¹Usilujte o lásku a snažte se o duchovní (dary), nejvíce abyste prorokovali. ²Ten, kdo mluví jazykem, nemluví lidem, ale Bohu a nikdo nerozumí; v duchu vyslovuje tajemství. ³Ten však, kdo prorokuje, mluví k lidem, buduje je, povzbuzuje a potěšuje.

⁴Ten, kdo mluví jazykem, buduje sám sebe -- ten však, kdo prorokuje, buduje církev. ⁵Přeji si, abyste vy všichi mluvili jazyky, ale nejvíce abyste prorokovali. Větší je ten, kdo prorokuje, než ten, kdo mluví jazyky, ledaže by (je) vyložil, aby církev dostala zbudování.

⁶Nyní tedy, bratři, když k vám přijdu a budu mluvit jazyky, jak vám budu k užitku, jestliže nepromluvím zjevení či poznání či proroctví či učení? ⁷Podobně i neživé hudební nástroje, flétna či citera, jestliže nezahraji různé tóny, jak se pozná, že hraji na flétnu nebo na citeru? ⁸A jestliže někdo nejasně zatroubí na trubku, jak tím připraví na boj? ⁹Tak i vy jestliže neřeknete jazykem jasné slovo, jak se pozná, co bylo řečeno? Budete jen mluvit do vzduchu. ¹⁰Tolik existuje na světě zvuků, a žádný není bez významu. ¹¹Jestliže tedy neznám význam zvuku, budu pro toho, kdo mluví, cizincem, a on bude (nesrozumitelným) cizincem pro mne.

¹²Tak i vy, protože jste horliví v duchovních (věcech), vyhledávejte (dary) k budování církve, abyste (jimi) byli hojně zásobeni; ¹³tedy ten, kdo mluví jazyky, ať se modlí, aby vysvětloval; ¹⁴kdykoli se modlím jazykem, můj duch se modlí a můj rozum nenese ovoce. ¹⁵Proč je to tak? Budu se modlit duchem, ale budu se modlit i rozumem. Budu zpívat chvály duchem, ale budu zpívat chvály i rozumem.

¹⁶Neboť kdykoli chválíš (Boha) duchem, jak má ten, kdo je na místě nepoučeného člověka, říci Amen ke tvému díkůvzdání, když neví, co říkáš? ¹⁷Ty sice dobře vzdáváš díky, ale ten druhý není budován. ¹⁸Děkuji Bohu, že více než vy všichni mluvím jazyky. ¹⁹Ale v církvi chci (raději) říci pět slov rozumem, abych vyučoval také druhé (lidi), než deset tisíc slov jazykem.

²⁰Bratři, nebuďte dětmi ve svých myslích; ve špatnosti buďte jako děti, ale ve svých myslích buďte dospělí. ²¹V zákoně je psáno: "Cizími jazyky a rty cizinců budu mluvit k tomuto lidu, ale ani tak mne neposlechnou", říká Pán. ²²Jazyky jsou tedy znamením ne pro věřící, ale pro nevěřící. Proroctví je pak (určeno) ne nevěřícím, ale těm, kdo uvěří. ²³Kdykoli se tedy shromáždí církev na jedno místo a všichni mluví jazyky, kdyby vešli nepoučení nebo nevěřící, cožpak neřeknou, že jste se pomátli? ²⁴Ale kdyby všichni prorokovali a vešel někdo nevěřící či nepoučený, (a byl) napomínaný a zkoumaný všemi, ²⁵skryté věci jeho srdce jsou vynášeny na světlo, tak padne na tvář a vzdá čest Bohu: Bůh je určitě mezi vámi.

²⁶Jak to tedy má být, bratři? Když se shromáždíte, (ať) někdo zpívá, jiný ať vyučuje, někdo má zjevení, jiný jazyky, další ať vyloží (význam) -- vše ať se děje k budování (ostatních). ²⁷Když někdo mluví jazyky, dva nebo nejvíce tři, jiný ať vyloží (význam). ²⁸Jestliže není, kdo by vyložil význam, ať (ten, kdo mluví jazyky), v církvi mlčí a mluví sám pro sebe a Bohu.

²⁹Ať promluví dva či tři proroci, a ostatní ať rozsuzují (význam). ³⁰Když je něco odhaleno jinému (proroku), který sedí poblíž, ať ten předchozí ztichne. ³¹Všichni můžete jeden po druhém prorokovat, aby všichni byli poučeni a povzbuzeni; ³²prorocký duch je (každému) prorokovi (přece) podřízen. ³³Bůh přece není Bohem neklidu, ale pokoje.

