Toto je dvacátý druhý článek chronologicky v sérii Poznámky k Bibli a šestý článek (V06) v podsérii Vyznání křesťanské víry.
Bude troufalostí, když v tomto přehledu vyznání křesťanské víry skočíme skoro o tisíc let později vzhledem ke článkům předchozím. Ještě by byl potřeba článek o Augustinově (354-430 n.l.) učení o milosti, který bylo korigováno na Oranžském synodu roku 529, a tak "vyvážený Augustin" byl přijat do souboru křesťanského učení, a možná i série článků o východní (pravoslavné) zbožnosti, která už od doby křesťanských otců (prvních pět století letopočtu) směřovala trochu jiným směrem, takže nakonec došlo k rozdělení západní (katolické) církve a východní (pravoslavné) církve roku 1054 n.l.
V tomto článku namísto toho navštívíme další velký historický mezník a podíváme se na dokument, u nějž diskuse vedla k nárůstu další velké větve křesťanstva, a to větve církví protestantských -- na Augsburské vyznání (1530 n.l.). Protože Augsburské vyznání je už určitým programem, vysvětlujícím důvody obnovy křesťanské církve, rozsahu 30 až 50 stran podle formátu vydání a množství výkladových poznámek, budeme postupovat ve třech krocích:
v češtině je obsažen v knize Říčan 1951, Čtyři vyznání (a speciálně str. 64-108) (s poznámkami k různým verzím a překladům vyznání);
v Knize svornosti (v češtině Kalich 2006,str. 50-78, verze blízká Říčanovi 1951, jen namísto poznámek je volen jeden překlad u míst, kde Říčan 1951 uvádí poznámky a varianty, a tak lépe soustředí čtenáře jen na daný text bez poznámek).
Pro naše účely uvedu stručný přehled 28 bodů Augsburského vyznání. Body 1-21 mají představit základní učení křesťanské církve, body 22-28 jsou věnovány některým nešvarům v církvi a návrhům, jak je změnit.
O Bohu: Bůh je jeden ve třech osobách ... článek zdůrazňuje Trojici z Nicejského vyznání církve.
O prvotním hříchu: Všichni lidé jsou už od narození se zlou žádostí, bez Boží bázně a důvěry v Boha. Tento hřích je zatracuje pod věčný Boží hněv, pokud se křtem a Duchem nezrodí znovu.
O Synu Božím: Lehce zmiňuje božskou a lidskou přirozenost Ježíše Krista (viz Chalkedonské vyznání), ale pak dává důraz: Kristus svou smrtí s námi smířil Boha Otce, pak vstal z mrtvých a poslal Ducha svatého, aby chránil a povzbuzoval a oživoval věřící v Krista.
O ospravedlnění (ústřední bod celého vyznání): Lidé nemohou být před Bohem ospravedlněni vlastními silami-zásluhami-skutky, ale pouze zdarma pro Krista vírou, že Kristus svou smrtí učinil zadost Bohu za naše hříchy.
Církev je prostředkem dosažení víry (viz předchozí bod), když je v ní vyučována dobrá zpráva o ospravedlnění v Kristu a je lidem slouženo svátostmi (zmíněnými v bodech 9 až 12).
O poslušnosti: Odpuštění a ospravedlnění dosahujeme vírou v Krista -- dobré skutky jsou až ovocem naší důvěry v něj, nikoli snahou si u Boha zasloužit přijetí.
O církvi: ještě jednou, církev tedy je shromážděním svatých (= těch, kdo přijali dobrou zprávu vírou), kde se dobrá zpráva stále vyučuje a svátosti se vysluhují náležitě, podle Písma.
Co je církev: do třetice bod o círvi, tentokrát důraz na to, že svátosti (v bodech 9 až 12) mají platnost, i když je vysluhují hříšní lidi, protože Kristus je přikázal a on zaručuje jejich platnost.
Svátost 01, křest: Křest je nezbytný ke spasení, protože skrze něj přichází Boží milost. Tedy i děti máme křtít, protože se přijímají na Boží milost.
Svátost 02, večeře Pánova: Při večeři Pánově je přítomno pravé tělo a krev Ježíše Krista.
Svátost 03, zpověď: Soukromé vyznání hříchů má být v církvi zachováno, ačkoli není nutné vyznávat všechny přestupky.
Svátost 04, pokání: Ti, kdo padli i po křtu, mohou dojít k odpuštění hříchů, jestliže se obrátí. Pokání má dvě části: lítost a zdrcenost z poznání svého hříchu, a víru pocházející z dobré zprávy, že se pro Krista odpouštějí hříchy.
Svátosti jsou znakem nikoli k poznání křesťanů navenek, ale pro vnitřní život křesťanů, k utvrzení víry u těch, kdo jsou do nich zapojeni.
O služebnících církve: V církvi nemá nikdo veřejně učit a vysluhovat svátosti, kdo nebyl řádně povolán.
O církevních obřadech, svátcích, slavnostech: Zachovávejme ty, které lze zachovávat bez hříchu a které slouží ku pokoji, nikoli ale s cílem utišit svědomí, které by si chtělo myslet, že dodržení bohoslužby-svátku-slavnosti je nutné ke spasení.
Křesťan nemá opouštět své pozemské povinnosti úřadu, soudu, vojenské služby, může uzavírat smlouvy (kupovat, prodávat), přísahat na vyznání úřadů, ženit se a vdávat se; křesťan nemá opouštět své hospodářství-ženu-děti, ale má se starat o domácnost i zapojit do pracovního a veřejného života.
O Kristově návratu k soudu: Pán Ježíš Kristus při skonání světa přijde soudit a vzkřísí všechny lidi a odsoudí jedny k věčnému životu, jiné k věčné smrti.
