Jan Kalvín: Učení -- články 1-13

1. Spojení mezi poznáním Boha a poznáním sebe.
2. Spojení mezi poznáním Boha a vydáním se Bohu.
3. Poznání Boha je přirozeně zasazeno do lidské mysli.
4. Poznání Boha je v nás lidech udušené a pokřivené, ať vědomě či nevědomě.
5. Poznání Boha je zjevné ve stvoření a v Hospodinově vládě nad světem.
6. Písmo jako vodítko a učitel o Bohu Stvořiteli.
7. Svědectví Ducha svatého potvrzuje autoritu Písma.
8. Další pomocné pohledy na Písmo.
9. Potřebujeme další zjevení Boha mimo Písmo?.
10. Jak se Bůh v Písmu dává poznat.
11. Písmo je proti modlám a dohadům lidí o Bohu.
12. Jak se liší čisté náboženství od pověry.
13. Jednota Boha ve třech osobách.

Článek 01: Spojení mezi poznáním Boha a poznáním sebe

• Co je člověk? Když vidíme svoje mnohá obdarování, správný závěr je ten, že jsme je nezískali sami, ale dostali od Boha: obdarování, která vlastníme, nemohou pocházet od nás samotných; a vůbec, naše existence není ničím jiným než bytím vycházejícím z Boha.


• Od doby Adama a Evy, kdy z nás byl stržen božský šat a nahá hanba odhalila mnohé nemilé vlastnosti každého člověka, z vědomí tohoto svého neštěstí nutně získáváme aspoň nějaké poznání Boha (tj. poznání Boha pramení i z našich špatných vlastností a činů): Zlé věci v nás samotných nás vedou k dobrým věcem Božím.


• Nikdy se neobrátíme k Bohu upřímně, dokud jsme nezačali být nespokojeni sami se sebou: Ten, kdo je spokojený, pouze nezná sebe sama -- je spokojen se svým obdarováním a zavírá oči nebo si není vědom svých bídných stránek.

• Na druhé straně, nikdy nedosáhneme pravého poznání sebe sama, dokud jsme předtím nerozjímali před Boží tváří -- až když sestoupíme od Boha, můžeme dobře zkoumat sebe sama.


• Často se sami sobě známe spravedliví, přímí, moudří, čistí, dokud se nepřesvědčíme o jasném důkazu své nespravedlnosti, křivosti, hlouposti a nečistoty. Ale přesvědčíme se ne pohledem na sebe sama, ale pohledem na Ježíše Krista.


• Když se díváme jen kolem sebe a na sebe, docela se nám líbí naše spravedlnost, moudrost, ctnost; ale když pozvedneme zrak k Bohu, dokonalému ve spravedlnosti, moudrosti a ctnosti, to, co nás dříve těšilo pozlátkem spravedlnosti, se ukazuje v jeho světle jako bezpráví.

Článek 02: Spojení mezi poznáním Boha a vydáním se Bohu

• Existují dva stupně poznání Boha:
  
  
  1. Poznat Boha jako Stvořitele světa, který nás podporuje svou mocí, vládne nám svou prozřetelností, pečuje o nás svou dobrotou, zahrnuje nás všemi druhy požehnání;
  
  
  2. přijmout dar smíření s Bohem nabízený nám v Ježíši Kristu.
  
  V této první knize (18 článků) se budeme věnovat pouze poznání Boha jako Stvořitele světa.


• Poznat Boha jako Stvořitele neznamená pouze být přesvědčený, že Bůh zformoval svět (a podporuje ho svou neohraničenou mocí, vládne mu svou moudrostí, zachovává ho svou dobrotou, vládne lidské rase svou spravedlností a soudem, snáší nás ve svém milosrdenství), ale také se Bohu vydat v poslušnosti a zbožnosti -- toho budeme schopni až tehdy, když uvěříme, že neexistuje žádná částečka světla, moudrosti, spravedlnosti, moci a pravdy, která nepochází od něho, tj. že mimo něj nemusíme nic dalšího hledat -- jen v něm nacházíme veškeré své štěstí.

• Jak může myšlenka Boha vstoupit na tvou mysl, aniž bys také nepomyslel hned na to, že protože jsi jeho dílem, jsi na základě zákona stvoření zavázaný podřídit se jeho moci? A že tvůj život náleží jemu? Že cokoli děláš, by se na něj mělo odkazovat?


• Pravá zbožnost, která věří, že Bůh stvořil svět, také
  
  
  • a) nevymýšlí si druh boha sama u sebe, ale vzhlíží k pravému Bohu (nevymýšlí si charakter, co se jí líbí, ale je spokojená s tím, že zná Boha, jak se Bůh sám projevuje);
  
  
  • b) střeží se přestoupit Boží vůli a sejít ze správné stezky;
  
  
  • c) chápe, že Bůh vládne všem věcem, a důvěřuje mu jako strážci-ochránci, spoléhá se zcela na jeho věrnost;
  
  
  • d) chápe, že Bůh je zdrojem každého dobrého daru, obrací se k jeho ochraně, důvěřuje jeho pomoci;
  
  
  • e) je si jistý, že Bůh je dobrý-milosrdný, opírá se o něj s důvěrou, nepochybuje, že Bůh ve své shovívavosti poskytne lék pro každý čas;
  
  
  • f) uznává Boha jako Otce-Pána, ctí jeho autoritu ve všech věcech, váží si jeho majestátu, chce rozšiřovat jeho slávu, poslechnout jeho příkazy, střeží se ztratit Soudce ze zřetele, nechce vyvolat jeho hněv;
  
  
  • g) není vyděšený Božím soudem do té míry, že by chtěl před Bohem utéct (jako před mstitelem nepravosti), naopak, cení si Boha i jako odměňovače spravedlivého jednání. Před hříchem jej nedrží jen strach z trestu, ale láska a úcta k Bohu jako Otci a poslušnost jako Pánu (i kdyby peklo neexistovalo, nechce Boha urazit).

Článek 03: Poznání Boha je přirozeně zasazeno do lidské mysli a srdce

• Aby Bůh zabránil lidem v předstírání nevědomosti, všechny obdařil představou Boha -- vzpomínkou, kterou neustále obnovuje a příležitostně posiluje, aby všichni lidi věděli, že Bůh existuje a je jejich Stvořitelem; a aby je usvědčovalo svědomí, když Boha nectí a nevydají svůj život ke službě jemu.


• Žádný národ není tak barbarský, žádná lidská rasa tak zvířecí, aby si neudržela vědomí náboženství; na světě nikdy nebylo město či domácnost bez náboženství -- vědomí Boha je napsáno v lidském srdci.


• I modlářství je důkazem toho, jak hluboko je v člověku vtištěno vědomí Boha: lkdyž si volíme kámen-strom, abychom jej uctívali, to ukazuje, jak hluboko toto vědomí Boha musí být, třebaže je často špatně namířeno vůči stvoření spíše než Stvořiteli.

• Nápadití lidé přinesli do náboženství řadu bludů, ale nikdy by neměli takový ohlas, kdyby v myslích lidí nebyla předem vštípena víra v Boha, ze které vyvěrá náboženské vědomí.


• A ani si nelze myslet, že nápadití lidé, co do náboženství přinesli řadu bludů, sami vědomí Boha nemají -- řada lidí dříve i dnes popírá, že existuje Bůh, ale ať chtějí nebo ne, tu a tam cítí tuto pravdu, i když by si přáli ji neznat.


• I ti, kdo se snažili existenci Boha nejvíc popřít a ignorovat, a také lidé zlí samotní jsou příkladem toho, že vědomí Boha existuje v každé lidské mysli: I císař Kaligula, který vyjadřoval pohrdání Bohem, projevil velký strach tváří v tvář Božímu hněvu -- třásl se hrůzou před Bohem, kterého dříve odsuzoval.
  
  I ten nejodvážnější pohrdač Bohem je snadno vyděšený zvukem padajícího listí: Tak se jen potvrzuje Boží sláva, která drtí pohrdačovo svědomí tím více, čím více se snaží před vědomím Boha utéci -- hledá si úkryt před přítomností Boha, snaží se vymazat Boha z mysli (ale navzdory své snaze je chycen v síti: i když vědomí Boha může na chvíli ustoupit, vrací se s novou silou a posměvač nemá klidný spánek).

• Tato víra je potvrzena i vzpourou zlovolných, kteří se zuřivě snaží vymanit z Boží bázně (i když se Bohu smějí, červ svědomí rozpálenější než žhavá ocel v nich hlodá).


• Nechci říci, že náboženství vzkvétá -- jen chci poukázat na to, že třebaže svět se snaží setřást poznání Boha a lidé nadšeně vítají tuto zatvrzelost srdce jako svolení Bohem pohrdat, tak vědomí Boha, které se snaží uhasit, je stále živé a čas od času se ozve.


• Poznání Boha není něčím, co se učíme až ve škole, ale něčím, co je dáno každému člověku už v lůně matky a na co člověk nezapomene, i když se o to snaží.

• I Platón si všímá, že nejvyšší dobro duše se dějě tehdy, když se duše podobá Bohu -- a skrze poznání Boha je proměněna do jeho podoby (poznáním idejí-forem je samotná duše proměněna).


• Plutarch řekl: Když se náboženství ztrácí ze životů lidí, ti se stávají bídnějšími než zvířata; vystaveni mnoha formám zla se souží v trápeních a nepokoji -- jedinou věcí, která je pozvedá, je chvála Boha; při ní stoupají k nesmrtelnosti.

Článek 04: Poznání Boha je v nás lidech udušené a pokřivené, ať vědomě či nevědomě

• Někteří lidé věří spíše pověrám, jiní se vědomě bouří proti Bohu; nikde na světě nenajdete pravou zbožnost.


• Pod povrchností a slepotou v našem poznání Boha je téměř vždy schována pýcha a tvrdošíjnost -- měříme Boha svou tělesnou hloupostí a nezkoumáme ho vážně, pouze nedbale vyjadřujeme zvědavost či spekulace.


• Při takové představě Boha nic, co mu nabízíme, nemůže mít velkou hodnotu v jeho očích -- namísto na Boha jsme zaměřeni na své srdce a své nápady (viz list Římanům 1,22: tvrdí, že jsou moudří, ale stali se blázny).

• Naše srdce často říkají: Není Boha (Žalm 14,1; Žalm 53,1). Nezavrhujeme přímo jeho existenci, ale okrádáme ho o jeho spravedlnost a péči, jen si ho představujeme, jak nečinně sedí v nebi -- tím ho zbavujeme vlády nad světem, která mu náleží.


• Každý, kdo na Boha zapomíná, prakticky popírá, že Bůh existuje. Dobře to shrnuje David (Žalm 10,11): (Ničema) si v srdci říká: Bůh zapomněl, skryl svou tvář, nikdy nic neuvidí ... zapomínáme na to, že Bůh vidí vše, co děláme.


• Vytváříme si své vlastní modly, které jsou němé a hluché -- ale naše vyhnání Boha z našeho přemýšlení není nikdy úplné, jak je to řečeno ve druhém Pavlově listu Timoteovi (2 Tim 2,13): Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe.

• Často uctíváme jen představu Boha, kterou jsme si "vyzdobili" podle sebe. Jsme "ateisty" v tom smyslu, že pravého Boha neznáme a nežijeme s ním.


• Je vlastně jedno, jestli věříme v existenci jednoho Boha nebo více bohů -- svým odchodem od poznání pravého Boha vlastně uctíváme jen modlu. Jak to vyjádřil Laktancius: Náboženství nemůže být opravdové, jestliže není v souladu s pravdou.

• Protože nechceme budit zdání, že odsuzujeme Boha, tak se účastníme určité formy náboženství. Zatímco celý náš život by měl být životem poslušnosti, jsme ve vzpouře téměř všemi svými činy -- jen se snažíme Boha uchlácholit několika zanedbatelnými oběťmi.


• Raději dáváme přednost tělesnému potěšení, než abychom je ovládli uzdou Ducha svatého. Zatímco bychom měli důvěřovat Bohu, odkládáme Boha stranou a hledáme jistotu sami u sebe nebo ve stvořeném světě.


• Přestože do našeho srdce byla zaseta rostlinka poznání Boha, kterou nelze nikdy vytrhnout i s kořeny, svým jednáním a nedbalostí uhášíme jiskru, která nám měla ukázat Boží slávu.


• Když se nám daří, pošlapáváme Boha a jeho moc -- ale když nás přemohou těžkosti, najednou Boha hledáme a voláme k němu, což dokazuje, že jsme o Bohu nebyli zcela nevědomí, ale potlačovali jsme myšlenky a pocity, které jsme měli projevit už dřív.

Článek 05: Poznání Boha zjevné ve stvoření a v Hospodinově vládě nad světem

• Podstata Boha je neuchopitelná, zcela přesahuje lidské myšlení; ale na každém kousku svého stvoření Bůh nechává otisk tak jasný, že ani ti nejhloupější nejsou necháni na pochybách a nemají výmluvu.


• "Halíš se světlem jako pláštěm," (Žalm 104,2) říká Bohu žalmista, jako by chtěl vyjádřit, že Bůh se poprvé oblekl do viditelných šatů. "Na vodách kladeš trámy svých komnat, z oblaků si činíš vůz, vznášíš se na perutích větrů" (Žalm 104,3) -- tato slova vyjadřují, že nebe je Hospodinovým palácem, a na nebi vidíme Boží slávu, moc a moudrost.


• Každá část stvořeného světa ukazuje jiskry krásy -- ve struktuře světa můžeme spatřit odraz neviditelného Boha (Hebrejům 11,3: stvořený, viditelný svět je zrcadlem neviditelného světa a neviditelného Boha). Nebesa mluví jazykem, kterému všichni rozumí (Žalm 19,2: Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha vypovídá o díle jeho rukou). Římanům 1,20 dokonce říká, že na stvořeném světě lze spatřit Hospodinovu věčnou moc a božství.

• Naše lidská moudrost je uplatňována při zkoumání drah nebeských těles, určování polohy nebeských objektů, měření jejich vzdálenosti a zjištění jejich vlastností -- lze tedy říci, že věda a lidská mysl získávají jasnější světlo Boží slávy. Přesto nikdo, ani nevzdělaný člověk, nepřehlédne, jak Bůh umně sestavil nebe v nekonečné rozmanitosti, ale současně dal všemu řád.


• Totéž lze vidět i v lékařství -- ve stavbě lidského těla: Když vidíme vzájemnou spojitost jeho částí, jeho symetrii a krásu, ať už se díváme očima lékaře Galéna (119-208 n.l.), nebo očima obyčejného člověka, vidíme důkazy Stvořitelovy moudrosti.

• Člověk má sám v sobě nepochybné důkazy Boží milosti, díky níž žije, pohybuje se, má své bytí (Skutky 17,27: Bůh není od nikoho z nás daleko).


