Toto je první příspěvek v sérii myšlenky z knihy Jana Kalvína: Učení (1559) a po svém dokončení bude obsahovat výpisky z článků 1-13 Kalvínovy knihy. Zatím jsou hotovy výpisky z prvních sedmi článků.
Článek 01: Spojení mezi poznáním Boha a poznáním sebe
1.1: Bez poznání sebe neznáme Boha
Co je člověk? Když vidíme svoje mnohá obdarování, správný závěr je ten, že jsme je nezískali sami, ale dostali od Boha: obdarování, která vlastníme, nemohou pocházet od nás samotných; a vůbec, naše existence není ničím jiným než bytím vycházejícím z Boha.
Od doby Adama a Evy, kdy z nás byl stržen božský šat a nahá hanba odhalila mnohé nemilé vlastnosti každého člověka, z vědomí tohoto svého neštěstí nutně získáváme aspoň nějaké poznání Boha (tj. poznání Boha pramení i z našich špatných vlastností a činů): Zlé věci v nás samotných nás vedou k dobrým věcem Božím.
Nikdy se neobrátíme k Bohu upřímně, dokud jsme nezačali být nespokojeni sami se sebou: Ten, kdo je spokojený, pouze nezná sebe sama -- je spokojen se svým obdarováním a zavírá oči nebo si není vědom svých bídných stránek.
1.2: Bez poznání Boha nemůžeme znát sebe
Na druhé straně, nikdy nedosáhneme pravého poznání sebe sama, dokud jsme předtím nerozjímali před Boží tváří -- až když sestoupíme od Boha, můžeme dobře zkoumat sebe sama.
Často se sami sobě známe spravedliví, přímí, moudří, čistí, dokud se nepřesvědčíme o jasném důkazu své nespravedlnosti, křivosti, hlouposti a nečistoty. Ale přesvědčíme se ne pohledem na sebe sama, ale pohledem na Ježíše Krista.
Když se díváme jen kolem sebe a na sebe, docela se nám líbí naše spravedlnost, moudrost, ctnost; ale když pozvedneme zrak k Bohu, dokonalému ve spravedlnosti, moudrosti a ctnosti, to, co nás dříve těšilo pozlátkem spravedlnosti, se ukazuje v jeho světle jako bezpráví.
Stručné shrnutí a poznámky ke článku 1: Na jedné straně, ze svých dobrých stránek a obdarování můžeme usoudit, že někdo, kdo je mocný a dobrý, nás jimi obdaroval -- na druhé straně, jestliže jsme se opravdu setkali s Bohem (Ježíšem Kristem), vidíme u sebe řady věcí, které jsou nedokonalé a hříšné, a naše poznání sebe sama začne být i kritické, nikoli jen obdivné.
Článek 02: Spojení mezi poznáním Boha a vydáním se Bohu
2.1. Prvotní poznání Boha: Bůh je Stvořitelem světa
Existují dva stupně poznání Boha:
Poznat Boha jako Stvořitele světa, který nás podporuje svou mocí, vládne nám svou prozřetelností, pečuje o nás svou dobrotou, zahrnuje nás všemi druhy požehnání;
přijmout dar smíření s Bohem nabízený nám v Ježíši Kristu.
V této první knize (18 článků) se budeme věnovat pouze poznání Boha jako Stvořitele světa.
Poznat Boha jako Stvořitele neznamená pouze být přesvědčený, že Bůh zformoval svět (a podporuje ho svou neohraničenou mocí, vládne mu svou moudrostí, zachovává ho svou dobrotou, vládne lidské rase svou spravedlností a soudem, snáší nás ve svém milosrdenství), ale také se Bohu vydat v poslušnosti a zbožnosti -- toho budeme schopni až tehdy, když uvěříme, že neexistuje žádná částečka světla, moudrosti, spravedlnosti, moci a pravdy, která nepochází od něho, tj. že mimo něj nemusíme nic dalšího hledat -- jen v něm nacházíme veškeré své štěstí.
2.2 Správné poznání Boha Stvořitele vede také k vydání se Bohu ve zbožnosti
Jak může myšlenka Boha vstoupit na tvou mysl, aniž bys také nepomyslel hned na to, že protože jsi jeho dílem, jsi na základě zákona stvoření zavázaný podřídit se jeho moci? A že tvůj život náleží jemu? Že cokoli děláš, by se na něj mělo odkazovat?
Pravá zbožnost, která věří, že Bůh stvořil svět, také
a) nevymýšlí si druh boha sama u sebe, ale vzhlíží k pravému Bohu (nevymýšlí si charakter, co se jí líbí, ale je spokojená s tím, že zná Boha, jak se Bůh sám projevuje);
b) střeží se přestoupit Boží vůli a sejít ze správné stezky;
c) chápe, že Bůh vládne všem věcem, a důvěřuje mu jako strážci-ochránci, spoléhá se zcela na jeho věrnost;
d) chápe, že Bůh je zdrojem každého dobrého daru, obrací se k jeho ochraně, důvěřuje jeho pomoci;
e) je si jistý, že Bůh je dobrý-milosrdný, opírá se o něj s důvěrou, nepochybuje, že Bůh ve své shovívavosti poskytne lék pro každý čas;
f) uznává Boha jako Otce-Pána, ctí jeho autoritu ve všech věcech, váží si jeho majestátu, chce rozšiřovat jeho slávu, poslechnout jeho příkazy, střeží se ztratit Soudce ze zřetele, nechce vyvolat jeho hněv;
g) není vyděšený Božím soudem do té míry, že by chtěl před Bohem utéct (jako před mstitelem nepravosti), naopak, cení si Boha i jako odměňovače spravedlivého jednání. Před hříchem jej nedrží jen strach z trestu, ale láska a úcta k Bohu jako Otci a poslušnost jako Pánu (i kdyby peklo neexistovalo, nechce Boha urazit).
Stručné shrnutí a poznámky ke článku 2: Kalvín vidí jako neoddělitelné naše poznání Boha a naše vydání se Bohu: Jen tehdy, když si uvědomíme, že vše dobré pochází od Boha, se mu skutečně vydáme v obdivu a službě (Bůh dal do našeho srdce tužby po věcech a lidech a činech a událostech v tomto světě, ale sám též stvořil svět, ve kterém se vše odehrává -- jen on umožňuje, abychom usilovali o splnění svých tužeb). Na druhé straně se mi zdá, že Kalvín až příliš odděluje poznání Boha jako Stvořitele (kniha 1) a smíření s ním skrze Ježíše Krista (kniha 2, nebo možná až kniha 3): jestliže přece skutečně poznáme Boha jako dárce dobrých věcí, hned nás to vede k tomu, že vidíme, že nejsme dobrými správci těch věcí, co nám Bůh svěřil, hned to vede k prosbám o odpuštění a sílu Hospodinův svět nerozbíjet. Jinými slovy, body a)-g) pravé zbožnosti v tomto článku už přece pramení i ze smíření s Bohem: Až když mne Bůh vzal na milost a odpustil mi (odpouští mi denně skrze Ježíše Krista), mohu počítat s tím, že Bůh bude dobrý ke mně a mé rodině i v budoucnu (třebaže Soudce světa, dál nám bude dávat dobré dary, protože nemůže zapřít sám sebe). Sám mohu v Bohu hledat veškeré štěstí až po smíření s ním. Tedy pravé poznání Boha a smíření s ním jsou dvě strany jedné mince.
Článek 03: Poznání Boha je přirozeně zasazeno do lidské mysli a srdce
3.1. V naší mysli existuje instinktivně vědomí Boha
Aby Bůh zabránil lidem v předstírání nevědomosti, všechny obdařil představou Boha -- vzpomínkou, kterou neustále obnovuje a příležitostně posiluje, aby všichni lidi věděli, že Bůh existuje a je jejich Stvořitelem; a aby je usvědčovalo svědomí, když Boha nectí a nevydají svůj život ke službě jemu.
Žádný národ není tak barbarský, žádná lidská rasa tak zvířecí, aby si neudržela vědomí náboženství; na světě nikdy nebylo město či domácnost bez náboženství -- vědomí Boha je napsáno v lidském srdci.
I modlářství je důkazem toho, jak hluboko je v člověku vtištěno vědomí Boha: lkdyž si volíme kámen-strom, abychom jej uctívali, to ukazuje, jak hluboko toto vědomí Boha musí být, třebaže je často špatně namířeno vůči stvoření spíše než Stvořiteli.
3.2. Je absurdní si myslet, že náboženství vymysleli lidé, aby oklamali ostatní
Nápadití lidé přinesli do náboženství řadu bludů, ale nikdy by neměli takový ohlas, kdyby v myslích lidí nebyla předem vštípena víra v Boha, ze které vyvěrá náboženské vědomí.
A ani si nelze myslet, že nápadití lidé, co do náboženství přinesli řadu bludů, sami vědomí Boha nemají -- řada lidí dříve i dnes popírá, že existuje Bůh, ale ať chtějí nebo ne, tu a tam cítí tuto pravdu, i když by si přáli ji neznat.
