¹Ani já, bratři a sestry, jsem k vám nemohl mluvit jako k duchovním, ale jako k tělesným, jako k nedospělým v Kristu. ²Dával jsem vám pít mléko, ne pokrm. (Ten) jste ještě nemohli (jíst). A ani nyní ještě nemůžete, ³vždyť jste ještě tělesní, poněvadž je mezi vámi závist a svár. Což tedy nejste tělesní a podle člověka nechodíte?

⁴Pokaždé, když někdo říká "Já patřím k Pavlovi", jiný zas "Já k Apollovi", což nejednáte po lidsku? ⁵Kdo je Apollo? Kdo je Pavel? Služebníci, skrze které jste uvěřili, jak Pán každému dal. ⁶Já jsem zasadil, Apollo zaléval, ale Bůh dal vyrůst. ⁷Tedy ani ten, kdo sází, není něčím, ani ten, kdo zalévá, ale ten, kdo dává vzrůst -- Bůh.

⁸Ten, kdo sází, i ten, kdo zalévá, jsou jedno a totéž, každý však získá svou vlastní odměnu podle své vlastní práce. ⁹Vždyť jsme spolupracovníci Boha, a vy jste Boží setbou, Boží stavbou. ¹⁰Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako moudrý stavbař jsem položil základ, a někdo další na něm staví. Každý (z těchto stavbařů) ať se má na pozoru, jak na něm staví. ¹¹Jiný základ nemůže nikdo položit místo toho, který už byl položen, a tím je Ježíš Kristus.

¹²Jestliže tedy někdo na tom základu pokračuje se stavbou ze zlata, stříbra, drahých kamenů, dřeva, trávy, slámy, ¹³dílo každého (stavbaře) bude zjevné. Ten den to odhalí, skrze oheň se (to) ukáže. Oheň prozkoumá, jakého druhu je dílo každého (stavbaře). ¹⁴Jestliže dílo, které (stavbař) postavil, obstojí, dostane odměnu. ¹⁵Jestliže dílo někoho shoří, utrpí ztrátu. Sám bude zachráněn, ale jako skrze oheň.

¹⁶Copak nevíte, že jste Hospodinův chrám a Boží Duch ve vás přebývá? ¹⁷Jestliže někdo rozbíjí Hospodinův chrám, toho zničí Bůh. Hospodinův chrám je svatý, a jste jím vy.

¹⁸Nikdo ať neklame sám sebe. Jestliže si někdo mezi vámi myslí, že je moudrý v tomto věku, ať se stane bláznem, aby se stal moudrým. ¹⁹Vždyť moudrost tohoto světa je bláznovstvím před Bohem. Je totiž napsáno: On polapí moudré v jejich vychytralosti. ²⁰Nebo (je psáno): Pán zná myšlenky moudrých, že jsou marné.

²¹Ať se tedy nikdo nechlubí lidmi; všechny tyto věci jsou vaše: ²²Pavel, Apollo, Petr, svět, život, smrt, věci přítomné, věci, co mají přijít, všechny jsou vaše. ²³Ale vy patříte Kristu a Kristus patří Bohu.

Komentářové poznámky

— Nedospělost korintských křesťanů a jejich rozpory (3,1-4)

1 Já jsem k vám, bratří, nemohl mluvit jako k těm, kteří mají Ducha, nýbrž jako k těm, kteří myslí jen po lidsku, jako k nedospělým v Kristu.

Pavel tady navázal na verš 2,14. (Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha..., protože se dají posoudit jen Duchem.) Někteří členové korintské církevní obce se domnívali, že každý z nich je člověkem duchovním, Duchem obdařeným. Ale Pavel jim ve svém listě odporoval a napsal doslova: nebyl jsem schopen mluvit k vám jako k (lidem) duchovním (pneumatikois), ale jako k tělesným (sarkinois) .

mluvit ... jako k nedospělým v Kristu – někteří lidé z korintské církevní obce vytýkali Pavlovi, že jeho zvěstování bylo chudé, chyběly v něm hluboké vhledy do Božího tajemství a hloubka poznání. Pavel se o tom zmínil ve verši 2,4 (má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti). Tady v 3,1-4 vysvětlil důvod svého prostého hlásání. K tomu vysvětlování použil obraz, který převzal z tehdy populární stoické filozofie. Je to obraz mléka pro kojence, tedy začátečníky, a pevné stravy pro dospělé, pro pokročilé. (Podobně i Žid 5,11: ... je těžké vám to vyložit, protože nejste ochotni slyšet.)

2 Mlékem jsem vás živil, pokrm jsem vám jíst nedával, protože jste jej nemohli snést – ani teď ještě nemůžete, 3 neboť dosud patříte světu. Odkud je mezi vámi závist a svár, ne-li z toho, že patříte světu a žijete jako ostatní lidé?

Mnozí křesťané v Korintu o sobě tvrdili, že mají hlubší moudrost a poznání, a považovali se za dokonalé, plně dospělé křesťany. Ve skutečnosti však zůstali ve svém křesťanském životě nedospělými dětmi. Vytváření skupin, které se oddělovaly od zbytku církevní obce, a také závist a svár, které se objevovaly mezi lidmi v obci, to obojí považoval Pavel za dětinské. Viděl v tom projev skutečnosti, že tito lidé dosud patřili světu. Píše doslova: Což (tím) nejste tělesní a denně po lidsku nechodíte (nežijete)?

