¹Pavel, povolaný apoštol Krista Ježíše skrze Boží vůli, a bratr Sostchenes, ²církvi Boží, která je v Korintu, posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým se všemi, kdo vzývají jméno našeho Pána Ježíše Krista na každém místě, jejich i našem, ³milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.

⁴Vzdávám díky svému Bohu za vás ohledně milosti Boží, která vám byla dána v Kristu Ježíši, ⁵že vším jste v něm byli obohaceni, každým slovem a každým poznáním, ⁶vždyť svědectví Krista bylo utvrzeno mezi vámi, ⁷abyste neměli nedostatek v žádném daru milosti, a dychtivě očekáváte, až se objeví náš Pán Ježíš Kristus. ⁸Ten vás také bude utvrzovat až do konce, takže nebudete obviněni v den našeho Pána Ježíše Krista. ⁹Věrný je Bůh, skrze něhož jste byli povoláni do společenství s jeho Synem Ježíšem Kristem, naším Pánem.

¹⁰Vyzývám vás tedy, bratři (a sestry) skrze jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni měli na mysli totéž a nebyly mezi vámi roztržky, abyste byli spojeni v tomtéž smýšlení a tomtéž úsudku. ¹¹Bylo mi totiž oznámeno od těch, co patří (k domu) Chloe, že jsou mezi vámi spory. ¹²Mám na mysli, že každý z vás říká: já patřím k Pavlovi, já k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu.

¹³Je Kristus rozdělen? Přece Pavel nebyl za vás ukřižován, ani jste nebyli pokřtěni ve jméno Pavla. ¹⁴Děkuji Bohu, že jsem nepokřtil nikoho z vás než Krispa a Gaia, ¹⁵aby mi nikdo nemohl říct, že jste byli pokřtěni v mém jménu. ¹⁶Pokřtil jsem ještě dům Štěpánův, a víc už nevím, zda jsem pokřtil někoho dalšího. ¹⁷Vždyť Kristus mne neposlal křtít, ale hlásat dobrou zprávu, ne slovy moudrosti, aby nebyl zbaven smyslu Kristův kříž.

¹⁸Vždyť slovo kříže je bláznovstvím těm, kdo jsou ničeni, ale moc Boží těm, kdo jsou zachraňováni. ¹⁹(Vždyť) je psáno: Zničím moudrost moudrých, a chytrost chytrých odmítnu. ²⁰Kde (bude) moudrý a kde znalec zákona, kde (bude) filosof tohoto věku? Což Bůh neprokázal, že moudrost tohoto světa je bláznovstvím?

²¹Protože v moudrosti Boží svět svou moudrostí nepoznal Boha, nalezl Bůh zalíbení v tom, že zachrání skrze bláznovství hlásaného ty, kdo uvěří. ²²Židé žádají velká znamení, Řekové hledají moudrost. ²³My hlásáme ukřižovaného Krista, pro Židy pohoršení a pro pohanské národy bláznovství, ²⁴ale pro ty, kdo jsou povolaní, (hlásáme) Krista jako Boží moc a Boží moudrost. ²⁵Tedy bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.

²⁶Vždyť se podívejte na své povolání, bratři a sestry, že nemnozí z vás jsou moudří podle lidských měřítek, nemnozí jsou silní a nemnozí urození. ²⁷Ale bláznivé světa Bůh vyvolil, aby zahanbil moudré, a slabé světa Bůh vyvolil, aby zahanbil silné, ²⁸a neurozené a pohrdané světa Bůh vyvolil, ty, kteří nejsou ničím, aby vyřadil ty, kdo něčím jsou, ²⁹aby se před Bohem nechlubil žádný člověk. ³⁰Díky Bohu jste v Kristu Ježíši, který se pro nás stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením, ³¹aby, jak je psáno, ten, kdo se chlubí, se chlubil Pánem.

Komentářové poznámky

Církev v Korintu: Výhodná poloha starověkého Korintu, bohatého města antického Řecka, byla příčinou bohatství tohoto města. Díky své poloze bylo námořním střediskem spojujícím země a kultury tehdejšího světa. Obyvatelé města pocházeli z mnoha národností a vyznávali nejrůznější náboženství. Přicházeli sem chudí vystěhovalci i osvobození otroci z Itálie, Řecka, Sýrie, Palestiny i Egypta. Jejich dovednosti navíc učinily z města středisko řemesel a obchodu. Za císaře Augusta se Korint stal hlavním městem provincie Acháie, jejímž správcem byl v době Pavlova pobytu prokonsul Gallio (viz Sk 18,12).

Odhaduje se, že Korint měl 750 000 obyvatel, z toho mohlo být asi 70 000 Židů. Hlavní řečí tu byla latina, ale nápisy dokládají i časté užívání řečtiny. Vedle uctívání tradičních řeckých božstev je v Korintu doložen i egyptský kult Isidy a Serapida. Byla tu i židovská kolonie s vlastní správou.