I ti, kdo se snažili existenci Boha nejvíc popřít a ignorovat, a také lidé zlí samotní jsou příkladem toho, že vědomí Boha existuje v každé lidské mysli: I císař Kaligula, který vyjadřoval pohrdání Bohem, projevil velký strach tváří v tvář Božímu hněvu -- třásl se hrůzou před Bohem, kterého dříve odsuzoval.
I ten nejodvážnější pohrdač Bohem je snadno vyděšený zvukem padajícího listí: Tak se jen potvrzuje Boží sláva, která drtí pohrdačovo svědomí tím více, čím více se snaží před vědomím Boha utéci -- hledá si úkryt před přítomností Boha, snaží se vymazat Boha z mysli (ale navzdory své snaze je chycen v síti: i když vědomí Boha může na chvíli ustoupit, vrací se s novou silou a posměvač nemá klidný spánek).
3.3. Všichni lidé zdravého úsudku zastávají, že vědomí Boha je nesmazatelně zapsáno v lidském srdci
Tato víra je potvrzena i vzpourou zlovolných, kteří se zuřivě snaží vymanit z Boží bázně (i když se Bohu smějí, červ svědomí rozpálenější než žhavá ocel v nich hlodá).
Nechci říci, že náboženství vzkvétá -- jen chci poukázat na to, že třebaže svět se snaží setřást poznání Boha a lidé nadšeně vítají tuto zatvrzelost srdce jako svolení Bohem pohrdat, tak vědomí Boha, které se snaží uhasit, je stále živé a čas od času se ozve.
Poznání Boha není něčím, co se učíme až ve škole, ale něčím, co je dáno každému člověku už v lůně matky a na co člověk nezapomene, i když se o to snaží.
3.4. Vědomí Boha neuniklo ani pozornosti filosofů
I Platón si všímá, že nejvyšší dobro duše se dějě tehdy, když se duše podobá Bohu -- a skrze poznání Boha je proměněna do jeho podoby (poznáním idejí-forem je samotná duše proměněna).
Plutarch řekl: Když se náboženství ztrácí ze životů lidí, ti se stávají bídnějšími než zvířata; vystaveni mnoha formám zla se souží v trápeních a nepokoji -- jedinou věcí, která je pozvedá, je chvála Boha; při ní stoupají k nesmrtelnosti.
Stručné shrnutí a poznámky ke článku 3: Kalvín si dobře všímá, že vědomí Boha je zapsáno v srdcích lidí -- plyne to ze strachu lidí z Božího soudu; ze snahy filosofů objevit zákonitosti, které platí pro život jako celek; i z toho, že je pro nás pohodlné o Bohu nepřemýšlet; z naší snahy vydat se a sloužit někomu nebo něčemu, která přesahuje naše vydání se druhému člověku v manželství či vydání se rodině.
Článek 04: Poznání Boha je v nás lidech udušené a pokřivené, ať vědomě či nevědomě
4.1. I když Bůh zasel semínka poznání sebe sama do srdcí lidí, snad jeden ze sta o toto poznání pečuje a v málokom doroste do zralosti a nese ovoce.
Někteří lidé věří spíše pověrám, jiní se vědomě bouří proti Bohu; nikde na světě nenajdete pravou zbožnost.
Pod povrchností a slepotou v našem poznání Boha je téměř vždy schována pýcha a tvrdošíjnost -- měříme Boha svou tělesnou hloupostí a nezkoumáme ho vážně, pouze nedbale vyjadřujeme zvědavost či spekulace.
Při takové představě Boha nic, co mu nabízíme, nemůže mít velkou hodnotu v jeho očích -- namísto na Boha jsme zaměřeni na své srdce a své nápady (viz list Římanům 1,22: tvrdí, že jsou moudří, ale stali se blázny).
4.2. Svým jednáním ze srdce často vyháníme vzpomínku na Boha
Naše srdce často říkají: Není Boha (Žalm 14,1; Žalm 53,1). Nezavrhujeme přímo jeho existenci, ale okrádáme ho o jeho spravedlnost a péči, jen si ho představujeme, jak nečinně sedí v nebi -- tím ho zbavujeme vlády nad světem, která mu náleží.
Každý, kdo na Boha zapomíná, prakticky popírá, že Bůh existuje.
Dobře to shrnuje David (Žalm 10,11): (Ničema) si v srdci říká: Bůh zapomněl, skryl svou tvář, nikdy nic neuvidí ... zapomínáme na to, že Bůh vidí vše, co děláme.
Vytváříme si své vlastní modly, které jsou němé a hluché -- ale naše vyhnání Boha z našeho přemýšlení není nikdy úplné, jak je to řečeno ve druhém Pavlově listu Timoteovi (2 Tim 2,13): Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe.
4.3. Naše pověrčivá či povrchní víra spíše Boha uráží
Často uctíváme jen představu Boha, kterou jsme si "vyzdobili" podle sebe. Jsme "ateisty" v tom smyslu, že pravého Boha neznáme a nežijeme s ním.
Je vlastně jedno, jestli věříme v existenci jednoho Boha nebo více bohů -- svým odchodem od poznání pravého Boha vlastně uctíváme jen modlu. Jak to vyjádřil Laktancius: Náboženství nemůže být opravdové, jestliže není v souladu s pravdou.
4.4. Před Bohem cítíme spíše jen strach než úctu
Protože nechceme budit zdání, že odsuzujeme Boha, tak se účastníme určité formy náboženství. Zatímco celý náš život by měl být životem poslušnosti, jsme ve vzpouře téměř všemi svými činy -- jen se snažíme Boha uchlácholit několika zanedbatelnými oběťmi.
Raději dáváme přednost tělesnému potěšení, než abychom je ovládli uzdou Ducha svatého. Zatímco bychom měli důvěřovat Bohu, odkládáme Boha stranou a hledáme jistotu sami u sebe nebo ve stvořeném světě.
Přestože do našeho srdce byla zaseta rostlinka poznání Boha, kterou nelze nikdy vytrhnout i s kořeny, svým jednáním a nedbalostí uhášíme jiskru, která nám měla ukázat Boží slávu.
Když se nám daří, pošlapáváme Boha a jeho moc -- ale když nás přemohou těžkosti, najednou Boha hledáme a voláme k němu, což dokazuje, že jsme o Bohu nebyli zcela nevědomí, ale potlačovali jsme myšlenky a pocity, které jsme měli projevit už dřív.
Stručné shrnutí a poznámky ke článku 4: Toto poznání Boha i pravá zbožnost je v našem životě často udušeno, naše činy jsou pokřivené, povrchní, neplynou z poznání Boha a vztahu s ním, spíše jimi dokazujeme, že Boha neznáme. Až příliš často zapomínáme na Boha, a tím jsme "praktickými ateisty" a teoreticky si vytváříme své vlastní představy Boha, namísto abychom jej chtěli opravdu poznat a toto poznání v sobě rozvíjet. Kant by zde prohlásil, že Boha poznat nemůžeme, a tím by posílil naši "soběstačnost", ale oproti Kantovi bychom měli říci, že minulé generace nám předaly svědectví o Bohu, a sice Bibli: svědectví o jednání Boha ve starověkém Izraeli a o jednání Boha skrze Ježíše Krista, které nás může dovést k pravému poznání Boha.
Článek 05: Poznání Boha zjevné ve stvoření a v Hospodinově vládě nad světem
5.1. Bůh nejen že zasel do srdce člověka vědomí o své existenci, ale dává sám sebe na zřetel v samotné struktuře vesmíru, každodenně se nám staví před oči
Podstata Boha je neuchopitelná, zcela přesahuje lidské myšlení; ale na každém kousku svého stvoření Bůh nechává otisk tak jasný, že ani ti nejhloupější nejsou necháni na pochybách a nemají výmluvu.
"Halíš se světlem jako pláštěm," (Žalm 104,2) říká Bohu žalmista, jako by chtěl vyjádřit, že Bůh se poprvé oblekl do viditelných šatů. "Na vodách kladeš trámy svých komnat, z oblaků si činíš vůz, vznášíš se na perutích větrů" (Žalm 104,3) -- tato slova vyjadřují, že nebe je Hospodinovým palácem, a na nebi vidíme Boží slávu, moc a moudrost.
Každá část stvořeného světa ukazuje jiskry krásy -- ve struktuře světa můžeme spatřit odraz neviditelného Boha (Hebrejům 11,3: stvořený, viditelný svět je zrcadlem neviditelného světa a neviditelného Boha). Nebesa mluví jazykem, kterému všichni rozumí (Žalm 19,2: Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha vypovídá o díle jeho rukou). Římanům 1,20 dokonce říká, že na stvořeném světě lze spatřit Hospodinovu věčnou moc a božství.
5.2. Skryté stopy Boha jsou vynášeny na světlo astronomií, medicínou a přírodními vědami, ale zjevné stopy vidí i negramotný rolník, kdykoli otevře oči
Naše lidská moudrost je uplatňována při zkoumání drah nebeských těles, určování polohy nebeských objektů, měření jejich vzdálenosti a zjištění jejich vlastností -- lze tedy říci, že věda a lidská mysl získávají jasnější světlo Boží slávy. Přesto nikdo, ani nevzdělaný člověk, nepřehlédne, jak Bůh umně sestavil nebe v nekonečné rozmanitosti, ale současně dal všemu řád.