Lidská vůle má svobodu žít v rodině, práci i společnosti, ale nemá svobodu sama od sebe bez Ducha svatého činit Boží spravedlnost. Svými vlastními silami či vůlí nemůžeme Boha milovat a plnit Boží přikázání v té správné podstatě činu -- jen když se ná Bůh dotkne svou milostí, můžeme přijmout Ducha svatého a učit se žít z něho.
Příčinou hříchu není Bůh, ale převrácená vůle zlých a Bohem pohrdajících lidí.
Soustřeďme se spíše na učení o dobrých skutcích pramenících z víry v Krista, díky němuž nás Bůh Otec přijímá, než bychom se snažili vymýšlet svátky, posty, laická bratrstva žebravých řádů, pouti, ctění svatých růžence, mnišství s cílem milost a ospravedlnění si u Boha zasloužit.
O ctění svatých: Můžeme následovat víru a dobré skutky svatých, ale Písmo nás nevede žádat od nich pomoc a modlit se k nim.
O svátosti večeře Páně: Písmo i tradice nás vedou k tomu, aby všichni účastníci veřeče Pánovy dostali chléb i víno (přijali obojí způsob svátosti).
Kněží se mají chránit před smilstvem a pokud je pro ně těžké zůstat v celibátu, ať vstoupí do manželství (podobně i Písmo, 1. list Korintským 7,2-9).
O mši: Nezáleží na množství mší, ale na jejich kvalitě. Chybou je sloužit mši pro zisk, mešní oběť je v rozporu s Písmem, také soukromá mše je protimluv s Písmem, kde je důraz na bohoslužbu jako veřejnou.
O zpovědi podruhé: Rozhřešení není hlasem přítomného člověka, ale hlasem z nebe -- rozhřešení a odpuštění našich hříchů přijímáme vírou v Kristovy zásluhy.
O lidských předpisech a tradicích: oběti, řády, svátky, posty prezentované jako nezbytná bohoslužba zatemňují často to nejdůležitější, a sice víru v Krista -- že jsme u Boha skrze Kristovy zásluhy přijímáni na milost.
Z původní myšlenky klášterů jako společenství křesťanů se stal díky klášterním slibům žalář, do kterého jsou zavíráni lidi příliš mladí nebo příliš nerozhodní, ale opět se jedná o velkou lež v tom duchu, že závazek kláštera a klášterní život si zasluhuje odpuštění hříchů a spravedlnost před Bohem -- namísto aby v klášterech vyučovali Boží Písmo jako kdysi, prezentují život v klášteře jako záslužnější než život v kterémkoli jiném stavu.
Církev se má soustředit na svůj úkol hlásat dobrou zprávu a vysluhovat svátosti, ale nemá se (jako instituce, tj. svými nařízeními, zákony či programem) podílet na politické a hospodářské správě. Moc církevní a světská se nemají směšovat.
V této chvíli nejde o to, aby se biskupům vzala jejich moc, ale o to, aby biskupové nebránili i tomu základnímu, co církev dělat má: hlásání o Boží milosti v Kristu a zmírnění několika církevních ustanovení-závazků, které nelze zachovávat bez hříchu.
Tolik stručně na dvou stránkách (se zúženými okraji) Augsburské vyznání víry namísto plného znění stran třiceti.
b) Několik poznámek k úpravám Augsburského vyznání dnes
Článek na Getsemany 1996 v češtině (Helmut Lieberg: Co je církev Augsburského vyznání) dobře představuje, že Lutherovi ani Melanchthonovi nešlo o vytvoření nové církve, ale vraceli se ke kořenům katolické církve; naznačuje tedy možnosti ekumenické diskuse o křesťanském vyznání víry. Do této diskuse bych se rád zapojil po pěti stech letech i já a navrhl ve třetí třetině tohoto článku několik myšlenek, které by vedly k formulaci vyznání víry analogického Augsburskému. V této druhé třetině článku jen několik úvodních poznámek:
Poznámka 01: Pokusím se o kratší vyznání o šesti bodech, které by spojilo některé myšlenky starších vyznání s Augsburským vyznáním:
1) O Bohu (o Trojici, jádro vyznání Nicejsko-cařihradského).
2) O Ježíši Kristu (jádro vyznání Chalkedonského).
3) O hříchu, ale současně i dobrá zpráva o milosti (Augustin (354-430) vyvážený oranžským synodem 529) a (a to je zase reformační důraz) ospravedlnění skrze víru v zásluhy smrti Ježíše Krista.
4) O církvi jako prostředku víry; svátosti a život v církvi.
5) O Božím slovu jako prostředku autority (použito "nesčetněkrát" v Augsburském vyznání).
6) O skutcích víry, životu víry a občanském životě (též důraz Augsburského vyznání).
Poznámka 02: V každém ze šesti bodů se pokusím zmínit a) nějaké hranice ve formě středu mezi dvěma protiklady spíše než nějakých okrajů, a my musíme brát zřetel na obě oblasti, do kterých daný střed otvírá prostor, například: Ježíš Kristus je stoprocentní člověk, ale také stoprocentní Bůh (v bodě 2); b) nějaký obsah, například: Ježíš Kristus přišel na zem a dal nám poznat Boha, zemřel za naše hříchy, byl vzkříšen a odešel do nebe k Otci, požádal Otce, a ten seslal Ducha, aby nás povzbuzoval k novému životu.
Poznámka 03: Velkým vzorem je první věta věroučných prvních 21 článků: Církve u nás jednomyslně učí, že ... To bude i cílem mého kratšího vyznání víry. Jedná se o slovo do diskuse, ale též o pokus vidět jádro křesťanského poselství. Prosba o určité sjednocení pohledu.
