mžik, okamžik. Použití obou těchto výrazů vyjadřuje s takto opakovaným důrazem, že proměna v nové stvoření nebude dlouhotrvajícím procesem, ale náhlou změnou. Jediným činem Božím dojde k proměně mrtvých i živých. Pak už nebude nic smrtelného, pak nastane definitivní naplnění Božího díla spásy a smrt bude odstraněna.

mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti – Pavel chápal, že mnoho křesťanů zemře dříve, než se naposled ozve polnice.

a my živí proměněni – i lidé žijící pozemským životem budou při druhém příchodu Krista proměněni k věčnému životu. (Pavel tu psal podobně jako v 1 Thes 4,15b: My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně,... Tak vyjadřoval svou touhu, aby se ještě za svého života dočkal Kristova příchodu ve slávě.)

53 Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. 54 A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil!

Pavel hledal další a další obrazy a přirovnání, aby mohl slovy vyjádřit to, co je nepopsatelným naplněním Božího plánu spásy, tedy uvedení člověka do Božím království. Tady použil jako přirovnání slovo enduo – oblékat se.

musí – dei – je nezbytné, nevyhnutelné, Bohem dané. Je Bohem určeno, že naše smrtelná, pomíjivá existence musí být proměněna (endysasthai – doslova oblečena) v existenci nesmrtelnou, nepomíjející. V Gal 3,24 Pavel napsal: Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Enduo – oblékat se – je víc než natáhnout nějaký vnější převlek, znamená pohlcení. Obléknout v Krista znamená být Kristem pohlcen.

Podobné obrazné vyjádření je uvedeno i v 2 Kor 5,2-4: ... sténáme touhou, abychom byli oděni šatem nebeským. Vždyť jen když jej oblékneme, nebudeme shledáni nazí. ... nechceme, aby z nás bylo svlečeno naše pozemské tělo, nýbrž aby přes ně bylo oblečeno nebeské, aby to, co je smrtelné, bylo pohlceno životem.

pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost – v tomto přirovnání proměny člověka pozemského v obyvatele Božího království pomocí slova obléct je zřetelně zachována identita člověka. Jsem to stále já, i když se převléknu. Tak také člověk proměněný při druhém příchodu Krista zůstane stále sám sebou.

pak se naplní, co je psáno: Smrt je pohlcena – slova naplní se, co je psáno Pavel použil, protože se tady odvolal na verš z Iz 25,8: Panovník Hospodin provždy odstraní smrt. Smrt, která sama všechno ničí, bude sama provždy odstraněna. (Je použito sloveso katapinó - odstranit, zničit).

55 Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?‘

Jako pokračování chvalozpěvu na Boží vítězství nad smrtí je tu použit verš Oz 13,14. (Mám je vyplatit ze spárů podsvětí, vykoupit ze smrti? Kde je, smrti, tvá morová rána? Podsvětí, kde je tvůj smrtící žár?) V textu proroka Ozeáše jsou slova tohoto verše Hospodinovým odsouzením nevěrnosti Izraelského (severního) království v době vlády Jeroboama II. Pavel však tato slova odsouzení izraelských vládců použil jako posměšné oslovení poražené smrti. Smrt, jejíž moc ničí všechen lidský život, je definitivně poražena, její moc je překonána. Jak čteme ve Zj 21,4: A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.

56 Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona. 57 Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!

Zbraní smrti – síla hříchu vyvstává z toho, že je porušením Božího zákona. V listě Římanům Pavel později napsal: Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. Hřích byl ve světě už před zákonem, ač se hřích nezapočítává, pokud není zákon (Ř 5,12-13). Kristovo vítězství nad hříchem se stalo základem Božího vítězství nad smrtí. Proto už teď můžeme chválit Boha, který nám prostřednictvím Krista dává vítězit nad hříchem, a tedy i nad smrtí. Smrt se stává jen přechodem k věčnosti v Božím království. Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu (1 Thes 4,14).

Ve verši 57 Pavlův chvalozpěv na Boží vítězství nad smrtí vrcholí slovy, kterými se vzdává dík a chvála Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista.

58 A tak, moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná.

V posledním verši 15. kapitoly se Pavel vrátil k situaci v korintské církevní obci. Znovu napomenul korintské křesťany, aby se nedali ničím odvést od základní naděje na vzkříšení při druhém příchodu Krista. Víra ve vzkříšení jim dává naději, že jejich práce není v Pánu marná. Tato víra dává práci v tomto světě nový obsah, protože je to spolupráce na Božím díle spásy, které bude dovršeno druhým příchodem Krista a vzkříšením lidí pro Boží království.