Totéž lze vidět i v lékařství -- ve stavbě lidského těla: Když vidíme vzájemnou spojitost jeho částí, jeho symetrii a krásu, ať už se díváme očima lékaře Galéna (119-208 n.l.), nebo očima obyčejného člověka, vidíme důkazy Stvořitelovy moudrosti.
5.3. Člověk je mikrovesmírem Boží moci, moudrosti a dobroty
Člověk má sám v sobě nepochybné důkazy Boží milosti, díky níž žije, pohybuje se, má své bytí (Skutky 17,27: Bůh není od nikoho z nás daleko).
Nemáme výmluvu, stačí zkoumat sebe sama a najdeme Boha. Například David v Žalmu 8 poté, co stručně ukázal na Boží slávu, říká: "Co je člověk, že na něj pamatuješ?" Nebo říká: "Z úst dětí a kojenců jsi ustanovil sílu kvůli těm, kdo se mají nepřátelsky" ... tedy i malá nemluvňata, která se nesou na hrudi matky, dosti výmluvně ukazují na Boží slávu.
I pohanští básníci cítí (Aratus citovaný ve Skutcích 17,28): "Jsme Boží děti" ... skvělé dary, kterými nás obdařil, dosvědčují, že je Bůh naším Otcem.
5.4. Ale lidé ukazují svůj nevděk
Navzdory tomu, že člověk je zásobárnou zázraků nevyčíslitelné hodnoty, lidé místo vděku se nadýmají pýchou. I když vnitřně vědí, že za tato obdarování vděčí Hospodinově moudrosti, toto vědomí potlačují. Uhašují oheň, který měl jejich mysli ukázat Boha.
Proč je člověk tak pohrdavý? Třebaže ve svém těle i své duši vidí stovky ukazatelů na Boha, činí ze své výjimečnosti důvod, proč zapřít, že existuje Bůh. Namísto aby označil Boha za Tvůrce, mluví o Matce Přírodě.
I duše se skládá z různých orgánů, které umožňují její schopnosti -- to než aby zakrývalo Boží slávu, ji spíše zobrazuje. Vlastností duše je tolik, až se zdá, že celá řada duší ovládá jedno tělo.
5.5. Někteří popírají nesmrtelnost duše, a tak popírají Boží slávu
Někteří (ovlivněni Aristotelem) přiřazují vlastnosti duše k tělu tak, že nakonec usoudí, že duše není schopna samostatné existence. Ale lze jen tak říci, že vlastnosti duše jsou omezeny na řízení tělesných funkcí? Co má tělo společného s tím, že lidská duše
vyměřuje rozměry vesmíru, počítá hvězdy, zkoumá jejich velikost a vzájemnou vzdálenost; zkoumá dráhy nebeských těles?
spojuje nebe i zemi, spojuje minulost s budoucností, pamatuje si dřívější roky?
činí velké objevy a vytváří umělecká díla?
pracuje, i když tělo spí, přehrává myšlenky, pocity, úvahy a sny?
Takové duševní zkoumání nemá nic společného s tělem, ale s vlastnostmi duše oddělenými od těla. Nejsou to spíše znaky nesmrtelnosti, které nikdy nemohou být vymazány? Jak je možné, že člověk tak božský neuznává svého Stvořitele?
My lidé máme vštípenou v hrudi schopnost posoudit mezi dobrým a zlým, rozlišit mezi spravedlivým a nespravedlivým, a přesto nevidíme Soudce v nebi?
Rozumová a citová aktivita v nás neustává ani v noci, a přesto popíráme, že Bůh v nebi bdí?
My lidé, vynálezci a umělci, zbavujeme Boha slávy, i když zkušenost nám jasně říká, že cokoli máme, nám bylo vyměřeno z jeho ruky?
Názor ohledně duše vesmíru, která oživuje celý svět, je nejen hloupý, ale zcela světský. Tito lidé milují Vergiliovy verše: "Vězte, že rám nebe i země, kterým je svět prodchnutý, oživuje všechny a hýbe vším -- ptáky nebe, tvory pevniny, vše má věčnou živost, každá duše je naplněna tímtéž plamenem." ... To ale snižuje Boha Stvořitele -- Vergilius totiž říká jinými slovy, že tento svět je svým vlastním Stvořitelem. Obraz světové mysli, která hýbe světem a oživuje svět, má v nás podpořit zbožnost, ale namísto toho vytváří obraz nedůležitého, až nadbytečného boha (bůh je vlastně jen svět samotný), a současně zahání svědectví o pravém Bohu (Bohu nad světem), kterého bychom měli ctít. Označení "Matka Příroda" by snad i zbožnou myslí mohlo být použito, ale až příliš často je nepřesné, příroda totiž není Matkou, ale řádem, který vytvořil Bůh -- vzniká zde záměna Boha s dílem jeho rukou.
Poznámka k oddílku 5.5: Náhled na panteismus, budhismus, hinduismus (vesmír má duši) je jasný a velmi trefný. Zajímavější je, že Kalvín trvá na nesmrtelnosti duše lidské. Spíše bych dnes také společně s Aristotelem a Starým Zákonem zdůraznil, že duše bez těla není schopna existence, a tedy nesmrtelnost duše (a těla) je jen darem od Boha plynoucím z jeho moci. Ano, duše má schopnost pojmout minulost i budoucnost, ale spíše bych to chápal jako dar od Boha vstupovat do určitého duchovního prostoru, který duše dostala při narození člověka a který je při smrti člověku zase odňat. To ovšem nesnižuje, že můžeme žasnout nad darem duše (třebaže dočasným), ve kterém máme přemýšlení i cítění zdaleka přesahující naše fyzické tělo nebo fyzický svět. Jak to vyjádřil Ambrož Milánský, vzkříšení těla je předáním nepomíjejícího života tělu -- toho života, který duše už vlastní (jen bych jeho výrok upravil: vzkříšení těla je předáním nepomíjejícího těla člověku a proměnou duše člověka, aby dala zcela prostor Duchu Božímu a měla plný podíl na životě pramenícím z Boha).
5.6. Co plyne z toho, že Bůh stvořil svět?
a) Bůh je mocný: pouhým slovem stvořil a udržuje bezmezné tkanivo vesmíru: osvěcuje nebe bleskem, duní hromem; zastaví zuření bouře a ve chvíli způsobí utišení a klid; drží moře v jeho mezích, jindy je rozdmýchá, o chvíli později utišuje jeho vlny. Tuto moc projevovanou na nebi i na zemi zkoumají křesťané i nekřesťané.
b) z Hospodinovy moci plyne, že je věčný, protože jako zdroj všech ostatních věcí musí nutně existovat sám o sobě a nezávisle na jiných a musí být věčný.
c) Co Boha přimělo všechny věci stvořit a zachovávat? Nic než jeho vlastní dobrota: "Hospodin je ke všem dobrý, má slitování nad každým svým dílem" (Žalm 145,9).
5.7. Dalším rozměrem Božího díla je to, jak jedná se spravedlivými a zlovolníky
Bůh všechny zahrnuje nesčetnými způsoby svou hojností, ale spravedlivé obdařuje zvláštní přízní, kdežto zlovolníky-svévolníky svou příkrostí.
Bůh je žárlivým ochráncem nevinnosti, vylévá požehnání na dobré, pomáhá, kde potřebují, utišuje jejich zármutek, zmírňuje jejich utrpení, zajišťuje jejich bezpečí.
I když Bůh dopouští, aby viníci se na čas beztrestně radovali a nevinní byli zmítáni nepřízní a útiskem, to by nemělo způsobit nejistotu, že Bůh bude k někomu nespravedlivý.
Naopak bychom měli usoudit, že a) jestliže některý zločin vyvolá viditelný projev božího hněvu, musí to být proto, že Bůh nenávidí všechny zločiny. b) Jestliže nechává řadu zločinů bez trestu, jen to dokazuje, že přijde Soud, kdy trest nyní opožděný bude vykonán.
A nakonec, Bůh nám dává řadu důvodů rozjímat o jeho milosrdenství -- a jak se často děje, dále zahrnuje bídné hříšníky neúnavnou laskavostí, dokud si nepodmaní jejich zkaženost a nezíská je zpět láskou větší, než je ta rodičovská.
5.8. Bůh jedná v moci, moudrosti, dobrotě
Bůh v souladu se svou spravedlností pomáhá bídným, když jsou na pokraji zoufalství: chrání je na poušti, vede je zpět na správnou cestu, zajistí jim potravu v době hladovění, vysvobodí je ze zajetí z železných okovů; přivede je zpět do přístavu při ztroskotání lodi, navrátí je uzdravením od bran smrti; po sežehnutí polí horkem a ohněm je zavlaží řekou milosti. Vyvýší nejobyčejnější z lidí a svrhne namyšlené z jejich vysokých pozic.
Tyto události mnozí nazývají náhodou. Nejedná se ovšem o náhodu, ale o důkazy Hospodinovy péče a otcovského volání, které vedou k radosti spravedlivého a zmlknutí bezbožných. Ale v tomto velkém představení je většina lidí lapena v omylu a je slepá vůči Božímu dílu -- mnozí, kteří mají v jiných ohledech ostrou mysl, se dívají na tyto Hospodinovy činy bez užitku. Ty nejjasnější projevy Boží slávy nevidí ani jeden ze sta.