Poznámka 04: Toto sjednocení pohledu nebude za cenu mlčení o věcech, na které existuje rozdílný názor. Například otázka křtu jako předání milosti je dosti nepřesně formulovaná ve starších popisech církevních otců. Ano, skrze křest dochází k předání milosti, ale to je až na konci, až jako reakce Pána Boha na křest, není to na začátku svátosti křtu -- spíše bychom měli říci, že milost a víra je předána samotnou dobrou zprávou, samotným Písmem, a také samotnou církví v přístupu k nám, když se v církvi ocitneme (v ideálním případě) -- vidíme, že Pán Bůh nás skrze církev zve k něčemu dobrému. Měli bychom se sjednotit na tom, že podstatou křtu není hlásání milosti, ale naše reakce na milost -- ve křtu prosíme o odpuštění, o přijetí k církvi, a o dar Ducha svatého. A také obvykle dar Ducha svatého, dar přijetí do církve a dar odpuštění dostaneme, protože Pán Bůh je na svém místě a čeká na nás, když k němu přijdeme způsobem, který on nařídil.
Tedy je diskutabilní křest malých dětí -- ony ještě nemohou říci, že věří v Boha Otce, že věří v Syna, který zemřel a vstal z mrtvých, že věří v Ducha svatého, kterého Bůh posílá. A nebo je křtěme, ale neříkejme, že jim byla předána milost Boží, že díky tomu skutku jsou u Boha přijati. Přece samotné AV (Augsburské vyznání) ve článku 13, bodě 2 (odtud dále AV-13-2), že ospravedlnění není předáno vykonáním svátosti, ale že důležitou součástí účasti na svátostech je víra. Je zajímavé, že církev si vytvořila svou vlastní "lidskou tradici" (slovy AV) konfirmace či biřmování, jakousi svátost potvrzení víry, namísto aby respektovala pravděpodobnější záměr křtu: že člověk sám vírou reaguje na Hospodinovo pozvání a přichází ke křtu.
Podobně jako církev reagovala na oranžském synodu roku 529 n.l. na Augustinovo učení o tom, že mnozí lidé jsou už předem vyvolení k zahynutí a nemohou s tím nic dělat, a vyvážila je učením, že naopak každý, kdo přijde k Bohu skrze křest či skrze modlitbu, toho Bůh neodmítne, bychom měli říci, že také nikoho nemůžeme křtem přinutit, aby uvěřil, když jej podrobíme křtu v nemluvněcím věku. Ano, křtěme děti a mějme svátost biřmování-konfirmace, ale neříkejme, že křest malých dětí zaručí, že uvěří. Stejně jako nemůžeme odsuzovat lidi, že je Bůh nikdy nepřijme, tak nemůže žádný člověk zaručit, aby někdo druhý uvěřil, zejména ne žádným církevním úkonem, kterému ho vystavíme -- víra je dar od Pána Boha. Křtěme děti a mějme biřmování, ale zdůrazněme, že podstatou křtu je naše modlitba, aby Bůh toto dítě přijal, odpustil mu a dal mu dar Ducha svatého -- to je vše, dále záleží na Pánu Bohu a na víře toho človíčka.
Ale nejvíce bych se přimlouval za to, abychom malé děti nekřtili a neuváděli je do zmatku, protože jim nejvíce pomůžeme tím, že se za ně budeme modlit, aby pochopili, že Pán Bůh se křtem čeká, až se k němu sami obrátí ve víře. Pokud pak budou chtít reagovat už v pěti letech, není problém -- ale ať je to jejich víra a jejich vlastní odpověď na Boží volání.
Poznámka 05: S otázkou křtu souvisí otázka dědičného hříchu. Otcové církve velmi zdráhavě přiznali, že ze staré tradice přichází svědectví o křtech dětí -- ale nevěděli, co si s tím počít, jak křest dětí vyložit. Za prvé, Ambrož (a Augustin jej šířil dále) uzavřel, že bezhříšnost Ježíše souvisí s tím, že se narodil z panny Marie, tedy bez přispění muže -- s tím se šířil výklad, že dědičný hřích přichází skrze muže, je nějak skrze mužské otcovství fyzicky předán. Dnes bychom měli přiznat, že tento výklad je bizarní -- jak to je bizarní, že předání hříchu se omezuje jen na muže, jako by ženy hříšné nebyly, tak to je bizarní, že početí v Marii zaručuje Ježíšovu bezhříšnost, jako by Bůh jako Ježíšův Otec nebyl důležitý.
Ale u Ježíšova početí nicméně lze zůstat a tuto otázku vyřešit lépe: protože Ježíš se mohl narodit v lůně Marie (a v tomto světě), měli bychom přiznat, že instituce dědičného prvotního hříchu předávaného fyzicky neexistuje, je to jen mylný výklad. Namísto toho je zde důležité Ježíšovo napojení na Boha Otce -- byl Božím Synem, a tedy jeho vztah s Bohem byl nepřerušený, na rozdíl od vztahu nás lidí, kteří jsme od pádu Adama byli a) odtrženi od duchovního spojení s Bohem, které zde na zemi bylo před pádem, a b) ve své mysli srdci i ve vnějším světě jsme se stali mnohem náchylnější útokům hříchu. (toto je ve shodě a AV-2-1, že lidé se rodí bez bázně Boží a důvěry v Boha -- že toto "odpojení" od Boha je vede ke hříchu, už není v AV konkrétně napsáno, ale je to můj závěr). Tedy spíše než že bychom si už od Adamova pádu něco navíc předávali (dědičný hřích), nám lidem bez Boha něco chybí či jsme náchylnější k útokům hříchu na naše srdce (podobný výklad i Paul Ricoeur: Život, pravda, symbol, kapitolka o dědičném hříchu).
