Malý přehled církevních otců a velký výbor z jejich díla
Břetislav Fajmon ?.?.2024
Toto je devatenáctý článek chronologicky v sérii Poznámky k Bibli a třetí článek (V03) v podsérii Vyznání křesťanské víry. Budeme se oběma věcem věnovat v opačném pořadí, než je uvedeno v nadpisu:
V současné době se nově překládají a komentují velké části díla církevních otců i v češtině či v knihách, kde na jedné straně je originál a na druhé český překlad (vydav. oikoumené, Knihovna raně křesťanské tradice). Ovšem dílem široce zpřístupňujícím základní spisy rané církve mám na mysli dílo v angličtině, a sice 38 svazků z protestantského prostředí (asi 22 tisíc stran) pod editorem Philipem Schaffem z konce 19. století Early Church Fathers, na uvedeném odkazu v pdf souborech nebo html souborech (které lze například přeložit jako internetovou stránku do češtiny), podle potřeby. Třebaže už jsou to starší překlady, je to dobrý počáteční bod raně křesťanských textů a jsou všechny na internetu:
Přednicejští otcové (ANF = Anti-Nicene Fathers, tj. autoři do roku 325 n.l., kdy se konal Nicejský všekřestanský koncil) ... devět svazků a jeden svazek indexů, publikováno 1867-1873;
Nicejští a ponicejští otcové - série I (NPNF1 = Nicene and Post-Nicene Fathers, series I) ... čtrnáct svazků, z toho osm svazků Augustin (354-430) a šest svazků Jan Zlatoústý (cca 347-407); publikováno 1886-1889; chronologicky tito autoři patří až za desátý svazek druhé série (chronologicky: ANF1-10, NPNF-2.1 až NPNF-2.10, NPNF-1.1 až NPNF-1.14, NPNF-2.11 až NPNF-2.14), ale byli vydáni dříve, protože svým počtem i hloubkou spisů měli největší vliv.
Nicejští a ponicejští otcové - série II (NPNF2 = Nicene and Post-Nicene Fathers, series II) ... čtrnáct dalších svazků, seznam viz předchozí odkaz u série I, publikováno 1890-1900; z toho prvních deset svazků se týká 4. století, poslední čtyři svazky období cca 400-787 n.l., končí tedy sedmým všekřesťanským koncilem, tzv. Druhým nicejským koncilem r. 787. Z toho Jan z Damašku ve svazku devátém je anachronismus ve 4. století, Jan z Damašku žil totiž až v osmém století, ale jeho dílo je důležitým dochovaným pokusem o přehled učení 4. a 5. století napsaný o tři století později.
Odkazy na svazky díla Early Church Fathers (prohazuji se snahou o chronologické řazení autorů; přitom tučným písmem značím zkratku knihy jako doporučení pro případného čtenáře tohoto výběru, který nemá čas číst všechny svazky :-)):
ANF-08: Různé z druhého a třetího století: Odkaz dvanácti patriarchů, výpisky Theodotovy, dva dopisy o panenství, pseudoklementská literatura, apokryfy z Nového zákona, dekrety, memoáry z Edessy a další syrské prameny, další texty druhého a třetího stol.
ANF-09: Různé ze druhého a třetího století podruhé: Petrovo evangelium, Petrova apokalypsa, Taciánův Diatessaron, Klementovy listy (plné znění), Origenovy promluvy k Matoušovi a Janovi.
Dalším pokusem v ucelené sérii je 26 svazků z katolického prostředí Fathers of the Church (FOTC) z let 1947-1954, později vydávány další díly, dnes je svazků více než 140 a přibývají další, ty nejstarší už jsou přístupné v pdf souborech na internetu, ale ne všechny, protože se vydávají novější reprinty ke koupení (následující uspořádání je chronologicky podle autorů):
Jen krátký pohled na předchozí seznamy církevních otců nás může naplnit zděšením. Jména jen lehce se lišící (Dionýz, Dionýzius, Pseudodionýz), některá se opakující s různými přívlastky (Klement Římský, Klement Jeruzalémský, Klement Alexandrijský), nás přirozeně vedou k otázce, zda tato jména má smysl si pamatovat a jejich díla má smysl číst. Odpověd je ano, přinejmenším na druhou otázku, stejně jako má smysl číst díla o historii matematiky, techniky, filosofie a dalších oborů lidské existence: pochopení minulosti nám může pomoci žít náš život v přítomnosti (či vidět důležitost, smysl a směr každé z uvedených oblastí).
A co se týká odpovědi na první otázku (zda má smysl jména raných křesťanských píšících autorů si pamatovat), právě proto jsem se rozhodl sestavit druhou polovinu této stránky: S cílem navrhnout v této záplavě více než sta jmen základní orientaci zhruba u dvaceti křesťanských otců století druhého až pátého. Jedná se jen o malé medailonky s úvodními informacemi a seskupení těchto prvních křesťanských píšících autorů do trojic či čtveřic chronologicky i místně, i když oni se mnozí vyskytovali i na více místech. Určitě jsem na některého důležitého zapomněl a naopak dodal i někoho méně známého. Nicméně těchto 22 jmen poskytuje základní dělení oblastní i chronologické, do kterého snadno doplníte jména dalších raných křesťanů, jestliže budete tento přehled rozvíjet. Tak tedy, rozdělíme tuto exkurzi po 22 jménech na šest částí zhruba místně i zhruba chronologicky:
A) Křesťanští autoři západu 2. století
Mezi nejznámější patří Justin Mučedník (100-165), Ireneus z Lyonu (140-202), Tertulián z Kartága (160-220 n.l.) ... viz mapa jejich působení, vzata z Alister McGrath: Historical Theology, 2013 Wiley-Blackwell, str. 23 (místní jména na mapě jsou z dnešní doby): Justin je známý svým křesťanským působením v Římě a byl umučen v Římě; Ireneus sice pochází z maloasijské Smyrny, ale byl asi dvacet let knězem v Lyonu a pak aspoň deset let biskupem v Lyonu; Tertulián pravděpodobně vyrostl v Kartágu a celý život tam žil.