Jako ve všech církvích svatých, ³⁴ženy v církvích ať mlčí a není dovoleno jim mluvit, ale ať se podřizují, jak to říká i zákon. ³⁵Jestliže se chtějí něčemu přiučit, ať se doma zeptají vlastních manželů -- vždyť je neslušné, aby žena mluvila v církvi. ³⁶Nebo snad vyšlo Boží slovo od vás -- či snad přišlo jenom k vám?

³⁷Jestliže si někdo myslí o sobě, že je prorokem nebo duchovním, ať rozezná, že ty věci, které vám píšu, jsou od Pána. ³⁸Když někdo je neznalý, ať je dále neznalým. ³⁹Proto, bratři moji, usilujte o prorokování, ale nebraňte mluvit jazyky. ⁴⁰Vše ať se děje slušně a spořádaně.

Komentářové poznámky

— Prorokování a mluvení jazyky při bohoslužbě

1 Držte se lásky a usilujte o duchovní dary, nejvíce o dar prorocké řeči.

držte se lásky – diókete tén agapén. Pavel první částí verše navazuje na 12,31b: A ukážu vám ještě mnohem vzácnější cestu. Sloveso diókó znamená následovat, běžet za něčím, usilovat o něco. Jde tedy o aktivní postoj, o úsilí. Je to výzva k lásce, která je darem Ducha, ale také postojem, o který se člověk musí snažit a vědomě ho vytvářet.

usilujte o duchovní dary – a Pavel dodal: nejvíce o dar prorocké řeči, protože prorocké slovo buduje církevní obec a umožňuje poznávat Boží vůli. V následujících verších pak Pavel porovnával dar prorocké řeči a dar mluvení jazyky, a to z hlediska jejich užitečnosti pro církevní obec.

2 Vždyť kdo ve vytržení mluví jazyky, nemluví k lidem, nýbrž k Bohu, a nikdo mu nerozumí. Je puzen Duchem, ale to, co říká, zůstává tajemstvím.

Mluvení jazyky ve vytržení – glosolalie – je řeč k Bohu, tedy modlitba, a to vedená nesrozumitelnými slovy. Ti, kdo takto mluvili, se často domnívali, že pronikli do tajemné, nevyslovitelné skutečnosti Boží. Ale ten, kdo promlouval nesrozumitelným jazykem při bohoslužebném shromáždění církevní obce, se od tohoto shromáždění odvrátil, protože jeho řeč byla ostatním bratrům a sestrám nesrozumitelná, nemohli se k němu nijak připojit.  

3 Ten však, kdo má prorocký dar, mluví k lidem pro jejich duchovní užitek, napomenutí i povzbuzení. 4 Kdo ve vytržení mluví jazyky, mluví k svému užitku, ale kdo mluví prorocky, mluví k užitku církve.

mluví k svému užitku – Pavel si přál, aby bohoslužba vytvářela vztah společenství s Bohem, a aby prohlubovala vztahy uvnitř církevní obce. Ale k tomu pohroužení se do řeči ve vytržení nepřispívalo. 

mluví k užitku církve – vyšší užitečnost pro církevní obec Pavel přikládal daru prorocké řeči, protože prorok zprostředkovával Boží slovo. A tak sám Bůh prostřednictvím slov proroka dával napomenutí i povzbuzení shromážděným členům církevní obce pro jejich duchovní užitek. 

5 Chtěl bych, abyste všichni mluvili jazyky, ale ještě více, abyste měli prorocký dar. Neboť ten, kdo mluví prorocky, znamená víc než ten, kdo mluví ve vytržení – ledaže by jeho řeč byla vykládána, aby z toho církev měla užitek.

Pavel korintským křesťanům přál, aby se jejich bohatství darů Ducha ještě více rozrostlo a aby je obdrželi všichni členové církevní obce. Přál jim i to, aby všichni mluvili jazyky. Jednoznačně se však vyjádřil, že dává přednost charismatu prorockého slova, protože ten, kdo mluví prorocky, pro církevní obec znamená víc než ten, kdo mluví ve vytržení.

Na konci verše pak uvedl situaci, kdy ten, kdo má dar mluvení cizími jazyky, má ve shromáždění obce někoho, kdo zajistí, aby řeč neznámým jazykem byla vykládána, aby z toho církev měla užitek. Spojení lidí s těmito dvěma charismaty přináší shromáždění křesťanů povzbuzení. Pavel o tomto spojení psal i v 1 Kor 12,10: ...někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. I ve výčtu charismat v 1 Kor 12,30 kladl tato dvě charismata vedle sebe.