Za druhé, podobně bizarní je závěr Cypriána (200-258 n.l.), že křest nás zbavuje dědičného hříchu, a proto nemáme čekat až do osmého dne života dítěte, ale pokřtít dítě co nejdříve. To je vlastně v rozporu s hlavním poselstvím AV, že Boží milost odpuštění hříchů se odehrála díky zásluhám Ježíše Krista v jeho smrti za nás. Namísto abychom věřili, že nejen dědičný hřích, ale i ostatní hříchy zahladil Ježíš Kristus svou smrtí, rozmělňujeme toto poselství a myslíme se, že aktem křtu vylepšíme nějak situaci nemluvněte před Bohem. Je to mylný výklad spojený s mylným pohledem na dědičný hřích, kterým jen vyprazdňujeme Kristův kříž (viz AV-3-1: Ježíš Kristus byl obětí nejen za prvotní vinu, ale za všecky hříchy, kterých se lidé dopouštějí). Určitě se můžeme za děti modlit, aby je Bůh chránil, ale nejlépe uděláme, když jim při výchově budeme sdělovat poselství Písma, které vychovává k důvěře Bohu.
Poznámka 06: Podobně bychom mohli mluvit o večeři Pánově, kterážto diskuse byla i v 16. století velmi živá -- ale samotné AV nese toto napětí, když sice v oddíle 10-1 zmiňuje pouze technickou věc, že při Pánově večeři je přítomné pravé tělo a krev Ježíše Krista, ale současně v oddíle 24-7 konečně přizná i výklad této večeře: Ježíš Kristus přikazuje zachovávat tuto večeři, aby si přijímající připomínali jeho dobrodiní (nejen jeho smrt, ale i co tato smrt přinesla), a aby toto dobrodiní přímo zakoušeli.
Don Carson, Exegetical Fallacies, str. 57-60, uvádí, že při výkladu Ježíšovy věty "Toto je mé tělo a moje krev" někdy příliš omezujeme význam slovíčka JE, zatímco ono (i v Bibli samotné) se používá na několika různých rovinách: i) totožnost celku či části (Římanům 7,7: JE zákon hříchem? Jan 1,1: to slovo BYLO Bůh); ii) vlastnost, atribut (Marek 10,18: Nikdo NENÍ dobrý, jedině Bůh); iii) příčina (Římanům 8,6: mít tělesnou mysl JE smrt ; iv) podobnost (Jakub 3,6: jazyk JE oheň; Matouš 26,26-28: Ježíš říká: toto je mé tělo); v) naplnění proroctví (Skutky 2,16: Toto JE to, o čem mluvili proroci). Katolické výklady až příliš rychle podle Carsona omezily sémantický rozsah slova JE na odstín (i), tj.totožnost, ale to je lingvistická metodologická chyba, protože při prvotním chybném vymezení sémantického rozsahu už se pak někdy správného výkladu nelze dobrat. Klasické protestantské výklady berou při výkladu verše Mt 26,26 sémantický odstín (iv), tj. podobnost.
Poznámka 07: Ale celé AV už je širokým záběrem, vytváří učení na základě řady míst -- nutno říci, že v mém pokusu o sestavení podobného vyznání dnes řadu věcí zmíněných v AV vypustím, naopak některé věci přidám, zejména ty, které jsou v souladu s poznámkou 2.
Poznámka 08: Měli bychom přiznat, že v průběhu 500 let od Augsburského vyznání reformace církve a učení zase pokročila. Zatímco AV-12-2 odsuzuje novokřtěnce, kteří říkají, že ti, co byli jednou ospravedlněni, nemohou ztratit Ducha svatého ... dnes bychom měli říci, že práci Pána Boha v lidských srdcích bereme vážně a že nelze jen tak snadno říci, že ti, kdo uvěřili a přijali odpuštění hříchů a dar Ducha svatého, mohou jen tak o tento dar přijít. To bychom mohli také tvrdit, že Ježíš Kristus byl Boží Syn jen zdánlivě (tzv. adopcianismus) a že o Ducha svatého přišel před svým ukřižováním -- vždyť přece také vyznáváme (Chalkedon), že v Ježíši byla božská a lidská přirozenost spojena nerozlučně. Proč by tomu mělo být jinak při narození věřícího z Ducha? V tom je AV nedůsledné, že na jedné straně mluví o narození z Ducha, a na druhé straně je popírá a naznačuje, že se lze "odnarodit". Jistě nevidíme do srdce druhého člověka, ale můžeme vidět do svého vlastního srdce a vědět o působení Ducha jako součásti života víry. Charakterem Kristových zásluh, které AV tolik zdůrazňuje, přece je, že jsou to zásluhy platící jednou provždy.