• Nemáme výmluvu, stačí zkoumat sebe sama a najdeme Boha. Například David v Žalmu 8 poté, co stručně ukázal na Boží slávu, říká: "Co je člověk, že na něj pamatuješ?" Nebo říká: "Z úst dětí a kojenců jsi ustanovil sílu kvůli těm, kdo se mají nepřátelsky" ... tedy i malá nemluvňata, která se nesou na hrudi matky, dosti výmluvně ukazují na Boží slávu.


• I pohanští básníci cítí (Aratus citovaný ve Skutcích 17,28): "Jsme Boží děti" ... skvělé dary, kterými nás obdařil, dosvědčují, že je Bůh naším Otcem.

• Navzdory tomu, že člověk je zásobárnou zázraků nevyčíslitelné hodnoty, lidé místo vděku se nadýmají pýchou. I když vnitřně vědí, že za tato obdarování vděčí Hospodinově moudrosti, toto vědomí potlačují. Uhašují oheň, který měl jejich mysli ukázat Boha.


• Proč je člověk tak pohrdavý? Třebaže ve svém těle i své duši vidí stovky ukazatelů na Boha, činí ze své výjimečnosti důvod, proč zapřít, že existuje Bůh. Namísto aby označil Boha za Tvůrce, mluví o Matce Přírodě.


• I duše se skládá z různých orgánů, které umožňují její schopnosti -- to než aby zakrývalo Boží slávu, ji spíše zobrazuje. Vlastností duše je tolik, až se zdá, že celá řada duší ovládá jedno tělo.

• Někteří (ovlivněni Aristotelem) přiřazují vlastnosti duše k tělu tak, že nakonec usoudí, že duše není schopna samostatné existence. Ale lze jen tak říci, že vlastnosti duše jsou omezeny na řízení tělesných funkcí? Co má tělo společného s tím, že lidská duše
  
  
  • vyměřuje rozměry vesmíru, počítá hvězdy, zkoumá jejich velikost a vzájemnou vzdálenost; zkoumá dráhy nebeských těles?
  • spojuje nebe i zemi, spojuje minulost s budoucností, pamatuje si dřívější roky?
  • činí velké objevy a vytváří umělecká díla?
  • pracuje, i když tělo spí, přehrává myšlenky, pocity, úvahy a sny?
  
  Takové duševní zkoumání nemá nic společného s tělem, ale s vlastnostmi duše oddělenými od těla. Nejsou to spíše znaky nesmrtelnosti, které nikdy nemohou být vymazány? Jak je možné, že člověk tak božský neuznává svého Stvořitele?
  
  
  • My lidé máme vštípenou v hrudi schopnost posoudit mezi dobrým a zlým, rozlišit mezi spravedlivým a nespravedlivým, a přesto nevidíme Soudce v nebi?
  • Rozumová a citová aktivita v nás neustává ani v noci, a přesto popíráme, že Bůh v nebi bdí?
  • My lidé, vynálezci a umělci, zbavujeme Boha slávy, i když zkušenost nám jasně říká, že cokoli máme, nám bylo vyměřeno z jeho ruky?


• Názor ohledně duše vesmíru, která oživuje celý svět, je nejen hloupý, ale zcela světský. Tito lidé milují Vergiliovy verše: "Vězte, že rám nebe i země, kterým je svět prodchnutý, oživuje všechny a hýbe vším -- ptáky nebe, tvory pevniny, vše má věčnou živost, každá duše je naplněna tímtéž plamenem." ... To ale snižuje Boha Stvořitele -- Vergilius totiž říká jinými slovy, že tento svět je svým vlastním Stvořitelem. Obraz světové mysli, která hýbe světem a oživuje svět, má v nás podpořit zbožnost, ale namísto toho vytváří obraz nedůležitého, až nadbytečného boha (bůh je vlastně jen svět samotný), a současně zahání svědectví o pravém Bohu (Bohu nad světem), kterého bychom měli ctít. Označení "Matka Příroda" by snad i zbožnou myslí mohlo být použito, ale až příliš často je nepřesné, příroda totiž není Matkou, ale řádem, který vytvořil Bůh -- vzniká zde záměna Boha s dílem jeho rukou.

• a) Bůh je mocný: pouhým slovem stvořil a udržuje bezmezné tkanivo vesmíru: osvěcuje nebe bleskem, duní hromem; zastaví zuření bouře a ve chvíli způsobí utišení a klid; drží moře v jeho mezích, jindy je rozdmýchá, o chvíli později utišuje jeho vlny. Tuto moc projevovanou na nebi i na zemi zkoumají křesťané i nekřesťané.


• b) z Hospodinovy moci plyne, že je věčný, protože jako zdroj všech ostatních věcí musí nutně existovat sám o sobě a nezávisle na jiných a musí být věčný.


• c) Co Boha přimělo všechny věci stvořit a zachovávat? Nic než jeho vlastní dobrota: "Hospodin je ke všem dobrý, má slitování nad každým svým dílem" (Žalm 145,9).

• Bůh všechny zahrnuje nesčetnými způsoby svou hojností, ale spravedlivé obdařuje zvláštní přízní, kdežto zlovolníky-svévolníky svou příkrostí.


• Bůh je žárlivým ochráncem nevinnosti, vylévá požehnání na dobré, pomáhá, kde potřebují, utišuje jejich zármutek, zmírňuje jejich utrpení, zajišťuje jejich bezpečí.


• I když Bůh dopouští, aby viníci se na čas beztrestně radovali a nevinní byli zmítáni nepřízní a útiskem, to by nemělo způsobit nejistotu, že Bůh bude k někomu nespravedlivý.


• Naopak bychom měli usoudit, že a) jestliže některý zločin vyvolá viditelný projev božího hněvu, musí to být proto, že Bůh nenávidí všechny zločiny. b) Jestliže nechává řadu zločinů bez trestu, jen to dokazuje, že přijde Soud, kdy trest nyní opožděný bude vykonán.


• A nakonec, Bůh nám dává řadu důvodů rozjímat o jeho milosrdenství -- a jak se často děje, dále zahrnuje bídné hříšníky neúnavnou laskavostí, dokud si nepodmaní jejich zkaženost a nezíská je zpět láskou větší, než je ta rodičovská.

• Bůh v souladu se svou spravedlností pomáhá bídným, když jsou na pokraji zoufalství: chrání je na poušti, vede je zpět na správnou cestu, zajistí jim potravu v době hladovění, vysvobodí je ze zajetí z železných okovů; přivede je zpět do přístavu při ztroskotání lodi, navrátí je uzdravením od bran smrti; po sežehnutí polí horkem a ohněm je zavlaží řekou milosti. Vyvýší nejobyčejnější z lidí a svrhne namyšlené z jejich vysokých pozic.


• Tyto události mnozí nazývají náhodou. Nejedná se ovšem o náhodu, ale o důkazy Hospodinovy péče a otcovského volání, které vedou k radosti spravedlivého a zmlknutí bezbožných. Ale v tomto velkém představení je většina lidí lapena v omylu a je slepá vůči Božímu dílu -- mnozí, kteří mají v jiných ohledech ostrou mysl, se dívají na tyto Hospodinovy činy bez užitku. Ty nejjasnější projevy Boží slávy nevidí ani jeden ze sta.


• Boží moc a Boží moudrost ovšem nejsou ztraceny ve tmě. Boží moc je vidět v tom, že zuření zlých je v jediném okamžiku zastaveno, jejich pýcha je podmaněna, jejich zbroj rozbita na kusy, jejich síla zlomena, jejich plány bez námahy poraženy, jejich drzost, která se vypíná nad nebesa, je sražena do největších hlubin země.


• Na druhé straně jsou chudí pozvedáni z prachu a nuzní vyzvednuti ze smetiště (Žalm 113,7), utištění jsou zachráněni v těžkostech, zoufalí obdařeni nadějí; bezbraní porazí ozbrojené, hrstka přemůže velké vojsko, slabí přemohou silné.


• Výbornost Hospodinovy moudrosti lze vidět v tom, že vše rozděluje ve své moudrosti, mate moudrost světa a nachytá moudré v jejich vychytralosti (1. list Korintským 2,9: Co oko nevidělo a ucho neslyšelo a na lidské srdce nevstoupilo, to Bůh připravil těm, kdo ho milují) -- všechny věci působí podle rozumnosti.

• Bůh se projevuje ve svých dokonalých činech. Nemá smysl se troufale snažit o poznání podstaty Boha, ale můžeme rozjímat nad jeho skutky. Svými činy se Bůh přibližuje a sděluje nám věci o sobě. Není od nikoho z nás daleko (Skutky 17,27), protože neustálým působením své moci přebývá v každém z nás. David v Žalmu 145 mluví o neprozkoumatelné velikosti Boha, ale pak pokračuje a uvádí některé Hospodinovy skutky.


• Jak vyjadřuje Augustin v komentáři k Žalmu 144, nejsme schopni Boha pochopit, ale jsme přemoženi jeho velikostí, a tak můžeme přemítat o jeho činech a být povzbuzeni jeho dobrotou.

• Při setkání s projevy Hospodinových činů, které odhalují jeho přísnost i milosrdenství, bychom měli usoudit, že to je jen zlomek činů, ve kterých Hospodin Bůh bude jednat: proud jeho činů teprve započal a ještě není vyčerpán.


• Když vidíme, jak bezbožní utiskují spravedlivé, kteří jsou zranění a tísnění, zatímco bezbožní vzkvétají a daří se jim dobře a nepřišel na ně žádný trest, měli bychom usoudit, že to bude až budoucí život, kdy nepravost dostane svůj trest a spravedlnost svou odměnu. Dokonce můžeme říci, že ani spravedliví nejsou a nebudou ušetřeni Hospodinova hněvu. Jak Augustin řekl (O Boží obci, kniha 1, článek 8), kdyby každý hřích byl dnes následován trestem, mohli bychom si myslet, že v budoucnu už nebude žádný Soud; na druhé straně, kdyby nebyl dnes potrestán žádný hřích, mohli bychom si myslet, že neexistuje Hospodinova prozřetelnost.


• Tedy v každém Hospodinově činu (či lépe ve všech jeho činech souhrnně) je vykreslena Hospodinova dokonalost jako na obraze -- celá lidská rasa je proto volána a vábena dosáhnout poznání Boha, a tak pravého a úplného štěstí.


• Na nás je jen sestoupit do sebe sama a sledovat, jak tam Pán působí a projevuje moudrost a moc; a sledovat, jak tam prokazuje svou spravedlnost, dobrotu a milosrdenství (viz David v Žalmu 92,6-7: Jak velké jsou tvé skutky, Hospodine! Tupec nechápe, hlupák tomu nerozumí; Žalm 40,6: Hospodine, můj Bože, ty jsi s námi učinil mnoho svých divů a úmyslů).

• I když nadpřirozené činy se dějí každý den, málo z nás je připíše Hospodinově péči -- mnozi si myslí, že události jsou určovány slepým vývojem nebo zde rozhoduje kolo štěstěny. I když pod vlivem těchto událostí jsme nuceni rozjímat o Bohu, hned svou myslí odlétáme k marným snům a kazíme nebeské pravdy.


• Každý žijeme v jiném omylu, ale všichni jednáme stejně -- dosazujeme své představy na místo, které náleží živému Bohu.


• To není omezeno jen na prosté lidi, ale je rozšířeno i mezi mysliteli. I ti největší filosofové ukazují hloupost a nedostatek rozumu. Platón, ten nejsoudnější z nich, se ztrácí v kulatém vesmíru (viz Tímaios). Vůdcové, kteří by měli jít příkladem, mají zcestné představy.


• Hospodinova vláda nad světem zjevuje učení o jeho prozřetelnosti a péči, ale nemá to žádný dopad -- většina lidí má za to, že pozemské události jsou ponechány náhodě. I ti nejznámější filosofové jsou náchylní k marnosti a omylu; šílenství obyčejných lidí při pošlapávání pravd o Bohu pak přesahuje všechny meze.

• Mluvím nyní o filosofech, ne obyčejných lidech: Ti, co chtěli svým myšlením a rozumem propátrat nebe, vykazují takový vzájemný nesouhlas! Jejich názory uhlazené vědou a uměním jsou velmi barvité, ale při bližším zkoumání vidíme jen prázdná slova.


• Stoikové navrhují, že různá jména boha vidíme v různých částech přírody, a přesto jednota boha není narušena -- já mám za to, že svou mnohostí bohů nás zavádějí jen do většího omylu. Mystické teologie Egypta se svědomitě snaží o rozumné názory, a na první dojem by snad i připadly prostoduchému přijatelné -- ale žádný smrtelník nikdy nevytvořil nezkažené náboženství.


• Nekonečné množství bohů a zmatek mezi nimi osmělil epikurejce a jiné pohrdače zbožností, aby řekli, že nemá smysl hledat Boha. Když totiž viděli, že ti nejmoudřejší si navzájem odporují, učinili z toho závěr, že Bůh neexistuje. Myslí si, že tento úsudek je správný, protože je lépe hned odmítnout Boha, než předstírat nejisté bohy a uváznout v hádkách bez konce. To si ovšem oblékají kabát z lidské nevědomosti -- správný úsudek zde je ten, že lidská mysl je neschopná proniknout do Hospodinových tajemství.


• Někteří chválí odpověď Simonida, který si vyžádal den na rozmyšlení, a pak si vyžádal další dva dny, pak další čtyři, zkrátka vždy zdvojnásobil počet dní, dokdy si má rozmyslet odpověď: určitě udělal moudrý odklad, jestliže neviděl jasně, co má říci. Ale jeho postoj ukazuje, že lidé nedojdou k odpovědi přirozeným učením, ale potřebují určité pevné a jisté poznání -- jinak jen uplatňují své protichůdné principy a uctívají neznámého Boha.

• Existuje jediný pravdivý Bůh -- ale nepravdivé názory o něm si děláme všichni. I ti, co byli v novozákonní době blízko pravé víře, Samařané, podle slov Ježíše uctívali, koho neznali (Jan 4,22).


• Uctívat Boha vytvořeného z názorů lidí je zavádějící -- i když ne všechny naše názory jsou mylné, stále se mýlíme.


• Máme uctívat Boha podle místa, kde žijeme, nebo podle nařízení vydaného v našem městě? Jak může vůle předků či aktuální nařízení městských úřadů určovat, kterému bohu máme věřit?

• Naše oči nejsou schopny vidět Boží skutky, dokud nejsou osvíceny vírou skrze vnitřní zjevení od Boha.


• Apoštol Pavel také nemyslí, že by projevy Hospodinova jednání byly pochopitelné jen lidským důvtipem: Říká sice, že jeho věčnou moc a možství lze vidět na stvořených věcech (Římanům 1,19) a že Bůh není od nikoho z nás daleko (Skutky 17,27), takže dokladů Hospodinova jednání je tolik, že nemáme výmluvu -- ale dodává, že my lidé nepřestáváme následovat své vlastní cesty (Římanům 1,20-23).

• Bylo by slabou výmluvou hájit v otázce Boha nevědomost: a) předstíráme, že neslyšíme, když i němé stvoření má schopnost mluvit; b) předstíráme, že nevidíme, co znázorňuje stvoření bez očí; c) vylučujeme Boha na základě své slabé mysli, když i stvoření bez rozumu má schopnost nás poučit.