Křesťanskou obec v Korintu založil apoštol Pavel někdy kolem roku 50, a to na své druhé misijní cestě (viz Sk 18,1-18.27; 19,1; 20,2n). Obec se skládala z několika desítek, později možná dvou až tří stovek členů. Její složení bylo pestré. Od lidí, kteří mohli patřit k elitě Korintu, přes drobné obchodníky a řemeslníky, až po námezdní dělníky, propuštěnce z otroctví i otroky. Tato struktura obce mohla vést k určitému sociálnímu napětí. Objevují se i soudní spory mezi členy obce (viz 1Kor 6,1-11). V korintské křesťanské obci existovaly i rozdílné přístupy k interpretaci evangelního poselství. Ty mohly souviset s etnickou různorodostí členů obce, a také s působením různých křesťanských misionářů. Pavel se snažil udržet jednotu obce s velkorysostí, když šlo o vzájemné soužití. Byl však nekompromisní tam, kde šlo o podstatu víry. Jednotlivé Pavlovy výroky na adresu Korinťanů byly určeny různým skupinám adresátů, s nimiž Pavel polemizoval. Jeho slova se často týkala jen jedné skupiny.

Pavel tu osobně působil přibližně v letech 50-52 po dobu zhruba půl druhého roku. Na živobytí si vydělával v dílně Akvilově. Akvila se svou ženou Priskou byli členové křesťanské obce a měli tkalcovskou dílnu. Výrobou celt pro stany měli dobré možnosti obživy. Protože apoštol Pavel jejich řemeslo ovládal, stal se jejich pomocníkem.

V roce 52, nebo 53 Pavel odešel z Korintu do Efezu. Brzy potom se církev v Korintu začala dělit na strany. K tomuto dělení mimo jiné přispělo i misionářské působení Apolla, který přivedl církev v Korintu ke značnému vzrůstu. Apollos pocházel z egyptské Alexandrie, která v té době byla centrem vzdělanosti a současně městem s velikou židovskou menšinou. Získal v Alexandrii dobré vzdělání a byl obratným řečníkem. Měl při své misii v Korintu větší úspěch než apoštol Pavel, který v řečnickém umění příliš nevynikal.

Apollos se stal významným misionářem, a to v prostoru Pavlova misijního působení. Pavel uznával Apollovy schopnosti. V době, kdy Pavel psal 1Kor, pobýval Apollos s Pavlem v Efezu. Ze slov o Apollovi v závěru listu (1Kor16,12: Pokud jde o bratra Apolla, velice jsem na něj naléhal, aby k vám šel spolu s jinými bratry, ale v žádném případě nechtěl jít už nyní; půjde však, jakmile se ukáže vhodná příležitost.) je patrné, že Apollos je vůči Pavlovi v jiné pozici než Timoteus, Silas, či Titus, kteří byli Pavlovými poslušnými spolupracovníky. Apollos působil nezávisle na Pavlovi.

Kanonický první list do Korintu nebyl prvním listem, který Pavel do Korintu napsal. Z 1Kor 5,9 víme, že korintské křesťanské obci psal již dříve: Napsal jsem vám v listě, abyste neměli nic společného se smilníky... Ale tento starší list se nedochoval. V 1Kor 7,1 se naopak zmiňuje o dopise od Korintských: Pokud jde o to, co jste psali...  V 2Kor 2,4.9 poukazuje opět na dopis, který do Korintu poslal (takzvaný dopis v slzách) a odkazuje na něj ještě i v 2Kor 7,8. Komunikace navíc probíhala nejen písemně, ale i prostřednictvím ústních sdělení lidí, kteří cestovali mezi Korintem a Efezem. Hned v úvodu 1. listu do Korintu se Pavel zmiňuje o tom, že se dozvěděl zprávy z Korintu od lidí z domu Chloé. V 1 Kor 4,17n mluví o Timoteovi, kterého do Korintu poslal, a slibuje svou osobní návštěvu. V 2 Kor 7,6n.13 uvádí, že se dozvěděl od Tita o jejich pozitivní reakci na obsah dopisu, který jim poslal.

Z obsahu obou zachovalých listů do Korintu si můžeme udělat určitý obrázek o tom, jak korintská církevní obec žila, jaké měla problémy, jaké sociální složení.

První list do Korintu byl apoštolem Pavlem napsán z Efezu mezi roky 52-55. Podnětem sepsání tohoto listu jsou zprávy z Korintu, které se k němu dostaly. Tyto zprávy se týkaly například tříštění církevní obce a dalších nedostatků v životě této obce. Podnětem k sepsání tohoto listu byly také dotazy korintských křesťanů na různé skutečnosti křesťanské víry a života ve víře. Cílem listu je tak především interpretace důsledků víry pro život korintské církevní obce.

První list do Korintu má tak podobu příležitostného dopisu, který se zabývá mnoha tématy, která spojuje jen to, že se týkají života církevní obce v Korintu.