6 Vždyť kdybych k vám, bratří, přišel a mluvil jazyky, a nepřinesl vám žádné zjevení od Boha ani poznání ani prorocké slovo ani naučení – jaký prospěch byste z toho měli?

jaký prospěch byste z toho měli? –  Pavel připomněl své osobní působení v Korintu a předložil čtenářům otázku, jaký by měli prospěch z toho, kdyby vystupoval jen jako ten, kdo mluví jazyky, kterým by oni nerozuměli. Tak uvedl další argument pro své tvrzení, jak je prorocký dar pro církevní obec důležitý, a naopak nesrozumitelné mluvení jazyky bez vykladatele nepřinese křesťanům žádné zjevení od Boha ani poznání ani prorocké slovo ani naučení.

Pavel však mluvil srozumitelnou řečí, a tak Korinťanům zprostředkoval zjevení od Boha, dal jim poznání o Bohu i naučení pro život v církvi Kristově.

7 Je to jako s hudebními nástroji, třeba s flétnou nebo kytarou: kdyby nevydávaly odlišné tóny, jak by bylo možno rozeznat nápěv, který se na nich hraje? 8 A kdyby polnice vydala neurčitý zvuk, kdo by se připravoval k bitvě?

S ironií a humorem Pavel uvedl dvě dobře srozumitelná přirovnání. Jedno z oblasti hudby a druhé z vojenského prostředí. Když hudební nástroje vydávají jen nezřetelné zvuky, neví nikdo, jaká skladba se hraje. A jestliže polnice (kterou se v římském vojsku dával signál k útoku) vydá jen nějaký nesrozumitelný zvuk, pak se vojáci k bitvě nepřipraví. Podobně nepohne nesrozumitelná glosolalie církevní obcí:

9 Tak i vy: Jestliže ve vytržení nepromluvíte jasné slovo, jak se má poznat, co bylo řečeno? Budete mluvit jen do vzduchu!

mluvit jen do vzduchu – gar eis aera lalountes – to je latinské úsloví přeložené do řečtiny. (V češtině máme podobné: mluvit do větru, ale ekumenický překlad se tu doslovně drží řeckého originálu.)

10 Na světě je mnoho různých řečí a každá má svá slova. 11 Jestliže však neznám význam těch slov, budu pro mluvícího cizincem a on zase bude cizincem pro mne.

Smyslem lidské řeči je dorozumění, komunikace. Ta se ale může uskutečnit jen tehdy, když obě strany komunikace ovládají společnou řeč.

bude cizincem – Pavel tady použil slovo barbaros – barbar, což byl v Římské říši každý, kdo nemluvil latinsky nebo řecky. Slovo mělo i význam hanlivého označení toho, kdo byl necivilizovaný. Ale tady je toto slovo použito ve svém původním významu: člověk, jehož řeč je pro ostatní nesrozumitelná.

12 Tak i vy: když tak horlivě usilujete o duchovní dary, snažte se, abyste měli hojnost těch, které slouží růstu celé církve.

Korintští křesťané by podle Pavlových slov měli usilovat o duchovní dary, které prospívají životu církevní obce a spojují její členy do společenství bratrů a sester. Duchovní dary nejsou nějakým vlastnictvím jednotlivce, ale slouží k růstu církevní obce.

13 A proto ten, kdo mluví jazyky, nechť prosí, aby je dovedl také vykládat.         Při bohoslužebném shromáždění se projevoval problém extatického mluvení jazyky, protože slovům glosolalie ostatní účastníci shromáždění nerozuměli. A tak ty, kdo byli obdařeni darem mluvení jazyky, Pavel vyzýval, aby si vyprosili i dar Ducha, který by jim umožnil slova pronesená jazykem pro ostatní nesrozumitelným, srozumitelně vykládat. Tato slova současné prozrazují, že ne každý, kdo měl dar glosolalie, rozuměl slovům, která říkal.