Podobnou diskusi bychom mohli vést v řadě bodů, ale pro tuto chvíli už s tím přestanu. Je také vídět, že některé věci Augsburského vyznání bychom dnes zařadili k těm méně nutným či okrajovým pro křesťanský výklad, na které existuje více názorů. Například AV zavrhuje premilenianismus v oddílku 17.1 -- to je jeden z několika výkladů zmínky o tisíciletém království, nevyžadoval bych, aby se všichni shodli, že je nesprávný, protože některé křesťanské skupiny dnes jej zastávají. To ostatně bude řečeno v článku o autoritě Písma v následujícím pokusu o vyznání jádra křesťanské víry, že některé části výkladu Písma jsou klíčové, jiné naopak okrajové nebo dosud neuzavřené-nezformulované.
c) Nová formulace křesťanského vyznání v duchu Augsburgu
Pokusme se nyní zachytit ducha Augsburského vyznání v podobném vyznání v šesti článcích dnes v roce 2025, kde bude v každém bodě zachováno určité napětí, ale každý bod bude mít též obsah vyplývající pro nás lidi, jak bylo v dobré zprávě skrze víru předáno (biblické citace budou vzaty z Českého studijního překladu, ČSP 2009)
(to, co následuje, má rozsah cca 8 stran v souboru pdf):
Článek 01, o Bohu Stvořiteli a úkolu pro člověka být obrazem Boha: Křesťanské církve jednomyslně učí, že Bůh je jediný, a přece ve třech osobách (Otec, Syn a Duch), které jsou věčné, téže moci a podstaty -- žádná z těchto osob není částí-vlastností někoho jiného, ale má své vlastní bytí. Tyto tři osoby mají mezi sebou navzájem dokonalý vztah a jednotu, proto mluvíme o jediném Bohu.
Bůh stvořil a udržuje všechny věci; zejména stvořil nás lidi, abychom byli jeho obrazy a místovládci na zemi, na kterou nás postavil (Genesis 2,15) a i po našem pádu do hříchu nás stále volá, abychom byli odpovědnými správci země a vzpírali se hříchu (Genesis 4,7: hřích po tobě bude dychtit, ale ty máš nad ním vládnout).
Ježíš Kristus je tím plným obrazem Boha, z nějž Boha poznáváme, se kterým máme žít i dnes a který máme dál šířit -- ne snad že bychom měli přesně opakovat jeho činy, jako např. plavit se po Galilejském moři nebo vyhnat z chrámu obchodníky, ale jsme voláni dělat věci, které pramení z našeho vztahu s ním, vzkříšeným a vyvýšeným Ježíšem Kristem, a z růstu do Ježíšova charakteru, jak nám byl v Písmu předán (Jan 15,8: Ježíš říká: Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky; Efezským 4,11-13.17-24).
Duch svatý při chází do našeho srdce ve chvíli, kdy jsme narozeni znovu, narozeni z Ducha -- Duch Kristův i Duch Otcův přichází od Otce i Syna, dává nám je poznat (Jan 14,23-26), spojuje nás s nimi a posiluje-povzbuzuje do života podle obrazu Boha (Efezským 3,14-19; 2. list Korintským 3,18: my všichni, spatřujíce s odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle, jsme proměňováni v týž obraz, od slávy k slávě, jako od Pána Ducha).
Článek 02, o Ježíši Kristu Učiteli, Zachránci i Králi: Křesťanské církve jednomyslně učí, že Ježíš Kristus je zároveň dokonalý v božství a zároveň dokonalý v lidství, ve všem nám podobný kromě hříchu. Je věčným Božím Synem, ale na tomto světě v těchto posledních dnech se narodil z Marie panny pro nás a pro naše spasení jako člověk. Tyto dvě přirozenosti -- božská i lidská -- svým spojením v Kristu nijak neruší svou rozdílnost; nedochází k jejich smíšení, pouze jsou nerozlučně spojeny v osobě Ježíše Krista.
Kristus, světlo ze světla, přišel, aby lidem dal poznat Boha Otce (Jan 14,8-9, Filip říká Ježíši: Pane, ukaž nám Otce ... Ježíš: Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty jsi mne nepoznal? Jan 1,18: Boha nikdy nikdo neviděl -- jedinečný Bůh (Syn), který je v lůnu Otce, ten nám o něm pověděl). Ježíš Kristus zjevuje Boha Otce svou moudrostí i svými činy a vyzývá lidi, aby ho následovali a učinili ho svou životní cestou (Jan 8,12: Ježíš k nim promluvil: Já jsem světlo světa. Kdo mne následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života; Jan 14,6: Ježíš mu řekl: Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepříchází k Otci než skrze mne). To je výzva pro nás, abychom poznávali Boha skrze Ježíše Krista.
Ježíš Kristus, tento Bůh i člověk, trpěl a zemřel, aby s námi smířil Otce a byl obětí za všechny hříchy, kterých se lidé dopouštějí. Ježíš Kristus, řečeno ekonomickými termíny, zaplatil výkupné za naše hříchy jednou provždy; takže i když se nemůžeme spoléhat na své zásluhy a síly, můžeme věřit v zásluhy Ježíše Krista -- že Kristus svou smrtí učinil Bohu zadost za naše hříchy. (Matouš 20,28: "Syn člověka nepřišel, aby si dal posloužit, ale aby posloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé"). To je výzva pro nás, abychom se spoléhali na zásluhy Ježíše Krista pro odpuštění našich hříchů.
Ježíš Kristus třetí den po své smrti vstal z mrtvých, vstoupil na nebe a sedí po pravici Otce; kraluje nad stvořením; posvěcuje věřící tím, že do jejich srdce sesílá Ducha, aby je obživoval-povzbuzoval-zmocňoval. Ježíš Kristus je král a Bůh, který nás proměňuje. Na konci historie se vrátí jako Soudce, vzkřísí mrtvé lidi a bude soudit, co je v lidech skryto. To je výzva pro nás, abychom čerpali sílu z Kristova Ducha.
