¹Odvažuje se někdo z vás, kdo má soudní spor s druhým (člověkem), být souzen před nespravedlivými, a ne před svatými? ²Či snad nevíte, že svatí budou soudit svět? A jestliže svět bude souzen skrze vás, jste snad nehodní malých soudních sporů? ³Což nevíte, že budeme soudit anděly, natož pak pozemské věci?

⁴Jestliže tedy máte spory v pozemských věcech, což nad nimi ustanovujete ty nejméně vážené v církvi? ⁵To říkám k vašemu zahanbení. Což není mezi vám někdo moudrý, kdo bude schopen rozsoudit svého bratra? ⁶Namísto toho se soudí bratr s bratrem, a to před nevěřícími. ⁷Už v tom jste prohráli, že máte mezi sebou soudní spory. Proč raději netrpíte křivdu? Proč raději nenesete škodu? ⁸Tak vy sami působíte bezpráví a škodu, a to svým bratrům.

⁹Což nevíte, že nespravedliví nezískají Boží království? Neklamte sami sebe: Ani sexuálně nemravní, ani modláři, ani smilníci, ani homosexuálně přijímající, ani homosexuálně dávající, ¹⁰ani zloději, ani hrabivci, ani opilci, ani pomlouvači, ani lupiči nezískají Boží království. ¹¹Takovými jste někteří byli, ale byli jste obmyti, posvěceni a ospravedlněni skrze jméno Pána Ježíše Krista a skrze Ducha našeho Boha.

¹²Všechny věci jsou mi dovoleny, ale ne všechno (mi) prospívá. Všechny věci jsou mi dovoleny, ale nenechám se jimi ovládat. ¹³Jídlo náleží žaludku a žaludek je (zde) pro jídlo. A Bůh způsobí, že obě tyto věci pominou. Tělo nepatří smilstvu, ale Pánu, a Pán je (zde) pro tělo. ¹⁴Bůh vzkřísil Pána (Ježíše) a skrze svou moc vzkřísí i nás. ¹⁵Což nevíte, že vaše těla jsou částmi Krista? Mám tedy vzít vaše těla a učinit je částmi smilnice? Ať tomu tak není!

¹⁶Což nevíte, že ten, kdo se připojuje ke smilnici, je (s ní) jedno tělo? Ti dva, říká (Písmo o muži a ženě), budou jedním tělem. ¹⁷Ale ten, kdo se připojuje k Pánu, je (s ním) jeden duch. ¹⁸Utíkejte od smilstva. Každý hřích, který člověk udělá, se děje mimo tělo, ale ten, kdo smilní, hřeší proti vlastnímu tělu.

¹⁹Což nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha Božího ve vás, kterého máte od Boha, a že nepatříte sami sobě? ²⁰Byli jste vykoupeni za velkou cenu -- oslavujte Boha svým tělem.

Komentářové poznámky

— Spory před pohanskými soudy

a) Právní spory mezi bratry jsou pohoršením (6,1-8)

Apoštol Pavel se na začátku 6. kapitoly zabýval otázkou pohoršlivých soudních sporů mezi křesťany před pohanskými soudci. Církevní obec si má vytvořit vlastní důvěryhodnou autoritu pro řešení sporů. Ve verších 7-8 šel Pavel ještě dál, když napsal, že by se členové církevní obce měli raději vzdát svého práva, než předstupovat před pohanský soud.

1 Jak to, že se někdo z vás opovažuje, má-li spor s druhým, jít k pohanským soudcům místo k bratřím?

opovažuje – v originále je použito sloveso tolmaó – mít odvahu, troufat si, opovážit se. Touto otázkou vyjádřil Pavel své rozhořčení nad tím, že se členové církevní obce opovažují řešit své vzájemné spory před pohanským soudem.

jít k pohanským soudcům místo k bratřím – doslovný překlad: (jít pro) rozsouzení před nespravedlivé a nikoli před svaté. V originále je použito slovo adikos – nespravedlivý, zlý, a také slovo hagios – svatý, posvátný, oddělený od světa, oddělený pro Boha.

 Slovo adikos – nespravedlivý není hodnocením z hlediska morálního, ale konstatováním, že pohanští soudci nepatří mezi spravedlivé v biblickém smyslu, že nežijí podle Božího zákona. O spravedlivém v Božích očích se píše například v Mt 1,19: Její muž Josef byl spravedlivý (dikaios). I členové církevní obce byli dikaioi – spravedliví, protože byli křtem spojeni s Kristem. Tady jsou však označeni přídavným jménem hagioi – svatí. Svatí jsou proto, že patří Bohu, jsou odděleni pro Boha. Jsou chrámem Ducha svatého (6,19) a údy Krista (6,15). Touto volbou slov Pavel ukázal, jak pošetile troufalé je, když korintští křesťané chodí pro rozsouzení před nespravedlivé. Vychází při tom z židovské tradice nechodit k pohanským soudcům. Tím více by to mělo platit pro křesťany, tedy pro svaté.