4 Když se jeden z vás hlásí k Pavlovi a druhý k Apollovi, neznamená to, že jste lidé světa?

Jejich nedospělost se projevila v tom, jak nepřiměřený význam dávali lidem, které považovali za své učitele, i v tom, jak se kvůli svým lidským autoritám svářeli. A jsou tady jmenováni dva hlasatelé Kristova evangelia, ke kterým se část lidí z církevní obce hlásila: jeden z vás se hlásí k Pavlovi a druhý k Apollovi. A Pavel se nakonec těch, kdo se takto oddělují od církevní obce, zeptal: nejste tělesní? (ouk anthrōpoi este?)

— Církevní obec: Boží pole, stavba, chrám (3,5-17)

5 Kdo je vlastně Apollos? A kdo je Pavel? Služebníci, kteří vás přivedli k víře, každý tak, jak mu dal Pán.

služebníci – diakonoi – Pavel se tu nepostavil před Apolla, ale uznal, že je s ním ve stejné službě. Označení služebníci vylučuje osobní zájmy. Tito dva služebníci přispěli každý tak, jak jim to bylo dáno od Pána, tedy podle darů, které ke své službě od Boha dostali. Jejich služba je přivedla k tomu, aby Korinťanům hlásali Kristovo evangelium a svým hlásáním jim otevřeli cestu k víře. Pavel i Apollos konali úkol, který na ně Pán vložil. Pavel pak použil tři přirovnání, aby vysvětlil svůj a Apollův úkol. Přirovnal korintskou církevní obec k poli, stavbě a chrámu.

6 Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst; 7 a tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst. 8 Kdo sází a kdo zalévá, patří k sobě, ale každý podle vlastní práce obdrží svou odměnu. 9 Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba.

Pavel i Apollos vykonali nezbytnou práci na Božím poli, kterým pro ně byla korintská církevní obec. Ale to rozhodující, tedy růst, dal Bůh. A z Pavlova přirovnání je zřejmé, že rozhodující není to, co dělají lidé, ale to, co vykoná Bůh, který dává vzrůst. Tak Pavel ukázal jako nesmyslné stranění Apollovi, nebo Pavlovi. Přes všechnu svou rozdílnost oba tito služebníci pařili k sobě, oba byli spolupracovníky na Božím díle, na Božím poli, kterým byla církevní obec v Korintu.

10 Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. 11 Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.

Pavel se díky darované milosti Boží stal stavitelem Boží stavby, kterou byla církevní obec v Korintu. Položil základ a druhý na něm staví. Neměl tu na mysli jen Apolla. Psal o všech, kdo se v Korintu podíleli na této Boží stavbě, o kazatelích, kteří v Korintu po Pavlovi působili. Každý z nich ať dává pozor, jak staví na tom základu, který položil Pavel.

základ už je položen – základ každé církevní obce a celé církve je Ježíš Kristus, a to ukřižovaný a vzkříšený. Pro Pavla i ostatní kazatele byl tento základ nedotknutelný.

12 Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy – 13 dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. 14 Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu.

Jak kdo stavěl a z jakého materiálu, to vyjde najevo v den soudu. Stavební materiál prověří zkouška ohněm Božího soudu. Pak se ukáže, zda jednotliví hlasatelé víry v Krista vytvořili něco prchavého ze slámy, nebo něco trvalého z drahého kovu: Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Ta spočívá v eschatologické radosti z díla Božího, na němž se člověk mohl podílet.

Tak bude při posledním soudu každému poslovi víry zřejmá hodnota jeho práce.

15 Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm.

Co bylo na práci zvěstovatelů bezcenné, nebude moci obstát v den soudu. I takový kazatel díky Božímu slitování dosáhne spásy: sám bude zachráněn, ale utrpí škodu. Bude totiž muset zakusit poznání, že jeho práce neměla pro církev Kristovu žádnou cenu. Očekávaná záchrana i těch, kdo svůj úkol nesplnili, souvisí s Pavlovým hlubokým přesvědčením, že záchrana člověka je nezaslouženým darem Boží milosti.

16 Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? 17 Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.

Třetím přirovnáním církevní obce je chrám Boží, protože i obec je zasvěcena Bohu a Duch Boží v ní přebývá. Podobně je to vyjádřeno i v Ef 2,22: v Pánu jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží. Duch svatý přebývá v každém křesťanovi (viz 1 Kor 6,19: Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha?) a proniká celou obcí (viz 2 Kor 6,16: My jsme přece chrám Boha živého.). Zničení nebo znesvěcení chrámu bylo od pradávna považováno za zločin hodný smrti: Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh. Křesťanská obec je tak jako chrám prostorem Boží přítomnosti působením Ducha svatého.

