Bůh existuje: důkaz skrze morální principy

A) Jak morálku vysvětluje naturalismus

1. Evoluční teorie morálky: morální zásady máme proto, že ti, co jednali morálně, dokázali lépe přežít (princip přirozeného výběru - přežije silnější, a silnějším je ten, kdo je morálnější).
   
   Je to sice hezký názor, ale vlastně vůbec neodpovídá na otázku, kde se tu morálka vzala. Ba co víc -- je vlastně popřením morálky, protože říká, že přežije silnější či morálnější. nikoli že by existovalo dobro nebo zlo. Vlastně tak popírá, že by mohly existovat morální pravdy platné pro každého.


2. Individuální relativismus: Morálka je něco v tom smyslu, jako když někomu chutná kafe a jinému čaj: existují fakta o našich vlastních pocitech či touhách, ale jedná se jen o osobní preference (kdo čemu dává přednost), nikoli o nezávislé pravdy. Člověk může jen říci: mám (či nemám) pocit, cítím se povinnen jistým způsobem jednat.
   
   ALE: problém s tímto postojem je ten, že morální zásady jsou často v rozporu s našimi osobními preferencemi či pocity. Například řada lidí říká, že bychom měli být poctiví při placení daní, ale mnozí tuto povinnost necítí (či to není jejich osobní preference). Velké procento lidí říká, že mimomanželský sex či užívání drog nejsou v pořádku, ale celá řada lidí nemá pocit povinnosti se těmto věcem vyhnout. Zdá se tedy spíše, že morální zásady jsou něčím, co je nezávislé na našich pocitech. Z extrémního příkladu to lze dobře vidět: Někdo mučí malé děti jen pro zábavu (je to jeho osobní preference či způsob existence) -- ovšem velmi málo lidí by souhlasilo s tím, že mučení dětí je v pořádku, když se to jejich trýzniteli líbí nebo když mu to v jeho životě pomáhá.


3. Kulturní relativismus: Něco je dobré (či špatné) pro lidi žijící v jisté kultuře, když tato kultura jako celek danou věc schvaluje (či odsuzuje).
   
   ALE tento názor vyvolává několik sporných otázek: a) existují nějaká pravidla při střetu různých kultur? Např. např. dominantním názorem v jisté zemi je možnost volby (= povolení interupce), kdežto dominantním katolickým názorem je volba života (= zákaz interupce). Co dělat, když žiji v této zemi, a současně v katolické rodině? b) kulturní relativismus též nedovoluje, aby existovali hrdinové, kteří jdou proti proudu ("diktát" většiny společnosti nutí menšiny, aby "splynuly s davem"; ti, co usilovali o zrušení otroctví, by byli podle principu kulturního relativismu nemorální, protože byli v menšině -- totéž platí o odpůrcích Hitlerova režimu v Německu). c) Důležitým argumentem zde je, že většina lidí kulturnímu relativismu nevěří (takže pokud kulturní relativismus ctí většinovou kulturu, měl by sám sebe zamítnout :-) -- většina lidí ví, že otrokářství či holokaust nebyl morálně v pořádku, a přece daná kultura jako celek dané jednání schvalovala.


4. Morální objektivismus: Vyloučením předchozích tří pohledů jako nedostatčných se dostáváme k pohledu objektivismu: nemusí nutně platit, že každá morální otázka má vždy tutéž odpověď, ale objektivisté trvají na tom, že existují morální zákony, které leží mimo naše osobní preference či mimo vliv naší kultury. Základem pro tyto morální zákony jsou pojmy jako potěšení, bolest, štěstí, neštěstí, lidská práva, atd.
   
   ALE zde přichází na scénu něco, co už naturalismus nedokáže vysvětlit: proč by mělo být potěšení či štěstí lepší než bolest či neštěstí? Podle naturalismu totiž neexistuje objektivní kategorie štěstí -- pouze naše subjektivní pocity o těchto věcech. Tedy v souladu s naturalismem by bylo potřeba definovat štěstí, neštěstí, bolest a potěšení, aniž bychom použili kategorii "dobrého" či "špatného". Na čem ale lze takové vysvětlení založit v naturalistickém pojetí světa?
   
   Podobně objektivismus "vysvětluje" (či spíše nevysvětluje) lidská práva -- ukotvuje je ve slovech "přemýšlení o morálních otázkách", "emoce", "schopnost učinit rozhodnutí, jak jednat", ale tím jen posunuje otázku o jeden krok zpět, protože neříká, kde se tady vzala naše lidská schopnost "přemýšlení o morálních otázkách".

B) Co to znamená, že morálka je něčím "nad" či "za" přirozeným světem?

1. Morální pravdy sice existují "za" přirozeným světem, ale nemají žádné vysvětlení. Morální zákony leží "za" přirozeným světem (věda nám o nich nic nemůže říci), ale už dále neexistuje nic, co by je muselo vysvětlit (prostě náhodou platí, i když platit nemusely).
   