• Všechny věci ukazují na správnou cestu; ale člověk kazí semínko Hospodinova poznání zaseté do naší mysli, a tak nese vinu na tom, že poznání Boha vložené do nás nepřineslo to správné ovoce -- Boží stvoření nás o Bohu nenaučí dostatečně.

Článek 06: Písmo je vodítko a učitel o Bohu Stvořiteli

• Když Bůh viděl, jak jsou lidské mysli zmítány v poznání Boha sem a tam, vyvolil si židovský národ a držel je, aby od něj neodešli jako všichni ostatní.


• Když starší člověk čte knihu, často rozezná až za pomoci brýlí, co je napsáno. Podobně my lidi rozeznáme otisk Boha ve stvoření až tehdy, když on doprovodí své činy svým slovem. Nezaměstná jen hloupé učitele, ale otevře svá vlastní ústa. Jasně řekne, že on je Bohem, kterého máme ctít.


• Bůh tedy doprovází své činy slovem, což zajistí, že jej poznáme. Toto nepochybně prožili i patriarchové Adam, Noe, Abraham a další -- nepoznali Boha jen jako Stvořitele, ale i jako Zachránce. A oba tyto činy (stvoření i záchrana) byly doplněny-doprovázeny Božím slovem: a) Nejprve poznali Boha jako toho, kdo stvořil svět a vládne mu; b) Pak poznali Boha jako Zachránce skrze Prostředníka (ale o tom až později. kniha 2, článek 6, tj. celkem článek 24 v číslování na této stránce).


• Bůh svým slovem sebraným do Písma doplňuje naše poznání Boha jako Stvořitele -- označením Boha za Stvořitele jej oddělíme od celého stáda fiktivních bohů (a nemusíme chodit labyrintem a hledat pochybné bohy).

• Ať už se Bůh zjevil otcům ve vidění, v proroctvích nebo prostřednictvím jiných lidí, jistě napsal do jejich srdce, co je učil, takže měli jistotu, že Bůh promluvil (Bůh doprovodil své slovo jistým svědectvím, což je mnohem více než pouhý názor).


• Není divu, že lidé narození ve tmě (ohledně poznání Boha) jsou víc a víc zatvrzelejší ve své hlouposti: Namísto toho, aby žili v mezích vytýčených skrze naslouchání Slovu, se vyvyšují v marnosti; člověk nemůže získat ani kousek zdravého učení, jestliže není žákem Písma: Prvním krokem pravého poznání je to, že oddaně přijmeme svědectví, které Bůh o sobě poskytl.

• Bůh dal lidem Písmo, aby je vedl přímo a účinně, když jeho otisk ve světě nebyl pro mnohé dostatečným ukazatelem.


• Světlo Boha je pro nás neproniknutelné -- potřebujeme Písmo jako tu nit, která nás labyrintem poznávání Boha provede.


• Písmo představuje Boha jako vládce -- drží vládu nad zákony přírody, ale také vládne i nad lidským srdcem.

• Žalm 19,1-7: Střídání dne a noci vyhlašuje Boží vládu; Žalm 19,8-9 vyhlašuje úkol Písma: Písmo dává život; omyl z lidského srdce nelze vykořenit jinak, než že člověk opravdu pozná Boha a jeho Slovo: Hospodinův zákon je dokonalý, dává život duši; svědectví Hospodinovo je jisté, činí neukotveného moudrým; výnosy Hospodinovy jsou správné, dávají radost srdci; přikázání Hospodinovo je čisté, dává světlo očím.


• Ježíš řekl samařské ženě, že ona i ostatní národy uctívají toho, koho neznají (Jan 4,22) -- lidská mysl ve své slabosti není schopna přijít sama k Bohu, jestliže ji nepromění jeho svaté Slovo; pokud lidstvo hledá Boha bez Písma, nachází jen marnost a omyl.

Článek 07: Svědectví Ducha svatého potvrzuje autoritu Písma

• Písmo je věčnou a nezrušitelnou pravdou Boha, která nezávisí na chtění člověka.


• Jak získáme jistotu, že toto tzv. Písmo přišlo od Boha? Ptáme se, proč zrovna tuto knihu máme přijmout se zbožnou úctou a tamtu ne.


• Našemu svědomí nestačí k ujištění o věčném životě jen lidský úsudek, ač by to byl třeba úsudek církve.

• Efezským 2,20: Církev je budována na základě proroků a apoštolů ... Jestliže církev stojí na autoritě Písma (tj. autoritě proroků a apoštolů), samotná autorita Písma musela být pevně dána ještě před vznikem církve, jinak by církev nikdy nevznikla.


• Autorita a pravost Bible nezávisí na úsudku církve -- církev pouze uznává svým souhlasem, že Písmo přichází jako pravda od Boha.


• Jak se tedy přesvědčíme o pravdivosti Bible? Podobně, jako se přesvědčujeme o světlosti světla a rozlišujeme ho od tmy, jako se přesvědčujeme o sladkosti sladkého či hořkosti hořkého na základě chuti -- Písmo nese samo v sobě jasný důkaz své pravdy.

• Augustin napsal (Cont. Epist. Fundament., kapitola 5), že by neuvěřil evangeliu, kdyby nebyl pobídnutý autoritou církve -- znamená to, že věří Písmu na základě svědectví církve?


• Bylo by nepřesné takto uvažovat, protože Augustin psal proti manichejcům, kteří trvali na tom, že mají pravdu, i když tuto pravdu nijak neprokázali. Augustin vyzývá manichejce, aby uvedli důvody, jak získat člověka dosud nevěřícího -- sám pak dodává, že by neuvěřil evangeliu, kdyby ho k němu nepřivedla autorita církve.


• Augustin tím ovšem neříká, že je víra zbožných založena na autoritě církve, ani že jistota dobré zprávy závisí na autoritě církve -- pouze říká, že nevěřící by neměli jistotu dobré zprávy, kdyby tato nebyla doprovázena souhlasem církve (neuvěřili by, kdyby církev neplnila funkci ukazatele na víru).


• To, že souhlas církve pouze doprovází autoritu Písma, vidíme u Augustina o kapitolu dříve (Cont. Epist. Fundament., kapitola 4): "Když chválím svou vlastní víru a zesměšňuji tu vaši, kdo mezi námi rozsoudí? Já jen umlčuji ty, kdo pozývají lidi k jistotě, a pak jim přikazují, aby věřili nejistotě -- a chci následovat ty, kdo pozývají lidi, aby nejprve věřili tomu, co ještě nejsou schopni pochopit, a pak když porostou a budou silnější ve víře, se stali schopnými pochopit, čemu věří, a to už ne skrze lidi, ale skrze Boha samotného, který posiluje a osvěcuje jejich mysl."


• Tedy Augustin neměl na mysli, že jeho víra se opírá pouze o svědectví církve, nýbrž že ti, co ještě nebyli osvíceni Božím Duchem, přicházejí do církve a dozvídají se dobrou zprávu o Ježíši Kristu -- pak jsou vedeni dále, aby věřili Kristu a jeho autoritě, a autoritě Ducha. Tedy autorita církve nás přivádí k větší autoritě, ke Kristu a Duchu, abychom věřili dobré zprávě. Tedy Augustin nikde netrvá na tom, aby autorita, kterou dáváme Písmu, záležela na nápadech či souhlasech lidí. Kdo to chce vidět u Augustina plněji, ať čte jeho dílko De Utilitate Credendi (O prospěchu víry), kde říká, že nemáme být spokojeni s názorem, ale máme hledat hlubší pravdy.

• Apoštolové a proroci se neopírají o svou vlastní chytrost ani o svům rozum -- jen k Bohu se upínají jako k autorovi slov, kterým se mají všichni podřídit.


• Aby se naše svědomí nezmítalo v nejistotě či aby neklopýtalo při sebemenší překážce, naše ujištění o pravdivosti Písma musí přijít z vyšších míst než jen z lidských domněnek či úsudků -- ze svědectví Božího Ducha.


• I ti nejchytřejší a nejtalentovanější lidé, kteří přinesou svůj rozum a své schopnosti do diskuse, by měli uznat, že Písmo nese jasné známky toho, že je promluvil Bůh, a tudíž obsahuje nebeskou nauku. Písmo přesahuje všechny ostatní psané texty a prokazuje se Hospodinovou velikostí, které máme všichni vzdát čest.


• My sami můžeme své oponenty poučit, ale nemůžeme vložit víru do jejich srdce. Světští lidé si ovšem myslí, že náboženství spočívá jen na lidském názoru, a proto žádají rozumový důkaz, že slova Mojžíše a proroků pocházejí ve svém důsledku od Boha. Já ale odpovídám, že vyšším důkazem, než je rozumový, je svědectví Ducha -- jen Bůh může dosvědčit svá vlastní slova; tato slova nebudou s jistotou přijata v lidských srdcích, dokud Duch nepodá svědectví jejich srdci. Tentýž Duch, který vedl Mojžíše a proroky k napsání a předání textu, musí proniknout do našeho srdce, aby nás přesvědčil, že oni věrně předali zprávu, kterou jim svěřil.


• Toto spojení lidské mysli a Božího Ducha lze jasně vidět na slovech proroka Izajáše (kap. 59, verš 21), kde Bůh říká Izajášovi: Můj Duch je nad tebou, a má slova, která jsem vložil do tvých úst, ať se nevzdálí od tvých úst a úst tvých dětí, ani z úst potomků tvých dětí, říká Hospodin.


• Někteří z Božího lidu se cítí nejistí, že nemají jasný důkaz, který by umlčel útoky bezbožníků na Boží Slovo -- ale zapomínají, že Boží Duch dosvědčuje víru zbožných; a dokud neosvítí mysl člověka, ten se zmítá sem a tam v pochybách.

• Jestliže jsme se setkali se svědectvím Ducha o Písmu, nežádáme už o důkaz či nepočítáme pravděpodobnost, na které založit svůj úsudek -- podřizujeme svou mysl i úsudek Písmu jako zdroji vyššímu, než jsme schopni prozkoumat.


• Nedržíme se Písma jako ti, co se ho vzdají, jakmile se s ním seznámí, ale jako ti, co jsou si jisti, že se drží nezpochybnitelné pravdy. Nedržíme se Písma jako ti, jejichž mysl je zotročena pověrou, ale protože cítíme, jak v něm žije a dýchá Hospodinova moc -- moc, kterou jsme přitahováni a které se rádi podřídíme. Tato moc nás drží pevněji, než by dokázala lidská vůle nebo lidské poznání.


• Toto přesvědčení nehledá rozumové důvody, ale je to poznání, které je v souladu s tím nejvyšším důvodem -- poznání, ve kterém mysl spočívá pevněji a bezpečněji než v jiných důvodech; přesvědčení, které může způsobit jen zjevení z nebe: Všechny bude učit Bůh (Izajáš 54,13); Mojžíš dal lidem Boží Slovo (Deuteronomium 30,11-14), takže lidé už nemusí hledat Boha někde za vesmírem nebo v hlubinách země, Boží Slovo je jim dostupné.

Článek 08: Další pomocné pohledy na Písmo

• Důstojnost Písma spočívá v jeho prosté jednoduchosti, ve výpovědích obyčejných, až hrubých, které nepotřebují výřečnost řečníka.


• Písmo je založené na Boží moci, ne na vemlouvavých slovech lidské moudrosti (1. list Korintským 2,5).


• Pravda Písma je ubráněna vůči všem pochybám i bez další pomoci -- je dostatečná sama o sobě, vždy obhájí sebe sama.


• Přečtěte si Démosthena, Cicera, Platóna, Aristotela -- a přiznáte si, že jste zaujati, pohnuti, očarováni. Ovšem pak čtěte Písmo a zažijete, ať chcete nebo ne, že pronikne vaše srdce, dostane se až do morku vašich kostí -- a ve srovnání s ním se filosofové a řečníci tohoto světa stanou nepatrnými. Pravda Písma se ukáže božská, nesrovnatelně větší než všechny dary a znalosti získané lidmi.

• Duch svatý dokazuje, že hrubý a domácký styl Písma není použit z nedostatku výřečnosti


• Když čtete v Písmu textu krále Davida, proroka Izajáše nebo dalších téhož kalibru, jejichž styl je hladký a elegantní, nebo texty pastýře Amose, a drsného Jeremjáše či Zacharjáše, důstujnost Ducha svatého je patrná na obou těchto skupinách.


• Když čtete jakéhokoli proroka v Písmu, zdaleka převyšuje jakéhokoli jiného lidského autora. Ti, kdo považují proroky Písma za nevýrazné, nemají žádný vkus.

• Mojžíš nezavádí nové božstvo, pouze předkládá učení o věčném Bohu, které Izraelité slyšeli od svých předků a předávali z rodiny na rodinu už od smlouvy, kterou Hospodin uzavřel s Abrahamem. Kdyby Mojžíš mluvil o věcech, které Izraelité neznali, nikdy by neuspěl.


• Mojžíš zmiňuje i vysvobození z Egypta, o kterém věděli. Pravděpodobně znali i období předchozích 400 let. Mojžíš píše dříve než ostatní náboženství a mluví o věcech několik set let starších -- tak Písmo svým svědectví o nejstarší době přesahuje každé jiné spisy.

• Někteří byli ještě starší než Izrael, například civilizace Egypta je starší, ale jeho učení prozrazuje malou kvalitu svou mnohomluvností.


• Josephus mluví o tom, že židovský zákon nachází ozvěnu v mnoha oddílech starověké literatury, tj. učení Hospodinova zákona v Písmu bylo oslavováno mezi národy, i když nebylo čteno nebo příliš známo.


• Bůh vzal vítr plachet pro podezření pyšných a námitky bezbožných, když Mojžíš předkládá, jak Jákob z Hospodinova vnuknutí pronesl o tři sta let dříve proroctví ohledně svého potomstva a prohlásil, že jeho potomci budou navěky hanební kvůli Lévimu: Simeón a Lévi jsou bratry, ale i nástrojem krutosti; moje čest se s jejich shromážděním nespojí (Genesis 49,5-6). ... To je stinnou stránkou, kterou Mojžíš mohl přejít mlčením, aby uchránil před špatnou pověstí svého potomka i sebe -- ale nepřešel to mlčením.


• Podobně mluvil Mojžíš o zlých plánech svého bratra Árona a sestry Miriam (Numeri 12,1) -- nezamlčel tyto události a poslechl hlas Ducha svatého, že je má sdělit.

• Mojžíš na hoře Sínaj vešel do oblaku, kde byl Hospodin, a po čtyřicet dní se oddělil od lidí; když přišel a sděloval lidu Izrael Hospodinovy nařízení, jeho tvář zářila; ze všech stran šlehaly blesky; hlas a hrom se ozýval ve vzduchu, doprovázen rykem trumpety, na kterou nehrála lidská ústa; Mojžíš vcházel do stanu setkávání a Hospodinův oblak ho skryl před zraky lidí; Mojžíšova autorita byla obhájena zázračným zničením Kóracha, Nátana a Abírama a jejich bezbožné skupiny; proud vody neustále šlehal ze skály, do které Mojžíš udeřil svou holí; mana padala z nebe na Mojžíšovu modlitbu.