Vstupní pozdrav a díkůvzdání (1,1-3)

Úvod svého listu utváří Pavel podle konvencí antických listů. Uvádí tedy nejprve odesílatele a adresáty.

1 Pavel, z vůle Boží povolaný apoštol Krista Ježíše, a bratr Sosthenés

Doslova: Pavel, povolaný apoštol Krista Ježíše z vůle Boží (dia thelématos Theou).

povolaný apoštol – klétos apostolos – slovem apoštolé byli označováni vyslanci Ježíše Krista povolaní Bohem, aby hlásali Ježíšovo evangelium. Důležité je, že apoštolé přijali evangelium přímo od Krista, nikoli jen prostřednictvím lidí. Toto označení jistě patří Dvanácti vybraným učedníkům Ježíše, mezi nimiž byl Jidáš nahrazen Matějem, jak se o tom píše ve Sk 1,23-26. I Pavel se tady označuje za apoštola, a tak uplatňuje nárok na povolání apoštolem Ježíše Krista.

Apoštol Pavel byl povolán a poslán stejně jako oněch Dvanáct, ale stalo se tak až později, a to Kristem zmrtvýchvstalým, jak to Pavel popisuje v listě Gal 1,1.11-12: Pavel, apoštol povolaný a pověřený nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem Otcem… Ujišťuji vás, bratří, že evangelium, které jste ode mne slyšeli, není z člověka. Vždyť já jsem je nepřevzal od žádného člověka ani se mu nenaučil od lidí, nýbrž zjevil mi je sám Ježíš Kristus.

V Korintu byla některými členy církevní obce zpochybňována Pavlova autorita apoštola. Pavel jim proto napsal: Nejsem apoštol? Neviděl jsem Ježíše, našeho Pána? Nejste vy mým dílem v Pánu? I kdybych pro jiné apoštolem nebyl, pro vás jím jsem! Vždyť pečetí mého apoštolství jste vy sami tím, že jste uvěřili v Pána (1Kor 9,1–2).

Sosthenés – tímto jménem je označen spoluodesilatel listu. Byl to zřejmě písař, kterému Pavel list diktoval. Víme, že Pavel 1. list do Korintu nepsal vlastní rukou, ale diktoval jej, podobně jako i další své listy. Na konci listu píše: Pozdrav mou, Pavlovou rukou (1 Kor 16,21). V Gal 6,11 čteme: Teď vám píši vlastní rukou; všimněte si velkého písma. A ve 2Te 3,17: Pozdrav je psán mou, Pavlovou rukou. Tím je ověřen každý můj dopis, tak vždy píšu.

Je však také možné, že tento Sosthenés je bývalý představený synagogy v Korintu, o němž se píše ve Sk 18,17. Později tento muž přijal křesťanství a odešel za Pavlem do Efezu. V Korintu ho lidé znali, a proto ho Pavel připsal jako spoluodesilatele listu, aby tak podpořil naléhavost listu. Písařem listu mohl být on, nebo i někdo nejmenovaný.

bratr – adelfos – tímto slovem se navzájem označovali členové církve (sestra – adelfé, bratři a sestry – adelfoi) .

2 církvi Boží v Korintu, posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým, spolu se všemi, kteří vzývají jméno našeho Pána Ježíše Krista, ať jsou shromážděni kdekoliv, jinde či u nás:

církvi Boží v Korintu – doslova: církvi Boží, která je v Korintu – je použito slovo ekklēsia – (shromáždění), které je pro Pavla skutečností přesahující jednotlivé obce. Ale obecné ekklēsia lze vnímat a prožívat i v místní obci. Každá obec reprezentuje celek církve.

posvěceným v Kristu Ježíši – těm, kteří jsou Kristem (Mesiášem) Ježíšem odděleni od ostatních Korinťanů a posvěceni pro Boha, tedy zasvěceni Bohu. Křesťané spojeni s Kristem jsou novým lidem pařícím Bohu (starým Božím lidem byl izraelský národ a později národ židovský). Křesťané nejsou povoláni k tomu, aby plnili očekávání lidí, ale vůli Boží, protože patří Bohu: Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden (Mt 10,37). Slovo axios (hoden) znamená: nezaslouží si, aby ke mně patřil.

povolaným svatým – svatí tu neznamená nějakou jejich morální dokonalost, ale jsou Bohem k svatosti povoláni. Tedy slovo svatí se tady významně neliší od slova posvěcení v předešlé části verše. Ty, kdo jsou odděleni od světa a patří Bohu, Bůh oddělil, protože jsou povoláni být svatí. V originále je použito pasiva u obou sloves: hēgiasmenois – posvěceni, klētois – povoláni. To vyjadřuje skutečnost, že důstojnost korintské církevní obce je Boží dar, a není důvod k žádné samolibosti.

spolu se všemi, kteří vzývají jméno našeho Pána Ježíše Krista, ať jsou shromážděni kdekoliv, jinde či u nás – není jasné, k čemu se tato část věty vztahuje. Je možné, že se týká adresátů. Pak Pavel těmito slovy sděluje, že se jeho list netýká jen Korinťanů, ale i ostatních křesťanů. Ale to je poněkud zvláštní, protože text listu se ve skutečnosti týká zcela konkrétních problémů v korintské církvi. Jiná možnost je, že uvedený dovětek patří ke slovům klētois hagiois (povolaným svatým), ke kterým je dovětek připojen slovem sýn – plus, navíc, a navíc.  

