Proč číst 1. list apoštola Pavla do Korintu

Apoštol Pavel napsal o sobě a jemu podobných: My jsme blázni pro Krista, vy ovšem jste v Kristu rozumní (1 Kor 4,10). Je to jedno z míst v jeho listech, kde najdeme Pavlovo vyznání týkající se jeho vztahu ke Kristu a jeho vztahu k poslání apoštola. Můžeme tak vnímat Pavlovu osobnost a jeho nasazení pro Kristovo evangelium. Je to nasazení, které nezná hranic, a tak je mnozí považují za bláznovství.

Z listů apoštola Pavla vyzařuje nadšení pro službu misionáře křesťanské víry. A to je nakažlivé, takže si téměř přejeme prožívat svou víru v Krista naplno jako apoštol Pavel. Jde o trochu jinou zkušenost víry, než jakou prožíváme při čtení dalších knih Nového zákona. Je to setkání s Božím slovem zprostředkovaným velmi osobním, často syrovým sdělením. Prožít setkání s Pavlem a jeho nadšením pro Kristovo evangelium je samo o sobě dobrým důvodem, proč číst 1. list Korinťanům.

Neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením. (1 Kor 1,28a.29-30)

Pavel tady vyslovuje radikální protiklad mezi moudrostí tohoto světa a moudrostí, kterou Bůh zjevil v Ježíši Kristu. Boží moudrost je totiž jen jiným pojmenováním Boží lásky, která nečeká na splnění nějakých podmínek, nečeká na zásluhy, ale přijímá každého takového, jaký je, a chce pro něj jen to nejlepší. Pavel vyjádřil povahu této nezasloužené Boží lásky slovy: Ty, kteří nejsou vůbec nic, vyvolil si Bůh ... Prostředníkem Boží lásky, moudrosti a záchrany je Ježíš. On je zárukou, že naše životní cesta může vést k naplnění. To ovšem vyžaduje přijmout Boží vůli, která bude určovat naše postoje a naše vztahy, a to často v protikladu k moudrosti tohoto světa.

V Athénách se Pavel pokusil své hlásání přizpůsobit slovům moudrosti vycházející z řecké filozofie. Tento jeho pokus byl však neúspěšný a Athéňany nezaujal. V Korintu se proto apoštol rozhodl hlásat jen ukřižovaného a vzkříšeného Krista. Sám o tom napsal:

Má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí, aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží (1 Kor 2,4-5).

Jeho řeč postrádala rétorickou zručnost, byla však plná božské síly. Když Pavel mluvil o moci, měl na mysli moc Boží, která ho vybavila schopností hlásat evangelium. Pavlovi posluchači neměli být jen poučeni, měli být osloveni působením Ducha svatého. Jejich víra byla odpovědí na hlásání evangelia, ale jejich uschopnění k víře bylo darem Boží milosti.

A Pavel kladl víru do souvislosti s obrácením člověka. V našem životě křesťanů také nejde o to víru slovy vyznávat, ale jde o takové smýšlení a jednání, aby víra byla základem našeho každodenního křesťanského života naplněného vděčností a pokorou ve vztahu k Bohu i k lidem.

Kdo poznal mysl Páně a kdo ho bude poučovat? My však mysl Kristovu máme (1 Kor 2,16). Tato odvážná slova nás ubezpečují, že my, které Duch svatý spojuje v tajemné tělo Kristovo, neznáme Krista jenom „zvenku“, tedy na základě slov pronesených o něm lidskou řečí, ale že do jisté míry máme vhled do tajemství Krista i „zevnitř“. Jsme s Kristem, hlavou společenství církve, spojeni v Duchu svatém. Každý z nás může využít daru Ducha svatého pro setkání s živým Kristem „zevnitř“ a díky tomu sjednocovat své myšlení s myslí Kristovou. Mohu vnímat Boží pohled na realitu kolem sebe i v sobě samém.

Apoštol Pavel povzbuzuje: Všecko je přece vaše: ... svět nebo život nebo smrt, přítomnost nebo budoucnost, všechno je vaše, vy však jste Kristovi a Kristus je Boží (1 Kor 3,22b-23). Jsme na Bohu zcela závislí, protože všechno, co máme i co jsme, je Božím darem. Pokora a důvěra evangeliu nás vede k vědomí, že patříme Kristu a nikomu a ničemu jinému, dokonce ani sami sobě. Tohle vědomí nás osvobozuje od závislosti na všech stvořených věcech, na druhých lidech i na vlastní sebestřednosti. A činí nás svobodnými pro Krista a v Kristu pro Boha.

Nemohu se chlubit tím, že kážu evangelium; nemohu jinak, běda mně, kdybych nekázal (1 Kor 9,16). Každý z nás, kdo jsme na základě křestního zasvěceni posláni hlásat evangelium, může tak jako apoštol Pavel říct: „Hlásat evangelium je mi uloženo jako povinnost.“ Ve většině příležitostí, které dostaneme k hlásaní Kristovy radostné zvěsti, nepůjde o hlásání slovy, ale hlásání prostřednictvím činů a postojů. To ovšem vyžaduje, abychom se od lidí neoddělovali, a současně abychom se mezi ostatními neztratili. Kristus vyzývá: Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích (Mt 5,16).