2 Což nevíte, že Boží lid bude soudit svět? Jestliže budete soudit svět, nejste snad schopni rozsuzovat takové maličkosti?

Což nevíte, že Boží lid bude soudit svět – v doslovném překladu: nevíte, že tito svatí tento svět budou soudit? Představa, že svatí budou účastni soudu na konci času, má kořeny ve starozákonních textech. Například v Ž 149,5.7: Věrní ať jásají v slávě, ... aby nad pronárody konali pomstu, tresty na národech. Nebo v Mdr 3,8: Budou soudit pronárody a vládnout nad lidmi a Hospodin bude jejich králem navěky. V Novém zákoně tuto myšlenku nalezneme mimo jiné v Lk 22,30: ... usednete na trůnech a budete soudit dvanáct pokolení Izraele. Podle Pavla všichni ti, kteří náležejí ke Kristu, mají díky tomuto spojení účast na jeho slávě. A mají také účast na jeho poslání soudce nad světem. 

Pavel se tady však nezabýval problematikou posledního soudu, chtěl pomocí tehdy přijímané představy (usednete na trůnech a budete soudit) ukázat tu smutnou skutečnost, že korintští křesťané nebyli schopni rozsuzovat takové maličkosti, o které se členové církevní obce přeli, a ti proto s nimi předstupovali před soudy pohanů. Ti, kteří mají soudit svět, svoje vnitřní spory o maličkosti předkládají nespravedlivým soudcům. Co z hlediska věčnosti znamenají lidské spory, které někomu přinesou určitý prospěch na pouhých pár let?

3 Nevíte, že budeme soudit anděly? Tím spíše věci všedního života!

budeme soudit anděly – Pavel tu stupňoval svoje porovnávání eschatologického soudu se spory všedního života. Eschatologickým soudem, na němž budou mít svatí podíl, se lidé definitivně osvobodí ode všech vlivů zlých duchů, tedy padlých andělů.

4 Máte-li spory o tyto všední záležitosti, proč se obracíte k těm, kdo nemají s církví nic společného?

kdo nemají s církví nic společného – v originále je (viz ještě sloveso výše, formulace celé věty) spíše řečnická otázka: což (či proč) ustanovujete za soudce ty, kteří v církvi nemají vážnost, jsou pohrdaní? Doslova otázka: ustanovujete (za soudce) ty, kteří jsou pohrdaní v církvi? Takoví lidé by jistě neměli rozhodovat vnitřní spory v církevní obci.

5 K vašemu zahanbení to říkám. Cožpak není mezi vámi nikdo rozumný, kdo by dovedl rozsoudit spor mezi bratřími?

V korintské církevní obci byli lidé, kteří byli domýšliví pro svou moudrost. A Pavel se korintských křesťanů s mírnou ironií ptal: Cožpak není mezi vámi nikdo rozumný? (V řečtině je použito sophos – moudrý.) V korintské církevní obci s mnoha moudrými by přece mělo být možné najít muže, který by měl důvěru ostatních a spravedlivý úsudek, a tak mohl dělat prostředníka spravedlnosti ve sporech.

6 Ale bratr se soudí s bratrem, a to před nevěřícími!

bratr se soudí s bratrem – Pavel soudní spory uvnitř církevní obce pociťoval jako vážné provinění proti bratrským vztahům. A tím, že se soudili před nevěřícími, poskytovali korintští křesťané svému pohanskému okolí zahanbující podívanou. Z takového jednání některých členů korintské církevní obce bylo zřejmé, že tito lidé neuměli přenést svou křesťanskou víru do každodenního života.

7 Již to je vaše prohra, že se vůbec mezi sebou soudíte. Proč raději netrpíte křivdu? Proč raději nenesete škodu? 8 Vy však křivdíte a škodíte, a to bratřím!

Pavel tady vycházel z řecké filozofie, kterou se mnozí v Korintu oháněli: Tvrdíme, že větší zlo je bezpráví činit a menší bezpráví snášet (Platon, Dialog Sokrata a Gorgia 509c). Především je tu však připomínka učení Kristova, jak je zachytil Mt 5,39-42: Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej. Sám Pavel chápal tyto Ježíšovy výroky doslovně, ale někteří členové korintské církevní obce se na ně zřejmě dívali jen jako na přehnané a nereálné požadavky.

b) Důsledky křtu (6,9-11)

9 Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království? Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení, 10 ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít účast v Božím království.