14 Kdybych se modlil ve vytržení, modlil by se můj duch, ale má mysl by toho nebyla účastna. 15 Co tedy? Budu se modlit ve vytržení ducha, ale budu se také modlit s vědomou myslí. Budu zpívat chvalozpěvy ve vytržení ducha, ale budu zpívat také s vědomou myslí.

mysl toho nebyla účastna – glosolalie se pro ty, kdo tento dar měli, ale nerozuměli slovům proneseným cizím jazykem, týkala jen jejich duchovního života. Netýkala se jejich rozumu, jejich vědomé mysli. Proto tady Pavel ukázal na rozdíl mezi tím, co znamená modlit se ve vytržení ducha, a tím, co znamená modlit s vědomou myslí. Když totiž lidé obdaření glosolalií vystupují ve shromáždění se svými extatickými modlitbami pronášenými nesrozumitelnými slovy, vzdalují se ostatním účastníkům shromáždění, vzdalují si i své vědomé mysli a uzavírají se do svého vytržení ducha.

zpívat také s vědomou myslí – Pavel si přeje, aby se sláva Bohu zpívala nejen v duchu ale i s vědomou myslí.

16 Kdybys děkoval Bohu ve vytržení, jak by ten, kdo do toho není zasvěcen, mohl říci Amen k tvému díkůvzdání, když nerozumí tomu, co říkáš? 17 Ty sice dobře vzdáváš díky, ale druhý z toho nemá žádný užitek.

není zasvěcen – idiōtos – nezasvěcený, postrádající kvalifikaci. V tomto případě ten, komu není dáno rozumět glosolalii. První část 16. verše zní v doslovném překladu: Pokud vzdáváte chválu v duchu, ten, kdo má místo nezasvěceného, jak řekne Amen ...

Pavel se tu zastával těch nezasvěcených, kteří nerozuměli tomu, co někdo ve vytržení promlouval neznámým jazykem. Pokud tomu, kdo měl dar mluvit ve vytržení, chyběl někdo s darem vykládat, co to znamená (srov.14,5), pak nezasvěcení byli všichni ve shromáždění korintské církevní obce. Nikdo se nemohl svým amen připojit k modlitbě nebo chvále, protože nikdo nevěděl, co bylo řečeno. I když se ten, kdo se modlil neznámým jazykem, cítil sebevíce duchovně povznesen, ostatní ve shromáždění zůstávali mimo a netušili, jaký má taková modlitba smysl a obsah. Tak se ti, kdo měli dar promlouvat jazyky, nořili do svého vytržení ducha a ostatní z modliteb pronášených nesrozumitelným jazykem neměli žádný užitek.

18 Děkuji Bohu, že mám dar mluvit jazyky více než vy všichni, 19 ve shromáždění však – abych poučil i druhé – raději řeknu pět slov srozumitelně než tisíce slov ve vytržení.

abych poučil i druhé – v řečtině je použito sloveso katécheó, které primárně znamená vyučovat, učit ústně. Vyjadřuje tedy předávání informací prostřednictvím mluveného slova. V Novém zákoně se používá o výuce zásad křesťanské víry. Ačkoliv byl Pavel sám obdařen darem mluvení jazyky, ve shromáždění církve mluvil srozumitelně, aby poučil i druhé. Do protikladu tady postavil pět slov srozumitelných a tisíce (tedy bezpočet) slov v jazycích. Jen srozumitelné mluvení dokáže uvádět druhé do znalostí víry, poučit je.

20 Bratří, ve svém myšlení nebuďte jako děti. Ve zlém buďte jako nemluvňata, ale v myšlení buďte dospělí. 21 V Zákoně je psáno: ‚Jinými jazyky a ústy cizozemců budu mluvit k tomuto lidu, ale ani tak mě nebudou poslouchat,‘ praví Hospodin.

V Iz 28,11-12 čteme: Proto nesrozumitelnou řečí a cizím jazykem promluví k tomuto lidu ten, který mu říkal: „Zde je místo odpočinutí, nechte odpočinout znaveného, zde je místo míru!“ Nechtěli však slyšet. V tomto Izajášově textu jde o to, že Izraelci nechtěli slyšet Hospodinova slova, proto k nim Bůh promluví prostřednictvím asyrských dobyvatelů nesrozumitelnou řečí. Pavel tady na tento úryvek z Izajáše narážel, ale necitoval ani doslovný překlad hebrejského textu, ani překlad uvedený v Septuagintě. Možná tento text citoval tak, jak byl používán křesťanskou tradicí, nebo si ho sám přizpůsobil, aby byla vyjádřena skutečnost, že mluvení jazyky nevede nevěřící k víře: Jinými jazyky ... budu mluvit k tomuto lidu, ale ani tak mě nebudou poslouchat...

22a Mluvení jazyky není tedy znamením k víře, nýbrž k nevěře, 22b prorocká řeč však nevede k nevěře, nýbrž k víře.

Tento verš uvozuje další text. 22a je úvodem k verši 23 a 22b k verši 24 a následujícím.