A1) Justin Mučedník (100-165 n.l.): Byl Řek narozený v Palestině (Samaří), od platonské filosofie konvertoval ke křesťanství a stal se obhájcem křesťanství nad všemi filosofiemi i nad judaismem. Cestoval a šířil křesťanství jako "pravou filosofii". V Římě založil filosofickou školu, po jednom filosofickém sporu byl předán správní moci a popraven i s několika svými žáky. Některá jeho díla byla ztracena, dochovala se První obrana, Druhá obrana a Dialog se Židem Tryfónem. Ve srovnání křesťanství s řeckou filosofií a judaismem Justin prohlašoval, že Ježíš Kristus je božský Logos, věčný řád, věčný rozum a pravda: Řečtí filosofové (Herakleitos, Sokrates) poznali jen semínka poznání (Logos spermatikos, rozesetá semínka pravdy), Logos se částečně zjevil v prorockých knihách Starého zákona a v historii Izraele, ale nejplněji se Logos projevil v Ježíši Kristu, v Ježíši Kristu přišla celá Pravda.
A2) Ireneus z Lyonu (140-202 n.l.): Vyrůstal v řecké křesťanské rodině ve Smyrně (dnešní Izmyr v Turecku) a slyšel kázání Polykarpa, který ještě slýchal kázání apoštola Jana. Potom více než třicet let působil na západě v Lyonu jako kněz a později biskup, věnoval se kázání a misii. Nejznámějším jeho dochovaným dílem je Proti herezím: Mluví zde zejména proti gnosticismu, ale při obraně proti heretickým výkladům křesťanské víry Irenej vykládá řadu věcí křesťanské víry. Za velké přispění Irenea se považuje to, že pomáhá najít odpověď na otázku, co je tím správným kritériem pro učení, které mají křesťané předat další generaci (Podle Pelikan, Catholic Tradition 100-600, str. 109-120):
a) apoštolské učení Nového zákona navazuje na Starý zákon (učení Starého zákona obsahuje "typy" jak církve, tak nebe; "zkoumat Písma" (Jan 5,39) znamená hledat důkazy, které Boží syn zasadil v Mojžíšově zákoně a Prorocích; křesťansví je naplněním slov Ducha vyslovených starozákonními proroky);
b) apoštolské učení NZ je jednotné (typickým znakem hereze je to, že povýší výrok jednoho apoštola nad autoritu výroků ostatních apoštolů; Petr i Pavel byli apoštoly téhož Boha!); a to nejen že je jednotné Písmo, ale i způsob, jak Písmu rozumět a žít jej (apoštolové předali nejen slova Ježíše, ale i život v jednotě ve svých sborech, tj. i kdyby apoštolové nic nenapsali, církev měla dál zachovávat tradici života, kterou jí apoštolové svěřili);
c) proto tradice, kterou má předávat církev, má být založena na životě-učení apoštolů a má být s ním jednotná.
A3) Tertulián z Kartága (160-220 n.l.): Vyrůstal pravděpodobně v Kartágu, prožil radikální obrácení k Bohu a měl za ženu křesťanku. Ve druhé polovině svého života byl Tertulián přilákán ke hnutí tzv. montanistů (podle vedoucího Montany) na základě jejich důrazu na pokání a mravní pravdivost a důrazu na nové promluvy Ducha svatého, které nabádají k mravní radikálnosti a opravdovosti. Za jeho velmi důležité dílo je považována obrana víry Proti Markionovi cca z roku 208 n.l., kde odkrývá Markionovo učení a vede ke správnému křesťanskému učení (podle Pelikan, Catholic Tradition 100-600, str. 71-81):
a) Markion tvrdil, že Bůh Starého zákona, stvořitel a přísný soudce, je někdo jiný než Bůh Nového zákona, milosrdný Otec Ježíše Krista; tak oddělil učení o záchraně od učení o jednotě Boha; na to Tertulián reaguje tak, že nesouhlasí a napětí křesťanského učení řeší jinak: věčný a neviditelný Bůh Otec s mocnými činy má Syna, který se stal pravým člověkem.
b) Markion tvrdil, že Ježíš Kristus nemohl být narozen z ženy a mít lidské tělo s výkaly, nýbrž přišel od Boha a měl tělo z hvězd, podobné Stvořitelovým andělům; trpěl jen zdánlivě, protože sám je neporušitelný, nezranitelný; to není až tak daleko od učení křesťanského, které mělo problém přijmout narození, utrpení a smrt nezranitelného. Církev se proti tomuto názoru vymezovala v následujících dvou stoletích;
c) Markion tvrdil, že Ježíš nepřišel Starý zákon naplnit, ale zrušit (slovesa v Mt 5,17 mají být přehozena); a tak musíme opravit křesťanskou víru, Starý zákon odstranit z Nového, dát důraz jen na Boží milost, a ne na zákon -- vytvořil tedy kánon spisů, ve kterých přijal jen Lukášovo evangelium a deset Pavlových listů, ale i odtud odstranil zmínky o autoritě Starého zákona a zmínky o tom, že Otec je Stvořitelem (na podporu svého konání citoval Galatským 1,8: Zpráva ostatních evangelistů je jiné evangelium). A co na to mainstreamová církev? Možná Markionův kánon ukázal i důležitost vytvoření novozákonního kánonu, vznikajícího už "zdola" na základě křesťanských spisů, které byly široce používány.
Tertulián je dále známý jako první křesťanský autor píšící v latině, tj. průkopnicky překládá a jako první používá v latině ekvivalenty řady řeckých slov z novozákonních spisů, ze Septuaginty (řeckého překladu Starého zákona) i od křesťanů píšících v řečtině.
B) Křesťanští autoři východu 3. století
Mezi nejznámější patří Klement Alexandrijský (150-215 n.l.), Origen (185-253), Eusebius z palestinské Cézareje (265-339) ... viz mapa jejich působení: Klement Alexandrijský byl učitelem na katechetické teologické škole v Alexandrii, která vzdělávala biskupy a diakony; jeho žákem byl i Origen, který nějakou dobu žil v Alexandrii, ale pak se pro neshody s biskupem přestěhoval do palestinské Cézareje a založil tam filosofickou a teologickou školu; a konečně Eusebius byl o dvě generace později biskupem v palestinské Cézareji a měl pravděpodobně k dispozici i knihy, které Origen odkázal církvi ve městě; to mu možná také pomohlo v jeho spise Historie církve, jehož první verzi snad dokončil kolem roku 300.