Boží moc a Boží moudrost ovšem nejsou ztraceny ve tmě. Boží moc je vidět v tom, že zuření zlých je v jediném okamžiku zastaveno, jejich pýcha je podmaněna, jejich zbroj rozbita na kusy, jejich síla zlomena, jejich plány bez námahy poraženy, jejich drzost, která se vypíná nad nebesa, je sražena do největších hlubin země.
Na druhé straně jsou chudí pozvedáni z prachu a nuzní vyzvednuti ze smetiště (Žalm 113,7), utištění jsou zachráněni v těžkostech, zoufalí obdařeni nadějí; bezbraní porazí ozbrojené, hrstka přemůže velké vojsko, slabí přemohou silné.
Výbornost Hospodinovy moudrosti lze vidět v tom, že vše rozděluje ve své moudrosti, mate moudrost světa a nachytá moudré v jejich vychytralosti (1. list Korintským 2,9: Co oko nevidělo a ucho neslyšelo a na lidské srdce nevstoupilo, to Bůh připravil těm, kdo ho milují) -- všechny věci působí podle rozumnosti.
5.9. Poznání Boha je doprovázeno jeho přítomností -- nemusíme si vymýšlet Boha, jehož přítomnost jsme neprožili
Bůh se projevuje ve svých dokonalých činech. Nemá smysl se troufale snažit o poznání podstaty Boha, ale můžeme rozjímat nad jeho skutky. Svými činy se Bůh přibližuje a sděluje nám věci o sobě. Není od nikoho z nás daleko (Skutky 17,27), protože neustálým působením své moci přebývá v každém z nás. David v Žalmu 145 mluví o neprozkoumatelné velikosti Boha, ale pak pokračuje a uvádí některé Hospodinovy skutky.
Jak vyjadřuje Augustin v komentáři k Žalmu 144, nejsme schopni Boha pochopit, ale jsme přemoženi jeho velikostí, a tak můžeme přemítat o jeho činech a být povzbuzeni jeho dobrotou.
5.10. Poznání Boha vede k čekání dalšího jednání Boha v budoucnu
Při setkání s projevy Hospodinových činů, které odhalují jeho přísnost i milosrdenství, bychom měli usoudit, že to je jen zlomek činů, ve kterých Hospodin Bůh bude jednat: proud jeho činů teprve započal a ještě není vyčerpán.
Když vidíme, jak bezbožní utiskují spravedlivé, kteří jsou zranění a tísnění, zatímco bezbožní vzkvétají a daří se jim dobře a nepřišel na ně žádný trest, měli bychom usoudit, že to bude až budoucí život, kdy nepravost dostane svůj trest a spravedlnost svou odměnu. Dokonce můžeme říci, že ani spravedliví nejsou a nebudou ušetřeni Hospodinova hněvu. Jak Augustin řekl (O Boží obci, kniha 1, článek 8), kdyby každý hřích byl dnes následován trestem, mohli bychom si myslet, že v budoucnu už nebude žádný Soud; na druhé straně, kdyby nebyl dnes potrestán žádný hřích, mohli bychom si myslet, že neexistuje Hospodinova prozřetelnost.
Tedy v každém Hospodinově činu (či lépe ve všech jeho činech souhrnně) je vykreslena Hospodinova dokonalost jako na obraze -- celá lidská rasa je proto volána a vábena dosáhnout poznání Boha, a tak pravého a úplného štěstí.
Na nás je jen sestoupit do sebe sama a sledovat, jak tam Pán působí a projevuje moudrost a moc; a sledovat, jak tam prokazuje svou spravedlnost, dobrotu a milosrdenství (viz David v Žalmu 92,6-7: Jak velké jsou tvé skutky, Hospodine! Tupec nechápe, hlupák tomu nerozumí; Žalm 40,6: Hospodine, můj Bože, ty jsi s námi učinil mnoho svých divů a úmyslů).
5.11. Ve své hlouposti nemáme užitek z Hospodinových činů, protože vidíme jen jeho dílo a přehlížíme jeho samotného
I když nadpřirozené činy se dějí každý den, málo z nás je připíše Hospodinově péči -- mnozi si myslí, že události jsou určovány slepým vývojem nebo zde rozhoduje kolo štěstěny. I když pod vlivem těchto událostí jsme nuceni rozjímat o Bohu, hned svou myslí odlétáme k marným snům a kazíme nebeské pravdy.
Každý žijeme v jiném omylu, ale všichni jednáme stejně -- dosazujeme své představy na místo, které náleží živému Bohu.
To není omezeno jen na prosté lidi, ale je rozšířeno i mezi mysliteli. I ti největší filosofové ukazují hloupost a nedostatek rozumu. Platón, ten nejsoudnější z nich, se ztrácí v kulatém vesmíru (viz Tímaios). Vůdcové, kteří by měli jít příkladem, mají zcestné představy.
Hospodinova vláda nad světem zjevuje učení o jeho prozřetelnosti a péči, ale nemá to žádný dopad -- většina lidí má za to, že pozemské události jsou ponechány náhodě. I ti nejznámější filosofové jsou náchylní k marnosti a omylu; šílenství obyčejných lidí při pošlapávání pravd o Bohu pak přesahuje všechny meze.
5.12. Vymýšlíme si boha -- modlu, která odpovídá našim vlastním názorům
Mluvím nyní o filosofech, ne obyčejných lidech: Ti, co chtěli svým myšlením a rozumem propátrat nebe, vykazují takový vzájemný nesouhlas! Jejich názory uhlazené vědou a uměním jsou velmi barvité, ale při bližším zkoumání vidíme jen prázdná slova.
Stoikové navrhují, že různá jména boha vidíme v různých částech přírody, a přesto jednota boha není narušena -- já mám za to, že svou mnohostí bohů nás zavádějí jen do většího omylu. Mystické teologie Egypta se svědomitě snaží o rozumné názory, a na první dojem by snad i připadly prostoduchému přijatelné -- ale žádný smrtelník nikdy nevytvořil nezkažené náboženství.
Nekonečné množství bohů a zmatek mezi nimi osmělil epikurejce a jiné pohrdače zbožností, aby řekli, že nemá smysl hledat Boha. Když totiž viděli, že ti nejmoudřejší si navzájem odporují, učinili z toho závěr, že Bůh neexistuje. Myslí si, že tento úsudek je správný, protože je lépe hned odmítnout Boha, než předstírat nejisté bohy a uváznout v hádkách bez konce. To si ovšem oblékají kabát z lidské nevědomosti -- správný úsudek zde je ten, že lidská mysl je neschopná proniknout do Hospodinových tajemství.
Někteří chválí odpověď Simonida, který si vyžádal den na rozmyšlení, a pak si vyžádal další dva dny, pak další čtyři, zkrátka vždy zdvojnásobil počet dní, dokdy si má rozmyslet odpověď: určitě udělal moudrý odklad, jestliže neviděl jasně, co má říci. Ale jeho postoj ukazuje, že lidé nedojdou k odpovědi přirozeným učením, ale potřebují určité pevné a jisté poznání -- jinak jen uplatňují své protichůdné principy a uctívají neznámého Boha.
Poznámka k oddílku 5.12: Kalvínovy poznámky v tomto oddílku jsou geniální. Jednou se mne jeden student zeptal: Když se i největší myslitelé přou o poznání Boha, má smysl vůbec tomuto hledání Boha věnovat čas? Podle Kalvína ano, protože náš rozum není tím hlavním klíčem či vodítkem našeho poznání. Rozum je důležitý při přijetí křesťanského poselství, ale jedná se spíše o přijetí cesty i obsahu toho, jak se Bůh dává poznat, než aby je náš rozum vymýšlel. Třebaže Boha poznáváme prožitkem i přemýšlením, vodítkem tohoto poznání je něco jiného než naše mysl. Lidská mysl není schopna proniknout do Hospodinových tajemství a musí přijmout způsob, jakým se Bůh dává poznat, jako jedinou cestu.
5.13. Bůh je jen jeden -- nelze svými názory vytvářet víru v boha svých názorů
Existuje jediný pravdivý Bůh -- ale nepravdivé názory o něm si děláme všichni. I ti, co byli v novozákonní době blízko pravé víře, Samařané, podle slov Ježíše uctívali, koho neznali (Jan 4,22).
Uctívat Boha vytvořeného z názorů lidí je zavádějící -- i když ne všechny naše názory jsou mylné, stále se mýlíme.
Máme uctívat Boha podle místa, kde žijeme, nebo podle nařízení vydaného v našem městě? Jak může vůle předků či aktuální nařízení městských úřadů určovat, kterému bohu máme věřit?
5.14. Svědectví Bohem stvořeného světa je velké, ale my lidé je uhašujeme
Naše oči nejsou schopny vidět Boží skutky, dokud nejsou osvíceny vírou skrze vnitřní zjevení od Boha.