23 Kdyby se celá církev sešla ve shromáždění a všichni by mluvili ve vytržení a přišli by tam lidé nezasvěcení a nevěřící, cožpak neřeknou, že blázníte?

Pavel tady uzavřel své úvahy týkající se mluvení jazyky ve vytržení popisem situace, ke které docházelo, když do shromáždění církevní obce vstoupili nevěřící lidé: Kdyby se celá církev sešla ve shromáždění a všichni by mluvili ve vytržení, způsobilo by to, že nevěřící návštěvníci by setrvali ve své nevíře, protože to, co by viděli a slyšeli, by je nemohlo oslovit. A Pavel nakonec položil řečnickou otázku: cožpak neřeknou, že blázníte?

24 Budou-li všichni mluvit prorocky a přijde tam člověk nevěřící nebo nezasvěcený, bude vším, co slyší, souzen a usvědčován, 25 vyjdou najevo věci skryté v jeho srdci, takže padne na kolena, pokoří se před Bohem a vyzná: „Vskutku je mezi vámi Bůh!“

V těchto dvou verších Pavel navázal na svá slova: prorocká řeč však nevede k nevěře, nýbrž k víře (14,22b) a uvedl jako ilustrační příklad podobnou situaci jako ve verši 23: Na bohoslužbu zavítá člověk nevěřící nebo nezasvěcený a vyslechne prorockou řeč. Tak se dozví, jak křesťané podle své víry chápou svůj život a jak ve své víře nacházejí orientaci pro své jednání.

bude vším, co slyší,  souzen a usvědčován – je použito sloveso elegchó – usvědčit, kárat, odhalit, napravit a sloveso anakrinó – zkoumat, vyšetřovat, zpochybňovat, soudit. Můžeme tedy slova 24. verše chápat tak, že ten nevěřící člověk, který vyslechl prorockou řeč, je jí uvnitř odhalen a prozkoumán, což velice ovlivní pohled toho člověka na sebe sama, a na své jednání.

 vyjdou najevo věci skryté v jeho srdci – prorocká slova tomu nevěřícímu návštěvníkovi poskytnou informace o jeho životě a odhalí se mu skutečnosti dosud skryté v jeho srdci. V té chvíli se tento návštěvník v prorocké řeči setkává s Bohem a jeho milostí, takže padne na kolena, pokoří se před Bohem. Uvěří, že vešel do společenství Božího lidu, a tak řekne shromážděné církevní obci: Vskutku je mezi vámi Bůh!

26 Co z toho plyne, bratří? Když se shromažďujete, jeden má žalm, druhý slovo naučení, jiný zjevení od Boha, ještě jiný promluví ve vytržení a další to vyloží. Všecko ať slouží společnému růstu.

Bohoslužebný život korintské církve je bohatý, ale také ohrožený nepořádkem při shromážděních obce. Každý člen obce mohl přispět svým charismatem v průběhu shromáždění. Pavel tu uvádí další malý seznam charismat:

žalm – psalmon – náboženská píseň, kterou charismatik sám složil a ve shromáždění církevní obce zpíval.

slovo naučení – didaché – učení, nauka. Úkolem učitele víry bylo předávat Kristovo učení a nauku církve, a tak vysvětlovat a šířit křesťanskou víru.

zjevení od Boha – apokalypsis – odhalení, odkrytí, zjevení – pravda, která byla charismatikovi Bohem zjevena. Mohlo to být vysvětlení nějaké situace nebo odhalení nějaké budoucí události nebo slovo proroctví.

Velké bohatství charismat uplatňujících se při bohoslužbě přinášelo průběhu bohoslužby problémy, protože do ní byl množstvím charismatiků vnášen zmatek. Proto se Pavel snažil stanovit základní pravidla pro průběh bohoslužby:

27 Pokud jde o mluvení jazyky, ať promluví dva nebo tři, jeden po druhém, a někdo ať vykládá. 28 Kdyby neměli vykladače, ať ve shromáždění mlčí, každý ať mluví ve vytržení jen pro sebe a před Bohem.

Pro mluvení jazyky stanovil Pavel tři omezení:

Ke slovu se mají dostat nanejvýše tři lidé mluvící jazyky.

Mají mluvit jeden po druhém a neskákat si do řeči.

Mluvení jazyky je při bohoslužbě oprávněné jen tehdy, když někdo, kdo je toho schopen, bude slova glosolalie vykládat. Nelze-li tuto podmínku splnit, má být glosolalie pronášena jen tiše pro sebe a před Bohem

To vše má zajistit, aby mluvení jazyky sloužilo budování obce, a ne jejímu rozdělení.