B1) Klement Alexandrijský (150-215 n.l.): Je známý pro tři hlavní díla, a sice Výzva Řekům (kde vyzývá k obrácení k Ježíši Kristu), Vychovatel (mluví k těm, kdo přijali Krista a byli pokřtěni, vede je cestou víry) a Stromata (či Koberce: různé další myšlenky a výzvy, dílo je nedokončeno). Zatímco nejobsáhlejší jsou Stromata, ze kterých je často citováno, já bych možná dal důraz na přečtení jeho Výzvy Řekům (zatím jen v angličtině?) a Vychovatele (viz česká série výše); Stromata jsou také nověji v češtině, viz seznamy děl české série výše. Jaroslav Pelikan charakterizuje Klementa Alexandrijského jako oddaného křesťana, který se nebál oslovit i řecké intelektuály, a nebál se filosofických výzev a jazyka, proto je jeho dílo pro normální lidi někdy těžko pochopitelné. Mnozí citují z jeho nejrozsáhlejšího díla Stromata, ale spíše jsem "začal od začátku" a začetl se do jeho Výzvy Řekům (jestli někdy bude čas, kousek třeba přeložím i do češtiny), a je to srozumitelné čtení, podobně nekompromisní ke kultuře řecké, aby slyšela evangelium o Ježíši Kristu, jako později bude kázat Jan Zlatoústý. Vychovatel navazuje promluvou k těm, kdo uvěřili Ježíši Kristu a nechali se pokřtít, a vede k životu víry v praktických oblastech života.
Výzva Řekům (jiný název též: Pobídka Řekům) velice ostře napadá hřích, ale vždy nezapomene ujistit, že Pán Bůh přijme i toho nejhoršího hříšníka. Tak se velmi liší od učení gnostíků (že jen někteří jsou vyvoleni k záchraně, jiní, ani kdyby se rozkrájeli, nemohou být zachráněni) -- sice použil slova "gnostik", ale v křesťanském významu: že Ježíš Kristus přišel zachránit všechny lidi a nikoho předem nevylučuje (a tak každý může z Boží milosti "dosáhnout" tohoto poznání). Klement Alexandrijský byl učitelem a později vedoucím Alexandrijské školy pro katechumeny (nové věřící, kteří se připravují na křest).
B2) Origen (185-253 n.l.): Podobně jako Klement Alexandrijský, i Origen byl učitelem v Alexandrijské škole pro katechumeny; poté, co císař školu zavřel (a možná i pro další neshody s biskupem v Alexandrii) Origen odchází do palestinské Cézareje, kde vykládá Písmo kněžím, později je v Cézareji vysvěcen na kněze. Alexandrijský biskup odmítá Origenovo kněžství a exkomunikuje jej, ale církev v Cézareji nikdy Origenovu exkomunikaci nepřijme a má jej ve vážnosti. Církev přesto později odmítla Origenovo učení o preexistenci duší, že totiž duše existovaly před pozemským životem, a pádem, ke kterému došlo v těch duchovních světech, se ocitly uvězněny v těle na zemi, za trest. Toto učení je opravdu v rozporu s Biblí, protože Bible říká, že k pádu člověka do hříchu došlo až zde na zemi (viz Genesis 1 až 4), tedy hmotný svět i lidé v těle byli původně stvořeni dobří, tj. život duše a těla ve fyzickém světě nebyl za trest.
Za tři nejdůležitější Origenova díla bychom snad mohli označit O prvních principech (první systematický výklad křesťanské teologie), Proti Celsovi (spis bránící křesťanskou víru proti obvinění ze strany významného řeckého filosofa), Hexapla (Origenova revize překladu Starého zákona v šesti sloupcích: v hebrejštině, ve druhém sloupci řecký fonetický přepis hebrejštiny, a další čtyři sloupce v řeckých překladech: Septuaginta, Aquilův překlad, Theodotionův překlad, Symmachův překlad SZ do řečtiny; celá se nedochovala, jako i řada Origenových spisů). Tedy Origena lze považovat za prvního biblického učence.
B3) Eusebius z palestinské Cézareje (265-339 n.l.): Eusebius je hlavně známý pro své dílo Historie církve (od roku 1 do roku 324, historická obhajoba křesťanství), tedy do Nicejského koncilu. Řada starších děl a informací nebyla dochována, ale jen v Eusebiově Historii. Byl sice obviněn z ariánství ohledně pohledu na božství Ježíše Krista, ale to nesnižuje Eusebiovu práci historika. Dvě další jeho významná díla (doporučuje Jaroslav Pelikan jako filosofickou obhajobu křesťanství) s řadou dalších citací ztracených děl jsou známá svými latinskými názvy, i když originály byly napsány v řečtině: Preparatio Evangelica (Příprava na evangelium: jakýsi úvod do křesťanství pro Řeky, snaží se dokázat výlučnost křesťanství nad každým jiným náboženstvím a filosofií), Demonstratio Evangelica (Prokázání evangelia: Zaměřuje se na osobu Ježíše Krista; dochovala se jen část).
C) Křesťanští autoři západu 4.-5. století
Mezi nejznámější patří Hilary z Poitiers (310-367 n.l.), Martin z Tours (326-397), Ambrož Milánský (340-397), Augustin z Hippo (354-430 n.l.) ... viz mapa jejich působení: Hilary z Poitiers se narodil v Poitiers a byl biskupem v Poitiers; Martin z Tours byl biskupem v Tours; Ambrož Milánský byl nejprve římským guvernérem, a pak biskupem v Miláně; Augustin studoval filosofii a rétoriku v Kartágu, a začal učit rétoriku v Miláně, kde konvertoval z manicheismu na křesťanství, silně ovlivněn biskupem Ambrožem; v roce 391 se stal knězem v africkém Hippo a roku 395 biskupem v Hippo a žil zde až do své smrti.