Apoštol Pavel také nemyslí, že by projevy Hospodinova jednání byly pochopitelné jen lidským důvtipem: Říká sice, že jeho věčnou moc a možství lze vidět na stvořených věcech (Římanům 1,19) a že Bůh není od nikoho z nás daleko (Skutky 17,27), takže dokladů Hospodinova jednání je tolik, že nemáme výmluvu -- ale dodává, že my lidé nepřestáváme následovat své vlastní cesty (Římanům 1,20-23).
5.15. Nemůžeme v otázce Boha hájit nevědomost, protože svědomí nás usvědčuje z lenosti a nevděku
Bylo by slabou výmluvou hájit v otázce Boha nevědomost: a) předstíráme, že neslyšíme, když i němé stvoření má schopnost mluvit; b) předstíráme, že nevidíme, co znázorňuje stvoření bez očí; c) vylučujeme Boha na základě své slabé mysli, když i stvoření bez rozumu má schopnost nás poučit.
Všechny věci ukazují na správnou cestu; ale člověk kazí semínko Hospodinova poznání zaseté do naší mysli, a tak nese vinu na tom, že poznání Boha vložené do nás nepřineslo to správné ovoce -- Boží stvoření nás o Bohu nenaučí dostatečně.
Stručné shrnutí a poznámky ke článku 5: Věda, příroda i lidské tělo ukazují na důmyslnost a krásu stvoření, a tak mluví o Stvořiteli, jeho moudrosti a moci. Bůh také jedná se všemi lidmi, i když toto jednání je obestřeno tajemstvím a nám není hned jasné, že Bůh nás volá, abychom jej poznali a přišli k němu, ať jsme v jakékoli situaci. Zdráháme se -- buď nechceme probrat důkazy, které na něj ukazují, nebo se zdráháme projevit svou vděčnost tvůrci všech věcí.
Článek 06: Písmo je vodítko a učitel o Bohu Stvořiteli
6.1. K poznání Boha jako Stvořitele je nám dáno Boží slovo (Písmo)
Když Bůh viděl, jak jsou lidské mysli zmítány v poznání Boha sem a tam, vyvolil si židovský národ a držel je, aby od něj neodešli jako všichni ostatní.
Když starší člověk čte knihu, často rozezná až za pomoci brýlí, co je napsáno. Podobně my lidi rozeznáme otisk Boha ve stvoření až tehdy, když on doprovodí své činy svým slovem. Nezaměstná jen hloupé učitele, ale otevře svá vlastní ústa. Jasně řekne, že on je Bohem, kterého máme ctít.
Bůh tedy doprovází své činy slovem, což zajistí, že jej poznáme. Toto nepochybně prožili i patriarchové Adam, Noe, Abraham a další -- nepoznali Boha jen jako Stvořitele, ale i jako Zachránce. A oba tyto činy (stvoření i záchrana) byly doplněny-doprovázeny Božím slovem: a) Nejprve poznali Boha jako toho, kdo stvořil svět a vládne mu; b) Pak poznali Boha jako Zachránce skrze Prostředníka (ale o tom až později. kniha 2, článek 6, tj. celkem článek 24 v číslování na této stránce).
Bůh svým slovem sebraným do Písma doplňuje naše poznání Boha jako Stvořitele -- označením Boha za Stvořitele jej oddělíme od celého stáda fiktivních bohů (a nemusíme chodit labyrintem a hledat pochybné bohy).
6.2. Bůh některá svá slova svěřil písemnému zaznamenání a dal se v nich poznat jako Stvořitel a Vládce nad světem
Ať už se Bůh zjevil otcům ve vidění, v proroctvích nebo prostřednictvím jiných lidí, jistě napsal do jejich srdce, co je učil, takže měli jistotu, že Bůh promluvil (Bůh doprovodil své slovo jistým svědectvím, což je mnohem více než pouhý názor).
Není divu, že lidé narození ve tmě (ohledně poznání Boha) jsou víc a víc zatvrzelejší ve své hlouposti: Namísto toho, aby žili v mezích vytýčených skrze naslouchání Slovu, se vyvyšují v marnosti; člověk nemůže získat ani kousek zdravého učení, jestliže není žákem Písma: Prvním krokem pravého poznání je to, že oddaně přijmeme svědectví, které Bůh o sobě poskytl.
6.3. Křesťanské učení bylo uloženo do Písma, aby uchránilo křesťanství a) před zahynutím, jestliže toto učení zanedbáme; b) před rozptýlení v řadu mylných učení; c) před překroucením opovážlivými lidmi
Bůh dal lidem Písmo, aby je vedl přímo a účinně, když jeho otisk ve světě nebyl pro mnohé dostatečným ukazatelem.
Světlo Boha je pro nás neproniknutelné -- potřebujeme Písmo jako tu nit, která nás labyrintem poznávání Boha provede.
Písmo představuje Boha jako vládce -- drží vládu nad zákony přírody, ale také vládne i nad lidským srdcem.
6.4. Vládu Hospodina nad přírodou i nad lidským srdcem vyjadřuje Žalm 19
Žalm 19,1-7: Střídání dne a noci vyhlašuje Boží vládu; Žalm 19,8-9 vyhlašuje úkol Písma: Písmo dává život; omyl z lidského srdce nelze vykořenit jinak, než že člověk opravdu pozná Boha a jeho Slovo: Hospodinův zákon je dokonalý, dává život duši; svědectví Hospodinovo je jisté, činí neukotveného moudrým; výnosy Hospodinovy jsou správné, dávají radost srdci; přikázání Hospodinovo je čisté, dává světlo očím.
Ježíš řekl samařské ženě, že ona i ostatní národy uctívají toho, koho neznají (Jan 4,22) -- lidská mysl ve své slabosti není schopna přijít sama k Bohu, jestliže ji nepromění jeho svaté Slovo; pokud lidstvo hledá Boha bez Písma, nachází jen marnost a omyl.
Stručné shrnutí a poznámky ke článku 6: Otisk Boha ve stvořených věcech lidem nestačí, aby uznali Boha jako Stvořitele, a tak Bůh lidem dává Písmo, kde mluví o svých činech stvoření (mimo jiné). A ve druhé vlně, Písmo je dáno lidem jako Boží hlas, kterým Bůh uplatňuje svou vládu: Přikazuje lidem činit dobré, ukazuje jim životní směr.
Článek 07: Svědectví Ducha svatého potvrzuje autoritu Písma
7.1. Písmo je Božím slovem seslaným z nebe: Pravdivost Písma nemusí být potvrzena církví
Písmo je věčnou a nezrušitelnou pravdou Boha, která nezávisí na chtění člověka.
Jak získáme jistotu, že toto tzv. Písmo přišlo od Boha? Ptáme se, proč zrovna tuto knihu máme přijmout se zbožnou úctou a tamtu ne.
Našemu svědomí nestačí k ujištění o věčném životě jen lidský úsudek, ač by to byl třeba úsudek církve.
7.2. Boží slovo předává autoritu církvi, nikoli že by církev dodávala autoritu Božímu slovu
Efezským 2,20: Církev je budována na základě proroků a apoštolů ... Jestliže církev stojí na autoritě Písma (tj. autoritě proroků a apoštolů), samotná autorita Písma musela být pevně dána ještě před vznikem církve, jinak by církev nikdy nevznikla.
Autorita a pravost Bible nezávisí na úsudku církve -- církev pouze uznává svým souhlasem, že Písmo přichází jako pravda od Boha.
Jak se tedy přesvědčíme o pravdivosti Bible? Podobně, jako se přesvědčujeme o světlosti světla a rozlišujeme ho od tmy, jako se přesvědčujeme o sladkosti sladkého či hořkosti hořkého na základě chuti -- Písmo nese samo v sobě jasný důkaz své pravdy.
7.3. Uznává Augustin, že Písmo je pravdivé, na základě svědectví církve?
Augustin napsal (Cont. Epist. Fundament., kapitola 5), že by neuvěřil evangeliu, kdyby nebyl pobídnutý autoritou církve -- znamená to, že věří Písmu na základě svědectví církve?
Bylo by nepřesné takto uvažovat, protože Augustin psal proti manichejcům, kteří trvali na tom, že mají pravdu, i když tuto pravdu nijak neprokázali. Augustin vyzývá manichejce, aby uvedli důvody, jak získat člověka dosud nevěřícího -- sám pak dodává, že by neuvěřil evangeliu, kdyby ho k němu nepřivedla autorita církve.
Augustin tím ovšem neříká, že je víra zbožných založena na autoritě církve, ani že jistota dobré zprávy závisí na autoritě církve -- pouze říká, že nevěřící by neměli jistotu dobré zprávy, kdyby tato nebyla doprovázena souhlasem církve (neuvěřili by, kdyby církev neplnila funkci ukazatele na víru).
To, že souhlas církve pouze doprovází autoritu Písma, vidíme u Augustina o kapitolu dříve (Cont. Epist. Fundament., kapitola 4): "Když chválím svou vlastní víru a zesměšňuji tu vaši, kdo mezi námi rozsoudí? Já jen umlčuji ty, kdo pozývají lidi k jistotě, a pak jim přikazují, aby věřili nejistotě -- a chci následovat ty, kdo pozývají lidi, aby nejprve věřili tomu, co ještě nejsou schopni pochopit, a pak když porostou a budou silnější ve víře, se stali schopnými pochopit, čemu věří, a to už ne skrze lidi, ale skrze Boha samotného, který posiluje a osvěcuje jejich mysl."