Pak v dodatku uvedenými slovy Pavel Korinťanům připomíná, že jsou součástí celého společenství církve, že nejsou jen oni jediní povoláni k svatosti. Tak se snaží mírnit přebujelé sebevědomí některých lidí v korintské církvi.

vzývají jméno Pána našeho – je použito slova Kyrios – Pán. Prvotní církev přenesla tento titul na Ježíše Krista, a to v základním vyznání víry, které je uvedeno ve Fil 2,11: KYRIOS IĒSOUS CHRISTOS – Ježíš Kristus je Pán. Církevní obce volali k Ježíši Kristu, svému Pánu, ve víře, že je přítomen v jejich společenství.

3 Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.

Podle antického způsobu následuje po nadpisu pozdrav. Nezní zde ale chairein (radost), ale charis (milost) a airéné (pokoj, mír). Oba tyto pojmy jsou v Pavlově teologii zásadní. Milost je všechno to, co Bůh prostřednictvím Ježíše Krista člověku zaslibuje: osobní přízeň, přátelství, odpuštění, milosrdná láska Boží. Když Pavel píše pokoj, myslí tím starozákonní šálom, který znamená všestranně zdařilý, šťastný život a spásu na konci časů. Milost a pokoj tedy zahrnují všechna dobra, která nám Bůh daruje v Kristu, který je Pánem církevní obce přítomným při bohoslužbách a očekávaným při paruzii (druhém Kristově příchodu, neboli jeho návratu).

Modlitba díkůvzdání za církevní obec v Korintu (1,4-9)

4 Stále za vás Bohu děkuji pro milost Boží, která vám byla dána v Kristu Ježíši;

Boží milost je darována prostřednictvím Ježíše a má základ v jeho oběti na kříži. I Pavel sám má ze svého obrácení zkušenost s Boží milostí, která je člověku dána jako Boží dar. Proto pasivum: té dotheisé hymi – která byla dána vám. 

5 on vás obohatil ve všem, v každém slovu i v každém poznání.

v každém slovu i v každém poznání – těmito slovy má Pavel na mysli charismata, která jsou v Korintu velice ceněna.

6 Neboť svědectví o Kristu bylo mezi vámi potvrzeno,

V originále není neboť a ani mezi vámi, ale jen: do té míry, jak svědectví o Kristu bylo potvrzeno ve vás – tedy do té míry, jak v korintské církvi zakořenila zvěst o Ježíši Kristu. Takže smysl veršů 5-6 je: Jen z Boží milosti, a také z míry přijetí učení o Kristu, plyne bohatství charizmat v korintské církvi.

7 takže nejste pozadu v žádném daru milosti a čekáte, až se zjeví náš Pán Ježíš Kristus.

Pavel tady upozorňuje, že duchovní dary směřují k budoucnosti, protože církev stále čeká a žije nadějí na druhý příchod Krista, kdy bude setkání s ním v plnosti, kterou nelze srovnávat s dnešní zkušeností.

8 On vám bude oporou až do konce, abyste v onen den našeho Pána Ježíše Krista nebyli obviněni.

v onen den – Pavel navazuje na starozákonní představy o dni Jahve jako o dni soudu. Protože Pán Ježíš bude oporou církve, nebudou obviněni ti, kdo do ní patří. Vždyť tím Božím soudcem bude Ježíš Kristus, který v onen den prokáže, že je pánem nad všemi mocnostmi nebe i země.

9 Věrný je Bůh, který vás povolal do společenství se svým Synem, naším Pánem Ježíšem Kristem.

Pavel díkůvzdání uzavírá chválou Boží spolehlivosti. On je ten, kdo si vyvolil církevní obec a nenechá ji bez pomoci, vždyť je jí dáno trvalé společenství s Božím Synem.

Poznámka

Když uvážíme spory mezi Pavlem a korintskou církví, o kterých Pavel píše v obou listech do Korintu, může nám připadat úvod listu neúměrně srdečný. Pavel si je však vědom, že církev je především dílo Boží prostřednictvím Krista v Duchu svatém. A tak za všemi hádkami a problémy vnímá Boží povolání a Boží vedení, které směřuje k dobrému konci. Opírá se o víru, že hlavou každého společenství církve je Kristus, srdcem Duch svatý a středem milosrdný Bůh.