Článek 03, o lidském hříchu a Boží milosti: Křesťanské církve jednomyslně učí, že bez Božího Ducha a Božího požehnání člověk nemůže obstát ani v občanském životě, protože i obyčejné situace práce, rodiny, přátel, hospodaření a řemesla nelze bez Boha prožít nesobecky či bez služby různým modlám (nepravým bohům) -- jen Boží dotek může proměnit naše srdce a dát vyrůst jak důvěře v Boha, tak i nesobeckému životu v té správné podstatě našich činů (víra je dar). Na druhé straně, jestliže přijdeme k Bohu a k Ježíši Kristu třeba i právě teď s prosbou o odpuštění hříchů a sílu i jen k tomu obyčejnému praktickému životu, či jen s prosbou, abychom nebyli sami, Bůh nás nevyžene a on sám vejde do našeho života skrze Ducha svatého, kterého nám dá (Bůh chce, aby všichni lidi byli zachráněni a dostalo se jim pomoci (Hebrejům 4,16: přistupujme s důvěrou k trůnu milosti, abychom přijali milosrdenství a nalezli milost ku pomoci v pravý čas)).
Všichni lidé jsou od narození bez bázně Boží a důvěry v Boha, v srdci jim snadno vyroste zlá žádost. Toto odpojení od Boha vede k hříchu, který vede ke věčné smrti u těch, kdo se Duchem nenarodí znovu. Člověk se nemůže před Bohem a budoucím soudem ospravedlnit vlastními silami. Jsme sice svobodní a můžeme studovat, pracovat, ženit se a vdávat, mít přátele, učit se řemeslu, věnovat se kultuře či politice, ale bez Ducha svatého nemáme sílu dělat spravedlnost Boží, jako je milovat Boha a plnit Boží přikázání v té správné podstatě činu; na veškerém našem jednání je stín sobectví či soběstřednosti. Nenávidíme Boha, nebo jej přinejmenším nechválíme a nic dobrého od něj neočekáváme. Náš hřích současně zraňuje Boha, ale též rozbíjí něco v nás, našem světě a našich vztazích s druhými.
Jen samotný Boží dotek v našem životě může způsobit víru, Boží bázeň, důvěru k Bohu, trpělivost. Vracíme se k záměru, kvůli kterému nás Bůh stvořil: abychom byli zakotveni ve vztahu s ním a z něj čerpali pro život zde na zemi tady a teď, proměnili svůj vztah k práci i ke druhým lidem -- abychom se vrátili k té lidskosti, která vychází z Boha, a žili podle charakteru Ježíše Krista, který v sobě nechal v plnosti žít Božího Ducha. Chválíme Boha, voláme k němu, víme, že jsme v jeho péči, čekáme od něj dobré věci. V důsledku tohoto doteku Boží milosti se otevíráme záměrům Boha, protože víme, že jsou dobré pro nás, pro náš svět i pro druhé lidi. Poprosíme skrze křesťanský křest (nebo skrze víru potvrdíme význam křtu, který jsme přijali v dětství), aby Bůh pro Kristovy zásluhy odpustil naše hříchy a dal nám Ducha, díky kterému budeme poznávat Boha Otce i Boha Syna a žít z jejich sil sami se sebou, v našem světě, práci i v mezilidských vztazích -- aby veškeré naše jednání ovlivňovala láska vylitá v srdci skrze Ducha svatého. Boží milost skrze víru v Ježíše Krista dává dobrý základ pro praktický život v tomto světě a zapojení v něm a také naději, že pro Kristovy zásluhy budeme s Bohem žít věčný život.
Článek 04, o církvi jako prostředku milosti: Křesťanské církve jednomyslně učí, že církev nevyřeší všechny naše problémy, ani nás nenaučí všemu, čemu se v životě potřebujeme naučit; církev je jen prvním krokem na cestě víry, že nám víru a Boží milost zprostředkuje. Na druhé straně, církev začíná ten uzdravující proces našeho života s Bohem, který je i jádrem dobrého zapojení do života v tomto světě tady a teď. Církev zprostředkuje Písmo, jeho výklad a Boží milost skrze víru -- dává nám zkušenost skupiny, ke které mluví Bůh a která na jednání Boha reaguje. Církev zprostředkuje, že Bůh v Ježíši Kristu přichází k nám lidem, dává se nám poznat, odpouští nám, pečuje o nás a vede nás -- vyzývá nás k následování Ježíše Krista skrze Ducha svatého, kterého nám dává. Poté, co nás oslovil Bůh a jednal v našem životě ve křesťanském shromáždění, je pak na nás pokračovat doma, v práci i všude jinde v tom, jak Bůh v Kristu skrze Ducha oslovuje nás osobně a jaký to má dopad pro náš život, práci, druhé lidi. Církev je tedy pokračujícím kompasem a povzbuzovačem na cestě víry skrze Ducha -- bez zdravého zapojení v církvi život víry není možný. Bez zdravého zapojení do vztahů s křesťany se víra nikdy nepřenese dál do našeho života: povzbuzujme se k lásce, víře a naději; povzbuzujme se ke skutkům víry; zprostředkujme zpověď jeden druhému se závazkem důvěry; učme se novým věcem ve víře jeden od druhého.
Pro dosažení a rozhojnění víry je v církvi vyučována dobrá zpráva a jsou podávány svátosti -- Duch svatý takto v účastnících působí a rozhojňuje víru, že Bůh pro Krista ospravedlňuje hříšníky. Svátosti mají svou platnost, i když jsou vysluhovány hříšníky, protože Ježíš Kristus je přikázal a on sám stojí za jejich pravostí a významem:
Svátost 0, Písmo, které působí víru: Hlavní svátostí je Boží Slovo, spojené s Boží Přítomností; bude mu věnován speciální článek.
Svátost 1, křest: Při křtu prosíme Boha Otce a Pána Ježíše Krista i) o odpuštění hříchů, aby své zásluhy vztáhl i na nás; ii) o přijetí do církve; iii) o dar Ducha svatého k novému životu.
Svátost 2, večeře Pánova: připomínáme sobě i druhým a prožíváme dobrodiní plynoucí ze zásluh Ježíše Krista: že se nám pro smrt Ježíše Krista odpouštějí hříchy.