• Mojžíš napsal a četl tyto věci ve shromáždění všech lidí, kteří byli očitými svědky těchto událostí -- jak by Mojžíš mohl tyto lidi obvinit z nevíry, trdošíjnosti, nevděku a dalších zlých věcí, kdyby se chlubil učením svěřeným lidem před jejich vlastníma očima, ale lidi by toto Hospodinovo zázračné potvrzování neviděli?

• Mojžíš s Áronem rozhazovali před faraonem saze, ze kterých přišly nemoci -- má ovšem smysl obvinit z čarodějnictví toho, který jej považoval za tak rouhavé, že nařídil, aby každý, kdo se doptává ducha zemřelých nebo ducha věšteckého, byl ukamenován?


• Podvodník se snaží ohromit davy a zvětšit svou pověst, ale co dělá Mojžíš? Volá (Exodus 16,7), že on i jeho bratr Áron jsou ničím, že jen plní, co přikazuje Hospodin.


• Když přemýšlíme o maně: Jaký druh kouzla by způsobil, že mana bude pršet z nebe každý den, ale ten, kdo si jí nasbírá víc, než sní, uvidí, jak je jeho nevěra potrestána tím, že mana zčerviví? Nemůžeme popřít, že Mojžíš dělal zázraky, ale byla na nich spíš patrna Hospodinova pečeť a moudrost.

• Mohl Jákob přijít na to, že Mesiáš přijde ze kmene Juda? Ještě o 400 let později není ani zmínka o žezlu z kmene Juda (Genesis 49,8-10). Za krále je pomazán Saul z kmene Benjamin a zdá se, že královský úřad ve kmeni Benjamin zůstane. Podobně když Samuel pomaže Davida -- král z obyčejné pastevecké rodiny? A proč nejmladší ze sedmi synů? Kdo se odváží říci, že toto pomazání se odehrálo na základě lidského umu, zručnosti či prozíravosti? Spíše došlo k naplnění Hospodinova proroctví.


• Podobně Mojžíšovy předpovědi o přijetí pohanů do Hospodinovy smlouvy -- nebyly naplněny o tisíc pět set let později ... hmatatelně cítíme, že Mojžíš mluvil pod Hospodinovým vnuknutím. Vynechávám další proroctví, které zřejmě znamenají, že je promluvil Bůh -- Mojžíšova píseň samotná (Deuteronomium 32) je jasným zrcadlem, ve kterém vidíme jednání Boha.

• Izajáš prorokuje o zničení Jeruzaléma v době, kdy Judsko prožívá pokoj a důvěřuje v pomoc Kaldejců -- to je důkaz Hospodinova autorství, protože Izajáš prorokuje nejen o odvlečení lidí do zajetí, ale i o jejich návratu.


• Izajáš mluví o Kýrovi, který za více než sto let podrobí Kaldejce, a potom i Babylon a vytvoří mocnou říši -- pak ukončí zajetí lidu Izrael. Tato prostá sdělení vyjadřují, že Izajášova slova nepromluvil sám Izajáš, ale jeho ústy mluví Bůh.


• Jeremjáš ještě před odvlečením Izraele do zajetí vysloví, že doba zajetí bude 70 let -- jeho jazyk je veden Duchem Božím. (Izajáš 42,9: Dřívejší věci pominuly, hle, vyhlašuji nové věci, praví Hospodin)


• Vidíme také velkou shodu v časových údajích Jeremjáše a Ezechiele, jako by diktovali jeden druhému.


• Daniel vidí události vzdálené několik set let v budoucnosti. Když zbožní rozjímají o těchto věcech, jsou dostatečně vyzbrojeni k umlčení námitek bezbožných.

• Ti, co by chtěli prokazovat svou bystrost napadáním pravdivosti Písma, se ptají: Jak víme, že většinu Pentateuchu napsal Mojžíš? A byl vůbec nějaký Mojžíš?


• Mohli bychom nejprve reagovat útokem na vše, z čeho vycházejí: Byl vůbec nějaký Platón, nějaký Aristoteles, nějaký Cicero? Ale to by byl jen hloupý útok. Namísto toho raději řekněme, že zákon Mojžíšův byl zázračně zachován, spíše z Boží prozřetelnosti než péčí lidí; a i když jej knězové zanedbali a zapomněli naň, od doby, kdy byl zákon nalezen za doby Jóšiáše (2. kniha Královská 22,8; 2. kniha Letopisů 34,15), zůstal v rukou lidí a byl předáván v nepřerušené posloupnosti z generace na generaci.


• Ba co víc, když Jóšiáš knihu Hospodinova zákona přednesl, nebyla to kniha neznámá či nová, ale její známost byla připomenuta. Původní výtisk Písma byl umístěn v chrámu, a její opis byl také pořízen do královského archívu (Deuteronomium 17,18-19).


• Knězové tedy jednu dobu přestali lid seznamovat s Hospodinovým zákonem, a lid si jej přestal žádat. Ale stěží byla nějaká doba, kdy lidé neznali autoritu Hospodinova zákona. Byly Mojžíšovy knihy neznámé těm, kdo drželi v rukou knihu Žalmů? Těžko, kniha Žalmů často mluví o událostech z Pentateuchu.


• Písmo bylo tedy předáváno z generace na generaci od otců, kteří jej buď slyšeli čtené, nebo se je od takových lidí dozvěděli.

• Je jasné, že knihy Písma stále existovaly i v okamžiku, kdy Antiochovo pronásledování skončilo. Nikdo nikdy neobvinil Židy, že by napsali nové knihy, kterými by nahradili ty staré -- všichni uznávali, že Mojžíš byl zakladatelem Písem.


• Pán Bůh chránil své slovo, když jej zachoval proti veškeré naději, doslova z plamenů -- inspiroval totiž zbožné kněze, aby riskovali život, a oni neváhali knihy Písma schovat. Byli ochotni zaplatit svým životem, aby předali tento poklad svým potomkům.


• Vidíme v tom Hospodinovu ruku -- zatímco si bezbožní mysleli, že knihy Písma jsou zničeny, namísto toho bylo Písmo přeloženo do řečtiny a povstalo v ještě větší slávě, bylo rozeseto po celém světě.


• Nejsou známy odhady počtu lidí mluvících hebrejsky, byl to téměž neznámý jazyk. Kdyby Bůh Písmo neochránil, víra by zcela zmizela. A je známo, že mnozí Židé po návratu ze zajetí neznali už svůj vlastní jazyk -- tak starý a tak zázračně ochráněný je židovský Zákon a Proroci.


• A koho si Bůh použil, aby uchránil učení o záchraně obsažené v Zákoně a Prorocích? Židy, nejhorší nepřátele Krista. Augustin správně Židy nazývá knihovníky křesťanské církve, protože nám předali knihy Písma, pro které sami neměli využití.

• První kapitola Lukáše nebo promluvy Ježíše v evangeliu Matouše, Marka a Lukáše mluví o nebeských tajemstvích, která brání všem mluvit o Písmu s pohrdáním.


• A Janovo evangelium? Shromážděte všechny ty posměváčky, jejichž nejvyšší radostí je bránit srdcím (u sebe i ostatních) v oddanosti Písmu -- ať si přečtou Janovo evangelium, a chtě nechtě najdou tisíc vět, které je probudí z jejich spánku a které vypálí do jejich svědomí jako horkým železem, že je bláhové smát se Písmu.


• Totéž lze říci o dopisech Petra a Pavla -- i když je většinou lidé čtou jako slepí, tyto listy prokazují nebeskou velikost, která promlouvá ke každému čtenáři.


• Jedna okolnost potvrzuje pravost Písma víc než ostatní: Matouš byl původně výběrčím daní; Petr a Jan byli nevzdělanci pracující u člunu, nikdy se neučili ve škole; Pavel, zarytý nepřítel, byl proměněn v nového člověka náhlou a nečekanou změnou, takže nebeská moc ho vedla kázat učení křesťanské, které dříve tak pronásledoval. ... Lze tady popřít, že na apoštoly sestoupil Duch svatý? Ten musel být učitelem těchto pohrdaných a nevzdělaných, protože najednou začali promlouvat tak významně o nebeských tajemstvích.

• Zatímco satan a celý svět se snažil církve utiskovat, přemoci či naprosto vymazat z povrchu země, církev rozkvétala jako palma a pokračovala jako neporazitelná.


• Když tolik věcí a lidí církev utiskovalo, jak mohla odolat, kdyby byla odkázaná jen na lidskou pomoc? I když většina lidí byla proti církvi, ona pokračovala svým vlastním tempem. Řada národů, které neměly nic společného, byla spojena v církvi a skrze existenci církve.


• Můžeme také přiložit velkou váhu jednotě myšlenek -- lidé, kteří byli jinak tak rozdílní jeden od druhého, se spojili v souladu nad Písmem; to mohla způsobit jen Hospodinova prozřetelnost. Tento souhlas a jednotu nevyjádřili všichni -- ale vyjádřili ji ti, ve kterých Bůh měl své potěšení a skrze něž Církev zazářila.

• Když Písmo nám bylo předáno s takovou vroucností, je to důvod je přijmout s pevným přesvědčením.


• Existují i další důvody, jak může být Písmo ubráněno před námitkami posměvačů. To klíčové svědectví pro pravost Písma je však vnitřní svědectví Ducha svatého přijaté vírou.

Článek 09: Potřebujeme další zjevení Boha mimo Písmo?

• Jak by mohl nějaký duch povznášet, a přitom odmítat Písmo? Lidé, co říkají, že je povznáší duch Kristův, a přitom odmítají Písmo, jsou směšní, protože apoštolové a další autoři Písma byli inspirováni Kristovým Duchem. Nikdo z nich neodmítal jiné knihy Písma, ale byl prodchnutý láskou k Písmu. Jak řekl prorok Izajáš: Můj Duch je na tobě (praví Hospodin), a slova, která jsem dal do tvých úst, ať se z nich nevzdalují, ani z úst tvých dětí a tvého potomstva, od tohoto okamžiku až na věky.


• Předchozí slova znamenají, že církev, ve které panuje Kristus, je stejnou měrou řízena Slovem Božím i Duchem Božím, neexistuje zde rozpor. Proroci toto spojení slov, Ducha a Písma považovali za nerozlučitelné spojení.


• Navíc, apoštol Pavel byl přenesen až do třetího nebe, ale nepřestával těžit z učení Zákona a Proroků (což je rozvitý název pro knihy Písma). Napomíná Timotea, výjimečného učitele, aby se věnoval předčítání Písma (1. list Timoteovi 4,13). Pavlův chvalozpěv na Písmo si také máme pamatovat (2. list Timoteovi 3,16): "Veškeré Písmo je užitečné k učení, usvědčení, nápravu a vedení ke spravedlnosti, aby Hospodinův člověk byl dokonalý." Myslet si, že role Písma už skončila, znamená být poblázněn ďáblem -- Písmo nás má dovést ke konečnému cíli!


• Jakého Ducha slíbil Pán Ježíš, že pošle? Takového, který nebude mluvit sám o sobě (Jan 16,13), ale bude vštěpovat ty věci, které Pán Ježíš sám mluvil k lidem. Tedy Duch nám slíbený není novou formou neslýchaných zjevení od Boha, která by vedla k novému učení, ale spíše pečetí učení předávaného dobrou zprávou Písma.

• Petr chválí ty, kdo pozorně čtou proroky (2. list Petrův 1,19), i když jejich poselství je zastíněno dobrou zprávou evangelií -- a na druhé straně, každý duch, který obchází moudrost Božího Slova a navrhuje jiné učení, je po právu podezřelý z marnosti a omylu.


• Protože Satan sám se převléká za posla světla, musí být poselství Ducha ochráněno spolehlivým svědectvím Písma. Ti bloudí ke své vlastní zkáze, kteří hledají Ducha ze sebe spíše než od Něho.


• Někteří též říkají, že je nesprávné podřizovat Ducha Písmu. Připouštím, že Duch je takto posuzován a potvrzován -- ale to je správně, protože Písmo je přesně tím nástrojem, kterým má být velikost Ducha potvrzena a odmítnut Satan, když se vkrádá do naší mysli. Duch sám si přeje, abychom ho bezpečně poznali na základě obrazu vtisknutého do Písma.

• Existuje i nesprávné použití Písma, jak Pavel varuje před falešnými proroky (2. list Korintským 3,6): Doporučovat Zákon bez Krista zbavuje lidi užitku z Nové smlouvy.


• Ovšem v Nové smlouvě je Zákon napsán Duchem do lidského srdce. Zákon představuje Krista, a je pak slovem života, které dává život duši a činí neukotveného moudrým. Ve stejném oddílu Pavel nazývá své kázání službou Ducha (2. list Koritským 3,8) a Duch se drží pravdy vyjádřené v Písmu -- Duch jen tehdy projeví svou sílu, když přijmeme Písmo s náležitou úctou.


• Není zde rozpor s tím, co jsme řekli už dříve (článek 7), že nemáme jistotu o Písmu, dokud není potvrzeno svědectvím Ducha. Pán totiž tak sepjal jistotu Písma a Ducha, že naše mysl je prodchnuta úctou ke Slovu, jestliže Duch nám osvítí Slovo a dá nám v něm spatřit Boží tvář -- a na druhé straně Ducha přijmeme s důvěrou tehdy, když ho rozeznáme v jeho obrazu, tedy v jeho slovu.


• Bůh tedy neseslal Písmo jen do doby, než sešle Ducha, nýbrž použil téhož Ducha, skrze kterého Písmo seslal, aby dokončil své dílo účinným potvrzováním Písma. Proto Pán Ježíš neřekl svým dvěma učedníkům (Lukáš 24,27), aby odmítli Písmo a věřili své moudrosti, nýbrž vybídl je aby pochopili Písmo. Stejně i Pavel, když Píše do Tesaloniky "plamen Ducha nezhášejte", nevyzývá je k prázdným dohadům mimo Písmo, ale hned dodává "proroctvím nepohrdejte" (1. list Tesalonickým 5,19-20). Tím nám sděluje, že jakmile proroctví (v Písmu) upadne v pohrdání, světlo Ducha je uhašeno.


• Boží děti prokazují jinou střízlivost: Neodkládají bezohledně Písmo, ale jsou si vědomi, že právě Písmo je nástrojem, skrze který se uděluje osvícení Ducha. Neznají jiného Ducha než toho, který přebýval v apoštolech a mluvil skrze ně -- Ducha, k jehož promluvám jsou denně pozváni, když naslouchají Písmu.

Článek 10: Jak se Bůh v Písmu dává poznat

• V Písmu též můžeme poznat, jak Bůh stvořil nebe a zemi a jak vládne stvořenému světu.


• Ještě nyní nemluvíme o poznání skrze smlouvu Hospodina s lidmi, kdy přijal hříšníky za syny a dcery skrze zachránce Ježíše Krista (toto až viz kniha druhá, tj. články 19 až 35).