C1) Hilary z Poitiers (310-367 n.l.): žil většinu života v Poitiers v dnešní Francii, byl významným biskupem v době diskuse církve nad první velkou teologickou otázkou o božství Ježíše Krista, které bylo sice církví formulováno v Nicejském vyznání víry na Nicejském všekoncilu roku 325, ale celá diskuse trvala dalších padesát let. V této diskusi je Hilary označován jako "Atanáš západu", protože brání božství Ježíše Krista proti ariánskému učení v západní církvi. Napsal například Komentář k Matoušovu evageliu, Výklady Žalmů, teologický spis O trojici (De trinitate).
C2) Martin z Tours (326-397 n.l.): Obrátil se ke křesťanství v raném věku, odešel z armády a stal se poustevníkem, žil s jedním ctnostným knězem, a také v určitém období i s Hilarym z Poitiers. Byl vysvěcen na kněze, s povzbuzením Hilaryho založil klášter v Liguge kolem roku 360 (jeden z prvních klášterů ve Francii, podle Wikipedie spíše po vzoru egyptských pouštních otců), později se stal biskupem v Tours. Vystupoval proti ariánství na císařském dvoře, nařizoval ničení pohanských chrámů a oltářů. Není známo, co napsal, ale vysloužil si přezdívku Martin milosrdný, zastával se u dvora i asketické sekty Prisciliánů (aby je světský panovník netrestal za herezi: neúspěšně, byli popraveni), i když jim nebyl moc nakloněn (a byl proti pronásledování jejich následovníků). Ano, je to ten Martin, který prý jezdil (jako voják?) na bílém koni; schoval se do husince, protože byl skromný a nechtěl být biskupem (odtud prý martiská husa) -- ale spíše se jednalo o to, že Den sv. Matina (11.11.) byl počátkem čtyřicetidenního období půstu, proto tedy větší hostina před obdobím půstu. Ve Francii je spíš ctěný jako biskup chudých a prostých lidí (legenda: rozsekl polovinu svého pláště a dal jej žebrákovi). Kaple-bazilika v Tours se stala nejvýznamnějším místem církve ve středověké Francii.
C3) Ambrož Milánský (340-397 n.l.): Byl guvernér v Miláně a lidem byl roku 374 zvolen Milánským biskupem, kterým byl až do své smrti. Bojoval za Nicejské vyznání proti ariánskému vyznání, skládal křesťanské písně (a i když i Hilary psal písně, jen Ambrožovy písně se dochovaly), jedním z jeho nejznámějších spisů je De oficiís ministrorum (O povinnostech služebníků: průvodce pro duchovní v každodenní službě milánské církvi), tedy spíše praktický text.
C4) Augustin z Hippo (354-430 n.l.): Studoval rétoriku v Kartágu, od svých sedmnácti let také udržoval milostný vztah se ženou nižší třídy a měl s ní syna Adeodata (372-388) -- s touto ženou žil až do svých třiceti let, kdy ji na podnět matky poslal pryč, aby se oženil se ženou stejné společenské třídy a mohl postupovat ve své kariéře. Četl Cicerona (dialog Hortensius) i Vergilia, znal i některá díla Platóna a Aristotela. Ke křesťanství jej vedla jeho matka Monika, ale Bible jej nezaujala.
V Kartágu vedl Augustin devět let (cca 375-384) školu rétoriky. V té době se zajímá o spisy filosofa Máního (216-277 AD). I když se prohlašuje za křesťana, Augustin si bere myšlenky ze všech náboženských systémů a odmítl katolické křesťanství jako příliš výlučné vůči jiným náboženstvím. Mání bral Ježíše Krista spíše jako symbol než jako historickou osobu (vykupitel by se nemohl fyzicky narodit v těle ani fyzicky být zabit), vše, co převzal z křesťanství, interpretoval v rámci panteismu a dualismu (Chadwick 1986, Zakladatelé myšlení, str.214-215. Dualismus byl pro učení Máního charakteristický: Mocnosti dobra a zla ve světě mají takovou sílu, že žádná strana nemůže porazit druhou. Mání bral na sebe dokonce roli Utěšitele, jehož příchod slíbil svým učedníkům Ježíš (Chadwick 1986, Zakladatelé myšlení, str. 215).
Ve věku třiceti let v roce 384 získává Augustin místo učitele rétoriky v Miláně. Začíná se věnovat i dalšímu filosofickému hledání pravdy za hranicemi manicheismu, čte filosofy Plotina (AD 205-270) a Porfyria (AD 250-305, novoplatonismus), ale zapojí se také do novoplatonského kroužku v Miláně, který čte části Nového zákona. V roce 386 prožije hluboké obrácení, roku 387 jej křtí milánský biskup Ambrož. Stručně řečeno, Augustin dospívá k tomu, že velké ideály novoplatonismu a změnu srdce nabízí lidem uskutečnit Ježíš Kristus (Chadwick 1986, Zakladatelé myšlení, str. 224-229: Augustin introspekcí nad platonismem dosáhl vize věčné pravdy a neměnné krásy. Ovšem dosažení spojení člověka s tímto Bohem nastává podle Augustinova svědectví podřízením Kristu a církvi). Vzdává se hledání lepšího místa ve světské kariéře, zříká se dokonce svého záměru se oženit (ruší své zasnoubení se ženou stejné společenské třídy), když prožije ujištění ve víře v Ježíše Krista, že jím bude chráněn v sexuální zdrženlivosti. Vrací se do severní Afriky, roku 391 je vysvěcen za kněze v Hipponu, roku 395 za biskupa v Hipponu. V tomto úřadu zůstává až do své smrti roku 430.