Svátost 3, zpověď: Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni (list Jakubův 5,16): ne nutně faráři, ale bratru a sestře ve víře, ke kterému máme důvěru. Vírou máme věřit rozhřešení jako hlasu z nebe -- věříme v Kristovy zásluhy. Není nutné přitom vypočítávat všechny hříchy, jen ty, které máme na srdci (Bůh nás očišťuje ode všech hříchů, i od těch, na které si nevzpomeneme či které si neuvědomíme).
Svátost 4, pokání: I nadále v celém průběhu života na svůj hřích reagujme zdrceností svědomí, ale i vírou pocházející z dobré zprávy, že se nám pro Krista odpouštějí hříchy (víra potěšuje svědomí a vysvobozuje z hrůz).
Křesťanské církve jednomyslně odsuzují ty, co učí, že svátosti ospravedlňují ex opere operato (= úkonem samotným). Ani samotná mše, ani křest svým vykonáním nezahlazuje hříchy, ale pouze víra v Kristovy zásluhy. Žádnou svátostí nelze druhému člověku vnutit Boží milost a dar víry. Na druhé straně, jestliže ke svátostem přistupujeme ve víře, tak Bůh nám hříchy odpouští a sesílá svého Ducha (Skutky 2,37-42) -- Bůh svou milostí obnovuje našeho ducha a sesílá Ducha svatého, a Duch svatý jednou provždy přijatý už neodchází z našeho života (Efezským 1,13-14; Efezským 4,30).
Je důležité, aby církev učila o víře, že naše skutky nemohou usmířit Boha a získat nám odpuštění hříchů -- této milosti dosáhneme jedině skrze víru v Ježíše Krista, bez vlastních zásluh. Nepřidávejme k milosti Boží hlásané a vysluhované další věci jako povinnosti, které tuto milost zatemňují: tradicí vytvořené svátky, posty, pouti, ctění svatých, růžence, mnišství -- nepokládejme tyto věci za vyšší způsob života s Bohem, jako bychom si jimi zasloužili přijetí u Boha. Církev (jako instituce) se také nemá vměšovat do státní moci a státní správy, nemá mít moc navrhovat lidi do úřadu, rušit zákony úřadů a mařit zákonnou poslušnost -- moc církevní a moc světská se nemají směšovat.
Kromě přijetí odpuštění svého hříchu se v církvi učme i odpustit bolest, kterou nám způsobili jiní: Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní a odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám (Efeským 4,32). Někdy prožíváme tolik bolesti, spojením různých situací v životě, že nás to hrozí zahltit; pochybujeme i o samotném Bohu, zda je dobrý -- učme se od Jóba, který přišel o všechno, a přece to nebylo kvůli jeho hříchu; učme se od Ježíše Krista, který trpěl, ale nehrozil a vkládal vše do rukou Boha Otce, který má dobré záměry -- znevýhodnil sebe sama, aby poslechl Boha Otce a sloužil druhým; po své smrti byl vzkříšený a vyvýšený k Bohu Otci a vešel do slávy.
Článek 05, o Písmu jako prostředku autority: Církev pod vedením Ducha svatého sepsala závazné texty Nového zákona a přijala závazné texty Starého zákona jako Písmo -- svědectví o jednání Boha v historii a o víře jednou provždy odevzdané Božímu lidu. Písmo je tou hlavní svátostí, společně s přítomností a působením Otce a Syna skrze Ducha svatého v církvi. Na jedné straně, v Písmu nenajdeme odpovědi na všechny své otázky, ani se nedozvíme, jak jednat v každé situaci. Přesto v Písmu najdeme svědectví o pohledu víry na svět, svědectví o působení Boha uprostřed Izraele poté, co on vyvedl Izrael z egyptského otroctví, svědectví o působení Ježíše Krista uprostřed lidí (jak dává lidem poznat Boha, jak zaplatil svou smrtí za naše hříchy, jak byl vzkříšený, odešel k Otci a seslal Ducha, skrze kterého nás učí a proměňuje). v Písmu najdeme klíčové věci o Bohu, Synu a Duchu, o podstatě člověka a hříchu, ale i o záchraně; o tom, co je podstatou žití v tomto světě (ne vše, ale ty základní podněty a důvody, jak jednat ve vztahu k Bohu, k práci, ke světu, ale i k sobě samému a k druhým lidem). Písmo nás přivede k Bohu, se kterým nebudeme sami a který má pro náš život dobré záměry a chce nám pomoci. Ježíš řekl (Matouš 7,13-14): Vejděte těsnou branou, protože široká je brána a prostorná cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kteří jí vcházejí. Jak těsná je brána a zúžená cesta, která vede do života, a málo je těch, kdo ji nalézají!
Bůh nám v Písmu předává důležitá vodítka pro víru, život církve i život občanský, například:
Kristova oběť učinila zadost za všechny hříchy (Židům-Hebrejům 10,10-14). Mešní oběť způsobuje ospravedlnění? To je v rozporu s Písmem, které učí, že jsme před Bohem ospravedlněni vírou v Ježíše Krista -- hříchy se nám odpouštějí kvůli Kristu.
Večeře Pánova má být podávána každému "podobojí", tj. víno i chléb. Dosvědčuje to Písmo (1. list Korintským 11,20-29) i otcové prvních pěti století křesťanské církve (Cyprián (200-258 n.l.): Lidu byla podávána krev Páně; Jeroným (342-420 n.l.): kněží slouží svátosti a rozdělují lidu krev Kristovu.