Tedy Augustin neměl na mysli, že jeho víra se opírá pouze o svědectví církve, nýbrž že ti, co ještě nebyli osvíceni Božím Duchem, přicházejí do církve a dozvídají se dobrou zprávu o Ježíši Kristu -- pak jsou vedeni dále, aby věřili Kristu a jeho autoritě, a autoritě Ducha. Tedy autorita církve nás přivádí k větší autoritě, ke Kristu a Duchu, abychom věřili dobré zprávě.
Tedy Augustin nikde netrvá na tom, aby autorita, kterou dáváme Písmu, záležela na nápadech či souhlasech lidí. Kdo to chce vidět u Augustina plněji, ať čte jeho dílko De Utilitate Credendi (O prospěchu víry), kde říká, že nemáme být spokojeni s názorem, ale máme hledat hlubší pravdy.
7.4. Naše víra v Písmo bude pevná až tehdy, jestliže budeme přesvědčeni, že Bůh je jeho autorem
Apoštolové a proroci se neopírají o svou vlastní chytrost ani o svům rozum -- jen k Bohu se upínají jako k autorovi slov, kterým se mají všichni podřídit.
Aby se naše svědomí nezmítalo v nejistotě či aby neklopýtalo při sebemenší překážce, naše ujištění o pravdivosti Písma musí přijít z vyšších míst než jen z lidských domněnek či úsudků -- ze svědectví Božího Ducha.
I ti nejchytřejší a nejtalentovanější lidé, kteří přinesou svůj rozum a své schopnosti do diskuse, by měli uznat, že Písmo nese jasné známky toho, že je promluvil Bůh, a tudíž obsahuje nebeskou nauku. Písmo přesahuje všechny ostatní psané texty a prokazuje se Hospodinovou velikostí, které máme všichni vzdát čest.
My sami můžeme své oponenty poučit, ale nemůžeme vložit víru do jejich srdce. Světští lidé si ovšem myslí, že náboženství spočívá jen na lidském názoru, a proto žádají rozumový důkaz, že slova Mojžíše a proroků pocházejí ve svém důsledku od Boha. Já ale odpovídám, že vyšším důkazem, než je rozumový, je svědectví Ducha -- jen Bůh může dosvědčit svá vlastní slova; tato slova nebudou s jistotou přijata v lidských srdcích, dokud Duch nepodá svědectví jejich srdci. Tentýž Duch, který vedl Mojžíše a proroky k napsání a předání textu, musí proniknout do našeho srdce, aby nás přesvědčil, že oni věrně předali zprávu, kterou jim svěřil.
Toto spojení lidské mysli a Božího Ducha lze jasně vidět na slovech proroka Izajáše (kap. 59, verš 21), kde Bůh říká Izajášovi: Můj Duch je nad tebou, a má slova, která jsem vložil do tvých úst, ať se nevzdálí od tvých úst a úst tvých dětí, ani z úst potomků tvých dětí, říká Hospodin.
Někteří z Božího lidu se cítí nejistí, že nemají jasný důkaz, který by umlčel útoky bezbožníků na Boží Slovo -- ale zapomínají, že Boží Duch dosvědčuje víru zbožných; a dokud neosvítí mysl člověka, ten se zmítá sem a tam v pochybách.
7.5. Jestliže nás osvítí Boží Duch, už nevěříme Písmu jen na základě úsudku svého či úsudku druhých, ale jistě se opíráme o jistotu vyšší než lidský rozum -- jsme si jisti, že Písmo sice bylo napsáno lidmi, ale předává slova z Božích úst
Jestliže jsme se setkali se svědectvím Ducha o Písmu, nežádáme už o důkaz či nepočítáme pravděpodobnost, na které založit svůj úsudek -- podřizujeme svou mysl i úsudek Písmu jako zdroji vyššímu, než jsme schopni prozkoumat.
Nedržíme se Písma jako ti, co se ho vzdají, jakmile se s ním seznámí, ale jako ti, co jsou si jisti, že se drží nezpochybnitelné pravdy. Nedržíme se Písma jako ti, jejichž mysl je zotročena pověrou, ale protože cítíme, jak v něm žije a dýchá Hospodinova moc -- moc, kterou jsme přitahováni a které se rádi podřídíme. Tato moc nás drží pevněji, než by dokázala lidská vůle nebo lidské poznání.
Toto přesvědčení nehledá rozumové důvody, ale je to poznání, které je v souladu s tím nejvyšším důvodem -- poznání, ve kterém mysl spočívá pevněji a bezpečněji než v jiných důvodech; přesvědčení, které může způsobit jen zjevení z nebe: Všechny bude učit Bůh (Izajáš 54,13); Mojžíš dal lidem Boží Slovo (Deuteronomium 30,11-14), takže lidé už nemusí hledat Boha někde za vesmírem nebo v hlubinách země, Boží Slovo je jim dostupné.
Stručné shrnutí a poznámky ke článku 7: Boží Duch dává potvrzení, že Písmo je Božím slovem -- a toto potvrzení je vyšší než všechny rozumové důvody, protože pochází z vyššího zdroje než jen z našich lidských názorů.
Článek 08: Další pomocné pohledy na Písmo
8.1. Poté, co Duch Boží dosvědčil pravost Písma jako Božího slova, začínáme vnímat mnohé další vyjasňující hlasy
Důstojnost Písma spočívá v jeho prosté jednoduchosti, ve výpovědích obyčejných, až hrubých, které nepotřebují výřečnost řečníka.
Písmo je založené na Boží moci, ne na vemlouvavých slovech lidské moudrosti (1. list Korintským 2,5).
Pravda Písma je ubráněna vůči všem pochybám i bez další pomoci -- je dostatečná sama o sobě, vždy obhájí sebe sama.
Přečtěte si Démosthena, Cicera, Platóna, Aristotela -- a přiznáte si, že jste zaujati, pohnuti, očarováni. Ovšem pak čtěte Písmo a zažijete, ať chcete nebo ne, že pronikne vaše srdce, dostane se až do morku vašich kostí -- a ve srovnání s ním se filosofové a řečníci tohoto světa stanou nepatrnými. Pravda Písma se ukáže božská, nesrovnatelně větší než všechny dary a znalosti získané lidmi.
8.2. Krása a styl biblických proroků není překonána výřečností jiných autorů
Duch svatý dokazuje, že hrubý a domácký styl Písma není použit z nedostatku výřečnosti
Když čtete v Písmu textu krále Davida, proroka Izajáše nebo dalších téhož kalibru, jejichž styl je hladký a elegantní, nebo texty pastýře Amose, a drsného Jeremjáše či Zacharjáše, důstujnost Ducha svatého je patrná na obou těchto skupinách.
Když čtete jakéhokoli proroka v Písmu, zdaleka převyšuje jakéhokoli jiného lidského autora. Ti, kdo považují proroky Písma za nevýrazné, nemají žádný vkus.
8.3. Svědectví Písma je starší než všechna velká náboženství
Mojžíš nezavádí nové božstvo, pouze předkládá učení o věčném Bohu, které Izraelité slyšeli od svých předků a předávali z rodiny na rodinu už od smlouvy, kterou Hospodin uzavřel s Abrahamem. Kdyby Mojžíš mluvil o věcech, které Izraelité neznali, nikdy by neuspěl.
Mojžíš zmiňuje i vysvobození z Egypta, o kterém věděli. Pravděpodobně znali i období předchozích 400 let. Mojžíš píše dříve než ostatní náboženství a mluví o věcech několik set let starších -- tak Písmo svým svědectví o nejstarší době přesahuje každé jiné spisy.
8.4. Písmo potvrzuje svou pravost nejen stářím, ale i ochotou mluvit o věcech, které ukazují hlavní lidské postavy v negativním světle
Někteří byli ještě starší než Izrael, například civilizace Egypta je starší, ale jeho učení prozrazuje malou kvalitu svou mnohomluvností.
Josephus mluví o tom, že židovský zákon nachází ozvěnu v mnoha oddílech starověké literatury, tj. učení Hospodinova zákona v Písmu bylo oslavováno mezi národy, i když nebylo čteno nebo příliš známo.
Bůh vzal vítr plachet pro podezření pyšných a námitky bezbožných, když Mojžíš předkládá, jak Jákob z Hospodinova vnuknutí pronesl o tři sta let dříve proroctví ohledně svého potomstva a prohlásil, že jeho potomci budou navěky hanební kvůli Lévimu: Simeón a Lévi jsou bratry, ale i nástrojem krutosti; moje čest se s jejich shromážděním nespojí (Genesis 49,5-6). ... To je stinnou stránkou, kterou Mojžíš mohl přejít mlčením, aby uchránil před špatnou pověstí svého potomka i sebe -- ale nepřešel to mlčením.
Podobně mluvil Mojžíš o zlých plánech svého bratra Árona a sestry Miriam (Numeri 12,1) -- nezamlčel tyto události a poslechl hlas Ducha svatého, že je má sdělit.