Augustin je považován za nejplodnějšího křesťanského autora západu ve starověku (100-600 n.l.), psal v latině (Jan z Antiochie, řečený Zlatoústý, je označen za nejplodnějšího křesťanského autora východu ve starověku, píšícího v řečtině). Pohled na seznamy děl výše poskytne info o tom nejdůležitějším: Vyznání (svědectví o obrácení ke křesťanství, první teologické úvahy), Město Boží (křesťanský pohled na podstatu tehdejšího světa, rozpadající se Římskou říši: křesťanství podporuje spravedlivou vládu, ne podkopává; rozpad Říma nastal, protože impérium nebylo schopné rozeznat zdroj své síly, křesťanského Boha; Bůh jedná prozřetelně v celém světě), teologický spis O svaté Trojici, apologetický Proti manichejcům, spisy řešící spory v křesťanské praxi i učení Proti donatistům, Proti pelagiáncům; řada kázání a výkladů: Promluvy ze synoptických evangelií, Výklad Žalmů, Výklad Janova evangelia, Výklad Janových listů.
Augustin je nejen nejplodnějším autorem z křesťanských otců, ale má nejširší záběr, vyjadřuje se k nejvíce věcem křesťanského učení. Někdo později vtipně shrnuje Augustinův vliv (omlouvám se, že jsem si nezapsal odkaz) slovy, že o tisíc let později, v průběhu křesťanské reformace, zvítězí Augustinovo učení o milosti nad Augustinovým učením o církvi.
D) Křesťanští autoři východu 4.-5. století, část 1, Alexandrijská škola
Do Alexandrijské školy patří zejména Atanáš (295-373) a o dvě generace později Cyril Alexandrijský (376-444); Areios (256-336) působil jako kněz v Alexandrii, ale jeho učení bylo na Nicejském koncilu (325) prohlášeno za herezi; a konečně Apolinarius ze syrské Laodiceje byl biskup, jehož učení bylo též odmítnuto jako hereze na Konstantinopolském (= Cařihradském) koncilu (381) -- nepatří sice do Alexandrie místně, ale jeho důraz na božství Ježíše Krista, i když odmítnutý jako extrémní důraz, byl v první fázi velmi blízký Alexandrijské škole.
D1) Areios (256-336 n.l.): Kněz z jednoho okrsku Alexandrie, který se dostal do sporu za své učení o Ježíši Kristu. Jeho učení bylo odmítnuto na Nicejském koncilu; je dobře patrné právě z toho, co Nicejské vyznání konkrétně odmítá jako špatné učení, tj. názory, že: Ježíš Kristus byl sice dříve než ostatní stvoření, ale protože byl též stvořen, byl okamžik před začátkem věku stvoření, kdy Ježíš Kristus nebyl; Ježíš jako tvor byl stvořený z ničeho; je tedy jiné podstaty než Bůh.
D2) Atanáš (295-373 n.l.): Hlavní protagonista teologického boje za Nicejské vyznání: Za své celoživotní usilování o prosazení Nicejského vyznání byl asi pětkrát ve vyhnanství (poté, co se stal patriarchou Alexandrie), protože ariánci měli často silnou politickou podporu. Jeho dvěma nejvýznamnějšími díly jsou Proti ariáncům a O vtělení. Vyznání víry dnes označované jako Atanášovo vzniklo sice až během pátého století n.l., ale po právu je označeno Atanášovým jménem, který byl svým životem i učením celoživotním bojovníkem za vyznání o Trojici.
Atanáš je označován za prvního jistě doloženého autora, který ve svém velikonočním dopise z roku 367 uvádí seznam všech 27 novozákonních knih, které až dodnes tvoří novozákonní kánon (knihy NZ nebyly nařízeny církví, ale byly to ty spisy, na kterých se domluvily všechny církve jako na závazných, protože byly všechny široce čteny a uznávány za pravdivé svědectví).
D3) Apolinarius ze syrské Laodiceje (310-390 n.l.): Po Areiovi druhý z tohoto seznamu medailonků, jehož učení bylo odmítnuto -- tentokráte ovšem už u otázky druhé, a sice jaká je podstata božství a lidství v Ježíši Kristu (snaha vysvětlit či pochopit, jak se božská přirozenost a lidská přirozenost v Ježíši Kristu "setkávaly"). Alexandrijská škola (po odmítnutí Areiova učení na Nicejském koncilu) byla školou, která zdůrazňovala božství Ježíše Krista. Atanáš zprvu nevidí nebezpečí toho, že přehnaný důraz na božství Krista povede k popření toho, že Ježíš Kristus byl člověk. A Apolinarius je právě představitelem tohoto přehnaného důrazu -- tvrdil, že člověk Ježíš nemohl odmítnout nebo vypovědět božství, protože namísto lidského ducha byl v Ježíši božský Logos. Apolinarius psal: Ježíš Kristus nemohl mít lidskou mysl, ta byla přece nositelem vzpoury vůči Bohu! Neměl "proměnlivou" lidskou mysl, ale nebeskou mysl! (Na to reagoval Řehoř z Naziánzu: Jestliže lidská mysl nebyla v Ježíšově přirozenosti obsažena, tak nemohla být zachráněna!! Kdyby Ježíš neměl lidskou mysl, nemohl by vykoupit lidi!). Apolinariovo učení bylo prohlášeno za herezi na koncilu v Konstantinopoli (Cařihradě) roku 381.
D4) Cyril Alexandrijský (376-444 n.l.): Patriarcha Alexandrie dvě generace po Atanášovi, stále v duchu alexandrijské školy příliš blízko extrému monofyzitismu, tj. nauky, že Ježíš Kristus měl pouze jednu přirozenost, a to přirozenost božskou. Tvrdil, že lidská přirozenost Ježíše Krista nebyla sama pro sebe, ale náležela Logu (tedy Logos (= božská část Ježíše Krista) pouze oblékl lidské tělo). Spása spočívá v tom, že Bůh sám přišel do světa! Tím zde bylo nebezpečí, že lidská a božská přirozenost v Ježíši se smísí do jedné, a ta lidská třeba bude dost potlačena (v našem popisu vztahu těchto dvou přirozeností v Ježíši) -- nato bude muset prohlásit Chalkedonský koncil roku 451 (a pak i Atanášovo vyznání, viz minulý článek V02), že obě přirozenosti, božská i lidská, jsou přítomné v Ježíši Kristu nesmíšeně, že přítomnost jedné nepotlačuje tu druhou.