Bůh sám je ochráncem církevní obce. A existence korintské obce je v nebezpečí, protože stranické spory ji rozbíjejí. Jsou tu skupiny lidí a každá z nichž si přivlastňuje nárok, že jako jediná chápe a žije křesťanství správně. Stoupenci jednotlivých skupin se oddělují od ostatních členů obce (viz 1 Kor 1,12). Proto Pavel vyostřuje své varování: Kdo ničí obec, toho zasáhne Boží soud. Vždyť církevní obec je nedotknutelným vlastnictvím Božím.

— Základ víry (3,18-23)

Touto podkapitolou Pavel uzavírá tematický okruh týkající se sporů v korintské církvi.

18 Ať nikdo sám sebe neklame. Domnívá-li se někdo z vás, že je v tomto světě moudrý, ať se stane bláznem, aby se stal opravdu moudrým.

Mýlí se ti lidé z korintské církve, kteří se domnívají, že moudrost znamená usilovat o oproštění od touhy po požitcích a od dalších vášní, jak to učí stoická a platónská tradice, a hledat svou nezávislost na všem, co člověka připoutává k tomuto světu. Skupinu takto smýšlejících korintských křesťanů ovlivnila gnose. Podle gnostiků Bůh svým vyvoleným svěřil tajnou moudrost, která vede k poznání (gnosi) zaručujícímu spásu. Gnostici své vyvolení spojovali s vírou ve své duchovní napojení na božské bytí. Pavel však vždy usiloval o to, aby vyvolení bylo spojeno s vědomím závislosti na Ježíšově oběti, na jeho kříži. S vědomím, že spása spočívá jedině na ukřižovaném Pánu. Skutečně moudrý je ten, kdo s vírou přijímá Kristovo poselství spásy a žije podle něho, třebaže moudrými tohoto světa je považován za blázna: Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží (1 Kor 1,18). A tady ve verši 3,18 Pavel navazuje slovy: ať se stane bláznem, aby se stal opravdu moudrým. Zvěst o kříži staví na hlavu všechno, co obvykle mezi lidmi platí: Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé (1 Kor 1,25).

19 Moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem, neboť je psáno: ‚Nachytá moudré na jejich vychytralost;‘ 20 a jinde: ‚Hospodin zná úmysly moudrých a ví, že jsou marné.‘

Pavel tady ve své argumentaci použil citáty ze Starého zákona:

Nachytá moudré na jejich vychytralost – v ekumenickém překladu: Moudré jejich chytrostí (Bůh) dovede lapit,...(Job 5,13). Hospodin zná úmysly moudrých a ví, že jsou marné – v ekumenickém překladu: Hospodin zná smýšlení lidí; jsou pouhý vánek (Ž 94,11). Tak Pavel ukazuje, že (i podle textů Starého zákona) to, čemu svět říká moudrost (sofia), je z Boží perspektivy bláznovství (mória).

21 A tak ať se nikdo nechlubí lidmi. Všechno je vaše, 22 ať Pavel nebo Apollos nebo Petr, ať svět nebo život nebo smrt, přítomnost nebo budoucnost, všechno je vaše, 23 vy však jste Kristovi a Kristus je Boží.

Tím, že se korintští křesťané odvolávají na Pavla, Apolla nebo Kéfu, chlubí se jimi, ztrácejí ze zřetele základ víry, tedy vztah k Bohu. Zvěstovatelé víry jsou však jen služebníky církevní obce: Všechno je vaše, ať Pavel nebo Apollos nebo Petr (v originále: Kéfas).

Pak Pavel předkládá tehdy běžné úsloví stoické filozofie, podle něhož se moudrý člověk nemusí dát ničím vyrušovat z niterného klidu své duše, protože vnější svět ho nemusí podstatně znepokojovat, vše podstatné má ve svém nitru. Proto Pavel píše: svět nebo život nebo smrt, přítomnost nebo budoucnost, všechno je vaše – máte to v sobě, ve svém nitru. Těmto slovům Korinťané rozumí, ale Pavel této stoické moudrosti dává zcela jiné zaměření:

vy však jste Kristovi – takže Pavel tu nemluví o stoické vyrovnanosti, ale o křesťanském pokoji, který nespočívá na člověku samém a jeho dokonalosti, vnitřním klidu a moudrém odstupu, ale na příslušnosti ke Kristu.

vy však jste Kristovi a Kristus je Boží– také je v této závěrečné větě vyvrcholení Pavlova argumentu: To, co Vás spojuje s Bohem, je Kristus -- vy patříte Bohu, protože jste spojeni s Kristem, toho se nesmíte vzdát, na tom musíte trvat (ne Pavel, Apollo či cokoli na světě vás spojuje s Bohem, ale Kristus).

Kristus je Boží – Christós dé Theoú – podobně jako v 1 Kor 11,3: hlavou Krista je Bůh má i tady Pavel na mysli Kristovo lidství. Ježíš Kristus je ve svém lidství s námi spojen, a proto s ním a v něm patříme Bohu. Ani svět s veškerou svou krásou i ohroženími, ani přítomnost, ani strach z budoucnosti, ani sama smrt nemůže ohrozit naše spojení s Kristem, naše zakotvení v Bohu. Později v listě Římanům Pavel napsal: Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč?... Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu (Ř 8,35.37-39).