1. list Korintským -- autorství a vznik

Pavel se narodil kolem roku 10 našeho letopočtu (po Kristu) ve městě Tarsu. Sám o sobě řekl: Já jsem Žid z Tarsu v Kilikii (Sk 21,39). Když v roce 64 před naším letopočtem (před Kristem) utvořil Pompeius novou provincii Kilikii v jihovýchodní části Malé Asie, stal se Tarsus jejím hlavním městem. Později byl Tarsus prohlášen svobodným městem a jeho občané římskými občany. Hlavní příčinou rozkvětu Tarsu bylo zhotovování stanových pláten a obchod.

Při obřízce dostal Pavel vedle svého jména pro řecko-římský svět (Paulos – Malý) hebrejské jméno Saul, tedy Vyžádaný. Stejně jako jeho jmenovec, první izraelský král Saul, pocházel Pavel z kmene Benjamin. Když mu bylo kolem patnácti let, poslal ho otec do Jeruzaléma, aby tam získal náboženské vzdělání. Stal se žákem Gamaliela, váženého učitele, který patřil k teologickému a názorovému proudu farizeů. Tato formace měla hluboký význam pro další Pavlův život. Ve Skutcích apoštolů čteme, jak po svém zatčení v Jeruzalémě Pavel sděloval shromážděným Židům: Vychován jsem byl zde v Jeruzalémě. V Gamalielově škole jsem byl přesně vyučen zákonu našich otců. Byl jsem právě tak plný horlivosti pro Boha, jako jste dnes vy všichni (Sk 22,3).

Ještě před začátkem Ježíšova veřejného působení se Pavel vrátil do svého rodného města Tarsu. A když pak přišel kolem roku 36 znovu do Jeruzaléma, byla tam už křesťanská církevní obec. Pavel byl hluboce přesvědčen o správnosti farizejského učení, proto křesťany považoval za nebezpečnou sektu, která narušuje jednotu vyvoleného židovského národa. Pronásledování křesťanů považoval za nutné, a tak se v něm i sám angažoval. Podle Skutků apoštolů přiznal: Víru v Ježíše Krista jsem pronásledoval až na smrt, muže i ženy jsem dával spoutat a uvěznit, jak mi může dosvědčit velekněz a celý sbor starších. Od nich jsem dostal doporučující dopisy pro židovské souvěrce v Damašku a vydal jsem se tam, abych tamější stoupence nové víry přivedl v poutech do Jeruzaléma a dal je potrestat (Sk 22,4-5).

Na cestě do Damašku se však Pavel setkal se zmrtvýchvstalým Ježíšem. Toto setkání je popsáno na více místech Skutků apoštolů (kapitoly 9, 22, 26), a také jeho vlastními slovy v Gal 1,13-16: Slyšeli jste přece o tom, jak jsem si kdysi vedl, když jsem ještě byl oddán židovství, jak horlivě jsem pronásledoval církev Boží a snažil se ji vyhubit. Vynikal jsem ve věrnosti k židovství nad mnoho vrstevníků v našem lidu a nadmíru jsem horlil pro tradice našich otců. Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům.

Pavel pro svůj další život přijal Krista za svého Pána, a jediného prostředníka spásy lidí. Stal se horlivým a nekompromisním hlasatelem Kristova učení. Sám o své misijní práci napsal:

Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé (1 Kor 9,20-22).

Židokřesťanské komunity

Většina Židů Ježíše nepřijala. Ti, kdo uvěřili v jeho zmrtvýchvstání, vytvořili první církevní komunitu. Její členové, křesťané z židovství (židokřesťané), se zcela nerozešli s židovským náboženstvím a kultem. Současně však v církevních shromážděních rozvíjeli svoje křesťanství: Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb (Sk 2,46).

Diasporní židovstvo představovalo v této době důležitou, nicméně specifickou součást židovstva. Mateřštinou diasporních Židů byla řečtina, což znamenalo, že přes věrnost židovskému náboženství a kultuře používali myšlenkové postupy a způsoby vyjadřování vycházející z kultury helenistické. Pro část pohanského okolí těchto židovských řecky mluvících komunit bylo jejich náboženství přitažlivé, což se projevovalo tím, že se kolem synagogy objevovali pohané sympatizující s židovstvím, takzvaní bohabojní.