• Exodus 34,6-7: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, milosrdný a milostivý, trpělivý, hojný v dobrotě a pravdě, milosrdný vůči tisícům, odpouštějící nepravost, přestoupení a hřích, který nenechá bez trestu viníka, vidí vinu otců na synech a vnucích" ... zde vidíme 1) Bůh je věčný a existuje nezávisle na čemkoli; 2) popisuje vztah Boha k nám lidem (a poznáváme tak více než dohady a dojmy); 3) dokonalé činy jsou ty, o kterých jsme mluvili, že jsou zjevné na nebi i na zemi: soucit, dobrota, milosrdenství, spravedlnost, soud, pravda, síla a moc.


• Žalm 145 dobře shrnuje Hospodinovy dokonalé činy, žádný nevynechá: opět každý z těchto rysů vidíme i při rozjímání nad stvořeným světem (jakého ho vidíme-poznáváme ze své zkušenosti, tak se představuje i v Písmu).


• Jeremjáš 9,24: Bůh vyhlašuje, co z jeho charakteru máme znát: "Ať ten, kdo se chlubí, se chlubí tím, že je prozíravý a zná mne: jsem Bůh prokazující na zemi milosrdenství, soud a spravedlnost" ... na milosrdenství záleží naše bezpečí; soud každodenně dopadá na zlé a v silnější formě pak ve věčné zkáze na konci věků; spravedlnost zachovává a povzbuzuje věrné; těmito třemi věcmi se máme chlubit.


• Dále poznáváme jeho pravdu, moc, dobrotu, svatost: Spravedlnost by nemohla existovat, kdyby nebyla založena na neporušitelné pravdě; on vládne zemi v soudu a spravedlnosti -- to předpokládá jeho moc; milosrdenství pramení z jeho dobroty; z milosrdenství, soudu a spravedlnosti plyne i jeho svatost.


• Poznání Boha v Písmu nás vede k témuž cíli jako jeho charakter jasný ze stvořeného světa: abychom ho chválili celým srdcem a neutuchající poslušností a opírali se zcela o jeho dobrotu.

• I pohané někdy mluví o jediném Bohu, tedy ukazují, že jednota Boha je vylita i v jejich srdci.


• Ovšem všichni bez výjimky byli odvráceni v marnosti své mysli ke lživým představám, které překrucují jedno poznání Boha, i když pro to nemají dobrý důvod (ti moudřejší z nich uznají bloudění své mysli, že obrací své chtění a modlitby k neznámým bohům).


• Filosofové se vykrucují, ale nemohou odstranit obvinění ze vzpoury: oni všichni pokazili pravdu o Bohu (proti nim mluví prorok Abakuk 2,20: Vejděte do Hospodinova chrámu, nehledejte nikoho jiného než jeho, který se dal poznat svým slovem).

Článek 11: Písmo je proti modlám a dohadům lidí o Bohu

• Písmo je proti každému božstvu, které si vytvoří člověk.


• Základním pokažením a lží je, když lidé vytvoří sochu-obraz ze dřeva, kamení, stříbra, zlata.


• Když Bůh zjevuje svůj pravý charaker, říká, jakou zbožnost schvaluje a jakou odmítá (Exodus 20,4): Neučiníš si opracovaný obraz-podobu čehokoli na nebi nahoře, na zemi dole, ve vodách v podzemí. Tím zastavuje pokusy zobrazovat jej ve viditelné formě a pověry, které začaly už hodně dávno, aby obracely jeho pravdu v lež.


• Peršané uctívali Slunce a další hvězdy, které tyto hloupé národy viděly na obloze. Pro Egypťany bylo každé zvíře druhem-tvarem boha. Řekové se chlubili moudrostí, a tak uctívali boha v lidské podobě. Ale Bůh neříká, který obraz je vhodnější či méně vhodný, nýbrž odmítá je všechn bez výjimky.

• Deuteronomium 4,15: Když k nám Bůh mluvil na Chorébu zprostřed ohně, nevidli jste žádný obraz, a přesto jste se zkazili a děláte si opracovaný obraz -- toužit po těchto viditelných obrazech je vzpourou proti němu.


• Z proroků stačí zmínit Izajáše (40,18; 41,7.29; 45,9; 46,5): Ten, který nemá tělo, má být zobrazen hmotou? Ten, kdo je neviditelný, je zobrazen ve viditelné formě? Ten, kdo je Duch, je zobrazen nehybným předmětem? Ten, kdo zaplňuje veškerý prostor, je umístěn do kousku dřeva-kamene?


• Protože jsme synové a dcery Boha, nemůžeme si myslet, že Bůh je podobný zlatu, stříbru, kamení opracovanému zručností člověka. Skutky 17,29: Obrazy a sochy Boha netěší, jen uráží.


• I Řek Seneca cítí, že obrazy jsou nestoudné pro jakýkoli národ: Svatý, nesmrtelný, neviditelný Bůh je zobrazen obyčejným předmětem z pozemského materiálu, oblečen do lidských-zvířecích šatů? Někteří dokonce vytvářejí složením několika těl jakousi obludu.

• Oblak, kouř, plameny jsou symboly nebeské slávy (Deuteronomium 4,11), ale daly člověku stavidlo, abyse nepokusil pronikat dál (ani Mojžíšovi nebylo dovoleno spatřit Boží tvář (Exodus 33,20), ale dostal odpověď, že Boha nemůže spatřit, má-li zůstat naživu).


• Duch svatý se zjevil v podobě holubice, ale pak zmizel: Věřící mají znát Ducha jako neviditelného a být spokojeni s mocí-milostí a nehledat fyzický obraz.


• Bůh se objevil v podobě člověka, snad v očekávání budoucího zjevení v Kristu, ale Židům nedal nejmenší důvod, aby ho uctívali v lidské podobě.


• Slitovnice (Exodus 25,17-21) byla místem přítomnosti jeho moci ve Starém zákoně, a byla vytvořena, aby naznačovala, že Boha nejlépe vidíme, když naše mysl stoupá vzhůru nad sebe sama. Cherubové s rozvinutými křídly slitovnici zastiňovali a opona ji zakrývala všem, nepřístupnost tohoto místa dostatečně ukazuje na neuchopitelnost. (BF: slitovnice byla spíše trůnem nebo podnožkou, než přímo obrazem Boha)


• Andělé serafové si ve viděních zakrývají tvář -- to naznačuje, že Boží sláva je tak velká, že ani andělé na ni nemohou hledět přímo (paprsky světla na tváři anděla jsou zakryty našemu pohledu).

• Žalm 115,4; Žalm 135,15: Jejich modly jsou stříbro a zlato, dílo lidských rukou. Bůh nemůže být vyjádřen nehybnou hmotou.


• Člověk má vyznávat, že je výtvorem Božích rukou, a přitom zbožšťuje kov jako obraz Boha. I pohanský básník ironicky píše: kdysi jsem byl kmenem fíkovníku, pak neužitečným dřevem; řemeslník přemítal, zda ze mne vyrobir stoličku či něco jiného, až se nakonec rozhodl, že budu bohem.


• Iazjáš 44,16 ukazuje na tu bláhovost: Člověk si vezme kus dřeva, aby rozdělal oheň a zahřál se, uvařil oběd, upekl chléb -- a ze zbytku udělá boha, před kterým se klaní a prosí ho. Modláři jsou vinni před zákonem a od založení světa se nic nenaučili: umisťují nesmírného a neuchopitelného Boha do malého předmětu.


• Jako dílo lidské nemají tyto modly Boží moc (Izajáš 2,8; 31,7; Ozeáš 14,3; Micheáš 5,13), tj. styl úcty vymyšlený člověkem je ohavný-odporný.


• Žalm 115,8 (Jim jsou podobni, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně doufá): o pomoc žádáme mrtvé, nemyslící předměty -- my lidé obdaření rozumem!


• Všimněme si, že je zakázána podoba věcí v našem světě: Řecká církev si myslela, že jedná dobře, když nedělá sochy, ale jen obrazy -- ale Bůh zakazuje jak sochy, tak jakékoli umělecké výtvory. Každý takový obraz-podoba je hříšná a uráží jeho velikost.

• Jeremjáš 10,8; Abakuk 2,18: Co prospěje tesaná modla, učitel lži? Zpráva z obrazů je marná, nepravdivá. Proroci odsuzují obrazy dost obecně -- každý pokus dát Bohu viditelný tvar je marností a omylem.


• Věnujme se Písmu, které napsali lidé většinou neučení -- vyšli ze své neučenosti a zapsali svědectví svého setkání s Mesiášem.

• Augustin také napsal: Lidské omyly nezačaly obrazy, ale rostly jimi, jako by omyl dostal novou živnou půdu (bázeň Boží byla uhašena-umenšena, jeho přítomnost byla uvedena v pohrdání hloupými dětinskými zobrazeními).


• Kdo chce být vyučen v pravém poznání Boha, musí být vyučen od jiných učitelů než obrazů. Věnujme se Písmu, které napsali lidé většinou neučení -- vyšli ze své neučenosti a zapsali svědectví svého setkání s Mesiášem.

• Obrazy svatých jsou výstavou luxusu a nevkusu; nevěstince zobrazují své lidi s větší cudností a skromností než obrazy, které mají zobrazovat panny.


• Předáváme dobrou zprávu, když zobrazujeme Krista na kříži? Lépe bychom udělali, kdybychom kázali: Kristus zemřel, aby na dřevě nesl naše prokletí, aby usmířil naše hříchy obětováním svého těla, aby naše hříchy umyl svou krví -- zkrátka, aby nás smířil s Bohem Otcem.

• Tato praxe je určitě stará a zapaluje lidstvo k modlářství ještě více. Ale modly byly ve hře mnohem dříve, než nastalo povýšenecké posvěcování obrazů mrtvých. Genesis 31,19: už tehdy byly modly běžnou neřestí. lidská mysl nepřetržitě vyrábí modly. To bylo krátce zastaveno potopou, ale zanedlouho zase už lidé vyrábšli bohy. Je důvod věřit, že už Noeho vnukové byli oddáni modlářství, tj. Noe viděl zemi znečištěnou modlami na vlastní oči. Jozue 24,2 dosvědčuje, že Terach a Náchor uctívali falešné bohy ještě před narozením Abrahama.


• Lidská mysl je plná předsudků a představuje si bohy podle svých myšlenek: Tak je otupena a klesá do nevědomosti; chopíse marnosti a prázdné představy namísto Boha. Pak si boha, kterého uvnitř vymyslela, zobrazuje navenek; mysl počne modlu a ruka ji zplodí.


• Modlářství má svůj původ v lidské představě, že Bůh není přítomný, dokud si jej fyzicky nezobrazíme (Exodus 32,1: Udělej nám bohy, kteří by šli před námi; nevíme, cose stalo s Mojžíšem, že tak dlouho nejde: Zažili Boha v mnoha zázracích, ale neměli důvěru v jeho přítomnost, dokud jejich oči neviděly fyzický symbol jeho přítomnosti;obraz je ujišťoval, že je vede Bůh).

• Ať už je zobrazen Bůh či tvor, tak v okamžiku, kdy obraz uctíváte, už věříte pověře -- proto Pán Bůh zakázal zobrazovat nejen sebe sama, ale i stvoření (a druhé přikázání zakazuje uctívat i obrazy stvoření).


• Když je Bůj zobrazován ve fyzické podobě, obrazu je připisována moc: není velkého rozdílu mezi uctíváním modly a uctíváním boha v modle přítomného: stále se jedná o modlářství, namísto Boha člověk uctívá modlu.


• Ne že by Židé byli hloupí, že by si nepamatovali, že je Bůh vyvedl z Egypta, když žádali Árona, aby jim vyrobil zlaté býčky. Tím, že jim Áron při uvedení býčků řekl, že toto jsou bohové, kteří je vyvedli z Egypta, naznačoval, že si chtějí uchovat a udržet Boha, svého zachránce v býčcích, kteří půjdou před nimi.


• Ani pohany nemůžeme mít za tupce, kteří by nerozuměli, že bůh je něci jiného než dřevo či kámen -- vyráběli totiž různé bohy a libovolně je vyměňovali za nové předměty, jen v mysli uchovávali tutéž úctu.


• Přečtěme si Augustina, jak popisuje modláře své doby (výklad Žalmu 113): Obyčejní lidé, když byli tázáni, odpověděli, že neuctívají viditelný předmět, ale božstvo v něm neviditelně přebývající. Ti, co měli více rozmyšlené náboženství, neuctívali ani předmět ani božstvo v něm přebývající, ale fyzický předmět uznávali jako symbol toho, co bylo jejich povinností ctít. Všichni uctívači model, Židé i pohané, byli na tom podobně -- nespokojeni s duchovním porozuměním si mysleli, že obrazy jim předají jistější a bližší pocit.


• Jakmile tyto své absurdní obrazy boha jednou přijali, nebyla už hranice jejich omylu a podvodu, a mysleli si, že bůh působí skrze obrazy svou mocí. Židé byli přesvědčeni, že temito obrazy uctívají věčného Boha, a i pohané při uctívání svých bohů podobně věřili, že tito bohové přebývají v nebi.

• Proč lidé považují jeden obraz boha za lepší než ten druhý, proč tomu lepšímu obrazu prokazují větší čest? Proč jsou ochotnější rozejít se spíše s pravým Bohem než se svou modlou?

• Někteří si myslí, že nejsou modláři, když modlám jen slouží (eidoloduleia = modloslužba), ale neuctívají je (eidololatreia = modlouctívání) -- jako by byl nějaký rozdíl mezi službou a uctíváním. Jen tím prozrazují nevědomost -- a ani jejich výřečnost nezpůsobí, že jedna a táž kategorie se rozdělí na dvě. Stejně jako vrah nebo smilník neunikne vině, když dá svému zločinu jiné jméno, tak i ti, kdo slouží modlám, jsou ve stejné kategorii jako ti, kdo uctívají modly.

• Je nevhodné učinit viditelnou reprezentaci Boha, a ještě nevhodnější ucívat tuto reprezentaci nebo Boha v ní. Jediné věci, které je vhodné zobrazit, jsou ty, které lze okem vidět -- velikost Boha, která zcela přesahuje, co lze spatřit očima, nesmíme znectít nevhodným obrazem.


• Obrazy viditelných věcí jsou dvojího druhu: historické, které zobrazují historické události, a ilustrující, které zobrazují fyzické objekty. Ty historické mají přínos, ty ilustrující se hodí jen pro zábavu -- a přesto se v církvi často vidí jen ty ilustrující.


• Z toho lze usoudit, že vystavení ilustrujících věcí není výsledkem soudného výběru, ale hloupého a neuváženého toužení. Nemluvím nyní o neslušné formě prezentace nebo svévolnému stylu umělců -- jen chci říci, že tyto ilustrující věci, jinak neškodné, se nehodí k vyučování.