E) Křesťanští autoři východu 4.-5. století, část 2, Kappadočtí otcové
Mezi Kappadocké otce patří Vasil z kappadocké Cézareje (330-379), Řehoř z Naziánzu (329-289) a Řehoř z Nyssy (335-394); Vasil a Řehoř z Nyssy byli bratři, Řehoř z Naziánzu byl Vasilův přítel; k těmto kappadockým otcům přidám "do počtu" ještě Jeronýma (345-420), který není kappadockým otcem, dokonce bývá spíše řazen mezi největší čtyři rané otce západu, ale přišel do kontaktu s Řehořem z Naziánzu v době (studoval u něj), kdy Řehoř z Naziánzu byl biskupem v Konstantinopoli kolem roku 380, a hlavně Jeroným po krátkém čase v Římě žil asi 35 let v Betlémě (kde přeložil bibli z hebrejštiny a řečtiny do latiny; spojitost s hebrejštinou a Betlémem jsou dalšími souvislostmi, na základě kterých jej řadím spíše k východu).
E1) Vasil z kappadocké Cézareje (330-379 n.l.) (též Basil, Basileus): Studoval některé roky společně s Řehořem z Naziánzu, studovali i v Athénách; praktikoval právnictví, učil rétoriku; po svém obrácení radikálně svůj život změnil, zajímal se o asketický a poustevnický život, ale později (roku 358)založil klášter Annesi zaměřený spíše na život v komunitě; napsal regule pro život v klášterní komunitě, která se věnuje modlitbě a prospěšné práci; tyto regule-řehole (stručnější a širší) se staly základem pro život v klášterních komunitách ve východní církvi (žádné další řehole na východě nevznikly, jen byla doplněna Vasilova (Basilejova) řehole, která je platná dodnes). Byl biskupem v kappadocké Césareji v letech 370-379. Společně s Řehořem z Nyssy a Řehořem z Naziánz bojoval za nicejské učení o božství Ježíše Krista a pomáhal formulovat učení o božství Ducha svatého.
Nejznámější Vasilova díla (mimo jeho Řeholi): O Duchu svatém (O božství Ducha; do roku 350 nebyl o Duch napsán snad ani jeden spis; o obranu božství Ducha se nejvíce zasloužili právě kappadočtí otcové; Vasil byl obviněn, že do liturgie bohoslužeb přidal formulace "sláva buď Otci se Synem i Duchem" a "sláva buď Otci skrze Syna v Duchu"; ale podle Pelikana, jestliže někdo z církevních otců doplnil liturgii, ukazuje to na pádné důvody, které pro to měl a měli bychom to přijmout na základě autority těchto otců, kteří nám tradici liturgie předali), Odmítnutí apologie bezbožného Eunomia (proti ariánskému učení, na podporu nicejského učení).
E2) Řehoř z Naziánz (329-389 n.l.): Pocházel z bohaté rodiny, studoval rétoriku a filosofii, za studia vytvořil přátelství s Vasilem z kappadocké Cézareje, studovali společně i v Athénách. Řehoř ve své křesťanské víře toužil po samotě a poustevnickém životě, ve kterém by mohl být s Pánem Ježíšem intimněji, ale vědomí Božího povolání a velká starost o mnohé křesťany jej stále vracela k povinnostem kněze, jeho otec i jeho přítel Vasil jej neustále povzbuzovali ke službě; otec jej už roku 361 ordinoval starším v Naziánzu, Vasil jej roku 372 ordinoval biskupem v Sasimě. V letech 379-381 byl (neoficiálně) biskupem malé nicejské skupiny křesťanů v Konstantinopoli, ke konci tohoto období byl i oficiálně ordinován za Konstantinopolského biskupa. Společně s Řehořem z Nyssy a Řehořem z Naziánz bojoval za nicejské učení o božství Ježíše Krista a pomáhal formulovat učení o božství Ducha svatého, upevněné na druhém všekoncilu v Cařihradu (Konstantinopoli) 381 -- byl nazván Řehořem Teologem, na základě svých Pěti řečí o božství Logu, které vyslovil jako zralý teolog v roce 380.
Řehoř z Naziánzu je autorem zajímavého dílka Obrana útěku do Pontu, kde líčí svůj boj s náročným povoláním staršího a kněze, vědomí své nehodnosti pro tuto službu (které ho vedlo k útěku od pastýřské služby druhým), ale též vědomí Božího povolání a požehnání, které ho vedlo k tomu, že se ke službě kněze a biskupa, dohližitele lidských srdcí a víry, stále vracel (a v tomto dílku formuluje principy pastýřské služby druhým). V roce 381 zahájil Konstantinopolský koncil, ale byl obviněn nepřejícími, že nemůže být biskupem v Konstantinopoli, když už je biskupem v Sasimě, a tak se vzdal biskupství a vrátil se do Naziánz. Po několika dalších letech služby v Naziánz se stáhl do ústraní a posledních několik let pozemského života prožil "se svým Bohem."
E3) Řehoř z Nyssy (335-394 n.l.): Postrádal vůdčí schopnosti svého bratra Vasila, neměl ani tak vlivné postavení jako Řehoř z Naziánz, ale byl nejpřemýšlivější z kappadockých otců a měl největší teologický vliv. Studoval klasickou literaturu a filosofii v kappadocké Cézareji, byl ovlivněn Origenovými spisy. Nejprve se věnoval výuce rétoriky, ale roku 372 byl zvolen biskupem v nově vzniklém biskupství v Nysse, po smrti svého bratra převzal i některé další povinnosti a diplomatické smírčí pokusy v provincii Pontu. Společně s Řehořem z Nyssy a Řehořem z Naziánz bojoval za nicejské učení o božství Ježíše Krista a pomáhal formulovat učení o božství Ducha svatého. Navázal na Vasila a formuloval pojetí Boha jako "jedno bytí (úsia) ve třech podstatách (hypostazích)"; tato formulace byla přijata na druhém všecírkevním koncilu (Konstantinopol 381).