Apoštol Pavel a první komunity křesťanů pohanského původu

Po svém obrácení Pavel začal kázat v Damašku. Jeho názory byly pro tamní Židy tak radikální, že Pavla přinutili z Damašku uprchnout. A tak kolem roku 39 Pavel přišel do Jeruzaléma. Jeruzalémští křesťané se ho však stranili, protože ho znali jako pronásledovatele církve. Ujal se ho však Barnabáš, křesťan původem z Kypru. Ten ho přivedl k Petrovi. Pavel pak začal v Jeruzalémě kázat řecky mluvícím Židům. Jeho hlásání bylo pro Židy natolik nepřijatelné, že mu začali ukládat o život. Když se to jeruzalémští křesťané dozvěděli, doprovodili Pavla do Cesareje, a pak ho lodí poslali do jeho rodného Tarsu. (O tom se píše ve Sk 9,28-31.) O následujícím Pavlově pobytu v Tarsu nevíme nic.

Někdy kolem roku 43 přišel Pavel (Saul) do Antiochie v Sýrii. Toto bývalé královské sídlo Seleukovců bylo v době Pavlově hlavním městem římské provincie Sýrie, ke které patřila i Palestina. V Antiochii byla už od dob Seleukovců židovská obec. Křesťané přišli z Palestiny do Antiochie roku 36 na útěku před pronásledováním vedeným králem Herodem Agripou, který se takto snažil zavděčit Židům.

V Antiochii se tito křesťanští uprchlíci obrátili s hlásáním evangelia i k pohanům: Moc Boží byla s nimi, a veliké množství lidí uvěřilo a obrátilo se k Pánu. Zpráva o tom se dostala k sluchu církve v Jeruzalémě a bratří poslali do Antiochie Barnabáše. … Byl to muž dobrý, plný Ducha svatého a víry; a tak bylo mnoho lidí přivedeno k Pánu. Proto se Barnabáš odebral do Tarsu, aby vyhledal Saula. A když ho nalezl, vzal ho s sebou do Antiochie. Pracovali spolu v tamější církvi po celý rok a vyučovali velké množství lidí (Sk 11,19-25).

První Pavlova misijní cesta

Křesťanská komunita v syrské Antiochii se stala střediskem misijní činnosti. Podle Sk 13,2-4 církev v Antiochii vedena Duchem svatým poslala Barnabáše a Pavla na misijní cestu. Ta se uskutečnila pravděpodobně v letech 46-48 a je podrobně vylíčena ve Sk 13-14. Směřovala na ostrov Kypr a do některých měst provincie Asia.

Skutky apoštolů v souvislosti s Pavlovým nástupem do misijního působení v pohanském, řecky mluvícím prostředí, začínají od verše 13,9 (V tu chvíli Saul, kterému říkali také Pavel…) užívat výhradně jeho řecké jméno Paulos.

Svou misijní činnost Pavel na svých misijních cestách zaměřoval na důležitá městská střediska. Tam nejprve navštívil místní židovskou synagogu při sobotní pobožnosti a zvěstoval Ježíše jako pravého Mesiáše. Přitom popíral nutnost dodržování Zákona ke spáse. To vyvolávalo odpor u Židů, protože podle farizejského učení člověk mohl dojít spásy přesným a přísným dodržování příkazů a zákazů daných Zákonem. Když došlo k Pavlově rozchodu s místními Židy, obrátil se Pavel k pohanům. Příkladem může být působení Pavla v Antiochii Pisidské ve Sk 13,46-49.

Pavel využil toho, že kolem synagogy existovala skupina pohanů, kteří byli ovlivněni starozákonním učením o jediném svrchovaném Bohu. Většinou se však zcela nezačlenili do Izraele a zůstávali na okraji židovského společenství kolem synagogy. Byli označováni jako ctitelé jediného Boha, nebo bohabojní (Sk 13,43). A právě tito pohanští ctitelé jediného Boha byli zvláště vnímaví pro Pavlovo učení, které v Ježíši Kristu nabízelo účast na životě Božího lidu, aniž se vyžadovala obřízka a přijetí všech požadavků Zákona.