Apoštol Pavel tady vyjmenoval neřesti, které činí člověka neschopným vstoupit do Božího království. Jistě existují i další hrubě nespravedlivé postoje, kterými se člověk zříká křesťanské naděje na Božího království, postoje, které jsou s takovou nadějí neslučitelné. Nejrůznější projevy nespravedlivých lidí tady zastupuje použitý katalog neřestí. Pavel ovšem nechtěl vyřknout nějaký soud nad osudem lidí. Katalog neřestí má čtenářům jeho listu připomenout odpovědnost za vlastní život, odpovědnost před Bohem.

11 A to jste někteří byli. Dali jste se však obmýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše Krista a Duchem našeho Boha.

Pavel tímto veršem připomněl korintským křesťanům jejich křest, jímž radikálně skoncovali se svým starým životem. Bůh je obmyl od následků jejich hříšné minulosti, byli jím ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše Krista. Ve křtu se s Kristem těsně spojili (viz dále, verš 17), byli naplněni Duchem svatým, jeho uzdravující a proměňující milostí. Pavel takto korintským křesťanům připomněl jejich velké obdarování Boží milostí. Učinil tak především proto, aby si uvědomili, že novému životu pokřtěných odporují spory mezi členy církevní obce, navíc spory probírané před pohanskými soudy.

— Naše tělo patří Pánu (6,12-20)

12 ‚Všechno je mi dovoleno‘ – ano, ale ne všechno prospívá. ‚Všechno je mi dovoleno‘ – ano, ale ničím se nedám zotročit.

Všechno je mi dovoleno – to je zřejmě heslo, které razili liberální korintští křesťané. Možná se při tom odvolávali na apoštola Pavla, který si velmi vážil křesťanské svobody od židovského Zákona. V listě Galaťanům napsal: Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho (Zákona). Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým (Gal 5,1.13). V listě Kolosanům čteme to, v čem Pavel viděl pramen pravé svobody: Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu (Kol 4,13). Pro Pavla byla pravá svoboda svobodou učedníků Krista s tím, že na jejichž život byly kladeny požadavky vyplývající z toho, že jsou hagioi – svatí, zasvěcení službě Bohu, povolaní vydávat svědectví o Kristu (viz 1,6) a žít s Kristem (viz dále, verš 17). Církevní obec si musí v tom prostředí, v němž žije a působí, zachovat svou křesťanskou identitu.

ne všechno prospívá – Pavel korintské křesťany vyzval k rozlišování toho, co je dovolené a současně i prospěšné pro službu bližním a obci, a toho, co je sice dovolené, ale prospěch nepřináší, nebo dokonce vede k závislosti na bezuzdném uspokojování, tedy k nesvobodě. Pavel jim předložil zásadu: ničím se nedám zotročit.

13 Jídlo je pro žaludek a žaludek pro jídlo; obojímu Bůh však jednou učiní konec. Tělo však není pro smilstvo, nýbrž pro Pána a Pán pro tělo.

žaludek – koilia – břicho. Pavel se stavěl proti oddělování tělesné stránky člověka od jeho stránky duchovní. Podle některých korintských křesťanů se jídlo, pití a také sexuální potřeby týkají jen pomíjivé části člověka, jeho těla. Jsou tady zřejmě citována slova těchto lidí: (Všemu tělesnému) Bůh jednou učiní konec. Tělesné záležitosti jsou pomíjivé, a tak se podle nich netýkají života v Božím království. Tito korintští křesťané se proto domnívají, že tělesné záležitosti jsou mravně neutrální, a tak je všem potřebám těla možné vyhovět.

tělo pro Pána – Pavel tady vyjádřil skutečnost, že tělo není jen přechodným bydlištěm ducha, protože tak jako člověk už ve svém pozemském životě patří Pánu i tělo člověka patří Pánu. Tělo umožňuje člověku kontakt s druhými lidmi, a tak naplnit poslání vyplývající z křestního zasvěcení a spojení s Kristem. Žádný rozměr člověka nelze vyloučit z tohoto spojení v Duchu svatém. Tělo je pro Pána, protože je nástrojem pro uskutečnění povolání ke svatosti, a proto nemůže být určeno za nástroj hříchu: Tělo není pro smilstvo.

Pán pro tělo – Pavel tady vyznal svou naději ve vzkříšení. Vzkříšený Pán je nadějí pro vzkříšení těla člověka:

14 Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí i nás.

Bůh nejenže vzkřísil Pána Ježíše, ale vzkřísí i naše tělo svou mocí. V listě Filipanům Pavel napsal: On (Ježíš Kristus) promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit (Fil 3,21). Tak tělo člověka má ve vzkříšení svoji budoucnost, je určeno pro věčnost. A toto určení je zcela odlišné od pomíjivosti týkající se břicha jako orgánu výživy.