• V prvních pěti stoletích církvebylo křesťanství více pobuřující, vzkvétalo čistší křesťanské učení, ale církve byly zbaveny viditelných obrazů. První vstup obrazů do církve se odehrál v době, kdy křesťanské učení poněkud upadlo -- tedy větší úpadek křesťanství nastal v době, kdy se rozšířily v církvi obrazy. Co tedy řekneme? Máme si myslet, že křesťanští učitelé prvního období by dovolili, aby církev byla půl tisíciletí bez obrazů, jestliže to má být věc prospěšná? Nepochybně ve věci obrazů neviděli užitek, a tak ji rozumně odmítli.


• Tento závěr dosvědčuje i Augustin ve svém díle O Boží obci: Když jsou obrazy umístěny v církvi, aby naně hleděli ti, kdo se modlí a obětují, i když v nich není ani život ani smysl, ale zdají se, jako by měly tyto obě věci, ovlivňují slabé mysli, jako by žily i dýchaly.


• A o kousek dál Augustin říká: Obrazy spíše podnítí špatný sklon v nešťastné duši, než by ho napravily, protože mají ústa a nemluví, mají oči a nevidí, mají uši a neslyší, mají nohy, ale nechodí.


• Z pobláznění obrazy, kterých je svět až dosud plný, víme dos dobře ze své zkušenosti, že s příchodem obrazů do církve vstyčilo modlářství svůj prapor, protože bláznivý člověk není schopen se mírnit a upadá do pověry.


• I kdyby nebezpečí nebylo tak bezprostřední, tak když přemýšlím o poslání církve a kostelů, zdá se mi nevhodné do církve pouštět jiné obrazy kromě těch živých symbolů, které Pán posvětil svým slovem -- křtu a Pánovy večeře. Na tyto mají být naše oči pevně upřeny a naše srdce jimi živě proměněna, než abychom žádali nějaké další obrazy, které vymýšlí lidská moudrost.

• Podívejme se na chabost argumentů na koncilu: Jan, vyslanec východní církve, řekl: "Bůh stvořil člověka ke svému obrazu" ... a tedy obrazy v kostele-církvi by měly být použity. Jan také viděl doporučení obrazů v tomto místě Písma: "Ukaž mi svou tvář, vždyť je krásná."


• Kdosi další pro potvrzení obrazů citoval: "Nikdo, kdo zapálí svíci, ji nestaví pod kbelík." Někdo jiný viděl užitečnost obrazů na oddílu ze Žalmu: "Světlo tvé tváře, Hospodine, na nás zasvítilo."


• Další se držel podobnosti: Jako patriarchové použili oběti pohanů, tak by měli křesťané použít obrazy svatých namísto model pohanů. Ke stejnému cíli také kdosi překroutil větu: "Hospodine, miluji krásu tvého domu." A vrcholem byl argument: "Jak jsme slyšeli, tak i vídíme" ... proto Boha poznáváme nejen ze slyšení slova, ale také z vidění obrazů.


• Biskup Theodor byl velmi ostrý: "Bůh má být ctěn skrze svaté" a jinde se říká "svatým, kteří jsou v zemi" ... to se tedy prý musí týkat obrazů. Zkrátka a dobře, je bolestné takové argumenty jen i citovat.

• Citované Písmo je pro věc úcty k obrazům velmi často vytržené ze souvislostí, dnes bychom tyto výklady Písma nazvali velmi špatné, až nevhodné


• Další extrém je Theodosius, biskub z Miry, když hledá potvrzení úcty k obrazům ve snech svého diakona, jako by se jednalo o hlas z nebe.


• Ti, kdo by chtěli citovat daný synod na podporu uctívání obrazů, se opírají pouze o velmi dětinské argumenty.

• Proroci, apoštolové a mučedníci ve své době obrazy neuctívali -- o nic tím tedy nepřijdeme, když obrazy nebudeme ctít.


• Konstancius z Konstancie uctívá obrazy stejně jako Trojici, a proklíná ty, kdo to dělat odmítají -- a všichni na tom synodu 787, o kterém je stále řeč, s ním souhlasí, abychom si nemysleli, že se jedná o osobní názor jednotlivce.


• Synod vyzývá, aby lidé obětovali obrazu Krista (raduj se, kdo máš obraz Krista, a obětuj mu) -- zkrátka a dobře chce spoléhat na Boha, ale i na obrazy, což je dosti smutné.

Článek 12: Jak se liší čisté náboženství od pověry: Nic, co náleží Hospodinu, nemá být dáváno jinému

• Podobně slovo "nadsázka, pověra" znamená, že člověk není spokojen s tím, co je v Písmu o Bohu předloženo, a nadsazuje a kupí nadbytečné množství marných představ.


• Bůh chrání své vlastní právo a prohlašuje, že je žárlivým Bohem, který se nechce dělit o úctu s falešným bohem -- a tak vykresluje pravou úctu, aby lidé znali správnou zbožnost.


• Bůh svým věrným svěřuje zákon s řadou záměrů, kterým se budeme věnovat později -- nyní jen chci zdůraznit tuto roli: Zákon brání lidem, aby se obraceli k uctívání falešných bohů. Pokud to, co náleží Bohu, nedáváme Bohu, okrádáme ho o úctu, která patří jen jemu.


• Pověra se nevzdává Boha, ale obklopuje ho řadou malých bůžků -- tak je oslava Boha rozložena a nezůstane celá. Podobně někteří hrdinové víry -- zbožňujeme je a uctíváme, namísto abychom ctili Boha.

• Boha prý máme ctít (latreia) a andělům a mrtvým svatým můžeme sloužit (dúleia). Ovšem když se zamyslíme nad významem těchto slov, služba je vždy více než pouhé uctívání, tj. celý argument snažící se rozlišit mezi službou a uctíváním selhává -- vážnější úctu totiž připisujeme mrtvým svatým a menší úctu Bohu.

• Ježíš Kristus v Matouši 4,10 zahání Satana slovy: Je Pánu Bohu se budeš klanět (proskynésia); tj. nezáleží jen na slovíčku, čin uctívání (latreia) je vyjádřen také slovy dúleia, proskynésia. Ježíš se nemohl klanět (proskynein) ani andělu, aby neubral slávu Bohu.


• Také v případě Kornélia vidíme totéž. Kornélius věřil Bohu, a přesto ho Petr napomíná, když se klaní Petrovi -- aby Kornelius neponížil Boží slávu uctíváním, které náleží jen Bohu.


• Podstatu úctívání Boha uvidíme také v knize 2, článcích 7-8 (podle našeho číslování články 25-26). Zde jen pro tuto úzkou část související se špatnou chválou: kdykoli součásti chvály věnujeme někomu jinému než Bohu, dopouštíme se svatokrádeže. Pověra přisoudila božskou čest slunci, hvězdám či modlám; pak ctižádost oblékla člověka do šatů, které patří jen Bohu. Podobně uctívání duchů, malých bohů a zesnulých hrdinů víry bere Bohu část jeho slávy. I kdybychom současně ctili i pravého Boha, jeho slávu nemáme směšovat s uctíváním jiných.

Článek 13: Jednota Boha ve třech osobách

• Nesmírnost Boha by nám měla zabránit měřit ho naším rozumem a citem, kdežto jeho duchovní podstata nám zakazuje vyžívat se ohledně Boha v tělesných či pozemských spekulacích.


• Například omyl manichejců učinil ďábla téměř rovného Bohu přijetím dvou výchozích principů. Toto níčí jednotu Boha a omezuje jeho nesmírnost. Jejich pokusy převracet výklad jistých oddílů Písma prozrazují jejich hanebný omyl.


• Antropomorfisté učí, že Bůh je podobný člověku, protože má ústa, uši, oči, ruce a nohy. Ale zapomínají, že tyto obraty v Písmu jsou jen obrazné a jsou použity s cílem přiblížit se nám, neznalým Boha, kteří potřebujeme slyšet o Bohu slovy aspoň trochu blízkými našemu pochopení.

• Když apoštol (Židům 1,3) nazývá Krista obrazem (charaktér) Boží podstaty, určitě tím Otci připisuje určitou existenci, která se liší od Syna. Kdybychom spolu s jistými vykladači říkali, že Syn je přesně vyjádřením Otce, bylo by to zvláštní, že samotné bytí Boha bychom nazývali obrazem (charaktér) Boha.


• Čestným závěrem učiněným na základě apoštolových slov je to, že Otec má svou existenci (hypostazi), která září i v Synu. Totéž platí o Duchu svatém -- i o něm ukážeme, že je Bohem, ale má též existenci, které jej odlišuje od Otce. Máme zde tedy tři osoby (hypostaze, existence), které jsou téže podstaty (bytnosti).

• Myšlenky Bible musíme vyjádřit přesně -- tj. těžší a složitější místa musíme vyložit jasnějším jazykem. Proto i slova "Trojice" či "podstata" našla své místo ve výkladu.

• Areios hlásal, že Ježíš je Bůh, Boží Syn. Zdálo se, že souhlasí s dalšími vykladači, dokud nezačal říkat: Kristus byl stvořen -- byly doby, kdy Kristus nebyl, a pak byl stvořen; měl svůj počátek jako všechno ostatní stvoření.


• Církev na to reagovala učením, že Kristus je věčným Synem Otce a stejné podstaty s Otcem. Kdyby skutečně Areiovo učení bylo učením ze srdce, nezačalo by popírat, že Syn je stejné podstaty s Otcem (homoúsios). Toto jedno slovo začalo rozlišovat mezi křesťany čisté víry a rouhavým Areiem.


• Sabeliáni hlásali, že Otec, Syn a Duch jsou jen jiné vlastnosti stejné osoby, jen různé masky, které na sebe Bůh bere v jednání s lidmi (podobně jako že Bůh má různé vlastnosti -- je mocný, spravedlivý a moudrý).


• Na to církev reagovala učením o Trojici -- třech osobách Otce, Syna a Ducha, které existují v jednom Bohu.

• Nejprve měli křesťanští učitelé problém domluvit se, jak o Bohu mluvit. Jeroným tvrdil, že není dobré říkat, že Bůh má tři podstaty (hypostaze); kdežto Hilary z Poitiers mluvil o třech podstatách v celém svém dochovaném díle.


• Augustin je vstřícnější, ochotný číst o třech hypostazích u řeků a o třech osobách u latinsky píšících učitelů. To je pomocí i pro nás, abychom uznali výklad Písma vyjádřený slovy v Písmu nepoužitými, a tím o Otci, Synu i Duchu vůbec nějak byli schopni mluvit.


• Důležité je, abychom neupadli do pasti Areiovy, ani do pasti Sabeliovy. Areios mluvil o Kristu jako o Bohu, ale pak dodal, že Kristus byl stvořen a má počátek; mluvil o Kristu jako o tom, kdo je jedno s Otcem, ale pak dodal, že Kristus byl jen spojen s Otcem podobně jako ostatní křesťané (Kristus má jen některé výsady navíc ve srovnání s křesťany) -- nato řekněte, že Syn je stejné podstaty jako Otec, a tím vše vyjasníte. Jestliže Sabelius prohlásí, že Otec, Syn a Duch vykazují nějaké odlišnosti, dodejte, že jsou třemi osobami, a že v Trojici existují tři osoby jednoho bytí -- tím Sabeliány umlčíte.

• Existence není čistým božským bytím -- to by Jan nemohl říci, že Slovo bylo u Boha; každá existence božského bytí má určitou speciální vlastnost. Existence Slova byla spojena s bytím nerozpojitelnou vazbou, tedy není oddělitelná od bytí, ale má určité znaky, kterými se od bytí liší.


• Každá ze tří existencí v Trojici se od druhých dvou existencí liší speciálními vlastnostmi. Označení bytí Bůh náleží Otci, Synu i Duchu. Ve srovnání Otce se Synem má každý z nich určitou vlastnost, která se liší od druhého a je nepředatelná.

• Je bláhové si myslet, že Boží Slovo bylo jen něco, co bylo vyslovené přechodně a po svém vyslovení odeznělo -- Boží Slovo je spíše osobou. To je z Písma dosvědčeno tvrzením, že Moudrost byla stále u Boha a věčně žila s Bohem (Přísloví 8,22) -- a z této moudrosti bylo vše vysloveno a proroci, kteří nám předali Písmo, jí byli inspirováni.


• Apoštol Petr (1.list Petrův 1,11) dosvědčuje, že starozákonní proroci a později apoštolové a všichni, kdo následovali po nich, mluvili z Ducha Kristova. Ale protože Ježíš Kristus se u starozákonních promluv ještě nenarodil jako pozemský člověk, z toho usuzujeme, že Slovo bylo zplozeno Otcem před všemi věky, tj. neexistuje čas, kdy Slovo nebylo.


• Mojžíš mluví v knize Genesis o tom, že Bůh tvořil svým Slovem -- z toho lze usoudit, že Slovo je věčné. Někteří namítnou, že v knize Genesis je Slovo, které promluvil Bůh, jen příkazem -- ale apoštolové jsou lepšími vykladači: V listu Židům 1,2-3 nám říkají, že Syn stvořil všechny věky a udržuje je svým mocným slovem ... Slovo je tedy užito jako příkaz Syna, který sám je věčný a podstatou Slova od Otce.


• Ježíš řekl: Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji (Jan 5,17). To je potvrzením, že od založení světa Ježíš Kristus neustále pracuje s Bohem Otcem. Tedy Bůh mluvil tím způsobem, že nechal Slovu vždy jeho vlastní podíl, a tedy od počátku mluvili oba dva (obě osoby).


• Nejjasnější vysvětlení podává Jan: Slovo bylo na počátku u Boha a to Slovo bylo Bůh ... tak je Slovu připsána speciální existence mimo Boha Otce. Tedy veškeré zjevení a poznání Boha musí být připsáno tomuto slovu, které je věčně u Boha a s Bohem.

• Kdyby Slovo začalo existovat až chvíli před stvořením světa, Jakub by neměl pravdu, když řekl, že u Boha není proměny (Jakub 1,17), protože to by znamenalo, že byl okamžik, kdy Bůh se proměnil v čase a začala existovat další osoba Boha, a sice Slovo-Syn.


• Z toho, že Bůh řekl "Buď světlo", odvozuji jiný závěr než ten, že by Slovo začalo existovat až těsně před okamžikem první promluv Boha: Když Bůh řekl "Buď světlo" a užil energii a inspiraci Slova, toto Slovo muselo existovat už dávno předtím. Kdo se ptá, jak dávno, tomu říkám, že nekonečně dávno. Vždyť Ježíš řekl (Jan 17,5): Otče, oslav mne slávou, kterou jsem měl u tebe dříve, než byl svět.


• Podobně z první kapitoly Janova evangelia (na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo Bohem) usuzujeme, že Slovo existovalo věčně, od věčnosti -- bylo božské a věčné.

• V Žalmu 45 je o Synovi (Mesiáši) řečeno: Tvůj trůn, Bože, je věčný. Toto místo Židé vykládají tak, že slovo Bůh je použito i pro anděly a vládce -- ale v Bibli není nikde žádný oddíl, kdy věčný trůn je vyhrazen tvoru (andělovi nabo vládci). Proto slovo Bůh zde neznamená pouze Mocného, ale označuje věčného Boha.