8.5. Mojžíš mluví o mnoha zázracích, které ti, kterým svěřil Hospodinův zákon, viděli na vlastní oči
Mojžíš na hoře Sínaj vešel do oblaku, kde byl Hospodin, a po čtyřicet dní se oddělil od lidí; když přišel a sděloval lidu Izrael Hospodinovy nařízení, jeho tvář zářila; ze všech stran šlehaly blesky; hlas a hrom se ozýval ve vzduchu, doprovázen rykem trumpety, na kterou nehrála lidská ústa; Mojžíš vcházel do stanu setkávání a Hospodinův oblak ho skryl před zraky lidí; Mojžíšova autorita byla obhájena zázračným zničením Kóracha, Nátana a Abírama a jejich bezbožné skupiny; proud vody neustále šlehal ze skály, do které Mojžíš udeřil svou holí; mana padala z nebe na Mojžíšovu modlitbu.
Mojžíš napsal a četl tyto věci ve shromáždění všech lidí, kteří byli očitými svědky těchto událostí -- jak by Mojžíš mohl tyto lidi obvinit z nevíry, trdošíjnosti, nevděku a dalších zlých věcí, kdyby se chlubil učením svěřeným lidem před jejich vlastníma očima, ale lidi by toto Hospodinovo zázračné potvrzování neviděli?
8.6. Nemá smysl obvinit Mojžíše z čarodějnictví
Mojžíš s Áronem rozhazovali před faraonem saze, ze kterých přišly nemoci -- má ovšem smysl obvinit z čarodějnictví toho, který jej považoval za tak rouhavé, že nařídil, aby každý, kdo se doptává ducha zemřelých nebo ducha věšteckého, byl ukamenován?
Podvodník se snaží ohromit davy a zvětšit svou pověst,
ale co dělá Mojžíš? Volá (Exodus 16,7), že on i jeho bratr Áron jsou ničím, že jen plní, co přikazuje Hospodin.
Když přemýšlíme o maně: Jaký druh kouzla by způsobil, že mana bude pršet z nebe každý den, ale ten, kdo si jí nasbírá víc, než sní, uvidí, jak je jeho nevěra potrestána tím, že mana zčerviví? Nemůžeme popřít, že Mojžíš dělal zázraky, ale byla na nich spíš patrna Hospodinova pečeť a moudrost.
8.7. Nemá smysl říci, že Jákob či Mojžíš si svá proroctví vymysleli
Mohl Jákob přijít na to, že Mesiáš přijde ze kmene Juda? Ještě o 400 let později není ani zmínka o žezlu z kmene Juda (Genesis 49,8-10). Za krále je pomazán Saul z kmene Benjamin a zdá se, že královský úřad ve kmeni Benjamin zůstane. Podobně když Samuel pomaže Davida -- král z obyčejné pastevecké rodiny? A proč nejmladší ze sedmi synů? Kdo se odváží říci, že toto pomazání se odehrálo na základě lidského umu, zručnosti či prozíravosti? Spíše došlo k naplnění Hospodinova proroctví.
Podobně Mojžíšovy předpovědi o přijetí pohanů do Hospodinovy smlouvy -- nebyly naplněny o tisíc pět set let později ... hmatatelně cítíme, že Mojžíš mluvil pod Hospodinovým vnuknutím. Vynechávám další proroctví, které zřejmě znamenají, že je promluvil Bůh -- Mojžíšova píseň samotná (Deuteronomium 32) je jasným zrcadlem, ve kterém vidíme jednání Boha.
Poznámka k oddílku 8.7: Jen si přisadím ke Kalvínovi, jsa inspirován Pavlem Hanesem: Jákob možná ve své písni vyvýšil Judu, protože Juda (třebaže po období lhostejnosti a života víceméně jen pro sebe) se nebál riskovat svůj život kvůli svému otci Jákobovi a bratru Benjamínovi -- Duchem prodchnutý Jákob možná viděl, že Judův čin věrnosti Bohu a rodině nebude zapomenut. Podobně i my -- když uděláme několik činů prosté poslušnosti, možná to nebude znamenat náš bezprostřední prospěch, ale Bůh každý čin lásky a věrnosti vidí a použije je pro své dobré záměry v budoucnu.
8.8. Podobně další proroci ukazují na to, že jejich poselství vytvořil Bůh
Izajáš prorokuje o zničení Jeruzaléma v době, kdy Judsko prožívá pokoj a důvěřuje v pomoc Kaldejců -- to je důkaz Hospodinova autorství, protože Izajáš prorokuje nejen o odvlečení lidí do zajetí, ale i o jejich návratu.
Izajáš mluví o Kýrovi, který za více než sto let podrobí Kaldejce, a potom i Babylon a vytvoří mocnou říši -- pak ukončí zajetí lidu Izrael. Tato prostá sdělení vyjadřují, že Izajášova slova nepromluvil sám Izajáš, ale jeho ústy mluví Bůh.
Jeremjáš ještě před odvlečením Izraele do zajetí vysloví, že doba zajetí bude 70 let -- jeho jazyk je veden Duchem Božím. (Izajáš 42,9: Dřívejší věci pominuly, hle, vyhlašuji nové věci, praví Hospodin)
Vidíme také velkou shodu v časových údajích Jeremjáše a Ezechiele, jako by diktovali jeden druhému.
Daniel vidí události vzdálené několik set let v budoucnosti. Když zbožní rozjímají o těchto věcech, jsou dostatečně vyzbrojeni k umlčení námitek bezbožných.
Poznámka k oddílku 8.8: Dnešní skeptici útočí na pravdivost Písma tím stylem, že např. kniha Daniel byla prý napsána aspoň o tři sta let později, než v roce 530 př.n.l., který je jejímu vzniku přisuzován -- pak by proroctví, o kterém Daniel mluví, byla popsána takzvaně ex eventu, tj. až po událostech, o kterých kniha prorokuje. Myslím, že většina takových datování ex eventu nakonec působí větší problémy při interpretaci a sladění všech podobných dalších datování, než původní rok vzniku 530 př.n.l.
Možná, že bychom mohli zpochybnit Kalvínův argument o tom, že Izajáš mluví v době judského pokoje -- v průběhu čtyřiceti let Izajášovy služby byla určitě období, kdy Judsko byla napadáno vážnými útoky. Nicméně základní Kalvínův argument stojí -- Izajáš prorokoval o Kýrovi v době, kdy se ještě Kýros nenarodil, tj. náboj Písma s proroctvími naplněnými mnohem později, která tak druhotně dosvědčují Boha jako jeho autora, má stále svou váhu.
8.9. Někteří útočí na Mojžíšovo autorství většiny Pentateuchu, nebo dokonce na Mojžíšovu existenci
Ti, co by chtěli prokazovat svou bystrost napadáním pravdivosti Písma, se ptají: Jak víme, že většinu Pentateuchu napsal Mojžíš? A byl vůbec nějaký Mojžíš?
Mohli bychom nejprve reagovat útokem na vše, z čeho vycházejí: Byl vůbec nějaký Platón, nějaký Aristoteles, nějaký Cicero? Ale to by byl jen hloupý útok. Namísto toho raději řekněme, že zákon Mojžíšův byl zázračně zachován, spíše z Boží prozřetelnosti než péčí lidí; a i když jej knězové zanedbali a zapomněli naň, od doby, kdy byl zákon nalezen za doby Jóšiáše (2. kniha Královská 22,8; 2. kniha Letopisů 34,15), zůstal v rukou lidí a byl předáván v nepřerušené posloupnosti z generace na generaci.
Ba co víc, když Jóšiáš knihu Hospodinova zákona přednesl, nebyla to kniha neznámá či nová, ale její známost byla připomenuta. Původní výtisk Písma byl umístěn v chrámu, a její opis byl také pořízen do královského archívu (Deuteronomium 17,18-19).
Knězové tedy jednu dobu přestali lid seznamovat s Hospodinovým zákonem, a lid si jej přestal žádat. Ale ztěží byla nějaká doba, kdy lidé neznali autoritu Hospodinova zákona. Byly Mojžíšovy knihy neznámé těm, kdo drželi v rukou knihu Žalmů? Těžko, kniha Žalmů často mluví o událostech z Pentateuchu.
Písmo bylo tedy předáváno z generace na generaci od otců, kteří jej buď slyšeli čtené, nebo kdo se je od takových lidí dozvěděli.
8.10. Když Antiochus (215-164 př.n.l.) nařídil veškeré knihy Písma spálit, kde se tedy vzaly ty verze, které přišly až k nám?
Je jasné, že knihy Písma stále existovaly i v okamžiku, kdy Antiochovo pronásledování skončilo. Nikdo nikdy neobvinil Židy, že by napsali nové knihy, kterými by nahradili ty staré -- všichni uznávali, že Mojžíš byl zakladatelem Písem.
Pán Bůh chránil své slovo, když jej zachoval proti veškeré naději, doslova z plamenů -- inspiroval totiž zbožné kněze, aby riskovali život, a oni neváhali knihy Písma schovat. Byli ochotni zaplatit svým životem, aby předali tento poklad svým potomkům.