Pavel na jednotlivých místech, která na své cestě navštívil, zakládal křesťanské komunity, jež se stávaly jádrem dalšího šíření víry v Ježíše Krista. Před tím, než Pavel s Barnabášem komunitu nových křesťanů opustili, ustanovili starší a v modlitbách a postech svěřili učedníky Pánu, v kterého uvěřili (Sk 14,23). Když se Pavel a Barnabáš vrátili do Antiochie v Sýrii, svolali církevní obec a vypravovali, co všechno Bůh s nimi vykonal a jak otevřel pohanům bránu k víře (Sk 14,27).

Jeruzalémské jednání o křesťanech pohanského původu

V listě do Galacie Pavel psal o svém setkání s Jakubem, Petrem a Janem v Jeruzalémě a zdůraznil, že tam šel spolu s Barnabášem na Boží pokyn, aby těm, kteří byli uznáváni za sloupy církve, předložil evangelium, které zvěstoval pohanům, aby snad jeho úsilí nebylo nadarmo. Toto setkání v Jeruzalémě je Pavlem v Ga 2,1-10 líčeno jako uznání jeho misie mezi pohany, a to bez další vazby na předpisy Zákona.

Odlišnosti pohanokřesťanů a židokřesťanů zpočátku nedělaly v antiochijské církevní obci problémy, protože pohanokřesťané tvořili jen minoritu obce. Ale s rostoucí misií mezi pohany se tato odlišnost stala v církvi problémem (Sk 15,1-6). Pavel o této situaci v Antiochii později (v Gal 2,11-14) napsal:

Když pak Petr přišel do Antiochie, postavil jsem se otevřeně proti němu, protože byl zřejmě v neprávu. Nejprve jídal totiž společně s pohany; když však přišli někteří lidé z okolí Jakubova, začal couvat a oddělovat se, protože se bál zastánců obřízky. A spolu s ním se takto pokrytecky chovali i ostatní Židé, takže jejich pokrytectvím se dal strhnout i Barnabáš. Když jsem však viděl, že nejdou přímo za pravdou evangelia, řekl jsem Petrovi přede všemi: „Jestliže ty, který jsi Žid, nedodržuješ mezi námi židovský zákon, jak to, že nutíš pohany, aby ho dodržovali?“

Problémy týkající se soužití křesťanů z židovství a těch, kteří byli pohanského původu, řešilo (v Jeruzalémě někdy kolem roku 50) setkání představitelů jeruzalémské církevní obce s Pavlem a Barnabášem jako zástupci církve antiochijské. Máme o tom zprávu v Sk 15,13-29. Podle této zprávy ze Skutků apoštolů byly křesťanům pohanského původu stanoveny nutné požadavky plynoucí ze Zákona. Dodržování těchto požadavků mělo umožnit společná shromáždění židokřesťanů a pohanokřesťanů. Pavel byl účastníkem tohoto jednání, nicméně když asi o 8-10 let později znovu přišel do Jeruzaléma (kam přinesl sbírku pro jeruzalémskou církevní obec), byl Jakubem a staršími církevní obce informován o požadavcích kladených na křesťany pohanského původu: Pokud jde o pohany, kteří přijali víru, těm jsme písemně oznámili své rozhodnutí, že nemají jíst pokrmy obětované modlám, ani krev, ani maso zvířat nezbavených krve, a že se mají vyvarovat smilstva (Sk 21,25).

Pavel a Barnabáš

Příkladem Pavlova nekompromisního nasazení pro evangelium je jeho vztah a společná práce s Barnabášem.

Barnabášovi vděčil Pavel za mnohé. Když uprchl z Damašku a přišel do Jeruzaléma, tamní křesťané mu nedůvěřovali. Tehdy se ho Barnabáš ujal a představil ho Petrovi, a tak ho uvedl do jeruzalémské církevní obce. Nicméně ta ho brzy odeslala z Jeruzaléma do Tarsu.