Kristus nás, své učedníky, posílá vydávat svědectví o milosrdné lásce nebeského Otce, který chce naším prostřednictvím člověku sdělit: „Jsi pro mě důležitý, přijímám tě takového, jaký jsi, vždycky a za všech okolností.“ A tím, že předávám toto Boží sdělení, se nemohu chlubit; nemohu jinak, běda mně, kdybych to nedělal.

Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát (1 Kor 10,13). Ve chvíli, kdy nás postihne nějaká životní rána, kdy už sami nic nezmůžeme, kdy jsme skutečně na dně, často dokážeme upřímně vyznat, že Bůh je naše jediná naděje, a věřit, že s ním se uskuteční i to, co je z lidského hlediska nemožné. Taková zkušenost víry nám může být znamením, že Bůh je s námi uprostřed těžkostí našeho života, že nám dává prostředky, jak z těžkostí vyjít, a sílu, jak je snášet.

Bůh nám v Duchu svatém ovšem nabízí sílu své milosti také k tomu, abychom splnili náročné a z lidského hlediska těžko splnitelné úkoly: Abychom jednali dobře i tam, kde na to doplatíme, abychom projevovali lásku i těm, kdo si to vůbec nezaslouží.

Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu (1 Kor 12,4-7).

Apoštol Pavel projevy Ducha svatého v korintské církevní obci hodnotil podle toho, jaký prospěch přinášely církevní obci. Podle Pavla je to tak, že křesťané dostávají dary Ducha především k tomu, aby mohli být užiteční pro druhé.

Nás, Kristovy bratry a sestry, Duch svatý zahrnuje svými dary, a to v míře vrchovaté. To, že nejsme dostatečně vybaveni dary milosti, není způsobeno tím, že by na nás Duch svatý šetřil, ale je to důsledek naší nedostatečné otevřenosti pro jeho působení. Není možné ústy volat: „Přijď Duchu svatý!“, a své nitro nechat uzamčené neochotou nebo i strachem změnit své smýšlení, své postoje, své jednání. Otevřít se Duchu svatému znamená především důvěřovat, že všechno to, co Bůh dává, je dobré, i když se nám to někdy nelíbí. Ty projevy Ducha jsou nám totiž dány nejen k našemu, ale ke společnému prospěchu.

Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem (1 Kor 15,3-4).

Ničivá síla zla se v životě člověka projevuje hříchem. Hřích oslabuje lidskou důvěru i snahu o dobro, a tak narušuje vztah člověka k Bohu a k lidem. Pro spásu a věčný život má neblahé důsledky, které člověk sám není schopen odstranit ani napravit. Hřích člověka je tak spojen s tajemstvím lidského života a smrti. Moc Boží lásky však přemáhá moc hříchu. Kristova smrt a zmrtvýchvstání je naším osvobozením z moci zla. Naše náklonnost ke hříchu ovšem zůstává, a tak jsme stále zcela závislí na Božím milosrdenství.

A pak je tady ta radostná zpráva o Pánu Ježíši: byl vzkříšen. A Kristovo vzkříšení je počátkem i našeho vzkříšení, a je tedy skutečným zdrojem naší naděje a radosti.

Až Kristu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem (1 Kor 15,28).

Na počátku procesu podřizování všeho Kristu je láska Boha. Člověk je Boží láskou pozván ke spolupráci na proměňování světa láskou. Přikázání lásky není tedy nějaký rozkaz zvenku, ale je důsledkem vnitřní zkušenosti člověka s Božím darem, který ze své podstaty touží být darován dál. Láska roste z přijaté lásky.

Moje životní zkušenosti a zážitky mě mohou naučit, abych v každodenním životě vnímal projevy jeho lásky. Moje zkušenosti s Boží láskou mě mohou naplnit touhou předávat dál to, čím mě Bůh nezaslouženě obdařil. Předávat nepodmíněně.

Když si budeme lámat hlavu tím, co udělat, co získat, co zvládnout, aby náš život byl úspěšný, je tady nabídka apoštola Pavla: Usilujte o vyšší dary! A ukážu vám ještě mnohem vzácnější cestu (1 Kor 12,31). Po těchto slovech následuje 13. kapitola a „Velepíseň lásky“, kde Pavel vzácnější cestu vykreslil do konkrétní podoby.

Ale tu vzácnou cestu za vyššími dary ukazuje celý 1. list Korinťanům. A je jen na nás, zda budeme mít dost odvahy, dost pokory, a především dost důvěry v sílu Boží milosti, abychom tu Pavlovu vzácnější cestu přijali. Mnohým lidem kolem nás bude Pavlem popsaná vydanost Bohu a vstřícnost vůči lidem připadat jako bláznovství. Ale tento apoštol soudil, že i přes všechny pochybnosti jde o dobrou a vzácnou cestu. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé (1 Kor 1,25).