29 Z proroků ať promluví dva neb tři a ostatní ať to posuzují.

Pro prorokování stanovil Pavel obdobná pravidla jako pro glosolalii. Vystoupení proroků má být také omezeno na dva nebo tři.

ostatní ať to posuzují – jako byl při glosolalii potřebný výklad, bylo u prorocké řeči potřebné rozlišování duchů, jak je to uvedeno v 1 Kor 12,10. V originále je použito diakriseis pneumatón – dosl. diskriminace duchů, tedy odmítnutí falešných proroků. Kriteriem takového rozlišování je shoda se základními pravdami víry: Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou (Ř 12,6).

30 Dostane-li se zjevení jinému ve shromáždění, nechť ten první umlkne.

Je-li dáno prorocké vnuknutí někomu dalšímu, má první prorok zmlknout. Toto poněkud zvláštní pravidlo zřejmě vzniklo na základě toho, že někteří proroci dokázali mluvit velmi dlouho, a tak omezovali prostor pro další prorocká sdělení.

31 Jeden po druhém můžete všichni prorocky promluvit, aby všichni byli poučeni a všichni také povzbuzeni.

Cílem daru prorockého slova bylo pronášet prorockou řeč ve prospěch církevní obce, upevňovat křesťany ve víře a povzbuzovat je v úsilí o dobrý křesťanský život.

32 Prorok přece ovládá svůj prorocký dar.

V tomto verši Pavel odpověděl na otázku, zda je prorocké vnuknutí, které je Božím zjevením, možné svazovat nějakými pravidly. Na to jasně odpověděl: Prorok dokáže ovládat svou potřebu promluvit, a tak se zapojit do řádu bohoslužebného shromáždění.

33a Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje.

Ve shromáždění obce se má vše dít podle řádu, aby z toho měli prospěch všichni, dokonce i ti, kteří do shromáždění přijdou jako nevěřící. Vše se má dít pro růst a prospěch obce a spořádaně, protože Bůh je Bohem pokoje, nikoliv zmatku.

Následující oddíl (14,33b-36) má z hlediska obsahu strukturu: A B C D C´B´A´.

Jednotlivé prvky tvoří texty uspořádané tak, aby důrazně sdělovali další opatření pro zachování řádu a pořádku při bohoslužebném shromáždění.

A: Jako ve všech obcích Božího lidu (33b) – držet se církevní praxe.

      B: ženy nechť ve shromáždění mlčí (34a) – ženy                   v církevním shromáždění mlčí.

             C: nedovoluje se jim, aby mluvily (34b) – není                               dovoleno.        

                  D: mají se podřizovat, jak to říká i Zákon.                                 Chtějí-li se o něčem poučit, ať se doma                                 zeptají svých mužů (34c-35a) –                                                 podřízenost podle Zákona.

            C´: ženě se nesluší (35b) – není slušné

      B´: mluvit ve shromáždění (35c) – ženy                                 v církevním shromáždění mlčí.

A´: Vyšlo snad slovo Boží od vás? Nebo přišlo jen k vám samotným? (36) – držet se církevní praxe.

33b Jako ve všech obcích Božího lidu, 34 ženy nechť ve shromáždění mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily; mají se podřizovat, jak to říká i Zákon.

ve všech obcích Božího lidu – en pasais tais ekklēsiais tōn hagiōn – ve všech církvích těchto svatých. Církvemi svatých Pavel označuje církevní obce Božího lidu, protože Bůh je svatý a on je pravým tvůrcem obce a dárcem vyvolení. Pavel tedy nemá na mysli osobní svatost křesťanů, ale svatými či posvěcenými je nazývá pro Boží působení v jejich životě, pro jejich příslušnost k obci vyvolených.

ženy nechť ve shromáždění mlčí – doslova: ženy ve shromážděních zůstávají mlčet. Známe ovšem verš 1 Kor 11,5, který se také týká žen ve shromáždění církevní obce: Každá žena, která se modlí nebo prorocky mluví... Tedy i ženy se ve shromáždění korintské církve veřejně modlily a prorocky mluvily, a tak vedeny Duchem svatým hlásaly Boží slovo k užitku církve. Tato slova z 11. kapitoly se však týkala té části bohoslužebného shromáždění, v níž se ve svobodě uplatňovala charismata Duchem Božím osvícených členů společenství. Pavel o tom ve verši 14,26 napsal: Když se shromažďujete, jeden má žalm, druhý slovo naučení, jiný zjevení od Boha, ještě jiný promluví ve vytržení a další to vyloží. Všecko ať slouží společnému růstu. V dalších verších (27-32) se do této části snažil vnést řád, nicméně zůstávala základní skutečnost, že tam mluvil každý, koho k tomu vedl Duch svatý. Boží „právo“ vybrat si člověka, jehož prostřednictvím Bůh promluví, Pavel samozřejmě respektoval. Omezení pro ženy by v této části bohoslužby ztrácelo význam, protože to nemluvily ženy samy, ale jejich prostřednictvím promlouval Bůh.