V době, kdy v syrské Antiochii vzniklo velké křesťanské společenství složené většinou z obrácených pohanů, poslala jeruzalémská církevní obec do Antiochie Barnabáše, a ten se stal jedním z vedoucích osobností tamní církevní obce. A tehdy Pavlovi pomohl podruhé, když ho přivedl z Tarsu do Antiochie, a tak ho postavil do samého středu křesťanské misie mezi pohany. Barnabáš s Pavlem byli pak vysláni na misijní cestu na Kypr a do Asie.

Barnabáš vzal s sebou svého synovce Jana Marka jako třetího člena jejich misie. Když však z Kypru odpluli do Asie, Jan Marek se od nich odloučil a vrátil se do Jeruzaléma. Zřejmě došlo k nesouladu mezi Pavlem a Janem Markem. Pavel s Barnabášem pak spolu na své misii prožili mnohá nebezpečí.

Po návratu do Antiochie se připravovali na další misijní cestu. Barnabáš chtěl s sebou opět vzít Jana Marka, ale Pavel to odmítl, protože byl přesvědčen, že by to nebylo dobré pro jejich hlásání Krista pohanům. Na prvním místě měl svou službu Kristovu evangeliu, a tak nechtěl připustit nějaké spory ve společenství misionářů. Když Barnabáš na účasti Jana Marka trval, Pavel se rozhodl od něho oddělit. Pavel ukončil jejich spolupráci, ač ho Barnabáš k misijní činnosti mezi pohany přivedl, ač prožili spolu mnohé strasti i radost z jimi založených církevních obcí.

Další dvě misijní cesty apoštola Pavla

Bývá obvyklé další misijní Pavlovu činnost rozdělovat na druhou (Sk 15,40-18,22) a třetí (Sk 18,23-21,17) misijní cestu. Pavel se opět soustředil na důležitá střediska v Makedonii (Filipy, Thesalonika, Berea) a Achaji. V hlavním kulturním středisku Achaje Athénách nemělo Pavlovo misijní úsilí větší úspěch. Naopak v Korintu působil Pavel přibližně v letech 52-53 půldruhého roku a založil tam komunitu, která se stala základnou další misijní práce v Achaji. V letech 51-52 byl správcem Achaje prokonsul Gallio a podle Sk 18,12-14 před něj byl Pavel korintskými Židy předveden s obviněním, že porušuje Mojžíšův zákon. To nám umožňuje upřesnit datování Pavlova pobytu v Korintu. 

Církev v Korintu

Za vlády císaře Augusta vznikla římská provincie Achaja (31 před Kr.) a Korint byl jejím nejbohatším městem. Korint byl námořním střediskem spojujícím země a kultury tehdejšího světa. Obyvatelé města pocházeli z mnoha národů a vyznávali nejrůznější náboženství. Přicházeli sem vystěhovalci i osvobození otroci z Itálie, Řecka, Sýrie, Palestiny i Egypta. Jejich dovednosti navíc učinily z města středisko řemesel a obchodu.

Odhaduje se, že Korint měl v padesátých letech prvního století 750 000 obyvatel. Hlavní řečí tu byla latina, ale nápisy dokládají i časté užívání řečtiny. Vedle uctívání tradičních římských a řeckých božstev je v Korintu doložen i egyptský kult Isidy a Serapida. Byla tu i židovská kolonie s vlastní správou.

Křesťanskou obec v Korintu založil apoštol Pavel, a to na své druhé misijní cestě (viz Sk 18,1-18.27; 19,1; 20,2n). Obec se skládala z několika desítek, později možná dvou až tří stovek členů. Její složení bylo pestré. Od lidí, kteří mohli patřit k elitě Korintu, přes drobné obchodníky a řemeslníky, až po námezdní dělníky, propuštěnce z otroctví i otroky. Tato struktura obce vedla k určitému vnitřnímu sociálnímu napětí. Objevily se i soudní spory mezi členy obce (viz 1 Kor 6,1-11).

Pavel si v Korintu vydělával na živobytí v dílně Akvilově. Akvila se svou ženou Priskou byli členové křesťanské obce a měli tkalcovskou dílnu. Výroba celt pro stany jim dobře zajišťovala obživu. Protože Pavel jejich řemeslo ovládal, stal se jejich pomocníkem. Byl tak nezávislý na korintské církevní obci ve svých hmotných potřebách. Což považoval ve své službě za důležité: Nestojím o váš majetek, nýbrž o vás (2 Kor 12,14).