Jaroslav Pelikan charakterizuje úsilí kappadockých otců při formulaci Trojice takto (Catholic Tradition 100-600, str. 211-225): Řehoř z Nyssy, třebaže měl rád filosofii, neposkytl filosoficko-spekulativní řešení pro vztah mezi JEDNÍM (bytím) a TŘEMI (podstatami) nebo pro rozdíl mezi vlastnostmi JEDNOHO a TŘÍ: "Z Písma jsme poučeni, že podstata Boha je nevyjádřitelná lidskou řečí. Každé Boží jméno, ať vytvořené lidskými zvyky či předané tradicí Písma, představuje naše pojetí podstaty Boha, ale nepředává význam této podstaty samé o sobě." Jediným jasným bodem rozdílu mezi TŘEMI byla podle kappadockých otců příčina: Otec je Příčinou, Syn a Duch jsou odvozeni z Otce, ale věčně (tj. existují už od věčnosti a Příčina je zárukou jejich jednoty). Dogma o Trojici tak nabízí hranice, mimo které nemáme spekulovat, ale i tajemství, o kterém máme stále přemýšlet. Jak to vyslovil o pár let později Augustin, Trojice je vztahem, relació, společenstvím tří osob v jednotě (více viz vyznání Nicejsko-Cařihradské, článek V01).
E4) Jeroným (345-420 n.l.): Užíval si bouřlivého studentského života v Římě (studoval rétoriku a filosofii, a přitom i latinu a řečtinu) a křesťanství se nejprve bál. Po přijetí křesťanské víry se věnoval pokornému asketickému životu, a také studoval, psal a naučil se hebrejsky (chvíli studoval i v Konstantinopoli u Řehoře z Naziánzu). Jako papežův chráněnec v Římě se věnoval revizi latinského překladu evangelií a knihy Žalmy. Byl v kontaktu se skupinou vzdělaných a bohatých žen, které povzbuzoval ke klášternímu životu (napsal dílko O ustavičném panenství blahoslavené panny Marie). Stal se nepohodlným pro římské duchovní a musel roku 384 odejít z Říma; jedna z žen financovala Jeronýmův pobyt v klášteře blízko Betléma. Jeroným namísto revizí nakonec sám během patnácti let (390-405) přeložil Starý zákon z hebrejštiny do latiny (s výjimkou Žalmů, které přeložil z řecké Septuaginty); jeho překlady biblických knih vytvořily většinu Vulgáty, překladu bible do latiny, používaného v Římskokatolické církvi až do roku 1979, kdy byl oficiálně vydán překlad Nová Vulgáta. Jeroným byl literárně velmi plodný i dalších patnáct let po překladu Bible, psal biblické komentáře, dopisy, legendy o poustevnících, kapitoly z dějin církve.
Jeroným byl posledním z církevních otců, který znal dobře hebrejštinu -- Jaroslav Pelikan (Catholic Tradition 100-600, str. 21) si všímá, že schopnost číst hebrejštinu v církvi se ztrácela, a na více než tisíc let byl vliv hebrejštiny umlčen (až na konvertity ke křesťanství z judaismu), tj. většina křesťanského učení se objevila v církvi neznalé hebrejštiny (až od reformace v 16. století se hebrejština stala standardní výbavou křesťanských vykladačů Starého zákona).
F) Křesťanští autoři východu 4.-5. století, část 3, Antiochijská škola
Nejznámnějšími byli Diodor z Tarzu (???-390 n.l.), který na katechetické a teologické škole v Antiochii vyučoval Jana později řečeného Zlatoústého (349-407) i Theodora z Mopsuestie (350-429); o dvě generace později učil na Antiochijské škole Nestorius (381-451); Jan Zlatoústý i Nestorius se stali každý ve své době na chvíli patriarchy Konstantinopole, ale déle působili předtím v Antiochii.
F1) Diodor z Tarzu (???-390 n.l.): Získal filosofické vzdělání v Athénách, brzy poté se věnoval klášternímu životu a roku 360 jej ordinoval biskup Meletios v Antiochii za kněze. Založil katechetickou školu u Antiochie, byl pak mentorem Jana (později řečeného Zlatoústého) i Theodora (později biskupa z Mopsuestie); o dvě generace později bude v katechetické škole vyučovat i Nestorius.
Diodor podporoval biskupa Meletia a nicejské vyznání víry. Za svou roli vedoucího katechetické školy byl pronásledován a roku 372 poslán do vyhnanství do Arménie, kde se mimo jiné setkal i s Vasilem z kappadocké Cézareje. Po smrti císaře roku 378 se mohl vrátit z vyhnanství a Vasil jako arcibiskup (či patriarcha) Cézareje jej jmenoval biskupem v Tarzu.
Diodor se zastával nicejského důrazu na božství Krista (proti ariáncům, viz Areios výše; potvrdil prohlášení Konstantinopolského koncilu 381 i o Duchu svatém) a v otázce vztahu mezi lidským a božským v osobě Ježíše Krista vystupoval proti apolinarismu (viz Apolinarius výše: zatímco Apolinarius tvrdil, že Logos nasebe v Ježíši vzal lidské tělo, které ovládal, tj. Ježíš ani neměl lidskou duši, tak Diodor trval na tom, že ikdyž Ježíš byl naplněn Logem, stále měl lidskou duši a ducha). Jeho spisy se moc nedochovaly, teologická diskuse ve druhé uvedené otázce dále pokračovala skrze Theodora z Mopsuestie a Nestoria (viz níže). Diodor z Tarzu je tedy známý jako zakladatel "Antiochijské teologické školy", odkud tyto hlasy zazní.
F2) Jan Zlatoústý (349-407 n.l.): Vzdělán v rétorice i právnictví, přípravu na křesťanský křest absolvoval v katechumenátu biskupa Meletia v Antiochii. Při vyhnanství Meletia kvůli sporu s ariány byl společně se svým přítelem Theodorem, později biskupem v Mopsuestii, v Antiochii vyučován Diodorem z Tarsu, Meletiovým zástupcem. Po smrti své matky tráví šest let jako mnich v horách, po návratu biskupa Meletia z vyhnanství se k němu připojuje jako biskupův lektor, roku 386 je biskupem Flaviánem, Meletiovým nástupcem, vysvěcen na kněze v Antiochii a začíná se věnovat kázání a vyučování v Antiochii. Během dvanácti let své kněžské činnosti vyslovil řadu kázání do aktuální situace města, ale též své série kázání k Matoušovu i Janovu evangeliu, listům Korintským a Římanům. Stává se oblíbeným kazatelem nejen v Antiochii, ale v celé oblasti.