V další části bohoslužby se už nepronášely extatické modlitby v jazycích ani prorocká slova, ale šlo o záležitosti vyučování. Jde o slovo naučení – didaché, jak o tom Pavel psal ve verši 14,26.

Je zřejmé, že zapojení žen do vyučování bylo v tehdejších církevních obcích striktně odmítnuto. V případě vyučování promlouvá učitel k lidem a mluví sám za sebe. Máme svědectví pozdějšího listu: Žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností. Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést (1 Tim 2,11n). A toto sdělení odpovídá i smyslu textu v 1 Kor 14,33b-35.

mají se podřizovat, jak to říká i Zákon – tato slova se vztahují na podřízenost ženy muži. A může tu být motivováno coby důsledek prvotního hříchu, jak je pro ženu popsán v Gn 3,16: Ženě řekl: ...budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout. Při bohoslužebném shromáždění církevní obce byla žena povinna ukazovat, že na sobě nese pravomoc svého muže (1 Kor 11,9). Její zahalená hlava byla znamením její podřízenosti a autority jejího muže nad ní.

(Poznámka redakce: Viz Thiselton 2000, str. 1150-1158: Alternativně ženy mají mlčet z jiných důvodů: a) v kap. 11 sice mohou prorokovat, ale nyní mají mlčet a posouzení proroctví nechat na mužích; b) posouzení má proběhnout v tichu (viz verš 29), a nikoli v dodatečném vyptávání na bližší souvislosti a význam: vyřčené proroctví má být následováno tichým rozsuzováním; ženy mají respektovat, že řád v církvi je jiný než v domácnosti, a nemají se při posuzování proroctví v církvi vyptávat a rušit ticho)

35 Chtějí-li se o něčem poučit, ať se doma zeptají svých mužů; ženě se nesluší mluvit ve shromáždění.

ať se doma zeptají svých mužů – apoštol Pavel sdělil ženám z korintské církevní obce: Když chtějí být o něčem poučeny nebo informovány, nemají o to žádat ve shromáždění, ale v domě, v domácnosti (at oikó) požádat o informaci svého manžela. Žena se podle této instrukce má učit prostřednictvím svého manžela, nikoli vystupovat s otázkami na veřejnosti. Tím by obcházela a znevažovala svého muže i Bohem daný řád. Pavel tu současně potvrzuje právo ženy účastnit se vyučování křesťanské víry ve shromáždění církve, ale účastnit se jen mlčky.

nesluší se – aischros – (je) hanebné, nesprávné, škodlivé. Jak pro lidi z židovského, tak pro lidi z pohanského prostředí byla naprosto nepřijatelná představa, že by ve shromáždění církve ženy diskutovaly veřejně s muži. Něco takového přestupovalo tehdejší měřítka slušného chování, a to v prostředí židovském i pohanském. V tomto textu Pavel připomínal korintským křesťanům nutný respekt vůči určitým společenským danostem. Podle něj by bylo aktivní vystupování a mluvení žen ve shromáždění obce aischron – škodlivé pro tyto ženy, protože něco takového je v rozporu s jejich přirozenou skromností a pokorou. A bylo by to aischron – škodlivé především pro církevní obec, protože by pro takové chování žen působila ve společnosti pohoršení.

ženě se nesluší mluvit ve shromáždění – Pavel se tady vyjadřuje v souladu s tehdejším míněním, které zachytil například Filón Alexandrijský (20 před Kr. – 50 po Kr.), který v De specialibus legibus (Tá mén géni tón en eídei nómon), část III. napsal, že ženy mají zachovávat stud, nepohybovat se na veřejných místech, neboť tržiště, poradní shromáždění, soudy, společenská setkání, shromáždění davu, život pod širým nebem se hodí jen pro muže.