Pavel se snažil přispět k jednotě korintské církevní obce, která měla tendenci se rozpadat na skupiny. Její členové se předháněli v důležitosti svých duchovních darů. Pavel usiloval o to, aby bylo mezi korintskými křesťany nastoleno vědomí sounáležitosti a odpovědnosti za celou církevní obec. Jako nejlepší cestu k duchovní zralosti vyzdvihoval lásku (agapé), bez níž všechny projevy duchovního obdarování, byť sebevíc pozoruhodné, by byly bezcenné (1 Kor 13,1-3). Podle Pavla při shromáždění církevní obce bylo důležitější srozumitelné poučení o křesťanské víře než nesrozumitelná řeč ve vytržení. Prosazoval také dodržování řádu a pořádku při bohoslužbě.

Po Korintu byl dalším velkým střediskem Pavlovy misijní činnosti Efez v Asii. Když Pavel z Korintu odešel do Efezu, začala se brzy církev v Korintu dělit na skupiny, jak o tom čteme v 1 Kor 1,12. K tomuto dělení mimo jiné přispělo i misionářské působení Apolla, který přivedl církev v Korintu k nárůstu počtu členů. Skupina hlásící se k Apollovi byla přitahována jeho vzdělaností a způsobem kázání. Ve Sk 18,27-28 se o něm píše: Když tam (do Achaje) Apollos přišel, z milosti Boží velmi prospěl těm, kteří uvěřili. Ve veřejných rozhovorech překonával Židy přesvědčivými důkazy z Písem, že Mesiáš je Ježíš. Apollos pocházel z egyptské Alexandrie, která v té době byla centrem vzdělanosti a současně městem s velikou židovskou menšinou. Získal v Alexandrii dobré vzdělání a byl obratným řečníkem. Měl při své misii v Korintu větší úspěch než apoštol Pavel, který v řečnickém umění příliš nevynikal.

Podněty pro napsání Pavlova 1. listu do Korintu

V době svého působení v Efezu Pavel navštívil Korint, a to poté, co Timoteus přinesl z Korintu nepříznivé zprávy. Po návratu do Efezu napsal do Korintu dopis, který se však nedochoval. O psaní tohoto dopisu Pavel později uvedl: Psal jsem ve veliké stísněnosti a se sevřeným srdcem, s mnohými slzami (2 Kor 2,4).

O podnětech pro napsání dalšího Pavlova listu z Efezu do Korintu je zmínka v 1 Kor 1,11. Píše se tam, že Pavel dostal zprávy pocházející od někoho z domácnosti paní Chloé. Paní Chloé zřejmě byla korintská křesťanka a lidé z její domácnosti přišli do Efezu a přinesli Pavlovi informace o korintské církvi. On pak ve svém listě, který známe jako 1. list do Korintu, postupně probíral jednotlivé nepořádky, o kterých se od lidí z domu paní Chloé dozvěděl. Tento list má tak podobu příležitostného dopisu, který se zabývá mnoha tématy. Cílem listu bylo objasnit důsledky křesťanské víry pro život členů korintské církve. Pavel v něm bránil jednotu církevní obce a řád jejího života.

Nicméně i po odeslání Pavlova 1. listu do Korintu existovalo napětí mezi některými korintskými křesťany a zakladatelem jejich církevní obce, jak se to dočteme ve 2 Kor 10. Nejspíš šlo o vlivné členy tamní církve, kteří se nechali ovlivnit Pavlovými oponenty z řad židokřesťanských misionářů. Ti se snažili spojit zásady křesťanského života s nejdůležitějšími příkazy židovského náboženství. Pavel z Efezu poslal do Korintu svého spolupracovníka Tita. Ten tam měl toto napětí mezi Pavlem a některými korintskými křesťany uklidnit.

Podle Pavlových slov ve 2 Kor 7,6-7 byla Titova mise v Korintu úspěšná: Bůh, který těší sklíčené, potěšil i nás příchodem Titovým. A nejen jeho příchodem, ale i tím, jak jste vy ho potěšili. Vypravoval nám, jak velice po nás toužíte, jak jste plni lítosti a jak horlivě stojíte při mně; to mi způsobilo velikou radost.