Rozkol v Korintské církevní obci (1,10-17)

10 Prosím vás, bratří, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni byli svorni  a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste dosáhli plné jednoty smýšlení i přesvědčení.

prosím – u Pavla má použité sloveso parakaleó velkou významovou šíři: prosit, napomínat, povzbuzovat, těšit, domlouvat,… Pavel zde tedy napomíná, povzbuzuje a domlouvá Korinťanům, které označuje za bratry (adelfoí). (V řečtině adelfoí  znamená bratři, a také bratři a sestry. Takže Pavlovo oslovení se týká korintských křesťanů i křesťanek.)  Jde tedy o bratrské napomenutí, nikoli o příkaz autority apoštola a zakladatele obce.

pro jméno našeho Pána Ježíše Krista – Pavel dal svému napomenutí velkou váhu, protože ho vyslovil (dia tou anamatos – skrze jméno) jménem Pána našeho Ježíše Krista. Tedy tou autoritou, která napomenutí vyslovuje, není Pavel, ale Kristus.

všichni byli svorni  – (doslova: totéž mluvíte všichni – v češtině říkáme mluvíte jedním hlasem) – Pavel těmito slovy napomínal k jednotě, ale ne k uniformitě. Později ve 12. kapitole oceňuje rozmanitost darů korintských křesťanů. Jednotu však těžce narušuje vydělování se některých skupin křesťanů z církevní obce. A to tím, že mají jiné smýšlení, a tak mluví jinak než ostatní.

11 Dověděl jsem se totiž o vás z domu Chloé, bratři, že jsou mezi vámi spory. z domu Chloé – hypo tōn Chlōes – podle těch od Chloé, tedy podle lidí z domácnosti Chloé.

Tady je zmínka o jednom z podnětů pro napsání Pavlova listu z Efezu do Korintu. Pavel dostal informace pocházející od někoho z domácnosti paní Chloé. Kdo byla Chloé není jasné, nicméně její jméno bylo Korinťanům zřejmě známé. Je možné, že Chloé byla korintská křesťanka a lidé z její domácnosti přišli do Efezu a přinesli Pavlovi informace o korintské církvi. Ale je také možné, že Chloé byla křesťanka žijící v Efezu, která byla Korinťanům známá. A lidé z její domácnosti byli v Korintu a vrátili se odtud se zprávami o korintské církevní obci, které předali Pavlovi.

12 Myslím tím to, že se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu.

V korintské církvi se vytvořily čtyři skupiny, z nichž každá si přivlastňuje nárok, že chápe a žije křesťanství nejlépe. Stoupenci jednotlivých skupin se hlásí ke svému vzoru, na kterého se odvolávají: Byla tam skupina přívrženců Apolla, přívrženci Pavla a ti, kdo se hlásili ke Kéfovi, tedy Petrovi. (Pavel v celém listě nepoužívá řecké Petros (skála), ale řecký přepis aramejského Kéfa, což také znamená skála.) Byli tam i ti, kteří říkali, že patří ke skupině Kristově.

Skupina hlásící se k Apollovi byla přitahována jeho vzdělaností a způsobem kázání. Ve Sk 18,27–28 se o něm píše: Když tam (do Achaje) Apollos přišel, z milosti Boží velmi prospěl těm, kteří uvěřili. Ve veřejných rozhovorech překonával židy přesvědčivými důkazy z Písem, že Mesiáš je Ježíš. Apollovi žáci a následovníci byli osloveni jeho hlásáním, které se opíralo o alexandrijskou filosofickou školu a její spekulace o moudrost. To pro ně bylo přitažlivější, než Pavlovo kázání o Ježíšově kříži. Jako reakce na vznik skupiny Apollovy vytvořili skupinu i ti, kdo zůstali věrní Pavlovu učení.

Ti, kdo se hlásili ke Kéfovi ctili Petra jako nejdůležitějšího a pro ně směrodatného apoštola. Není nic známo o tom, že by Petr byl někdy v Korintu. Snad tuto skupinu lze spojovat s misionáři z Petrova okruhu, kteří se možná snažili spojit zásady křesťanského života s nejdůležitějšími příkazy židovského náboženství (například židovský zákaz jíst maso z obětí modlám). Tato skupina se zřejmě skládala z křesťanů pocházejících z židovského prostředí, pro které bylo přirozené dodržování židovských tradic a předpisů.

A pak je tady skupina těch, kdo se hlásili ke Kristu. Ti se zřejmě odvolávali na svá vlastní zjevení Krista a odmítali jakékoli lidské autority, protože se domnívali, že sami mají vyšší poznání a vhled (gnose) do tajemství spásy. Skupině těchto lidí se někdy říká korintští  gnostici. (Gnose je náboženské hnutí rozšířené už dlouho před křesťanstvím. Odvolává se na tradici o zjeveném poznání – gnósis – pravé podstaty světa a Boha, jež je božím poslem odhalena nějaké skupině vyvolených. Toto zjevení jim dává možnost, aby se vysvobodili ze zajetí ve světě hmoty a vystoupili k Bohu. Proto gnostici žijí v askesi nepřátelské tělu. Odmítají tělesné zmrtvýchvstání. Je jasné, že proti jejich učení se Pavel musel vymezovat.