   Tento pohled je elegantní v tom, že se obejde bez existence Boha, ale jedná se skutečně o vysvětlení? (více viz též diskuse o principu PDD v článku Bůh existuje: kosmologický důkaz)


2. Morální pravdy jsou nutné. Tento pohled říká, že: morální pravdy jsou něčím "za" přirozeným světem, a nutně platí -- nemohou neplatit. Platí stejně nutně jako zákony matematiky. Na základě tohoto pohledu tedy EXISTUJE vysvětlení morálních zákonů -- to vysvětlení je v jejich morální podstatě, v ničem jiném. ALE: co tyto morální principy činí stejně platnými jako matematické zákony?
   
   A hlavně, i kdyby morální zákony byly nutně platné (a tím vysvětlovaly samy sebe), proč zde existují lidé, pro které jsou tyto morální zákony závazné? (a proč navíc tito lidé NEMUSÍ nutně tyto zákony poslouchat, ale mohou se rozhodnout, že je poruší?) Je dosti náročné si myslet, že morální zákony existují NUTNĚ, ale že zde existují NÁHODOU lidé, pro které tyto zákony platí. Nedospěli jsme v této větvi úvah vlastně ke kosmologickému důkazu Boha? (argument inteligentního plánu: tato zdánlivá shoda si žádá vysvětlení, a Bůh jako inteligentní autor je podává)?


3. Charakter Boha vysvětluje morální zákony. I kdyby druhý odstavec bodu 2 neobsahoval dobrý argument, vraťme se k prvnímu odstavci bodu 2 a pokračujme v proudu úvah: co na morálních pravdách je činí nutně platnými? Zdá se, že založit jejich platnost na charakteru Boha je nejpřijatelnější volbou: morální zákony existují proto, že existuje Bůh. Tím nutně existujícím je Bůh, nikoli morální zákony samotné.

C) Námitky proti teistickému vysvětlení morálky

1. Znamená to, že Bůh může cokoli označit za dobré, a to se automaticky stane dobrým? Jistě NE, minimálně tři příklady by to měly potvrdit: a) Bůh by mohl prohlásit třeba vraždu za dobrou, a tak by mohl ospravedlnit každý čin; b) ztratilo by smysl Boha chválit; pokud cokoli, co Bůh dělá, by bylo automaticky prohlášeno za dobré bez ohledu na to, co to je, mělo by nějakou cenu chválit Boha za to, že je dobrý? c) To, co Bůh prohlašuje za dobré, musí mít nějaký důvod; nechceme přece říci, že Bůh jedná bez rozumných důvodů? To bychom vlastně morálku vůbec nevysvětlili, a odkázat na existenci Boha by bylo jen alibismem.


2. Věci jsou dobrými nezávisle na Bohu. Bůh je jen vidí jako dobré či zlé, a tak je za takové označí a vytvoří v lidském svědomí příslušný morální cit. Tento pohled vysvětluje dobro a zlo vlastně nezávisle na Bohu -- Bůh je v tomto pohledu jen jakýmsi právním potvrzovatelem toho, co vlastně na něm nezávisí (a tak vlastně nemusíme nutně říkat, že Bůh existuje; a kdyby Bůh existoval, byl by hodně omezen, protože by vlastně vůbec neurčil, co je dobré a zlé -- dobré či zlé by existovalo nezávisle na něm).
   
   Většina současných filosofů se zde zastaví a uzavřou, že Bůh nemůže být základem morálky. Morální argument jako důkaz existence Boha se v očích většiny filosofů stane jen směšným pokusem. Ovšem zastavit se zde prozrazuje neznalost díla jednoho z největších teistických filosofů, Tomáše Akvinského, který se vyvaroval obou předchozích slepých uliček (zdá se, že velmi málo filosofů o této třetí odpovědi ví).


3. Tomáš Akvinský: Důvodem pro platnost morálních zákonů je charakter Boha -- dokonalý charakter Boha vysvětluje morálku (morální pravdy nejsou tedy nezávislé na Bohu, ale plynou z jeho jednání, takže Bůh není v tomto smyslu omezen; Bůh není jen právním potvrzovatelem, ale autorem všech morálních pravd, protože plynou z jeho jednání a jeho charakteru; kdyby neexistoval morálně dobrý a dokonalý Bůh, neexistoval by žádný morální zákon). A také neplatí, že by Bůh z několika možných variant vybíral, co je dobré a co zlé -- nejedná se o libovolnou volbu, ale dobré je to, co se slučuje s charakterem Boha, tj. co je součástí podstaty dokonalé bytosti; dobré není to, co je určeno nějak libovolně -- dobré je pouze to, co je dokonalé, jen takové skutky, kterými jedná dokonalá bytost; to, co Bůh dělá, je prohlášeno za dobré nikoli automaticky a libovolně, ale pouze proto, že tak jedná dokonalá bytost. A tak dokonalý charakter Boha dává základ pro morální zákony, a přitom není podkopán oběma předchozími námitkami.