V roce 398 byl Jan nečekaně vysvěcen na patriarchu v Konstantinopoli díky své pověsti výborného vykladače Písma a nezatíženosti církevně-politickými ambicemi. Ve svém úřadu patriarchy strávil pět let a věnoval se skutečně reformám souvisejícím s duchovní správou a církevní péčí o chudé a nemocné. Vystupoval rozhodně proti heretickým skupinám, ale především "proti nešvarům v řadách vlastního kléru, ... nehodné presbytery zbavoval úřadu, potulné mnichy posílal zpět do jejich komunit" (Šmelhaus 1972, Řecká patrologie, str. 192). Jan začíná spravovat církev v celé Malé Asii, sesazuje biskupa v Efezu a biskupy v řadě dalších míst, aby řešil spory a sjednotil církev, a vlastně jako první patriarcha Konstantinopole uplatňuje vedoucí roli Konstantinopolského biskupství (Šmelhaus 1972, Řecká patrologie, str.191): Teprve Chrysostomem tedy vlastně započíná patriarchální éra Konstantinopole., která byla formálně ustanovena už na celocírkevním koncilu v roce 381.
Mnozí se cítili ohroženi církevně politickou expanzí konstantinopolského patriarchátu a chápali Janovu opravdovost a reformní přísnost nepřátelsky. Proto se spojila moc církevní i politická, aby Jana vyhnali z Konstantinopole roku 403, a po krátkém návratu a krveprolití, kdy Janovi bylo vojensky bráněno křtít, roku 404 Jan odchází trvale do vyhnanství. Protože byl oblíben mezi lidmi, má řadu stoupenců a je považován za církevně i politicky nebezpečného až do své smrti roku 407. Je uznáván západní a východní církví nejen za svá kázání a vyučování, ale i za svou opravdovost a nasazení v úkolech patriarchy, které ho vlastně stály vyhnanství a život ve střetu s mocnými tohoto světa (Šmelhaus 1972, str.192-194).
Jan z Antiochie, o dvě stě let později nazvaný Zlatoústý, je nejplodnějším autorem východní (řecké církve, psal v řečtině), zatímco Augustin je nejplodnějším z církevních otců, kteří psali v latině. Psal
a) morální promluvy (dochovalo se např. dvanáct Promluv o sochách, které souvisí s počátkem Janova působení jako kazatele: někteří občané v Antiochii poničili sochy císaře a jeho rodiny, a císař se rozhodl poslat vojsko a město potrestat; zatímco biskup Meletius šel prosit císaře o shovívavost, Jan proslovil promluvy o sochách, které proměnily postoje obyvatel města a obrátily mnohé z nich ke křesťanství; město bylo nakonec uchráněno císařského trestu.
b) napsal mnoho dopisů, dochovalo se jich 257;
c) (zejména v letech 386-398) proslovil řadu kázání a promluv na biblické knihy, a sice Genesis, Žalmy, Matoušovo evangelium, Pavlovy listy, Janovo evangelium, list Židům ... dochovalo se asi 700 těchto kázání a promluv;
d) je též považován společně s kappadockými otci za přispěvatele do průběhu bohoslužeb, tzv. liturgie, tj. modlitby a průběh bohoslužeb (konkrétně Jan pro část anafora neboli pozdvihování), která se slaví ve východní církvi (liturgie byzantského neboli řeckého rituálu) až do dnešní doby.
F3) Theodor z Mopsuestie (350-429 n.l.):
F4) Nestorius (381-451 n.l.):
Shrnutí: Dokážete na mapě níže dodat 22 jmen jen podle zabarvení hlavního působení těchto křesťanských otců? Kterých sedm působilo na západě? Kterých patnáct působilo na deseti místech na východě (z toho v Antiochii působili dva, kteří se každý ve své době stali patriarchou v Konstantinopoli; v Alexandrii jich působilo pět, z toho jeden z nich později v palestinské Cézareji)? Učení kterých dvou křesťanských učitelů bylo církevními koncily prohlášeno za herezi a odmítnuto?
Dokonce je možné podle prvních písmen těchto jmen Naučit se větu, která akrosticky (podle prvních písmen těchto jmen) připomene tato jmena ve stejném pořadí: Je potřeba "vymyslet" či dodat češtině jedno slovo, které ani není dost české, a třikrát namísto prvního písmene je potřeba vzít písmeno druhé: JIT-KOU HMAA-CAAA ŘŘEV DÍTĚ(TE) ... Jitkou (3-3) hmácá (4-4) (lomcuje, otřásá) řřev (4) dítěte (4). Říkejte si co chcete, mně to při zapamatování pomohlo:
J ... Justin Mučedník
I ... Irenej
T ... Tertulián
K ... Klement Alexandrijský
O ... Origen
U ... Eusebius
H ... Hilary z Poitiers
M ... Martin z Tours
A ... Ambrož Milánský
A ... Augustin
C ... Cyril Alexandrijský
A ... (Areios)
A ... Atanáš
A ... (Apolinarius)
Ř ... Řehoř z Naziánz
Ř ... Řehoř z Nyssy
E ... jEroným
V ... Vasil z Kappadocké Cézareje
D ... Diodor z Tarsu
Í ... Ióannés (Jan) Zlatoústý
T ... Theodor z Mopsuestie
ĚTE ... nEsTorius
Článek byl napsán podle české i anglické Wikipedie, s přihlédnutím ke knihám Lohse: Epochy dějin dogmatu, Mlýn 2003; Pelikan: Emergence of Catholic Tradition 100-600, Chicago 1975; McGrath: Historical Theology, Wiley-Blackwell 1998.