O čtyřech skupinách v korintské církvi, které jsou vyjmenovány ve 12. verši nic přesného  Pavel nepíše. Odmítá drobení církevní obce a prohlašování vlastní skupiny za jedinou pravou. Pavel přichází se svým poselstvím kříže:

13 Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo?

Pavel dává tři řečnické otázky, které mají zápornou odpověď. Druhá a třetí otázka směřuje ke skupině, jejíž členové říkají: Já se hlásím k Pavlovi. Pavel tedy na prvním místě brání tomu, aby k rozdělení církevní obce přispěli ti, kdo chtějí být věrní jemu. Pavel chce, aby všichni byli věrní Ježíši, který byl za ně ukřižován a v jehož jméno byli pokřtěni.

Kristus rozdělen – je v korintské církevní obci rozdělován právě tím, že si ho každá skupina vyhrazuje pro sebe. Ve skutečnosti však všichni patří Kristu,  jak Pavel píše v 1 Kor 3,23: Vy však jste Kristovi a Kristus je Boží.

za vás ukřižován – v další otázce ironicky ukazuje absurditu dělení na skupiny. Jen Kristus zemřel na kříži za církevní obec v Korintu. 

pokřtěni ve jméno – křtít ve jméno Kristovo byla zřejmě původní křestní formule. To vyjadřovalo skutečnost, že člověk byl křtem spojen s Kristem.

14 Děkuji Bohu, že jsem nikoho z vás nepokřtil kromě Krispa a Gaia; 15 tak nemůže nikdo říci, že jste byli pokřtěni v moje jméno. 16 Pokřtil jsem i rodinu Štěpánovu. Jinak už nevím, že bych byl ještě někoho pokřtil.

Pavel si s ulehčením uvědomil, že téměř nikoho v Korintu nepokřtil, jen dva bratry. Ale pak si přece jen ještě vzpomněl na rodinu Štěpánovu. Tady se objevuje Pavlova osobní poznámka, která ho napadla, když diktoval své promyšlené argumenty. Tyto tři verše jsou pro nás zajímavé, protože se v nich odráží Pavlův okamžitý nápad. V těchto a dalších podobných osobních poznámkách se poodhaluje Pavlova lidská povaha.

Pavel těmito verši ovšem neříká, že křest není důležitý, ale jen to, že při křtu jde o Krista, a nikoli o toho, kdo křtí. Křest je pro Pavla začátkem křesťanovi nové existence: Všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života (Ř 6,3-4).

Nicméně Pavel většinou přenechával svým spolupracovníkům, aby křtili. Svůj nejdůležitější úkol vidí v hlásání evangelia:

17 Kristus mě totiž neposlal křtít, ale zvěstovat evangelium, ovšem ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu.

ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu – nechce vzletnými slovy lidské moudrosti založené na filosofických úvahách zatemňovat základní událost, tedy kříž a zmrtvýchvstání Krista. Pavel přináší poselství o spáse, která je plodem Kristova kříže. 

Boží moudrost je lidem bláznovstvím (1,18-31)

Slovo o kříži (1,18–25)

Kříž je centrem Pavlovy teologie. Bůh kříž učinil cestou spásy pro ty, kdo jej přijmou. Tajemství víry tkví právě v tomto Božím jednání, v němž se Boží moudrost v ponížení kříže střetává s lidskou moudrostí, s lidským způsobem uvažování. Ale Pavel svůj apoštolát spojuje právě s účastí na slabosti Kristově, na kříži. Jiní hlasatelé křesťanské víry mohou být výřečnější a lidsky obratnější než Pavel, mohou mít u posluchačů větší úspěch. Ale tím, kdo obec založil, je Pavel, její apoštol a otec.

18 Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. 19 Je psáno: ‚Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.‘

Pavel ve verši 19 hodně volně (zřejmě zpaměti) cituje v řeckém překladu Iz 29,14. (Iz 29,14: Zanikne moudrost jeho moudrých a rozumnost jeho rozumných bude zakryta.) Izajáš tam mluví o izraelských mudrcích, kteří ve své lidské moudrosti radili lidu, aby spoléhal na pomoc Egypta ve svém odporu proti Asýrii. Tak se projevovala lidská moudrost, když Izrael zapomněl, že má  spoléhat jen na Hospodina a jen jemu důvěřovat.

Pavel tento Izajášův text vztahuje na jeden z proudů v korintské církvi, v němž lidé usilují o své  poznání (gnósis), moudrost (sofia) a rozumnost (synesia), ale nemají smysl pro slovo o kříži. Kříž tady symbolizuje Boží záchranu člověka uskutečněnou Ježíšovou obětí vrcholící smrtí na kříži.