• Izajáš 9,6: Bude mu dáno jméno Mocný Bůh, Věčný Otec, vládce pokoje ... tento oddíl představuje Mesiáše. Židé namítají, že všechny tituly Mesiáši nenáleží -- že se zde jen píše, že Mocý Bůh a Otec dá Mesiáši titul Vládce pokoje, tedy jen poslední označení se týká Mesiáše. Ale to je výklad přitažený za vlasy. Proč by prorok Izajáš kupil tituly Otce, když tímto místem chce představit Mesiáše? Chvíli před tímto oddílem představuje Immanuele, a pak pokračuje, že tento Immanuel se jmenuje Mocný Bůh.


• Jeremjáš 23,6 též mluví jasně: To je jméno, jak se bude nazývat: "Hospodin naše spravedlnost" ... a podobně později prorok Jeremjáš přisuzuje jméno "Hospodin naše spravedlnost" Jeruzalému, tj. Božímu lidu. Tedy první Jeremjášova zmínka označuje Mesiáše, který je Bohem, jenž dává spravedlnost, a pak dokonce je Jeruzalém označen tímto titulem v důsledku toho, že se jedná o lid Mesiáše. Tedy při prvním výskytu tohoto zvláštního jména je označen Mesiáš jako Bůh a zdroj spravedlnosti, při druhém výskytu je označen důsledek jednání Mesiáše pro Boží lid.

• Židé vykládají, že anděl jen reprezentuje Boha. Toto ovšem neřeší těžkosti, protože takový služebník by okrádal Boha o čest, která náleží Bohu.


• Situaci lze řešit tím, že uznáme, že Boží Slovo, Logos, zde byl ještě před svým vtělením jako Bůh. Je označen za anděla-posla, ale stále zůstává Božím Synem.


• I sám Mojžíš potvrzuje tento výklad, když Jákob v Genesis 32 zápasí s Bohem a pak vyznává: Viděl jsem Boha tváří v tvář. Podobně i apoštol Pavel říká, že Kristus vedl Boží lid na poušti (1. list Korintským 10,4). I když čas pokoření pro Syna ještě nenastal, už zde je přítomný jako Bůh sám a Boží posel v jedné osobě.


• Podobně silný je oddíl v Malachjáši 3,1: Služebník přijde do svého chrámu ... chrám byl zasvěcený Bohu, ale Malachjáš oznamuje, že do svého chrámu přijde služebník -- to je jasné místo, které mluví o Kristově božství.

• Ve Starém zákoně je řada předpovědí o věčném Bohu, které docházejí naplnění na Ježíši Kristu. Například Izajáš 8,14: Hospodin zástupů bude kamenem úrazu a skalou pádu ... Pavel tvrdí v Římanům 9,33, že toto proroctví se naplnilo na Ježíši Kristu, tedy Kristus je Hospodinem zástupů.


• Podobně Izajáš 45,23: Hospodin říká: Každé koleno přede mnou poklekne a každý jazyk bude vyznávat Boha ... na Ježíši Kristu byla a bude tato skutečnost naplněna -- tj. on je právě ten Bůh, který svou slávu nedá jiným bohům.


• Janovo evangelium 12,41 dosvědčuje, že v Izajášovi 6,4 byla zjevena sláva Syna.


• Židům 1,6.10: Synovi jsou přisuzovány vlastnosti Boha: Ty, Pane, jsi od počátku založil zemi; ať se mu klanějí všichni andělé Boží.


• Pavel se v 2.listu Korintským 5,10 nebál posadit Krista na křeslo soudce poté, co jasně prohlásil jeho Božství: On je Bůh nade všemi, věčně požehnaný. Podobně v 1. listu Timoteovi 3,16 píše: Bůh se projevil v těle.


• Jan 20,28: Tomáš svým oslovením Ježíše Krista "můj Pán a můj Bůh" jasně prohlásil, že Kristus je tím jediným Bohem, kterého kdy uctíval.

• Židům 1,3: Vládnout světu mocí a prozřetelností, působit všechno svou silou je jasně znakem Stvořitele, a přesto je to řečeno o Kristu.


• Ježíš Odpouštěl hříchy, což je opět něco, co náleží jen Bohu. Když mu Židé oponovali, že na čin odpuštění všech hříchů člověka nemá právo, Ježíš jen jinými slovy odpověděl, že právo má, a dokázal to zázrakem (Matouš 9,6).

• Jestliže mimo Boha není záchrana, spravedlnost a život, tak protože Ježíš Kristus má všechny tyto věci v sobě, je Bohem. Ať nikdo nenamítá, že život a záchranu mu předává Bůh Otec -- v Písmu je řečeno, ne že Kristus dostal záchranu, ale je záchranou. Joel 2,32: Kdokoli vzývá jméno Hospodina, bude zachráněn ... a Římanům 10,9-11 říká téměř totéž se vzýváním a vírou o Ježíši Kristu.


• Dále také, úvody několika dopisů apoštola Pavla se modlí za požehnání od Syna i od Otce. Odtud se tak dovídáme, že i Syn má podíl a partnerství na požehnání předávané křesťanským sborům -- i Syn je tedy zdrojem požehnání, i Syn je Bůh.

• Mojžíš dosvědčuje v Genesis, že na začátku stvoření se Duch Boží vznášel nad propastí beztvaré hmoty (Genesis 1) -- krása, ke které stvořený svět dospěl je tedy dílem Ducha.


• Duch se vznáší nad veškerým prostorem, obživuje a udržuje všechny věci na nebi i na zemi. Duch není omezen žádnými hranicemi, a to ho činí většího než jakékoli stvoření -- ten, kdo má moc vdechnout všemu život a pohyb, je jasně Bohem.


• Duch svým působením dává lidem obnovení a dar nezničitelného života, a tedy je jasně Bohem. Duch tak činí ze své vlastní síly, ne z propůjčené síly -- je tedy vlastně zdrojem budoucí nesmrtelnosti. Tedy Duchu jsou připsány stejné vlastnosti jako Synu.


• Duch zkoumá hlubiny Boží a nemá žádného rádce mezi tvory -- dává moudrost a schopnost řeči, což je podle Exodu 4,11 zvláštní schopností Boha. Duch je tedy Bohem.


• Naše ospravedlnění je dílem Ducha, a také posvěcení, pravda, milost, každá dobrá myšlenka, protože všechny dobré dary pocházejí od Ducha. 1. list Korintským 12,11 a násl.: Jsou rozličné dary, ale všechny působí tentýž Duch, který uděluje každému věřícímu dary, jak sám chce ... je tedy Bohem, protože má vůli a jedná.

• Duch Boží ve vás přebývá ... jste tedy Božím chrámem, tj. přebývá ve vás Bůh (1. list Korintským 3,16; 6,19; 2. list Korintským 6,16).


• Skutky 5, Ananiáš a Safira ... Petr jim říká, že lhali Duchu svatému: Nelhali jste člověku, ale Bohu.


• Starozákonní proroci mluvili z popudu Hospodina zástupů ... Nový zákon (Kristus a apoštolové) zdůrazňuje, že starozákonní proroci mluvili z Ducha. Tedy Duch je současně Hospodinem zástupů.


• Žalm 33,6: Slovem Božím byla nebesa učiněna, a všechen jejich zástup Duchem jeho úst ... Duch je Stvořitelem stejně jako Syn.

• Protože existuje jeden Bůh, víra existuje jedna; protože víra existuje jedna, je také jen jeden křest: Křtem jsme tedy uvedeni do jedné víry a uctívání jednoho Boha -- ten, v jehož jménu jsme pokřtěni, je pravý Bůh. Dokonalé světlo víry nyní vidíme ve výroku Ježíše Krista (Matouš 28,19): Jděte a učte všechny národy, křtěte je ve jméno Otce, Syna i Ducha svatého.


• Křest víry je svátostí a jeho jednota nás ujišťuje o jednotě Boha. Je tedy správné být pokřtěn pouze v jednoho Boha, protože víru vyznáváme v toho, v jehož jménu jsme pokřtěni. Jestliže Pán Ježíš přikazuje křest ve jméno Otce, Syna i Ducha, máme svou jedinou vírou věřit ve jméno Otce, Syna i Ducha -- to je totéž jako věřit, že Otec, Syn a Duch jsou jediným Bohem.


• Jestliže tedy existuje jeden Bůh, usuzujeme z toho, že Syn i Duch mají bytí Boha. Ariánci se mýlí, jestliže uznávají božství Syna, ale popírají jeho božské bytí. Podobně Macedoniáni se mýlí, jestliže tvrdí, že Duch svatý znamená pouze dary milosti rozdělené lidem.

• Označení osob Otec, Syn a Duch naznačuje rozdíly mezi nimi -- nejedná se jen o tři různé tváře Boha nebo tři způsoby, jak Bůh jedná. Je zde tedy naznačena rozdílnost, nikoli rozdělení.


• Už jsme citovali místa, která ukazují, že Syn má existenci rozdílnou od Otce: Slovo (= Syn) nemohlo být u Boha, pokud by nebylo od něj rozdílné (Jan 1,1-3) -- podobně by Slovo (= Syn) nemohlo mít u Otce slávu (Jan 17: Otče, oslav svého Syna slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět). Podobně Syn odlišuje sebe od Otce, když říká, že o něm svědčí někdo další, a sice Otec (Jan 5,32; 8,16). Kromě toho, byl to ne Otec, kdo sestoupil na zem, ale Syn; nebyl to Otec, kdo zemřel a znovu vstal, ale Syn, kterého Otec poslal.


• Ježíš Kristus také naznačuje rozdíl mezi Otcem a Duchem, když říká, že Duch vychází od Otce; a rozdíl mezi Duchem a sebou, když o Duchu mluví jako o jiném utěšiteli.

• Nejsem si jist, zda je vhodné použít o Trojici analogii (příklad) z lidského jednání. Ale kdyby to nebylo nevhodné, přirovnal bych Otce k začátku činu (Otec je zdrojem všech věcí), Syna k moudrosti, rozvaze a plánu v činu; Ducha k vypůsobení a účinnosti činu.


• Navíc, i když věčnost Otce je také věčností Syna i věčností Ducha a ve věčnosti není místo pro prvního, druhého a třetího, nejprve uvažujeme Otce, od něj vyvozujeme Syna a od Otce i Syna vyvozujeme Ducha. Mysl každého člověka nejprve uvažuje Boha, pak moudrost z něj vycházející, a pak působení, kterým vykonává záměry své vůle. To, že Duch pochází od Otce i Syna, je vidět v několika oddílech, ale nejjasněji v Římanům 8: tentýž Duch je zde nazván Duchem Krista a současně Duchem toho, kdo vzkřísil Krista z mrtvých.

• Každou z hypostazí (Otec, Syn i Duch jsou tři hypostaze) se rozumí celá podstata; jediný rozdíl mezi hypostazemi je ten, že každá z nich má svou zvláštní existenci. Celý Otec je v Synu, celý Syn je v Otci (Jan 14,10, Syn prohlašuje: Já jsem v Otci a Otec ve mně). Žádná hypostaze se neliší od ostatních hypostazí rozdílem v podstatě.


• Augustin říká: "Těmi jmény, které označují rozdílnost, míníme vztahy, jež jednotlivé hypostaze mají vůči sobě navzájem, nikoli podstatu, na základě které jsou jedním."


• Tímto způsobem lze usmířit navzájem různá mínění prvních křesťanských učitelů. Jednou učí, že Otec je počátkem Syna, jindy že Syn má božskost i bytí v sobě, a tak má s Otcem tentýž počátek. Augustin vysvětluje: "Kristus sám o sobě je nazván Bohem, ale ve vztahu k Otci je nazván Synem. Otec sám o sobě je nazván Bohem, ve vztahu k Synu je nazván Otcem. Ten, kdo je vůči Synu Otcem, není Synem. A ten, kdo je nazván Otcem, i ten, kdo je nazván Synem, je tentýž Bůh."


• Proto když mluvíme o Synu bez odkazu na Otce, řádně a pravdivě říkáme, že Syn existuje sám o sobě, a tedy správně jej nazýváme jediným počátkem. Ale když mluvíme o vztahu, který má Syn k Otci, správně říkáme, že Otec je počátkem Syna.

• Když říkáme, že věříme v jednoho Boha, jménem Bůh rozumíme jediné bytí zahrnující tři osoby neboli hypostaze. Kdykoli je tedy Bůh použit neurčeně, je tím míněn i Syn i Duch, nikoli jen Otec.


• Když ovšem spojujeme Syna s Otcem, přichází do názoru jejich vztah, a tedy mezi osobami rozlišujeme. Protože jejich osobní existence v sobě nesou i uspořádání, Otec je počátkem i zdrojem, kdykoli je zmíněný Otec a Syn společně nebo Otec a Duch společně, a navíc označení Bůh znamená Otce. V tomto smyslu je zachována jednota podstaty, ale současně brán zřetel na uspořádání, které ovšem nijak nesnižuje božství Syna nebo Ducha.


• Už jsme viděli, že apoštolové vyhlašují, že Boží Syn je i tím, o kterém Mojžíš a proroci prohlašují, že je Hospodin (Jahve). Tedy jméno Hospodin (Jahve) v neurčeném smyslu může označovat Ježíše Krista, jak je vidět z Pavlových slov (2. list Korintským 12,9: O toto jsem Pána třikrát prosil -- ale poté, co mi bylo řečeno "moje milost ti stačí" ... aby moc Kristova mohla na mně spočinout). Je jasné, že Pánem (řecky: kyrios) Pavel míní Jahveho (Hospodina), a toto označení Krista myslí absolutně, ne s ohledem na srovnání Otce a Syna. Podobně jsme už viděli, že Pavel v Římanům 10 cituje o Kristu slova Jóele 2,28, že kdokoli vzývá Hospodina (Jahveho), bude zachráněn.


• Stejně i Duch je nazván Bohem absolutně, sám o sobě -- tedy můžeme vědět, že Duch je celou podstatou Bůh, ve kterém jsou zahrnuti Otec, Syn i Duch: Na jedné straně je Bůh nazván Duchem, na druhé straně mluvíme o Duchu jako o hypostazi celé podstaty. Tedy Duch je jak Bůh, tak od Boha.

• Při učení o Trojici musíme bedlivě procházet argumenty a nedovolit mysli ani jazyku, aby šla dále než Písmo.


• Slovy Hilaryho z Poitiers, jen Bůh sám je vhodným svědkem o sobě -- musíme tedy uchopit, co Bůh dal o sobě poznat. Lidská mysl vstupující do labyrintu myšlenek o Bohu by se měla nechat vést Písmem.

• Servetus namítá, že kdykoli se mluví o tom, že existují tři osoby božské podstaty, mluvíme o třech Bozích. Dále tvrdí, že tyto "osoby" jsou jen vnější myšlenky či obrazy, které nám představují Boha v té či oné formě -- na počátku v Bohu nebyla žádná rozdílnost, na začátku Slovo bylo totéž co Duch, ale poté, co přišel Ježíš Kristus, Bůh z Boha, následoval jiný Duch, také Bůh, který přišel po něm a byl Kristem vyslaný.