Pavlova slova ve verších 33b-35 se ovšem netýkala nějakého jeho obecného názoru na postavení ženy v církvi. Pavlův vztah k ženám  je zřejmý z jeho spolupráce s mnoha ženami při péči o církevní obce, jak o tom čteme například v Ř 16,3-16. A v listě Galaťanům

nalezneme jeho pojetí společenství Božích dětí, kde všichni křesťané bez ohledu na to, jaká je jejich rasa, postavení nebo pohlaví, stojí na stejném stupni před Bohem: Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši (Ga 3,28).

36 Vyšlo snad slovo Boží od vás? Nebo přišlo jen k vám samotným?

Pavlovi šlo o dodržování jistých obecných církevních zvyklostí v korintské církevní obci. Už v 1 Kor 11,16 se (v souvislosti s pokrývkou hlavy žen ve shromáždění církevní obce) odkazoval na situaci v ostatních církvích Božích. Použil při tom slovo sunétheia – zvyk, praxe, které se týká obvyklého chování. Rané křesťanské komunity vycházely z židovských tradic, ale mnohdy působily v řecko-římském světě, kde hrály zvyky a tradice významnou roli v každodenním životě. A tak bylo třeba užívat v církvi Kristově obecná pravidla v otázce, které zvyky a tradice se mají zachovat, které upravit a které opustit.

Tady ve verši 36. Pavel odmítl „domácí“ zvyklosti korintských křesťanů a zdůraznil platnost církevních zvyklostí obecných, která platila pro bohoslužebná shromáždění. K takovým pravidlům jistě patřilo zahalování hlavy prorokujících žen, a také jejich mlčení při vyučování křesťanské víře.   

slovo Boží ... přišlo jen k vám – korintští křesťané nejsou jedinými příjemci Božího slova, aby si mohli vytvářet vlastní pravidla.

37 Pokládá-li se někdo za proroka nebo za člověka obdařeného Duchem, měl by poznat, že to, co vám píšu, je přikázání Páně.

Tímto veršem Pavel navázal na svoje pokyny pro nositele prorockého charismatu ve verších 31-32 (prorok přece ovládá svůj prorocký dar), a dovolával se svědectví nositelů tohoto daru Ducha. Zřejmě počítal s odporem korintských křesťanů proti tomu, co jim napsal o prorocké řeči a mluvení jazyky při bohoslužebném shromáždění. Proto se odvolává na autoritu Pána. Když korintští proroci nepoznají, že Pavlova slova pocházejí od Krista, nedojdou sami uznání před Bohem:

38 Kdo to neuznává, nedojde sám uznání.

Doslovný překlad této věty je: Jestliže ale kdokoliv nerozpozná, není rozpoznán. Jsou použity dva tvary slovesa agnoeó, které se v Novém zákoně používá k popisu stavu nevědomosti nebo nedostatku znalostí. Znalost korintského proroka o božském původu Pavlových pokynů je důležitá pro víru korintské církevní obce a současně i pro samotného proroka:

nedojde sám uznání – agnoeitai – není rozpoznán, tedy kdokoli z korintských proroků, který nerozpoznal pravdu o Pavlových slovech, není rozpoznán od Boha. To jsou silná slova, která tu Pavel použil ve své usilovné snaze, aby v korintské církevní obci zavládl při bohoslužebných shromážděních řád a pokoj.

39 A tak, bratří moji, horlivě se snažte prorokovat a nebraňte mluvit jazyky.

Tímto veršem se Pavel snažil zabránit mylnému dojmu, že se mu nelíbí velké množství charismat, kterých se dostalo korintským křesťanům. A je pravdou, že viděl v bohatství charismat v korintské církvi jisté nebezpečí v podobě chaosu a nepořádku při shromážděních obce. Ale na toto nebezpečí už v předešlých verších korintské charismatiky upozornil a dal jim příslušné instrukce. A tak tady na konci kapitoly je jen povzbudil, aby horlivě usilovali o dar proroctví, a aby také nebránili mluvení jazyky.

nebraňte mluvit jazyky – Pavel svou službu apoštola a zakladatele korintské církevní obce vykonával citlivě a dával si pozor, aby své osobní preference církevní obci nevnucoval. V celém listu se vyjadřoval tak, že si mluvení jazyky při bohoslužebném shromáždění příliš necení. Tady však svým čtenářům sdělil, že svému osobnímu soudu nepřikládá absolutní význam. Ať tedy neomezují ty, kdo mají dar mluvení jazyky, ať jim v tom nebrání.

40 Všechno ať se děje slušně a spořádaně.

Nakonec ještě poslední napomenutí: Cokoli se děje při bohoslužebném shromáždění, má se dít ve slušnosti a ve vzájemné ohleduplnosti, spořádaně.