Slovo o kříži ... je mocí Boží – jen moc Boží může člověka přivést ke spáse. A tato moc Boží se uskutečňuje prostřednictvím Ježíšova kříže. Boží moudrost si zvolila tento způsob, který lidem připadá divný. Je bláznovstvím z hlediska moudrosti světa. Ale ti, kdo se mocí Božího milosrdenství nechají zachránit, kdo tedy přijmou zvěst o kříži, jdou ke spáse. Na cestě k záhubě jsou pak ti, kdo moc Božího milosrdenství odmítnou a spoléhají jen na lidské mudrce a jejich moudrost.

Tedy jde o totální uzavřenost člověka vůči daru spásy a odpuštění ze strany darujícího se Boha, které Bůh uskutečnil prostřednictvím Ježíšovy oběti vrcholící smrtí na kříži. Když člověk odmítne přijmout pravdu o sobě a o moci Božího milosrdenství, Bůh respektuje svobodné rozhodnutí člověka. A to i v tom případě, kdy člověk odmítne Boží lásku.

20 Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím?

Pavel tu uvádí tři skupiny:

učenci – sofoi – moudří

znalci – grammateus –písaři – myslí se tím židovští opisovači knih

řečníci – syzététai – diskutéři – myslí se tím účastníci disputací

tohoto věku – na rozdíl od Boží věčnosti, se to vše týká jen tohoto času

Všechny tyto tři skupiny jsou tu konfrontovány se zvěstí o kříži. A Pavel nachází potvrzení v textu proroka Izajáše: Hospodin ruší znamení žvanilů a z věštců činí pomatence, obrací mudrce nazpět a jejich poznání mate (Iz 44,25).

21 Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí.

zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí – doslova: Bohu se zalíbilo, aby Bůh skrze pošetilé (bláznovské) hlásání zachránil ty věřící. Svět prostřednictvím své moudrosti nepoznal Boha. Lidská moudrost, když se spoléhala pouze na sebe, Boha nepoznala. A právě to dělají i Korinťané, když se předhánějí ve svém úsilí o moudré myšlení. Ale Bohu se zalíbilo (je použito slovo eudokésen, které vyjadřuje, že jde o svobodné Boží rozhodnutí a současně projev náklonnosti) zachránit ty, kdo uvěří pošetilé zvěsti, která přináší úžasnou pravdu, že se Boží Syn snižuje k člověku a přijímá ponížení kříže. Bohu se zalíbila tato pošetilost, která je projevem jeho nekonečné lásky. Ježíšův kříž se nevejde do lidské moudrosti. Zůstává pro člověka tajemstvím.

22 Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, 23 ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní  bláznovství,

Židé požadují znamení (sēmeia), tedy zázraky. Jak čteme například v Mk 8,11-12: Přišli farizeové a začali se s ním přít; žádali na něm znamení z nebe a tak ho pokoušeli. V duchu si povzdechl a řekl: „Proč toto pokolení žádá znamení? Amen, pravím vám, tomuhle pokolení nebude dáno žádné znamení.“ Zázraky požadují jako potvrzení Ježíšovy autority, s kterou předkládá své učení. Řekové zase požadují od hlasatelů Kristova učení velkou dovednost moudře diskutovat, přinášet argumenty a důkazy.

Bůh se však zjevuje v bezmoci ukřižovaného, což je pro Židy i Řeky absurdní. A apoštol Pavel zvěstuje právě ukřižovaného Krista. Vzkříšený Kristus, který Pavla povolal a poslal, je tím, kdo prošel smrtí na kříži, kdo takto projevil nekonečnou Boží lásku k člověku.

Pro Židy se Mesiáš prokazuje jen mocí a úspěchem, ukřižovaný je pro ně pohoršením. Je tu použito slovo skandalon, tedy pohoršení, překážka, kámen, o který člověk zakopne, léčka. V Novém zákoně slovo skandalon vyjadřuje jednání člověka, které ho odděluje od Boha a od Božího království. Tím, že se Židé pohoršují nad křížem, oddělují se od Boha.

V myšlení Řeků (pohanů) není místo pro slovo o kříži, protože se neshoduje z jejich pojetím moudrosti, která stojí na myšlení člověka a člověkem se zabývá. Hledají moudrost jako vhled do vnitřních souvislostí světa. A je pro ně tedy bláznovství (mórian – pošetilost, bláznovství) uctívat někoho, kdo zemřel na kříži smrtí zločinců.

24 ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost.

Boží moc a Boží moudrost se zcela vymyká lidskému uvažování a logice. Je třeba víry, aby člověk uvěřil, že v Ježíšově smrti a vzkříšení se projevuje Boží moc a moudrost.