15 Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? Mám tedy z údů Kristových učinit údy nevěstky? Rozhodně ne!

vaše těla jsou údy Kristovými – spojením s Kristem a účastí na jeho poslání se dostalo křesťanům, tedy i jejich lidským tělům, důstojnosti údů Krista.

nevěstka – porné – prostitutka, nevěstka. Prostituce nebyla v antice chápána jako něco morálně nepatřičného. (Židovský pohled na prostituci byl velmi odlišný, židovské náboženství prostituci odsuzovalo.) Je pravděpodobné, že i někteří z korintských křesťanů obrácených z pohanství neshledávali na sexuálním styku s prostitutkou nic nemorálního. Jak však napsal Pavel v 13. verši: Tělo však není pro smilstvo.

z údů Kristových učinit údy nevěstky – spojením s nevěstkou je člověk jedno tělo s ní (viz verš 16). Ale ten, kdo se připojil k Pánu Ježíši, je údem Kristovým, proto se nemůže spojovat jeho tělo s údy nevěstky.

16 Což nevíte, že kdo se oddá nevěstce, je s ní jedno tělo? Je přece řečeno ‚budou ti dva jedno tělo‘.

Pavel tady citoval Gn 2,24: Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. Geneze ovšem mluví o manželství jako posvátném svazku. Pavel tady však psal o jednom aspektu oddání se nevěstce, a to o sexuálním styku. A ten je i součástí manželského života. Ale v manželství nejprve muž přilne ke své ženě, a tak se dva stávají jedním tělem v posvátném svazku. Kdo je spojen v jedno tělo s nevěstkou, nenaplňuje Boží podmínku, že nejprve k ženě muž přilne.

17 Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch.

Všechny údy Pánova tajemného těla jsou s Pánem spojeny duchovně. Jejich spojení s Kristem vytváří Duch svatý. Ale smilstvo z člověka činí jedno tělo s nevěstkou. Proto se ten, kdo chce být spojen s Pánem, musí smilstva vyvarovat:

18 Varujte se smilstva! Žádný jiný hřích, kterého by se člověk dopustil, netýká se jeho těla; kdo se však dopouští smilstva, hřeší proti vlastnímu tělu.

Varujte se smilstva – feugete tén porneian – uprchněte (unikněte) před smilstvem.

Touto naléhavou výzvou Pavel vyvracel názor některých korintských křesťanů, že sexualita se týká jen vnější stránky člověka, a je tedy nedůležitá podobně jako jídlo nebo pití, protože se nedotýká nitra člověka.

hřeší proti vlastnímu tělu – proviňuje se tím, že zneužívá těla, které je prostředkem k tomu, aby člověk mohl ve svém pozemském životě sloužit Pánu. Smilstvo z těla činí nástroj hříchu.

19 Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě!

tělo je chrámem Ducha svatého – na nelegální sexualitu některých členů korintské církevní obce reagoval tady Pavel argumentem, že nejen církevní obec je chrámem Božím, ale i každý křesťan je chrámem Ducha svatého. Tělo křesťana je chrámem Ducha svatého. Křesťan je povolán, aby celým svým životem v lidském těle dosvědčoval Kristovu přítomnost ve světě. Každá část existence křesťana je součástí jeho života v Kristu. Žádnou oblast nelze vynechat.

Nepatříte sami sobě! – už v 1 Kor 3,23 jsme četli: vy však jste Kristovi a Kristus je Boží. A tady Pavel korintské církevní obci připomněl, že křesťan nepatří sám sobě, ale s Kristem patří Bohu.

20 Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha.

Kristus překonal obětováním svého lidského života smrt, a tak dal životu člověka nový cíl – věčný život v Božím království. A člověk je ve svém pozemském životě povolán sloužit Bohu. Je povolán ve svém těle Boha oslavovat.

Ve svém těle oslavovat Boha však může člověk jen tehdy, je-li vnitřně svobodný. Často se ovšem svoboda chápe jako možnost dělat cokoliv, jen když to přináší potěšení. Pravá svoboda vyžaduje, aby člověk jednal vědomě podněcován svým osobním přesvědčením, a ne z nějakého slepého vnitřního popudu. Toho dosahuje tím, že se osvobozuje ze zajetí svých vášní a směřuje k svému cíli svobodnou volbou dobra. Svobodná vůle člověka, raněná hříchem, může ovšem toto zaměření na Boha docílit s úplnou účinností jedině pomocí Boží milosti (Gaudium et spes 17), tj. když se oddá Pánu (verš 17) a nechá jeho Ducha v sobě přebývat (verš 19).