Apoštol Pavel v Korintu, Jeruzalémě a Římě

Kolem roku 57 šel Pavel přes Troadu do Makedonie. Pak dorazil do Korintu, kde podle Sk 20,3 zůstal 3 měsíce. Odtud chtěl jít do Jeruzaléma, aby tam odevzdal výtěžek sbírky misijních církevních obcí pro jeruzalémskou církev.

Z Jeruzaléma se Pavel chtěl dostat do Říma. Proto na konci své třetí misijní cesty napsal někdy kolem roku 58 z Korintu list do Říma, ve kterém křesťany v Římě seznámil se souhrnem svého hlásání evangelia. Římská komunita mu měla být základnou pro další misijní práci v západních krajích, konkrétně v Hispánii (Ř 15,19-24).

V Jeruzalémě, kam Pavel přinesl výtěžek sbírky pro tamní církevní obec, mu Jakub a starší obce řekli: Vidíš, bratře, kolik tisíc Židů se přidalo k víře, a ti všichni jsou plni horlivosti pro Zákon. O tobě však mají zprávy, že navádíš všechny Židy, kteří žijí mezi pohany, aby odpadli od Mojžíše; prý říkáš, že své děti nemají dávat obřezat ani žít podle dávných obyčejů... Co teď? V každém případě se dovědí, žes přišel. Udělej tedy, co ti radíme: Jsou tu čtyři muži, kteří na sebe vzali slib. Připoj se k nim, podrob se s nimi očistnému obřadu a zaplať za ně, co je předepsáno; pak si budou moci dát ostříhat hlavu. Tak poznají všichni, že není ani trochu pravdy na tom, co se o tobě říká, a že naopak sám jsi věrný Zákonu a žiješ podle něho (Sk 21,18-21).

Jakub tedy od Pavla chtěl, aby se podřídil předpisu Zákona, který byl požadován od pravověrných Židů. Chtěl, aby takto v Jeruzalémě vystupoval, ač Pavel už pravověrným Židem nebyl. Také od něj požadoval, aby ze svých prostředků finančně podpořil čtyři Jakubovy známé muže, snad tedy křesťany, kteří ovšem spoléhali na sílu nazorejského slibu.

Pavla tak Jakub a starší jeruzalémské církve poslali do chrámu, a tedy do prostředí pro něho nebezpečného. Když do chrámu přišel, Židé z provincie Asia ho poznali a před zástupem na vnějším nádvoří ho obvinili, že je odpůrcem národa židovského, Zákona i chrámu a navíc ho křivě obvinili, že znesvětil chrám, protože do něj uvedl pohana. To vzbouřilo dav k útoku proti Pavlovi. Před smrtí byl pak zachráněn zásahem římské hlídky.

Ve Sk 21,27-26,32 jsou vylíčeny tyto a další události: Pavlův výslech před veleradou, úklady ze strany židovských vůdců, eskorta před prokurátorský soud v Cesareji, dvouleté vězení za prokurátorů Felixe a Festa, výslech před králem Agrippou II. Pavel nakonec použil výsad římských občanů a odvolal se k císařskému tribunálu. To mu umožnilo, aby po dobrodružné cestě (Sk 27,1-28,17) byl v Římě držen v tzv. čestném vězení. To spočívalo v tom, že bydlel ve svém pronajatém bytě se svým strážcem. Měl dost volnosti, aby se mohl stýkat se svými přáteli a aby mohl otevřeně a bez překážek hlásat Kristovo učení (Sk 28,15-31).

O dalším Pavlově životě po uplynutí dvou let jeho vazby (Sk 28,30) nevíme nic. Podle církevní tradice byl Pavel po dvou letech osvobozen, podnikl další cesty v oblasti Středozemního moře. Později však byl v Římě znovu uvězněn a sťat. Rok jeho smrti je vesměs spojován s Neronovým pronásledováním křesťanů v Římě. Nejčastěji je kladen mezi roky 62-68.

následující: 1. list Korintským -- obsah listu