25 Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé. Toto paradoxní vyjádření říká, že Bůh zjevuje svou moudrost a moc v bláznovství a slabosti ukřižovaného Krista. Ti, kdo jsou povolání k víře, jsou však svědky toho, že ukřižovaný Ježíš je vítězem: Ježíš Kristus je Pán (Fil 2,11).

Obec malých lidí (1,26-31)

Pavel dokumentuje to, jak se projevuje Boží moc a moudrost na Korintské církvi a jejím sociálním složení. Přímo nejmenuje ty nemoudré, chudé, prosté členy církevní obce, ale většinou to zřejmě byli drobní řemeslníci, přístavní dělníci, a také otroci.

26 Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; 27 ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; 28 neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano, vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic –

Bůh si ale vyvolil právě ty, kdo jsou v očích světa slabí a pohrdaní. Ti, kdo se považují za elitu, chlubí se svou lidskou moudrostí a důležitostí, zůstávají mimo.

vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – doslova: vyvolil to neexistující, aby existující učinil ničím, tedy Bůh vyvolil lidi s potenciálem, který zatím není naplněn, a tak v očích světa jejich význam neexistuje. Ale v budoucnosti bude důstojnost a moudrost Božího lidu naplněna, ale ta moudrost, která teď ve světě je, se stane ničím.

29 aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.

Aby si člověk nezakládal na svých přednostech a výkonech, protože ve skutečnosti má všechno od Boha. V doslovném překladu: takže se nemůže vychloubat jakékoli tělo před Bohem. Pro člověka v jeho křehkosti a pomíjivosti používá slovo sarx (tělo, doslova maso). Poprvé se zde také objevuje pro Pavla důležitý pojem, který je v řečtině vyjádřen slovem kauchēsētai (vychloubat, chlubit). V Pavlových listech znamená spoléhat se na to, co sami máme. Pavel ve svých listech mnohokrát opakuje, že pro  jakékoli tělo je naprosto nepatřičný projev samolibosti nebo nadřazenosti.

30 Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením,

Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši – doslova: z něho (z Boha) však vy jste v Kristu Ježíši – na začátku věty je v originále ex autou (z něho, tedy díky Bohu). Tím, že je to na začátku věty, se klade důraz právě na tato slova: Jen díky Bohu jsou korintští křesťané spojeni s Kristem, jen Bohu vděčí za to, že byli vyvoleni a povoláni do církve.

spravedlnost, posvěcení a vykoupení – to jsou tři pro Pavlovu teologii základní pojmy:

spravedlnost (dikaiosynē)

Pavel toto slovo nepoužívá v našem dnešním sociálním smyslu (rovné zacházení, přiměřené tresty a odměny). Dává tomuto slovu smysl, který má v textech Starého zákona slovo tsedaqah (v LXX dikaiosynē) – spravedlnost. Tam znamená správný vztah k Bohu, na jehož základě může člověk obstát před Božím soudem. Ale Pavel do tohoto termínu Starého zákona vkládá svůj pohled na spravedlnost: Nikoli na základě svých skutků, své dokonalosti, ale jen proto, že Bůh člověka nezaslouženě obdaroval, může člověk obstát před Božím soudem. Pro Pavla spravedlnost není zásluha, ale bezvýhradně dar Boží. (V dnešní církvi používáme ve stejném smyslu slovo svatost.)

posvěcení (hagiasmos)

Znamená blízkost Bohu a společenství s ním. Křesťané jsou podle 1Kor 1,2 posvěcení v Kristu Ježíši, jsou Kristem Ježíšem zasvěceni Bohu. Blízkost Bohu a společenství s ním se uskutečňuje spojením s Kristem, skrze něho, s ním a v něm.

vykoupení (apolytrōsis)

U Pavla nejde jen o vykoupení z otroctví hříchu, ale znamená osvobození od všeho zlého. Osvobození od všeho, co omezuje možnosti člověka: od hříchu, od věčné smrti, od marnosti života, od zoufalství,…

31 jak je psáno: ‚Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.‘

Doslovný překlad verše je: Kdo se chlubí, v Pánu se chlub.

Pavel se tu odvolává na volně citované verše Jer 9,22-23: Toto praví Hospodin: „Ať se moudrý nechlubí svou moudrostí, ať se bohatýr nechlubí svou bohatýrskou silou, ať se boháč nechlubí svým bohatstvím. Chce-li se něčím chlubit, ať se chlubí, že je prozíravý a zná mne; neboť já Hospodin prokazuji milosrdenství. Pavel napomíná ty korintské křesťany, kteří se chlubí svou vlastní moudrostí a poznáním. Ten, kdo pronikl do tajemství kříže, ví, že postojem křesťana nemůže být sebechvála, ale jen vděčnost, protože všechno pochází od Boha. Je možné se chlubit jen v Pánu, tedy chlubit se svým spojením s Kristem, což není chvála člověka, ale chvála Boha, protože jsme z Boží moci v Kristu Ježíši (1,30a).