• Servetus říká, že věčné Boží slovo bylo Duchem Krista u Boha, a také odrazem myšlenky, a dále že Duch byl stínem Boha -- tím vlastně umenšuje božství Syna i Ducha, až z něj nezbyde nic.


• K námitce, že osoby Trojice jsou jen viditelná vyjádření Boží slávy: Když apoštol Jan prohlašuje, že před stvořením světa byl Logos Bohem (Jan 1,1-3), ukazuje, že Syn-Logos byl něčím zcela jiným než myšlenkou -- už v nejvzdálenější věčnosti byl Logos u Otce a byl Bohem, a měl tak u Otce svou speciální slávu (Jan 17,5) ... nemohl být tedy jen vnějším obrazným odleskem, ale nutně byl hypostazí (osobou) přebývající v Bohu samotném.


• O tom, že Duch je více než stínem Boha: Duch je představen jako podstatná Boží síla (Genesis 1,2), skrze kterou byla zrozena beztvará hmota -- tj. Duch držel materiál nebe i země dříve, než získaly svou krásu. Nemohl být jen obrazem Boha, jak tvrdí Servetus.


• Další Servetův pohled je ten, že při vytvoření Syna získal Otec viditelný vzhled -- na Krista ovšem není ponecháno žádné božství. Tyto fantómy Ducha a Syna Servetus vykresluje namísto hypostazí, ovšem tak provádí změny v Bohu. Největší Servetovou herezí je ovšem to, že Syna i Ducha staví na roveň stvořených bytostí. Prohlašuje totiž, že podstata Boha je rozdělena a každý tento díl je Bohem. Zejména duše věrných jsou spoluvěčné a stejné podstaty s Bohem -- tím tvrdí, že božská podstata proniká nejen lidi, ale všechny stvořené bytosti a věci.

• Otec se liší od Syna a Ducha tímto: Otec jediným je zpodstatňovatelem. Jestliže Ježíš Kristus je Božím Synem, tak nemůže být Bohem.


• Reakce na uvedený názor: I když označení Bůh sdílí i Syn, někdy je Otec nazván Bohem ve výlučném tónu jako zdroj a princip božství. To je učiněno ke zdůraznění jednoty podstaty.


• Další námitka druhé strany: Jestliže Kristus je opravdu Bohem, tak musí být Synem osoby, což je absurdní. Respektive mám za to, že obojí je pravdou: Je Synem Božím, protože je Božím Slovem, zplozeným z Otce před všemi věky; přesto z důvodu vysvětlení musíme mít ohled na Osobu Prostředníka, kde jméno Bůh není chápáno v absolutním smyslu, ale jako jméno ekvivalentní Otci. Jestliže totiž není jiný Bůh než Otec, tato hodnost je upírána Synu.


• V každém případě musíme říci, že není rozpor mezi Otcem a Synem, jako by jméno Bůh mohlo být použito jen pro Otce. Bůh zjevený Izajášovi byl jediný pravý Bůh, a přesto Jan vyhlašuje, že to byl Kristus (Izajáš 6; Jan 12,41). Jediný Bůh je podle Izajáše kamenem úrazu, ale Pavel prohlašuje, že kamenem úrazu je Ježíš Kristus (Izajáš 8,14; Římanům 9,33). Podobně Bůh v Izajáši říká: Každé koleno přede mnou poklekne -- Nový zákon toto říká o Ježíši Kristu (Izajáš 45,23; Římanům 14,11). K tomu lze dodat výroky o Kristu z listu Židům: Ty Pane jsi položil základy země; Ať se mu klanějí všichni andělé Boží (Židům 1,10; 10,6; Žalm 102,26; 97,7).


• Protože jméno Jahve (Hospodin) je tolikrát použito o Kristu, plyne z toho, že vzhledem k božství je Ježíš Kristus Bohem sám o sobě. Ten, jehož božství Izajáš opakovaně prokazuje od založení světa, není nikdo jiný než Boží Syn -- Stvořitel, který dává všem a existuje sám o sobě, nemusí svou podstatu půjčovat od někoho jiného. Kdokoli říká, že Otec zpodstatňuje Syna, popírá nezávislou existenci Syna.


• Za předpokladu, že podstatu Boha má jen Otec: Tato božská podstata je dále rozdělována nebo Ježíši Kristu zcela upřena. Syn je pak okraden o božskou podstatu a je Bohem jen podle jména. Božství Syna by pak bylo odlišné od podstaty Boha, nebo by se jednalo o část oddělenou z celku.


• Podobně jestliže i Duch je odvozen z primární podstaty Boha náležející pouze Otci, pak Duch nemůže být označen jako Duch Kristův (jenže Duch tak v Písmu označován je). Pavel ovšem tento názor vyvrací, když mluví o Duchu společném pro Syna i Otce.


• Závěr: je heretické myslet o Synu, že má jen číst podstaty Boha, protože by bylo bezbožné přemýšlet o rozděleném Bohu a trhat podstatu -- celá podstata Boha musí náležet Otci, ale musí náležet i Synu. Neexistuje tedy rozdíl v podstatě mezi Synem a Otcem.

• Jakmile se Kristus objevil v těle, je nazývám Božím Synem -- nejen proto, že byl jako věčné Slovo zplozen Otcem před všemi věky, ale protože vzal na sebe osobu a úřad Prostředníka, aby nás spojil s Bohem.


• Opravdu Ježíš Kristus odmítl sebe sama vidět jako dobrého? To by popíralo, že je Bohem, protože jedině Bůh je dobrý. Ale položme si otázku: Je věčné Slovo dobré? Jestliže ne, jsme heretiky. Jestliže ano, je všechno v pořádku. Proč tedy odmítl být nazván dobrým? Ale Ježíš toto neodmítl, spíše upozornil, že dobrota, ve které vyniká, je božská.


• Jediný Bůh je nesmrtelný (1. list Timoteovi 1,17), znamená to tedy, že Ježíš Kristus je smrtelným stvořením? Myslet si to je dětinské, protože Ježíš byl na počátku, dal nesmrtelnost andělům, je věčnou moudrostí Boha a je pravdivý, protože je věčnou pravdou.


• And last but not least, i úcta a uctívání je připsáno Ježíši Kristu -- každé koleno před Ježíšem poklekne, tj. Ježíš je Bohem, má všechny vlastnosti Boha.


• Těm, co si myslí, že Ježíš není Bůh, by měla stačit Pavlova myšlenka z Filipským 2,6-7: Dříve než se Ježíš Kristus pokořil a vzal podobu služebníka, tak byl rovný Bohu. Nemůžeme Krista okrádat o slávu, kterou zobrazil Izajáš.


• Tvrdíme, že s ohledem na řád a stupňování je počátek božství u Otce, ale to neznamená, že podstata Boha náleží pouze Otci, jako Otec byl zbožšťovatelem Syna a Ducha. To by znamenalo, že podstata Boha je proměňlivá, nebo že Kristus je Bohem jen jménem a představou.


• Mnozí nás zrazují od toho, abychom viděli rozdílnost osob v Trojici ve výroku Mojžíšem zapsaného: Učiňme člověka k našemu obrazu (Genesis 1,26). Bez trojice by ovšem tento výrok postrádal smysl -- to by znamenalo, že Bůh oslovuje další bytosti mimo Trojici, což je absurdní. Jan 4,24 vyjasní náš spor: "Bůh je Duch" ... tato věta se netýká jen Otce, jako by Slovo nebylo duchovní povahy; ale Duch se vztahuje na Otce i Syna stejnou měrou. Tedy pod obecným označením Bůh je zahrnut i Syn (vidíme to i z následujícího verše: Opravdoví ctitelé Boha uctívají v Duchu a v pravdě ... Ježíš je učitelem a zdrojem pravdy).

• Z našeho psaní je jasné, že neodpojujeme osoby Trojice od podstaty Boha, pouze rozlišujeme mezi osobami, které v podstatě Boha přebývají. Kdyby osoby Trojice byly od podstaty Boha odděleny, byla by jakási logika v jejich výkladu -- ale to by znamenalo Trojici Bohů, a nikoli osoby zahrnuté v jednom Bohu.


• I když podstata Boha nepřispívá k rozdílnosti osob Trojice, jako by byla částí v každé z osob, tak osoby nejsou bez podstaty Boha, ani vně podstaty Boha. Otec by nemohl být Otcem, kdyby nebyl Bohem; Syn by nemohl být Synem, kdyby nebyl Bohem.


• Říkáme dále, že Bůh je absolutně nezávislý; ale odtud také plyne, že i Syn je nezávislý, jestliže nemluvíme o osobě. Jestliže zmíníme Syna, míníme tím, že je závislý na Otci. Tedy a) podstata Syna nemá počátek; b) osoba Syna má svůj počátek v Bohu Otci.


• Ti, kteří by tvrdili, že podstata Boha hraje roli v rozdílech mezi osobami -- například tvrdí, že Trojice sestává z Podstaty, Syna a Ducha -- umenšují podstatu Syna i Ducha, až z ní nezbyde nic. Kdyby Bůh a Otec byla synonyma, tak by Otec byl zbožšťovatelem Syna i Ducha, a pak ze Syna a Ducha by zůstal jen stín -- a Trojice by byla spojením jednoho Boha a dvou stvořených tvorů.

• Odpovíme postojem, který už byl řečen výše: Jestliže srovnáváme dvě osoby Trojice, jméno Bůh není použito obecně, ale mluvíme konkrétně o Otci jako počátku Boha; ne tím, že by stvořil později podstatu Syna i Ducha, ale vzhledem k řádu. V tomto smyslu máme chápat i Synova slova modlitby k Otci (Jan 17,3): V tom je život věčný, aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a Ježíše Krista, kterého jsi poslal. Ježíš mluví o sobě jako o Prostředníku mezi Bohem a člověkem, přesto tím není umenšena jeho velikost -- i když se Syn pokořil, tak neztratil slávu, kterou měl dříve u Otce, i když byla před světem skryta.


• Podobně list Židům: I když Židům 1,10; 2,9; říká, že Otec učinil Syna o něco menším než andělé, ale současně neváhá říci, že Ježíš Kristus je věčný Bůh, který stvořil zemi.


• Když Ježíš v Janově evangeliu říká učedníkům "prospěje vám, abych odešel" a "Otec je větší než já", nepřipisuje sám sobě pouze druhořadé božství, jako by z hlediska věčné podstaty byl nižším než Otec, ale protože už dříve měl nebeskou slávu, shromažďuje své věrné, aby dostali na ní podíl. Dává ovšem nyní Otce na vyšší stupeň, aby byla patrná Otcova nebeská sláva ve srovnání se slávou, kterou Ježíš měl ve svém pozeském životě.


• Nelze popírat trvalost Kristova božství: nepřestane nikdy být Božím Synem, jakým byl už od počátku. Ve jménu Otec je tedy zahrnuta jedna božská podstata společná Otci i Synu -- Kristus sestoupil k nám lidem, aby nás povznesl k Otci, a tedy současně k sobě samému, protože je s Otcem jedno.

• Prý Ireneus popírá Trojici, když říká, že Kristův Otec je jediným věčným Bohem Izraele. To je ovšem Ireneus nesprávně pochopený, protože Ireneus brojil proti představě, že Písmo mluví o jiném Bohu než Otci Ježíše Krista -- a tak často uzavírá, že Bůh Izraele je tentýž Bůh, kterého oslavují Ježíš Kristus i apoštolové.


• Naopak mnohem více Ireneus trvá na tom, že lze spojit Boha Starého i Nového zákona: Ten Bůh, který se zjevoval Izraeli, nebyl nikdo jiný než Kristus (viz oddíl 13.10, poznámka b) k 1. listu Korintským 10,4: Izrael na poušti pil z duchovní skály, kterou byl Kristus) -- Irenej: Proti herezím, kniha 3, článek 16 píše, že Kristus je Stvořitelem nebe a země, předal skrze Mojžíše zákon Izraeli a dal se poznat Otcům. Pak v článcích 18 a 23 výslovně říká, že Kristus je stále tentýž, a také na Ježíše Krista vztahuje slova proroka Abakuka o Bohu, který přijde z jihu.


• Ireneův důraz je tedy na Krista jako věčného Boha Izraele, stejně jako na Otce.

• Tertulián sděluje učení o Trojici, se kterým jasně souhlasíme. Říká, že je jen jeden Bůh v jednotě podstaty; nicméně v tajemství rozdělení či jednání Boha je tato jednota Boha uspořádána do Trojice; neexistují tři svým stavem, ale stupněm; ne podstatou, ale tvarem; ne mocí, ale řádem. Skutečně říká, že Syn je druhý až po Otci, ale má tím na mysli rozdílnost při jejich rozeznání. Skutečně uvádí, že Syn je viditelný, ale také při diskusi této skutečnosti uzavírá, že Syn je neviditelný, jestliže jej chápeme jako Boží Slovo.


• Ačkoli Tertulián neuznává jiného Boha než Otce, přesto při vysvětlení ukazuje, že nevylučuje Syna, protože popírá, že Syn by byl jiný Bůh než Otec, a tudíž tato jednotná výlučnost není porušena rozdílností osob v Trojici.


• Ve svém dílku Proti Praxeovi Tertulián uvádí, že přestože Bůh má tři rozdílné osoby, neznamená to několik bohů, ani není jednota Boha rozdělena. Podle Praxea by Kristus nemohl být Bohem, kdyby nebyl současně Otcem -- a zde Tertulián trví na rozlišení osob: Když nazývá Ducha a Syna jen částmi celku, i když takové označení je příkré, lze jej přijmout, protože se netýká podstaty, ale jen označuje řád či způsoby, které se týkají pouze osob Syna či Ducha. Tedy v celku svého učení Tertulián souhlasí s názory představenými v tomto článku, oddílcích 1-20.

• S učením Irenea o Trojici v podstatě souhlasí Justin Mučedník, Hilary z Poitiers, Ignác (ovšem u Ignáce, který by byl zdrojem nejstarším, není jisté, zda některá další dílka zveřejněná pod jeho jménem od Ignáce skutečně pochází). Zdá se, že i v otázkách učení o Trojici nakonec lze vidět konsensus (souhlas) nejstarších křesťanských učitelů. Je zajímavé, že odchylník Areios nezakrývá svou herezi autoritou některého raného křesťanského učitele; naopak žádný jiný z raně píšících křesťanských učitelů, ať už v latině nebo v řečtině, se neomlouvá či nevymlouvá, že by se odchyloval od svých předchůdců. Augustin je příkladný, že důkladně zkoumá díla všech křesťanských učitelů, kteří byli před ním, váži si jich a vychází z jejich učení. A nakonec uzavírá, že všichni křesťanští autoři před ním byli proti Areiovu učení a shodují se v této opozici.


• Snad byl čtenáři aspoň naznačen stav učení o Trojici (oddílky 1-20) a stav diskuse v této věci proti minulým i současným oponentům (oddílky 21-29).