Vidíme v tom Hospodinovu ruku -- zatímco si bezbožní mysleli, že knihy Písma jsou zničeny, namísto toho bylo Písmo přeloženo do řečtiny a povstalo v ještě větší slávě, bylo rozeseto po celém světě.
Nejsou známy odhady počtu lidí mluvících hebrejsky, byl to téměž neznámý jazyk. Kdyby Bůh Písmo neochránil, víra by zcela zmizela. A je známo, že mnozí Židé po návratu ze zajetí neznali už svůj vlastní jazyk -- tak starý a tak zázračně ochráněný je židovský Zákon a Proroci.
A koho si Bůh použil, aby uchránil učení o záchraně obsažené v Zákoně a Prorocích? Židy, nejhorší nepřátele Krista. Augustin správně Židy nazývá knihovníky křesťanské církve, protože nám předali knihy Písma, pro které sami neměli využití.
8.11. A v Novém zákoně evangelisté mluví o věcech, které nemohl vymyslet člověk
První kapitola Lukáše nebo promluvy Ježíše v evangeliu Matouše, Marka a Lukáše mluví o nebeských tajemstvích, která brání všem mluvit o Písmu s pohrdáním.
A Janovo evangelium? Shromážděte všechny ty posměváčky, jejichž nejvyšší radostí je bránit srdcím (u sebe i ostatních) v oddanosti Písmu -- ať si přečtou Janovo evangelium, a chtě nechtě najdou tisíc vět, které je probudí z jejich spánku a které vypálí do jejich svědomí jako horkým železem, že je bláhové smát se Písmu.
Totéž lze říci o dopisech Petra a Pavla -- i když je většinou lidé čtou jako slepí, tyto listy prokazují nebeskou velikost, která promlouvá ke každému čtenáři.
Jedna okolnost potvrzuje pravost Písma víc než ostatní: Matouš byl původně výběrčím daní; Petr a Jan byli nevzdělanci pracující u člunu, nikdy se neučili ve škole; Pavel, zarytý nepřítel, byl proměněn v nového člověka náhlou a nečekanou změnou, takže nebeská moc ho vedla kázat učení křesťanské, které dříve tak pronásledoval. ... Lze tady popřít, že na apoštoly sestoupil Duch svatý? Ten musel být učitelem těchto pohrdaných a nevzdělaných, protože najednou začali promlouvat tak významně o nebeských tajemstvích.
8.12. Také souhlas církve má svoji váhu
Zatímco satan a celý svět se snažil církve utiskovat, přemoci či naprosto vymazat z povrchu země, církev rozkvétala jako palma a pokračovala jako neporazitelná.
Když tolik věcí a lidí církev utiskovalo, jak mohla odolat, kdyby byla odkázaná jen na lidskou pomoc? I když většina lidí byla proti církvi, ona pokračovala svým vlastním tempem. Řada národů, které neměly nic společného, byla spojena v církvi a skrze existenci církve.
Můžeme také přiložit velkou váhu jednotě myšlenek -- lidé, kteří byli jinak tak rozdílní jeden od druhého, se spojili v souladu nad Písmem; to mohla způsobit jen Hospodinova prozřetelnost. Tento souhlas a jednotu nevyjádřili všichni -- ale vyjádřili ji ti, ve kterých Bůh měl své potěšení a skrze něž Církev zazářila.
8.13. Řada křesťanů potvrdila váhu Písma svou krví
Když Písmo nám bylo předáno s takovou vroucností, je to důvod je přijmout s pevným přesvědčením.
Existují i další důvody, jak může být Písmo ubráněno před námitkami posměvačů. To klíčové svědectví pro pravost Písma je však vnitřní svědectví Ducha svatého přijaté vírou.
Článek 09: Potřebujeme další zjevení Boha mimo Písmo?
9.1. Ti, co odmítají Písmo a tvrdí, že mají nějaký zvláštní přístup k Bohu, jsou pomatenci
Jak by mohl nějaký duch povznášet, a přitom odmítat Písmo? Lidé, co říkají, že je povznáší duch Kristův, a přitom odmítají Písmo, jsou směšní, protože apoštolové a další autoři Písma byli inspirováni Kristovým Duchem. Nikdo z nich neodmítal jiné knihy Písma, ale byl prodchnutý láskou k Písmu. Jak řekl prorok Izajáš: Můj Duch je na tobě (praví Hospodin), a slova, která jsem dal do tvých úst, ať se z nich nevzdalují, ani z úst tvých dětí a tvého potomstva, od tohoto okamžiku až na věky.
Předchozí slova znamenají, že církev, ve které panuje Kristus, je stejnou měrou řízena Slovem Božím i Duchem Božím, neexistuje zde rozpor. Proroci toto spojení slov, Ducha a Písma považovali za nerozlučitelné spojení.
Navíc, apoštol Pavel byl přenesen až do třetího nebe, ale nepřestával těžit z učení Zákona a Proroků (což je rozvitý název pro knihy Písma). Napomíná Timotea, výjimečného učitele, aby se věnoval předčítání Písma (1. list Timoteovi 4,13). Pavlův chvalozpěv na Písmo si také máme pamatovat (2. list Timoteovi 3,16): "Veškeré Písmo je užitečné k učení, usvědčení, nápravu a vedení ke spravedlnosti, aby Hospodinův člověk byl dokonalý." Myslet si, že role Písma už skončila, znamená být poblázněn ďáblem -- Písmo nás má dovést ke konečnému cíli!
Jakého Ducha slíbil Pán Ježíš, že pošle? Takového, který nebude mluvit sám o sobě (Jan 16,13), ale bude vštěpovat ty věci, které Pán Ježíš sám mluvil k lidem. Tedy Duch nám slíbený není novou formou neslýchaných zjevení od Boha, která by vedla k novému učení, ale spíše pečetí učení předávaného dobrou zprávou Písma.
9.2. Abychom měli užitek z Božího Ducha, musíme číst Písmo
Petr chválí ty, kdo pozorně čtou proroky (2. list Petrův 1,19), i když jejich poselství je zastíněno dobrou zprávou evangelií -- a na druhé straně, každý duch, který obchází moudrost Božího Slova a navrhuje jiné učení, je po právu podezřelý z marnosti a omylu.
Protože Satan sám se převléká za posla světla, musí být poselství Ducha ochráněno spolehlivým svědectvím Písma. Ti bloudí ke své vlastní zkáze, kteří hledají Ducha ze sebe spíše než od Něho.
Někteří též říkají, že je nesprávné podřizovat Ducha Písmu. Připouštím, že Duch je takto posuzován a potvrzován -- ale to je správně, protože Písmo je přesně tím nástrojem, kterým má být velikost Ducha potvrzena a odmítnut Satan, když se vkrádá do naší mysli. Duch sám si přeje, abychom ho bezpečně poznali na základě obrazu vtisknutého do Písma.
9.3. Písmo je mrtvé, když je odpojeno od Kristovy milosti
Existuje i nesprávné použití Písma, jak Pavel varuje před falešnými proroky (2. list Korintským 3,6): Doporučovat Zákon bez Krista zbavuje lidi užitku z Nové smlouvy.
Ovšem v Nové smlouvě je Zákon napsán Duchem do lidského srdce. Zákon představuje Krista, a je pak slovem života, které dává život duši a činí neukotveného moudrým. Ve stejném oddílu Pavel nazývá své kázání službou Ducha (2. list Koritským 3,8) a Duch se drží pravdy vyjádřené v Písmu -- Duch jen tehdy projeví svou sílu, když přijmeme Písmo s náležitou úctou.
Není zde rozpor s tím, co jsme řekli už dříve (článek 7), že nemáme jistotu o Písmu, doked není potvrzeno svědectvím Ducha. Pán totiž tak sepjal jistotu Písma a Ducha, že naše mysl je prodchnuta úctou ke Slovu, jestliže Duch nám osvítí Slovo a dá nám v něm spatřit Boží tvář -- a na druhé straně Ducha přijmeme s důvěrou tehdy, když ho rozeznáme v jeho obrazu, tedy v jeho slovu.
Bůh tedy neseslal Písmo jen do doby, než sešle Ducha, nýbrž použil téhož Ducha, skrze kterého Písmo seslal, aby dokončil své dílo účinným potvrzováním Písma. Proto Pán Ježíš neřekl svým dvěma učedníkům (Lukáš 24,27), aby odmítli Písmo a věřili své moudrosti, nýbrž vybídl je aby pochopili Písmo. Stejně i Pavel, když Píše do Tesaloniky "plamen Ducha nezhášejte", nevyzývá je k prázdným dohadům mimo Písmo, ale hned dodává "proroctvím nepohrdejte" (1. list Tesalonickým 5,19-20). Tím nám sděluje, že jakmile proroctví (v Písmu) upadne v pohrdání, světlo Ducha je uhašeno.
Boží děti prokazují jinou střízlivost: Neodkládají bezohledně Písmo, ale jsou si vědomi, že právě Písmo je nástrojem, skrze který se uděluje osvícení Ducha. Neznají jiného Ducha než toho, který přebýval v apoštolech a mluvil skrze ně -- Ducha, k jehož promluvám jsou denně pozváni, když naslouchají Písmu.