Kněží se mají chránit před cizoložstvím-smilstvem a komu je těžké být svobodný, ať vejde do manželství (1. list Korintským 7,2-9; biskupové v křesťanské církvi byli odjakživa ženatí (1. list Timoteovi 3,2); Pavel nazývá ďábelským učení, které zakazuje ženit se (1. list Timoteovi 4,1-3)).
Závazky postů-svátků-obřadů nejsou nevyhnutelnou bohoslužbou: Učení nařizující zdržovat se pokrmů je ďábelské (Římanům 14,17; 1. list Timoteovi 4,1-3; žádný nesuď druhého pro pokrm či ustanovení o svátcích a sobotách (Koloským 2,16)).
Písmo nás nikde nevede, abychom udržovali blízké sexuální svazky muže s mužem či ženy se ženou, naopak vždy vyzdvihuje manželství muže a ženy jako důležitou charakteristiku mezilidského soužití.
Písmo dává klíč k autoritě jak při budoucím jeho výkladu, tak při korekci výkladů minulých: To křesťanské učení Písma je správné, které je v souladu s učením všech apoštolů v Novém zákoně. Pomocným kritériem je, zda první křesťanští učitelé 1.-5. století n.l. byli ve výkladu daného oddílu z Písma či daného tématu jednotní. V řadě věcí je lepší výklad Písma "nedotahovat do konce" a přiznat, že některé věci nevíme, než nechat jednotlivce nebo většinu o výkladu rozhodnout. Čestné je nejisté body výkladu Písma zrušit jako závazné (pro život a věrouku) a uznat, že text Písma v dané věci nedává dostatečný podklad.
Učení o bezhříšnosti Marie, matky Ježíšovy, je v rozporu s učením Písma, že nikdo není spravedlivý či bezhříšný před Bohem, kromě Ježíše Krista. Nesprávné učení o Marii se spíše v tomto ohledu vyvinulo ve spojení s nesprávným výkladem významu dědičného hříchu (prvotního hříchu), jako něčeho, co je fyzicky předáváno dětem od rodičů -- namísto toho lze říci, že jestliže "dědičný hřích" je spíše jakési nespojení s Bohem, tj. přetržení duchovního pouta lidí s Bohem, lze dobře chápat, že Ježíš se mohl narodit v těle Marie, ale protože jeho spojení s Bohem Otcem bylo duchovního charakteru, měl ho jen on, ale Marie ne.
Učení o fyzickém nanebevstoupení Marie, matky Ježíšovy, je podle Písma i podle církevních otců prvních pěti století církve nepodložená věc. S Písmem je tato skutečnost spíše v rozporu, protože nikde v Bibli se nemluví o fyzickém vzetí člověka do nebe kromě Enocha, Eliáše a Ježíše. Jediná zmínka o zachráněných křesťanech v nebi se nachází v knize Zjevení, a tu většina církví vykládá, že se jedná o vidění věcí budoucích (tedy k fyzickému nanebevstoupení Marie došlo, jestliže došlo k fyzickému nanebevstoupení všeho zemřelého Božího lidu -- to ovšem církve v souladu s Písmem vykládají jako věc budoucnosti).
Článek 06, o skutcích víry a občanském životě: Odpuštění hříchů u Boha dosahujeme vírou v Krista, nikoli vlastními zásluhami. Tedy naše jednání před Bohem nemá mít záměr zasloužit si milost či učinit zadost, ale vyvěrá z Ducha svatého, kterého jsme přijali vírou. Naše učení nebrání dobrým skutkům ve vztahu k sobě, druhým, k Bohu, k práci, ke světu, ale ukazuje, jak k nim dojít -- bez víry nedokážeme obstát ve svých činech a jsme zotročeni-zaměstnáni sami sebou (jsme svým vlastním bohem), nebo nás ovládá jiný bůh než Bůh Otec, Ježíš Kristus a Duch svatý (někdo nebo něco je pro nás modlou) a nejsme "volní" pro dobré skutky. Ježíš řekl: Beze mne nemůžete činit nic (Jan 15,5); tím bude oslaven můj Otec , když ponesete hojné ovoce a stanete se mými učedníky (Jan 15,8).
Má se za to, že křesťan má trávit život na křesťanských setkáních-akcích, ale to není pravda: Otec ať vychovává děti, matka ať rodí, vládce ať spravuje stát, manžel ať žije v manželství, úředník ať žije úřadem! Občanský život též stvořil Bůh, tedy křesťané mohou, ba musí zastávat úřad, konat soudy, podle práva válčit, uzavírat smlouvy (kupovat, prodávat), mít majetek, přísahat na výzvu úřadů, ženit se, vdávat se, studovat a vzdělávat se. Křesťan nemá opouštět hospodářství a rodinu a má se zapojit do občanského života. Pravá služba Bohu znamená zapojit se do života společnosti -- mnozí si mysleli, že jsou druhořadými křesťany, jestliže mají rodinu, mají světské zaměstnání, věnují se obchodu; ale služba Bohu znamená ukazovat na charakter Boha svým zapojením v pracovním, občanském a rodinném životě.
To neznamená, že nemáme snášet utrpení: Existuje utrpení pravé a vážné -- být prozkoušen trápeními, být ukřižován s Kristem, a přece dobře plnit rodinné, pracovní a občanské věci (ze síly, kterou čerpáme od Ducha svatého). Každý křesťan má ukazňovat své tělo a pilně pracovat -- ne proto, aby si zasloužil odpuštění hříchů, ale aby byl připraven na duchovní věci i na občanské povolání. Nezavrhují se posty a kázeň samotné, ale lidská ustanovení, která předpisují určité dny na posty a absenci pokrmů s nebezpečím pro svědomí, jako by takové skutky byly nutné samy o sobě.
